Nektar pro duši

                      P. Karel Wallner OCist.
        Autor je děkanem teologické fakulty v Heiligenkreutzu u Vídně
  Neztrácet ze zřetele nejvlastnější cíl našeho života. Kdo staví do popředí dnešní požitkářství, nechce myslet na konec. I křesťané jsou dnes
ohrožováni tím, že se příliš podomácku zařizují na tomto světě.

  Křesťanství je eschatologické náboženství, to znamená zaměřené na „poslední věci“ (řecky eschaton), což znamená věčnost u Boha. Křesťanství je zaměřením života na poslední budoucnost, kterou nám Bůh chce připravit („eschatologické náboženství“).
  Druhá prosba modlitby Otče náš je ústřední prosbou: Přijď království tvé! To je také poslední slovo Nového zákona: Maranatha! Přijď brzy, Pane Ježíši! Ale
nemodlili bychom se dnes raději: „Pane Ježíši, zůstaň daleko!“ „Nechej nás na zemi žít co nejdéle!“ a „Neobtěžuj nás myšlenkou, že musíme zemřít!“
  Moje diagnóza zní: I jako křesťané jsme v nebezpečí, že se na zemi cítíme příliš zabydleni jako doma. Žijeme tak, že je nám věčnost u Boha lhostejná. Na smrt nemyslíme rádi, když se někomu dobře daří, když mu nic nechybí, když se někdo útulně zařídí v tomto pozemském životě.
  Z antiky pochází známé rčení: „Carpe diem!“ „Urvi si okamžik“, užívej si přítomnosti jako něžné vůně květiny. Za tímto rčením stojí současně pojetí: „Užívej si dnes, protože zítra bys mohl být také mrtvý...“ Pověstný je řecký myslitel Epiku-
ros (341–270 př. Kr), který vidí jediný smysl života v rozkoši (řecky hedoné), proto se tomuto zahledění do užívání života říká „hedonismus“.
  Pro sytého člověka je myšlenka na budoucnost nepříjemná. Nasycený to vidí  přímo jako ohrožení pro přítomnou rozkoš, když by měl myslet na budoucnost! Proč bychom se neměli ponořit do přítomného okamžiku a měli myslet na to, co je neodvratné? Budoucnost může přinést také nemoc, utrpení nebo smrt. A především: jen nemyslet na smrt. A tak tomu je i u nás křesťanů!
  Náš přítomný stav se vyznačuje nasyceností, jsou v něm nadmíru uspokojeny všechny naše potřeby. Myslím, že jsme příliš nasycení „zemí“, a proto nám uniká velká dynamika a podstata křesťanství: TOUHA  PO  NÁDHERNÉ  BUDOUCNOSTI  U  BOHA,  KTEROU  NÁM  OTEVŘEL  KRISTUS  SVÝM  ZMRTVÝCHVSTÁNÍM.  Když se blíže zamyslíme nad prvními slovy, jimiž Ježíš začal své hlásání – Obraťte se, přiblížilo se k vám Boží království, tak nás přímo děsí, jak malým se stal dnes horizont našeho církevního hlásání!
  Jestliže se vytratí eschatologická naděje na věčnost, pak se Církev redukuje na instituci pro „zprostředkování hodnot“ a „světovou morální instanci“ nebo na
„sdružení pro zvládání přítomnosti“. To jsou sice věci dobré a psychologicky užitečné, ale je to příliš málo.
  Přirozeně, že myšlenka na smrt je i pro křesťana znepokojující. I když jsme věřící a každé ráno den co den dodržujeme věrnost Bohu, prastarý lidský strach ze smrti se z nás nevytratí. Už proto ne, že i  SÁM  BŮH  CHTĚL  TUTO  SMRTELNOU  ÚZKOST  NA  KŘÍŽI  ZAKUSIT.   Sv. Pavel píše v listě Římanům: Naše spása je předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje (8,24).
A patří k podstatě naděje, že náš život je závratný tanec na provaze nad propastí nesmyslnosti: Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí (1 Kor 15,19). To platí ostatně zvláště pro osoby Bohu zasvěcené, tedy pro ty, kteří kvůli Pánu opustili dům nebo ženu, bratry, rodiče nebo děti (Lk 18,28).
  Zemřít musíme všichni. Křesťanská víra od nás požaduje orientaci na smrt. Ne, chyba. Orientaci na to, co nás čeká po smrti, na věčný život. Náš časný život je příprava na život skrze smrt. O nás dnešních křesťanech by však apoštol Pavel řekl:
Mají zájem jenom o věci pozemské (Flp 3,19). Jestliže nyní Církev více naléhá, jak nyní tvrdíme, pak se nesmíme divit, když  JIŽ  CELÁ  DESETILETÍ  JE  TU  JEN  NECHUTNÉ  TAKTIZOVÁNÍ,  SMLOUVÁNÍ  A  ŠACHOVÁNÍ, JAK  TO  UDĚLAT,   ABYCHOM  NEMUSELI  RADIKÁLNOST  EVANGELIA  BRÁT  TAK  VÁŽNĚ.
  Jestliže není žádné nové nebe a nová země, pak se musíme prostě nějak levně zařídit zde na staré zemi. Křesťanství je eschatologické náboženství, a jestliže ztratíme ze zřetele poslední věci, nezasloužíme si, abychom nosili jeho jméno: Hledejte nejprve boží království, a všechno ostatní vám bude přidáno (Mk 6,33; Lk 12,31). My křesťané jsme zeslábli. Snad proto, že už nemáme žádnou naději na věčnost. Není to právě orientace na nádhernou budoucnost, která dává sílu k překonávání strašné přítomnosti? Nebyla to naděje na nebe, co posilovalo mučedníky, aby obětovali svůj život z lásky?
  Když 150 let před Kristem řecko-pohanský král Antiochus Apiphanes IV. nutil Židy, aby jedli vepřové maso, čteme již ve Starém zákoně, že sedm bratrů se svou matkou raději podstoupili smrt, než aby zradili Boha: Raději zemřít než zhřešit, zní jejich heslo. A jejich jistota a pevnost prýští z jejich naděje: Bůh nám dal naději, že nás opět probudí (2 Mak 7,1–42).
  Takové charaktery mohou mít pouze lidé, kteří doufají ve věčnost. Vladimíre Iljiči Lenine, neměls pravdu, když jsi naši naději na nebe nazval „opiem lidstva“.
Když my křesťané věříme v život po smrti, v nádheru a slávu nebe, pak nás to nezklame. Naopak, naděje v život na onom světě nás činí odpovědnými a citlivými k přítomnosti. Křesťan, který věří ve věčnost, není opiem omámená ovce, ani stoický trpitel: naopak, jen se odvážně a pevně díváme falši, zlu, laciným nabídkám a protivenstvím do očí: s námi nemáte nic společného. Víra ve zmrtvýchvstání nás zavazuje podílet se na Boží revoluci proti temným mocnostem. Naše vítězství totiž – a v tom odporujeme pravicovým i levicovým utopiím, které přinesly na svět tolik nevýslovného utrpení – není v tomto životě, nýbrž na věčnosti u Boha.
  Svatý Klement Maria Hofbauer, kterému vděčíme za duchovní probuzení Vídně na počátku 19. století, měl být josefínskými státními úřady vykázán. Nespravedlivý soud, který ovládali osvícení liberálové, vyhlásil rozsudek. Ale chudě oděný redemptorista zůstal klidně stát a ani se nehnul. „Ještě něco?“ zeptal se ho jeho odpůrce. Klement Maria Hofbauer odpověděl: „Ano, bude ještě něco: Soud!“
„Ano, ještě bude něco!“ Pohled na to nejvlastnější, k čemu nás osvobozuje Bůh, nám dává sílu: každému osobně, i Církvi jako takové. Svatý Jan Bosko říkal svým žákům: „Jen odvahu. Kousek nebe spraví všechno!“ Odvaha, to je to, co dnes potřebujeme, abychom vůbec mohli být křesťany. Nebo, abychom se ještě jednou odvolali na sv. Pavla: Nebojte se, utrpení toho času nejsou ničím proti budoucí slávě,  která se zjeví na nás (Řím 8,18).
  Ve školce jsem měl to štětí, že jsem měl dobré duchovní sestry.Ty nám nejen vyprávěly mnoho biblických příběhů, ale naučily nás také některým modlitbám a říkankám. Jedna z nich se mi ještě dnes jeví obzvláště cenná. „Pevně jsem si předsevzal, že chci přijít do nebe. Ať to stojí, co to stojí, pro nebe to není mnoho!“
  Při rostoucí nevědomosti je snad třeba ještě dodat to, že pod „nebem“ si nepředstavujeme něco nad mraky, nýbrž společenství s věčným, zatím neviditelným svatým Bohem. Nebe není pro nás nějaká úsměvná fantazie, nýbrž oblažující skutečnost. Na nebe se mohu skutečně těšit. Pavel je popisuje jako stav, kdy žádné oko nevidělo, ucho neslyšelo ani na lidskou mysl nevstoupilo, co velký Bůh připravil těm, kteří ho milují (1 Kor 2,9).
(Z Vision 2000 – 1/2007, Světlo 7/2007 přeložil -lš-)

                65. Poselství Ježíše z 21.června 2016                                            
                       Nástroj: Mária Júlianna (Maďarsko)
                    ROZHODNUTÍ JE VE VAŠICH RUKOU
    Moje drahé děti, žijte jeden s druhým vždy v míru a lásce! Modlete se za to, abyste to dokázali, protože beze Mne nemůžete nic učinit. Moje drahé děti, pokoj a láska, které ze Mne pramení, léčí duši i tělo. Z těchto dvou pramenů prýští třetí největší lék – radost. Radost dává smysl životu, veselí je lékem pro duši a tělo. SNAŽTE  SE  ŽÍT  VESELE  A  NIKDY  NEDOVOLTE,  ABY  VÁM  SATAN  UKRADL  VESELÍ  Z  VAŠEHO  SRDCE.  Podle toho poznáte, jste-li napadeni pokušením,  VESELÍ  SE  OKAMŽITĚ  ZTRATÍ.   Místo něho nastoupí smutek, nepokoj, podrážděnost. Tím se ale nezabývejte. Zcela se svěřte Mně. Největším políčkem pro ďábla je, když Mě okamžitě, jako malé dítě zavoláte, tiše se Mi svěříte a z celého srdce poprosíte: Otče můj, ať se stane tvá vůle.  SATAN  jenž byl neposlušný, a proto byl svržen z nebe,  NESNÁŠÍ  POSLUŠNOST  A  POKORU  neboť  BYL  NEPOSLUŠNÝ  KVŮLI  SVÉ  PÝŠE.  VY ale  NÁSLEDUJTE  MŮJ  PŘÍKLAD  A  PŘÍKLAD  mého největšího následovníka,  MÉ  SVATÉ  MATKY.  ŽILI  JSME  V  ÚPLNÉ  POSLUŠNOSTI  K  OTCI  A  V  NEJHLUBŠÍ  POKOŘE  PŘED  LIDMI,   kteří nás oba tak hluboce zhanobili a ponížili, že žádný člověk nebyl takto ponížen víc než Já na kříži a má Matka pod křížem.
   Moje děti, oblečte si na sebe svatou lhostejnost, jako to činili svatí před vámi, mimo jiných i  SVATÝ  JAN  VIANNEY (farář Arský).  Když jednoho dne vybral ze své poštovní schránky dopisy, tak polovina z nich byla obsahem hanobící, káravá a druhá polovina zase velebila svatost jeho života a jeho povolání. Potom, co je přečetl, odložil je a jen řekl:  "PANE  JEŽÍŠI,  JSEM  JENOM  TO,  CO  JSEM  PŘED  TEBOU - PRACH,  POPEL,  NIC,   neboť  BEZ  TEBE  NEJSEM  NIC!"
      Netrápil se kvůli výtkám a neradoval se z pochval, ale v hluboké pokoře se sklonil k mým nohám a prosil Mě, aby vždy rozpoznal mou vůli a chtěl Mě jen vroucně milovat a přijmout vše z mé ruky. Za zlo Mi děkoval stejně jako za dobro a říkával, že  JEDINĚ  BŮH  VÍ,  CO  JE  DOBRÉ  PRO  JEHO  SPÁSU.
   Učte se od toho mého svatého kněze, jenž svou vytrvalou modlitbou ke Mně přitáhl obrovské množství duší. Ne k sobě, ale ke Mně, neboť ve vědomí své nicoty Mě dal věřícím a ve své hluboké pokoře Mě vždy oslavoval a velebil. Když kázal, mnohokrát zmlkl jeho hlas. Jeho slzy dojetí tekly potom, co ukázal na tabernákl a jen řekl: "On je zde".  TO  JE  NEJKRÁSNĚJŠÍ  SVATÉ  KÁZÁNÍ,   abyste  SI  VY,   I   VŠICHNI,  UVĚDOMILI,  ŽE  JÁ  JSEM  MEZI  VÁMI,  JÁ  JSEM  PŘÍTOMNÝ,  JÁ  JSEM  BŮH,   kterého nemůžete pochopit. Ale stal jsem se člověkem, abych trpěl a zemřel, neboť jsem vzal na sebe všechny vaše hříchy, abych vás spasil.
   VY,  MOJI  KNĚŽÍ,  VŽDY  HLÁSEJTE  MOJI  PŘÍTOMNOST  VE  SVÁTOSTI  OLTÁŘNÍ  A  V  SLOVU,  NEBOŤ  JÁ  JSEM  BOŽÍ  SLOVO.   Jsem ten, kdo přinesl na zem učení mého Otce, ale hlavně vyzařujte a žijte lásku! Neboť u prvých dvou je třeba věřit, ale když Mě milujete, u toho to není třeba a lidé zakusí, že skrze vás chodím mezi nimi. Pěkné slovo, úsměv, povzbuzení zapálí blikající lampičku, narovná zlomenou třtinu, posilní víru a může bytost zformovat do svatosti.
   MOJI  KNĚŽÍ,  synové moji, mé děti,  DO  VAŠICH  RUKOU  JSEM  DAL  SPÁSU  VAŠICH  VĚŘÍCÍCH.   Je na vás, aby ke Mně vzplanuli ještě větší láskou, anebo, způsobíte-li jim zklamání, se ode Mne odvrátili.  DÁVEJTE  JIM  DOBRÝ  PŘÍKLAD,  ŽIJTE  VE  SVATOSTI  ŽIVOTA,   neboť příklady táhnou. Když uvidí vaši svatost, budete mít podíl v mnohé úctě a následování. Budou i takoví, kteří se vám budou smát, ale těmi se nezabývejte.
   Moji kněžští synové,  BUĎTE  VŽDY  POKORNÍ,  POSLUŠNÍ  A  NÁSLEDUJTE  MĚ  AŽ  NA  KONEC  KŘÍŽOVÉ  CESTY,   neboť životní cesta svatých je následováním Krista, sebezapřením a nesením kříže. Milujte Mě vroucí láskou, toho, který zemřel za vaše hříchy, aby spasil duše. Osobně jsem to všechno učinil pro vás. Takto pohlížejte na Mne, na kříž, na mé umírající tělo, krvácející za vás, na mé probodnuté srdce! Takto  ROZJÍMEJTE  NAD  MÝM  UTRPENÍM.   Čiňte to často, podle možností každý den, a můžete-li, i vícekrát. Máte-li jen okamžik času, který vám budu vždy dávat,  DOVOLTE  VZLÉTNOUT  SVÉ  DUŠI  KE  MNĚ   a řekněte Mi: "Můj Ježíši, miluji Tě, děkuji Ti za všechno, co jsi pro mě učinil." Skloňte svou hlavu na mé srdce,  PONOŘTE  SE  DO  NEKONEČNĚ  MILUJÍCÍHO  OCEÁNU  MÉHO  SRDCE   a okuste moji  S  NIČÍM  NESROVNATELNOU  SLADKOU  LÁSKU.  DÁM  JI  VŠEM,  KTEŘÍ  MĚ  

                  /V

UPŘÍMNĚ  A  ČISTĚ  MILUJÍ,  LNOU  KE  MNĚ,  DODRŽUJÍ  MÉ  ZÁKONY  A  JSOU  MĚ  POSLUŠNÍ.   Nikdy se neptají "Proč"? Zastihne-li je zklamání, nebo když je těžké plnit mou vůli, spolu se Mnou se modlí moji modlitbu, která zazněla v Getsemanské zahradě:   "OTČE  MŮJ,  AŤ  TO  NENÍ,  JAK  CHCI  JÁ,  ALE  JAK  TY  CHCEŠ!"
   Tuto poslušnost si vyprošuji u vás, moji kněžští synové, a u všech, kteří Mě chtějí následovat. Jejím prostřednictvím se dostanete ke svatosti života. Prosím o tu neochvějnou víru, k níž dala příklad moje svatá Matka. Když jsem zemřel, a mé ochablé tělo bylo položeno do jejího klína, věřila neochvějně, že třetí den vstanu z mrtvých. Věřila, neboť věřila mým slovům, která jsem jí řekl, a učinil slib, věřila archandělu Gabrielovi, jenž jí přinesl poselství, že její dítě bude počato Duchem Svatým a jeho království nebude nikdy konec.
   Děti moje, vy všichni, kteří žijete ve vylití Ducha Svatého, neboť Duch Svatý se už 2000 let neustále vylévá a kde Ho prosí, kde Ho volají, tam je činný, snáší dolů božské milosti a modlí se za vás nevyslovitelnými slovy. Jedině On zná vůli Boha vztahující se na vás a jeho věčný, svatý plán a pomůže vám, abyste jej naplnili.
    Moje děti, obraťte se ještě dnes, neboť nevíte, zda vám zítřek bude ještě k dispozici, nebo ne.
  Přijměte moje posilující požehnání nekonečnou láskou mého srdce ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
         Váš Ježíš

                                 DEJ MI SVOU RADOST!
   Profesionálně jsem často konfrontována s lidmi, kteří jsou něčím zatíženi, a výsledkem je, že něco z té tíže přejde na mne. Stává se, že jsem z toho velice unavena. Velmi snadno se  dostavuje  nedostatek  radosti,  jakási  vnitřní  temnota. V takové situaci mi velice pomohla slova Ježíše Krista na rozloučenou, jak je zaznamenal sv. Jan. Zvláště silně na mě působí slova, která Ježíš řekl, ačkoliv věděl, že za několik hodin bude zatčen, a přece několikrát mluví o radosti: To jsem vám řekl, abyste měli radost a aby vaše radost byla úplná (Jan 15,11).
  Postupem času jsem si uvědomila: Ježíš hoří touhou, aby nám mohl darovat svou radost. A proto je velmi vhodné ho o tuto radost prosit. Když ho o ni prosíme, otevíráme své nitro a Ježíšova radost může do nás vstoupit. Proto kdykoliv se mi stane, že jsem v depresi, stalo se mi samozřejmostí prosit Ježíše: „Pane, dej mi svoji radost!“ A mohu dosvědčit: vždy mi dá radost, a to ihned. V takových situacích mám dojem, že Ježíš přímo čeká na to, aby mi mohl dát svou radost.
  A co je na této radosti zvláštní: dává mi neobyčejnou životní sílu, sílu, kterou nějaké stíny jen tak nezaženou. Touto radostí smutek roztaje jako sníh na jarním slunci. Vnitřní obšťastnění, které vyvolává, se dá těžko popsat. V nouzi, která mě potká, mě nikdy nenechá samu. Spíše vstupuje se svou radostí do mé lidské nouze.
Maria Loley(Světlo 7/2007)

               KŘESŤANÉ - PŘEDVOJ  BUDOUCNOSTI

 Kázání kolínského arcibiskupa na 11. teologické letní akademii v Aigenu 1999: Kristus nepotřebuje tichošlápky, ale vyznavače. Odborníci říkají, že otázka, kdo je Ježíš Kristus, bude u nás v budoucnostiústřední otázkou katolické teologie.
   Bylo by dobře, kdyby tomu tak bylo i v budoucnosti. Nikdy nebyla žádná osoba v dějinách tak milována a tak nenáviděna jako Ježíš Kristus. Za něho šli mučedníci na smrt, byli pronásledováni jeho bratři a učedníci a posíláni
do vyhnanství. Pro něho obětovali muži i ženy svou krev a proti němu byly psány knihy a manifesty. Pro něho někteří obětovali všechno, tělo, život, majetek, a proti němu mnozí udělali kariéru, uzavírali falešné kompromisy
a zraňovali své svědomí.
   Ve skutečnosti se Kristus vymyká všem lidským modelům myšlení. Jeho království je bez hraničních patníků, bez letopočtů. Jeho erbem je Kříž, který je pro židy pohoršením a pro pohany k posměchu a dnes pro milé křesťany někdy obojí. Opravdu – otázka, kdo je Ježíš Kristus a co přináší, je dnes aktuálnější než kdykoliv předtím.
   Náš svět je plný učitelů, plný žáků, plný škol. Všichni učitelé tohoto světa přicházejí zdola. Musí nejdříve sami studovat, než mohou začít vyučovat. Velcí zakladatelé náboženství, jako Buddha, Mohamed nebo Konfucius, přicházejí zdola, i přes vnitřní zkušenost své duše. Velcí přírodovědci, jako Newton, Max Planck nebo Albert Einstein, přicházejí zdola. Tvoří svou vědu z experimentů. Velcí filozofové, jako Platon, Aristoteles nebo Kant,přicházejí zdola. Tvoří svou vědu z rozumu. Velcí umělci, jako Mozart, Bach, Händel, přicházejí zdola, tvoří své umění z vlastní intuice.
   Ježíš Kristus je něco jiného. Přichází shora. On je nový učitel plný moci. On přišel, aby vydal svědectví pravdě. Je mimo veškerou konkurenci, protože je jediný, který přichází shora, a oznamuje to, co viděl u Otce. On je Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, jak říká vyznání víry. Když otevře svá ústa, slyšíme slovo věčného Boha.
   Kristus mezi všemi učiteli tohoto světa nemá obdoby. Proto nezaložil svou školu,nýbrž své následování. Není Bohem filozofů, nýbrž Bohem Abraháma,
Izáka a Jakuba. Proto nepotřebuje funkcionáře, ale učedníky. Nechce mít náboženské úředníky, nýbrž mučedníky. Nechce tichošlápky, nýbrž vyznavače. Potřebuje pro svou věc nejen teoretiky, nýbrž i mystiky, lidi, kteří ho nejen znají, ale kteří se s ním setkávají. Protože jeho věc není žádná věc, nýbrž On sám, Syn. „Milovaný, nenáviděný, ale málo známý,“  tak je nadepsán jeden teologický článek z prvního století. To by se o něm dalo říct
i v současnosti. Milovaný, nenáviděný, ale málo známý. Protože Ježíš nezaložil žádnou školu, nýbrž následování, je to chybný vývoj, když se z Církve stane obrovská škola a současně pedagogické zařízení, které má lidi naučit některým pravdám, některým poučkám.
   Víra v Ježíše Krista má svůj pramen v události Božího vtělení, které je viditelné od jeslí v Betlémě až po prázdný hrob v Jeruzalémě. Místem setkání s Bohem v Ježíši Kristu nejsou proto dnes v prvé řadě univerzity, nýbrž autenticky slavená liturgie Církve. Před reflexí musí stát zkuše-
nost. V liturgii je to, co je nadsmyslové, učiněno smysly vnímatelné. Zde saháme po nebi a po všem, co je v něm. A nebe s nebeskými mocnostmi sestupuje na zem a dotýká se nás. On sestupuje k nám na dosah.
Neviditelné nebeské mocnosti chválí Boha spolu s námi na zemi. Zde odkládáme všechna intelektuální zúžení a počitky a vystupujeme s milostí skrze smysly představitelné společenství do communio sanctorum s Bohem,(přijímání svatých) Stvořitelem nebe a země. Boží andělé žasnou nad Bo-
žím ponížením a člověk žasne nad svým vlastním povznesením. Slovo sestoupilo k nám lidem, stalo se člověkem a bylo mezi námi přítomno neviditelně v Duchu a  VIDITLNĚ  VE  SVÉM  TĚLE  A  KRVI. A pak se vrátil k Otci zpět.
   A s ním vystoupil i člověk a stal se božským. Kristus zanechal sám sebe ve své Církvi po všechny dny až do konce světa. Tato přítomnost Boží v Církvi není něco ideového, nýbrž je to existenciální událost.

   Netýkáse pouze našeho intelektu, nýbrž všech našich údů, srdce a ledvin.
Tato Boží přítomnost umožňuje opakovaná setkání s ním. Zde může člověk Boha ochutnat. Tento Bůh chutná stále více. Proto mizí všechno nechutenství a apatie k Bohu a k jeho světu. A člověk zažívá strhující fascinaci tohoto Boha. Kristus nám přinesl nejen zvěst o tomto Bohu. Přinesl jeho a sebe samého ve svém vtělení tak, že se ho můžeme dotýkat.
   Když se podíváme na vzdělávací programy a témata v různých církevních zařízeních, vypadá to tak, že nevíme, jaká hodina udeřila.Dnes nejsou nejdůležitější detailní otázky, jako celibát, svěcení žen. To všechno je starý sníh z předvčerejšku. Dnes se jedná zcela vážně o otázku Boha
a o otázku Krista. Člověk nemůže vyrůst nad sebe, pokud věří jen sám v sebe. Potřebuje víru v Boha. Bůh je Existence. On je skutečně přítomný. On působí. Jedná a nese. Není pouze náš vzdálený původ a daleko před námi ležící cíl. Nikoliv. On nese moje přítomné bytí.
   On nepřestal myslet na svůj světový stroj, protože údajně funguje sám. Svět je a zůstane jeho svět. Jeho doba je přítomnost, nikoliv minulost nebo budoucnost. On žije v ustavičné přítomnosti. On může skutečně jednat a skutečně jedná v tomto světě, v našem životě až do podrobností. Ruku na srdce: důvěřujeme mu zcela? Pak ovšem nemůžeme chodit po světě s tak utrápeným obličejem. Vidíme ho ještě jako skutečnost v kalkulaci našeho života? Pochopili jsme, že první deska Desatera obsahuje základní nárok Boha na lidský život?
   My jsme jen tvorové, ale skuteční tvorové, to znamená, že
máme původ i budoucnost v Bohu. Nic se člověku nepřihodí náhodou, ani boj o naše bytí. Pochází z Boží stvořitelské lásky. Pod takovým nebem je možno žít. Je možno dýchat a rozvíjet se. To musí být hlavní témata našeho hlásání v Církvi. Naši věřící si opět musí být jisti svým vítězstvím, musí získat své sebevědomí. Nejsme přece posledním dovětkem středověku. Jsme předvoj budoucnosti, o které většina současníků nemá vůbec ponětí. Máme všechny důvody kráčet světem vzpřímeně se vztyčenou hlavou, nikoliv proto, že bychom byli lepší než ostatní lidé. Ale lepší je náš Bůh!

(Kardinál Joachim Meisner)