Nektar pro duši

  Č.15   V BOŽÍ ŠKOLE. BŮH NÁS VARUJE A PŘITVRZUJE. GARABANDAL 1.část

    NEOBÁVEJTE SE "VAROVÁNÍ", ALE OČEKÁVEJTE JE S RADOSTÍ!
                      Poselství Pána Ježíše z Irska:

  "Hle, čas už je blízko pro vás, abyste oznámili světu, že Boží Spravedlnost dopadne na ty, kdo Mě odmítají. Avšak Moje Milosrdenství k těm, kteří následují pravdu Mého utrpení na kříži, nezná hranic.
  Země je v tomto čase v hluboké duchovní temnotě. Moji následovníci trpí mnoho spolu se Mnou, když hledí na zem plnou hříšníků, kteří se obracejí zády k Mému nebeskému Otci, ale i ke Mně, jenž jsem vytrpěl velikou oběť, abych je zachránil od zatracení. Jsem v hlubokém žalu a cítím se v zoufalé opuštěnosti, jež zakouším od Mých milovaných hříšníků,za něž jsem položil svůj pozemský život.
  Zoufám si a pláču hořké slzy zklamání a smutku nad způsobem, kterým jsem byl  už   p o d r u h é   o d m í t n u t.   Ještě  j e   č a s   p r o   h ř í š n í k y   k o n a t   p o k á n í.  Toto pokání musí vyjít ze srdce každého. Musí ze sebe setřást lhostejnost k modlitbě a spojit se se Mnou.

  KŘESŤANÉ, MUSLIMOVÉ, HINDUISTÉ, ŽIDÉ a všechny ostatní víry odvozené selhávajícím duchem lidstva, naposledy vás všechny vyzývám,  abyste   o t e v ř e l i   o č i   p r o   p r a v é   S l o v o   B o h a,   jež vám poslal své Slovo prostřednictvím svých proroků.

  Má milovaná dcero, řekni Mým dětem, že se nemusí Varování bát, očekávejte je s radostí.  J Á   P R O J D U   K A Ž D Ý M   Z   V Á S,   budete  Mě  vidět  a  cítit  ve  svém  srdci  a  v  duši.  Mnozí pocítí úzkost a to je pochopitelné. Má přítomnost zaplaví vaše duše nejčistší láskou a soucitem. Konečně Mě uvidíte a vaše duše bude obklopena láskou a rozechvěním.
  Pokud jde o hříšníky a nevěřící, tak většina z nich pocítí ulehčení, že  J á   e x i s t u j i,  neboť jejich prožitek Mé Svaté Přítomnosti bude tou krví, jež potřebují, aby proudila jejich dušemi a poskytla jim  výživu, která už jim tak dlouho chyběla.
  Mnozí budou pociťovat muka, jaká jsem zakoušel Já, až uvidí své hříchy, jak se před nimi odvíjejí. Budou nešťastní k smrti, až uvidí, jak Mě uráželi a budou Mě prosit o odpuštění. Dokonce i ti nejzatvrzelejší hříšníci neuniknou tomu, že budou poznamenáni touto nadpřirozenou událostí. Pro Mé děti   n e n í   s n a d n é   p ř i p u s t i t   M o u   e x i s t e n c i   a  existenci Věčného Otce. Bez důkazu materiálního charakteru Mne nechtějí poznat. Mnozí nemají zájem nebo víru v nebe a pokračování života. Tato událost jim otevře oči pro jednoduchou skutečnost,  že   ž i v o t   n a   z e m i   n e k o n č í,   ale   p o k r a č u j e   n a v ě k y.  Proto si musí připravit své duše.
  Varování jim ukáže, co musí udělat, aby napravili všechny své nedostatky! Nezapomeňte, děti, že Já jsem váš Spasitel! Miluji vás všechny takovým způsobem, že je to mimo vaše chápání. S velkou láskou ve Svém Srdci očekávám ten čas, kdy budu moci vylévat své milosrdenství na každého z vás po celém světě. V minulosti tak mnoho duší zemřelo v těžkém hříchu! Je to ta chvíle, kdy později pochopíte, jaké má vaše generace štěstí! Jak byste nemohli nepoznat milosrdenství, jež je ukazováno lidstvu. Nyní všichni hříšníci   p o z n a j í  konečně   P r a v d u !!!
  Očekávejte Můj příchod s láskou a klidnou trpělivostí. Neobávejte se dramatické podívané na nebi, ani barvy paprsků, jež se budou všude šířit, aby oznámily Můj příchod. To vás má připravit na tuto velkou chvíli.
  Prosím, modlete se, aby všichni lidé cítili ve svých srdcích radost, neboť tato chvíle bude znamenat spásu v takové velikosti, že zachrání velký počet duší, které mohou vstoupit do Nového Ráje na zemi.
  Věřící, apeluji na vás všechny, abyste si vzali Moje Varování k srdci a šířili všude po světě tuto  P R A V D U ! Napomínejte lidi, aby prosili o Mé milosrdenství. Budu se snažit zachránit každou jednotlivou duši, jež prokáže   u p ř í m n o u   l í t o s t,  byť by to bylo v jejím posledním vydechnutí!
  Avšak nemohu a nikdy nechci zasahovat do vaší svobodné vůle. Napomínám vás, abyste si tato Má slova zapamatovali a vzali si je k srdci. Všechny vás miluji a prosím vás, abyste se modlili za obrácení před  K O N C E M   Č A S U,  který  nyní  přichází. Nepřeji si vás vylekat, ale s naléhavostí vás úpěnlivě prosím,   z a c h r a ň u j t e   d u š e !  Všem připomínejte, aby odpoutali svého ducha od všech pozemských marnivostí a místo nich hledejte ctnosti jednoduché pokory zbavené ega a uctívání "model".

  Lidé, kteří jednoduše žijí to, co považují za bezstarostný život s honbou za zábavou a za sebeuspokojením, při příchodu k branám pekla jsou zaskočeni osudem, který je očekává. Nemohou přijmout fakt, že hrůzu, které teď budou čelit, si zavinili svým vlastním jednáním! Svobodu, jež jim byla na zemi dána, zneužili ke všemu, čím urážejí Boha.

  Ateisté, kteří si na smrtelné posteli myslíte, že vaše utrpení skončí posledním výdechem, slyšte Mě teď: Pro ty, kteří popírají existenci Boha na zemi, přestože za vašich životů vám Pravda byla odhalena, vaše utrpení v plamenech pekla bude začátkem vašeho zatracení! Vy, Moje ubohé duše, že jste Mě ze své svobodné vůle odmítly, provinily jste se těžkým hříchem -místo Mě, vybraly jste si Satana! Po vaší smrti vás bude očekávat. Potom už bude příliš pozdě, abych vám ukázal své milosrdenství. Já  už   t a m   n e b u d u   nikde  k  nalezení!

  Modlete se, modlete se všichni z vás, abychom zachránili tyto duše,  dokud  j e š t ě   ž i j í   n a   z e m i!
  Hřích, Mé děti, je stálý problém! Dokonce i Moji věrní následovníci hřeší a hřeší opětovně. Když byl Satan uvolněn, hřích se rozšířil do šířky po světě. Mnozí se stydí přijít ke Mně. Skloní hlavu a zamhouří obě oči, když se špatně chovali. Příliš hrdí a v rozpacích pokračují, jako by se na to zapomnělo. Čemu ale nerozumějí,je, že temnota přitahuje temnotu! Takže když zhřešíte jednou, je pak snadné zhřešit znovu. Když zablokujete vaše svědomí, pokračuje tento cyklus znovu a znovu. Potom si hříšník najde omluvu na každé své špatné jednání. Budou pak padat stále dolů ve spirále! To proto, že nevědí, jak prosit o odpuštění. Protože nepochopili důležitost  p o k o r y, shledávají nemožným, aby se obrátili ke Mně.
  Víte, není to nic složitého požádat Mě o odpuštění. Tak mnoho z vás se obává pravidelně prosit o odpuštění! Nesmíte si nikdy dělat starosti.   N i k d y !   Jestliže je vám to skutečně líto,  b u d e   v á m   o d p u š t ě n o !  Očekávám každého z vás, kdo je ochoten odsoudit své hříchy. Až si na to zvyknete, budou vám dány mimořádné dary. Potom, co vyznáte své hříchy,   b u d e t e   v e   s t a v u   m i l o s t i . Pak, když přijmete svátost   E u c h a r i s t i e, (pouze ti pokřtění) pocítíte příliv energie, který vás překvapí. A konečně naleznete ten pravý mír.
  Není třeba se zatím učit modlitby, jestliže je neznáte. Ano, jsou mocné, ale vše, co teď od vás žádám je,   a b y s t e   s e   M n o u   m l u v i l i!  A to takovým způsobem, jako  byste  si   p o v í d a l i   s   P ř í t e l e m.  Uvolněte se, svěřte se Mi, požádejte Mne o pomoc. Mé Milosrdenství je plné a překypující, jenom čekající, aby vás zaplavilo.
  K D Y B Y S T E   J E N O M   V Ě D Ě L I,   J A K Ý   S O U C I T   M Á M   P R O   K A Ž D É H O   Z   V Á S ! ! !  Dokonce i pro hříšníky. Mé děti jsou mé děti, i když hřeší a poskvrňují si svou duši. Hřích je Mi odporný, ale hříšníky miluji!
  Chtěl bych se vás dotknout ve vašich srdcích a zažehnout ve vašich duších jiskru. Není třeba se ničeho bát na tomto světě, jestliže Mi plně důvěřujete! Chci vás všechny hýčkat a musím podniknout ta nejmimořádnější opatření, abych vás přiblížil k Svému Nejsvětějšímu Srdci. Mám nádherné plány pro všechny z vás, kteří se přiblížíte k Mému Nejsvětějšímu Srdci. Obraťte se ke Mně jako nevinné děti.  
             H O D I N Y   T I K A J Í !"


         JEŽÍŠOVO POSELSTVÍ MALIČKÝM DUŠÍM:

  Markéta:"Pane, jsem tak malá a to poslání, které mi svěřuješ, je tak veliké."
  Ježíš:"Ty jsi skutečně malá. Ale Já jsem veliký. A co by nedokázala tvoje malost spojená s Mojí velikostí? Jenom několik vyvolených Mě miluje. Ty patříš mezi ně. Chci, abys zůstala skrytá. Dávám ti nazírat krásy nebe. Nehledej nic jiného, než co ti chci dát. Miluj Mě a budu ti dávat stále víc lásky. Tvoje láska je potřebnější, než přehnaná činnost, která se Mi někdy nelíbí, i když úmysl je sám o sobě dobrý a chvályhodný."
  Markéta:"Můj Bože, už ani nevím, jak se k tobě chovat?"
  Ježíš:"Předlož Mi své úmysly a potom zůstaň pokojně a zamilovaně blízko Mne. Tvé oči jsou modlitbou, tvůj úsměv je modlitbou, tvé mlčení je nejkrásnější modlitbou. Zachovávej vždycky jasnou tvář. Jednej vždy, jako bys byla plná radosti. Láska je plná skrytého hrdinství, dceruško. Buď na zemi vždycky prostým kvítkem.
  Čím jsi jednodušší, tím je to lepší.  N e c h   m l u v i t   s v é   s r d c e,  a  řekni Mi všechno, co tě zneklidňuje a bolí.  M o j e   n e p ř í t o m n o s t   j e   j e n   z d á n l i v á..."


                     PRÁZDNÁ ŽIDLE.
          Z knihy Bruna Ferrera:"Příběhy pro potěchu duše."

  Jeden starý muž onemocněl. Protože nemoc byla vážná, přišel ho domů navštívit farář. Jakmile vstoupil do pokoje nemocného, všiml si prázdné židle. Měla zvláštní místo hned vedle postele, na které odpočíval nemocný.
  Kněz se ho tázal, k čemu ta židle slouží. Muž se slabě usmál a odpověděl mu:"Představuji si, že na židli sedí Ježíš. Právě, než jste přišel, jsem s ním mluvil. Dlouhá léta se mi modlitba zdála hrozně obtížná, až mi jeden přítel poradil, že modlitba  j e   v l a s t n ě   p o v í d á n í   s   J e ž í š e m.
  Tak si teď představuji Ježíše na židli naproti sobě, vyprávím Mu a poslouchám, co mi odpovídá. A už nemám s modlitbou těžkosti."
  Za několik dní přišla dcera starého muže na faru, aby oznámila, že její tatínek zemřel. "Nechala jsem ho jen pár hodin samotného", řekla. "Když jsem se vrátila do pokoje, našla jsem ho už mrtvého. Hlavu měl opřenou o prázdnou židli, kterou chtěl mít stále vedle své postele."
---------------------------------------------------------------------------------------------

     ZJEVENÍ MATKY BOŽÍ V GARABANDALU 2.ČERVENCE 1961.
                     https://skristem.cz/zjeveni-marie-v-garabandalu/

 VIDEO GARABANDAL: https://skristem.cz/zjeveni-marie-v-garabandalu/
  San Sebastian de Garabandal je malá vesnička v nejsevernější části Španělska, ležící asi 30 kilometrů od pobřeží Atlantiku v divokém kraji Cantabrických hor; nejbližší větší město - Santander, je odtud vzdáleno asi 70 kilometrů.
  Tato vesnička o 300 obyvatelích, se šedesáti zanedbanými domy z kamene a s kostelíkem s kubickou zvonicí, byla vesničkou docela zapadlou, vždyť navzdory všemu technickému pokroku ji s okolním světem ještě donedávna spojovala jediná polní cesta, vedoucí z obce Cosio, a tak neschůdná, že zásoby sem byly dopravovány na oslech, jak za starých časů.
  Obyvatelstvo bylo chudobné, ale zato dobrosrdečné a zbožné, nezkažené penězi, komfortem a požitky. Dějiště zjevení má zvláštní topografickou polohu: terén jakoby kolem Garabandalu   v y t v á ř e l   o b r o v s k ý   p ř í r o d n í   a m f i t e á t r   p r o   s t a t i s í c e   d i v á k ů !
  Z vesnice vede amfiteátrem přímo vzhůru úzký klikatý kamenitý úvoz - "la calleja". Nejprve se jím dojde k zahradě pana učitele, s ubohým jabloňovým stromem a pak k jakémusi prostranství, zvaném "cuadro", plácek, za ním se tyčí "Pins", vyvýšenina se skupinou borovic.
  Vizionářkami byla čtyři malá děvčátka, jejichž jména jsou dnes známa v celém západním katolickém světě. Nejstarší z nich, Conchita, se narodila 7.února 1949 a byla se svými třemi bratry vychovávána pouze svou ovdovělou matkou; v den prvního zjevení měla 12 let.
  Jacinta, pocházející z velmi chudé rodiny, se narodila 22.dubna 1949 a v době zjevení měla rovněž 12 let.
  Třetí děvčátko - Loli, celým jménem Maria Dolores, narozená 1.května 1949, pochází z rodiny s devíti dětmi.
  Konečně čtvrtá Mari-Cruz, narozená 21.června 1950, jedináček, je z děvčátek nejmladší.
  Jaký smysl pro humor má Bůh! A jak suverénně nám ukazuje své vyvolené v situacích, jež by pro ně nikdy nevymyslil žádný lidský scenárista! V Garabandalu se všechno událo docela jinak, výjimečně, dalo by se říci, že fantasticky.

                        První zjevení anděla.
  Onoho pozdního nedělního odpoledne 18.června 1961 se ve vesničce tančilo, neboť se slavil místní svátek. Conchita se domluvila s Mari-Cruz, že půjdou na jablka pana učitele. Conchita o tom píše ve svém deníku:
  Daly jsme se do trhání a když jsme byly v nejlepším, uviděly jsme že přichází Loli s malou holčičkou a Jacintou a hledají nás. Jacinta zvolala:"Conchito, ty kradeš jablka!" Odpověděla jsem jí:"Mlč! Jestli tě uslyší učitelova žena, řekne to mé matce!" A schovala jsem se v brambořišti. Mari-Cruz utíkala napříč polem, Loli za ní křičela:"Neutíkej, Mari-Cruz, viděly jsme tě a řekneme to majitelům." Mari-Cruz se tedy vrátila ke mně, já jsem vyšla z úkrytu a všechny jsme zůstaly spolu. Mezitím zavolali malou holčičku domů. My jsme se po úvaze rozhodly vrátit trhat jablka. Pan učitel si všiml, že se kývou větve a myslel si, že to dělají ovce. Zavolal na svou ženu:"Conceso, běž se podívat do zahrady, ovce se tam motají kolem jabloní." Zachváceny bláznivým smíchem, s kapsami pěkně plnými, daly jsme se do běhu, abychom si ovoce snědli někde v klidu na cestě v úvoze.
  Uprostřed nejlepšího jídla jsme zaslechly hřmot, jakoby úder hromu, a vykřikly jsme:"To vypadá na hřmění!" Bylo půl deváté večer. Dojedla jsem jablka a řekla jsem:"Jejda, to je hloupé! vzaly jsme si jablka, která nejsou naše,  t o   b u d e   m í t   d é m o n   r a d o s t,  ale chudák anděl strážný   b u d e   m o c   s m u t n ý !" Pak jsme sbíraly kameny a házely je vlevo, kde jsme předpokládaly, že je démon. Když jsme se házením unavily a uspokojily své svědomí, pustily jsme se do hry s kamínky.
  Náhle se mi zjevila velice krásná osoba, zářící silným, ale neoslepujícím světlem. Jakmile mě Jacinta, Loli a Mari-Cruz spatřily v tomto stavu, myslely, že mám nervový záchvat, protože jsem jen se sepjatýma rukama vyrážela:"Och, och!" Chtěly zavolat maminku, ale upadly do stejného stavu jako já a společně volaly:"Och, anděl!" Na chvíli jsme se všechny utišily a pak anděl náhle zmizel. Jakmile jsme se vzpamatovaly, poděšeně jsme se rozběhly ke kostelu...
  Dole se tančilo. Děti přiběhly do vesnice celé bez sebe. Novina o jejich vidění se okamžitě rozkřikla. Každý si jejich zážitek vysvětloval po svém, většina se jim smála. Druhého dne se z blízkého Cosia, sídla farnosti, vypravil za nimi místní farář Don Valentin Marichalar a ihned se pustil do ověřování: zjistil, že výpovědi dětí se dokonale shodují, prozatím však považoval za nejlepší, aby se případně vyčkalo dalších událostí.
  Odpoledne, po skončení školy, se všechna čtyři děvčátka opět společně vydala do úvozu. Poklekla, modlila se růženec a čekala na anděla, jehož se měla na popud faráře zeptat, kdo je a proč přichází. Lidé se jim posmívali a kluci po nich z blízského kukuřiště házeli kamínky. Děvčátka se modlila a čekala.
  Anděl však nepřišel. Děti se vrátily domů smutné, zklamané. Doma však každé zvlášť, uslyšely hlas, že se anděl vrátí.

                          Druhé zjevení anděla.
  Dalšího dne, 20.června, se vydaly opět nahoru; pomodlily se růženec, ale anděl opět nepřišel. Už se zvedaly k odchodu, když v tom spatřily, že jsou obklopeny nádherným světlem. Světlo bylo tak mocné, že se děti navzájem neviděly a tak se zděšeně daly do křiku. Svůj zážitek sdělily panu faráři.
  Následujícího dne, 21.června, s nimi nahoru přišlo i několik žen. A tu se anděl zjevil podruhé, viděly ho ovšem jen děti. Přítomné osoby byly přesto velmi dojaty.

                        Třetí zjevení anděla.
  Ve čtvrtek 22.června přišel nahoru i pan farář z Cosia. Byl zde už celý zástup lidí. Anděl se dětem znovu zjevil a pan farář, vše pečlivě pozorující, uvěřil. Totéž se opakovalo následující den. Farář z Cosia děti odděleně vyslýchal a shledal, že jejich výpovědi jsou naprosto shodné. K velkému uspokojení místních obyvatel to prohlásil veřejně. Začalo sem už přicházet i mnoho návštěvníků z okolí.

                       "Je třeba!"
  V sobotu se nad andělem objevil nápis obsahující písmena HAY a římské číslice, děti však nápisu nevěnovaly příliš pozornosti.
  V neděli 25.června se nahoře sešlo už mnoho lidí. Zážitky z toho dne vylíčila Conchita ve svém deníku:
  V zástupu bylo pět kněží, kteří nevěřili. Také přišel učitel školy v Cosiu. Když jsme přišly do úvozu pomodlit se růženec, byl už zde kolíky vymezen plácek, aby se k nám nemohl nikdo přiblížit mimo kněze, rodiče, bratry a lékaře. Tu neděli přišlo mnoho lékařů.
  Učitel školy v Cosiu nevěřil a řekl jednomu z mých bratrů:"Tvá sestra hraje pěkně tu komedii." Můj bratr na to nic neodpověděl. Během vidění mě náš lékař uchopil, nadzvedl metr nad zem a nechal mě volně dopadnout na zem. Při nárazu to zaznělo ošklivě, jako by se tříštily kosti, aspoň podle toho co mi lidé později říkali. Já jsem si nebyla ničeho vědoma. Můj bratr tomu chtěl zabránit, ale jakási  v n i t ř n í   s í l a   ho zadržela. Po zjevení ke mně téměř všichni lidé přistoupili, zvedali mi sukni a dívali se s velkým pohnutím, v jakém stavu jsou má kolena. Já jsem samozřejmě o ničem nevěděla a jen jsem se divila, proč to dělají.
  Asi v půl deváté večer jsme se šly pomodlit do kostela před svatostánek. Zavedli nás do zákristie se všemi těmi doktory a kněžími, aby nám kladli otázky. Většina kněží, až na několik vyjímek, nevěřila. Pak si dlouho prohlíželi naše nohy, které byly pokryty modřinami, píchanci, puchýři a štípanci od nehtů. Bylo to vidět, ale nebolelo nás to.
  V příštím týdnu se anděl zjevil jen několikrát. V sobotu 1.července dětem sdělil:"Víte, proč přicházím? Abych vám oznámil, že zítra, v neděli, se vám zjeví Svatá Panna v podobě Panny Marie z Karmelu." Když ho děti žádaly o vysvětlení nápisu, odpověděl jim, že jim to řekne Svatá Panna.

                       Zjevení Panny Marie Karmelské.
  O neděli, 2.července si Conchita napsala do deníku: Bylo šest hodin večer. Šly jsme se do úvozu pomodlit růženec. Ani jsme tam ještě nedošly, když se nám zjevila Svatá Panna s anděly po boku. Jedním z dvou andělů byl svatý Michael, druhý Gabriel, oba byli stejně oblečení a byli si podobni jako dvojčata. Vedle anděla po pravé straně Svaté Panny bylo veliké oko: snad to bylo oko Boží...
  Toho dne jsme se Svatou Pannou hodně rozprávěly a Ona s námi. Povídaly jsme jí, že jsme opálené, že shrabujeme seno atd. a Ona se všemu smála. Hleděly jsme na ni a modlily se růženec. Modlila se ho s námi, aby nám ukázala, jak se máme správně modlit. Když jsme růženec ukončily, řekla nám, že už půjde. My jsme ji žádaly, aby aspoň ještě chviličku zůstala, a Ona na chvíli ještě zůstala. Usmívala se a řekla nám, že v pondělí přijde opět. Po jejím odchodu jsme byly moc zarmouceny.
  Po zjevení nás lidé obklopili, objímali nás a tázali se, jen ti kteří tomu uvěřili, co nám Svatá Panna říkala, protože jiní tomu nevěřili. Pak nás zase zavedli do zákristie a jeden otec, Don Francisco de Odriozola, nám odděleně kladl otázky. Pak lidem opakoval, co jsme vypověděly.
  V pondělí 3.července jsme se šly pomodlit na plácek, pak jsme sešly dolů a dělaly jsme, co po nás rodiče chtěli. Pak jsme šly do školy...
  Hned po škole jsme šly nahoru a začaly se modlit růženec; byly jsme docela samy. Skončily jsme modlitbu, ale Svatou Pannu jsme neviděly...řekly jsme si však:"Nedivme se tomu, vždyť Ona chodí o něco později." Vrátily jsme se domů a dělaly jsme, co nám rodiče poručili. Naši rodiče už nám věřili, a tak když se přiblížilo půl deváté, hodina prvního zjevení, řekli nám:"Měly byste se jít na plácek pomodlit růženec." A my jsme odpověděly:"Vždyť jsme ještě nebyly zavolány!" Nad tím se naši zamyslili a řekli:"Jakto - zavolány?" Řekly jsme jim, že jsme slyšely jakoby vnitřní hlas. Neslyšely jsme ho ušima: bylo to jakoby pocit radosti.
  Je to takto - výzvy jsou tři. Napřed pocítíme jen takovou lehkou radost, pak poněkud silnější. Při třetí jsme velmi vzrušeny a máme ohromnou radost. A to už nastává chvíle zjevení. Běžíme tam až při druhé výzvě, neboť mezi první a druhou výzvou uplyne ještě hodně času. A právě, když jsme o to hovořily, jsme dostaly první výzvu.
  Byly jsme tam všechny čtyři a obklopovalo nás mnoho lidí. Don Valentino nás po dvou rozdělil, aby nás vykoušel, zda se shromáždíme všechny čtyři naráz. Za půl hodiny jsme dostaly druhou výzvu a všechny jsme se shromáždily naráz na plácku. Lidé byli udiveni a ptali se nás, jak jsme to dokázaly.
  Ve chvíli, když jsme došly na plácek, zjevila se nám Svatá Panna s Božským dítětem. Andělé tam nebyli. Byla velice usměvavá a dítě také. Naši rodiče a ostatní lidé nám podávali předměty, abychom je nechaly políbit, a Ona je všechny políbila. Ale my jsme byly u vytržení nad Božským dítětem. Nasbíraly jsme kamínky a podávaly je Ježíškovi. Ježíšek si je nevzal, ale usmíval se mnohem víc. Svatá Panna s námi mnoho hovořila, ale nedovolila nám, abychom si Ježíška vzaly do náruče. Nakonec nám Svatá Panna řekla:"Zůstávejte s Bohem a se mnou také. Zítra mě opět uvidíte."

                 Vysvětlení tajemného nápisu.
  Bylo 4.července 1961, v třetí den zjevení odpoledne, přišlo nahoru mnoho lidí, mezi nimi tři kněží. V šest hodin se začali modlit růženec a my jsme obdržely už první výzvu. Kostel byl plný lidí, na kůru bylo kolem dvanácti kněží a fotografové, kteří brali záběry. Na konci růžence jsme dostaly druhou výzvu, a tak jsme se rozběhly na plácek. Lidé běželi za námi. Na místě se všichni divili, když viděli, že přes takový běh jsme nebyly spocené, zatímco oni dorazili úplně propocení a schvácení. Jenomže nás přivedla samotná Svatá Panna, která se na nás usmívala jako předešle. Hned jako první věc nám řekla:"Víte, co znamená ten nápis, který měl anděl nad sebou?" Všechny naráz jsme zvolaly:"Ne, to nevíme!" Svatá Panna nám tedy řekla:"Bylo to poselství a já vám ho teď sdělím, ale vy ho budete veřejně opakovat až 18.října." A řekla nám ho.
 
  Zjevení pokračovala v pravidelném rytmu a poutníků a zvědavců stále přibývalo, často bylo na plácku shromážděno i na dva tisíce lidí. Četnický strážmistr Alvarez sem pro zachování pořádku posílal dva strážce.
  Po dvou měsících od zjevení jmenoval biskup ze Santanderu vyšetřující komisi v čele s abbé Odriozolou a dvěma lékaři: doktorem Moralesem a Pinalem. Členové komise od samého počátku považovali vše za smluvenou komedii, a tak se také vyslovovali na veřejnosti a podle toho jednali.
  Hle, co se stalo dne 27.července, když Conchita v doprovodu matky a kněze Dona Luise přijela vlakem. Hned jak vyšli z nádražní budovy na frekventovanou ulici, zrovna před jedním kostelem uprostřed proudícího davu upadla Conchita do extáze: klečíc na chodníku s hlavou zvrácenou nazad rozmlouvala s nebesy. Později o celé události její matka vypověděla: "Ten den jsem se v Santanderu cítila docela bezradná. Octla jsem se náhle s Conchitou sama naproti vratům kostela de la Consolation, úplně opuštěná, daleko od své rodiny. Viděla jsem, jak nějací páni, z nichž někteří byli lékaři, se zmocnili Conchity v extázi a odtáhli ji v její pozici v kleče do kostela. Já jsem ovšem křičela:'Nechte mi ji, pro slitování! Nechte mi ji!' V kostele nás obě zavřeli v zákristii, Conchita byla při tom stále v extázi. Když ji položili na podlahu, její držení se změnilo. Natáhla se a spočívala jen jedním loktem na podlaze, s celým tělem jinak ve vzduchu a já jsem těm pánům řekla:'Podívejte se přece, jak se vznáší, v jaké poloze!' Její držení bylo velice krásné, velice decentní a ona byla celá natažena prakticky ve vzduchu; bylo to na pohled něco velice vzácného. Nevím, co by ti pánové si přáli více vidět."
  O členech vyšetřující komise si Conchita do deníku napsala: Ptali se mě, proč jsem to udělala, říkali mi, že je ode mne bláznivé takovýmto způsobem podvádět lidi. Doktor Pinal mi řekl:"Drž se zpříma, hleď mi na nos, budu tě hypnotizovat," což mi bylo velice k smíchu. Řekl:"Nesměj se, není se čemu smát." Ten den už se mnou nic nedělali.
  Druhý den mne zavedli k lékařům, aby mne prohlédli, jestli nejsem nemocná. Byla jsem u lékaře jménem Moráles a ještě u jiných, ale všichni mi říkali, že jsem zdravá a že ta vidění, co mám, jsou jenom sny. Musela jsem v Santanderu zůstat, abych se rozptýlila a na všechno zapomněla a neměla už zjevení. Matka mě tam tedy nechala a odjela s přesvědčením, že co se mi stalo, nebylo nic, protože to lékaři říkali.
  Denně se pro mě zastavovaly sestřenice otce Odriozoly a chodily jsme denně na pláž a po obchodech, což jsem dosud nikdy neviděla. Protože jsme chodily každý den na pláž, Svatá Panna se mi už nezjevovala. Za týden jeden pán zasáhl, abych se vrátila, a přijela si pro mě matka.
  V den odjezdu jsem byla u doktora Pinala, abych mu řekla, že se vracím, a on se moc zlobil. Domlouval mi, abych neodjížděla.
 
  Ve skutečnosti to bylo podobné jak ve Fatimě, doktor Pinal činil na Conchitu nátlak: když nepomohly sliby, pohrozil jí, že ji zavřou do blázince a rodiče do vězení. Přesto se však Conchita vrátila.
  Okolnosti jejího návratu jsou opět pozoruhodné. Když se Conchita vracela ze Santanderu domů, přišlo jí naproti mnoho lidí, mezi nimi několik kněží, protože Loli a Jacinta v extázi prohlásily, že se vrací po silnici domů. Což také bylo pravda. Pak se Conchita dověděla, že všichni v Garabandalu byli přesně informováni o tom, co se jí stalo před kostelem de la Consolation, neboť ve stejnou dobu se Svatá Panna zjevila na plácku i třem ostatním děvčátkům a sdělila jim, co se právě v Santanderu děje.
  Vyšetřující komise svůj nepřátelský postoj nezměnila. Několikrát se ještě pokusila, aby některé z děvčátek z Garabandalu odstranila, ale bezvýsledně.

                           Poselství světu.
  18.října 1961 měly děti sdělit poselství. Mělo být nejprve přečteno před kostelním portálem, pak odevzdáno faráři Donu Valentinu Marichalarovi a ten je pak měl večer přečíst nahoře na plácku o půl jedenácté večer. V předvečer a celou noc pršelo, přesto však auta, autokary a jiné povozy dopravovaly do Cosia davy lidí, které se po cestě vzhůru do Garabandalu brodily šest kilometrů v blátě, očekávajíce nějaký zázrak, přestože se jim to děvčátka snažila vyvracet. Už od časného odpoledne bylo přítomno na patnáct tisíc osob a pořádek udržovalo dvacet osm Alvarezových četníků. Ke čtení před kostelem nedošlo, neboť vyšetřující komise to přímo na místě zakázala. Don Valentin Marichalar, který už obsah poselství znal, odešel nahoru na plácek a za ním se tam v prudkém lijavci hrnuly netrpělivé davy. Nahoře pak bylo několikrát přečteno toto poselství:

  JE TŘEBA ČINIT MNOHO OBĚTÍ, JE TŘEBA ČINIT MNOHO POKÁNÍ, NAVŠTĚVOVAT ČASTO SVATOSTÁNEK. ALE PŘEDEVŠÍM JE TŘEBA, ABYCHOM BYLI VELMI DOBRÝMI. NEBUDEME-LI TO ČINIT,   P Ř I J D E   T R E S T !   POHÁR SE NAPLŇUJE, NEZMĚNÍME-LI SE,  P Ř I J D E   N A   N Á S   O B R O V S K Ý   T R E S T !

  Zástupy však očekávaly atraktivní zázrak ve stylu Fatimy, a proto byla většina lidí tímto poselstvím hluboce zklamána, dokonce i pobouřena. Poselství se na první pohled jevilo jako příliš stručné a jednoduché. Přesto si však hodně přítomných jeho   z á v a ž n o s t   uvědomilo.
  Pro širokou veřejnost bylo zapotřebí ho řádně vysvětlit a toho se měl svou autorito ujmout biskup. Jeho komise však neochvějně zastávala stanovisko,  ž e   t o t o   j e   p o u h á   k o m e d i e   p á c h a n á   čtyřmi  znamenitými   h e r e č k a m i.

                        Pokračování zjevení.
  I přes krajně odmítavé stanovisko církevní autority však garabandalský příběh pokračoval. Na události a zjevení především prorockého významu, byl zvláště úrodný rok 1962. Extáze dětí se staly něčím zcela běžným, každodenním, byly součástí života v Garabandalu, plného turistů, reportérů a kameramanů. Děti bylo možno zastihnout kdekoli: nahoře na plácku, doma, v uličkách vesnice, na hřbitově, u nemocných, za zpěvu náboženských písní i při modlitbě růžence. A jakoby mimochodem jim Panna Maria  s d ě l o v a l a   d ů l e ž i t á   p o s e l s t v í.
  Z prorockých vizí a sdělení mají největší důležitost poselství  o  b l í z k é   b u d o c n o s t i   l i d s t v a !  Bůh nám sešle velikou výstrahu - VAROVÁNÍ, do roka  ZÁZRAK a pokud to s lidmi nepohne, aby se změnili a obrátili zpět k Bohu - VELIKÝ TREST! Děti byly s těmito událostmi seznamovány po částech s nutnou přípravou. Obsah svých vizí veřejně oznamovaly vždy se zpožděním a některá tajemství nesmějí zveřejnit dodnes; tak jako tomu bylo ve Fatimě a v La Salettě.

                            Výkřiky hrůzy.
  19.června 1962 ležela Conchita doma nemocná s bolavým kolenem, když pocítila výzvu, matka ji zabránila odejít. Na plácek se dostavila jen Jacinta a Loli. V extázi jim anděl řekl, ať přijdou opět o půl jedenácté v noci. Vrátily se a v půl jedenácté se tam sešly i s Mari-Cruz. Osoby, které je tam doprovázely, se staly svědky toho, jak děti v extázi vykřikovaly, křičeli hrůzou a úzkostí a v pláči ustupovaly pozpátku se svahu dolů, jakoby utíkaly před hrozným nebezpečím. Nikdo s kolemstojících se k nim nesměl přiblížit. Mohli jít jen k posledním vesnickým domkům.
  Téhož dne ještě Loli napsala:"Panna Maria nám řekla, že  m y   s i c e   T R E S T   n e o č e k á v á m e,  ale  že  trest   u r č i t ě   p ř i j d e,   n e b o ť   s v ě t   s e   n e z m ě n i l !   Varovala nás  u ž   d v a k r á t,  ale my jsme tomu nevěnovali svou pozornost! Protože svět je čím dál víc horší,   j e   t ř e b a,   aby se   v e l i c e   z m ě n i l,  ale svět se zatím v ničem nezměnil!!!  P Ř I P R A V T E   S E,   V Y Z P O V Í D E J T E   S E,  N E B O Ť   T R E S T   P Ř I J D E   U Ž   V E L I C E   B R Z Y."
  Druhý den se na plácek dostavily všechny čtyři. Děsivé vize, úzkostný křik, pláč a nářek se opakovaly, dokonce intenzivněji než den předtím. Ve vesnici se rozhostila nálada obav, strachu a hrůzy, jež zachvátila všechny vesničany, kteří se ráno téměř do jednoho všichni vyzpovídali.
  Conchita o vizi trestu vypověděla:"Když jsem to viděla, pocítila jsem obrovský děs, přestože jsem současně viděla Svatou Pannu. Spatřily jsme,  j a k   v o d y   ř e k   s e   z m ě n i l y   v   k r e v....j a k   z   n e b e s   p a d a l   o h e ň...A ještě něco horšího, než kdybychom byli zaplaveni ohněm; horší, než kdybychom měli pod nohama oheň a na hlavě řeřavé uhlí, ale to v této chvíli nemohu odhalit. Nechť se všichni katolíci před trestem vyzpovídají; nechť se všichni ostatní napraví ve svých chybách. Ježíš nám nehrozí trestem proto, aby nás vyděsil, ale aby nám pomohl a kárá nás,  ž e   o   N ě h o   v ů b e c   n e d b á m e.  Trest se odehraje až po zázraku."
  Tuto výpověď doplňuje Loli:"V onu noc strachu jsme viděli množství lidí strašně trpících a křičících ve velkých úzkostech. Panna Maria nám vysvětlila, že tento velký rozruch   n e b y l   j e š t ě   t r e s t e m,  přijde, protože nastane okamžik, kdy   p a p e ž   z m i z í   z   V a t i k á n u,   církev bude téměř před zánikem - podstoupí strašlivou zkoušku!
  Dále Loli svěřila, že trest přijde přímo od Boha; stroje a motory nebudou fungovat, dostaví se velká vlna horka a žízeň, kterou nebude možno uhasit,(Co vám to připomíná - sluneční erupce?) zoufalství a boje. Právě prostřednictvím těchto událostí lidé pochopí, že je dovolil sám Bůh.
  Loli ve vizi ještě spatřila dav ponořený do plamenů; lidé prchali a nořili se do moří a jezer, ale voda jakoby vřela a zdálo se, že plameny ještě povzbuzovala, místo aby je hasila.
  Panna Maria svěřila Conchitě datum velkého zázraku, o němž si Conchita napsala:"Nejsvětější Panna mi oznámila, že Bůh vlastním zakročením učiní veliký zázrak. Protože zasluhujeme  O B R O V S K Ý   T R E S T,  bude  i   Z Á Z R A K   O B R O V S K Ý,  neboť svět jej velmi potřebuje. Panna mi sdělila datum zázraku, z čeho bude pozůstávat; jeho uskutečnění mám týden předem oznámit. Nemocní, kteří se zázraku zůčastní,  b u d o u   u z d r e v e n i,   h ř í š n í c i   se  n a p r a v í.  Kdo spatří veliký zázrak, nebude již mít pochybnosti. Proto už dnes očekávejme den velkého zázraku, abychm spatřili,  Z D A   S V Ě T   S E   Z M Ě N Í   A   T R E S T   B U D E   O D V R Á C E N !"
  Conchita upřesnila, že zázrak se odehraje v Garabandalu na místě skupiny borovic - v prostoru "Pins"; bude odevšad  v Garabandalu viditelný a papež ho uvidí, kdekoliv zrovna bude. Zázrak bude sdělovacími prostředky rozšířen po celém světě. Bude viděn asi čtvrt hodiny a na místě "Pins" zanechá znamení až do doby trestu.
 
                          Vnitřní rozhovory.
  V roce 1963 byla zjevení vystřídána vnitřnímy rozhovory s Conchitou a Loli. Během nich Svatou Pannu neviděly, ale slyšely ji vnitřně. Obě dívky měly asi čtyřicet takových rozhovorů. Uvádím úryvek  z Conchitina bezprostředního zápisu z 20.července 1963:: Děkovala jsem Bohu a prosila o milosti. Žádala jsem, aby mi dal kříž, neboť žiji bez utrpení. Ježíš mi odpověděl:"Ano, dám ti ho." Velmi pohnuta jsem se dál vyptávala:"K čemu poslouží zázrak, k obrácení mnoha lidí?" Odpověděl mi:"K obrácení celého světa."  "Rusko se obrátí?"  "Také se obrátí a všichni budou milovat naše Srdce."  "Trest přijde až potom?"  Neodpověděl mi. "Proč přijdete až potom?"  Neodpověděl mi. "Proč přicházíte do mého ubohého srdce, které si to nezaslouží?"  "Nepřicházím pro tebe,  p ř i c h á z í m   p r o   d r u h é."
  V červnu téhož roku zemřel papež Jan XXIII. Když matka Conchity slyšela zvonit hrana z kostelíčku v Garabandalu, poznamenala:"To je jistě za papeže."  "Určitě", odpověděla Conchita,"už zbývají jen tři."
  Tato slova vzbudila velkou pozornost. Conchita dodatečně vypověděla, že jí Svatá Panna řekla, že po třetím papeži   N A S T A N E   K O N E C   Č A S Ů !(A Benedikt XVI. je už třetím papežem od té doby.)  Toto odhalení zaujalo mnoho laiků i teologů a vedlo je k závěru, že četná mariánská zjevení na mnoha místech světa nás připravují na KONEC ČASŮ, jak jej předpověděl svatý Grignion z Montfortu, a který není koncem světa, ale jen konec hříšné historické epochy lidstva.
  Conchita měla další vnitřní rozhovory v letech 1963 a 1964. 1.ledna 1965 zahlédly dvě malé pasačky Conchitu v extázi, když se kolem "Pins" vracely s ovcemi domů. Conchita později sdělila, že se jí Panna opět po velmi dlouhé době zjevila a sdělila jí, že 18.červa obdrží poselství. Během této extáze jí Panna odhalila mnoho dalších věcí, i příchod VÝSTRAHY, kterou Bůh sešle lidem,  a b y   s e   v z c h o p i l i   a   n a p r a v i l i !
  Po pěti měsících Conchita obsah poselství sepsala a odevzdala otci Laffineurovi, který v ty dny byl v Garabandalu. Podrobněji pak vysvětlila, že je to  j a k o b y   t r e s t,  aby se dobří víc přiblížili k Bohu a ostatní byli upozorněni:"Bůh chce, abychom se prostřednictvím této výstrahy   n a p r a v i l i   a   p á c h a l i   p r o t i   N ě m u   m é n ě   h ř í c h ů.  Zemřeme-li na ni, nebude to pro výstrahu samotnou, ale  p r o   v z r u š e n í,  j e ž   z a k u s í m e,  až ji budeme vidět  a   c í t i t !  Výstraha bude něco děsivého, co jde přímo od Boha, odehraje se napřed na nebi, bude to viditelné po celém světě, na kterémkoliv místě, pak to každý pocítí a bude mít strach. Výstraha bude každému jakoby   v n i t ř n í m   z j e v e n í m   j e h o   h ř í c h ů,  ať už je věřícím nebo nevěřícím, a všichni budeme vidět, že k nám přichází od Boha právě pro naše hříchy. Bude to trvat jen krátce, ale bude to strašné. Bude to jako oheň, nespálí naše tělo, ale přesto to pocítíme tělesně i vnitřně v duši. Pro někoho bude vítanější zemřít, než snášet to, byť i jen pět minut. Po výstraze přijde velký zázrak."
  Tuto výpověď doplnila později Loli:"Výstraha bude trvat pouze několik minut; všechen pohyb na zemi i v ovzduší utichne. Výstraha a zázrak se odehrají v rozmezí jednoho roku."

                      Porušování přírodních zákonů.
  Od prvního zjevení v roce 1961 do posledního v roce 1965, kdy se Panna Maria zjevila jen Conchitě, bylo napočítáno na 2300 extází, věc v takovém měřítku nikdy a nikde nevídaná. Děti svým chováním a jednáním bez ustání   p o r u š o v a l y   s t a t i c k é   z á k o n y   tohoto třírozměrného hmotného světa: byly viděny, jak se pohybují vpřed jakoby  p o s u n o v á n y,  a  to nejen vstoje, ale i v kleče, v blátě a po kamení, v kteroukoliv denní i noční hodinu, ať svítilo slunce nebo za prudkého deště.
  Děti byly v extatickém i normálním stavu nesčetněkrát fotografovány a filmovány, takže o všech nadpřirozených jevech existuje bohatá dokumentace.
  Když děti v extázi dopadaly na kolena, nárazy byly tak brutální a hřmotné, že diváci měli strach, že si děti roztříštily kolena; dětem se však nikdy nic nestalo a nic je nebolelo, ačkoliv jejich nohy nesly zřetelné stopy odřenin a pohmožděnin. Četní lékaři, kteří je pozorovali, je píchali jehlami a pálili, děti však bolest nevnímaly; ani blesky fotografů je neoslňovaly, ani silné reflektory při natáčení televizí, při oslňujících šocích nikdy nezamrkaly.
  Jejich extáze je tělesně ani duševně neunavovaly, běh je neudýchal, déšť je nepromáčel. Ať byly v jakékoliv pozici, jejich šaty jim decentně zakrývaly všechny údy. V extázi výraz jejich tváří neobyčejně zkrásněl, rysy se změkčily a nabyly nevídaného půvabu.
  Byly vídány v neuvěřitelných pozicích a situacích, popírajících hmotné zákony zcela viditelně: v extázi chodily do sebe zavěšeny v řadě i tam, kde pro všechny nebylo místo - například takto vedle sebe přecházely lávku, která byla úzká jen pro jednu osobu a do kostela prošly úzkými dveřmi.
  Strážmistr Alvarez, který měl se svými hlídkami děti osobně na starosti a sám byl svědkem více než tisíce extází, vypověděl:"Když děti řekly, že zjevení je zde, a když padly na kolena, vždycky jsem smekl. Ostatní strážníci také. Ale je tu další věc, na kterou nezapomenu, co budu živ: viděl jsem Conchitu,  j a k   b y l a   z a v ě š e n a   v e   v z d u c h u,   v   p r á z d n u,  aniž ji kdo držel, aniž by pod ní byla nějaká opora."
  Tyto případy   l e v i t a c e   byly velmi běžné a mnoho z nich bylo fotograficky zdokumentováno. Další nepochopitelné úkazy: Na přání poutníků dávaly děti Panně k políbení nejrůznější předměty - růžence, medailky, snubní prstýnky, řetízky; od jejich majitelů je přijímaly bez jakéhokoliv komentáře a docela prostě je před sebe kladly bez ladu a skladu na hromádku, často i dvě stě předmětů. Při zjevení pak podávaly Panně Marii předměty jeden po druhém k políbení a opět je skládaly na hromádku. Nakonec bez nejmenšího omylu vracely předměty jejich majitelům zpět, ani jedenkrát se nezmýlily.
  Panna Maria se s dětmi dokonale sžila jako jejich opravdová maminka. Jejich intimní styk byl plný něhy a ze strany dětí často naivity a milého, nechtěného humoru: Jednou děti sestupovaly s plácku dolů a zpívaly náboženskou píseň. Náhle ve zpěvu ustaly a daly se velikého smíchu. Pohoršeným divákům později vysvětlily:"Svatá Panna se nám smála, že zpíváme falešně."
  Maria si s dětmi hrála docela jako maminka. V deníku ze srpna 1961 Conchita uvádí, že Svatá Panna si s nimi hrála na schovávanou od 9 hodin večer až do 7 hodin ráno. V červenci půjčila dětem na plácku svou královskou korunu; Loli si ji nasadila, ale měla strach, aby se nepopálila o hvězdy. A jednou dokonce dostaly k pochování malého Ježíška.
  Jak je toto všechno nové! Maria vytvořila v Garabandalu podmínky nadpřirozeného života, a to přímo před očima tisíců svědků, před objektivy nesčetných fotoaparátů a televizních kamer, před očima lékařů, reportérů, knězů. Celý Garabandal žil v tomto zvláštním nadpřirozeném světě spolu se svými čtyřmi děvčátky. Slyšme ještě Conchitu:"O ničem jsme nevěděly. Byly jsme s Pannou a neustále jsme s ní hovořily, aniž jsme vnímaly, zda běžíme nebo ne, jsme-li na kolenou nebo ležíme-li na zemi."

                          Církev zjevení neuznala.
  Katolické církvi nebylo nikdy připraveno tak široké pole k bezprostřednímu pozorování nadpřirozených fenoménů, které samy o sobě sice byly mnohokrát viděny a popsány u četných světců, ale to se zpravidla odehrávalo v ústraní a za výjimečných okolností; přesto biskupova vyšetřující komise k těmto zaregistrovaným fenoménům zůstala naprosto lhostejná, potvrzujíc tak, že   k d o   n e c h c e   v i d ě t   a   s l y š e t,   n e v i d í   a   n e s l y š í. (Tak jako zatvrzelí ateisté, nechtějí uvěřit, "protože by pak museli být hodní", jak mi to řekl můj dospělý syn.)
  Docela jiné stanovisko zaujal ke Garabandalu papež Pavel VI. Řekl o něm:"Je to nejkrásnější příběh lidstva od narození Ježíše Krista. Je to jakoby druhý život Svaté Panny na zemi a nenajdeme ani tolik slov, abychom se jí za to mohli dost naděkovat."
  Po období čtyř let života se Svatou Pannou, prožitých v nadpřirozeném rozměru, radosti a nadšení, kdy se sám Garabandal proměnil v rozsáhlé místo velkolepé Boží operace, přišlo období pochyb, protimluvů, odpadů a nevíry.
  První odpadla Mari-Cruz, které se Svatá Panna přestala zjevovat už v roce 1962 a Mari-Cruz pak všechno popřela. Ostatní děvčata, tehdy už dívky, byly navzájem izolovány a vyšetřující komisí manipulovány k tomu, aby jedna po druhé odvolaly a odvolání podepsaly. A to se také stalo; pro vyšetřující komisi tím byl případ vyřízen. Sám santanderský biskup  se   o s t ř e   p o s t a v i l   p r o t i   jakékoliv zmínce, připouštějící   z á s a h   n a d p ř i r o z e n a.  Do Garabandalu byl vyslán nový farář a jeho úkolem   b y l o   v š e c h n o   u t i š i t   a   p o p ř í t.
  A tak postupně přestalo věřit i samo obyvatelstvo Garabandalu. Nicméně alespoň byla postavena nová silnice z Cosia do vesnice a na plácku postavili malou kapličku, neboť příliv poutníků z celého světa   n e u s t á v á.
  Děvčátka, dnes už dávno provdané ženy, a s výjimkou Jacinty, i matky, se po období pochybností a nevíry opět vrátily k víře v pravdivost svých vidění. Jsou dnes pevně přesvědčeny, že všechno se skutečně odehrálo a že to nebyly jen sny a halucinace a podrážděná fantazie, jak se je komise snažila zmanipulovat.
  A všechny jsou přesvědčeny, že jak jim bylo oznámeno,  L I D S T V O   S T O J Í   P Ř E D   V Ý S T R A H O U,   V E L K Ý M   Z Á Z R A K E M   A   T R E S T E M !



     PÁN JEŽÍŠ AMPARO BARDENASOVÉ - ESCORIAL 1982:

  ..."žIJETE POSLEDNÍ VTEŘINY PŘED KATASTROFOU! Pro Mne jsou to pouhé vteřiny. Právě proto vám vaše Matka přináší poselství, vy ho však neberete na vědomí! Trest zasáhne a zničí dvě třetiny lidstva a přesto přese všechno to nechcete brát na vědomí. Nechť každý z vás v tichosti  s v é h o   s r d c e   p r o s í   B o h a   o   m i l o s t,  po které touží;  j e š t ě   d n e s   v á m   b u d e   d á n a !
  NEBOŤ MŮJ OTEC JE JEN DOBRO!  O d p u s t í   i   n e j v ě t š í m   h ř í š n í k ů m  v  posledním  okamžiku jejich života...Říkejte umírajícím, že čím větší je jejich   h ř í c h,   tím větší je   M o j e   M i l o s r d e n s t v í
!   U Ž   V   T O M   O K A M Ž I K U,  K D Y   D U Š E   O P O U Š T Í   T Ě L O,   S E   O C I T Á   V   O N O M   N Á D H E R N É M   S V Ě T L E !  Povězte jim slova Ježíšova..."

----------------------------------------------------------------------------------------

  Chtěla jsem vám přiblížit, co to znamená ta předpovězená "výstraha" neboli "varování", o kterém se tu všude mluví. Budeme mít "jakoby zážitek smrti", ale nezemřeme, jen naše duše - my - budeme stát u osobního soudu před Božím Synem, který, jak už víme z Evangelia, má od Boha právo nás soudit a odpouštět nám hříchy, nebo ne. Pán Ježíš to právo předal po vzkříšení svým učedníkům, dnešním kněžím Katolické Církve, kteří nám po zpovědi, když jich upřímně litujeme, můžou naše hříchy ve jménu Ježíše odpustit. Pokud chcete být na soud připraveni a ničeho se nebát, pak je nejvyšší čas něco pro sebe udělat: přestat ubližovat svým bližním, nechat se pokřtít, pokud se tak ještě nestalo, vyzpovídat se s opravdovou lítostí a chodit na mše a ke svatému přijímání. Já se taky bála a zdráhala se jít ke zpovědi, u které jsem nebyla téměř 20 let. Ale sestra na mě "poštvala" pana faráře, ten mě oslovil, když jsem zrovna umývala okna. Byl tak milý, že jsem mu slíbila, že se za ním stavím a on mi slíbil, abych se ničeho nebála, že mi se zpovědí pomůže. A tak se i stalo, pan farář mi předříkal formuli, já ze sebe vysoukala své viny a prohřešky, Bůh mi dal milost upřímné lítosti, takže jsem bulila jak malá, ale PAK ! ten nádherný pocit úlevy a lehkosti...To si umí představit jen ten, kdo to taky zažil. Takže se ničeho nebojte a směle do "Nového života s Bohem".barmanka
Barmanka.
----------------------------------------------------------------------------------------


    Dr.Raymond Moody: "ŽIVOT PO ŽIVOTĚ".
                                 Ukázka.

  Dr.Raymond Moody, americký lékař, se před lety začal zajímat o posmrtné zážitky pacientů, kteří prožili   k l i n i c k o u   s m r t  a   opět  b y l i   v z k ř í š e n i - resuscitováni zpět do života. Své poznatky vydal v knize "Život po životě".
  Předkládám vám některá zajímavá svědectví, která svědčí o tom, že smrtí život   n e k o n č í,  ale pokračuje dál. Po smrti se každý ocitne "tváří v tvář" Ježíši Kristu v osobním soudu.
  Každý, věřící či nevěřící před Něho předstoupí se svým "uzlíčkem života", který mu Bůh rozbalí a pak vše komentuje, každý se ze svých skutků, myšlenek a slov bude osobně zodpovídat.

  První svědectví jednoho z mnoha pacientů Dr.Moodyho, jak na něj zážitek smrti a setkání s Bohem zapůsobilo:
  Zjišťuji, že tento zážitek něco v mém životě změnil. Byl jsem ještě dítě, bylo mi deset roků, když se to stalo a zůstal jsem přesvědčen až do dnes, že je život po smrti, beze stínu pochybnosti a nebojím se od té doby umřít. Skutečně ne!
  Od některých lidí vím, že mají hroznou úzkost ze smrti. Musím se vždy v duchu smát, když slyším, jak lidé pochybují, zda je potom nějaký další život, nebo prostě tvrdí:"Smrtí všechno končí!" Pak si myslím pro sebe:"Ti o tom nemají ani ponětí!"
  Staly se mi v životě četné zlé věci. Byl jsem v obchodě ohrožován pistolí, byla mi přitisknuta na spánek a přesto jsem se nebál, protože jsem věděl:"No dobře, jestli mě skutečně oddělají, pak přece vím, že budu někde žít dál..."

  Druhé svědectví:
  Když jsem byl malý chlapec, hrozil jsem se smrti. Často jsem v noci křičel a řádil, že nechci umřít, aby s tím rodiče něco udělali. Ale matka mi řekla:"Ne, to nemůžeme, musí to tak být a každý se s tím musí vyrovnat." A ještě mnoho let po tom, jsem mluvil se svou paní o smrti. Měl jsem z ní hrůzu a nechtěl jsem, aby smrt ke mně přišla. Ale od  t o h o   z á ž i t k u   jsem se už smrti nebál. Pocity toho druhu už zmizely. Pohřby už mi nejsou proti mysli. Dokonce při nich cítím i radost, protože vím, co mrtvý za sebou zanechal.
  Věřím, že mi Bůh přidělil tento zážitek, protože jsem se tak hrozně bál smrti. Rodiče se sice snažili mě utěšit, ale Bůh mi to ukázal. což rodiče udělat nemohli.
  Nemluvím mnoho o té věci, ale vím dost a to mne činí klidným a spokojeným. To poslední,  c o   m i   "SVĚTLO"   ř e k l o,  než jsem se vrátil do těla, bylo asi v tom smyslu,  ž e   o p ě t   p ř i j d e.   Řeklo mi, že mám tentokrát ještě   ž í t   d á l,  ale že přijde čas, kdy mi bude opět blízko, a pak   z e m ř u   definitivně. Vím tedy, že se "Světlo" vrátí, ale nevím kdy.
  Věřím, že zážitek bude velmi podobný, jen mnohem krásnější, protože už vím, co mě čeká a nebudu tak  r o z r u š e n ý ...

                        Co píše Dr.Moody o "Bytosti světla".
  To, co je nejméně uvěřitelným prvkem ve zprávách, které jsem studoval, a co je zcela jistě prvkem, který má nejvíce schopnost působit na jedince, je setkání s velmi jasným světlem. Přes neobvyklé vlastnosti tohoto světla, však nikdo z těch, kdo byli resuscitováni z klinické smrti, nevyjádřil pochybnosti o tom,  ž e   j d e   o   B y t o s t  -  B y t o s t   S v ě t l a.  A nejen to, jde o osobní Bytost, která má zcela určitou osobnost.  L á s k a   a   t e p l o,  které vyzařují z této bytosti na umírající osobu, se nedají slovy vyjádřit, takže se dotyčná osoba cítí zcela   o b k l o p e n a   t o u t o   B y t o s t í   a   p o j a t a   d o   N í.   Cítí se zcela volně a lehce přijata v přítomnosti této bytosti. Pociťuje   n e o d o l a t e l n o u   p ř i t a ž l i v o s t   k  tomuto   S v ě t l u   a  je  k  Němu neodolatelně tažena.
  Většina těch, kteří jsou podle výchovy a názorů křesťany, identifikují toto "Světlo" jako Krista a někdy se odvolávají na biblické obrazy na podporu svého výkladu.
  Dva Židé, jeden muž a jedna žena, identifikovali toto světlo jako anděla. Jeden muž, který byl nevěřící a neměl žádnou náboženskou výchovu před svou zkušeností, identifikoval jednoduše to, co viděl, jako "Bytost světla".
  Krátce po svém objevení začíná ta Bytost komunikovat s umírající osobou. Je pozoruhodné, že lidé říkají, že neslyší žádný   f y z i c k ý   h l a s   nebo zvuk vycházející z Bytosti, a ani oni neodpovídají té Bytosti slyšitelnými zvuky. Spíše říkají, že  dochází  k   p ř í m é m u   p ř e n o s u   m y š l e n e k   bez  překážek, a to tak jasnou cestou, že neexistuje pražádná možnost buď nerozumět Bytosti,  n e b o   j í   l h á t !  Dále se tato bezpřekážková komunikace neděje v žádném jazyce osoby, avšak ona dokonale rozumí a je jí hned vše jasné. Resuscitovaní říkají, že to byly otázky formulované asi takto:"Jsi připraven zemřít? Co jsi učinil se svým životem co bys mi mohl ukázat? Jsi hotov umřít? Co jsi učinil se životem, co by bylo dostatečné?"
  Jeden muž mi řekl:"Během mé smrti mi hlas položil otázku:'Stojí to za to?' a myslel tím to, zda   z p ů s o b   m é h o   ž i v o t a,  který jsem vedl do tohoto okamžiku,  se  m i   z d á   h o d n o t n ý   nyní,  kdy  vím,  co vím..."
  Je zajímavé, že všichni trvají na tom, že tato krajní a hluboká otázka, jakkoli je hluboký její citový dopad, není vůbec položena na způsob   o d s o u z e n í.  Bytost nedává otázku jako výhrůžku nebo obvinění, protože stále  cítíte  p l n o u   l á s k u   a   p ř i j e t í,   v y c h á z e j í c í   z  B y t o s t i   s v ě t l a,  ať  už  je jejich odpověď jakákoliv. Spíše se zdá, že účelem otázky je,   a b y   s e   z a m y s l e l i   n a d   s v ý m i   ž i v o t y,   aby  se vyjádřili, vyšli ze sebe. Otázka je položena ne proto, aby se získávaly informace, ale aby se pomohlo osobě, které je položena, aby se sama o sobě dala na cestu jdoucí k pravdě. Podívejme se na některé svědectví o komunikaci s Bytostí.

  Třetí svědectví:
  Slyšel jsem říkat doktory, že jsem mrtev a v tom okamžiku jsem začal cítit, jako bych plul skrze temnotu, která je jakýmsi druhem uzavřeného prostoru. Ve skutečnosti se to nedá popsat. Vše bylo velmi temné, až na to, že daleko přede mnou jsem mohl vidět světlo...Stále se zvětšovalo, jak jsem se k němu víc a víc blížil. Protože jsem tušil, že je to Kristus, snažil jsem se, abych dosáhl ten bod. Nebyla to děsivá zkušenost, protože jsem křesťan, ihned jsem to Světlo spojil s Kristem, který řekl:"Já jsem světlo světa." Řekl jsem si:"Je-li to On, jestliže umírám, pak vím, kdo na konci čeká tam v tom světle..."

  Čtvrté svědectví:
  Věděl jsem, že umírám a že proti tomu nemou nic dělat, protože mě nemohl nikdo slyšet...Byl jsem mimo své tělo, o tom není pochyby. Protože jsem viděl své vlastní tělo tam na operačním stole. Moje duše byla mimo! To všechno ve mně vzbuzovalo zpočátku špatné pocity, až potom   p ř i š l o   to  neskutečně   j a s n é   s v ě t l o !   Bylo to úžasné množství světla - nic takového, jako velký světelný reflektor -  a  předávalo mi to teplo, cítil jsem teplý pocit. A bylo ohromně jasné, nemohu to popsat, ale nebránilo mi, abych viděl všechno kolem sebe: operační sál, doktory, sestry vše; mohl jsem vidět jasně a nebylo to oslepující.
  Z počátku, když Světlo přišlo, nevěděl jsem, co se děje, ale pak se mě jaksi tázalo, zda jsem připraven umřít. Bylo to jako mluvení s osobou, ale žádná osoba tam nebyla. Od okamžiku, kdy Světlo mluvilo, jsem se cítil opravdu dobře:  b e z p e č n ý   a   m i l o v a n ý.  Láska, která z Něho šla, je zrovna nepředstavitelná a nepopsatelná!  Byla  to   O s o b a,  se  kterou je příjemně,  a   m ě l a   t a k é   s m y s l   p r o   h u m o r  -  zcela určitě!

  Páté svědectví:
  Vstal jsem a šel do sálu, abych se napil a v tom okamžiku, jak jsem později zjistil, mi prasklo slepé střevo. Pocítil jsem velkou slabost a padl jsem. Začal jsem pociťovat jakési tažení, pohyb mé skutečné bytosti jak v těle, tak mimo tělo a slyšel jsem krásnou hudbu. Pak jsem se vznášel k východu do skleněných vrat. Zdálo se mi, že se kolem mne kupí mračna, ve skutečnosti růžová mlha. Pak jsem plul skrze tu clonu nahoru, do toho křišťálově čistého světla. Nejde o žádný druh světla na zemi, které by se dalo popsat. Bylo tak krásné a tak jasné, tak zářící, ale oči mne z něho nebolely. Ve skutečnosti jsem neviděl žádnou osobu v tom světle, ale přece mělo určitě svou identitu, určitě ji mělo! Je to Světlo   d o k o n a l é h o   c h á p á n í   a   d o k o n a l é   l á s k y.   Přišlo mi na mysl:"Miluješ Mne?" Hádám, že souvislost toho, co Světlo řeklo, byla:"Jestliže Mne miluješ, jdi zpět a dokonči v životě, co jsi započal." A po celou tu dobu jsem cítil, jako bych byl   o b k l o p e n   v š e p ř e k o n á v a j í c í   l á s k o u   a   s o u c i t e m.

  Dr.R.Moody: První vystoupení "Bytosti světla" a její zkušební, beze slov položené otázky, jsou úvodem scény velké naléhavosti, když "Bytost světla" předvádí umírajícímu v jakémsi přehledu panoráma jeho života..Jak často vysvítá, vidí Bytost celý život jednotlivce rozprostřený ležet před sebou a nepotřebuje žádné informace ze své strany. Jejím úmyslem je pouze povzbudit dotyčného k přemýšlení o minulosti.
  Pohled zpět probíhá s mimořádnou rychlostí v chronologickém pořádku. Vzpomínky proběhly bleskově, všechny vzpomínané události proběhly najednou a mohly být pojaty pohledem duchovního oka.
  Ačkoli zážitek probíhá mimořádně rychle, je pohled do minulosti popisován od lidí jednomyslně jako úžasně živý a životný. V mnoha případech se mluví   o   t r o j r o z m ě r n é m   p o h y b l i v é m   o b r a z e   v   ž i v ý c h   b a r v á c h.   Ačkoliv proběhnou ráz na ráz, během pozorování jsou provázeny znovu prožitky, pocity a hnutími mysli, které s obrazy souvisejí. Od nepatrných až po velmi významná jednání bylo prý v pohledu zpět obsaženo všechno, co kdy ve svém životě udělali. Mnozí mě ujistili, že jim byla po zpětném pohledu ještě určitou dobu každá událost z jejich minulosti přítomna do všech podrobností.
  Někteří lidé to považují  za   v ý c h o v n o u   s n a h u   B y t o s t i   s v ě t l a.   Ta poukazovala, zatímco obrázky plynuly ve vnitřním oku, na zvlášť velký význam dvou věcí v životě:  U Č I T   S E   M I L O V A T   S V É   B L I Ž N Í   a   z í s k á v a t   v ě d o m o s t i.  Věnujme nyní pozornost jednomu charakterickému svědectví:

  Šesté svědectví:
  Když se objevilo Světlo, řeklo mi jako první:"Co jsi udělala ve svém životě, co bys mi teď mohla ukázat?" nebo tak podobně. V tom okamžiku začaly světelné obrázky z mé minulosti..."Nono, co to má znamenat?" řekla jsem si, když jsem se náhle viděla přenešena do svého dětství. Potom jsem prakticky procházela každým jednotlivým rokem svého života. Dávné obrazy působily tak, jako bych je viděla před sebou ve skutečnosti. Byly neobvykle plastické a barevné. Při scéně, kdy jsem si ve škole rozbila svou oblíbenou hračku, jsem mohla vidět všechny své pohyby. Dlouho jsem pro to plakala. Byl to pro mne velmi traumatický zážitek.
  Malé děvče, které jsem viděla, se zdálo být někým jiným, postavou z filmu, nějaká maličká mezi druhými dětmi, které se tu na hřišti honily. A přece jsem to byla   j á   s a m a !  Viděla jsem se sama jako dítě ve všech těch situacích, které jsem prožila a na které se mohu upamatovat.
  Bytost světla jsem už neviděla, zatímco jsem byla takto zaměstnána. Jakmile se zeptala na můj život, zmizela a počal pohled zpět. Přesto jsem věděla, že celou dobu byla se mnou a vedla mě zpětnými obrázky mého života, protože jsem cítila její přítomnost, a protože dělala poznámky. Chtěla mi každým z těch zpětných pohledů  n ě c o   u k á z a t.  Nešlo jí o to, abych se dozvěděla, co jsem udělala během svého života - to vše už věděla - nýbrž vyhledávala zcela určité zážitky a předávala mi je, abych je měla opět v čerstvé paměti. Zdůrazňovala vždy znovu,  j a k   d ů l e ž i t á   j e   l á s k a !  Nejjasněji mi to ukazovala na místech, kdy vystupovala má sestra, se kterou jsem měla stále blízký vztah.
  Nejprve mi Bytost světla předvedla několik příkladů, kdy jsem k ní byla sobecká, pak, přesto taky velmi často, kdy jsem byla laskavá a štědrá...Světlo mi vysvětlilo, že se mám snažit myslet také na druhé a podle svých sil se při tom namáhat. To přesto všechno neobsahovalo žádnou výčitku. K případům, kdy jsem se chovala egoisticky, mínila Bytost jen tolik, že jsem se z nich poučila. Opakovaně mě upozorňovala na věci, které měly vždy něco společného s učením a vysvětlovala výslovně, že bych se měla také v budoucnu opět učit. Dokonce, že bude snaha učit se stále pokračovat, až mě podruhé zavolá. V té době už mi řekla, že se vrátím zpět do života. Mluvila o tom jako o kontinuálním - nepřetržitém - procesu. Proto se domnívám, že bude pokračovat i po smrti.
  Věřím, že Bytost světla se mnou prošla obrázky z minulosti, aby mě poučila...

  Dr.Moody: Dále je třeba ukázat na to, že jsou případy, kdy se zpětný pohled prožívá, i když Bytost světla nevystoupí. V následujícím případu došlo k zážitku nikoliv v klinické smrti, ale při akutním fyziologickém stresu(To nás čeká pravděpodobně při Varování, kdy Bůh řekl, že "probudí naše svědomí", a že "projde každým z nás".):

  Sedmé svědectví:
  Celá situace se vyvinula překvapivě. Necítil jsem se dobře asi už čtrnáct dní a měl jsem lehkou horečku, ale tuto noc se můj stav rapidně zhoršoval. Mohu se ještě jen upamatovat, že jsem ležel v posteli a chtěl jsem vzbudit svou paní, abych jí řekl, že je mi hůř, ale najednou jsem se nemohl ani pohnout. Navíc jsem byl naráz v absolutní temnotě, v prázdnu, a můj život letěl najednou přede mnou.
  Začalo to v době, kdy jsem měl šest nebo sedm let, vzpomínkou na jednoho dobrého přítele ze školy. Potom jsem se viděl na vysoké škole a v College, pak na studiích zubní medicíny a konečně ve své zubní lékařské praxi. Nebyl jsem si vědom, že bych zemřel, a vím, že jsem si pomyslel:"Ale musím ještě živit rodinu!" Za žádnou cenu jsem ještě nyní nechtěl zemřít, i když  j s e m   l i t o v a l   m n o h é h o,  co jsem ve svém   ž i v o t ě   u d ě l a l   a  u  některých jiných věcí jsem litoval, že je mám opustit.
  Tento "film minulosti" letěl ve formě duchovních obrazů, které však ve srovnání s obyčejnými obrázky byly nesrovnatelně živoucí. Zažil jsem jen hlavní body, ale tak zuřivě rychle, že mi připadalo, jako bych prolistovával rychlostí vteřiny bez námahy   K N I H U   S V É H O   Ž I V O T A.  Šlo to jak úžasně rychlý film kolem mne, a přesto jsem byl schopen všechno chápat správně a zpracovávat to.
  Během tohoto zážitku jsem neviděl vůbec nic jiného. Bez ohledu na obrazy jsem se nacházel v nejhlubší temnotě. Přece jsem však cítil po celou tu dobu jasně   p ř í t o m n o s t   n ě j a k é   v š e m o h o u c í   B y t o s t i   v e   s v é   b l í z k o s t i.  Je to skutečně fascinující... Byla to zkušenost, která na mě udělala velký dojem. Těžko ji lze obsáhnout slovy...


                PÁN JEŽÍŠ SE ZJEVUJE MUSLIMŮM.

   Na You tube si můžete najít video o zjevení Panny Marie na střeše chrámu v Egyptě před pár roky. Teď, na konci času volá Pán Ježíš i všechny jinověrce do své náruče, viz v poselství z Irska výše. Co se děje?

              Když se muslimům zdá o Ježíši.
                        Uwe Siemon-Netto
  Co se stalo? O Velikonocích spustili muslimové v Německu velkou misijní radikální ofenzivu a o Velkém pátku rozdali 300 000 exemlářů Koránu v německém překladu. Nechali jich vytisknout 25 milionů kusů. Žádný jiný verš Starého zákona mi nepřipadá výstižnější než Žalm 2,4:"Směje se jim na nebesích Pán."
  Ve stejném čase se zvedla vlna   o b r á c e n í  perských žadatelů o azyl, a přicházeli nejen k protestantům, ale i k baptistům a do katolických chrámů. V daleké Persii a současně v utečeneckém táboře v arabské poušti v Hindúkuši   s n í   m u s l i m o v é   o   J e ž í š i   a  čtou 500 let starou Lutherovu Bibli, poznávají křesťanského Boha, který se liší od Alláha.
  Pro šest mladých mužů a jednu ženu v první řadě v kostele v Berlíně byla půlnoční mše na Velikonoce okamžikem velké výbušné síly, protože se kvůli své věčné spáse vystavili nebezpečí života:  d a l i   s e   p o k ř t í t   a  na to stanoví islámské právo   t r e s t   s m r t i.
  V Teheránu, to všichni věděli, v tu samou dobu čekal pokřtěný muslim pastor Yusuf Nadarkhani na popravu. I mezi křtěnci byli takoví, kteří byli týráni, než utekli do Německa, kde už žije 150000 Peršanů, více než kdekoliv jinde v Evropě.
  "Pro nás, křesťany, je nepředstavitelné, co tito lidé berou na sebe, aby mohli svobodně žít podle své víry", říká farář Gottfried Martens, jehož kostel nyní prožívá "déšť Ducha Svatého". Zatímco ostatní Berlín vypadá jako duchovní poušť, vzrostla obec kolem kostela St.Marien v posledních dvaceti letech z 200 na 900 členů. K tomu patří v posledních pěti letech stále více konvertitů z Íránu. O Velikonocích 2011 pokřtil otec Martens 10 bývalých muslimů, v dalších letech jich nebude méně, kromě i jednotlivých křtů během roku.
  "Bůh si zvolil právě východní Německo, nejzpohanštělejší oblast světa, za jeviště probuzení mezi Peršany", řekl otec Gottfried Martens v telefonickém interview. Podle jedné studie z univerzity v Chicagu je v nových německých zemích jen 13% věřících.
  Ale křty v Marienkirche jsou jen kamínky v mozaice víry, která se rozprostírá po celém Německu a nezná konfesní hranice. Někteří duchovní, kteří byli osloveni, mluvili o inscenaci z Božího pera, totiž  o   v i d ě n í c h   J e ž í š e,  k t e r á   m ě l i   m n o z í   m u s l i m o v é   na  určitých místech. To odpovídá vzoru, který se kryje se zprávami   z   c e l é h o   i s l á m s k é h o   s v ě t a !  Vidí ve snu světlou postavu, která někdy nese rysy tváře Ježíše Krista, někdy ne. V každém případě ti, kteří ho viděli, měli zcela jasno: není to "Isa" z Koránu, ale Ježíš z Bible. TTento Ježíš je  p o s í l á   do určitých farností a domácích církví,  k d e   m o h o u   s l y š e t   e v a n g e l i u m.  J E Ž Í Š   J E   P O S Í L Á   N A   Z C E L A   U R Č I T É   A D R E S Y,  kde mohou slyšet   n e f a l š o v a n é   s l o v o.
  Po Velikonocích hlásily jiné farnosti podobné události. V "Domě Boží pomoci" v Berlíně-Neuköllnu křtí o každých Velikonocích 16 Peršanů a obec se rychle zdvojnásobila. "Tito Íránci přivedli dalších 50, které nyní vyučujeme. V srpnu jich 8 až 10 pokřtíme", řekla sestra Rosemarie. Podle Norddeutsche Rundfunk   p ř e s t u p u j e   k e   k ř e s ť a n s k é   v í ř e   ročně  kolem 500 Peršanů.
  Profesor Thomas Schirrmacher však říká s jistotou:"Ve skutečnosti jich konvertuje ročně 1000, ne-li více." Přesná čísla nejsou známa, protože církev je z bezpečnostních  důvodů neoznamuje. Islám by mohl tento proces narušit.
  Sociologické průzkumy dokumentují, že křesťané jsou nejvíce pronásledovanou náboženskou skupinou. Extrémním případem jsou nedělní bombové útoky na nigerijské kostely. V blízkovýchodních oblastech Íráku a Sýrie  jsou   k ř e s ť a n é   n u c e n i   k   e x i l u.  V  Indii napadají křesťanské komunity hinduističtí fanatici.  Skutečným důvodem všech těchto činů je rozdílná víra...
  Příprava katechumenů ke křtu trvá 4-6 měsíců. Seznamují se s katechismem i s liturgií. Litugie je obvzlášť fascinuje, ptotože něco podobného jim v bývalé víře zcela scházelo. V některých farnostech musí složit ústní a písemnou zkoušku a na křestním listě se odříct islámu. Pastor Wilfried Kahla v Hannoveru pokřtil již na 600 Peršanů, mezi nimi dokonce jednoho mullaha, íránského policejního presidenta.
  Jeden z konvertitů byl v Teheránu úspěšným obchodníkem, který zcestoval celý svět, až ho jeden arménský přítel uvedl do křesťanské nauky. Spolu se svou těhotnou ženou utekl do Evropy. Podobně tomu bylo u dřívějšího majitele nákupního centra. Ten byl zatčen při jedné razii v domácí církvi a po mučení uprchl do Německa. VV této domácí církvi  slyšel  o  B o h u   j a k o   o   m i l u j í c í m   o t c i,  který má osobní vztah ke každému člověku. Dosud měl jen   i s l á m s k o u   představu  o   v z d á l e n é m   t r e s t a j í c í m   b o h u.
  Většina perských přistěhovalců jsou akademicky vzdělaní lidé, obchodníci, podnikatelé nebo studenti. V jejich očích ztratil islám veškerou morální autoritu. Od konvertitů se dovídáme, že k jejich odklonu od islámu přispěla radikální islámská revoluce v roce 1979. Podle mnoha konvertitů to byl fanatismus, exesy, brutalita, krutost a primitivismus režimu ajatolláha Chomejního, který mezi elitou vysoce civilizovaného národa vyvolal touhu po duchovní alternativě.
  Tečkou na závěr je křest známého muslimského novináře Magdiho Allama, zástupce šéfredaktora významného italského deníku Corriere della Sera, který byl o velikonoční vigílii v roce 2008 pokřtěn samotným papežem Benediktem XVI. a celou událost přenášela média do celého světa.
  Islám se pokládá za "jediné správné náboženství u Alláha, proto musí přírodní náboženství zmizet a stejně tak "knižní" náboženství jako židovství a křesťanství musí být "opravena" nebo potlačena a připojena k islámu...