Nektar pro duši

                          Č.57  NAJDĚTE  CESTU  K  PRAVDĚ  3.ČÁST
                                 
                     Ježíš: "Jsem nevyčerpatelný oheň, který stravuje duše!"
                                               

                                POZNEJ  PRAVDU  O  BOŽÍ  LÁSCE
                                         DŮVĚRNĚ  S  JEŽÍŠEM
                                           (Abbé Gaston Cortois)
                                                
       III. Přišel jsem oheň pustit na zem.
  Texty z Písma:
  "Oheň jsem přišel vrhnout na zemi a jak si přeji, aby se už vzňal!"(Lukáš 12,49)
  "Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám a věříme v ni."(1 Janův 4,19)
  "Můj Bůh září do mých temnot."(Žalm 18,29)
  "Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás."(Jan 15,9)
  "Ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás."(Jan 4,10)
                   
                                              Rozmluva:
  1.Stvořil  jsem  vás  všecky  pouze  proto,  A B Y C H   S E   V Á M   M O H L   D Á T,  PROTOŽE   J S E M   L Á S K A.
Ano, jsem Oheň   A   T O   O H E Ň   S Ž Í R A J Í C Í,  Oheň, který  h o ř í,  který bez ustání   h l e d á,  jak by svůj živý plamen   r o z š í ř i l   n a   v á s...
  C H C E Š   S E   M N O U   N E C H A T   S T R Á V I T ?  Svoluješ i být i ty zapalující pochodní lásky? První nejdůležitější je uvěřit v Lásku,   kterou   j s e m   J Á.  Za druhé je třeba prozářit touto vírou všechny, kteří jsou kolem tebe, a to tím, že sám budeš živoucí svědectví lásky mé. Pohleď na mne dobře: Nacházíš na mně něco, co není láska?
  2.Nic tě nesmí vést k tomu, abys o mé lásce pochyboval. I když se skrývám, zůstávám utajenou, ale  P R U D C E   Ž I V O U   V Ý H N Í.  Velkým neštěstím světa je, že  n e v ě ř í   v  mou  lásku  a že jsem jediný, kdo může očistit, posvětit, zušlechtit, povznést všechny správné   z á ž i t k y   l i d s k é   l á s k y!
  Lidé se velmi prohřešují, mají-li ze mne strach, místo aby  k e   m n ě   p ř i c h á z e l i   s   d ů v ě r o u.  Kdyby všichni  křesťané  h o ř e l i   v n i t ř n í m   o h n ě m,  svět by byl brzy proměněn, protože úžasný vliv tohoto   o h n ě  by si jej podrobil a lidstvo by  se  obrátilo  ke  mně.  T O   B Y   B Y L A   J E H O   S P Á S A !
  3.Oškliví se mi všechno, co je vlažné. Mám zapotřebí   d u š í   o h n i v ý c h.   Ž Í Z N Í M   P O   L Á S C E !  Přál bych si, aby mi lidé zasvětili všechny své činy, všechny své myšlenky, všechny své city a já je mohl skrze své Srdce obětovat svému Otci, vložit je do své lásky k nebeskému Otci a tak je učinit účastnými nádherného   u s t a v i č n é h o   p r o u d ě n í   l á s k y,  kterým mě Otec obohacuje.
  Vaše potřeby jsou  OBROVSKÉ, ale váš přínos křesťanské lásky je příliš chabý. Bylo by třeba, aby vaše láska k bližnímu rostla a šířila se, aby  se  zcela    o č i s t i l a   od   s t í n ů   p ý c h y   a   s m y s l ů.
  Všechny životní problémy lidstva, světový mír, blahobyt, by byly snadno vyřešeny, kdyby bylo na světě  v í c e   p r a v é   l á s k y.  Cením si lidí podle jejich stupně   l á s k y   k   b l i ž n í m u.  Že svět doposud nezahynul v krvi a slzách, může děkovat jen tomu, že je doposud na zemi  P R A V Á   L Á S K A !  Ale je jí tak  m á l o !
  Pravou lásku k bližnímu by měli praktikovat a hlásat především kněží a věřící.   M n o h o k r á t e   j s e m   t o   opakoval.   V    T O M    J E    M É    P Ř I K Á Z Á N Í,  v tom je Mé znamení. Pros mě za světlo, aby se všechny  oči  otevřely  P R A V D Ě   a  všechna  srdce   L Á S C E.
  5.Obětuj mi všechna srdce na zemi: srdce dětí i srdce starců, srdce manželů i panenská, srdce světců i srdce hříšníků. Obětuj  je   V Ý H N I    M É H O    S R D C E,  aby je můj Oheň očistil, aby je prostoupil a rozplamenil. Obětuj mi všechnu milosrdnou lásku na zemi ve sjednocení s veškerou láskou na nebi.
  V této sdružené oběti Církve bojujíci a církve vítězné se  odehrává   V E L K É    T A J E M S T V Í.  Jedna druhou vtahuje do  ohně svého nadšení, jedna druhé předává své zásluhy.
  6.Duše  z a s v ě c e n é   patří Lásce. Mají být starostlivé jenom o to, jak proměnit veškerou náplň svého života v čistou  lásku. K tomu a jen proto jsem je vyvolil. Veškerá jejich vnější činnost není k ničemu, jestliže je ovocem egoismu nebo pýchy, ať individuální nebo kolektivní, místo aby byla proniknuta láskou.
  Hle, proč tolik   p r a c í   j e   n e p l o d n ý c h !  Hle, proč oddanost, zjevně ušlechtilá, ale ne zcela nesobecká, nikterak nepřibližuje království mého Otce, která není ničím jiným nežli královstvím lásky.
  7.Ach, kdyby lidé věděli,   J A K   J E   M I L U J I !  Ty sám také nevíš, jak jsi cenný v mých očích a vzácný  m é m u   S r d c i !  Neříkám to proto, abys byl na to pyšný, jelikož sám ze sebe nejsi než prach! Říkám to proto, abys pochopil současně příčinu mých darů i tajemství mých nároků.
  B U Ď   O H N Ě M !!!  Čím více lásky vložíš do toho, co máš dělat, anebo snášet utrpení, tím více jsem  v  tobě  p ř í t o m e n,  abych to činil anebo trpěl s tebou.

                                                MODLITBA

        Akt sebeobětování svaté Terezičky Ježíškovy milosrdné Lásce:
  Ó, můj Bože, přeblažená Trojice, přeji si tě milovat a přičinit se, abys byl milován. chci pracovat k oslavě svaté Církve, zachraňovat duše žijících a vysvobozovat ty, které trpí v očistci. Přeji si plnit tvoji vůli dokonale a dosáhnout toho stupně věčné slávy, který tys mi připravil ve svém Království. Jedním slovem -  p ř e j i   s i   b ý t   s v a t á,  ale cítím svou nemohoucnost a žádám tě, můj Bože, abys sám byl mou svatostí.
  Protože jsi mne miloval tak, žes mi dal svého jediného Syna, aby byl mým Spasitelem  a   S n o u b e n c e m,  nekonečný poklad jeho zásluh je mým. Nabízím ti jej plna štěstí a prosím, abys na mne patřil skrze tvář Ježíšovu a v jeho  Srdci,  h o ř í c í m   l á s k o u.
  Obětuji ti zásluhy svatých, kteří jsou v nebi i na zemi, jejich úkony lásky i lásku svatých andělů. Konečně ti obětuji, ó přeblažená Trojice, lásku a zásluhy Svaté Panny, mé drahé Matky. Jí odevzdávám svou oběť a prosím, aby ti ji předala.
  Její božský Syn, můj milovaný Snoubenec, nám řekl za dnů svého pozemského života:"O cokoliv budete žádat mého Otce ve jménu mém, dá vám to." Jsem si proto jista, že má přání vyslyšíš. Vím, ó můj Bože, že čím více chceš dát, tím více přání v duši vzbuzuješ.
  Cítím v duši nekonečnou touhu a s důvěrou tě prosím, přijď a zmocni se mé duše. Ach , nemohu přijímat svatou Hostii tak často, jak bych si přála, ale nejsi ty, Pane, všemohoucí? Zůstávej ve mně jako ve svatostánku, nikdy se nevzdaluj ze své malé "hostie".
  Chtěla bych tě utěšovat za nevděk nehodných a snažně tě prosím, neponechávej mi svobodu tobě se znelíbit. Jestliže jsem klesla ze slabosti, kéž tvůj božský pohled ihned očistí mou duši a zničí všechny mé nedokonalosti jako oheň, který vše proměňuje v sebe.
  Děkuji ti, ó můj Bože, za všechny milosti, které jsi mi udělil, zvláště za to, žes mne podrobil  přísné zkoušce utrpení. V den poslední se na tebe zahledím s radostí, neboť ponesu žezlo kříže. Dal jsi mi účastenství na svém převzácném kříži, proto doufám, že v nebi budu taky účastna tvé podoby a že uzřím na svém  o s l a v e n é m   t ě l e   svaté znaky tvého utrpení.
  Po vyhnanství na této zemi doufám, že  se  budu  radovat  s  tebou   v e   V l a s t i.  Ale nechci shromažďovat zásluhy pro nebe, chci pracovat jen pro tvou lásku, jen z toho jediného důvodu,  abych   t i   u d ě l a l a   r a d o s t.  A b y c h   t ě   u t ě š i l a   i   t v é   svaté   S r d c e   a   z a c h r a ň o v a l a   d u š e,  které tě pak budou věčně milovat.
  Až nastane soumrak tohoto žití, objevím se před tebou s prázdnýma rukama, protože tě, Pane, nežádám, abys mé práce spočítal. Každá naše spravedlnost má před tvým zrakem poskvrny. Proto se chci obléci jen v tvou ryzí spravedlnost a obdržet tebe samého, ó můj  M i l o v a n ý !
  Před tvým zrakem čas není ničím! "Jediný večer je jako tisíc let." Tedy ty mne můžeš v každém okamžiku učinit hodnou toho, abych stanula před tebou.
  Protože chci žít v úkonu lásky dokonalé, obětuji se jako   o b ě ť   z á p a l n á   tvé milosrdné lásce. Prosím tě, abys   m ě   b e z   u s t á n í   s t r a v o v a l,  abys nechával přetékat do mé duše proudy   n e k o n e č n é   n ě h y,  jež jsou  v tobě uzavřeny,  a tak ať se stanu   m u č e d n i c í   t v é   l á s k y,  ó můj Bože! Když toto mučednictví mne připraví, abych mohla stanout před tebou, kéž způsobí, že zemřu, a nechť se má duše bez meškání vrhne do náruče tvé milosrdné lásky.
  Ó můj Milovaný, chci každým úderem svého srdce nesčíslněkrát obnovovat toto sebeobětování až do chvíle, kdy se stíny rozptýlí a já ti budu moci opakovat své vyznání lásky na věčnosti  t v á ř í   v   t v á ř.  Amen.
      

                                 JSEM  NEVYČERPATELNÝ  OHEŇ.
                                    (Z knihy "opravdový život v Bohu)

  2.srpna 1991: Později večer jsem prosila Ježíše, aby mi vysvětlil, co se se mnou děje, když prožívám Jeho umučení.
  Ježíš:"Jsme spojeni, jako v jednom těle, tehdy...držím tě, úplně se tě zmocňuji, vždyť jsi Mé vlastnictví, a uvězňuji tvého ducha. Jako je jádro obalené dužninou svého plodu, podobně obaluji  i  Já   tebe,  tvůj  duch  je     v t ě l o v á n   d o   M é h o   D u c h a,  do Mne, tvého Krista. Miluj Mě, adoruj Mě a modli se. Jsem  n e o d d ě l i t e l n ý   od tebe.
  Ó pojď,  pojď,  ať je tvá láska  nevyčerpatelný  oheň.   J Á    J S E M    N E V Y Č E R P A T E L N Ý   O H E Ň,   K T E R Ý   S T R A V U J E   D U Š E !  Proto napodobujte Mě, svého Boha. To si přeji ode všech.
  Má Vassulo, ať nic nestojí mezi Mnou a tebou. Pozvedl jsem tě, abys byla se Mnou a následovala Mne. Tak, Má žačko, následuj svého Mistra, ať tvé myšlenky letí ke Mně. Byla jsi mrtvá, protože   j s i   M n e   n i k d y   n e z n a l a,  ale Mé slovo přišlo ke tvým uším a s požehnáním tě zvedlo a dechem svého svatého Ducha tě oživilo a otevřelo tvé oči.   P a k,   p o l i b k e m   svých   úst   j s e m    t ě   u d ě l a l   s v o u   N e v ě s t o u:
    - V Š E C H N Y   V Á S   T A K T O   Z A C H R Á N Í M -
  Neboj se, když přijdu se svým křížem, svou trnovou korunou a svými hřeby a nabídnu ti je, protože tyto neocenitelné klenoty, které ti budu nabízet, jsou přesně tytéž, které jsem nadšeně  s  láskou  objímal,  j s o u   t o   n á s t r o j e   v a š e h o   v y k o u p e n í.  Dovol Mi používat tě, Vassulo, abych tvým prostřednictvím, písemně i ústně, mohl vylévat své Srdce na tuto generaci. Doufej ve Mne, touži po Mně, nebuď sklíčená. JÁ JSEM je vždycky s tebou, což nestojím za více radosti? Měj Můj pokoj."

                               AŤ  JE  VAŠE  SRDCE  JAKO  ZAHRADA.

  Poselství naší blahoslavené Matky:
  "Požehnané děti, ať je vaše srdce jako  ZAHRADA  příjemná Pánu,  M Í S T O   O D P O Č I N K U   V A Š E H O   K R Á L E.  Dovolte Mu, aby vstoupil  do  vašeho   s r d c e,   protože  kdyby  je  našel  vyprahlé  a  zpustlé,   p r o m ě n í   j e   v   r o z k o š n o u   z a h r a d u.  Dovolte Mu, aby dechl do vašeho srdce a oživil je, jeho Dech je nejušlechtilejší vůní. Pak svou krví jako ranní rosa smyje vaše skvrny, aby vás učinil dokonalými, moji maličcí. Ach...jak vás mám ráda,,,Pojďte a  n a s l o u c h e j t e   svému Bohu, tento rozhovor   J E   S L A D K O S T   S A M A,  plnost soucitu.
  Modlete se, moji milovaní,  m o d l e t e   s e   n e u s t á l e !  Ve vytrvalé modlitbě můžete najít odpověď na své problémy, ať je to vaší zbraní. Modlete se srdcem. Hovořte tak s Bohem,   S a t a n   p r c h á   pokaždé,    k d y ž     v z ý v á t e   B o h a   s   l á s k o u.  Proto dnes, zítra a vždycky vám budu říkat:  MODLETE  SE,  MODLETE  SE,  MODLETE  SE!  Má  láska  k  vám  je  veliká,   n e d o v o l t e   S a t a n o v i,  aby se pokoušel odvracet vaše oči ode mne. Mějte se na pozoru! Já, vaše svatá Matka, vám všem žehnám."

      TEREZIE Z AVILY:  JAK  SE  BŮH  V  MODLITBĚ  DÁVÁ  DUŠÍM  POZNAT
                                                   1.část

   Učení, učitelky Církve svaté řeholnice Terezie z Avily, o Božím sdílení se duši při modlitbě, které sama na sobě poznala. Je to učení pro ty, kteří opravdu touží po čisté a svaté Lásce - po Bohu, který touží se duším dávat v celé své líbeznosti, sladkosti a ohnivosti svého Srdce, jak jsem to poznala i já. barmanka

 sv. Terezie: Proto, můj otče, co se netýká prostého vyprávění o mém životě, to si nechej jen pro sebe. A protože jsi mě žádal, abych ti řekla i něco o tom, co   m i   P á n   u d ě l u j e   v   m o d l i t b ě,  prověř, zda se to, co píši, shoduje s pravdou naší svaté, katolické víry: v opačném případě ihned všechno spal, neboť já se podřizuji.
  Budu vyprávět, co zakouším, a shoduje-li se to s vírou, může to nějak prospívat. Jinak vás prosím, abyste mne vyvedl z omylu, aby neměl zisk ďábel, kde se mi zdá, že získávám já. Ostatně, jak ještě řeknu, všemožně jsem hledala, kdo by mi to vysvětlil, a Pán to ví.
                                                                                                                                        Jak se stát zahradníkem v Boží zahradě

  Mám-li nyní mluvit o těch, kteří začínají sloužit lásce, zdá se mi, že to spočívá v pevném rozhodnutí  k r á č e t   c e s t o u   m o d l i t b y,   jako TEN, který nás tolik miloval.
  Velmi ráda jsem konala "modlitbu v Getsemanech", kde jsem dlela s Ním. Myslela jsem na Jeho pot a na utrpení, které tam snášel, a toužila jsem po tom, abych Mu stírala onen smrtelný pot.
  Už po několik let jsem se téměř každý večer před spaním na chvíli   p o n o ř i l a   do Ježíšovy modlitby v Getsemanech, a to i před tím, než jsem se stala řeholnicí, protože mi řekli, že se tím získává mnoho odpustků. Jsem přesvědčena, že má duše velmi získala tímto cvičením, neboť jsem konala modlitbu, aniž bych věděla, co to je. Tak jsem si na to zvykla a zůstala jsem tomu věrna jako kříži, který   d ě l á m   dřív   n e ž   u l e h n u.
  Při modlitbě jsem se snažila být u Ježíšových nohou a někdy uprostřed čtení jsem cítila, jak mne  z a p l a v u j e   tak živý  p o c i t   B o ž í   p ř í t o m n o s t i,  že jsem se nemohla vůbec pohybovat, že  BŮH  JE  VE  MNĚ  A  JÁ  V  NĚM.  Myslím, že to nazývají  "mystická teologie".
  Duše zůstane v tomto případě jakoby ochromená, že se zdá být mimo sebe. Vůle miluje, paměť se mi zdá jakoby bloudila, rozum je asi při sobě, ale nepřemítá, je však celý uchvácen množstvím věcí, zatímco Bůh mu dává vidět, že svými silami není schopen je pochopit.  S l a s t i   při modlitbě se mají podobat oněm, které člověk   z a k o u š í   v   n e b i.  Když je duše na počátku a přijímá od Boha tuto milost, zdá se jí, že už po něčem větším nemůže toužit, a je přesvědčena, že byla bohatě odměněna za svou službu. Kdo dospěl až sem, chval Ho velmi a buď Mu za to náramně vděčný, neboť nevrátí-li se zpět, zdá se, že Bůh ho chce již pro svůj příbytek a vybírá ho pro své království.
  Kdybychom dokonale vlastnili pravou  l á s k u   k   B o h u,  měli bychom zároveň všechny druhy dober. Avšak my jsme tak lakomí a tak leniví oddat se Bohu, že se nikdy nerozhodneme tak se připravit,  abychom   H o   m o h l i   p ř i j m o u t;  a také, protože je tak závratně cenný, Pán vyžaduje, aby Ho   d u š e   z a k o u š e l a   jen za vysokou cenu. Jsem totiž přesvědčena, který se snaží s Boží milostí dosáhnout vrcholu dokonalosti, nevstoupí do nebe sám, nýbrž   p ř i v e d e   s   s e b o u   m n o h o   l i d í...Proto mu ďábel staví do cesty tolik obtíží a nebezpečí, takže potřebuje nemalou odvahu a mimořádnou Boží pomoc, aby se nevrátil zpátky ke starému životu.
  Upozorňuji, že větší námaha je jen na počátku, protože zde musí pracovat i duše, i když jí Pán dává sílu, zatímco při jiných stupních modlitby jsou hojná údobí sladkosti - všichni však musí nést své kříže. Touto cestou kráčel Ježíš Kristus a stejně musí žít i ti, kdo ho chtějí následovat, nechtějí-li zbloudit. Avšak požehnané kříže, za které dostáváme už v tomto životě tak   s v r c h o v a n o u   o d m ě n u !
  Bude zapotřebí, abych použila nějaký příměr. Tento příměr se mi líbí: Kdo začíná, musí počítat s tím, že má z velmi  z p u s t l é   p ů d y,  kde bují plevel,  vytvořit  r o z k o š n o u   z a h r a d u   p r o   P á n a.  Vytrhat plevel a zasadit květiny to je Boží práce, kterou duše, jak se domníváme, vykonala již od chvíle, kdy se rozhodla pro modlitbu a začíná se jí věnovat. A nyní my, jako dobří zahradníci se musíme postarat s Boží pomocí, aby ty rostliny rostly. Proto je třeba je "zalévat", aby neuschly, a snažit se, aby vydávaly květy plné úchvatných vůní, jež se líbí Pánu. Tehdy pak bude často   p ř i c h á z e t   s e   p o t ě š i t   se mezi těmi květy  c t n o s t í.
  Mám dojem, že zahrada se může zalévat čtverým způsobem: 1.čerpat vodu ze studny, to je nejnamáhavější způsob; 2.nebo načerpat vodu rumpálem do vodních kanálů; 3.přivést vodu z řeky nebo potůčku, to je lepší způsob, neboť půda zůstane napitá a není zapotřebí ji tak často zalévat a zahradník se nemusí tak namáhat; 4.konečně vydatný déšť - v tom případě zalévá Bůh bez jakéhokoliv našeho přičinění, a to je nejlepší způsob, který překonává všechny předešlé.
  A nyní použiji těchto čtyř způsobů "čerpání vody" na svůj předmět. Mám dojem, že mohou posloužit, abychom si udělali představu o  č t y ř e c h   s t u p n í c h   m o d l i t b y.  Pán někdy dal ve svém milosrdenství mé duši, aby jimi prošla.

                                              I.stupeň modlitby:

  Kdo se začínají věnovat modlitbě, podobají se těm, kteří čerpají vodu ze studny, a to je náramně namáhavé. Musí se totiž namáhat usebrat, neboť jejich smysly jsou navyklé těkat, a proto se hodně unaví. Je nutno, aby si postupně navykali ničeho nevšímat, co vidí nebo slyší. Ať vyhledávají samotu, aby se tam uchýlili a   p ř e m ý š l e l i   o   s v é m   m i n u l é m   ž i v o t ě:  a to musí dělat hodně často jak začátečníci tak pokročilí. Na počátku je bude dost trápit, že nevědí, zda opravdu   l i t u j í   spáchaných   h ř í c h ů.  Avšak jejich pokání je upřímné. Důkazem toho je vážnost, s jakou se rozhodli sloužit Pánu.
  Předmětem jejich meditací musí být  ž i v o t   J e ž í š e   K r i s t a   a rozum bude pociťovat únavu. Až sem můžeme dospět sami, aby bylo jasno - s Boží milostí, bez níž, jak je známo, nejsme schopni ani jediné dobré myšlenky. TOTO  ZNAMENÁ  ČERPAT  VODU  ZE  STUDNĚ,  a kéž dá Bůh, aby ji našli! Pod pojmem voda mám na mysli slzy., anebo chybí-li tyto, něha a vnitřní cit zbožnosti. Bůh může dopustit, že je studna vyschlá, a to z důvodů, jež zná jen On. Avšak On je tak dobrý, že udrží květy i bez zalévání a dá vzrůst ctnostem.
  Co má dělat ten, kdo po mnoho dní zakouší jen vyprahlost, nechuť, otrávenost a krajní odpor jít ke studni čerpat vodu? Kdyby nemyslel na to, že tím potěší Pána zahrady, a kdyby se nebál, že ztratí už získaná dobra, ba i ta, která získá klopotnou prací, stále vytahovat prázdný džber, pak by všeho nechal zdrcený únavou. Mnohokrát se mu stane, že nebude mít sílu  vytvořit nějakou dobrou myšlenku. V takovém případě se má zahradník radovat, těšit a mít to za vynikající milost, že může pracovat v zahradě tak velikého Vládce. Vždyť cílem jeho námahy nemá být jeho uspokojení, nýbrž spokojenost Pána. Ať myslí na kříž, na kterém Pán žil stále, ať se nesnaží   z a b y d l e t   s e   z d e   n a   z e m i,  ať nezanechá modlitby, odhodlán nenechat padnout Krista pod křížem, ani kdyby vyprahlost měla trvat až do konce života. Přijde doba, kdy bude za všechno  o d m ě n ě n!
  Je to nezměrné soužení, avšak není nadarmo. Já tím trpěla po mnoho let. Snést je, to chce více odvahy než snášet všechna protivenství tohoto světa. Já však jasně viděla, že je Pán neopomene náramě odměnit už  v   t o m t o   ž i v o t ě !   Ne, o tom není pochyby: jediná hodina sladkostí, jimiž mě pak zahrnul, mi bohatě vynahradila všechny ty úzkosti, jež jsem tak dlouho snášela, abych vytrvala v modlitbě. Jsem přesvědčena, že Pán, dříve než obohatí duše tak velkými poklady, jim pošle, někdy na počátku někdy na konci, tato soužení a pokušení všeho druhu,  a b y   p r o v ě ř i l,   z d a   H o   m i l u j í.  Dělá to jen pro naše dobro a dříve, než nám udělí své dary, chce, abychom   n a h m a t a l i   s v o u   u b o h o s t,  vždyť ty dary jsou nesmírně vznešené a on nechce, aby to s námi dopadlo jako s Luciferem. A nedopusť, Pane, aby něco tak nezměrně cenného, jako je   T v á   l á s k a,  bylo dáno osobám, které ti slouží jen z dychtivosti po duchovních útěchách.
  Vyvolené duše, které jste vystoupily tak vysoko, že samy chcete jednat se samotným Bohem, vzdálené všech světských zábav, nesmíte se trápit, neboť větší část už je vykonána! Děkujte za to Bohu a mějte   d ů v ě r u   v   j e h o   d o b r o t u,  jež nikdy nechyběla  j e h o   p ř á t e l ů m.  Prokazuje nám již velkou přízeň tím, že nám dovoluje dychtit po práci v  j e h o   z a h r a d ě,  b l í z k o   N ě h o,  Pána zahrady, který  j e   s t á l e   s   n á m i.
  Velmi pomáhá, když se začne s velkodušností a vnitřní svobodou. Opravdu je hodně těch, kteří už hezky dávno začali a nemohou dokončit. Podle mého názoru neobjali od začátku kříž velkomyslně. Oni se totiž trápí, že nemohou pracovat svým rozumem, zdá se jim, že nic nedělají a nemohou se snést. A možná je to právě doba, v níž se jejich vůle zdokonaluje a sílí, aniž si to uvědomují. Bůh na tyto věci nehledí. Bůh zná naši ubohost a slabost naší přirozenosti mnohem lépe, než my sami a ví, že oni nedychtí po ničem jiném,  n e ž   a b y   n a   N ě h o   m y s l e l i   a   m i l o v a l i   H o.  A  PRÁVĚ  TO  SE  MU  LÍBÍ. Trápení, které si přivodíme, uvádí jen duši do zmatku. Mnohokrát to závisí na tělesné indispozici. Jsme tak ubozí, že někdy chudinka naše duše musí vystát vrtkavost těla, jehož je vězněm. Změny ročních období a náladové zvraty někdy tak zaváží, že mnohdy duše nemůže dělat co chce, a bez vlastní viny trpí vším možným. Bude možná dobré změnit hodinu meditace. Jistě je to velký kříž pro duši, která miluje Boha, nemůže-li dělat, co chce, vinou tak špatného hostitele, jakým je tělo, v němž žije. Ať tedy duše z lásky k Bohu slouží tělu, aby pak tělo tím více sloužilo duši. Ať se svatě pobaví nějakým dobrým pohovorem, nebo ať jde na vycházku do polí. Je náramně prospěšné, nevléci duši vší silou, jak se říká, nýbrž ji vést krok za krokem a jemně.
  Pán mě tedy začínal zahrnovat velkými milostmi; pozvedl mě až k "modlitbě klidu" a někdy i k "modlitbě spojení".(3.stupeň modlitby)
  Já tehdy nechápala, co to je, ani jakou mají závratnou cenu. Tehdy by mi bylo bývalo hodně prospělo, kdybych z toho aspoň něco chápala. Modlitba spojení trvávala krátce: snad ani ne po dobu jednoho Ave Maria; zakoušela jsem tak úchvatné věci, že se mi zdálo, že mi svět leží pod nohama, i když mi nebylo ještě dvacet let. Vzpomínám si, jak hluboký soucit jsem cítila s těmi,  k t e ř í   n á s l e d o v a l i   s v ě t   i  ve věcech dovolených.
  Při své modlitbě jsem se snažila   v   s o b ě   u d r ž e t   J e ž í š e   K r i s t a,  našeho Pána, naše Dobro. Když jsem rozjímala o nějaké události z Jeho života, (svatý růženec je rozjímavá modlitba o Kristově životě) vynakládala jsem hodně úsilí, abych si ji představila ve své duši. Raději jsem četla dobré knihy. Mnohdy mi stačilo otevřít, někdy jsem četla jen trochu a jindy mnoho, podle milosti, jakou mi Pán dával. Mou duši často naplňoval obdiv nad velkou dobrotou Pána. Ráda jsem se zamýšlela nad Jeho velebností a milosrdenstvím. Kéž je vždy veleben! Jasně jsem si uvědomovala, že už v tomto životě mi nenechá bez odměny žádnou zbožnou touhu. Ať byly mé skutky jakkoliv přízemní a nedokonalé, On je zlepšoval, zdokonaloval a dodával jim hodnotu, zatímco mým hříchům a chybám dával upadnout do zapomenutí. Pozlacuje mé viny a dodává lesku ctnosti, kterou On sám mi dává, jako by to byla moje, a tak mě skoro nutí, abych si ji udržela.
  Chci se nyní vrátit k tomu, co mi přikázali napsat. Mnoho svatých a dobrých spisovatelů hovořilo o velkém dobru, které člověk   z í s k á   z   p r a v i d e l n é   m o d l i t b y. Dík za to patří Pánu! Kdo začal pěstovat modlitbu, ať na to ani nepomyslí, že by jí zanechal, i když se stane, že upadne do hříchů, pomocí modlitby bude moci znovu povstat, bez ní však to bude velice obtížné. Ať se nedá kopoušet ďáblem, a ať se přesvědčí,   ž e   B o ž í   s l o v o   n e m ů ž e   c h y b ě t.  Je-li naše lítost upřímná a umíníme-li si, že Ho už nebudeme urážet,  p ř i j m e   n á s   d o   s v é h o   p ř á t e l s t v í,  zahrne nás milostmi jako předtím mnohdy i většími, jestliže si to zasluhuje upřímnost pokání. A co se týká těch, kteří ještě nezačali, pro lásku Boží je zapřísahám, aby  s e   n e o k r á d a l i   o   t a k o v é   d o b r o !  I kdyby nedělali pokroky, zde se není čeho obávat, vždy by získali to, že se   n a u č í   k r á č e t   d o   n e b e;  a vytrvají-li v tomto svatém cvičení, pak mám velikou důvěru v milosrdenství Boha, kterého dosud nikdo nadarmo   n e p ř i j a l   z a   p ř í t e l e,  neboť rozjímavá modlitba není pro mne nic jiného, než   d ů v ě r n ý   v z t a h   p ř á t e l s t v í,   častý rozhovor "mezi čtyřma očima" s Tím, o němž víme, že nás  m i l u j e.
  Duše tu může hodně vykonat, aby se rozhodla věrně sloužit Pánu, daleko vroucněji Ho milovat, utužit ctnosti a dát jim růst. Ať si představí, že stojí před Ježíšem Kristem, ať s Ním často hovoří, a ať se snaží zamilovat si jeho lidství tím, že je má stále na mysli.(k tomu nám pomůže obraz Kristovy tváře nebo obraz od Faustyna "Božího milosrdenství") Ať Ho prosí o pomoc ve svých potřebách, ať s Ním pláče v bolestech, ať se podílí na Jeho radosti a ať se střeží zapomenout na Něho, když se jí daří dobře. A to všechno   p r o s t ý m i   s l o v y,  v y v ě r a j í c í m i   z   j e j í   t o u h y   a  z jejích potřeb.(modlitba srdcem žádaná Pannou Marií z Medžugorje) Je to výborný způsob, jak v krátké době získat mnoho. Kdo usiluje o to, žít v tak vzácné společnosti, a snaží se o všemožný prospěch tím, že miluje Pána, jemuž tolik dlužíme, ten je podle mého názoru už   v e l m i   p o k r o č i l ý.
  Žít stále v přítomnosti Ježíše Krista pomáhá v každém stavu a je to naprosto bezpečný prostředek, který nám umožní brzo pokročit a přejít z prvního na druhý stupeň modlitby, zatímco na nejvyšších stupních slouží k tomu, aby   n á s   o c h r á n i l   p ř e d   n e b e z p e č í m   ze strany  ď á b l a.  Kdo se snaží pozvedat ducha, aby okoušel sladkosti, jež v tomto stavu nenachází, ztácí obojí. Vždyť tu jde   o   n a d p ř i r o z e n é   s l a d k o s t i   a  jestliže rozum přestane pracovat, duše zůstane prázná a je vydána na pospas velké vyprahlosti. Jde totiž o budovu, která musí mít základy   v   p o k o ř e;  je proto rozumné, abychom se v ní tím více zdokonalovali, čím více se  p ř i b l i ž u j e m e   k   B o h u,   jinak vše obrátíme vniveč.
  Říkám-li   n e p o z v e d a t   s e,  dokud nás Bůh nepozvedne - používám zcela duchovní terminologii. Kdo má o tom nějakou zkušenost, pochopí mě. Ve stavu "mystické teologie", o němž jsem začala vyprávět, Bůh vyloučí činnost rozumu, který přestane pracovat.
  Připomínám ještě jednou, nepozvedat ducha, jestliže ho dříve nepozvedne Pán: když to působí On, to se chápe hned; počínat si jinak je velmi nebezpečné (meditace východních nekřesťanských náboženství, jóga a pod.), zvláště pro ženy, protože  b y  se   t a m   m o h l   p ř i p l é s t   ď á b e l  s nějakým klamem, i když jsem si jistá, že Bůh mu nikdy nedovolí napáchat škody tomu, kdo se k Němu snaží přiblížit s pokorou. Když už kvůli ničemu, tedy kvůli pokoře je vždy dobré pamatovat na svou slabost, dokud žijeme. Nad to je třeba mít velkou důvěru, nikdy nepotlačovat touhy, nýbrž věřit tomu, že i my, s Boží pomocí, budeme-li mít dobrou vůli, můžeme krok za krokem dojít až tam, i když ne rychle, kam došli mnozí svatí. Jeho Velebnost miluje odvážné a pokorné duše, které nedůvěřují samy sobě.
  Toto je způsob modlitby, jímž mají všichni začínat, pokračovat i končit, neboť není jiná tak   v y n i k a j í c í   a   b e z p e č n á   c e s t a, leda že by nás Pán pozvedl  k   n a d p ř i r o z e n ý m   v ě c e m.  Někteří jemnocitní shledávají příliš tíživým myslet na utrpení, pomáhá jim více uvažovat o moci a velikosti Boha v jeho tvorech, o lásce, kterou měl k nám a kterou všude projevuje. I toto je dost dobrý způsob, jen když se zcela nezanechá rozjímání o životě a utrpení Krista, z něhož nám vzešlo a stále přichází všechno dobro. Také rozjímání zaměřené na poznání sama sebe se nesmí nikdy zanedbávat. Vzpomínka na naše hříchy a na ubohost naší přirozenosti je chléb, který nutno jíst se všemi pokrmy, i s těmi nejvybranějšími, neboť bez toho se nelze obejít.
  Ovšem není třeba se příliš unavovat. Jsme-li tak blízko Pánu, je zapotřebí, aby i rozum uměl zmlknout, a my si představujeme, že Pán na nás hledí. A tak zůstávejme s Ním, hovořme s Ním, prosme Ho, pokořujme se, těšme se z Jeho přítomnosti a připomínejme si stále, že nejsme hodni před Ním stát. Je-li toho duše schopna, bude z toho mít prospěch, i když teprve začíná s modlitbou.

                                            II.stupeň modlitby:

  Nyní si promluvíme o druhém způsobu, jak mít dost vody, který připravil sám Pán zahrady; zahradník používá rumpálu a nastavených kanálů, takže může mít víc vody s menší námahou. Tak si může tu a tam odpočinout, nemusí neustále pracovat. Mám v úmyslu nyní přenést tento způsob na   m o d l i t b u   k l i d u.  V tomto bodě se už duše začíná usebírat a již se dotýká království nadpřirozena, a to tak, že by tam sama nikdy nedospěla, i kdyby se všemožně snažila. Modlitba klidu je takový druh modlitby, při němž se duše s naprostým klidem kochá pravdou, aniž by nějak namáhala rozum, je spojena s Bohem, kterého cítí úchvatně blízko.
  Mohutnosti duše se usebírají, aby lépe vychutnaly, čím jsou zaplaveny, ale neztrácejí se ani neusínají. Jenom vůle zůstane činná, ovšem jen proto, aby souhlasila s tím, že ji Bůh zajal, neboť ví, jak je to sladké, stát se otrokyní   t a k o v é h o   M i l e n c e;  a je také vskutku zajatkyní, aniž ví jak. Ach, Ježíši, můj Pane, jak mocná je Tvá láska! Objímá nás takovým způsobem, že nám v tom okamžiku brání milovat kohokoliv jiného kromě Tebe!
  To, ce se zde odehrává, doprovází taková sladkost, a dá to tak málo námahy, že bychom necítili únavu, i kdyby modlitba trvala dlouho. Duše se zbavuje svých ubohostí a nabývá jakési ponětí  o   n e b e s k é   b l a ž e n o s t i.   Domnívám se, že to jí dává mnohem víc pokročit, takže to jí ještě víc přiblíží k té první Ctnosti, a tou je Bůh. A On se opravdu také   z a č í n á   s d í l e t   t é t o   d u š i   a chce, aby  to   c í t i l a.  Kteří dospěli až sem, přestávají dychtit po pozemských věcech, takže už v nich nenacházejí uspokojení. Bohatství, pocty, moc a rozkoše toho opravdu nejsou schopny, neboť  o n y   s l a s t i   jsou pravé a zcela uspokojují. Trápení nastane až potom, když všechno skončí, a člověk to ani nemůže mít, i kdyby se rozkrájel samými dobrými skutky, pokáním a takovými věcmi, pokud to Bůh nechce znovu dát. Bůh chce ukázat duši svoji velikost, proto jí dá najevo, že je jí nablízku, takže ona pak nepotřebuje hovořit s Ním pomocí poslů. Může to učinit sama a dokonce beze slov, neboť je s Ním tak   s p o j e n a,  že jí rozumí, i když jen pohne rty.(Mluvíme jen v myšlenkách-telepaticky)
  Zcela zvláštním způsobem začíná Bůh pracovat v duši, která pociťuje z venčí  i   u v n i t ř   s l a s t n á   uspokojení  a zároveň jí dává  poznat  rozdíl  mezi   t ě m i t o   a  pozemskými. Chtěla  bych také, abyste mi porozuměli, proč je člověk ještě na počátku, a proto duše nechápe milosti, které jí Pán uděluje, a neví, co dělat. Tehdy se náramně trápí, jestliže ji Bůh vede cestou bázně, že neví, jestli jsou od Boha nebo od ďábla ty věci které zakouší, jak to bylo i u mne, a nenajde nikoho, kdo by jí rozuměl. Kdyby jí naopak někdo věrně vylíčil její stav, aby tak mohla vidět sama cestu, kterou se ubírá, velmi by jí to prospělo. Na každém stupni modlitby je užitečné vědět, co se má dělat.
  Ráda bych, aby mi Pán pomohl vylíčit, jak působí v duši ony projevy přízně, jež začínají být nadpřirozené, aby se dalo pochopit, zda pocházejí od Božího Ducha. Je to ovšem vždycky dobré postupovat s bázní, neboť i když jsou to Boží díla, může se tam zaplést ďábel proměněný v anděla světla. Není-li duše zkušená, ani si to neuvědomí, je nutno mít zkušenost nejvyšších stupňů modlitby.
  Vraťme se nyní na náš záhon nebo do zahrady, abychom viděli, jak se rostliny nalévají šťávou, aby kvetly, jak ovocné stromy nesou ovoce, jak různé květiny vydávají vůni. Tento příměr se mi velmi zamlouvá. Na počátku svého života modlitby jsem často uvažovala o své duši jako o zahradě a představovala jsem si,   j a k   s e   v   n í   P á n   p r o c h á z í.   
  Tehdy jsem Ho prosívala, aby zesílil vůni malých kvítků ctností, které jak se zdálo tam začínaly rašit a uřízl, klidně ty, které by chtěl. Říkám uříznout, protože na ně duše někdy úplně zapomene a zdá se jí, že zahrada je vyprahlá a že duše nikdy neměla nějaký zárodek ctnosti. Tehdy nezměrně trpí a Bůh chce, aby zahradník považoval za marné všechny námahy zalévat zahradu a udržovat ji při životě. Je na čase, aby vytrhal a vykořenil kdejaký plevel a uznal, že není k ničemu naše námaha, odepře-li nám Bůh vodu své milosti. Je třeba přehlížet naši ubohost, která je méně než nic: tehdy duše pokročí v pokoře a začnou se rozvíjet květy.
  Ach, můj Pane a mé Dobro, na tyto věci vzpomínám jen se slzami a s velkou radostí v duši. Je to možné, Pane,  ž e   n á s   t a k   m i l u j e š,   a b y s   p ř e b ý v a l   s   n á m i?  Což již nejsi v Nejsvětější svátosti? Ano, jsi tam: musíme v to bezvýhradně věřit, neboť je tomu tak. Proto můžeme udělat toto hluboce pravdivé srovnání a říci, že není-li to naší vinou,  m ů ž e š   b ý t   n a š í   r a d o s t í,  jako Tobě působí radost být s námi, neboť sám jsi řekl:"že  j e   T i   r o z k o š í   s t ý k a t   s e   s   l i d m i".  A co to znamená, můj Pane?  Je to vůbec možné, Pane, aby duše, která obdržela tak velké radosti a projevy přízně, a která pochopila,  ž e   j e   T v o u   r o z k o š í,  a znovu Tě začala urážet a zapomněla na tolikeré milosti a na  t a k   v e l k é   d ů k a z y   l á s k y,  o níž nemůže pochybovat, neboť jasně vidí sama v sobě její působení? Bohužel, ano! Já jsem ta duše, já Tě urazila a ne jednou!
  Vraťme se nyní k našemu námětu. Toto pokojné usebrání duše není možno nezaznamenat, už kvůli pokoji a klidu, jež působí, a protože mohutnosti duše se kochají plností   n e v ý s l o v n ý c h   s l a s t í.  Protože duše nikdy nebyla výše, je přesvědčena, že už není po čem toužit. Neodvažuje se pohnout ani zatěkat ze strachu, aby jí to dobro neuniklo, a někdy ani nedýchá. Avšak neví, chudinka, že jako si je nemůže sama nijak přivodit, ještě méně dokáže, chce-li si je podržet déle, než jak dlouho jí je Bůh chce nechat.
  Velmi na tom záleží, aby duše, která dospěla k tomuto bodu, dokázala rozpoznat vynikající důstojnost, kterou prožívá, a  velkou   p ř í z e ň,   k t e r o u   j í   B ů h   p r o k á z a l !  Je tedy správné, aby   n e l p ě l a   n a   z e m i, neboť, jak se zdá, Boží dobrota jí dává   u ž   p ř e b ý v a t   v   n e b i !
  Pro lásku Boží snažně vás prosím duše, které jste s jeho milostí dosáhly tohoto stavu, aby jste se důkladně poznaly a měly o sobě vysoké povědomí, ve vší pokoře a svatém smýšlení, aby jste se nevrátily k "egyptským cibulím". Jestliže se tam vrátím pro nezřízenost a slabost své ubohé a ničemné přirozenosti, jak jsem to udělala já, ať myslí na to,  j a k   v e l k é   d o b r o   z t r a t i l y,  ať  n e d ů v ě ř u j í   s o b ě   a   k r á č e j í   s   b á z n í,  a  právem, neboť nevrátí-li se k modlitbě, půjdou od zlého k horšímu.
  Tím nepředpokládám, že budou už bez hříchu. Bylo by ostatně jen na místě, aby o to úzkostlivě dbaly, když už začaly zakoušet ony projevy přízně. Jsme však tak ubozí! Proto naléhavě doporučuji,  ABYCHOM  NIKDY  NEZANECHALI  MODLITBY,  neboť její pomocí   POZNÁVÁME  SVŮJ  STAV,  litujeme, že jsme urazili Boha a   z í s k á v á m e   s í l u   p o v s t a t.  Ano, ano, věřte mi,  K D O   S E   V Z D Á L Í   O D   MODLITBY,   JE   VE   V E L I K É M   N E B E Z P E Č Í !
  Tento druh modlitby je jako jiskra pravé lásky k Bohu, kterou   PÁN  ZAČÍNÁ  ZAŽÍHAT  V  NAŠÁ  DUŠI.  Ovšem chce, aby duše chápala, v čem spočívá  t a t o   l á s k a   t a k   p l n á   s l a s t í.
  Klid a usebranost, totiž ona jiskřička, je důsledek působení  BOŽÍHO  DUCHA  a radost, kterou vyvolává není ani od ďábla, ani z našeho úsilí. Kdo s tím má trochu zkušenosti, chápe to hned a vidí, že sami od sebe si ji nemůžeme přivodit. Naše přirozenost, jež dychtí po rozkoši, udělá všechno, aby ji měla, ale nakonec jen víc chladne. Ať se jakkoliv snaží rozdmýchat oheň a znovu zakoušet slasti, bude to jen, jako by na něj lila vodu, aby jej uhasila.  ZAŽEHNE-LI  VŠAK  JISKRU  BŮH, pak vykoná mnoho, ať je jakkoliv malá, a jestliže ji vlastní vinou neudusíme,  ROZPOUTÁ   POŽÁR  NEZMĚRNÉ  LÁSKY  K  BOHU,  který je z daleka vidět a  JÍMŽ  PÁN  STRAVUJE  DOKONALÉ  DUŠE,  jak později uvedu.
   Tato jiskra je znamení nebo záruka,  ŽE  BŮH  VYVOLIL  TUTO  DUŠI  PRO  VELKÉ  VĚCI,  jen když se duše připraví, aby je přijala: je to tak velký dar, že převyšuje každý můj popis, a přitom, opakuji, mě naplňuje bolestí a zahanbením, neboť velký počet lidí dospěje až sem, zatímco jen hrstka postoupí dál, jak by měli. Říkám jen to, co jsem viděla, aby věděli, že nemají ukrývat své talenty, neboť  se  zdá,  že  je  Bůh  vyvolil,  ABY  POMÁHALI  MNOHÝM,  ZVLÁŠTĚ  V  TĚCHTO  DOBÁCH,  kdy  je  zapotřebí  SILNÝCH  PŘÁTEL  BOHA,  KTEŘÍ  BY  PODPÍRALI  SLABÉ...(jako v dnešní době rozbujení ateismu)
  Během modliby klidu se má duše kochat a netropit hluk. Tehdy je lepší setrvávat a zakoušet onu milost, být hluboce usebráni  jako obezřelé včely. Nepočíná-li si duše takto, ztratí mnoho. Zde nemá rozum dělat nic jiného, leč se přesvědčit, že všechno pochází od Boží dobroty, ať myslí, že je  Mu   v e l i c e   b l í z k o,  ať se modlí za Církev, za ty, kdo se doporučují do jeho modliteb, a za duše v očistci: ne však lomozem slov, nýbrž velkou touhou, aby byl vyslyšen. Taková modlitba zahrnuje mnoho věcí a jí se dosáhne víc než vypjatým cvičením rozumu.
  Domnívám se, že se dá rozpoznat, kdy tento projev přízně přichází od Božího Ducha, nebo kdy jsme si jej přivodili my skrze nějaké zrnko zbožnosti, jež nám Bůh udělil. V tomto případě, opakuji, člověk chce ihned vstoupit do tohoto pokoje vůle, ale nedosáhne ničeho, brzo všechno vyprchá a duše se ocitne ve vyprahlosti.
  Přijde-li pak od ďábla, zkušená duše si toho jistě  všimne,  neboť   vyvolá   n e k l i d,  n e p a t r n o u   p o k o r u,  žádné světlo v rozumu, žádnou pevnost v pravdě a malou ochotu pro účinky, jež působí Boží Duch. Jestliže duše zaměří k Bohu rozkoš a lahodnost, kterou cítí a klade do Něj všechny své myšlenky, ďábel jí uškodí jen málo nebo vůbec ne. Nejenže ďábel nezíská nic, nýbrž kvůli tomu potěšení, jež vyvolává, Bůh dopustí, že ztratí mnoho, neboť duše v domění, že to pochází od Boha, se oddá modlitbě s ještě větší dychtivostí a horlivostí. A když ďábel vidí, že se duše kvůli těm sladkostem pokořuje, (tak si má duše počínat uprostřed duchovních útěch: starat se, aby z nich vyšla velmi pokorná) nebude se mnohokrát pokoušet kvůli ostudě, kterou utrpí. Není-li pak zvědavá, ale pokorná, pak ji neohromí obsah, který jí ďábel vnuká. Co pochází od ďábla, je lež jako on. Z tohoto důvodu je nesmírně důležité, "začít zalévat zahradu" tím, že nebudeme lpět na potěšení jakéhokoliv druhu a vstoupíme do ní jen proto, abychom pomáhali Pánu nést kříž jak velkodušní rytíři, kteří slouží svému Králi bez žoldu, neboť jsou si jisti, že je nemine odměna.
  Základní prostředek, jak se ocvobodit od ďáblových léček a svodů, je rozhodnout se hned od počátku jít cestou kříže a netoužit po útěchách, neboť to je stezka, kterou nám vytýčil sám Pán slovy:"Vezmi svůj kříž a následuj mne." On je náš vzor; a kdo se řídí jeho radami, nemusí se ničeho obávat.
  V takových duších již láska vzrostla a působí v nich   p r a v á   l á s k a. Pokročilý v dokonalosti nelpí na dobrech tohoto světa, zříká se jich jen kvůli Bohu, a s tím větším potěšením a uspokojením, čím jsou ta dobra větší a trvalejší. Avšak pro začátečníky mají tyto úvahy svrchovanou důležitost a ať se opravdu střeží jimi pohrdat, neboť z nich mohou načerpat mnoho dobrého, zvláště v dobách, kdy je   P á n   p o d r o b u j e   z k o u š c e,  a jim se zdá že  j e   o p o u š t í.
  Jestliže duše udělá pokroky, pochopí, že to nezpůsobil ďábel. Může také ještě padnout, jestliže však ihned povstane, je to důkaz, že Bůh je s ní. A tu jsou další příznaky: Působí-li v nás Boží Duch, není zapotřebí vyhledávat úvahy, jimiž bychom vzbuzovali zkroušenost a pokoru neboť On sám nás naplňuje pokorou a zkroušeností, a to docela jiným způsobem než jak bychom my sami dokázali svými ubohoučkými úvahami, které ani nelze přirovnat k ryzí pokoře, a plné světla, jež Pán dává; ta totiž  působí drtivou   z k r o u š e n o s t.  Bůh nám chce dát poznat, že z nás nemůže pocházet nic dobrého a dává to poznat tím jasněji, čím vyšší milosti nám uděluje. Zažehne v duši velikou touhu pokročit v modlitbě a přivede ji k rozhodnutí, že jí nikdy nezanechá, i kdyby měla narazit  na kdovíjaké těžkosti. Duše je proto ochotna ke všemu, je si jista svou věčnou spásou, i když s pokornou bázní: není to již otrocký strach, nýbrž velmi vzrostlá synovská úcta. Cítí, jak  p l a n e   v e l i k o u   l á s k o u   k   B o h u   bez   p o s t r a n n í c h   z á j m ů   a  touží žít v samotě, aby se lépe mohla těšit z takového dobra!
  Zkrátka, abych se neunavila, tato milost je počátkem veškerého dobra a květy v zahradě se už rozvíjejí. Duše to vidí jasně a za nic na světě nemůže věřit, že by Bůh nebyl s ní, kromě případů, kdy zjistí své chyby a nedokonalosti: a to se pak znovu obává, ale to je dobře.
  Některé duše vyzískají víc jistotou, jež je Božím dílem, než pomocí všech možných strachů. Jsou-li od přirozenosti náchylné milovat a být vděčné, vracejí se mnohem snadněji k Bohu při vzpomínce na přijatá dobrodiní naž při úvahách o všech možných pekelných trestech. To se aspoň stávalo mně, i když jsem tak ubohá.

                                               III. stupeň  modlitby:

  Promluvíme si teď o třetím způsobu zavlažování zahrady: voda proudící z řeky nebo nějakého pramene. Tu není mnoho práce, neboť stačí jen zavést vodu do kanálů. Pán tak pomáhá zahradníkovi, že se zdá, jakoby chtěl zaujmout jeho místo a dělat všechno sám. Mohutnosti upadnou do jakéhosi spánku; přestože se zcela neztratí, nedokáži pochopit, jak pracují.  ROZKOŠ,  BLAŽENOST  A  SLAST,  které se zakoušejí, jsou   n e s r o v n a t e l n ě   v ě t š í   než předtím, protože voda milostí sahá až pod krk, takže duše nemůže, ba ani neví, jak by šla dopředu nebo zpět. Dychtí jen po té nesmírné radosti. Tento stav se mi nejevil jinak, než téměř naprosté  ODUMŘENÍ  SVĚTSKÝM  VĚCEM  A  PLESÁNÍM  V  BOHU.
  Nevím, jak jinak bych to mohla vysvětlit a vyjádřit se. Duše neví, co má dělat, zda mluvit nebo mlčet, zda plakat nebo se smát.  J E   V   JAKÉMSI   Ú C H V A T N É M   B L O U Z N Ě N Í,   V  JAKÉMSI  N E Z M Ě R N É M   S L A S T N É M   JÁSÁNÍ,   V  JAKÉMSI  N E B E S K É M   Š Í L E N S T V Í,  v  němž se naučí pravé moudrosti.
  Asi před pěti lety se mi dostalo této modlitby mnohokrát a vrchovatě. Ale poněvadž jsem ji tenkrát nechápala a neuměla jsem se vyjádřit, rozhodla jsem se o tom nemluvit či jen málo. Mnohokrát jsem pocítila, že jsem mimo sebe a téměř opilá Boží láskou, avšak nikdy jsem nechápala, jak k tomu došlo. Uvědomovala jsem si, že to působí Bůh, ale nedokázala jsem pochopit, jak působí a proč. Zde se mohutnosti nemohou zabývat ničím jiným než Bohem.
  Ponáší se tolik slov Boží chvály, ale páté přes deváté. Pán si to musí uspořádat, protože rozum není k ničemu. Duše by chtěla propuknout velkými chválami. Není s to se udržet, neboť   j e   v y d á n a   na  pospas    ú ž a s n ě   s l a d k é m u   b l o u z n ě n í.  A v tomto bodě začínají rozkvétat květy a vydávat vůni.
  Duše dychtí, aby ji všichni viděli a všimnuli si její radosti, aby pak chválili Boha a spolu s ní Ho oslavovali.
 Ach, můj Bože, že je vůbec kdy duše v takovém stavu! Chtěla by se proměnit v nesčetné jazyky, aby mohla chválit svého Boha a natropí tisíc svatých hloupůstek; tím se jí podaří uspokojit Toho, který ji v tom udržuje. Znám jednu osobu, která improvizovala velmi působivé verše, jimiž vyjadřovala svou trýzeň. (sama svatá Terezie napsala:"Umírám, že neumírám!") Nebyl to plod její inteligence, nýbrž výlevy duše, jimiž si stěžovala svému Bohu, a tak lépe zakoušela radost, která ji zaplavovala v  té   s l a s t n é   t r ý z n i.   Aby dokázala, jakou radost jí působí ta trýzeň, byla by chtěla, aby se tělo i duše úplně roztrhly! Byla by ráda z lásky k Bohu snesla jakákoliv muka, takže se jí zdálo, že i sami mučedníci kvůli síle, jež jim přicházela z druhé strany, nevykonali téměř nic, aby snesli mučení! Jaké je to potom trápení pro ubohou duši, má-li se vrátit k sobě a žít ve světě a zabývat se starostmi a životními potřebami!
  Domnívám se, že jsem nepřeháněla. Ba naopak, mluvila jsem jen velmi stručně o radosti, kterou Pán udílí duši již v tomto vyhnanství. Buď věčně veleben, můj Bože, kéž Tě vždycky chválí všichni tvorové!
  Toto svaté a nebeské blouznění mě uchvacuje i nyní, když píši, můj Králi, ale jen pro Tvou dobrotu a milosrdenství, neboť ve mně není nejmenší zásluha. Tvá služebnice, můj Bože, už nemůže snést nevýslovnou trýzeň - být od Tebe vzdálena! Cítí, jak život plyne v pohodlí, zatímco ji nic nemůže ukojit, leč Ty! Zdá se jí, že žije nepřirozeně, protože nechtěla by žít v sobě,   n ý b r ž   c e l á   v   T o b ě !
  Ach, můj pravý Pane a má Slávo, jak nezměrně těžký i lehký kříž jsi připravil tomu, kdo se dostane až sem. Lehký, protože je příjemný; tíživý, protože v některých chvílích člověk není s to jej snést. Nicméně by se ho nechtěl zbavit, ledaže by přišel k Tobě. Neví, po čem touží, a mezitím si uvědomuje, že netouží po ničem jiném, než po Tobě! Zdá se mi to všechno jako sen a hrozně ráda bych viděla, jak duše zachvacuje táž nemoc, jako mne! Ach, ano otče, snažně vás prosím,  S T A Ň M E   S E   B L Á Z N Y   P R O   L Á S K U   K   T O M U,  K T E R Ý   B Y L   T A K   N A Z Ý V Á N   Z   L Á S K Y   K   N Á M !
  A protože říkáte, že mě máte rád, chci, abyste mi to dokázal tím, že budete ochoten přijmout od Boha tuto milost. Je totiž velmi málo těch, u nichž nevidím   p ř e h n a n o u   o p a t r n o s t.  Zbavte mě toho klamu s naprostou otevřeností, která je dnes  t a k   m á l o   v   m ó d ě.  Ráda bych, aby nás pět, kteří se nyní v Kristu milujeme, udělali jakousi úmluvu:  JAKO  SE  JINÍ  TAJNĚ  ORGANIZUJÍ  PROTI  BOŽÍ  VELEBNOSTI  A  KUJÍ  ZLOČINY  A  BLUDY,  tak my se spojme, abychom se navzájem zbavovali klamů, napravovali své chyby a s láskou a touhou po všestranném prospěchu se pobízeli k lepší službě Pánu. (Naráží na tajné schůzky, které se konaly ve Valladolidu, za předsednictví  proslulého  Augustina Cazzala, který šířil pochybné názory, a dovolil si přijít i ke svaté Terezii, ale odešel s prázdnou. Byl odsouzen  r.1559 i s ostatními šlechtici.)  Musíme to ovšem dělat potají, protože   d n e s   n e n í   v   m ó d ě   t a k o v á   ř e č.  I sami kazatelé se snaží skládat    s v é    p r o m l u v y   tak,  aby  se  n i k o m u   n e z n e l í b i l i.  Jistě v tom bude dobrý úmysl a možná to bude dobré, že se to tak dělá, ale   p l o d y   j s o u   n e p a t r n é !
 P R O Č    T A K     M Á L O   L I D Í   Z A N E C H Á   V E Ř E J N Ý C H   N E Ř E S T Í,  přestože vyslechne takové kázání? Víte, co si o tom myslím?  Kazatelé se příliš spoléhají   n a    l i d s k o u     m o u d r o s t   a   n e p l a n o u   oním   v e l k ý m   o h n ě m   l á s k y   k   B o h u,  jímž planuli apoštolové: proto také jejich oheň zahřívá málo! A chcete vědět, co by tu pomohlo?  P O H R D A T   Ž I V O T E M   A   VŮBEC  NESTÁT  O  POCTY !  Když apoštolové hlásali pravdu a hájili ji pro slávu Boha, bylo pro ně jedno, zda ztratí nebo získají, jakož i pro ty, kteří jsou ochotni obětovat všechno z lásky k Bohu. Ne, že bych už taková byla, ale hodně po tom toužím.
  Jak velká je to svoboda považovat za otročinu, že  musíme  žít  a  chovat  se   p o d l e   z á k o n ů   s v ě t a !
  Domnívám se, že jsem už dost mluvila o tomto způsobu modlitby a o tom, co má duše dělat, nebo lépe, co v ní působí Bůh. Tu je zahradníkem On. Chce, aby si duše odpočala, takže sama vůle nemá co na práci než přijímat milosti, jež jsou jí udíleny, a velkodušně   s e   o d d a t   t o m u,  co z ní chce Boží moudrost vytvořit. A k tomu je zapotřebí   o d v a h y,  neboť radost je tak velká, že se jí někdy zdá,  ž e   j e   n a   p r a h u   s m r t i !  Jak krásná by to byla smrt!
  A tu se mi zdá vhodné, co jsem již uvedla: ZCELA  SE  ODEVZDAT  DO  BOŽÍ  NÁRUČE!  Chce vzít naši duši do nebe? Není nic lepšího! Do pekla? Ať se tím netrápí, neboť by tam šla se svým Dobrem. Chce ji odejmout světu? Vždyť právě po tom touží! Chce, aby žila tisíc let? Budiž! Ona  u ž   n e p a t ř í   s o b ě,   p a t ř í   j e n   B o h u.  Ať s ní nakládá jako se svou věcí a o ostatní ať se nestará.
  Když je tedy duše v tomto stavu, může to všechno konat; ba ještě víc. Sama si uvědomí, že její rozum se neunaví, vzbuzuje-li takové úkony, vlastní tomuto stupni modlitby. Naplní ji pouze úžas, když vidí, že Bůh dělá dobrého zahradníka, aniž by jí dovolil, nějak se namáhat.
  Protože zahradníkem je sám Stvořitel vody, může jí v jediném okamžiku vylít náramné množství. V jediné chvíli vykoná to, co ubohá duše nedokázala udělat během dvaceti let vyčerpávající rozumové námahy: plody rostou do velikosti, zrají a dávají duši, aby se živila tím, co se urodilo v zahradě. Tak si to přeje.
  V tomto   p r o c e s u    s e   c t n o s t i   l é p e   z a k o ř e n í   než   v předešlém, totiž klidu. Duše si toho povšimne a pozná, že se úplně změnila. Aniž si to uvědomí, začne dělat velké věci díky vůni oněch květů, kterým Pán dal rozkvést, aby rozpoznala, že vzrostla do ctnosti, ale   n e   s v o j í   z á s l u h o u  -  vždyť tolik by nedokázala ani za mnoho let - nýbrž jedině zásluhou nebeského zahradníka.
  Pokora, jíž se cítí naplněna, je daleko větší a hlubší než předtím a duše uznává, že nevykonala ani málo ani mnoho, nýbrž  j e n   s v o l i l a,   a b y   B ů h   v   n í   p ů s o b i l   a   p ř i j í m a l a   r á d a   j e h o   m i l o s t i.
  Domnívám se, že tento druh modlitby  JE  ZŘEJMÉ   SPOJENÍ  CELÉ  DUŠE  S  BOHEM,   během níž se zdá, že Pán chce dovolit mohutnostem, aby chápaly a zakoušely, co v nich působí.
  V tomto stavu tedy duše cítí, že vůle je upoutaná, a zatímco je naplněna velkou radostí a klidem, rozum a paměť jsou zcela volné, takže se mohou zabývat různými záležitostmi a mohou se věnovat skutkům lásky. Zdá se, že zde vše probíhá jako v modlitbě klidu, ale částečně se od ní liší, neboť v modlitbě klidu se duše neodvažuje pohnout ani se rozptýlit, ponořena do svatého spočinutí jako Maria, zatímco v této se může činit jako Marta. Vede činný i kontemplativní život, věnuje se skutkům lásky, koná duchovní četbu a vše, co vyžaduje její stav, i když rozum a paměť nejsou zcela svými Pány a chápou, že lepší část duše je někde úplně jinde. Člověk to cítí velmi dobře a dá mu to velké uspokojení a potěší ho to, když zakouší, jak je duše dychtivá disponovat se pro hluboký klid, sotvaže má čas být o samotě a nemuset se ničím zaměstnávat. Neuspokojí ji a ani nechce to,  co  skýtá  svět,  n e b o ť   m á   v   s o b ě   T O H O,  k d o   j i   p l n ě   u s p o k o j u j e.  Chce jen víc zakoušet Boha a dychtí po naplnění svých tuh, aby se mohla lépe kochat ve společnosti Milovaného.
  Za každou z těchto tří milostí, musí ten, kdo je má, hodně chválit Pána, jakož i ten, kdo je nemá, neboť On je dal žijícím osobám, aby Mu mohly být  nápomocné.
  Tedy v tomto druhu spojení, o němž míním hovořit a jež mi bylo mnohokrát uděleno, se často stává, že Pán tak upoutá vůli i rozum, že se zdá, jako by ten druhý vůbec nepřemítal, ale zůstával ponořen do slastného zakoušení Boha. Paměť zůstává volná a myslím i představivost. Někdy se mi stává, že duše cítí trýznivou touhu být celá spojená se svou větší částí. Je to však nemožné, neboť paměť a představivost s ní tak válčí, že jí to nedovolí. Nevím, jak tomu lze odpomoci. Kdybych znala nějaký způsob, ráda bych jej užila, jak říkám, často mě trápí. Dávají nám ovšem poznat naši ubohost a velkou Boží moc, neboť zatímco jedna mohutnost nás tolik unavuje a škodí nám, druhé jsou spojeny s Pánem a připravují nám slastný odpočinek. Jediný lék, který se mi po tolika letech podařilo objevit, totiž to, jednat s fantazií jako s pomatenou a ponechat ji samu sobě. Jen Bůh ji může uklidnit. Někdy se Bůh slituje nad jejím neklidem, a když vidí její touhu, připojit se k druhým dvěma, dovolí jí, aby   s e   s t r a v o v a l a   t í m   B o ž s k ý m   ž á r e m,  v němž se už druhé dvě rozpadly na popel, a jsou téměř zbaveny svého přirozeného bytí, aby nadpřirozeně zakoušely tak velká dobra.
  Při těchto formách spojení, o nichž jsem mluvila při třetím způsobu zavodňování, se zakouší tolik radosti a tolik klidu, že na  j á s o t u   d u š e   a   n a   j e j í m   u s p o k o j e n í   s e   z ř e t e l n ě   p o d í l í   i   t ě l o,   zatímco ctnosti se rozvíjejí takovým způsobem, že dosahují značné dokonalosti. Buď za to vzdáván Pánu dík po všechny věky věků!

                                           IV. stupeň modlitby:

  Ať mi Pán vnukne slova, abych dokázala něco říci o čtvrté vodě, pro niž je Boží pomoc daleko potřebnější než u třetího stupně zavodňování. V té si duše ještě uvědomovala, že není zcela mrtvá, ale zde můžeme říci, že je skutečně: pro svět je mrtva, i když,  a to opakuji,    m á   j e š t ě   v ě d o m í,  ž e  j e   z d e   n a   z e m i,  že cítí, jak je sama, a že může vnějšími prostředky dát najevo, co zakouší, když ničím jiným, tedy posuňky. Všechny smysly jsou pohlceny touto radostí a žádný se nemůže zabývat jinými věcmi, ani vnitřními ani vnějšími. Dříve jim bylo ještě dovoleno projevit posuňky velkou radost, kterou cítí, ale zde je  ROZKOŠ NESROVNATELNĚ  VĚTŠÍ,  a  člověk je daleko méně schopen to vyjádřit, neboť   tělo  zůstane  bezvládné   a  duše nemá možnost se projevit.  Někdy  se  zdá, že   d u š e   v y c h á z í   z e   s e b e   j a k o   v e l k ý   o h e ň,   z   n ě h o ž   v y š l e h u j í   v y s o k é   p l a m e n y, ("Já jsem oheň zžírající, který stravuje dokonalé duše!") a někdy vyrazí jako vznět. Moji otcové, vy se svými vědomostmi pochopíte tyto věci velmi dobře, vždyť já o tom nic nevím.
  Nyní mám v úmyslu vysvětlit, co zakouší duše, když dospěla k tomuto božskému spojení - dvě rozdílné věci spojené v jedno.
  Můj Pane, jak jsi dobrý! Ať tě chválí všichni tvorové, buď vždy veleben! Tak jsi nás miloval, můj Bože, že můžeme zcela otevřeně mluvit   o   t ě c h t o   s t y c í c h,   které   r á č í š   m í t   s   d u š e m i   u ž   v   t o m t o   v y h n a n s t v í.  I tehdy, když je navážeš s dušemi ctnostnými, je to pro Tvou velkou štědrost a velkomyslnost: když dáváš, dáváš tak velkomyslně, že je to hodno Tebe! Ach, nekonečná    š t ě d r o s t i    mého   Boha,   j a k   v e l i k á   j s o u   T v á   d í l a !  Naplňují údivem toho, kdo se odloučil od všeho,   a b y    l é p e    c h á p a l    P r a v d u.  A přesto uděluješ tak velké milosti duším, které Tě tolik urazily! Ach, já už ničemu nerozumím! Nevím, jak Ti mám poděkovat, žes mě tak vyznamenal, a tu a tam se nezmohu na nic jiného než říkat hlouposti.
  Mám v úmyslu také mluvit o milostech a účincích, které působí toto spojení, říci, co dokáže duše sama, a je-li s to něco vykonat, aby dosáhla tak vysokého stavu.
  Hle, probíhá   p o v z n e s e n í   d u c h a   nebo   s p o j e n í   s   n e b e s k o u   l á s k o u.   Podle mého názoru je rozdíl mezi spojením a povznesením. Kdo to nezakusil, snad si myslí, že ne. A přece Pán v nich působí rozdílně, ačkoliv jsou konec konců totožné;  o d l o u č e n í   od tvorů  je  totiž   p ř i    l e t u    d u c h a   mnohem rychlejší: z toho je patrno, že je to   z v l á š t n í   m i l o s t.  Malý ohýnek je také oheň stejně jako velký, ale každý vidí rozdíl. Vloží-li se kus železa do malého, trvá dlouho, než se rozžhaví, zatímco ve velkém ohni i pořádný kus železa změní povahu. Domnívám se, že je to tak i u těchto dvou druhů přízně. Kdo dospěl až v vytržení, ten to pochopí, ale kdo o tom nemá zkušenost, bude myslet, že plácám nesmysly. Avšak věřím, že mi Bůh nepřestane pomáhat, protože On dobře ví, že nemám jiný úmysl než poslušně splnit příkaz a   v á b i t   d u š e   k   t a k   v e l i k é m u   D o b r u.  Nebudu mluvit o ničem co jsem sama nezakusila.
  Je pravda, že se mi zdálo nemožné říci vůbec něco o této čtvrté vodě, tak jsem to pustila z hlavy a šla   k e   s v a t é m u   p ř i j í m á n í.  Buď požehnán Pán, který tak zahrnuje nevědomé! Osvítil mou mysl, postavil přede mne, co jsem měla říci, a vnukl mi slova.
  Mluvme tedy o čtvrté vodě, jež   p ř i c h á z í   z   n e b e,   aby zalévala zahradu a vydatně ji napojila. Ta z nebe přichází mnohdy, když ji nejméně očekáváme. Na počátku přichází téměř vždycky až po dlouhém rozjímání: tu a tam Pán vezme ptáčka a vloží ho do hnízda, aby si odpočinul. Když ho viděl, jak dlouho létá namáhaje rozum a vůli, aby dospěl až k Němu a líbil se mu, chce ho odměnit už v tomto životě. A   j a k o u   o d m ě n o u !  Stačí okamžik, aby mu dostatečně vynahradil všechno, co vytrpěl.

(Světice tu pojednává o  modlitbě    e x t a t i c k é h o    spojení   nebo   prostě    o  EXTÁZI; jejími podstatnými složkami jsou:
 ponoření duše do Boha a vyloučení smyslové činnosti. Je trojího druhu:
  1.Prostá extáze, jestliže vzniká měkce, krok za krokem, a není příliš silná;
  2.Vytržení, když je bleskové a dravé;
  3.Let ducha, když je vytržení tak prudké, že se zdá - jak říká světice - že se duch odlučuje od těla.)

  Zatímco duše hledá svého Boha, cítí, jako by omdlévala pod   m o c n ý m   n á p o r e m   n e z m ě r n é   s l a d k é   r o z k o š e:  chybí dech, tělesné síly umdlévají, takže bez velkého úsilí nedokáže ani pohnout rukama. Zavírají se jí oči, aniž by to chtěla, a jestliže je drží otevřené, nevidí téměř nic. Není schopná číst, protože jí nepomáhá rozum. Smysly už jí neslouží. Hovořit? Ani pomyšlení. Tělesné síly ustupují duševním, jež stále rostou, aby mohly více zakoušet. Je to náramně   v e l k á   r o z k o š   a   p r o n i k á   d o   c e l é h o   t ě l a.
  Pokud tato modlitba trvá, nikdy neškodí. I když jsem byla nemocná, bývalo mi po ní pak vždy lépe. Na počátku trvá jen velmi krátce: aspoň u mne. A tehdy se neprojeví tak zřejmě ani nevyloučí smyslové vnímání, ani se neprojeví navenek. Z přemíry milostí se však chápe, že to musel být náramě živý blesk, jestliže slunce   r o z t a v i l o   d u š i.  Je to už mnoho, když trvá půlhodinku. Mohutnosti nezůstanou nečinné, leč jen krátce, neboť vždy některá se vrátí k sobě, jen vůle zůstane zahloubaná. Tímto způsobem se může modlitba prodlužovat a také se někdy prodlouží  na  několik  hodin.  Opakuji, že takové zastavení činnosti trvá jen krátce, i když se nikdy na tolik nevzpamatují, aby nezůstaly na tolik hodin jako omráčené; a v té době se Bůh tu a tam vrací, aby je zavolal k sobě.
  Přicházím nyní k tomu, co cítí duše ve vlastním nitru. Když jsem se pouštěla do psaní o tomto předmětu, ptala jsem se, co dělá duše? A hle, když jsem se vracela od svatého přijímání, Pán mi řekl:"Dcerko, duše se celá rozplývá, aby   SE  LÉPE  PONOŘILA  DO  MNE.  VŽDYŤ  UŽ  NEŽIJE  ONA,  NÝBRŽ  JÁ.  Nechápe, co vnímá: její způsob chápání je rozumět tím, že nerozumí."
  Kdo má o tom zkušenost, bude moci něco chápat, protože, co se při tom zakouší, je tak vznešené, že to nelze jasněji vysvětlit. Mohu jen říci, že se duše   c í t í   s p o j e n a   s   B o h e m   a je o tom tak přesvědčena, že za nic na světě by tomu nepřestala věřit. Všechny mohutnosti jsou potlačené a neví se, co dělají. Čte-li, nevzpomíná si na nic. Rozjímá-li o nějaké příhodě ze života Páně, paměť se jí ztratí z dohledu, takže se jí zdá, že si ji nikdy nepřopomněla. Zde si dotěrný motýlek paměti spálí křidýlka a nemůže už poletovat. Vůle je zcela zaujata láskou, ale neví jak miluje. Rozum nechápe nic.
  Zdávalo se mi, že   B ů h   j e   m i   v e l m i   n a b l í z k u,  a ježto jsem na začátku nevěděla,   ž e   ON  JE  V  KAŽDÉ   VĚCI,  dost mě to udivovalo. Nicméně jsem Ho vídala tak jasně, že mi nebylo možno věřit, že je tomu jinak. Ti, kteří nestudovali, mi říkali, že tu byl jen svou milostí. Této pochybnosti mě zbavil velmi učený řeholník řádu sv.Dominika, který mi řekl,  ž e   B Ů H   J E   S K U T E Č N Ě   P Ř Í T O M E N,  a  vysvětlil mi,  j a k   s e   s t ý k á   s   d u š e m i
  a to mi dodalo hodně útěchy. Tato voda z nebe, tento velký projev přízně od Boha   o b o h a t í   d u š i   v e l k ý m i   p o k l a d y,  jak vyložím v dalším.
  Po této modlitbě a spojení zůstane v duši taková něha, že by se chtěla rozplývat v slzách, ne pro zármutek, nýbrž radostí. Je celá zalitá slzami: tekou jí, aniž si to uvědomuje, ani neví kdy, ani neví jak. Má ohromnou radost, "že šlehající oheň" se mírní i rozdmychuje vodou...
  Na tomto stupni modlitby se mi několikrát stalo, že jsem byla tak mimo sebe, že jsem nevěděla, zda slasti, které jsem zakoušela, byly jen sen nebo skutečnost. Ale představa snu se mi brzy vytrácela z mysli, když jsem zjistila, že jsem zalitá slzami, které mi bezbolestně stékaly. To se mi stávalo na počátku, když modlitba měla krátké trvání.
  Duše z ní vychází tak naplněna odvahou, že kdyby ji v té chvíli rozsekali na kusy pro lásku Boží, přijala by to mučení s radostí. To je doba velkých slibů a hrdinských předsevzetí: touhy jsou žhavé,  m a r n o s t   s v ě t a   n a d   s l u n c e   j a s n ě j š í   a  začíná se jí ošklivit.
  Plody jsou daleko větší a vznešenější než v předešlých modlitbách. Duše je proniknuta hlubší pokorou, aby viděla, že tak vznešený a mimořádný projev přízně nemůže přičítat své vlastní píli. Vidí svou ubohost a uznává, že je naprosto nehodná, neboť pronikne-li do nějaké místnosti mnoho slunce "nezůstane skryta ani jediná pavučina". Je tak vzdálená marnivosti, že se jí zdá nemožné, mít ji. Neboť viděla na vlastní oči, že nedokáže nic vykonat, že je schopna sotva dát svůj souhlas.
  Zdá se, že se zavírají brány smyslů proti její vůli, aby lépe zakoušela Boha. A když vidí, že je sama s Ním, co jiného může,  n e ž   HO   m i l o v a t !  Pak se jí ukáže s náramnou jasností její minulý život a velká Boží milosrdenství, aniž by po tom rozum musel namáhavě pátrat, neboť nachází vše již připravené, co má pochopit. Uznává, že je hodna pekla, když však vidí, že je   t r e s t á n a   t a k o v o u   p ř e m í r o u   s l a s t í,  rozplývá se v hymnických chválách. Buď veleben, můj Pane, žes načerpal tak průzračnou vodu z tak odporné kaluže, jak jsem já! Buď požehnán, slasti Andělů, že ráčíš tak vyvyšovat ubohého červa!
  Začíná se projevovat bohatství nebeských darů a ona touží je rozdávat. Prosí Pána, aby nepřipouštěl, že je bohatá pouze ona. A tak pracuje ve prospěch druhých, aniž to ví a aniž by dělala něco zvláštního. Zato druzí si to dobře uvědomují, a proto touží být jí stále nablízku pro lahodnou vůní jejích květů.
  Jestliže půda této duše byla hluboce zorána zkouškami, osočováním a nemocemi - všechny tyto věci jsou nezbytné k dosažení tohoto stavu - a pak jestliže změkla tím, že nelpí na žádné lidské hodnotě, tehdy voda pronikne tak hluboko, že už nevyschne. Jestliže však ještě lpí na světě, je celá zarostlá trním a není Bohu vděčna za milosti, které dostává, půda začne znovu vysychat. Takže je-li zahradník nedbalý a Bůh nesešle déšť, lze považovat zahradu za ztracenou. Je to hrozné a nemohla bych tomu věřit, kdybych to sama nazakusila. Avšak pro útěchu slabých jako já, a abych zabránila tomu, že si budou zoufat a přestanou doufat   v   B o ž í   m i l o s r d e n s t v í,  říkám: upadnou-li potom, co byli tak vyvýšeni, nesmějí ani trochu malomyslnět, aby se zcela neztratili. Spíše ať si vzpomenou, že slzy dosáhnou všeho a jedna voda přitahuje druhou. To je jeden z důvodů, abych uposlechla složit tento spis, navzdory své neschopnosti, a abych vydala počet ze svého ubohého života a z milostí, které mi Pán udělil, když jsem Ho urážela, místo abych Mu sloužila. Opakuji, že nikdo z těch nesmí zanechat modlitby, nezanechá-li ji, ona ho přivede do přístavu světla.
  V tomto na mě ďábel útočil děsivým způsobem: hodně mě trýznila myšlenka, že je v tom málo pokory chtít se modlit. Proto jsem se, jak jsem řekla, jeden rok nemodlila a bylo to jako vrhnout se do pekla!  Můj Bože, jak velká je to slepota! Jak to dobře vyhmátne zrádce, že  p r á v ě   s e m   z a m ě ř u j e   s v é   ú t o k y !  PRO  NĚHO  JE  ZTRACENA  DUŠE,  KTERÁ  VYTRVÁVÁ  V  MODLITBĚ.  A protože to ví, má svrchovaný zájem odradit ji, a proto se tam přičiňuje, jak nejlépe umí!
  Jaké divadlo, můj Ježíši, vidět duši, která padla do hříchu z tak velké výše, jak ji znovu   T v é   m i l o s r d e n s t v í   p o z v e d á !  Jak pronikavě chápe Tvou velikost a množství Tvého milosrdenství jakož i bezednost své ubohosti! Tehdy cítí, jak ji poznání Tvé štědrosti drtí, neodvažuje se pozvednout oči, anebo jestliže je pozvedne, aby lépe viděla, co Ti dluží! Uctívá Královnu nebes, aby za ni orodovala. Snažně vzývá svaté, kteří také zhřešili potom, když jsi je povolal, aby jí přispěli na pomoc. Zdá se jí, že jí dáváš mnoho, protože cítí, že nezasluhuje, aby žila. Přistupuje ke svátostem, je zanícena živou vírou v působivost, kterou jsi tam vložil, žehná Tvé dobrotě, žes nás chtěl vyznamenat takovým lékem, a to ne abys jen přikryl naše rány, nýbrž abys je uzdravil a zahladil jakoukoliv stopu. To vše ji uchvacuje. Ostatně, kdo by nebyl uchvácen, když vidí, jak odplácíš tak černou a ničemnou zradu   t a k o v ý m   b o h a t s t v í m   m i l o s r d e n s t v í   a   projevy přízně? On se nikdy neunaví obdarovávat, ani Jeho milosrdenství se nemůže vyčerpat:  NEUNAVME  SE  NIKDY  PŘIJÍMAT  JE!
  Chtěla bych s Boží pomocí umět vysvětlit rozdíl mezi spojením a vytržením. To druhé se také nazývá  povznesení, let ducha, přenesení: ty všechny výrazy značí tutéž věc, jakož i extázi.

                                                    Extáze:

  Tato poslední voda, o níž mluvíme, prší nyní tak mohutně, že tento úžasně velebný mrak  je nám na dosah ruky. Když z vděčnosti za takovou milost děláme co umíme, abychom činy odpověděli na Boží lásku k nám, On   u c h v á t í   d u š i   a   o d t r h n e   j i   o d   z e m ě,  mrak potom vystoupí vzhůru, nese duši s sebou a začíná jí   d á v a t   v i d ě t   b o h a t s t v í   n e b e s k é h o   k r á l o v s t v í,  které pro ni připravil.
  Během těchto   v y t r ž e n í   se zdá, že duše není v těle, takže ono citelně ztrácí svoji přirozenou teplotu, pomalu chladne, i když s nevýslovnou radostí a uspokojením. Při spojení má člověk nad sebou vládu a může téměř vždy odporovat, i když jen s bolestí a násilím. Zde však je to nemožné, aspoň ve většině případů. Vytržení často předejde jakoukoliv myšlenku a zachvátí vás tak prudce, že náhle   c í t í t e,   j a k   v á s   ten mrak   p o z v e d á,  jak vás nesou křídla toho mohutného orla.
  (Pokračování příště - výtah z knihy "ŽIVOT" od svaté Terezie z Avily - 1515)

                                                  Modlitba lásky

  "Můj Bože, má sladkosti, miluji Tě nade všecko. Drahoušku můj, pojď ke mně a celý se mi daruj, vdechni se do mě, ať cítím Tebe, můj Bože, v celé své duši, ve svém srdci, ať vnímám Tvou něhu v celém těle. Lásečko, moje, miláčku můj, chci se Ti celá, celičká darovat, jsi tak sladký, toužím po Tobě, toužím být celá v Tobě, jsi tak dokonalý, můj Miláčku. Vezmi si mě celičkou do sebe, abych se v Tobě celá rozplynula, můj Bože, smíchej svou duši s mou duší, své tělo s mým tělem, abychom se stali jedno tělo a jedna duše, aby nás už nic a nikdo od sebe neoddělil. Chci být celá Tvoje, celá v Tobě, můj Pane, jsi tak krásný, jsi tak sladký, tak ohnivý, Miláčku můj, můj Bože, celou si mě obětuj své Lásce, která je tak mocná, tak nádherná, tak sladká i ohnivá. Drahoušku můj, chci žít už celý svůj život v Tobě, s Tebou a pro Tebe. Dýchám v Tobě, žiju v Tobě, modlím se v Tobě, jím v Tobě... Všechno chci v Tobě, pro Tebe a s Tebou! S Tebou, můj Bože, je tak krásný, tak nádherný život! S Tebou se cítím tak milovaná. Ó, Lásko mého života, chci už být navěky Tvá!"

                             JAK JSEM SE ZAMILOVALA DO BOHA.
                                             (Pravdivé svědectví)

  Bůh je Láska, Bůh je mé všechno, s Bohem je šťastný každý den!
Kdyby mi toto někdo řekl tak před pár lety, nevěřila bych mu z toho ani písmenko! Pokládala bych ho za bláznivého náboženského fanatika. Ve škole nás učili, že žádný Bůh není, že Gagarin letěl do vesmíru a nikoho tam neviděl.
  Učili nás, že svět vznikl velkým třeskem a člověk se vyvinul z opice – podle pana Darwina a našich učitelů přírodopisu – a nestvořil nás žádný Bůh, protože žádný neexistuje, a basta!
  Když mi má babička vyprávěla, že někde v Itálii žije kněz Pio z Pietrelcíny, který má na rukou Kristovy rány – stigmata - , a dělá s pomocí Boží zázraky, tak jsem se jí smála a říkala, že je to jen náboženská propaganda, tak, jak si to myslí ještě dnes plno lidí, kteří se dosud s Bohem nesetkali. Přece nejsou tak bláhoví, aby věřili těm bláznivým povídačkám pro staré báby a malé děti, že existuje Bůh, že se někde zjevuje Panna Maria, že obrazy a sochy pláčou a že se někde dějí i zázraky!   Tak přesně taková jsem byla i já asi až do svých čtyřiceti let. Než jsem něčemu uvěřila, musela jsem to vidět na vlastní oči a cítit na vlastní kůži, až  přišel ten den „D“, kdy jsem se s Bohem opravdu setkala a celý život se mi okamžitě změnil!
  Žila jsem si svůj život bezstarostně a bez Boha a vůbec mi nechyběl; alespoň jsem si to tenkrát myslela. Byla jsem velmi veselé děvče. Ráda jsem se veselila mezi svými přáteli, nepokazila žádnou legraci. Ráda jsem tancovala, smála se a nebrala skoro nic vážně. Pak jsem se zamilovala a vdala se. Nastěhovali jsme se s manželem do domku k mé babičce. Postupem času jsem porodila tři krásné zdravé děti a myslela si, že mi ke štěstí už nic nechybí. Ale ouvej!
  Babička mezi tím zemřela, můj manžel začal být samotářský a ztrácel smysl pro humor. A tak se z mého života začali ztrácet i mí přátelé, veselost a smích a začínalo přibývat více starostí a smutku, začalo mi „něco“ chybět.
  Když jsme dostavěli nový dům, hned vedle toho starého, děti přicházely do puberty a naše sedmnáctileté manželství se začínalo hroutit. Manžel se nastěhoval zpět do starého domku a přestal mi dávat peníze. Snažil se všemi možnými nečistými způsoby donutit mě, abych nový dům prodala, odstěhovala se i s dětmi a dala mu polovinu peněz. Jeho chování bylo čím dál víc krutější a rafinovanější. Když jsem mu to jednou vyčetla, proč se k nám tak chová, že jsem žádost o rozvod nepodala, odpověděl mi:“A na co ještě čekáš?“ To byla pro mne poslední kapka, která mě uvedla do stavu zoufalství a beznaděje...
  Byla jsem sama doma, topila se v slzách a plakala jak malé dítě nad celým svým zpackaným životem: nad nevydařeným manželstvím a lítostí nad svými dětmi, kterým jsem nedokázala zajistit šťastné dětství. Myšlenku na sebevraždu mi vyhnalo pomyšlení, že bych své děti měla opustit i já.
  Seděla jsem v pokoji a probírala v slzách celý svůj dosavadní život: pro co jsem vlastně žila, když je život tak nesmírně krutý?! Najednou jsem měla živý pocit, že za mnou někdo přišel. Pohlédla jsem ke dveřím, ale přes jejich skleněnou výplň jsem viděla, že tam nikdo není, ten pocit, že se mnou někdo je, však ve mně dále vězel...
 ...A najednou se to stalo! „NĚCO“ do mě vstoupilo...Nedá se to jinak popsat. Byl to nádherný pocit lásky, štěstí, radosti, pokoje, sladkosti, krásna a klidu...Prostě něco tak úžasného, že se to nedá lidskými výrazy popsat. Bylo to pro mně něco tak šokujícího, že mi to sebralo všechny mé zoufalé myšlenky. Všechen smutek byl najednou  pryč a v mé mysli vězelo jen jediné: Co „TO“ bylo, „CO“ se mne tak dotklo? Ten krásný pocit trval jen pár vteřin, ale mě tak mocně zasáhl, že jsem nemyslela už na nic jiného a začala se zajímat nejen o ty materiální věci. Hned jsem si vzpoměla na babičku a na to, že asi měla pravdu, že existuje i něco skrytého mezi nebem a zemí, mimo dosah našeho chápání, a že se to asi nazývá BŮH a duchovno.
Pak mi trvalo dalších pár let, kdy jsem pátrala po tom, abych zjistila, kdo nebo co se mne to dotklo, kdo mi přišel v tak těžké chvíli na pomoc a místo kosmetiky a pamlsků jsem si nakupovala knihy a časopisy, kde se psalo o tajemných věcech, jako UFO, andělé, zázraky, o svatých, o zjeveních Pána Ježíše nebo Panny Marie na určitých místech nebo soukromým osobám a tak se mi pomaloučku a polehoučku skládala mozaika   p r a v d y   o   B o h u,  jeho lásce k nám a   o   d u c h o v n í c h   v ě c e c h.  Jsem přesvědčena, že mi sám Bůh posílal do cesty lidi, knihy a časopisy, ve kterých jsem se dozvídala, proč žijeme, jestli opravdu existuje duše,andělé, zlí duchové, co je UFO, jak je to vlastně s reinkarnací, zda existuje opravdu nebe a peklo a co je s námi po smrti.
  Dalších asi šest let mi trvalo, než jsem došla zpět do katolické církve a k víře, pak ke zpovědi po dvaceti letech, do kostela na mši a ke svatému přijímání. Časem jsem si pořídila Bibli a četla si o životě po stvoření světa, pak o Židovském národě, o tom, jak se z nich narodil Pán Ježíš, jak všem postiženým pomáhal, vyháněl zlé duchy, zázračně uzdravoval nemocné a chromé a slepé, křísil mrtvé a nakonec sám za naši záchranu od hříchů položil dobrovolně svůj mladý život. Jak ho Bůh vzkřísil z mrtvých a opět se dával poznat svým učedníkům a pak odešel do nebe. Zanechal nám tu živou oběť ve mši svaté a své Tělo v Eucharistii. A to byl čas, kdy si Bůh myslel, že jsem trochu připravena na další poznání PRAVDY O BOHU – že Bůh je opravdu LÁSKA!
  Když existoval Bůh, nebe, peklo, hřích, zlí duchové a Boží tresty, začala jsem žít nový život. Snažila jsem se žít podle evangelia a podle desatera Božího přikázání. Chodila jsem do kostela, modlila se, snažila jsem se nehřešit, všem odpouštět, nikomu neubližovat, dát každému spravedlivě, co mu patří a nikomu nic nedlužit. Přiznávám, že s tím odpouštěním to bylo nejhorší, zvláště v případě mého manžela. Mezitím jsme se rozvedli a já se po čase snažila hledat jiného muže, který by zaplnil prázdné místo v rodině. Ale neměla jsem na muže štěstí. V té době jsem se s jednou svobodnou kolegyní z práce vydala ke kartářce. Co mi řekla, mě velmi překvapilo: Mám prý vedle sebe dva muže; na toho prvního si mám dát pozor, protože mne chce připravit o majetek, a   t e n   d r u h ý   m ě   j e n   z   d á l k y   p o z o r u j e   a   m o c   p o   m n ě    t o u ž í !   O tom prvním jsem hned vědělo, co je zač, ale kdo je ten druhý, kterého zatím neznám? Dále mi předpověděla Bohem požehnané bohatství a   n a j d u   m u ž e,   k t e r ý   m n e   b u d e   n a d e   v š e c h n o   m i l o v a t   a   j á   h o   b u d u   m i l o v a t   c e l ý m   s r d c e m !  Samozřejmě, že když se mluvilo o bohatství, hned jsem myslela na peníze, nebo nějaké dědictví a nenapadlo mi, že můžu dostat i jiné „bohatství“ než to materielní.
  Jak už jsem řekla, na muže jsem neměla štěstí, sháněla jsem je přes inzeráty, tak jsem toho nechala a později jsem se odevzdala do Božích rukou, a řekla Bohu, aby mi nějakého sehnal sám, takového, jak mi slíbila ta kartářka. A její předpověď se do písmenka splnila. Manžel mne připravil o část majetku a   B Ů H   M I   D A L   S E B E !
  A tak jsem získala muže nade všechny muže! Je tak milující, věrný, odpouštějící, něžný, pozorný, všemohoucí, nejbohatší a ničím mě nezarmoutí a navíc JE STÁLE SE MNOU! Ve dne i v noci, doma i v práci, v divadle i na cestě. Zkrátka je to ten nejvěrnější a nejpozornější Přítel, který mi vždycky pomůže, ať se to týká čehokoliv. Ale nebudu předbíhat událostem.
  Mám sestru, která se obrátila dříve než já. Chodila do kostela, modlila se růženec, ale měla nevěřícího manžela, který se jí posmíval, že je modlářka a že je to pro staré báby, nějaká víra a růženec. Jednou spolu odjeli na dovolenou a po cestě se stavili v Jugoslávii ve vesnici Mejugorje, kde se pár roků zjevovala Panna Maria asi šestici dětí. Na tom místě vzniklo poutní místo, kam se sjíždějí mnozí lidé a po neuvěřitelných zážitcích se obracejí na víru. A to samé se stalo mému švagrovi. Uviděl na obloze postavu Panny Marie, ucítil v kostele její nádhernou vůni a rozplakal se, a rozhodl se jít po xletech ke zpovědi a do kostela, ke svatému přijímání a začal se se sestrou modlit růženec.
  Když mi to po návratu všechno vyprávěli a viděla jsem na vlastní oči, jak se švagr modlí růženec, „tu modlitbu pro staré báby“, uvěřila jsem už úplně. Začala jsem chodit i ke zpovědi každý měsíc a ke svatému přijímání a hlavně jsem si pořídila růženec, naučila se ho modlit a začala držet v pátek a ve středu půsty o chlebě a vodě, čaji nebo polévce.
  V té době jsem už půl roku jezdívala se známými do vedlejší vesnice do kostela na mše. Jednu neděli v létě jsem se vrátila z kostela, uvařila dětem oběd, ale měla jsem pocit, že sama ještě nemám jíst, ale pomodlit se jeden růženec. Šla jsem do klidu ložnice, natáhla se na postel a začala se modlit. Jak jsem odříkávala zdrávasy a přebírala kuličky růžence mezi prsty, začalo mi být zase sladce. Jen tak něžně ze začátku, abych se nepolekala. Ta sladkost se rozlévala čím dál více a mohutněla, až jsem se ocitla celá v ní. Připadalo mi, že se celá vznáším v lásce, že nemám tělo, které jsem přestala vnímat, takže jsem nebyla schopna ani pohybu.  C E L O U   M N E   P O H L T I L   O C E Á N   L Á S K Y,   ale tak úžsné, stravující, ohnivé a přitom  něžné, tak nepředstavitelně krásné, že jsem byla celá uchvácená a nemohla ani myslet na nic jiného, než na toho, kdo mne miloval. Byl to můj druhý nádherný pocit v mém životě – mé druhé setkání s Bohem na vlastní kůži.
  I když jsem si tenkrát moc přála zůstat v Jeho náručí už navždycky, Bůh má víc rozumu než já, a vrátil mě zase zpět na zem mým dětem...Zamilovala jsem se do Něho jako nějaká sedmnáctka. A to už mi bylo přes čtyřicet let! Televize, která byla do té doby mým bohem, podle které jsem si řídila práci v domácnosti, přestala pro mne rázem existovat a já stále toužila po Bohu, chtěla jsem trávit v Jeho společnosti každou volnou chvilku. To se asi Bohu líbilo, neboť byl se mnou tímto způsobem celé další čtyři měsíce. I když mě zrovna nekrmil nebeskou „medovinou“, dával mi neustále najevo, že je stále se mnou, stále v mé blízkosti.
  Zjistila jsem, že ta Láska je stále ve mně a reaguje na mé myšlenky, dobré nebo špatné. Proto jsem si pořídila krásnou Ježíškovu tvář, abych ho měla před sebou a mohla si s ním povídat, aby mi byl bližší.
  V práci si mé proměny každý hned všiml. Když se z upovídané ženy stane ze dne na den tichá a zamlklá, je to hned podezřelé. Kolegyně se mne  ptaly, co se mi stalo, že si s nimi nepovídám a já se smála a říkala jim, že si povídám, ale s Ježíškem. Povídala jsem si s ním jen v duchu, aby to ostatní neslyšeli, a tak to vypadalo, že mlčím. Samozřejmě si myslely, že jsem se zbláznila. Ale já byla tak šťastná, že mi to bylo jedno. A navíc jsem si říkala, až se Bůh také dotkne jejich duše, že mě pak pochopí.
  Začala jsem na potkání všem známým vyprávět, že Bůh opravdu existuje, a že je tak neuvěřitelně milující a dobrý, že si to ani neumí představit! Známí kroutili hlavami, nedůvěřivě na mě hleděli a nevěděli, co si mají o mně myslet. Ale to nic nezměnilo na tom, že jsem od té doby měla nádherný život, plný lásky, pozorností a zázraků.
  Bůh mi pomalu ukazoval, že se s ním nemusím ničeho obávat a nedělat si s ničím starosti, a že mě miluje „jak zřítelnici svého oka“!
  Jednou se mi stalo, že jsem byla v sousední vsi u rodičů a zapoměla si tam zeleninu do polévky od maminky. Druhý den jsem na to přišla a stěžovala si svému Příteli: „Tak to vidíš, Ježíšku, musím vařit polévku jen z masa a cibule, nic jiného nemám.“ Ale to neznáte Ježíška! Během dvaceti minut někdo zvoní u dveří, jdu otevřít a stojí tam známá, co s nimi jezdím do kostela, drží igelitovou tašku a s úsměvem říká:“Donesla jsem ti jen nějakou maličkost na přilepšenou.“ Nedůvěřivě vezmu tašku do rukou a nahlédnu do ní. Mé překvapení nezná mezí: je tam mrkev, petržel, brambory a vajíčka. Radostně jsem poděkovala, polévka byla jak se patří a já celé odpoledne, naplněna láskou a vděčností, děkovala svému Příteli za milou pozornost a něžnou péči, za jeho štědrý dáreček. A to nebyl jediný!!
  Jednou jsem zatoužila poslechnout si krásnou hudbu, třeba od Verdiho, ten se mi vždycky líbil. Řekla jsem to Jžíškovi a během týdne přišel můj nejstarší syn domů a říká:“Mamko, já bych chtěl slyšet Aidu od Verdiho.“ Zůstala jsem stát celá zkoprnělá,protože mu bylo dvacet, poslouchal metal, nosil kanady, bundu s cvokama a vyholenou hlavu! Ale hned mne napadlo, že v tom má prsty Ježíšek. Sehnala jsem lístky pro sebe i oba syny, dcera už s námi nebydlela, a jelo se v neděli synovým autem do Brna na Traviatu (Aidu zrovna nehráli). Byl to můj další překrásný zážitek. Syn byl spokojený i s takovou hudbou a já? Já byla šťastná jak nikdy! Seděla jsem ve ztemnělém hledišti s dětmi, poslouchala nádhernou hudbu   a     L á s k a   m ě   m i l o v a l a !
  S Bohem je opravdu krásný a šťastný každý den! I v soužení byl můj Miláček se mnou. Po prodeji našeho domu jsem se i s dětmi odstěhovala co nejdál od manžela, ale v místě nového bydliště jsem nemohla sehnat práci. Podporu v nezaměstnanosti mi přestal úřad práce po půl roce vyplácet a měla jsem si zažádat na sociálce. Ale nevyzpytatelnou Boží prozřetelností se moje papíry ze sociálky zatoulaly během stěhování  a nebyly k nalezení. Na úřadě mi řekly, že musím počkat, až se najdou, bez papírů pro ně neexistuji a nemohou mi žádné peníze vyplácet. Opět jsem zapomněla na svého mocného Přítele a začala propadat malomyslnosti: Jak zaplatím inkaso, kde vezmu na jídlo, synovi na internát? Starší syn také nesehnal práci a mladší byl v učení.
  Druhý den jsem šla na odpolední mši do sousední vesnice. Po cestě se mi kutálely po tvářích slzy jak hrachy a já si opět stěžovala svému Útočišti:“Tak to vidíš, Ježíšku, co mě to zase potkalo! Co mám dělat? Potěš mě aspoň ty.“ A u silnice jsem se zastavila, abych si otřela boty o trávu, protože jsem šla polní zkratkou a bylo jaro a cesty celé blátivé. Koukla jsem se při tom na oblohu a zůstala v úžase stát! Co to ta má Láska zase vymyslela, aby potěšila tu mou usouženou duši? Obloha byla celá modrá a na ní jasně svítilo slunce. V jeho blízkosti bylo pár obláčků rozhozených do tvaru klasu a v každém z nich se skvěla duha...
  Byla jsem tou krásou tak okouzlena, že jsem se rozesmála a všechen pláč a smutek byl ten tam. Když může Bůh vykouzlit duhu v každém obláčku i bez deště, když může zařídit, aby metalista zatoužil po opeře, když mi může sehnat zeleninu do polévky – tak může úplně všechno!!!
  A tak se můj život dokonale proměnil, a jak se v Evangeliu píše:“Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec dobře ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si starosti o zítřek.“ Tak jsem si přestala dělat starosti o všechno pozemské a mohu říci, že než se papíry na sociálním úřadě našly, trvalo to půl roku, ale po celou dobu jsme měli co jíst, co na sebe a byly i peníze na inkaso. Bůh prostě může zařídit úplně všechno. Byla to jen další zkouška mé důvěry v Jeho pomoc.
  Tak to je mé zkrácené vyprávění o mém prvním setkání a přátelství s Bohem. Za tu krátkou dobu bych mohla napsat celou knihu, ale stačí jen to nejpodstatnější - že BŮH OPRAVDU EXISTUJE, slyší každou naši myšlenku, je uvnitř naší duše, cítí každou touhu, každé naše nevyslovené přání i zlou myšlenku. Proto si dávejte dobrý pozor! A jak říká Vassula Ryden, že máme žít opravdový život v Bohu, ve stejnojmenné knize, tak já už ten svůj žiji. A protože přeji tak krásný a šťastný život všem svým bližním, tak vám toto všechno píši. Bůh opravdu existuje, zdálky vás pozoruje a touží po vašem srdci. Čeká, až mu je nabídnete, jako čekal na to moje. Je mu drahá každá dušička, za kterou položil svůj život. Je moc smutný a nešťastný, že jste na něho zapomněli, odmítáte jeho lásku a něžnou péči, a já se na to nemohu dívat se založenýma rukama. Prosila jsem Ježíška, aby vám všem pomohl a on mi vnukl myšlenku, abych o jeho lásce napsala.
  Moji příbuzní mi moc nevěří, prý jsem si to všechno jen vsugerovala. Byla jsem z jejich nedůvěry nešťastná, ale pak mi Bůh začal posílat příběhy jiných lidí, kteří se s ním nějakým způsobem setkali a já je začala sbírat a radovat se z toho, že nejsem takto „postižená“ sama. A teď se mi všechna ta svědectví hodí, abych napsala o Jeho nezměrné lásce k nám, ubohým hříšníkům, o jeho milosrdenství a touze po našich duších, aby ani jedinou neztratil. Tak vznikla tato sbírka článků pro všechny zbloudilé a ztracené děti Boží, aby se všechny mohly zase vrátit do Boží náruče.
  Doufám, že se toho můj miláček Ježíšek dočká!
  Vaše barmanka.
 (z kapitoly  Pravdivé příběhy)