Nektar pro duši

   Č.34   N E B E  -  O Č I S T E C  -  P E K L O !
          A TAKÉ O BOŽÍ LÁSCE.

          POSELSTVÍ PANNY MARIE ZE DNE 3.SRPNA 2012.                              Vizionář:Enoc - K O L U M B I E

  "Děti, nepřimlouvejte se už o prodloužení času milosrdenství, přimlouvejte se jen za záchranu duší.
          V  B O Ž Í   V Ů L I   J E   Č A S   M I L O S R D E N S T V Í   J I Ž   U Z A V Ř E N .
  Dítka, stvoření právě sténá až v hlubinách svého lůna. OHEŇ VYTRYSKNE ZE ZEMĚ NA MNOHA MÍSTECH, VODY MOŘE ZAPLAVÍ MĚSTA, ZEMĚ SE OTŘESE A OTEVŘE SE, aby nechala slyšet svůj nářek!   Ó,  T V O R O V É,   V R A Ť T E   S E   K   B O H U   C O   N E J R Y C H L E J I,    N E B O Ť   Č A S   M I L O S R D E N S T V Í   J E   U   S V É H O   K O N C E !"


                JEŽÍŠ A MYSTICI - FAUSTYNA KOWALSKÁ.
        Polská řeholnice - apoštolka Božího Milosrdenství.
  Květen 1935
  Když jsem vycítila velké Boží záměry, které se mnou Bůh má, zlekla jsem se jejich velikosti. Cítila jsem se úplně neschopná je splnit. Začala jsem se vyhýbat vnitřním rozhovorům s Ním a tento čas jsem nahrazovala ústní modlitbou. Dělala jsem to z pokory, ale brzy jsem poznala, že to nebyla pravá pokora, ale veliké pokušení satana.
  Když jsem jednou místo vnitřní modlitby začala číst duchovní knížku, uslyšela jsem v duši zřetelně a mocně tyto slova:  "P Ř I P R A V Í Š   S V Ě T   N A   M Ů J   D R U H Ý   P Ř Í C H O D !"  Tyto slova mě pronikly do hloubky, i když jsem předstírala, že je neslyším, rozuměla jsem jim dobře a neměla jsem o tom žádné pochybnosti.
  Tento boj lásky s Bohem a ustavičné výmluvy, že jsem neschopná splnění tohoto díla, mě unavovaly. Když jsem jednou unavená chtěla vyjít z kapličky, nějaká síla mě zadržela, cítila jsem se úplně bezmocná. Vtom jsem uslyšela slova: "Máš v úmyslu vyjít z kapličky, ale nevyjdeš ze Mne, protože jsem všude. Sama ze sebe nedokážeš udělat nic, ale   s e   M n o u   m ů ž e š   v š e c h n o !"

  25.března 1936
  Ráno, v době rozjímání se mě zmocnila Boží přítomnost zvláštním způsobem. Viděla jsem nesmírnou Boží velikost a zároveň Jeho snížení se k tvorstvu. Vtom jsem uviděla Matku Boží, která mi řekla: "Ó, jak velmi je Bohu milá duše, která jde věrně za dechem Jeho milosti.
  Já jsem dala světu Spasitele a ty máš hovořit   o   J e h o   v e l i k é m   M i l o s r d e n s t v í   a    PŘIPRAVIT    S V Ě T   N A   J E H O   D R U H Ý   P Ř Í C H O D,   kdy už přijde ne jako milosrdný Spasitel,   A L E   J A K O   SPRAVEDLIVÝ  SOUDCE !
  Ó, ten   d e n   j e   s t r a š n ý !  DEN SPRAVEDLIVOSTI,  D E N   B O Ž Í H O   H N Ě V U   J E   U R Č E N Ý.  Třesou se před ním andělé. Promlouvej k duším  o  V E L K É M   M I L O S R D E N S T V Í,   D O K U D   J E   ČAS  S L I T O V Á N Í !   Jestliže budeš mlčet, v ten strašný den se budeš zodpovídat za velké množství duší. Ničeho se neboj, buď věrná do konce, já soucítím s tebou."

  Den obnovení slibů.  B o ž í  p ř í t o m n o s t   z a l i l a   mou   duši.  Během mše jsem viděla Ježíše, který mi řekl: "Ty jsi Mojí velkou radostí. Tvoje  l á s k a   a   p o k o r a   způsobují,  že  opouštím  trůny  nebe  a   SPOJUJI  SE  S  TEBOU.   Láska vyrovnává propast, která je mezi Mojí Velikostí a tvojí nicotou."  Láska mi zalévá duši, jsem ponořená v oceáně lásky,  cítím, že upadám    d o   m d l o b y   a   ÚPLNĚ  SE  V  NĚM  ZTRÁCÍM.....


                                O BOŽÍM MILOSRDENSTVÍ:
   Neděle svátku milosrdenství, smíření s Bohem prostřednictvím svátosti, získává nezměřitelnou moc. Jinak řečeno, rovná se odpustkům, které udělují nejen odpuštění hříchů, ale současně osvobozují od následků toho, kdo je učinil. Zřízením tohoto svátku nám Ježíš umožnil každoroční přístup k této nesmírné milosti, jež byla dříve rezervována jubilejním rokům, každých padesát let, nebo k výjimečným příležitostem. Obnovuje tedy každý rok "Milostivé léto" prorokované Izaiášem v tomto textu čteném Ježíšem v synagoze v Nazaretu, podle sv. Lukáše:
"Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící…" (Iz 61, 1-2).
Připomeňme, co k tomu řekl Ježíš sestře Faustině v roce 1931:
"Dcero Má, říkej celému světu o mém milosrdenství. Toužím, aby svátek milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží.
  D U Š E,   K T E R Á   P Ř I J M E   S V Á T O S T   S M Í Ř E N Í   A   S V A T É   P Ř I J Í M Á N Í,    D O S Á H N E   Ú P L N É H O   O D P U Š T Ě N Í   V I N   A   T R E S T Ů !
  V tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti;
  A Ť   S E   Ž Á D N Á   D U Š E   NEBOJÍ KE MNĚ PŘIBLÍŽIT,   I   KDYBY   J E J Í   H Ř Í C H Y   BYLY JAK   ŠARLAT !
  Mé milosrdenství je tak veliké, že jím nepronikne žádný rozum, ani lidský, ani andělský, za celou věčnost. Každá duše, která má ke Mně vztah, bude po celou věčnost rozjímat o Mé lásce a mém milosrdenství. Svátek milosrdenství vyplynul z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství". (Deníček: č. 699).
Jan Pavel II. ustanovil tento svátek dne 30. dubna 2000, v den, kdy prohlásil blahoslavenou sestru Faustynu  ZA  SVATOU.



    O BOŽÍ LÁSCE A O TOM, O CO ČLOVĚK PŘICHÁZÍ, KDYŽ BOHU NEOTEVŘE SVÉ SRDCE.

                                          Faustýna a Ježíš.
  Moje spojení s Pánem je nyní skrz-naskrz duchovní. Mé duše se dotýká Bůh. Celá se do Něho noří až po zapomenutí na sebe. Skrz-naskrz prosáknutá Bohem tonu v Jeho nádheře. Utápím se celá v Něm - nedokážu to popsat, protože při psaní používám smysly, a tam,   v   t o m   s j e d n o c e n í,  smysly nepůsobí - s l é v á   s e   B ů h   a   d u š e...
  V Bohu je tak velký život, ke kterému je duše připuštěná, že slovy se to nedá vyjádřit. Když se pak duše vrací do běžného života, tehdy vidí, že  t e n t o   ž i v o t   j e   s o u m r a k e m,   m l h o u,  ospalou neuspořádaností, je jakoby malým dítětem.
  V  t a k o v ý c h   c h v í l í c h   d u š e   j e n   p ř i j í m á   o d   B o h a,  protože ona sama ze sebe nedělá nic, neudělá ani tu nejmenší námahu,  v š e c h n o   v y k o n á v á   B ů h   v   n í.  A když se duše vrací do obyčejného stavu, vidí, že není v její moci zůstat dále  v   t o m t o   s j e d n o c e n í.  Tyto chvíle jsou krátké, proto jsou trvalé. Duše nemůže být  d l o u h o   v   t o m t o   s t a v u, protože jinak by  s e   v s k u t k u   OSVOBODILA  Z  POUT  TĚLA  NAVŽDY,  i  když i tak ji drží jen zázrak skrze Boha.  B Ů H   D Á V Á   D U Š I   JASNĚ NAJEVO,   J A K   J I   M I L U J E,  J A K O   B Y   B Y L A   J E N   O N A   J E D I N Á   PŘEDMĚTEM  JEHO  ZASLÍBENÍ.  Duše to poznává jasně, jakoby bez závoje.  V R H Á   S E   Z E   V Š E C H   S I L   K   BOHU,  ale cítí se být dítětem. Ona ví, že to není v její moci,  proto  se  Bůh  snižuje  až  k  ní  a   s p o j u j e   s e   s   n í   z p ů s o b e m...tady musím zmlknout,  neboť to,  co   duše    p r o ž í v á,  n e u m í m   p o p s a t. (varhaní koncert Mistra)
  Všimla jsem si, že Pán uděluje takovou milost duším ze dvou důvodů: první je ten, jestliže má duše splnit nějaké velké dílo, které je z lidského hlediska nad její síly. Ve druhém případě jsem si všimla, že Bůh uděluje tuto milost pro vedení a upokojování podobných duší. I když Pán může udělit tuto milost, jak se mu zlíbí a komu chce.
  Co se mě týče, dostala jsem tuto milost poprvé, když jsem měla osmnáct roků v době oktávy Božího Těla, když jsem složila Pánu Ježíši věčný slib čistoty. Žila jsem ještě ve světě, ale zakrátkou dobu jsem vstoupila do kláštera. Tato milost trvala jen chilku, ale její síla je veliká.
  Po této milosti přišla dlouhá přestávka. Bylo to období zkoušek a očisťování. Avšak jak mě Pán do tohoto trápení ponořil, tak mě z něho i vyvedl. Trvalo to několik roků a opět jsem dostala tu vyjímečnou milost  s j e d n o c e n í,  která trvá dodnes. I v tomto sjednocení byly krátké přestávky. Teď však již od určitého času nepociťuji žádnou přestávku, ale nořím se do Boha čím dál hlouběji. Duše v té chvíli  t o n e   c e l á   v   N ě m   a   p r o ž í v á   t a k   v e l k é   š t ě s t í   j a k o   v y v o l e n í   v   n e b i.  I když oni vidí Boha tváří v tvář a jsou úplně šťastní - absolutně - jejich poznání Boha však není stejné. Bylo mi to dáno poznat.
  To hlubší poznání  s e   z a č í n á   u ž   t a d y   n a   z e m i   s k r z e   m i l o s t,  ale ve velké míře záleží na  n a š í   v ě r n o s t i   t é t o   m i l o s t i.  Duše, která prožila tuto  nepochopitelnou  milost  s j e d n o c e n í,  nemůže říct, že vidí Boha tváří v tvář. Duše je proniknutá Bohem, Bůh jí dává najevo, jak velmi ji miluje. Duše vidí, že lepší a svatější duše jako ona tuto milost nedostaly, a proto se jí zmocňuje svatý úžas a udržuje ji v hluboké pokoře. Noří se do své nicoty a svatého úžasu a čím více se ponižuje, tím těsněji se Bůh s ní spojuje a snižuje se k ní. Duše je v této chvíli jakoby ukrytá, její smysly jsou nečinné, v jedné chvíli poznává Boha a tone v Něm. Poznává celou hloubku Neproniknutelného a čím je její poznání hlubší,  TÍM  VROUCNĚJI  PO  NĚM  TOUŽÍ !
(Faustyna Kowalská:"Deníček")


                VASSULA A BOŽSKÁ PÍSEŇ LÁSKY.
                         5.5.1987
 Když cítím, jak na mne přechází Boží Láska, málem bych omdlela! Když mě nechá splynout se Svým tělem a když Jeho tělo ničí mé tělo,  cítím se jako vzduch,  skutečně   j a k o   d u c h   b e z   t ě l a !  Je to vytržení? Ani toto slovo nemůže plně vystihnout, do jakého stavu mě může přivést Jeho Láska. Jeho milost a Jeho dobrota jsou nepopsatelné, stejně tak i velikost a lesk Jeho svatosti...- A já jsem HO odmítala, než ke mně přišel blíž!
 Ježíš: "Vassulo, pojď ke Mně, Mých pět ran je otevřeno. Vnikni do mých ran a pociťuj Mou bolest. Pojď a dej se uzdravit Mou krví v Mých ranách. Oslavuj Mě. Povedu tě, Má dcero. Rozdávám zadarmo. Já, Pán, přijdu opět se Svou svatou knihou."(Ježíš měl u sebe malou knížku.) Poznej a čti místo, které ti ukážu:...'Milovaná nevěsto Mé duše, Má dcero, živ Mé beránky. Rozsévej Má zrna,  a b y   p ř i n e s l a   b o h a t o u   ž e ň,  sklízej a rozdávej zadarmo Můj chléb. Já jsem chléb života. Živ Mé ovce. Jsem stále s tebou  až  d o   K O N C E   Č A S Ů."
  Když jsem začala překládat do francouzštiny, co jsem přijala anglicky, "chytil" Ježíš mou ruku a napsal: "Milovaná, miluji tě k zbláznění, pokaždé, když se ve své ubohosti snažíš,  a   h l e d í m   n a   t e b e   p l n   l á s k y.
  Miluji tě  a   n i k d y   t ě   n e o p u s t í m,  budeme pracovat, nikdy neumdlévej ve psaní. Povedu tě, Vassulo. Pjď ke Mně. Nech Mě  v o l n ě   v   t o b ě   p ů s o b i t.  Budu tě vyučovat prostřednictvím moudrosti."
  Po tomto poselství jsem v sobě cítila Boha a cítila jsem se v Něm tak silná, že jsem  se už od   N ě h o   n e m o h l a   o d l o u č i t...
 Ježíš: "Má průvodkyně, miluji tě. Vassulo, dej Mi všechno,  d e j   Mi  v š e c h n o   c o   m á š."
  Vassula: "Dala jsem Ti svou lásku. Darovala jsem si Ti, odpoutala jsem své city od země, odevzdala jsem se Ti. Mohu Ti ještě něco dát?"
  Ježíš: "Má dcero, rád slyším, když   s e   M i   o d e v z d á v á š. Dovol Mi být tvým únoscem..."
  Cítila jsem Ježíše tak silně, že jsem mohla zřetelně vidět Jeho tvář. Tak intenzivní jak toho večera to nebylo ještě nikdy.   B y l   p l n ý   p l a m e n n é h o   n a d š e n í,  jako někdo,  kdo je plný temperamentu a rozhodnutý   p ř e s v ě d č i t   v l a ž n é h o...
  Ježíš: "Chceš políbit Mé rány?"
  Učinila jsem tak, mystickým způsobem, a stejně jsem Mu řekla, aby si vedle mne sedl na židli. Hned to udělal. Seděl naproti mně a natáhl ruku, aby dosáhl na můj sešit.
  Ježíš: "Květino,  o b ě t u j   s e   M i   ú p l n ě.  Jsi ochotna Mi naslouchat?"
  Vassula: "Ano, Ježíši."
  Ježíš: "Milá, požehnaná Mé duše, Já jsem rozdával zadarmo, dávej i ty zadarmo,  s j e d n o ť   s e   se  Mnou.   Buď se Mnou jedno, hleď Mi do očí."
  To jsem udělala.
  Vassula: "Ježíši, co víc ještě mohu udělat?"
  Ježíš: "Miluj Mě."
  Vassula: "Miluji Tě, už jsem to říkala víckrát, víš, že jsem upřímná. Má duše po Tobě sténá. Chtěl jsi, abych se odpoutala a já jsem to udělala."
  Ježíš: "A Já, Vassulo,  n e v z d y c h á m   p o   t o b ě ?"
  Tu jsem pochopila, co to znamená:  D U Š E   T O U Ž Í   P O   S V É M   B O H U   A   B Ů H   T O U Ž Í   P O    T É T O   D U Š I.
  Ježíš:  "A Já, Tvůj Bůh,  netrpím pro tebe? (kvůli odloučení,  které působí tělo,  držící naši  d u š i   v   z a j e t í) Milovaná,  ž i j   v e   M n ě   a   J á   v   t o b ě,  ty ve Mně a Já v tobě, MY. Přizpůsob se Mi a sjednoť se."
  Vassula: "Vždyť už jsi nás sjednotil, Ježíši. Říkal jsi to!"
  Ježíš: "Ano, to jsem udělal."
  Najednou jsem se cítila tělesně vyčerpaná a proto jsem prosila o dovolení odejít. "Nemáme jít, Ježíši?"
  Ježíš: "Milovaná, chci, abys zůstala. Chceš zůstat?" Bylo to poprvé, kdy Ježíš tak naléhal. "Tak zůstanu."
  Ježíš: "Mé Srdce je rozerváno, když   j s e m   p o n e c h á n   o   s a m o t ě."
  Vassula: "Vždyť jsi se mnou, jsme spolu..."
  Ježíš: "Teď jsem s tebou, ale zapomínáš na Mne velice často. Ponech Mi volnost, dej se formovat Mýma božskýma rukama, jak si přeji. Přetvořím tě k Svému obrazu, popřej Mi působit skrze tebe. Jsem Ježíš a Ježíš znamená Vykupitel!
  Má dcero, miluji tě žárlivě...Chci tě mít úplně pro sebe. Chci, abys Mě vzývala a žila pro Mne. Dýchej pro Mne,  miluj pro Mne,  jez pro Mne,  usmívej se pro Mne,  obětuj se pro Mne...... D Ě L E J   V Š E C K O,  C O   D Ě L Á Š,  P R O   M N E.   C H C I   T Ě   Z A P Á L I T,   C H C I   T Ě   P O Z Ř Í T,   C H C I   T Ě   Z A P Á L I T,   A B Y S   T O U Ž I L A   J E N   P O   M N Ě.  Ozdob Mě svými listy, Má květino, korunuj Mě svou láskou. Odstraň Mou trnovou korunu a nahraď ji svými něžnými květními plátky. Naplň Mě svou libou vůní, miluj Mě,  J E N   M Ě !  Skrze vznešenou lásku jsem za tebe dal svůj život. Nechtěla bys totéž učinit pro Mne, svého Ženicha?  N E V Ě S T O,   P O T Ě Š   S V É H O   Ž E N I C H A,   U D Ě L E J   M Ě   Š Ť A S T N Ý M.    P O U T E J   S E   K E   MNĚ  V Ě Č N Ý M I   P O U T Y.   Ž I J   P R O   M N E   A   J E N   P R O   M N E !      B U Ď   M O U   O B Ě T Í,   M Ý M   T E R Č E M,   M O U   S Í T Í...
  Stvoření, miluješ Mě?"
  Vassula: "Jak bych mohla Tě nemilovat, můj Bože? Ano, miluji Tě!"
  Ježíš: "Ř Í K E J   T O,   říkej to velmi často.  Dovol Mi to slyšet, slyším to rád.   Ř í k e j   t o   t i s í c k r á t   d e n n ě   a   k a ž d é   r á n o.  Říkej to po tvém   s p o č i n u t í   v e   M n ě,  postav se proti Mně a řekni Mi:'Můj Pane, miluji Tě!'"
  Vassula: "Ježíši, přece Tě miluji. Proč jsi najednou tak přísný? Snad nekonám dost?"
  Ježíš: "Pojď, chápej Mě správně. Láska mluví! Jsou to přání lásky, je to plamen lásky, je to žárlivá láska Lásky. Nemohu strpět protihráče. Opři se o Mne, svého Ženicha a Průvodce a Boha.  M I L U J   M Ě,   M Á   D C E R O,  I   Ž Á R L I V O U   L Á S K O U."
  Začínám chápat a učit se, co chce Bůh říci slovy "odevzdej se Mně úplně", totiž být odpoutaná, nechat všeho a následovat Ho.  O D D A N O S T !  Uskutečnila jsem to s radostí.  P O S T A V I L A   J S E M   H O   N A   P R V N Í   M Í S T O   A   N A D E   V Š E C H N Y   V Ě C I.  Nechávám Ho volně ve mně působit a dělat se mnou, co se Mu líbí.    M I L U J I    H O    Z E    V Š E C H    S V Ý C H   S I L   A   Z   C E L É   D U Š E.  Přijímám všechno a děkuji Mu za všechno, co mi dává: radost nebo utrpení, aniž bych se Ho ptala nebo cokoliv namítala. Chápu, že  j e   t o   r a d o s t   n e b á t   s e   s m r t i,   A L E   P Ř Á T   S I   J I,  A B Y C H   S   N Í M   K O N E Č N Ě   B Y L A   N A   V Ě K Y.
  Utrpení! Ano, ta bolest, prahnout po Něm, stále po Něm toužit...Cítím se tu na zemi jako vdova. Trpím tím, že s Ním ještě nejsem. Trpím tím, že jsem "natírána" každý den "balzámem", spočívajícím na technologickém, vědeckém a materialistickém podkladě. Byla bych si přála zbavit se tohoto světa a být sama s Bohem, svým Otcem: On a já, a už nikdo jiný, kdo by mě mohl odvádět. Odprejsknout, zmizet, najít se v poušti...
  Bůh mě chce ve světě pro Své poselství. Být ve světě, to pro mne znamená nést kříž. Mé tělo mi působí bolest.
  Ježíš: "Mé tělo také. Všechno co cítíš,  C Í T Í M   I   J Á.  Miluji tě, vidíš? Láska přináší utrpení. Láska váže.(láska, která váže na Boha) Láska nabízí hojnou věrnost. Láska se obětuje bez omezení.  Vassulo, hodiny plynou, tvůj čas se blíží.  Zbavím tě řetězů a tvá  D U Š E   V Z L É T N E   K E   M N Ě,  velmi brzy."
  Vassula: "Miluji Tě, můj Bože..."


                      BOŽÍ  LÁSKA  A  ANDRÉ  FROSARD

  "BŮH BYL, DOKONCE BYL TADY, ZJEVENÝ A ZAHALENÝ V TOM POSELSTVÍ  S V Ě T L A,   JEŽ BEZ MLUVENÍ A OBRAZŮ DALO VŠECHNO  P O C H O P I T  A VŠECHNO  M I L O V A T!

  Vím, že taková tvrzení mohou vypadat přemrštěně, ale co mám dělat, když křesťanství je pravé,  k d y ž   j e   v   n ě m   p r a v d a,  a když tato pravda   j e   O S O B O U,  k t e r á   n e c h c e   b ý t   n e p o z n a t e l n á.

  Zázrak trval měsíc. Každé ráno jsem u vytržení nacházel toto S V Ě T L O,  před kterým bledl den, tuto  SLADKOST,  na kterou nikdy nezapomenu a v níž spočívá celé mé teologické vědění.
  Nutnost prodloužit si život na této planetě, když nebe bylo téměř na dosah ruky, se mi nezdála už tak zřejmá, přijímal jsem ji spíš s vděčností než z přesvědčení.  S v ě t l o   a   s l a d k o s t   ubraly všem dnům z jejich intenzity. Nakonec zmizely, ale já jsem ještě nebyl zcela připraven na život bez nich. Pravda mi bude dána jinak, musím ji hledat, když jsem ji už našel.
  Otec od Svatého Ducha se uvolil, že mě připraví na křest, že mě poučí o náboženství, o němž už nemohu tvrdit, že nic nevím. Co mi o křesťanském učení řekl, to jsem čekal a s radostí přijal:
U č e n í   C í r k v e   b y l o   s p r á v n é   d o   p o s l e d n í   č á r k y !  Každou větu jsem sledoval s dvojnásobným hlasitým souhlasem, jako bývá pozdravován zásah do cíle. Jediná věc mne překvapila:
                                E U C H A R I S T I E                                         
Ne, že by se mi zdála neuvěřitelná;  ale že Boží láska zvolila tento neslýchaný  prostředek,  a b y   s d ě l o v a la   S e b e,   že si k tomu zvolila chléb, což je potrava chudého a přednostní strava dětí, to mě naplňovalo úžasem. Ze všech darů, které přede mnou křesťanství rozhodilo, byl ten nejkrásnější!

 L Á S K O,   ABYS MOHLA BÝT   V Y J Á D Ř E N Á   S L O V Y,     N A   T O   B U D E   I    V Ě Č N O S T   K R Á T K Á !               

  Vcházím, Bože, do tvých opuštěných chrámů, dívám se na blikající lampičku v přítmí před oltářem a vzpomínám na svou radost.  J a k   b y c h   m o h l   z a p o m e n o u t !   Jak bych mohl zapomenout na den, kdy se mezi zdmi kaple, rozčísnutým náhlým světlem, ukázala   n e t u š e n á   L á s k a,   v    n í ž   d ý c h á m e,   jež nám dala poznat,   ž e   n e j s m e   s a m i,   ž e   n á s   o b k l o p u j e,   p r o n i k á,   ž e   n a   n á s   č e k á   n e v i d i t e l n á    B y t o s t,   že nezávisle na našich smyslech a představivosti   e x i s t u j e   j i n ý    s v ě t,   vedle něhož tento hmotný svět, byť sebekrásnější a sebedotěrnější, je jenom prchavá pára a vzdálený odraz krásy, která ho stvořila. Neboť je jiný svět!
  Neříkám to jako hypotézu ani jako výsledek rozumové úvahy, neslyšel jsem o tom vyprávět - m l u v í m   z e   z k u š e n o s t i..."
   (Z knihy:Bůh je, já jsem ho potkal-André Frossard) 

               
             MUŽ  BOLESTI  A  LÁSKY - OTEC  PIO.

  Mystikové jsou lidé, kteří se snaží velmi milovat Boha a Bůh je za to nejednou připouští velmi blízko k sobě; zcela zvláštně, až citelně, jim dá zakusit něco ze sebe,  J E   S   N I M I   A   V   N I C H.  Mohou to být chvíle a delší mnohaminutové chvíle, kdy věci kolem sebe vnímají tak napůl nebo je vůbec nevnímají a vnímají jen Boha, vyznávají Mu svou lásku - tu začíná to, čemu říkáme vytržení, extáze.   E X T Á Z E   patří k největším zážitkům, jaké tu na zemi člověk může mít, dříve než se probije smrtí k Bohu,  k   v ě č n é   e x t á z i...
  Mezi extází a stigmaty je jakási vnitřní souvislost. Církevní dějiny znají asi 180 stigmatizovaných lidí, z nichž asi 80 uctíváme na oltářích. Stigmata dostávají lidé v extázi: K r i s t u s   j e   t a k   u c h v á t í   s v o u   l á s k o u,  a ž   s e   j i m   v   t o m   ú c h v a t u   v i d i t e l n ě   z a p í š e   d o   t ě l a,   ž e   t o   b y l   On   a   ž e   j e   m á   n e s m í r n ě   r á d.  A Jeho podpisem je v jejich případě viditelné rány - S T I G M A T A.
  P.Pius cítil v sobě hned prvním rokem svého kněžství   t o u h u   b ý t   přímo   o b ě t í,  jak píše  v listopadu 1918: "Od jistého času cítím potřebu  n a b í z e t   s e   j a k o   o b ě ť   z a   h ř í š n í k y   a   d u š e   v   o č i s t c i...Tato touha narostla teď ve mně až v jakousi silnou vášeň...Vícekrát jsem už zapřisahal Pána, aby na mě uvalil tresty určené hříšníkům a duším v očistci..." Bůh tuto vůli být obětí stále více žádá a přijímá: "Minulý pátek jsem byl v kostele a děkoval po mši svaté. Tu mi najednou srdce zranil jakoby ohnivý šíp, takový žhavý, že jsem myslel, že zemru...Zdálo se mi, že mě kdosi   c e l é h o   p o t á p í   d o   o h n ě.  OHEŇ!...Kolik   s l a d k o s t í   u m í   mít ten OHEŇ !  Duše by chtěla hned odejít s Kristem! A C H,  JAK  JE  TO  KRÁSNÉ  S T Á T   S E   O B Ě T Í   LÁSKY !  Oběť lásky prožívá radost i bolest, krásu i její opak. Jedno i druhé  z   l á s k y !"
  Páter Pius 20.září 1918 zažil něco neobyčejného, co zažilo jen málo lidí. Asi po měsíci o tom napsal svému zpovědníkovi: "Jak jen vám to mám na vaši žádost vysvětlit, jak vůbec došlo  k   m é m u   u k ř i ž o v á n í ?  Můj Bože, jaký se tu cítím zmatený a malý, když mám vyjevit, co jsi uskutečnil na tomto bídném stvoření...Bylo to ráno 20.září. Modlil jsem se po mši svaté na chóru. Tu se mě zmocnilo něco nevýslovného: jako když člověk odpočívá, cosi jako sladký sen. Tělo a duše se  o c i t l y   v e   s t a v u   n e p o p s a t e l n é h o   p o k o j e.  I  okolo mne všechno hluboce mlčelo. Cítil jsem hluboký mír, hluboký mír a současně   j s e m   b y l   o c h o t e n   d á t   BOHU VŠECHNO,  úplně všechno, ba přijmout ještě i vlastní zničení. Toto vše se odehrávalo najednou, jakoby bleskem...Byl jsem před tajemnou osobností, které krvácely ruce, nohy a bok. Vidět ji naplňuje člověka hrůzou a nemohu vyjádřit, co jsem tehdy cítil. Cítil jsem, že umírám. A jistě bych i umřel, kdyby Pán nebyl přiskočil na pomoc mému srdci, které se divoce házelo v mé hrudi. Tajemná osobnost se potom vzdálila a já zpozoroval, že mám proražené ruce, nohy a bok, a že tyto rány krvácejí. Můžete si představit muka, která jsem cítil a cítím neustále, téměř den co den. Rána na boku krvácí ustavičně, a to zvlášťě od čtvrtka do soboty..."
  Jak se mýlíme, jestliže si představujeme stigmata P.Pia jako cosi bezbolestného. Na všetečnou otázku, zda ho těch pět ran bolí, řekl někomu: "Myslíte si, že jsem je dostal na ozdobu? Prorazte si hřebem ruku a potom jím v ráně otáčejte."
  Co jsou proti tomu naše rány...A kdy už pochopíme, že Bůh je od nás chce, že Bůh je od nás očekává, že je potřebuje od nás jako rány a muka P.Pia,  a b y   j i m i   z a c h r á n i l   n á s   a   s v ě t ?  Kdy už pochopíme Pavlovo, že bez vilití krve není odpuštění? A to nejen bez vylití krve Kristovy, ale i naší krve, tj. našich utrpení a ran, které Kristus čeká? Jestliže se nám zdá, že svět dnes velmi trpí, musíme vědět,  že  B ů h   c h c e   v e l m i   s p a s i t   s v ě t   i   d n e s !  Jeho utrpením, ale i naším. Ano i naším, přidaným k mukám Kristovým. Spojeným s mukami Kristovými.
  Stěžovali si jednou panu faráři, že "mše pátera Pia jsou bez konce. Skutečně, ten mladý kněz ztrácel při mši svaté smysl pro čas. Trvala dvě hodiny i déle.  U C H V Á C E N   B O H E M,  nekonečně dlouho býval s Ním při mešních mementech, když se modlil za lidi a stejně i při svatém přijímání. Při mši svaté mu  srdce  mocně  tlouklo a bledé  líce  hořely.  P r o ž í v á   m y s t i c k é   s p l ý v á n í,  cítí, že srdce se  m u   z t r á c í   v   K r i s t o v ě   S r d c i,   jako kapička v oceáně.
  Jednou píše: "...tak silně jsem dnes   u v n i t ř   h o ř e l !  Tak silně jsem se  cítil  blízko  Krista!  Jako by vě mně   h o ř e l o   t i s í c   p l a m e n ů:  žil jsem i umíral současně. Stále jsem tpěl,  žil i umíral...   Chtěl bych křídla, chtěl bych mocný hlas,  všem bych křičel:  M I L U J T E   K R I S T A !"
                                                               
                                    
                      NÁVŠTĚVA  V  NEBI
                    Dean Braxton - USA

Kapitola 7:     Co jsem viděl v nebi?
  Když jsem zemřel, věděl jsem, kam mám jít. Nikdo mi nemusel říkat, kam mám jít. Byl jsem jako losos na cestě domů. Nikdo mi nemusel nic říkat. Když jsem tam dorazil, věděl jsem, že to je to místo, na které patřím. Byl jsem na svém místě. A všechno tam bylo SPRÁVNÉ. Byl jsem na správném místě, tam kde jsem měl být. Byl jsem doma. BYL JSEM DOMA!
  Jaký ten domov je? Není to jako tady. Zaprvé – všechno je tam živé. Vše tam žije a není tam nic mrtvého. Pochopil jsem, že opravdová smrt znamená nemít Boha jako svého Pána a Spasitele, to je opravdová smrt.

                       Zpět ze smrti? – Právě naopak
  Myslel jsem si předtím, že když tady na zemi zemřeme, tak to je ta smrt, o které Bible hovoří. Ale když jste tam, pak si uvědomíte, že smrt znamená nemít společenství s Bohem. Když jsem tam vešel, věděl jsem, že tam jsem pro to, co pro mne Ježíš vykonal, byl jsem tam s Otcem a Ježíšem a věděl jsem, že jsem skutečně živý. Tady na zemi mi každý říká, že jsem se vrátil ze smrti. A někteří ještě z legrace říkají: „Tady jde ten mrtvý muž.“ Ne… Byl jsem živý s Otcem a Synem. Přesně jak to Ježíš řekl v evangeliu Matouše.
  Matouš 22:32: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ On není Bohem mrtvých, ale živých!"
Bůh nepřestal ve tvoření života. Myslel jsem si, že to skončilo, když Bůh stvořil muže a ženu, ale není tomu tak. Všude tam, kde je Ježíš a Otec, je život. On nežije ve smrti nebo se smrtí. Náš Bůh je čistý život, světlo a láska. A ty se staneš tím, čím je On – životem, světlem a láskou. Život je v nebi všude a všechno, život je nebe samo. Tady na zemi žijeme se smrtí a myslíme si, že všemu bude jednou konec, ale tam v nebi život pokračuje dál a dál.
  Jak už jsem řekl předtím, vše je v nebi živé. Budovy v nebi vypadají, jako kdyby byly vyrobeny ze světla (vypadají tak, ale ve skutečnosti nejsou světlem), krajina, atmosféra a prostě všechno. Budovy jsou živé a vypadají tak trochu jakoby ze skla, ale nejsou sklem. Září Boží slávou Páně. Také se mohou pohybovat z místa na místo. Tyto budovy jsou umístěny ve městech po celém nebi. To, čemu my říkáme krajina, bylo živé – stromy, květiny, keře, tráva, hory, kopce, údolí, jezera, řeky a mnohem více, pro což nenalézám slov k vysvětlení. Nebe je obrovské!

                              Trůn Otce
  Viděl jsem Boha Otce sedět na trůnu a znovu jedna z mých náboženských „škatulek“, ve které jsem ho měl uloženého, se tím roztříštila. On seděl na trůnu a On je tím trůnem. Vycházely z něho různé barvy, více barev než jsem schopen vám říct. Ty barvy, které z něho vycházely, byly živé. Vše, co vychází z Boha Otce, je živé.
  Před tímto trůnem bylo nespočetné množství nebeských bytostí, které vzdávaly Bohu chválu.
Teď se budu snažit popsat trůn Boží. Tohle je to, co jsem viděl. Bůh je obrovský a ten trůn byl samotný Bůh. On byl uprostřed trůnu a byl s tímto trůnem v kontaktu. Kde byl On, tam byl také tento trůn. Ten trůn byl zářící a vypadal jako oblak. Vždy jsem si myslel, že sedí na židli, ale spíše to vypadalo, jako že ten trůn je oblak - moje tradiční myšlení zde bylo roztříštěno.
  Připadalo mi, že ten trůn je Bůh a že Otec nikdy nebyl od tohoto trůnu oddělen. Když mluvím o tomto trůnu, je pro mne těžké pochopit vše, co jsem tam viděl. Bůh říká v Izaiáši: „Nebe je můj trůn, zemi mám u nohou jako podnožku.“

                            Láska našeho Otce k nám
  Když jsem hleděl na ten trůn, viděl jsem, jak moc nás Bůh miluje. Věděl jsem, že nás Ježíš moc miluje, ale vidět Otcovu lásku k nám – páni! Když jsem Mu hleděl do očí, myslel jsem si „nevím kolik vesmírů by bylo možno do Jeho očí vložit.“ Ale ze všeho nejvíce mi utkvěla v mysli ta   L Á S K A,  jakou má pro nás, co jsme zde na zemi,    K E   K A Ž D É M U   Z V L Á Š Ť.
  Dověděl jsem se, že pokaždé, když se nadechneme vzduchu, Bůh Otec tím ve skutečnosti říká „miluji tě“. Ten jediný důvod, proč je zde vzduch, je ten, že je zde pro tebe. Kolikrát za den se nadechnete?  Kolikrát  se  nadechnete,   t o l i k r á t   v á m   B ů h   ř í k á,   ž e   v á s   m i l u j e.  Naslouchej Mu, když se nadechuješ, říká „miluji tě“.
                     Všichni jsme číslem jedna
  Pochopil jsem, že v Božích očích neexistuje nic jako číslo dvě. Každý je pro Něho číslo jedna. Nikdo pro Něho není osobou číslo dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm ani deset. Pro Něho jsme číslem jedna. Každý je pro něho první na řadě. Není rozdílu ani tady na zemi. Pokud znáš Ježíše jako Pána a Spasitele, pak jsi pro Něho číslo jedna. Tak jak Bible říká, jsme zřítelnicí Jeho oka.
  Žalmy 17:8: „Jak zřítelnici oka mě opatruj, ve stínu tvých křídel kéž úkryt naleznu.“
  Zach. 2:12: „Neboť tak praví Hospodin zástupů, který mě pro svou slávu poslal k národům, které vás plenily: "Kdo se vás dotýká, dotýká se zornice mého oka.“
                     Dověděl jsem se, jak moc si nás váží.
Jan 3:16-17: „ Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna,  aby žádný,  kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.“
  Viděl jsem v Jeho očích, že tam chce mít všechny, všechny, kteří jsou ještě na této zemi. Nechtěl, aby ani jedna osoba zahynula a šla do pekla. Ježíš chce, aby byli všichni spaseni. Přál bych si, abychom to pochopili. On miluje každého. Otec, Syn a Duch svatý milují každého tak moc.
  Během té doby, kdy jsem hleděl do Jeho očí a viděl jsem tu lásku, věděl jsem, že i já jsem se stal touto láskou. Pokud máme Ježíše, všichni máme tu lásku v nás a měli bychom se stát Jeho láskou pro ostatní.
                         On nás miluje všechny.
  Během té doby, kdy jsem Mu hleděl do očí, měli jsme spolu komunikaci v myšlenkách bez toho, abychom promluvili jediné slovo ústy. Zeptal jsem se Ho, zda mám milovat i ty, kteří zneužívají děti. Jak už jste se asi dočetli, pracoval jsem s dětmi a mládeží. To, co se v té době stávalo velmi často, bylo zneužití dětí mládeží. Tato věc podle mne způsobovala největší ublížení ze všech, s kterými jsem se jako poradce setkal. Viděl jsem spoustu lidí, kteří se zotavili ze všech možných zneužití, ale pokaždé, když jsem se setkal se sexuálním zneužitím, tak to bylo to, co působilo největší zranění. Vždy mne to uvnitř nahněvalo.
  Zatímco jsme takto komunikovali, Ježíš mi odpověděl: „Když někoho zavřeš do vězení, dostane se ven. Buďto se dostane ven, když jeho čas vyprší, nebo když zemře, ale dostane se ven. Když ale dáme někoho do pekla, je tam na věky.“
  Potom na mne pohleděl s rudým plamenem v očích a řekl: „KDO JSI TY, ABYS RUŠIL TO, CO JÁ JSEM VYKONAL!“ Řekl to velmi přísně. Také jsem v tu chvíli viděl, jak roztáhl svoje ruce jako by byl na kříži a zaplatil tu cenu za každého, kdo zhřešil anebo zhřeší, což znamená, že  n e m á m e   p r á v o   o d s u z o v a t   k o h o k o l i v,  jelikož On to nedělá. Věděl jsem to – vím, že vím – On chce, aby tam s Ním byli všichni lidé. On opravdu chce, abychom tam byli s Ním. Všichni lidé. Ježíš chce, aby byli všichni spaseni!
                          Vedoucí nebeské chvály
  Další věc, kterou jsem viděl, byla jedna z bytostí před trůnem, která povstala z pozice, kdy klečela. Povstala podobně, jako když stoupá výtah vzhůru, velice pomalu. Tato bytost byla neuvěřitelně nádherná. Vypadala jako žena, ale věděl jsem přitom, že není. Pomalu vystoupila do vzduchu takových sto pater i výš. Když dosáhla svého nejvyššího bodu, roztáhla paže doširoka nad hlavu. Barva té bytosti byla světle modrá podobně jako obloha za jasného dne. Téměř jste skrze tuto bytost mohli vidět, ale těžko říct, jelikož různé barvy duhy vycházely z Boha a vcházely do té bytosti.
  Poté, co tato bytost přestala stoupat vzhůru, otevřela ústa a prolomila ticho, které tam vládlo. Začala zpívat v řeči, které jsem rozuměl, ale věděl jsem, že to není pozemský jazyk. Vypadalo to, že to je řeč té bytosti, ale já mu nějak rozuměl. Zvuk, který z těchto úst vycházel, byl nádherný a byla to jakoby jedna nota. Vycházelo to z nejniternější části té bytosti. Tato bytost jakoby vytvářela hudbu uvnitř sebe. Takto všechny bytosti vytvářejí hudbu.

                     Hudební nástroje uvnitř této bytosti
  Když jsem se vrátil na zem, někdo se mne zeptal na hudbu v nebi. Řekl jsem jim o tom, jak jsem slyšel a viděl hudbu, jak vychází z bytostí v nebi. Poté, co jsem to té osobě řekl, tak jsem si sám pro sebe řekl: „Deane, tohle jsi přehnal!“ Ale věděl jsem, že musím říct to, co jsem viděl, ať už mi uvěří nebo ne. Musel jsem říct pravdu, když se mne zeptali, ať už jsem tomu předtím věřil nebo ne.  Nikdy jsem nikoho neslyšel,  jak mi říká,  že andělé v nebi   m a j í    h u d e b n í   n á s t r o j   u v n i t ř   v   s o b ě.  To bylo poprvé, kdy jsem řekl něco, o čem jsem ani nevěděl, že je v Bibli, ale nebylo to naposled. Později jsem zjistil, že Lucifer, teď satan, byl stvořen s hudebními nástroji uvnitř sebe.
  Ezechiel 28:13: „V Edenu, zahradě Boží, byl jsi, všelijaké drahé kamení přikrývalo tě, sardius, topazius, jaspis, tarsis, onychin, beryl, zafir, karbunkulus a smaragd i zlato; nástrojové bubnů tvých a píšťal tvých V TOBĚ, hned jakžs se narodil, připraveni jsou.“(Kralická) (KJV a ASV verze také překládá v tobě.)


               JEŽÍŠ A MYSTICI - DINA BÉLANGEROVÁ

     Informace o tom, jak Boží milosti přetváří člověka a proč o ně máme prosit.
 
  Pán zjevuje řeholnici Dině Bélangerové,  ž e   n e j v ě t š í   r a d o s t,  j a k o u   m u   d u š e   m ů ž e   p ř i p r a v i t,  spočívá v tom, že  j i   m ů ž e   p o z v e d n o u t   a ž   k e   s v é m u   b o ž s t v í.
  Když si jí Pán 4.června 1928 stěžoval, že zasvěceným duším schází spojení s Ním, ptala se blahoslavená Dina, co musí udělat, aby od Něho obdržely milost spojení s Ním a odloučení od sebe. Pán odpověděl:"Musí Mne o to prosit. Dávám svou milost každé duši, která Mne o to prosí, zvláště pak duši zasvěcené, která je mojí nevěstou a chce se jí stát."  "Jak má o to prosit?" ptá se Dina. "Duše Mě má prosit o milost, abych v ní panoval, jak chci."  "A co má dělat, když tuto milost obdrží?"  "Odpovídat na to velkou láskou."
  Dina Pánu připomíná lidské slabosti, takže často padáme a zanedbáváme spolupráci s milostí. Pán odpovídá:"Pozvedat se znovu s velkou láskou,  v ž d y   s e   k e   M n ě   v r a c e t,   d ů v ě ř o v a t   M i.  Velký počet Bohu zasvěcených duší Mi nedostatečně důvěřuje: to je to, co jim schází! Musí Mi ve všem důvěřovat: Ve svých těžkostech, ve svých nouzích, ve svých bojích,  ano,   i   k d y ž   u p a d n o u   a   d o p u s t í   s e   c h y b y (hříchu).   Důvěřovat  Mi  a   n e b á t   s e,  velmi Mi důvěřovat!"

  7.července popisu je jedno ďáblovo pokušení ke skleslosti:  "Vidím své chyby, své nedostatky a démon by mě  chtěl  přivést  k tomu, abych ztratila důvěru v Boží Milosrdenství. Ale podle přání našeho Pána nezabývám se svými chybami; lituji jich s pokorou a přenechám vše Jemu, vrhnu se  DO   V Ý H N Ě   J E H O   L Á S K Y   a snažím se rozjímat jen o Něm samotném a o Jeho božském Srdci, nezabývat se sebou."
  Pán učí Dinu stále více zapomínat na sebe. Má  myslet  jen  na  Něho,  n e c h a t   H O   p ů s o b i t   a   n i c   M U   n e o d p í r a t.  Dina se nemá bát. Strach, který ohrožuje pokoj její duše, pochází od ďábla. Nemá se o to starat.
  Toto poselství důvěry, která se neopírá  o   s e b e   a   o   s v é   m o ž n o s t i,  nýbrž  jen  o   BOŽÍ MILOSRDENSTVÍ,  a  proto její ubohost nemůže přicházet v úvahu, souhlasí zcela s poselstvím svaté Faustyny, které Pán v říjnu 1936 řekl:"Vidíš, čím jsi sama ze sebe, ale nebuď z toho skleslá. Kdybych ti chtěl ukázat celou tvou ubohost, zděšením bys zemřela! (To se má stát některým nepřipraveným hříšníkům při "Varování".) Věz však, čím jsi. Právě proto, že jsi tak velká bída, odhalil jsem před tebou celé moře svého milosrdenství.
  Takové duše, jako ty   h l e d á m   a   p o ž a d u j i,  ale je jich málo.  T v o j e   v e l k á   d ů v ě r a   k e    M n ě   M ě   n u t í   p o s k y t o v a t   t i   u s t a v i č n ě   m i l o s t i.  Máš velké a nepochopitelné právo na Mé Srdce, protože jsi dcera plná důvěry.  N E S N E S L A   B Y S   V E L I K O S T   M É   L Á S K Y,  kterou k tobě chovám, kdybych  T Ě   S   N Í   Z D E   N A   Z E M I   V   P L N O S T I   Z A H R N U L !"(Z Deníku Faustyny,č. 178)
 Výslovně o pokoře se v autobiografii Diny mluví málo. Ale je svým způsobem přítomna na každém řádku. Na některých místech je řeč  o  h o d n o t ě   p o k o ř e n í.  Tak říká Pán v dubnu 1928:"Kdybys věděla, jak veliké mám v tobě zalíbení, když zaujímáš  s   r a d o s t í   stav pokoření, do kterého jsem tě přivedl! Pokoření, která na tebe přicházejí, jsou za zasvěcené duše, které chci zbavit jejich pýchy."
  Blahoslavené Anně Marii Taigi Pán jednou řekl:"Moje Srdce se dá  obměkčit  j e n o m   p o k o r o u.  Třeba si duše přeje Mne velice milovat, dokud nenastoupí přímou cestu pokory, bude klopýtat a padat a nikdy nedosáhne Mé lásky. Člověk má na srdci prach, sebelásku, která mu pokrývá oči duše jako závoj a kazí jeho jednání.
   Č L O V Ě K   J E   P L N Ý   P Ý C H Y   A   J Á   S   P Y Š N Ý M I   N E M Á M   N I C   S P O L E Č N É H O !  Jen pokorní se mi líbí, jen na nich plýtvám pokladem svých milostí.  Kdo požívá   M é   s l a s t i,   m u s í   p o h r d a t   s v ě t e m;  on sám musí být světu předmětem pohrdání, tak jako Já jsem byl.  Tak  r á d   o d p o č í v á m   v   p o k o r n ý c h   a   p r o s t ý c h   d u š í c h.  Čím menší jsou a čím méně vážené, tím více mám z nich radost. Ony moudré a vzdělané, které mají plnou hlavu dýmu a domýšlivosti, zahanbuji a pokořuji, ty víš, kam je nakonec posílám. "Tam dole" končí jejich falešná moudrost a jejich pýcha.
  Ó má dcero, povyšuji toho, kdo se ponižuje.  Ti  jsou  hodni  Mého Království  a   t ě m   o d h a l u j i   s v á   t a j e m s t v í.  Milujte proto pohrdání, které je základem pravé ctnosti! Ten, kdo vyzbrojen vírou a pravou horlivostí, má dar trpělivost snášet pohrdání světa, bude mým pravým synem a žákem!"(Viz svatý František, kterého svět považoval za Božího blázna.)
  U Diny nabývá pokora formy zapomínání na sebe samu, a to opět v následování svaté Terezie od Ježíše, od níž známe tato slova: "Ptáte se mě, jak dospět k čisté lásce? Zapomeňte na sebe a nehledejte nikdy sebe."
  Od Diny žádá Pán, aby zcela zapomněla na sebe. Bylo to 28.ledna 1927, šest dní před přijetím stigmat. Dal jí osvícení o stavu sebezničení v Něm. Tato pokora je předpokladem pro povýšení, které spočívá v tom, že ji Pán  postupně   v t a h u j e   d o   n i t r a   N e j s v ě t ě j š í   T r o j i c e.   5.srpna byla uchvácena do nekonečných sfér Trojice, kam vstoupilo, jak jí Pán sdělil, jen několik privilegovaných duší. Dina je jako  oslepena  s v ě t l e m   a   s l y š í   J e ž í š ů v   h l a s:  "Mlčení a odříkání, moje malá Já-sám, neodepři Mi nic, nic..."
  O Vánocích téhož roku je zavedena o něco hlouběji do "zavřené zahrady srdce Nejsvětější Trojice", kde je obklopena nepopsatelnou atmosférou mlčení a lásky.
  21.ledna 1928 - tentokrát v doprovodu Matky Boží a svého anděla strážce - smí vstoupit dále do "Svatyně Nejsvětější Trojice", kde ji překvapí hluboké poznání velikosti a nesmírnosti božských atributů.
  9.února jde ve stejném doprovodu dále do "Svatostánku Nejsvětější Trojice", kde smí   B Ý T   P O N O Ř E N A   D O   N E S M Í R N É H O   Ž Á R U   B L A Ž E N O S T I   A   R O Z K O Š E.  Ježíš jí řekne: "Zde je krb božského plamene,  s t ř e d   n e k o n e č n é   l á s k y.  Ty, moje malá Já-sám, strávená ve Mně, smíš žít jen z čisté lásky sebeobětování. A Já jsem tě sem zavedl  k  oslavě  mého  Otce,  k  útěše  svého  Srdce   a  k užitku duší."



             JEŽÍŠOVO POSELSTVÍ MALIČKÝM DUŠÍM.

  Ježíš:"Nedal jsem své Poselství světu k nápravě jedné jediné duše, nýbrž k nápravě všech duší. Nepřišel jsem pro jednu jedinou duši, nýbrž pro všechny duše. V době Mého veřejného života jsem mluvil k zástupům a ony mi naslouchaly s horlivostí. Po dlouhé hodiny se živily Mým učením.
  D N E S   M L U V Í M   Z A S E,   neboť vy všichni potřebujete být obnoveni. Abych vám řekl a opakoval svou lásku k vám, zvolil jsem si jednu maličkou (pokornou) duši, která se tak stává Mým mluvčím před vámi.(Markéta v Poselství Lásky maličkým duším)
  Já sám přijdu opět na konci časů, abych vykonal spravedlnost. Pročpak jsou někteří z vás udiveni Mými slovy, která jsou Duch a život? Jsou to stále tatáž slova. Změnili jste se snad do té míry, že mne nerozeznáváte?
  Jsou to stránky evangelia. Neuberu nic z toho, co bylo a z toho, co je.
  Buďte   d o s t a t e č n ě   p o k o r n í,  abyste se rozeznali v tomto Poselství, které posílám všem a jednomu každému. Ta  nebo  ona  část  se   t ý k á   v á s.  Objevte ji ve světle Mé milosti.
  L Á S K O U   H O Ř Í C Í   B Ů H   S T V O Ř I L   S V Ě T,     A B Y   D A L   T É T O   L Á S C E   Ú Č E L.   Tento svět nepřestal svému Stvořiteli přinášet zklamání. Dnes je míra naplněná a neobrátí-li se, navrátí se do prázdna, ze kterého jsem ho stvořil. Zapomněli, že jsou jenom prach a popel.  
   ZEMĚ UŽ NEBUDE OBSAHOVAT NIC NEŽ PRACH A POPEL!
Ale na těchto zříceninách vzejde Moje láska plnější života a světla než kdy jindy. V upokojených duších  najde plnost svého tvůrčího a spásného působení.
  Vztáhl jsem k nim ruku....n a d a r m o !   Volám je z celé Své Lásky....n a d a r m o !
  Z jedné strany Mé pokorné děti, z druhé ti pyšní, kteří se   L á s c e   n e c h t ě j í   v z d á t.
  A   L Á S K A   Ú P Ě N L I V Ě   P R O S Í !   A  L Á S K A   N A Ř Í K Á !   MILOSRDENSTVÍ  ČEKÁ ....NADARMO!
  A SVATÁ SPRAVEDLNOST SE PŘIPRAVUJE  K   Ú D E R U !  Budou citliví jen na její hlas? Neboť jejich srdce je zavřené  pravé  L á s c e.  BLÁZNI!
  Ano, jak jsou pošetilí. Slepé a nešťastné děti! A Bůh čeká, až se jim zachce....
  Proč je musím  TOLIK MILOVAT ?  Ať však jistota Mé Lásky a ujištění Mého Milosrdenství upokojí úzkostlivou duši Mých maličkých ubohých duší.  N e b o ť   j e   z a c h r á n í m   a  žádná z nich se neztratí,  p r o t o ž e   o d p o v ě d ě l y   n a   M é   v o l á n í   a  v nich nachází Bůh  ú t ě c h u.
  A Moje něžnost k nim je taková, že nedokáži vždycky odolat jejich slzám.  Mé  ubohé  děti!  Co si s vámi počnu?  P ř i n á š í m   v á m   l á s k u   a   p o k o j.  Vy mi dáváte svou  l h o s t e j n o s t   a   v ý s m ě c h!
      H L E,   T A D Y   K   V Á M   P Ř I C H Á Z Í   S V Ě T L O !  Přijmete Ho, jak se sluší?
  Já jsem   C h l é b   z   n e b e.  Svůj život jsem vzal ze své podstaty. Vtělil jsem se v panenském lůně své svaté Matky. Poznal a sdílel jsem váš každodenní život. Vzal jsem na sebe všechnu vaši bídu. Cítil jsem, že moji duši tíži břemeno vašich hříchů i spravedlnost Mého Otce.
  Od prvního okažiku své existence jsem věděl, jakou cenu budu muset zaplatit za vaše nepravosti. Neboť i když jsem byl předně božským, vzal jsem na sebe také vaše lidství. Poznal jsem jeho slabosti, aniž bych jim podlehl. Miloval jsem vás láskou bezmeznou,  K T E R O U   K   V Á M   V   N E B I   H O Ř E L   M Ů J   N E B E S K Ý   O T E C.
  Ale už je tomu tak,   V Y   J S T E   N E P O C H O P I L I,  co je to   B O Ž Í   L Á S K A !  A   m n o h o   z   v á s   z ů s t á v á   h l u c h ý m i   a   s l e p ý m i. A jejich život plyne v bludu a pochybnostech.    Ubohé děti! UBOHÉ ZBLOUDILÉ LIDSTVO!  
  Jaká je v tomto životě člověka naděje bez Boha?  Ž á d n á !  Pro něho je smrt bodem, který zakončuje obyčejný, úzkostí plný život. Jaké musí být zoufalství takového člověka, který se celý život poutal nezřízeně k zemi a který dorazí k osudnému okamžiku, kdy ji musí neúprosně opustit. Prázdnota toho, co ho naplňovalo štěstím, se mu objeví v celé své hrůze. Kruté pomyšlení pro tohoto nešťastníka, který kolem sebe nevidí než tmu. Žel, světlo mu nezasvítí, protože si ho celý život nevšímal, a nepřijde-li zvláštní pomoc od Pána, odejde tak jak žil, bez Boha.
  Všecko, co jsem stanovil se uskuteční.  A přece všichni nebudou spaseni,   PROTOŽE SI ZVOLILI JINÉHO PÁNA!

Příběh, který přetrvá - ŽENA, KTERÁ ZNOVU OŽILA

Charlotte Holmesová svým neuvěřitelným příběhem o cestě mezi životem a smrtí zaujala širokou veřejnost. Její svědectví, sdílené na různých platformách, včetně populárního televizního pořadu The 700 Club, uchvátilo tisíce diváků. Tvrdila, že během 11 minut klinické smrti po srdečním selhání navštívila nebe i peklo a její detailní popis těchto zážitků vzbuzoval nejen úžas, ale i hluboké otázky o smyslu života a posmrtné existence.

Bohužel, Charlotte zemřela v listopadu 2023 ve věku 72 let po dalším srdečním záchvatu. Zanechala po sobě svého manžela Dannyho, s nímž strávila přes padesát let, dceru Chrystal a několik vnoučat. Ačkoliv již není mezi námi, její příběh stále rezonuje mezi lidmi a připomíná, že existují otázky, na které možná nikdy nenajdeme odpovědi – otázky o tom, co nás čeká na onom světě.

Nečekaný obrat rutinní kontroly

V září 2019 šla Charlotte Holmesová, tehdy 68letá žena z Wichity, na běžnou lékařskou prohlídku. To, co mělo být rutinním vyšetřením, se však během několika minut změnilo v boj o život. Její krevní tlak prudce vzrostl na nebezpečnou úroveň, což lékaře přimělo okamžitě jednat. Nasadili jí intravenózní léčbu a připravovali ji na urgentní zásah pro případ infarktu nebo mrtvice.

Zatímco se zdravotníci snažili stabilizovat její stav, Charlotte začala popisovat nádherné květiny. Její manžel Danny, který byl po celou dobu s ní, si rychle uvědomil, že v místnosti žádné květiny nejsou. „V tu chvíli mi došlo, že už není tady,“ vzpomínal později Danny. Charlotte totiž mezitím upadla do klinické smrti. Její srdce se zastavilo na dlouhých 11 minut.

Cesta do nebe

Charlotte tvrdí, že během té doby opustila své tělo a sledovala, jak kolem ní lékaři horečně pracují. Avšak její pozornost se brzy přesunula na místo, které nelze popsat jinak než jako rajskou zahradu. „Otevřela jsem oči a věděla jsem, kde jsem – v nebi,“ vyprávěla.

Popsala, jak kolem sebe viděla neuvěřitelnou krásu. Stromy a tráva se houpaly v taktu neznámé hudby, která naplňovala celou scenérii – vše v nebi podle ní oslavuje Boha. „Nedokážu vám popsat, jak to tam vypadalo,“ tvrdila. „Je to tak nad tím, co si dokážeme představit, že se to slovy nedá uchopit.“ Její zážitek z nebe byl podle ní tak vzdálený pozemské realitě, že se s ničím zdejším nedá srovnávat.

Kromě nádherných výjevů přírody Charlotte vzpomíná na setkání se zesnulými členy rodiny. Viděla svou matku, otce i sestru, ale všichni vypadali jinak než ve chvíli, kdy je opustila. „Nevypadali staří, nevypadali nemocní. Vypadali, jako by jim bylo 30,“ popisovala setkání se svými blízkými. Tyto postavy, v zářivě zdravém těle, jí přinesly pocit klidu a radosti.

Nečekané setkání s nenarozeným synem

Jedním z nejdojemnějších momentů její nebeské zkušenosti bylo setkání s batoletem, které zprvu nemohla identifikovat. „Kdo to je?“ vzpomínala, že se ptala. Odpověď, kterou dostala, ji však hluboce zasáhla. „To je tvůj syn,“ vysvětlil jí Bůh. Charlotte potratila v pátém měsíci těhotenství, ale zde ji její syn přivítal jako dítě, které v nebi dále rostlo. Toto setkání pro ni bylo jedním z nejsilnějších důkazů toho, že smrtí nic nekončí, ba právě naopak.

„V nebi neexistuje čas,“ dodala. „Všechno tam dál pokračuje, všechno roste a rozvíjí se.“ Tato slova přinesla Charlotte hluboký klid, který by se dal přirovnat k pocitu, když se po dlouhé cestě vracíte domů a najdete tam všechny, na které jste čekali.

Kontrast s peklem

Nebe však nebylo jediným místem, kam byla zavedena. Charlotte tvrdí, že po zážitku nekonečné krásy a klidu jí Bůh ukázal i peklo. „Podívala jsem se dolů a ucítila jsem zápach zkaženého masa. Zároveň jsem slyšela křik,“ popsala chvíle, které na ni silně zapůsobily.

Podle ní byl tento zážitek v přímém kontrastu s tím, co před chvílí viděla v nebi. „Po tom, co jsem viděla v nebi, byla tato vize pekla téměř nesnesitelná,“ říkala. Nešlo jen o vizuální kontrast – zatímco nebe představovalo absolutní klid a harmonii, peklo bylo zosobněním hrůzy a chaosu.

Návrat k životu a poselství naděje: NEBE EXISTUJE

Po této děsivé vizi Charlotte pocítila, jak je její duše vtahována zpět do těla. Její manžel si všiml, že se jí pohnulo víčko, a v ten moment věděl, že se vrátila. Po dvou týdnech hospitalizace se Charlotte plně zotavila, ale její život už nikdy nebyl stejný.

Zdroje: The700Club, LADbible, CBN, Unilad

POSELSTVÍ JEŽÍŠE VASSULI O NEÚCTĚ K BOHU

24.prosince 1991 na štědrý večer, v předvečer Kristova narození, nám Kristus, který byl velmi urážen, dal další poselství:"Přicházím dnes a nabízím celému lidstvu svůj Pokoj, ale jen velmi málo jich naslouchá. Dnes přicházím s podmínkami míru a Poselstvím Lásky, ale země   s e   r o u h á   P o k o j i,  který nabízím,  a   L á s c e,  kterou dávám. Vysmívají se a pošklebují v tento předvečer Mého Narození.  L i d s t v o   s l a v í  tyto dny   b e z   MÉHO SVATÉHO JMÉNA.  Mé Svaté Jméno zrušili; berou den Mého Narození jako velké prázdniny a klaní se modlám. Satan vstoupil do srdcí Mých dětí, našel je slabé a spící.Varoval jsem svět."
  Kristus nám ukazuje, že je velice urážen, když slavíme Vánoce jako pouhé "prázdniny" bez toho, abychom pamatovali na jejich  p r a v o u   p ř í č i n u: KRISTOVO NAROZENÍ. Na Vánoce se žádá od každého křesťana, aby slavil Kristovo Narození tak, že se bude radovat  a   p ů j d e   n a   m š i   d o   k o s t e l a   a  bude slavit svaté Jméno našeho Spasitele a Vykupitele. Mnozí ve svém odpadlictví  o s l a v u j í  v á n o č n í   s t r o m e k,  navzájem si dávají dárky a jedí, až je jim z toho špatně, baví se k zbláznění!

CÍRKEV ZRUŠILA UCTÍVÁNÍ "NEJSVĚTĚJŠÍHO JMÉNA JEŽÍŠ"

Nejsvětější jméno Ježíš bylo uctíváno od počátku církve. Vlastním svátkem začalo být slaveno od 14. století. V Itálii a v Evropě propagoval k němu mimořádnou úctu svatý Bernardin Sienský se svými žáky od začátku 15. století a teprve v následujícím se stal i liturgickým svátkem. Pro celou církev byl zaveden roku 1721 a ve druhé polovině XX. století bylo jeho uvádění v našich kalendářích zrušeno. Katolické noviny uvedly jako důvod, že na Nový rok je v evangeliu zmínka o pojmenování dítěte tímto jménem. Nejsvětější jméno má však tak velký význam, že jeho svátek je v novém martyrologiu pro dnešní den na nejpřednějším místě.

"Ježíšovo jméno znamená, že jméno samého Boha je přítomno v osobě jeho Syna, který se stal člověkem kvůli všeobecnému a definitivnímu vykoupení z hříchu. Jen jméno Boží přináší spásu a napříště ho mohou všichni vzývat, neboť vtělením se Bůh spojil se všemi lidmi, - neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy (Sk 4,12; KKC 432).