Jdi na obsah Jdi na menu
 


Č.9 V Boží škole.Potopa a jiné lidské pády.







              Č.9   V BOŽÍ ŠKOLE - POTOPA SVĚTA A DALŠÍ LIDSKÉ PÁDY.


                                                STARÝ ZÁKON - POKRAČOVÁNÍ.

  Místo Kaina a Ábela se pak stává nositelem hlavní větve rodokmenu izraelského národa další Adamův syn Šét. Pak běží stovky let a jména potomků,  k t e ř í   s m ě ř u j í   o d   A d a m a   k e   K r i s t o v i.  Jedním z nich je muž s nejdelším biblickým věkem, Metúšelach (Metuzalém), který se měl dožít 969 let. V deváté generaci po Adamovi se narodil praotec Noe (Noach). V jeho čase je už zase země zkažená a plná násilí, a proto se Bůh rozhodl celé lidstvo vyhubit. Jedinou vyjímku učiní právě v rodu Noemově. Noe s manželkou, třemi ženatými syny a s vybraným potomstvem zvířecí říše se má zachránit. Na pokyn andělů vy budují legendární archu, objemné plvidlo 150 metrů dlouhé, 25 metrů široké, s palubou 15 metrů vysoko. Sotva bylo dílo hotovo, lidé a zvířata se přemístili do lodi, začalo pršet a lilo celých čtyřicet dní a nocí. Vody se zvedaly a Noemovu archu unášely od místa zkázy.
  Dalších 150 dní se vysoká voda udržela a všechno živé na zemi zahynulo. Po dalších čtyřiceti dnech Noe vypustil krkavce a holubici, kteří se po bezútěšně zaplavených rovin Blízkého východu vrátili; nenašli místo, na němž by mohli spočinout. Po dalších sedmi dnech opustila archu druhá holubice a ta se již vrátila s olivovou ratolestí v zobáčku.
  Jak se praví ve Staré zákoně, Noe zakotvil na hoře Ararat, vysoké 5157 metrů. Bůh s ním pak uzavřel smlouvu, kde se připomíná první zločin vraždy, vyjádřený slovy Stvořitele:"Z a   ž i v o t   č l o v ě k a   b u d u   v o l a t   k   o d p o v ě d n o s t i   k a ž d é h o   j e h o   b r a t r a."  Co je však podstatné: do smlouvy s Bohem byl zahrnut nejen vyvolený lid, ale také všechna zvěř, neboť, jak praví Bůh, uzavírá se smlouva  "i  s   k a ž d ý m   t v o r e m,   k t e r ý   j e   s   v á m i,  s  ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi." Bohužel, právě na tuto jednotu všeho živého   l i d é   d á v n o   z a p o m n ě l i...
  Z trojice synů Noem povstávají národy, které opět zabydlují celý tehdy známý svět. Část potomstva se dostává na východ a obsazuje prostor mezi řekami Eufratem a Tigridem; jednoho dne zde zahájí   s t a v b u   b a b y l o n s k é   v ě ž e,  objektu lidské pýchy. Masiv zdiva tvořil věž 90 metrů vysokou, o základně 90 krát 90 metrů. V biblickém podání se stavba stala symbolem lidské neskromnosti a Bůh, který shlížel na tuto stavbu, konstatoval, že "hříšníci nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést". Trestá lidstvo zmatením jazyků, aby si navzájem nerozuměli a rozehnal je od nekonečné stavby po celé zemi.
  V tomto geografickém prostoru se v daném prostoru pohybuje potomstvo Noemova syna Šéma, kterému se v deváté generaci narodí syn Terach, který má tři syny: Abrama (později  Abrahama), Lotova otce Hárana a Náchora. Někdy v letech 1900 až 1700 před Kristem se Terach stěhuje s dětmi z mezopotámského Uru do Cháranu, ležícího na jednom z přítoků řeky Eufratu.
(Z knihy "Bible dnes a pro nás-Starý zákon" od Slavomíra Ravika)
                  


                         N E B E  N Á S  V A R U J E  A  D Á V Á  S E  N Á M  P O Z N A T .

    O tom, jak nás Boží poslové neustále varují a nikdo nechce slyšet, jak nám Bůh dává poznat pravdu o své existenci, o existenci nebe a nikdo nechce uvěřit, jak je svět dále zpustlý bez Boha a jeho zákonů a kam to až povede, když se neobrátíme!

                                              BABYLONSKÉ  VĚŽE  MUSÍ  PADNOUT!

  Bůh svým způsobem vložil do dvěta, který hříchem propadl do chaosu, znovu semeno nebeského řádu, podle kterého se rozlišují duchové a skrze které opět začíná Kristova vláda nad světem.
  Lidské dějiny jsou bojovou arénou, kde se střetají tyto síly: Slovo, Kristus, které vstoupilo do času a které dále působí skrze Církev a Ducha Svatého, a ony síly, které se vyznačují tím, že odmítají Krista a bojují proti všemu, co je Kristovo. Tak začal již o Letnicích při založení Kristovy Církve zničující boj proti ní. Po mučednictví svatého Štěpána následovala smrt dalších apoštolů...až k mučednictví křesťanů ve dvacátem století, které znamenalo díky komunismu a fašismu smrt většího počtu mučedníků než ve všech dosavadních stoletích dohromady. A toto hromadění křesťanského mučednictví je výrazem všeobecného   o d m í t á n í   K r i s t o v a   ř á d u, který souvisí s jeho   m i l o s t í.
  Ukazuje se stále stejný obraz: člověk si vymýšlí způsoby sebezničení, ve kterých se domnívá, že má i bez Krista podíl na Bohu a může dospět do ráje mimo Golgotu. A právě tak opakovaně aktualizuje všemi možnými způsoby Luciferův hřích.
  Při všem tom, co se nás dnes chystá zavalit, nejde o určitá technická opatření k zamezení neštěstí. Co dnes musíme prožívat, je nepochopitelná propast, ano, smrtelný hřích proti Bohu.
  Jak nás učí víra, zlo spočívá ve zneužití svobody andělem nebo člověkem. Zlo přišlo na svět proto, že jeden z andělů chtěl být jako Bůh. Tomáš Akvinský říká:"Chtěl učinit cílem svého snažení blaženost, jaké může dosáhnout silami vlastní přirozenosti, a odvrátit se tak od nadpřirozené blaženosti, která vyplývá jen z Boží milosti. Tak se pýcha stala základem všech hříchů."
  Andělé jsou sice v síle svého poznání nekonečně vznešenější, ale jsou stejně jako my vybaveni svobodnou vůlí jako duchovní bytosti. Právě tato svoboda vůle umožňuje chtít něco jiného než Bůh, nebo chtít to jiným způsobem. Na základě této pýchy se ďábel domníval,  ž e   n e p o t ř e b u j e   č e k a t   n a   B o ž í   m i l o s t,  aby patřil na Boha, ale může toho dosáhnout vlastními silami.
  A skutečně, Čím vyšší jsou intelektuální schopnosti, tím   v ě t š í    j e   p o k u š e n í   k   p ý š e.  Intelektuální pýcha staví konečný stvořený  r o z u m   nad Boha, protože "rozum je   p r a v d a".
  A z tohoto východiska, na přesně stejném místě jako anděl, může člověk podlehnout Satanovu pokušení  u č i n i t   s e   m í r o u   v š e c h   v ě c í   a    s v é v o l n ě   s t a n o v i t,  c o   j e   d o b r é   a   c o   j e   z l é.  Tak vstupuje do světa nesmírný zlom: člověk se odtrhl od Boha a má teď před sebou svět, jako by Boha nebylo. Tak se člověk zaplétá stále více do nicoty a do zla, protože bez Boha žádné bytí neexistuje, až se pro něho zlo stává realitou, až chce postavit něco proti Bohu.
  Od té doby musí člověk žít ve světě, který je poznamenán nemocí, smrtí, utrpením, bezprávím, katastrofami, zmatky, podvody a lží. Tak člověk vnesl do světa zlo, nad kterým chtěl být pánem, způsobil je a stále je působí. Podrobil se tak   s i l á m  (duchům), které nemají jiný smysl než nenávidět Boha a které nenávidí všechno, co souvisí se vtělením a výkupnou obětí Boha až do té míry, že nenávidí také panenskou Matku Boží Marii, jakožto ženu, a především její mateřství. Jen tak je pro nás pochopitelné, proč vrahu lidí od počátku tolik záleží na tom, aby proléval co nejvíce krve nevinných dětí při potratech.
  Všechno zlo ve světě se odvozuje od hříchu ďábla; naočkoval člověka k tomu, povstat podobným způsobem proti Bohu. To je jediná spiklenecká teorie, kterou musíme přijmout, protože vysvětluje, proč jsou vůbec spiknutí. Jsou jich plné dějiny a současně, proč se uskutečňuje tolik zla z hlouposti, ideologické zaslepenosti spojené s pýchou, závistí, nenávistí, hněvem. Každý hříšník je součástí tohoto spiknutí.
  A tak nesmí kritičtí   d u c h o v é   m o d e r n y   zazlívat křesťanům, že mají jiné, hlubší hodnocení vývoje posledních staletí,  n e ž   s a m o z v a n í   o b ř i   d u c h a   od  dob osvícenství: Od časů, kdy byl svatý Jakub svržen z chrámového cimbuří v Jeruzalémě a tak zabit, spojují se protikřesťanské síly stále více k tomu, aby nastolily svět, pro který principem existence není  vtělené Slovo a jeho řád, nýbrž svět, který nespočívá na ničem jiném než na odmítání Krista. Kdo odmítá Krista, staví se proti Bohu, který Krista na zem poslal, aby nám ukázal, jak máme žít.
  Krista odstranili Židé skrze spiknutí. A kdo to nechce vidět, nikdy se hlouběji nezabýval dějinami a politikou, ale děje se tak i bez spiknutí, protože nejde v podstatě o peníze a o moc, ale pravda je mnohem strašnější: za vším zlem, které nacházíme a prožíváme ve světě, stojí pekelná nenávist a zničující nenávist démonů a jejich Vůdce, který se stále představuje jako  P Á N   S V Ě T A   A   Č L O V Ě K A,  protože každý hřích, kterého se dopouštíme, mu k tomu dává oprávnění.
  Stačí se rozhlédnout: to, co se děje v posledních staletích ve světě v rostoucí míře, není možno bez existence ďábla vysvětlit. Zlo je síla, ale také samo v sobě strašná propast a není možno ji žádnými rozumovými motivy zdůvodnit.
  Bůh zasáhl a zasahuje ustavičně, ale také dbá na svobodnou vůli člověka. Zasahuje tím,   ž e   u s t a v i č n ě   v a r u j e !
                                               La Salette,
                                               Lurdy,
                                               Fatima,
                                               Garabandal,
                                               Medjugorje,
                                               Akita,     
  a další a další osobní varování po dnešních PROROCÍCH: Vassula Ryden, Myrna, don Ottavio Michelini a jiní lidé, ke kterým Ježíš a Panna Maria promlouvají, ale člověk nechce nic slyšet, chce být svým pánem. Zásadně se nechce zamyslet nad svým počínáním  a   n e c h c e   j e   z m ě n i t !  Naopak, stává se stále radikálnějším, zpěčuje se stále více. Myslí si, že sám sebe vykoupí hospodářským, sociálním a vědeckým   p o k r o k e m,  a právě přitom neustále opakuje dědičný hřích.  S t á l e    v í c e   o d c h á z í   o d   B o h a   a   o d   j e h o   p ř i k á z á n í !
  Ani hrůzy dvou světových válek, teror nacionalismu, rasistická a sociálně třídní nenávist, která zahnala celé národy do zničujících válek, ani atomová bomba, ani Černobyl ho nepřivedly k rozumu.
  Max Thürkauf popisuje princip moderního pokroku a vědeckého šílenství zcela zřetelně:"Moderní věda je den ze dne bezúčelnější a nesmyslnější, protože se pokládá za svobodnou od hodnot. Především svobodnou od morálně-etických hodnot a také svobodnou od nejvyšší hodnoty - od lásky a od Boha. Zbavit se lásky znamená zbavit se Boha. Jedná se o hodnotu zavrhující všechny hodnoty. Smyslem utrpení je láska v božském tajemství padlého stvoření, ve kterém   ž á d n á   l á s k a   n e n í   b e z   u t r p e n í.
  V materialismu jsou trpící   b e z c e n n í,   v  křesťanství jsou   n e j d r a h o c e n n ě j š í m i   l i d m i. Tak velký je rozdíl mezi pouhou medicínou  a   s k u t e č n ý m   l é k a ř e m ! Trpící jsou v křesťanství proto tak drahocennými lidmi, protože jsou pro svou oběť a utrpení nejbližšími následovníky Krista, který svým utrpením vykoupil lidstvo."
  "Miluj, a čiň, co chceš", řekl svatý Augustin. Tu první část tohoto hesla materialismus vypustil. Bez lásky je všechno nesmysl, i zdravotní věda. Tak se stane pouhou "medicínou", chybí jí srdce.
  Co se týká bezhodnotové moderní vědy, která se chce osvobodit od Boha a jeho zákonů při vědeckém bádání a dohnala vědu k dnešnímu ateistickému úsilí, řekla svatá Hildegarda strašné věty:"Lidé, kteří se dívají na tvory jako "na knížku ke čtení" a současně by chtěli z těchto "knih" něco vyčíst, uctívají místo Boha ďábla. Jemu slouží a on se staví na jejich stranu.  (Viz pokusy na lidech v koncentračních táborech.) A proto tvrdí ubožák, který tím jen slouží ďáblu, sám sobě:'Nacházím svou spásu v přírodě. Kdybych bral ohledy na Boha a nepřivlastnil si ta dobra, mohl by mi Bůh, všechno, co mám, jak se mu zlíbí, vzít. Proto se snažím   v y z k o u m a t   v e   s v ě t ě   v š e c h n o,  c o   c h c i.  Že bych mohl na sebe uvalit vinu, pro to nemám pochopení.'
  Tak k sobě mluví jen blázen, který tak praktikuje své   z v r á c e n é   u m ě n í.   Proto bude zničen na těle i na duchu, protože následuje   p á d   p r v n í h o   a n d ě l a,  když vkládá důvěru v sebe - do nerozumného tvora. Když totiž upírá zrak svými chybnými výzkumnými metodami pouze na přírodu, vyhasíná zrak jeho vlastní duše. A protože se věnuje špatnému, zvrácenému a nikam nevedoucímu jednání a všemu tomu,   c o    j e   p r o t i   p ř í r o d ě   a   s p á s e   č l o v ě k a,   posílá svou vlastní duši do záhuby."
  Podobně zcela jasné varování, jaké zde uvádí Max Thürkauf od Hildegardy z Bingenu, najdeme také u svatého Bonaventury, Mistra Eckharta a mnoha dalších. Po celá staletí byli přehlíženi. A tak "revoluční člověk moderny" ve své mánii všemohoucnosti zbavil svět jeho pravého významu a rozvinul svou technologickou víru v pokrok.
  Toto šílenství jde dále, nejen v atomovém hospodářství. Podobné věci nám hrozí   o d   u r a n o v é   m u n i c e   roztroušené po celém světě (bývalá Jugoslávie, Irák, Afghánistán...), ale i od genetické techniky, nanotechniky, demografické katastrofy, transhumanismu, gender-šílenství a v neposlední řadě od světovládných ambicí všech možných zločinců, zločineckých organizací a států. Je tu touha   v y t v o ř i t   n o v ý   s v ě t o v ý    ř á d   z c e l a   b e z   K r i s t a.   K tomu cíli byly vyvolány všechny revoluce posledních století, včetně dvou světových válek.
  Ale můžeme si být jisti: BŮH NEBUDE AŽ DO KONCE NEČINNĚ PŘIHLÍŽET, NEDOPUSTÍ, ABY LIDÉ "STAVĚLI STÁLE NOVÉ A VYŠŠÍ BABYLONSKÉ VĚŽE PROTIKŘESŤANSKÉHO VŠEMOHOUCÍHO ŠÍLENSTVÍ.   B A B Y L O N S K É   V Ě Ž E   M U S Í   P A D N O U T,  a to  brzy! Znamená to ještě dříve, než se lidé pokusí Boha zcela zlikvidovat  a   z p ů s o b i t   n e n a p r a v i t e l n é    v ě c i !
  Není tu již filosofické pozadí, je jasné, o co se jedná: zacházení s atomovým ohněm, zvláště s produkcí plutonia, není jen riskantní vědecký experiment, nýbrž představuje lidský útok na to nejpodstatnější!

  B Ů H    Z A L O Ž I L   S V Ě T O V Ý   Ř Á D   N A   P E V N Ý C H   Z Á K L A D E C H .   S   N U K L E Á R N Í   T E C H N O L O G I Í   STEJNĚ JAKO   S   G E N-T E C H N O L O G I Í   SE ČLOVĚK NEPOKOUŠÍ UDĚLAT JEN NĚCO,   C O   O D P O R U J E   B O Ž Í M U   Ř Á D U,   POKOUŠÍ SE   Z B O U R A T    S A M O T N É   Z Á K L A D Y   Ř Á D U   A   S K U T E Č N O S T I   A CHCE ZMĚNIT PODSTATNĚ PILÍŘE   E X I S T E N C E   V Ě C Í   A   Ž I V Ý C H   B Y T O S T Í !

                                                  Krize vědy.

  Atomovými elektrárnami, bombami a svou uranovou zbraní vnáší člověk do prostředí neovladatelné a všeobecně smrtonosné prvky, které napadají život nikoliv na dobu staletí,  a l e   c e l ý c h   t i s í c i l e t í !
  Max Thürkauf říká:"Ten, kdo si myslí, že svět není nic jiného než fyzikální a chemický systém, mění svět - d o m o v   ž i v o t a - výlučně na fyzikální a chemický systém:  n a   m r t v ý   s v ě t. Prostředek k tomu mu poskytla věda  svým   n e s m y s l n ý m   č i n e m:  dát do rukou mocipánů atomovou bombu."
  Gigantický průmysl, proti jehož moci jsou zdánlivě nejmocnější politikové pouhými   l o u t k a m i,  stojí před záměrem  p ř e s t a v ě t   celou prokdukci států na  g e n e t i c k y   m a n i p u l o v a n ý   m a t e r i á l   a monopolizovat výrobu potravin. Přitom z této techniky vycházejí podobně   n e b e z p e č n é   potenciály jako z atomové techniky. Nikdo neví a nemůže vědět, jakým způsobem se zachovají mikroby, bakterie a viry, které se nacházejí všude, kde je život,   j a k   j e   p ř i j m e   u m ě l e   v y r o b e n é   d ě d i c t v í,  takže mohou vzniknout škodlivé životní formy  a   v y v o l a t    z c e l a   n e z n á m é   n e m o c i !
  Vyvíjejí se nové zbraně,  z a s a h u j e   s e   v e   v e l k é m   d o   p o č a s í,  d o   z m ě n   k l i m a t u. Přitom vědci diskutují o možnostech, které se už prakticky několik let realizují  a   o t r a v u j í   č l o v ě k a   i   p r o s t ř e d í.  J A K É   V Ý S L E D K Y   T O   P Ř I N E S E   V   D L O U H O D O B Ý C H   N Á S L E D C Í C H ?
  A globální finanční hospodářství ve své chtivosti pomýšlí na to, učinit ze všech lidí zadlužené otroky a nezadržitelným bankrotem vyvolat světovou hospodářskou krizi nevídaných důsledků! Stát dělá ze světa velkou věznici, ve které je dovolena jakákoliv zábava, ale kde je zakázáno cokoliv,  c o   m á   s o u v i s l o s t   s   p r a v d o u   a   s   B o h e m !
  A co je nejhoršího: potlačováním Krista a křesťanství jsou ničeny   d u c h o v n í   z á k l a d y   a   k o ř e n y   c i v i l i z a c e,   z b o ž n o s t i   a   l i d s k o s t i !  Lidé jsou zavíráni do názoru, který nadpřirozeno už nepřipouští, do kalkulu, který s Bohem už nepočítá, a tak se celý svět nivelizuje na pouhou funkcionalitu, která vměstnala všechnu naději  d o   p r o d u k c e   a   k o n z u m u.  To se děje skrze převracení skutečnosti a zákazu přemýšlení.
  Vzdělání, kultura, svoboda a blíženská láska může rozkvétat jen tam, kde mohla po staletí v národech   p ů s o b i t   B o ž í   m i l o s t. Moderní konzumní lidstvo postrádá jakoukoliv podstatu a rozpadá se v bláznivém pohrdání křesťanstvím, tedy svou vlastní základnou.

  Víme,že Bůh by mohl, kdyby   h o   l i d é   p r o s i l i,  učinit tomu všemu přítrž během jediného okamžiku! Ale kdy někdo z mocných, který se cítí povolán být pánem nad národy,  v z ý v a l   B o ž í   m o c   a   s v o l á v a l   n a   l i d   B o ž í   m i l o s t ??!  N I K D Y !   Právě naopak: svět nechce svého Pána již přijímat. Svět  p o l i t i k y,   v ě d y,  m é d i í   a   h o s p o d á ř s t v í   j e   z a s l e p e n ý   a   z a t v r z e l ý   v e   z l é m.  Sklízíme žeň hříchů posledních staletí: v důsledku hříšného odtržení od Boha - smyslu bytí - je přítomnost odtržena od Pravdy a stává se iluzí určenou k rozkladu. Všechny výše zmíněné negativní jevy jsou fenomény jednoho základního fenoménu, a tím  je   o d m í t n u t í   K r i s t a,   který je pravzorem a pravdou. Ztráta Logos přináší s sebou onu prométheovskou neohraničenost, která podle svatého Pavla vede  k   č l o v ě k u   b e z z á k o n n o s t i.
  (Franz Kronbeck M.A.)

 

  JEŽÍŠ MARKÉTĚ:"Ať každý zůstane na svém místě, které mu určuji. Co se týká tebe, dělej to, k čemu tě inspiruji.
  Toto poselství ukazuje duším   d ů v ě r n o s t   B o h a   a   J e h o   t v o r a.  Důvěrnost není možná bez vnitřního sjednocení mezi Ním a Jeho tvorem. Tento rozhovor mezi Mnou a tebou by neměl nikoho urazit. Je to zcela zvláštní pohled na Mou lásku   k e   v š e m,  a  právě to je to, co  j e   k e   M n ě   m o c n ě   p ř i t a h u j e,   neboť se jím cítí všichni osloveni.
  Mluvím-li sám, srdce se vždy neotvírají Mému hlasu. Nechávám-li sdílet svou touhu po lásce jedné maličké duši, dotkne se to více a dojímá to citlivost.
  Mé dítě, tvoje poslání je mluvit v Mém jménu. Důkaz Mé lásky  j e   v e   t v é m   s r d c i,  k d e   j s e m,   a b y c h   m i l o v a l   a   t ě š i l.  Tvoje nepatrnost je v pokoře, ve které tě udržuji. A přicházejí-li duše k tobě, je to tím, že v tobě hledají Mne. Ty zůstáváš zcela moje maličká duše, která nemá jinou touhu než Mne a být věrná milosti, která tě navštěvuje.
  Když jsi byla dítětem, dělila ses s druhými o své pamlsky, vzpomínáš si na to? Chceš se dnes dělit se Mnou?
  Zpívej, Mé dítě, zpívej aleluja božské lásky. Opěvuj světlo Boží, které   j e   n a   p o s t u p u !  Ty jsi přijala Mé slovo ve svém srdci  a   r o z š í ř i l o   s e   p o   s v ě t ě !   Ať je  tvé srdce láska a vděčnost ke slávě svého Stvořitele. Maličké duše, Mé milované,  p ř i n á š e j í   s v ě t u   z á c h r a n u   s k r z e   l á s k u   a   v   l á s c e.

                                            NA  SLOVÍČKO.

  Při četbě článku o zcela neobvyklé pravoslavné řeholnici Makárii možná v některých chvílích nebudete ani věřit svým očím. Ale Boží cesty a úradky jsou nevyzpytatelné. Nemám na mysli jen osud samotné protagonistky, ale neuvěřitelně nelidské a nekřesťanské chování i věřících lidí z jejího okolí. Není tomu tak, že zbaveni svých pastýřů a opory duchovních prostředků, ještě rychleji než svou víru ztrácejí v docela krátké době i svou přirozenou lidskost?
  Tím více si zaslouží naši pozornost ono pozoruhodné působení Ducha Svatého, který ukazuje, s jak velkým zalíbením shlíží na zcela odstrkovanou, pohrdanou a svému okolí doslova překážející neduživou lidskou bytost. Vybral si uprostřed ateistické komunistické totality právě tu, kterou svět pokládá za méněcennou a bezmocnou, dokonce tu, která není vůbec nic, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco".
  Kruté strádání lidské bytosti, která musí bojovat o své přežití, a její nepředstavitelné utrpení se však stalo zdrojem nečekaného požehnání. Ze skryté, odstrkované tiché oběti se stal přitažlivý bod pro tisíce poutníků již za jejího života a ještě více po její smrti. Skláníme se s hlubokou úctou před Boží moudrostí, mocí a láskou, která si umí pospíšit, aby   d o b r o v o l n ě   p ř i j a t é   lidské   u t r p e n í   využila dokonce ve prospěch těch, kteří toto utrpení zapříčiní a působí.
  Duch Boží tak vede člověka připraveného k utrpení a oběti ve stopách Božského Vykupitele, který jako umírající prosil za ty, kteří mu utrpení působí.
  A tak ti, kteří neduživému dítěti říkali:"Kdyby si tě radši Pán Bůh vzal...", neměli vůbec tušení, že jimi nechtěná dcera je pro ně požehnáním mnohem více svou nechtěnou přítomností než svou smrtí. V očích nebeského Otce a Panny Marie se jistě nejevila Makária jako nevzhledná a nepříjemná zátěž a překážka.
  A je tomu tak vždy, že nikdy nevíme, co si Bůh myslí o tom, či onom člověku, o té či oné situaci, události a okolnosti, a jaké má záměry. Ani na to nepomyslíme, zda naše odmítání, antipatie a nevole k někomu není ve skutečnosti velkou urážkou Boží dobroty a pohrdáním jeho jedinečným dílem. "Nesuďte a nebudete souzeni."
  V minulosti i v současnosti existují osoby, které si Bůh z důvodů nám zcela neznámých zvláštním způsobem oblíbil a učinil je jakoby svými důvěrníky, jimž se svěřuje se svými záměry, starostmi a bolestmi. Čím více však dává těmto svým vyvoleným nahlédnout do svých božských tajemství, tím více tyto duše cítí potřebu opustit sebe, své názory a tužby, tím více se chtějí s Pánem sjednotit, ztratit se v něm a jediným zdrojem jejich spokojenosti je spokojenost dobrého Pána.
  (L.Š. "Světlo" červen 2012)

                                                MATKA MAKÁRIA.

  Tato velká prosebnice ruského národa, která žila v letech 1926-1993, nám svým životem prožitým v nejubožejších podmínkách ukazuje, jak mohla kráčet cestou svatosti: jako negramotná, postižená a vystavená největším protivenstvím a trápením. Matka Makária, bezmocná, ubohá, zkroucená na lůžku, nejenže nesla trpělivě svůj kříž, ale protože ho nesla z lásky k Bohu, stala se těšitelkou pro mnoho lidí, kteří za ní přicházeli, aby u ní našli radu nebo pomoc.

                                            Svíce, která se rozsvěcovala sama od sebe.

  Dne 13.června 1926 přinesl manželský pár Artěmevových své novorozené dítě ke svatému křtu. Byli to prostí lidé z vesnice Karpovo západně od Moskvy. Dceruška dostala jméno Feodosie - Bohem darovaná. Později, jako ruská mniška přijala jméno Makária. Když kněz a mnich Bazil zvedl dítě z křestní vody, vyslovil prorocká slova:"Hodné děvčatko! Bude žít, ale nebude chodit."
  V domě početné rodiny Artěmevových se tísnilo dvacet lidí. Feodosie ležela v dřevěné kolébce zavěšené na stropu čtyřmi provazy. Vyvíjela se normálně, ale lidé si všimli, že v poledne se nad kolébkou nevysvětlitelným způsobem objevuje hořící svíčka, která se sama od sebe rozžala a hořela do tří hodin odpoledne, jako by to naznačovalo její vyvolení. (Ježíš Kristus byl ukřižován kolem poledne a trpěl na kříži do tří hodin, kdy zemřel.) "Podívejte se", říkaly ženy,"svíčka opět hoří. To dítě není obyčejným děvčátkem, je něčím vyjímečným." A matce říkali:"Z tvého dítěte něco bude! My také máme děti, ale svíčky se u nich nezapalují." Děvčátko bylo velmi živé a začalo brzy chodit.
  Jednoho dne vstoupila do domu žena, která si chtěla koupit něco z výrobků Feodosiiny matky. Když malou Feodosii pohladila po zádech, řekla:"Taková malá, a už chodí!" V tu chvíli se děvčátku podlomila kolena a spadlo. Od té doby se to často opakovalo. Feodosie nedokázala narovnat nožky v kolenou, a když se na ně postavila, cítila bolesti. Časem zcela ztratila schopnost postavit se rovně a chodit. Mohla lézt jen po čtyřech. Matka Makária později vzpomíná:"Od svého třetího roku jsem nedokázala ujít ani krok a byla jsem rodině jen na obtíž."

                                            Neradostný život pod postelí.

  Žádný lékař jí nedokázal pomoci, a tak Feodosie trávila čas ve dne v noci většinou pod postelí. Bez lidské lásky, bez základní péče, nemytá, nečesaná, bosa, sotva oblečená. Toto malé, zanedbávané děvčátko, často hladové, sbíralo drobty pod stolem:"Nelitovali mě, neměli se mnou soucit a nedávali mi jídlo v naději, že brzy zemřu. Byla jsem tak slabá, že jsem se sotva dokázala plazit. Ani nevím, jak jsem přežila.'Kdyby si tě radši Pán Bůh vzal', slyšela jsem často od svých nejbližších. Od raného dětství jsem neměla žádnou radost. Sestry byly vystrojené a já žila ve špíně, chudá, střapatá, umouněná, ani v potoku by se to nedalo umýt." Nejednou takto vzpomínala na své neradostné dětství.
  Občas otec po večerech četl Bibli pro celou rodinu. Tehdy si vzal Feodosii k sobě a posadil si ji na kolena. Na to vzpomínala máťuška vždy s úsměvem. I když její srdce ještě všem slovům nerozumělo, pochopila, že Bůh lidem pomáhá. Slova o dobrém Pánu Bohu se jí vryla hluboko do čistého dětského srdce. A tento vnitřní duchovní svět a důvěrný vztah k andělům a svatým se stal její jedinou radostí, i když to nikdo ani netušil.

                                                  V nebi.

  Jednou ráno se osmiletá Feodosie neprobudila ze spánku. Otec ji odnesl do nemocnice a lékaři prohlásili, že jestliže se dítě z této letargie do čtrnácti dnů neprobere, tak je jistě mrtvé. Po tuto dobu nechali Feodosii ležet v místnosti určené pro mrtvé a zatím anděl strážný ukázal její duši nebe. Matka Makária si dokázala po šedesáti letech vzpomenout do nejmenších podrobností na to, co za těchto čtrnáct dní   z a ž i l a   t e p l a,   l á s k y,   p ř e k y p u j í c í   r a d o s t i   a   s v ě t l a   r á j e,   potkala se s mnoha anděly a svatými, všichni byli zářivě mladí a oděni do bohatě vyzdobených slavnostních rouch. Kromě toho viděla nádhernou přírodu, květy, stromy, zvířata a ptáky, takové, co znala, i jiné, neznámé.
  "Ukázali mi obrovský půzračný zlatý kostel. 'Proč zde nejsou ikony?' ptala jsem se. 'K čemu ikony? My jsme přece všichni tady živě přítomní.' Nejkrásnější mezi všemi byla Panna Maria. S pláčem jsem ji prosila:'Uzdrav moje nohy, nebo mi dovol, abych tu zůstala.' Ale Královna nebes mi odpověděla:'Ty zde ještě nemůžeš zůstat. Potřebuji tě na zemi. Ale já tě nikdy neopustím', slíbila mi." Pak dostala od Panny Marie dar:   c h a r i s m a   u z d r a v o v á n í.
  Feodosino tělo nabylo opět normální teploty, a když se po dvou týdnech v nemocnici probrala, s námahou se vyplazila ven z márnice a ti, kteří ji uviděli, strnuli zděšením.

                                             První uzdravení.

  Když dospělí nebyli doma, Feodosie dávala pozor na malé děti, pomáhala v domácnosti při předení a pletení. "Byla jsem chudá a obratná. Často jsem si přivázala samovar na záda a odplazila jsem se k řece, abych ho vyčistila. Matce jsem pomáhala s praním a od osmi let jsem dojila krávu."
  Až do jedenácti a půl roku se tomuto děvčeti s hustými hnědými vlasy a modrýma očima zjevovali ve snu nebešťané, kteří ji učili žehnat vodu a olej na uzdravování lidí a slova modliteb při těchto úkonech. Pak dostala od Panny Marie pokyn   p ř i j í m a t   l i d i   a   u z d r a v o v a t   j e   o d   t ě l e s n ý c h   i   d u c h o v n í c h   n e d u h ů.   Panna Maria se zjevovala i těmto trpícím lidem a nabádala je, aby šli za Feodosií do domu k Artěmevových a prosili za uzdravení. První zázrak se stal, když za ní přišla jedna žena ze sousední vesnice se slepým kohoutem. "Kde máš tu bábušku, která léčí?" zeptala se otce Artěmeva. "Zde žádná bábuška není, je zde jen jedno děvče." Feodosie pokropila kohouta svěcenou vodou, ihned se mu vrátil zrak a zpráva o tom se rychle rozšířila jako požár. Brzy přicházeli lidé z blízka i z dáli a prosili o uzdravení nemocného dobytka. Na otázku, zda by mohla uzdravit i nemocné lidi, dala Feodosie prosícím svěcenou vodu a radila jim, jak mají sami prosit Pána Ježíše a Matku Boží. A tak mnozí získali uzdravení.

                                      Sama s třiceti šesti malými dětmi.

  Během komunistické vlády byly již ve třicátých letech takřka všechny pravoslavné kostely zavřeny nebo vyhozeny do povětří. Biskupy, kněze a mnichy i mnoho věřících odvlekli komunisti do trestaneckých táborů.
  Během druhé světové války v srpnu 1941 obsadili Němci vesnici Karpovo. Mnozí rodinní příslušníci rodiny Artěmemových museli odejít na frontu, jiní se ukryli někam do bezpečí. Jen postiženou Feodosii nechali samotnou na pospas smrti, bez pomoci a bez jídla. Kromě toho zoufalí obyvatelé spoléhali na Boží pomoc a přivedli Feodosii všechny malé děti, které nemohli vzít s sebou, když se zachraňovali útěkem do hor. Dětí bylo 36. A co udělá 15letá dívka? "Zapálila jsem sedm lampiček a dvanáct svíček, jedno batole jsem si vzala na klín a začala jsem se modlit k Bohu."
  Jednoho dne přišel do domu německý důstojník, který se doslechl, že v domě bydlí někdo, kdo má dar proroctví. Prostřednictvím tlumočníka se zeptal:"Řekni mi, děvče, kde je moje žena, co dělá a jak se má?" Odpověděla:"Velmi se trápí." "A je možné jí pomoci?" ptal se důstojník. "Ona všechno přetrpí a zvládne, a až se vrátíte, bude vám lépe." Důstojník řekl:"Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by se tak modlil k Bohu jako ty." Pak vystavil ochranný list. Feodosie ho nalepila do okna, nikdo ji už neobtěžoval a nevyhrožoval jí.
  Když Němečtí vojáci odtáhli, lidé se vrátili a našli své domy obsazené cizími lidmi. Feodosiini rodiče se nevrátili. Otec zahynul a matka zůstala u příbuzných v jiném městě. I do jejího domu přišli cizí lidé a Feodosii řekli:"Můžeš se odplazit na obecní úřad do sousední vsi a tam požádat o přístřešek."
 
                                       Přesně 700 dní bez přístřeší.

  V Zagalkově se nenašel nikdo, kdo by se ujal zmrzačeného děvčete v roztrhaných šatech a s krvácejícími koleny. S pláčem se ukrývala v šopě, ve chlévě, nebo se zahrabala do sena. V zimě si vyhrabala jámu ve sněhu, zalezla do ní a tam spala. Pila špinavou vodu a často jen hrst sněhu a jedla lýko z břízy, v létě trávu a polní květy a tu a tam jí někdo dal kousek chleba. "Při tom všem jsem se neustále modlila k Bohu a připravovala se na smrt." Denně zpívala písně a modlila se modlitby, jaké se zpívají a modlí u umírajících. Ta doba, kdy žila jak úplný bezdomovec trvala rovných 23 měsíců. Feodosie přežila jen úplným zázrakem. Pán jí chtěl dát účast na vykupitelském utrpení, které i pro Bohočlověka znamenalo někdy život bez domova. Lišky mají doupata, ptáci hnízda, a Syn člověka nemá , kam by hlavu položil. Všechnu sílu a útěchu dostávala jen od Boha. Pak jí v roce 1943 dala Panna Maria na vědomí:"Už jsi strávila na ulici dost času. Teď dostaneš přístřeší. Dnes někoho potkáš."
  A skutečně. Ten den přijala Feodosii do svého domu v Tomkinu 72letá mniška Natálie, která zázračně přežila roky pronásledování a mohla se vrátit domů z vězení. V jejím domě pak bylo o Feodosii dobře postaráno až do Natáliiny smrti. V atmosféře tohoto domu, kde bylo cítit sílu modlitby, našlo děvče své konečné povolání. V daném čase mohla Feodosie tajně složit řeholní sliby jako Bohu zasvěcená osoba a jako pravoslavná mniška přijala řeholní jméno Makária.

                                        Všichni jsou moje děti.

  Jestliže dříve vyhledávali lidé Feodosii s prosbami jen občas, po řeholních slibech to byl nekonečný proud prosebníků. Auty, v autobusech nebo vlakem přijížděli Rusové, Ukrajinci, Tataři, Cikáni a hledali u ní radu i pravoslavní kněží, duchovenstvo, starci i židé a ateisté, dokonce i posedlí. Přicházely osoby zapletené do věštění, čarodějnictví, které bylo tehdy velmi rozšířené a dodnes zde má své zázemí. Hlavně přinášeli Makárii netušená utrpení. Mladí i staří, všichni očekávali tělesnou nebo duchovní pomoc od slabé ženy, která se jako hromádka neštěstí krčila ve své posteli. Odtud vykonávala své povolání téměř padesát let.
  Jednou se Makária zeptala Panny Marie, která se jí často zjevovala:"Matko, proč sis vybrala právě mne, takového mrzáka?" Maria jí odpověděla:"Všechno jsem obešla a nenašla jsem nikoho lepšího než tebe. Patříš mezi vyvolené." "Ale jakou já mohu být vyvolenou? Vždyť celý život trávím jen v posteli." "Ano, ty jsi moje dokonalá." "Nerozumím, co je to dokonalá", odpověděla Panně Marii a uctivě se Královně nebes poklonila:"Utrpení ráda přijmu. Co je trpět, to vím."
  Jeden její duchovní syn řekl:"Svým utrpením objímala celé Rusko." Makária se jednou svěřila:"Bůh stvořil takovou nepatrnou osobu, jako jsem já, abych trpěla."
  O zachovávání Božích přikázání a řeholních pravidlech prohlásila:"Za prvé: Já nic nenarušuji a snažím se nebešťany neurážet. Za druhé: Podřizuji se všem." Při vzpomínkách na všechno, co zažila, říká:"Já jsem nepoznala nikoho kromě Pána.  O n   j e   z á ř i v ý,  zářivější než slunce.  N e s m í m e   h o   u r á ž e t !   Nic kromě něho a své postele jsem neviděla. Budu tu ležet ještě dlouho,  d í v a t   s e   n a   n ě h o   a   t r p ě t   z a   v š e c h n y.   Tak se dá žít i do sta let."
  Během svého života byla často nemocná. Už jako dvacetiletá ztratila všechny své zuby. A když jako jedenatřicetiletá ležela pět měsíců v nemocnici se zánětem ledvin, lékaři a sestry ji ve svém duchovním hladu rádi navštěvovali. Jeden za druhým ji prosili, aby je naučila modlitbě, a všichni si tajně opisovali její modlitební knížku, což bylo tehdy za komunismu zakázáno a bylo to i nebezpečné.
  Když k jejímu lůžku přicházeli nemocní a trpící, díky daru číst v srdcích věděla o nich víc než oni sami. Přesto jim trpělivě naslouchala a utěšovala je. S lidmi, kteří u ní hledali radu a pomoc, se především modlila a zároveň je povzbuzovala, aby důvěřovali Pánu Ježíši a jeho Matce.  A   m n o h o   m o d l i t e b   b y l o   v y s l y š e n o   a   u d á l a   s e   č e t n á   u z d r a v e n í.
  "Všechny přivedu k Pánu, který mi určitě řekne:'Makário, přivedla jsi mi skutečně všechny možné lidi, které jsi jen potkala. Jedni tě vydírali, druzí tě uráželi a třetí tě okrádali.' Já však budu jen prosit:'Pane, smiluj se nade všemi.' Máťuška se bude modlit. Ano, já se budu modlit a ty se budeš mít lépe...Na mě však není ani kousek místa, které by nebolelo. Prosím Pannu Marii,  a b y   o d ň a l a   b o l e s t   v á m   a   d a l a   j i   m n ě.  Je mi vás tak líto.  v y   v š i c h n i   j s t e   m o j e   d ě t i."  Jednoho dne za ní přišla žena se zlým úmyslem. Když políbila Makáriinu ruku, hned jí otekla. Některé její duchovní děti protestovaly:"Máťuško, ty přece víš s jakým úmyslem kdo přichází. Když ne s dobrým, takového člověka nevpouštěj." Ale dobrotivá trpitelka odpověděla:"Nesmíme jim bránit.  J e   t ř e b a   s e   s m i l o v a t   n a d e   v š e m i !"  A během tichých nočních hodin se Makária ustavičně modlila a její tvář zářila. "Nevím, co je to v noci spát. Ale není to ani milost, ani síla nebo statečnost. Nespím, protože nemám kdy; na spánek mi prostě nezbývá čas", řekla.
  Mnoha trpícím lidem se ukázala ve snu, (Jako otec Pio z Itálie.) přinesla jim útěchu a odpověď na neřešitelné problémy. V noci také žehnala olej a vodu. Další den si návštěvníci posvěcenou vodu a olej odnášeli a jejich prostřednictvím se děly nesčetné zázraky uzdravení. I když byla na Makárii přes den patrná velká únava a domlouvali jí, aby si oddechla, ona tiše odpovídala:"A kdo bude trpět? Trpět budu já, to je moje úloha. Mně je dobře. Jen tvrdohlavý člověk se nemá dobře. Mně je dobře všude."
                                             Jurij Gagarin na scéně.

  K Makáriiným návštěvníkům patřil i světoznámý kosmonaut Jurij Gagarin, který jako první člověk obletěl zemi. Jeho vzrušující let do vesmíru 12. dubna 1961 trval jen 161 minut a udělal z něho hrdinu Sovětského svazu. Obec Gžatsk přejmenovali na Gagarin. Odtud přicházeli místní obyvatelé za Makárií do Tomkina vzdáleného asi 80 kilometrů. Mezi nimi byla  několikrát i kosmonautova matka Anna, prostá a skromná dojička. Stěžovala si svému synovi, že svatá, chudá asketička nemůže vyžít ze svého důchodu.
  "Gagarin za mnou přišel vícekrát, naposled tu byl začátkem března 1968. Dlouho jsme spolu rozmlouvali. Řekl mi:'Zařídím věci tak, aby vám zvýšili důchod, není spravedlivé, abyste dostávala tak málo.' Byl to člověk prostý jako dítě. Tehdy jsem mu řekla:'Juriji, už nikdy nelétej. Ty už nesmíš létat. On však neposlechl a zastihla ho smrt. Zemřel 27.března 1968 ve věku 34 let. On však tím není vinen...byl tak mladičký." Za jeho duši se vždy modlívala.

                                            Dobrovolní pomocníci v domě.

  Po smrti setry Natálie převzali péči o její domácnost a návštěvníky ženy z okolí a dobrovolnice. Pro Makárii však mnohé z nich byly jen trápením, protože se chovali arogantně a hrubě. I když byly dobře placeny, byly to ženy nespokojené a často kradly peníze i potraviny, které přinesli návštěvníci hledající uzdravení. Na bezbrannou světici často křičely, nedávaly jí záměrně jíst a pít, nereagovaly na její volání o pomoc, když na konci svého života téměř oslepla. Některé z těchto dobrovolnic dokonce   p r o v o z o v a l y   č e r n o u   m a g i i.  Stávalo se často, že bezdůvodně samy zhasly všechny olejové lampy - byl to projev duchovního boje proti Makárii zcela sjednocené s Bohem a Bohem inspirované. Čekaly netrpělivě na její smrt, aby si mohly přivlastnit její dům.
  "Ď á b e l   j e   n u t i l,  a b y   b y l y   n a   m ě   z l é   a   a b y   n a   m ě   k ř i č e l y",  konstatovala bez hněvu. "Já při tom klidně sedím nebo ležím na posteli nebo si přikryji hlavu peřinou. Ležím a neřeknu ani slovo. Musím mlčet."
  Jednou se jí jeden duchovní syn zeptal, proč tolik pláče. Ona prostě odpověděla:"Pláču za vás všechny. Celý život jsem strávila v modlitbě a v slzách. Nic jiného neznám." Jednou se obrátila na jednu svou pomocnici:"Kde je ten džbáneček?" "Jaký džbáneček?" dostala podrážděnou odpověď. "Takový pěkný zlatý,  o   k t e r é m   m i   h l a s   ř e k l,  že do něho sbírají všechny mé slzy."
  Na konci života nemocné Makárie spávaly nevraživé ženy dokonce v jejím pokoji a nevpouštěly žádné poutníky, i jejím duchovním dětem bránily v přístupu, v rozhovoru a v pomoci.Bezbranná Makária byla vydaná na pospas jejich náladám. "Jsem slabá a ony mě sužují. Jen se modlím a na nikoho se nehněvám, ať je všem dobře. Matko Boží, odpusť všem, kteří mne trápí."
  Byla ve svém domě stále více izolovaná a tak se splnila jedna její dávná předpověď:"Budu velmi osamělá a všemi opuštěná."
 
                                               Královna nebes.
 
  To, co bylo v životě Mákárie zvláště mimořádné, byl její  d ů v ě r n ý   v z t a h   k   P a n n ě   M a r i i.  Byla období, kdy se jí Panna Maria obklopená vůní květů zjevovala každý den. Sedla si na malou dřevěnou lavičku u její postele a laskavě nemocnou utěšovala. Zjevovali se jí také světci a radili jí, jak má nést svůj těžký životní kříž. I svatý Serafim ze Sarova se jí zjevil v roce 1982. Sedl si také na lavičku a otcovsky ji napomínal:"Musíš víc spát, je třeba spát šest hodin, jinak budeš slabá." Při každé návštěvě dala Panna Maria své trpitelce novou důvěru a sílu, takže Makária pak zářila a byla veselá. Od Panny Marie měla Makária také slova útěchy a rady pro všechny, kteří u ní hledali pomoc. "Ona řídila všechna moje slova a skutky." Panna Maria jí ukazovala také to, co se děje ve světě. Na otázku, zda rozumí řeči Panny Marie, odpověděla:"Proč bych jí neměla rozumět, vždyť Panna Maria je Ruska a mluví jako my. Ona nemusí hned odpovídat a přitom mluví velmi tiše. Je třeba   s e   n a u č i t   j í   n a s l o c h a t.  Ona i nás prosí:  'Ž i j t e   t i š e j i !' "
  V posledních letech, když ještě přijímala mnoho nemocných, sama sotva zvládala velký nával lidí. "Chybí mi síla, abych dokázala unést velké břemeno všech těch nemocných, pijanů a protivů, stěžovala jsem si vícekrát Panně Marii. Pohladila mě vždy něžně po hlavě a řekla:'Ještě trochu vydrž! Velmi ses natrápila, ale ještě jsi zcela nesplnila svou úlohu, proto tě ještě k sobě nevezmu. Jinak bych si tě už dávno vzala, ale nenašla jsem nikoho, kdo by byl ochoten převzít tvé místo.' A když to není kdokoliv, ale sama Královna nebes, je třeba vydžet. Ona mi dává sílu a trpělivost."
  Někdy plakala i Panna Maria, takže samotná Makária ji musela utěšovat. "Jak jsem byla smutná a jak mě to bolelo, když jsem musela vidět všechny ty velké slzy v očích Panny Marie. Ona je prolévala v poslední době, když za mnou přišla v noci. Já bych je byla všechny posbírala."(To už se Panna Maria zjevovala na různých místech světa a varovala nás před tresty, které nad námi visí, ale málo lidí se obracelo a nevěřilo v Boha a v nebe, proto tak plakala, že mnoho lídí odchází do zatracení.)

                                                 Božské sloupy.

  Díky vnitřnímu světlu věděla Máťuška Makária o svatých duších, které v té době žily v Rusku:"Existují sloupy, je jich mnoho. Tyto duše prosí Boha. Jsou skryté před cizími zraky, bývají v horách a v malých chatrčích - tak malých, že je tam jen stolík a na stěně visí ikonka. Ty duše jsou sloupy, které sahají od země až do nebe. Jen ať stojí tyto sloupy,  o n y   s e   z a   n á s   m o d l í", řekla.
  Makárii by nikdy nenapadlo v její pokoře považovat se za takový Boží sloup, a přece byla jedním z nich. V roce její smrti mělo více Makárii blízkých osob sny, ve kterých viděly máťušku jako mladou, čtrnáctiletou. Stála na svých nohou zdravá a byla slavnostně oděna jako královská dcera. Když jí o tom říkaly, zamyšleně odpověděla:"Doufám, že jednou budu v nebi, i kdyby to bylo na nejkrajnějším konci! Máťuška nepotřebuje mnoho místa. Po své smrti budu moci více pomáhat. Řeknu Panně Marii:'Ti všichni jsou moje děti. Přijmi je!' "
  Když umírala ve věku 67 let 18.července 1993, její poslední slova byla:

                 "M O D L E T E   S E   A   P O S T Ě T E   S E - V   T O M   J E   S P Á S A !"


  Svatý Maxmilián Kolbe:"Víte, kolik lidí na světě ještě nezná Boha, nezná Neposkvrněnou, a proto se nejednou ptají, proč žijí na tomto světě? Chybí jim štěstí, především v těžkostech života a v utrpení. Nevědí, že cílem lidského života je Pán Bůh,  ž e   v š e c h n o   n a   t o m t o   s v ě t ě   j e   p r o s t ř e d k e m   k   z í s k á n í   B o h a    n a   v ě č n o s t i    v   n e b i.  Nevědí,  že   P r o s t ř e d n i c í   v š e c h   m i l o s t í    j e   P a n n a   M a r i a   N e p o s k v r n ě n á !  Že když se k ní utíkáme a ji milujeme, přibližujeme se k Bohu nejjednoduššeji a nejrychleji..."


                                   ZJEVENÍ PANNY MARIE V PAŘÍŽI V ULICI RUY DU BAC V ROCE 1830.

  Cyklus mariánských zjevení s celosvětovým posláním začal v roce 1830 v Příži pro řeholní sestru Kateřinu Labouré. Na přání  Panny Marie byla ražena  z á z r a č n á   m e d a i l k a   s  úctou používaná do dnešní doby.
  Kateřina Labouré nikdy nechodila do školy a od doby prvního svatého přijímání byla rozhodnuta stát se řeholnicí. Do noviciátu nastoupila 21.dubna 1830 na ulici Ruy du Bac v Paříži. Celý život se chovala nenápadně a prostě; téměř nikdo, kromě jejího zpovědníka, nevěděl o jejích zjeveních. Již před prvním zjevením Panny Marie měla různá jiná zjevení a toužila se setkat též s Matkou Boží. K tomu došlo v noci z 18 na 19. června 1830. Svému zpovědníku o tom vyprávěla následující: V půl dvanácté ji vzbudilo asi pětileté dítě a odvedlo ji do kaple, která byla k jejímu překvapení zcela rozsvícená. Potom přišla Panna Maria a usedla do křesla pro kněze poblíž oltáře. Kateřina jí padla k nohám a Svatá Panna jí řekla:"Mé dítě, dobrý Bůh vás chce pověřit posláním. Budete mít mnoho utrpení, ale překonáte ho, myslíc na to, že tak činíte pro slávu dobrého Boha. Poznáte, co je od dobrého Boha, bude vás to trápit tak dlouho, až to sdělíte tomu, kdo je pověřen vaším vedením. Budou vám odporovat, ale dostanete milost, nebojte se. Řekněte jim všechno s důvěrou a prostotou. Uvidíte jisté věci, buďte si toho vědoma. Budete inspirována ve svých modlitbách.
  Časy jsou   v e l m i   z l é.  Francii   p o s t i h n o u   p o h r o m y.   T r ů n   b u d e   p ř e v r á c e n.   C e l ý   s v ě t   b u d e   p ř e v r á c e n   p o h r o m a m i   v š e h o   d r u h u.  Ale přijďte k nohám tohoto oltáře: zde budou milosti rozlity na všechny osoby, jež o ně požádají s důvěrou a naléháním, na velké i malé.
  Přijde chvíle velkého nebezpečí; bude se zdát, že všechno je ztraceno; tehdy budu s vámi, důvěřujte; v obouch komunitách, které mám ráda, pocítíte moje navštívení, Boží ochranu, budu s vámi. V jiných klášterech však budou oběti. Mezi pařížským duchovenstvem budou oběti. Arcibiskup zemře.
  Mé dítě, budou opovrhovat křížem, pohodí ho na zem, opět otevřou bok našeho Pána: u l i c e   b u d o u   p l n y   k r v e,   c e l ý   s v ě t   u p a d n e   d o   s m u t k u."  Zde Svatá Panna zármutkem nemohla mluvit, bolest ji sevřela tvář. První zjevení bylo u konce.
  O týden později, dne 27.července, revoluce v Paříži vypukla a vše podle předpovědi se vyplnilo.

  Dne 27.listopadu měla Kateřina druhé zjevení Panny Marie a to během modliteb v kapli v 17,30 hodin. Kateřina o tom vypráví:"Panna Maria měla šaty z narůžovělého hedvábí. Na hlavě měla bílý závoj. Nohama stála na polovině bílé koule. Pod nohama měla hada zelené barvy. Oči měla obrácené k nebi. Její tvář byla krásná. Najednou jsem postřehla na jejích rukou prsteny. Na všech byly velké drahokamy, které vyzařovaly paprsky. Panna Maria řekla:"Krása a jas paprsků je symbolem   m i l o s t í,  k t e r é   r o z d á v á m   v š e m,  kteří  o ně prosí." Dala mi pochopit, že je jí velmi milé, když ji o milosti prosíme. Drahokamy, které nevyzařují žádné paprsky, představují milosti, o které nikdo neprosí.
  Najednou se nad Pannou Marií vytvořil oválný obraz a po rozvinutí na něm bylo napsáno: Ó, Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme. Kateřina uslyšela vnitřní hlas:"Nech zhotovit takovou medailku.  T i   k t e ř í   j i   b u d o u   s   d ů v ě r o u   n o s i t   d o s t a n o u   m n o h o   m i l o s t í."
  Pak se obraz otočil a na drhé straně uviděla písmeno "M" a nad ním kříž. Pod písmenem M byla přesvatá Srdce Jěžíše, ovinuto trnovou korunou a Panny Marie, probodeno mečem.
  Otec Aladel, zpovědník sestry Kateřiny, přijal oznámení Kateřiny o přání vyrábět medailky lhostejně, ale po dalším zjevení 27.listopadu 1830, kdy Panna Maria opět naléhala na zhotovení medailky, oznámil celou situaci pařížskému arcibiskupovi de Quélenovi, který dal souhlas k jejímu zhotovení.
  Přání Panny Marie tak bylo brzy splněno. O medailku byl od samého počátku velký zájem a velmi rychle se začaly objevovat zprávy o jejím zázračném působení. Bylo nahlášeno a ověřeno velké množství případů nejen zázračného uzdravení a záchrany, ale i duchovních konverzí.
  Panna Maria sama vysvětlila Kateřině Labouré některé podrobnosti zjevení. Například jí řekla:"Dítě moje, tato koule představuje celý svět..Paprsky jsou symboly milostí, které rozdávám všem, kteří o ně prosí." Svěřila jí i určité skutečnosti, které se týkají symbolů. Přední strana představuje Marii jako Neposkvrněné početí a prostřednici milostí. Zadní strana symbolicky vyzdvihuje Mariinu úlohu jako spoluvykupitelky, která má jedinečnou účast na Ježíšově vykupitelském díle. Pod křížem, na kterém bylo srdce jejího Syna probodnuto mečem, pronikl její Srdce meč nadpřirozený. Tak symbióza písmene "M" a kříže a skutečné spojení Srdcí představuje jejich neoddělitelné poslání, které přineslo lidstvu spásu. Tyto symboly obsahují hluboká, ale lehce pochopitelná poučení. Vždyť sama Panna Maria řekla Kateřině, když se ptala, co je tam třeba napsat:"M a dvě srdce hovoří dost jasně."
  Medailka Neposkvrněného Početí, jak byla zpočátku označována, byla bleskurychle rozšiřována po celých miliónech nejen na našem kontinentě, ale doslova po celém světě. Všude přinášela milost obrácení, často zázračného, a proto ji lid brzy začal nazývat   z á z r a č n á   m e d a i l k a   P a n n y   M a r i e.  Od roku 1833 přicházely do Rue du Bac a do pařížského arcibiskupství dopisy různých biskupů. Oznamovali, že od doby, kdy začali rozdávat zázračné medailky Panny Marie, která se zjevila v Rue du Bac, víra věřících ožívá, probouzí se duch modlitby a je mnoho obrácení.
  Nosme zázračnou medailku, sama Panna Maria žádala, abychom ji nosili. Katolická úcta k obrazům svatých se neprotiví ustanovení Starého zákona,  k t e r ý   z a k a z o v a l   v y r o b e n é    s o c h y   a   j i n é   z n á z o r n ě n í   b o ž s t e v.  Bůh při vtělení na sebe vzal   l i d s k o u   p o d o b u   a   t u   j e   m o ž n é   z n á z o r n i t.   Sám Ježíš si přál, abychom měli vytvořený jeho portrét, nazvaný   B o ž í   M i l o s r d e n s t v í,  a  pověřil tím další řeholnici v Polsku, Faustynu Kowalskou, a obraz se také rozšířil do celého světa.
  Obrazům a sochám Pána Ježíše, Panny Marie a ostatních svatých připisujeme jen relativní úctu. Neuctíváme kus kovu nebo malbu. Pouze nás tato díla vyzývají   u c t í t   t o h o,   k o h o   p ř e d s t a v u j í.   Z čehož mají evangelíci, Jehovité a jiná náboženství strach. Je to jakobychom u sebe nosili fotografii někoho drahého.
  Je celkem přirozenou potřebou i nejvyrovnanějšího člověka mít u sebe obraz milované bytosti. Proč by tedy   k ř e s ť a n   n e n o s i l   o b r a z   s v é   n e b e s k é   M a t k y   P a n n y   M a r i e ?   Zvláště zázračnou medaili, která ji vyobrazuje tak, jak sama chtěla. Ona je geniálním vnuknutým souhrnem celé mariánské teologie, jak ji podává Církev, a ta medaili posvětila.
  Ano, nosme s důvěrou Zázračnou medailku. Církev a Panna Maria, Matka Církve, vědí, co dělají, když vzývají svoje děti, aby nosili   s   v í r o u   a   d ů v ě r o u   t e n t o   p o ž e h n a n ý   p ř e d m ě t,  který  povzbuzuje k modlitbě, přitahuje milosti do duše a často chrání před útoky ďábla naši duši i tělo.
  (Z časopisu Immaculáta.)


  MODLITBA PAPEŽE PAVLA VI.:"Maria, Matko, pohleď na celé lidstvo, na náš moderní svět, do kterého nás Boží Prozřetelnost postavila!  J e   t o   s v ě t,  k t e r ý   s e   s t a v í   z á d y   k e   K r i s t u,  jedinému pravému Světlu.   N y n í   s e   c h v ě j e   a   z m í t á   v   k r a j n ě   n e b e z p e č n ý c h   t e m n o t á c h,  k t e r é   s i   s á m   v y t v o ř i l !  Kéž jej Tvůj vlídný mateřský hlas přivede k pravému Životu a Světlu lidstva. Ty krásná Panno, vznešená Matko, Ty požehnaná mezi ženami! Buď lidem vůdčí hvězdou, která vede ke Kristu, jedinému a nejvyššímu Světlu světa! Vypros nám vědomí správného smyslu bytí. Trpícím vypros útěchu, mrtvým věčný život! Ukaž nám, že jsi Matka! Dej nám poznat, že jsi naše Matka! O to Tě prosíme, milostivá, přívětivá, přesladká Panno Maria. Amen."



  JEŽÍŠ:"Ano, Maria, ryzí skvost Mého nebe. Prostřednice mezi Mnou a lidmi. Stružka, kterou vytékají Mé milosti až k pozemským dětem. Maria, zářící hvězda, kralující nad všemi dušemi v nebi i na zemi. Nepřehlížejte její moc, neboť je nesmírná. Právě skrze ni bude zlý duch poražen! Posuďte podle toho důležitost modlitby k Marii. Skutky lidí získávají na ceně, když jsou vykonány v ní a skrze ni. Mé Srdce plesá radostí, když Mně svýma mateřskýma rukama nabízí vaše dary. Kdybyste lépe znali Srdce své milé Matky, tak byste si více cenili daru Mé lásky!  Milujte ji a odevzdejte se jí. Je mi daleko příjemnější vás přijímat jejíma rukama.   D o v e d e t e   s i   p ř e d s t a v i t,  ž e   b y c h   v á s   m o h l   o d m í t n o u t,  j e s t l i ž e   M n e   o n a   ž á d á   o   p o m o c   a   p ř i s p ě n í   p r o   v á s ?"


                                                  J A K O   M A T K A   K   M A T C E.

  Píše se rok 1830: Panna Maria se zjevuje novicce Kateřině Labouré v kapli kláštera milosrdných sester v Rue du Bac v Paříži. Při prvním zjevení se Panna Maria posadí na křeslo, které stojí v blízkosti oltáře, a hovoří se sestrou, která před ní klečí. Poté se tato kaple stala světoznámou, protože při druhém zjevení obdržela Kateřina Labouré úkol dát razit zázračné medailky.
  Píše se rok 1995: Představená kláštera milosrdných sester zvedá telefon. Zadržuje dech, aby arcibiskupovi z Recife v Brazílii na druhém konci vedení mohla odpovědět. Biskup mluví o tom, že má v rukou všechny doklady a sám přejímá odpovědnost za celou záležitost...
 
  Celý příběh začal tři týdny před tímto telefonním rozhovorem. Jedna Brazilčanka cestuje do Paříže. Podstupuje tuto dlouhou cestu, protože její mateřské srdce již velice dlouho trpí. Nyní slyšela, že Matka Boží v Rue du Bac vykoná často veliké věci pro ty, kdo ji prosí. Bere s sebou svoji malou dceru. Přivede ji do Rue du Bac, aby si zde vyprosila zázrak. Chtěla by ji posadit na křeslo, na kterém seděla Matka Boží, když se zjevila Kateřině Labouré.
  A pak to bude zcela jistě takto: Bude hovořit k Matce Boží tak, jak mluví matka k matce. Té maličké je pět let. Lékaři jí řekli, že je nevyléčitelně nemocná. Matka Boží uvidí její nouzi a jistě nenechá tu malou jen tak jednoduše jet zpátky domů...
  Matka a dcerka procházejí velkou branou kláštera. Jdou až na konec chodby, kde je kaple zázračné medailky, a vstupují dovnitř. Modlí se tu mnoho lidí. Matka poznává místo, které tak často viděla na pohlednicích. A zcela pomalu, na kolenou a v modlitbě, postupuje v kapli kupředu. Och, je tu provaz, a tak není možno vstoupit do presbytáře. Ale pro Brazilčanku to není žádná překážka. Ostatně dítě nepřišlo z tak velké dálky, aby se nyní dotýkalo křesla pouze pohledem.
  Co dělat? Výborně, sestry přišly pracovat v oltářním prostoru. "Sestro, dovolte té malé, aby se mohla posadit na křeslo, prosím vás."- "Promiňte, ale to vám nemůžeme dovolit, to by pak prosil každý, a to je nemožné!"
  Ta slova zasáhnou matčino srdce jako meč, protože právě toto křeslo tak zařadila do svého plánu. Musí se najít nějaké řešení..."Podívej se, sestry odešly", konstatuje matka o něco později a nový nápad osvítí její ubohé srdce. Šeptá dcerce:"Poslouchej, teď podlezeš ten provaz a potom půjdeš po čtyřech až pod to křeslo. Až tam budeš, polož ruku na to místo, kde Matka Boží seděla, a vrať se rychle zpátky. Ale rychle!"
  Malá se nenechá dvakrát pobízet. Po čtyřech leze na stanovené místo. Pak položí svou tvářičku a nechá ji dlouho ležet na sametovém křesle. Konečně se pomalu vrátí. "Proč jsi to udělala?" Kárá ji matka. "Říkala jsem ti, aby ses jen krátce dotkla křesla!" "Ale maminko", říká jí zářící dítě, "ta milá paní mi sama řekla, abych si položila hlavu na její kolena."

  Když se vrátili do Brazílie, bylo dítě úplně zdravé. Příběh vyvolal takový rozruch, že sám biskup chce o tom telefonicky informovat milosrdné sestry v Rue du Bac. v ruce má všechna dobrozdání a všechny potřebné důkazy, které potvrzují toto lidsky zcela nevysvětlitelné uzdravení.
  (Z Feur und Licht 78/2001)


Zjevení Janovo(8,1-6): A když Beránek rozlomil sedmou pečeť, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny. Potom jsem viděl, jak sedmi andělům, stojícím před Bohem, bylo dáno sedm polnic.
  Jiný anděl předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech posvěcených položil na zlatý oltář před trůnem. A vystoupil dým z kadidla spolu s modlitbami posvěcených z ruky anděla před Boží tváž. Tu vzal anděl kadidelnici, nahrnul do ní oheň z oltáře  a   v r h l   j i   d o l ů   n a   z e m;  a  nastalo burácení, hřímání, blesky a zemětřesení.
  A   s e d m   a n d ě l ů   s   p o l n i c e m i   s e   p ř i p r a v i l o,   a b y   z a č a l i   t r o u b i t.

                  
                                     POSELSTVÍ PÁNA JEŽÍŠE V ESCORIALU.

Ježíš promlouvá k Amparo Bardenasové 25.září 1981:
  "Pověz jim, má dcero, že jsem jakoby Otcem onoho marnotratného syna.   K d o k o l i   s e   k e   m n ě   v r á t í,  b u d e   z a c h r á n ě n,  očekávám ho s otevřenou náručí. Jsem velmi zarmoucen. Řekni jim,  ž e   t r u b k y   j s o u   u ž   p ř i p r a v e n y,  jen jen se rozeznít.  B ě d a   t o m u,  kdo není připraven na okamžik, až se rozlehne   j e j i c h   z a t r o u b e n í!"

  Maria Promlouvá:"Zápas je nablízku. Se srdcem zdrceným budu přihlížet, jak množství mých dětí bude odváděno do hlubin propasti. Více však už činit nemohu, paži svého Syna už nezadržím. Mnozí zemřou rukou nepřítele: jeho vláda však dlouho nepotrvá.
  Děti budou bojovat s rodiči. Zemře mnoho nevinných.Já je však budu očekávat ve svém příbytku. Příbytky pro vyvolené jsou připraveny. Rovněž tak věznice pekel jsou připraveny. Boj vám bude připadat velmi dlouhý; tehdy v něm nepřítel zvítězí. Nastanou tři dny temnoty a měsíc bude zářit jen slabě. Opravdoví synové Boží setrvají v modlitbách, nezapomínajíce na Boha; budou   t o   s t r a š l i v é   d n y... Já požaduji jen modlitbu: modlitbou se zachráníte.
  V těchto dnech se Henoch a Eliáš zjeví osobně a budou konat velké zázraky, aby se nepřátelé mého Syna obrátili a navrátili se k Bohu.
  Mé děti, obracím se na vás s výzvou: vezměte svůj kříž a následujte mého Syna, neboť je velmi unaven: pomozte mu, nadlehčete mu jeho kříž. Buďte v modlitbě stálí a čiňte oběti. Růženec, mé děti, bude obrovskou silou. Nevšímejte si těch, kdo si myslí opak. Poslouchejte mě: růženec je modlitba, pokání a meditace. Jím oslavujete Nejsvětější Trojici. Není dokonalejší modlitby nad růženec! Právě proto ho po vás tolik žádám. Démon však usiluje o zničení tohoto velikého díla, jež mé děti konají Bohu, neboť ví, že růžencem lze od našeho Boha Otce dosáhnout nekonečných milostí. Kdybyste věděli, kolik duší jste vysvobodili prostřednictvím růžence! Mnoho vašich bratří prohlédlo právě tímto prostředkem. Pomohli jste nejen těm, kdo jsou mimo zem, ale i těm, kdo vás obklopují. Modlete se a rozšiřujte růženec pro spásu mnohých. Dávejte světu, byť to i nechtěl, modlitbu a lásku. Právě tak ho pomůžete spasit."

  Ježíš 22.ledna 1982:"Žijete poslední vteřiny před katastrofou. Pro mne to jsou pouhé vteřiny.  P r á v ě   p r o t o   v á m   v a š e   m a t k a   p ř i n á š í   p o s e l s t v í,  vy ho však neberete na vědomí!  T r e s t   z a s á h n e   a   z n i č í   d v ě   t ř e t i n y   l i d s t v a !  A  přesto,   p ř e s   v š e c h n y   v ý s t r a h y   to  neberete  na  vědomí!"




                               MARIÁNSKÁ ZJEVENÍ  A  POSELSTVÍ  LIDEM  20. STOLETÍ.

  Od roku 1830 se Maria zjevuje na stále větším počtu míst po celém světě. Někdy se ukazuje jen svým vyvoleným vizionářům, jindy, jako například v roce 1987 v SSSR, desetitisícům svědků včetně příslušníků tajné policie.
  Proč vlastně tato zjevení? Maria k nám přichází s velmi prostými poselstvími: lidstvo se odrodilo Bohu a zařídilo se na zemi po svém. A výsledky této realizované utopie známe: jsou jimi ekologické katastrofy, stupňující se násilí, rozrušení právní jistoty, války, totality, hrozby nukleárního konfliktu. Maria nás proto přichází varovat, že takto nelze pokračovat do nekonečna a že jedinou cestou ke smírnému vyřešení všech světových problémů na všech úrovních je  v š e o b e c n ý   n á v r a t   k   B o h u,  o b r á c e n í,  m o d l i t b a   a   p o k á n í.
  (František Press-Mariánská zjevení a poselství lidem 20.století.)


 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář