Jdi na obsah Jdi na menu
 


Č.12 V Boží škole. Bůh nás stále varuje 2.část: Lurdy zázračná uzdravení

                                  


                               Č.12   BŮH  NÁS  STÁLE  VARUJE 2.ČÁST.

                                        Lurdy - zázračná uzdravení.

  Lurdy jsou jako mariánské poutní místo počtem návštěvníků na druhém místě na světě; celkem pět miliónů ročně, na prvním místě je Guadalupe v Mexiku s šesti milióny. Ale počtem uzdravených a hlavně uznaných zázračných uzdravení na místě prvním.
  Za čtyřicet roků od objevení pramene Bernadetou se v Lékařské kanceláři hlásilo jako uzdravených více než čtyři tisíce nemocných, kteří byli náhle uzdraveni, z nichž po velmi přísném lékařském šetření, bylo za lékařsky  n e v y s v ě t l i t e l n ě   u z d r a v e n é   uznáno jen asi čtyři sta. Z tohoto počtu prohlásily diecézní komise k roku 1998 pouze šedesát pět
nemocných  za   z á z r a č n ě   u z d r a v e n é.
  Konečně akceptovalo lurdské zázraky i světové lékařské fórum: v Haidelbergu v Německu se konal před dvěma roky (kniha byla vydána v roce 2000) kongres onkologů-lékařů léčících zhoubné nádory. Šlo o jediné téma: spontánní (samovolné) vyléčení rakoviny. Podle různých kritérií bylo toto zřídka se vyskytující vyléčení rozděleno do šesti skupin. Poslední skupinu tvořily výlučně nádory vyléčené v Lurdech buď okamžitě nebo ve velmi krátké době. Tuto klasifikaci schválili i onkologové - vyznavači jiných náboženství -, ba dokonce i ateisté.
  Pro teology, kteří o zázračném uzdravení rozhodují, platí už přes 250 let kritéria, která v 1.polovině 18.století stanovil papež Benedikt XIV.(v r.1738):
  1.) Musí se jednat o těžkou nemoc, kterou vyléčit je nemožné nebo velmi obtížné.
  2.) Vyléčená nemoc nesmí před zázračným uzdravením jevit náznaky zlepšování.
  3.) Nesmí se před tím použít žádného léku, nebo nanejvýš jen takového, jehož neúčinnost byla potvrzena.
  4.) Uzdravení musí nastat náhle a okamžitě.
  5.) Uzdravení je úplné.
  6.) Nesmí nastat vlivem určitého prostředku nebo v navyklé hodině žádná neočekávaná krize zdravotního stavu.
  7.) Po vyléčení se stejná nemoc nesmí v žádném případě vrátit.
V dnešní době jsou tyto podmínky v Lurdech ještě daleko přísnější. Na následujících stranách budou zhruba načrtnuty osudy těchto těžce nemocných. (Já tu ze 66 případů vypíši jen několik.) Bohužel, bude každý takový případ muset končit až do omrzení stereotypním:...lékařsky nevysvětlitelné uzdravení se událo dne... a za zázračné bylo vyhlášeno dne...

                                                    Justin Bouhort.
                        Diagnóza: Zánět mozkových blan nebo dětská obrna s obrnou dolních končetin.
  Ač je diagnóza nejistá (stanovil ji Dr.Dozous), dítě ve dvou letech nechodilo, mělo horečky a rychle sláblo, takže se čekalo, že zemře. V tomto těžkém stavu ho matka vzala do zástěry a utíkala s ním k jeskyni. Bylo to počátkem července, kdy už bylo policejně zakázáno k jeskyni chodit. Matka toho nedbala a před zraky četných přítomných, mezi nimiž byla i Bernadeta a
Dr.Dozous, ponořila své dítě do vody 14 stupňů studené a držela je až po krk ponořené 15 minut. Pak je vytáhla, zabalila znovu do zástěry a běžela s ním domů. Uložila je do kolébky a přitom si všimla, že klidně dýchá a klidně usíná.
  Druhý den se stalo něco dosud nevídaného: Justýnek, který dosud nikdy nechodil a ani neseděl, vylezl bez cizí pomoci z kolébky, chodil k údivu celého okolí po celém pokoji a chtěl jíst.
  Dr.Vergez napsal do protokolu, že matka vystavila dítě takovému nebezpečí, jaké podle stavu lékařských zkušeností musí být lékaři naprosto odsouzeno; nikoliv ale od Boha, který takto hlubokou víru a lásku matky bohatě odměnil.
  Z uvedeného plyne, že o uzdravení nemusí vždy prosit postižená osoba, což v tomto případě malého Justýnka ani není možné, nýbrž že někdy stačí i vroucí modlitby osoby zástupné.
  Je třeba ještě upozornit, že to byl ten bývalý soused Bernadety, který přijel v roce 1933 jako 77 letý stařec na její svatořečení.

                                                  Pierre de Rudder z Belgie.
                     Otevřená zlomenina obou bércových kostí levé nohy s pseudoartrózou.(nepravý kloub)
  Toto uzdravení je mimořádné nejen tím, že se stalo v Lurdech, nýbrž v Belgii, a že viditelným "léčivem" nebyla ani lurdská voda. Toto zázračné uzdravení je pro všechny viditelně dokumentováno bronzovými odlitky těchto zhojených kostí, které je možno vidět na stěně hned při vstupu do "muzea fotografií, hned vedle Bureau médical - Lékařská kancelář, kde je vystaveno přes dvě stě už zažloutlých fotografií lékařsky nevysvětlitelně uzdravených. A samozřejmě i těch šedesát pět vyléčených zázračně.
  Jaký byl osud tohoto 52 roků starého muže? Při práci v zahradě před osmi lety na něho spadl strom a roztříštil mu levou dolní končetinu pod kolenem, a sice jak holenní, tak i lýtkovou kost. Ošetřující lékař napsal ve své zprávě, že při zatřepání touto končetinou bylo přímo slyšet, jak se spousta úlomků o sebe tře, jakoby "někdo třepal pytlem s ořechama". Přidala se k tomu infekce a lékařům bylo jasné, že jedinou pomocí je amputace, kterou ovšem pacient odmítl. Pohyboval se jen o dvou berlích, přičemž se zraněná noha otáčela různým směrem, protože byla držena pohromadě hlavně kůží. Osm roků se nemocný takto trápil a stále amputaci odmítal, i když mu z rány vytékalo velké množství zapáchajícího hnisu.
  Pak ho jednou napadlo vykonat pouť do mariánského poutního místa v Oostackeru v Belgii, kde se nachází jeskyně upravená podle jeskyně lurdské. Po neobyčejně namáhavé cestě se zde Pierre de Ruder vroucně modlil a prosil Pannu Marii o uzdravení, aby mohl uživit svou rodinu. Vtom se ho najednou zmocnil nezvyklý neklid a bylo mu, jako by byl bez sebe. Pak bez pomoci vstal  a   š e l   s i   b e z   b e r l í   pokleknout před sochu Panny Marie a poděkovat jí. Bylo to 7.dubna 1875.
  Druhý den ukázal svou nohu ošetřujícímu lékaři, který potvrdil, že kromě několika kožních jizev nenašel na končetině žádnou změnu od normálního stavu. Uzdravený žil ještě 23 roků, a když v sedmdesáti pěti letech zemřel, byl za 17 měsíců exhumován, protože vznikl vědecký spor mezi stovkou lékařů, kteří se k tomuto případu hlásili o slovo. O tomto sporu bylo tehdy
vytištěno více než tisíc novinových článků.
  Obě jeho končetiny byly přesně vyšetřeny, proměřeny, ofotografovány a zrentgenovány a ani při této přísné kontrole nebyly na uzdravených kostech nalezeny žádné odchylky od normy.
  Za deset roků po exhumaci byl de Rudder kanonickou komisí uznán za zázračně uzdraveného.

                                                   Yvonne Fournier.
                      Traumatická obrna levé paže, kauzalgie. (nesnesitelné bolesti.)
  V roce 1940 postihl 17tiletou Yvonnu těžký pracovní úraz v jedné továrně, když se její levá paže dostala pod otáčející řemenici. V následujících měsících se vyvinulo těžké poškození sympatického nervstva. Měla nesnesitelné bolesti v tomto nervstvu, takže si přála, aby jí paži raději amputovali. Navíc byla paže ochrnutá, oteklá a začala atrofovat. (ubývat na objemu svalstva) Chirurgové, i světoznámí, ji během pěti let celkem devětkrát operovali, ale všechno marně. Byla jí přiznána 70% invalidita, odpovídající stavu po amputaci jedné končetiny.
  Jakmile byl možný první zájezd poutníků do Lurd, ihned se přihlásila s nadějí, že jí Panna Maria pomůže. A skutečně: už při první koupeli pocítila, že ji zalévá po celém těle dosud neznámý pocit, podobný mravenčení, hlavně v levé paži. Bolesti náhle zmizely, vrátila se jí síla do paže, se kterou už mohla volně pohybovat.
  Ještě týž den byla 3x vyšetřena v Lékařské kanceláři a nevysvětlitelné uzdravení bylo potvrzeno všemi 26 přítomnými lékaři.
Po deseti letech byl omylem založený případ opět vytažen na světlo. Ještě téhož roku se k němu vyjádřilo pařížské Mezinárodní lékařské komité a předalo je pařížskému arcibiskupovi, který uzdravení v roce 1959 vyhlásil za zázračné.
  Poznámka: Mezinárodní lékařské komité se skládá ze zkušených profesorů a dostává od roku 1947 všechny případy nevysvětlitelných uzdravení v Lurdech. Schází se jednou ročně.

                                                  Rose Martin.
                    Rakovina krčku dělohy s metastázami do okolních lymfatických uzlin.
  V roce 1945, kdy ještě nebyly zavedeny ve Francii preventivní prohlídky v gynekologii, byl u 45leté pacientky odborným vyšetřením nalezen rakovinový nádor krčku dělohy, který si rok nato vyžádal hysterektomii.(vynětí dělohy)
  Začátkem dalšího roku se opět dostavil hnisavý výtok a nemocná začala očividně chřadnout. Nesnesitelné bolesti si vyžádaly až čtyřikrát denně morfiovou injekci(dostala jich celkem 5000). V červnu jí lékaři zjistili metastázy v okolních lymfatických uzlinách a dávali jí jen tři měsíce života.
  Milosrdné sestry, které ji v jejím domě bezplatně ošetřovaly, jí poradily jet do Lurd a prosit Pannu Marii o uzdravení.
Když do Ludr dojela, byla už v bezvědomí. Dva dni po sobě byla ponořena do lázně, ale stav se nezměnil. Zázrak se stal  a ž   p ř i   t ř e t í m   p o n o ř e n í :  náhle cítila návrat svých sil, sama vystoupila z vody a necítila žádné bolesti.
Pohybovala se zcela normálně, i když měsíce před tím nedokázala vstát z postele.
  Odjela hned domů, kde ji její lékař musel léčit pouze z předávkování morfiem! Za rok se představila v Lékařském byru, kde zjistili zcela normální klinický i rentgenologický nález. Lékařský kolektiv potvrdil, že uzdravení se nedá přirozeně vyložit.
Ještě téhož roku 1958 vyhlásil kardinál z Nizy uzdravení za zázračné.
  Paní Martinová žila bez jakékoliv recidivy ještě 46 let a zemřela ve věku 92 roků.

                                                Jeanne Gestas.
                                    Srůsty pobřišnice s okolními orgány.
  Nemocní, kteří se většinou v Lurdech obraceli k Panně Marii s prosbou o uzdravení, byli z převážné části hluboce věřící katolíci. Paní Gestas k nim alespoň dočasně nepatřila, protože ve svém mládí z církve vystoupila a o náboženství se nadále nestarala. Byla rozvedená a podruhé vdaná a manžel i syn o Bohu jen vtipkovali.
  Když se blížily její padesátiny prodělala v letech 1943-1946 několik břišních zákroků: nejprve vynětí žaludku (gastrektomii) pro žaludeční vředy, rok nato operaci brániční kýly spolu s odstraněním zaníceného tlustého střeva, další rok znovu obnovenou brániční kýlu. Při otevření břišní dutiny se ukázalo, že v dutině břišní jsou rozsáhlé vazivové srůsty v důsledku zánětu pobřišnice. Tento závažný anatomický nález byl provázen vážnými klinickými příznaky: opakovaná zvracení, silné bolesti břicha, opakovaná neprůchodnost střev a pokles váhy na 44kg. Chirurgové uvažovali o čtvrté operaci, když se těžce nemocná od jedné řeholní sestry dozvěděla o Lurdech. Proti odporu vlastní rodiny se zúčastnila v roce 1946 národní poutě do Lurd.
  O zážitcích před jeskyní vypráví vlastními slovy:"Tehdy jsem skoro vůbec nevěřila, a nyní jsem já, bývalá   o d p ů r k y n ě   n á b o ž e n s t v í,  na kolenou klečela a mluvila se Svatou Pannou v jednoduchých, ale uvážených větách. Vyprávěla jsem jí, že jsem nebyla žádnou dobrou křesťankou, ale že se chci polepšit a chodit zase do kostela, ke zpovědi a ke svatému přijímání, a že se budu usilovně snažit být dobrou věřící."
  Domů se vrátila v nezměněném tělesném stavu, ale změněná v nitru. Co v Lurdech Bohu a Panně Marii slíbila, mohla doma plnit jen s největším vypětím, její muž i syn se jejímu obrácení vysmívali a dál zůstali bojovnými ateisty. Ale ona už nepovolila a dál hledala sílu v intenzivní modlitbě.
  V roce 1947 se opět konala francouzská národní pouť do Lurd, které se samozřejmě účastnila, i když byla stále v ktitickém stavu. Co se stalo po ponoření do pisciny, vypráví těmito slovy:"Po celou dobu koupele jsem cítila, jako by nějaká ruka vjela do mne a celé vnitřnosti mně trhala. Po koupeli jsem cítila určité zmírnění bolestí, ale v celku jsem zůstala skeptická.
Druhý den jsem se probudila s pocitem, že jsem už zdravá. Když jsem vstoupila znovu do pisciny, zdála se mně voda hrozně studená, ale pak se  dostavil   p o c i t   n e s m í r n é h o   b l a h a - nyní jsem byla úplně zdravá!"
  K obědu odmítá přísnou dietu, nají se podle chuti a odjede domů, aniž by se hlásila v lékařské kanceláři. Ošetřující lékař v jejím bydlišti Bordeaux jí vydá potvrzení, že se vrátila zcela zdravá. V Lurdech se představí až o rok později, kde 24 lékařů zdokumentuje její úplné uzdravení. Pařížské Národní komité dojde ke stejnému závěru: vyléčení není lékařsky vysvětlitelné.
  V dalším roce byl její stav vyšetřován kanonickou komisí a předán arcibiskupovi v Bordeaux, který v dekretu o zázračném uzdravení mluví o "prstu Božím", jenž na přímluvu Panny Marie způsobil tento zázrak. Po tomto vyhlášení v roce 1952, žila uzdravená v plném zdraví dalších 30 let až do svého 85.roku.

                                          Jeanne Frétel.
                                  Tbc pobřišnice a mozkových blan.
  V roce 1938, kdy měla 24 roků, byla u ní nalezena náhodou při operaci slepého střeva břišní tbc-tuberkulóza. Po další nutné operaci se v ráně vytvořila sterkorální píštěl, s výtokem stolice. Teprve po čtvrté operaci se ji podařilo uzavřít.
  Deset roků strávila v nemocnicích a pokaždé byl její stav horší a horší. I léčba streptomycinem zůstala bez efektu.
Nečekaně se přidala další komplikace - tubrkulózní meningitida, jež spolu s hnisavými zvratky, hnisavě krvavou stolicí a srdeční slabostí ji přivedly na okraj smrti. Dostávala už 4 injekce morfia denně, ale i ty zmírnily její bolesti v nadmutém břiše jen nakrátko. Když bylo rozhodnuto poslat ji do Lurd, byla dopravena do vlaku už v bezvědomí. Dojela sice živá, o čemž doprovázející lékař pochyboval, ale první dvě koupele v lurdské vodě nepřinesly žádné zlepšení.
  Na třetí den ji přinesli na nosítkách na mši svatou pro nemocné před oltář svaté Bernadety v horní bazilice. Když dostala při přijímání, kvůli možnému vyzvracení, jen  malý   ú l o m e k   s v a t é   H o s t i e,  vyjasnilo se náhle její vědomí, a jak sama popisuje, naráz si uvědomila, že je v Lurdech a že se cítí velmi dobře."Břicho bylo sice ještě tvrdé, ale bolesti už žádné nebyly. Chtěla jsem něco pít a dostala jsem bílou kávu, kterou jsem už nezvrátila. Pak mě přenesli k jeskyni. Po několika minutách jsem cítila, že mě někdo podepřel pod rameny, a mohla jsem se posadit. Dívala jsem se, kdo mi to pomohl, ale nikdo v mé blízkosti nebyl! Byla jsem uzdravena, nebo jsem se probudila ze snu? Pak jsem zjistila, že mé břicho již není nafouklé a že mám velký hlad."
  Druhý den byla vyšetřena v Lékařské kanceláři, kde založili protokol se závěrem:"Enormní zlepšení, možná úplné uzdravení. Kontrola příštím rokem." Když druhý rok přijela, měla s sebou od domácího lékaře následující potvrzení:"Přijela z Lurd zcela zdravá, za rok přibrala 14 kg a hned začala pracovat jako pomocná ošetřovatelka v nemocnici."
  Lékaři v Lurdech pak definitivně prohlásili její uzdravení za lékařsky nevysvětlitelné a pařížské Národní lékařské komité nález potvrdilo. I kanonická komise v roce 1950 konstatovala, že uzdravení nese  v š e c h n y   z n á m k y   n a d p ř i r o z e n é h o   z á s a h u,  takže arcibiskup mohl prohlásit, že toto zázračné uzdravení nastalo po zvláštním zásahu Boha na přímluvu Panny Marie Lurdské.
  Od doby, co byla Jeanne uzdravená, jezdí každý rok do Lurd, aby pomáhala druhým, a na požádání každému popisuje své mimořádné uzdravení.

                                                Marie Bigot.
                               Spastická hemiplegie v pravo. Hluchota. Slepota.
  Anamnéza a postupné lékařsky nevysvětlitelné vymizení tří závažných klinických příznaků v Lurdech, a sice ochrnutí poloviny těla, úplné slepoty a hluchoty, činí z této pacientky nejzáhadnější případ v historii lurdských uzdravení.
  V anamnéze bylo nápadné, že už od roku 1932 začala trpět tehdy desetiletá dívka opakovanými hnisavými kožními abscesy. Kritickým se stal její zdravotní stav v roce 1950, kdy se projevují neurologické příznaky: silné bolesti hlavy, závratě, postupná ztráta sluchu a zraku, vysoká horečka a zakalené vědomí. Neurochirurgové u ní dále zjistili vznikající hemiplegii s
příznaky v mozečku a rozhodli se k trepanaci (otevření) lebky. Nádor nenašli, ovšem nález srůstů na jedné z tří mozkových blan, pavučnici, v zadní jámě lební stačil k vysvětlení skoro všech příznaků. Uvolněním srůstů se její neurologický nález vůbec nezměnil, naopak slepota a hluchota se staly úplnými. Když horečky poklesly, dokázala se tato těžce nemocná naučit
Braillovo písmo, aby tak alespoň trochu měla kontakt se světem.
  V roce 1952 se rozhodla třicetiletá pacientka, že se zúčastní pouti nemocných do Lurd; domů se ale vrátila i nadále v těžkém stavu. Přesto  však   n a d ě j i   n e z t r á c í   a  po roce se pouti znovu účastní. Tentokrát byla její důvěra k Panně Marii odměněna: v piscině spastická hemiplegie naráz vymizela a s ní i kontraktura pravé nohy. Ale slepota a hluchota se nezměnily.
  Důvěra nemocné však neklesala a v roce 1954 ji zase vidíme v Lurdech a dovídáme se,  že   p ř i   ž e h n á n í   N e j s v ě t ě j š í   S v á t o s t í   naráz zjistla, že své okolí zřetelně slyší! Je vyšetřena specialistou v Lékařské kanceláři, ale domů odjíždí stále ještě slepá. Definitivní uzdravení zažije o pár hodin ve vlaku, kdy uviděla světla nádraží a ptala se, zda je venku bouře. Ráno zjistí doprovázející lékař, že dovede číst bez těžkostí i velmi malá písmenka.
  V roce 1955 jede do Lurd počtvrté, jednak aby Panně Marii poděkovala, jednak aby byla vyšetřena v Lékařské kanceláři, která spolu už s Mezinárodním lékařským komité konstatuje lékařsky nevysvětlitelné vyléčení těchto v každém případě organicky podmíněných nervových poruch. Nadpřirozený původ tohoto uzdravení byl rok na to potvrzen po vyšetření kanonickou komisí od kardinála-arcibiskupa města Rennes.
  Zbývá ještě dodat, že toto postupné uzdravení bylo jistě úradkem Božím: v roce 1954 byla Marie Bigotová "náhodou" filmována před svým uzdravením ve snímku "Lurdy a jejich zázraky", takže vznikl film dokumentující   v ý j i m e č n ý   z á z r a k   p ř e d   i   p o   j e h o   u s k u t e č n ě n í.

                                               Alice Couteault.
                                      Roztroušená mozko-míšní skleróza.
  V roce 1945 se tato zbožná paní ve věku 32 let dozvěděla od svého domácího lékaře, že je postižena nevyléčitelnou nervovou chorobou: roztroušenou mozko-míšní sklerózou. Po třech letech bylo lékařům jasné, že jde o formu nutně vedoucí k invaliditě. Naštěstí se mohla ve všem spolehnout na trpělivou péči svého milovaného manžela. Ten popsal její tehdejší stav takto:"Už po čtvrt hodině sezení nedokáže udržet rovnováhu a prosí mě o podepření. Nemůže už sama ani jíst, ani pít, protože se jí tak roztřese ruka, že lžíce mine ústa. Už dříve nedokázala číst, brzy nato ani psát. Její zrak je silně zesláblý a řeč je i pro mne skoro nesrozumitelná. Když jí večer odnáším do postele, je tak unavená, že slabostí omdlévá."
  V tomto stavu ji jednou napadlo, že by se mohla obrátit o pomoc k Panně Marii Lurdské. S pomocí manžela se vlakem dostala do Lurd. Po několika dnech odpočinku byla dopravena do pisciny, kde prožila podivnou intenzivní reakci - dosud nevídané trhání v údech a hučení v hlavě. Týž den odpoledne pocítila při žehnání Nejsvětější Svátostí, že její řeč se zase stává
normální, a když ji odnášeli na nosítkách do ubytovny, vyskočila z nosítek a šla dál sama. To bylo v roce 1952.
  Před odjezdem domů navštívila Lékařskou kancelář, kde jí doporučili kontrolu a za tři roky potvrdili lékařsky nevysvětlitelné trvalé uzdravení. Kanonická komise uznala její zázračné uzdravení biskupem v Poitiers v roce 1956.
  Z vděčnosti k Panně Marii se oba manželé přestěhovali do Lurd, kde se pan Couteault stal nosičem nemocných a jeho uzdravená manželka pomocnou ošetřovatelkou, které Bůh dopřál, že mohla ještě 40 let oplácet službou druhým milost svého zázračného uzdravení. To činila až do svých 75 let.

                                                 Jean-Pierre Bély.
                                         Roztroušená mozko-míšní skleróza.
  Jean-Pierre se narodil v roce 1936 a pracoval jako ošetřovatel na resuscitačním oddělení v nemocnici v Angouléme. Až v 36 letech se u něho začaly rozvíjet příznaky jak už je známe z předešlého případu. U něho probíhala nemoc v nárazech; až na stálou únavu, na jistý čas až k úplnému ústupu příznaků. Ale po dvanácti letech byl náraz nemoci tak silný, že musel na delší
dobu do nemocnice. Dále vše popisuje takto:"Hůl mně už k chůzi nestačila a po delším ležení na posteli na mě čekal invalidní vozík a už za tři roky mě poslali domů jako stoprocentního invalidu. To už jsem se na vozíku ani v sedě neudržel, a k tomu jsem musel ležet ve tmě, protože jsem ani nesnášel světlo.
  V říjnu 1987 mě napadlo hledat pomoc v Lurdech. I v tak těžkém stavu jsem tam jel. Hned po příjezdu mne nosič denně odnášel buď do podzemní baziliky sv.Pia X. na mši nebo na eucharistický průvod. Poslední čtvrtý den mě zase odnesl před Růžencovou baziliku, kde bývá udělováno nemocným "pomazání nemocných". Přichází kněz a maže mě olejem nejprve na čele a pak na rukou. Potom nás každého obejme, což nás všechny dojalo.
  Když mě nesou večer do útulku, cítím se nějak změněný", i když je venku teplo, pociťuji, že je mi stále víc zima. Dávají na mne další a další přikrývky, ale chlad mi proniká postupně celým tělem. Pak začíná pocit intenzivního chladu ustupovat a mně začíná být víc a víc teplo. Teplo stoupá přes páteř do všech končetin. Je postupně tak silné, až se bojím, že to nevydržím.
Instinktivně odhazuji přikrývky jednu po druhé  r u k a m a,  v   nichž   c í t í m   b ý v a l o u   s í l u !  Za chvíli se sám posadím na okraj postele a přemýšlím, co se se mnou děje. Napadají mě slova, která mi pro útěchu řekla nějaká ošetřovatelka v bílém:'Nebojte se, důvěřujte v maminku Marii, která dá všechno do pořádku.'
  Rozrušený sedím, i když bych nejraději vstal a chodil, ale neodvažuji se.  P r o č   p r á v ě   j á,  a ne sousedé, kteří jsou na tom ještě hůře? Nakonec se rozhodnu být nenápadný. Přicházejí nosiči, kterým říkám, že bych to dnes zkusil s vozíkem. Rezolutně odmítnou, a tak jsem znovu přinesen na děkovnou mši před Růžencovou baziliku na nosítkách.
  Když jsem nesen zpět, je už večer. Brzy usnu, ale pak se mi zdá, že  se  mne   n ě k d o   d o t k l.  Probudím se a hned se ptám noční sestry, ale ta popírá, že by byla u mne a zakrývala mě. Zůstávám vzhůru a přemýšlím o průběhu dnešního dne a při tom pociťuji, že se mi do hlavy vtírá výzva či rozkaz:'Zvedni se a choď!' Snažím se myšlenku zapudit, ale za chvíli je tu znovu a silnější než poprvé. Jsem neklidný a sestra to vidí a ptá se, co chci. 'Chtěl bych vstát a jít na toaletu.' Sestra hned přiváží vozík. Nakonec ji přemluvím a udělám první kroky, jako když se dítě učí chodit, ale pak to jde ráz na ráz. Všechno se mi zdá neskutečné..., a přece je to pravda!
  Vzpomínám si na celý den, jak to bylo: pomazání nemocných, potom chlad a po něm horko, pak dotek v noci, rozkaz a chůze po pokoji. Pokouším se spát, ale nejde to. Proto udělám, co jsem doma před spaním vždycky dělával: vezmu růženec do rukou a modlím se. Doma jsem po prvním desátku už vždycky usnul, jakoby v náručí Matky Boží. Tentokrát jsem dokončil všech pět desátků a spánek nikde. Poprvé v mém životě. Do modlitby se mi stále míchá:'Zdravím Vás, Maria. Maminko Maria, mám Vás rád! Ráno se blíží a spánek nikde...
  Co se dělo ráno s manželkou a dětmi, na to mé řečnické umění nestačí...Napadala nás ta nejkrásnější slova vděku našemu Pánu a Panně Marii."
  Na nádraží jde do vlaku sám. Příští rok se představí v Lékařské kanceláři zcela zdravý. V roce 1992 i pařížské komité píše:"Uzdravení je nejen neobvyklé, ale z hlediska lékařů nevysvětlitelné. Kontrola za dva roky." V roce 1998 byla dokumentace předána církevní autoritě.
  9.února 1999 je uveřejněn obsáhlý biskupský dekret, v němž se zdůrazňuje, že  "j d e   o   o s o b n í   d a r   B o h a   a   ú č i n n é   z n a m e n í   K r i s t a   S p a s i t e l e   uskutečněné  na   p ř í m l u v u   P a n n y   M a r i e".(Prostřednici všech milostí!) Veřejná proklamace se konala 11.února 1999 na dvou místech současně: v Lurdech při slavnostní mši celebrované biskupem z Lurd a Tarbes a v Angouléme diecézním biskupem v přítomnosti uzdraveného, jeho rodiny a přátel.

                                           Dr.Alexis Carrel.
                                Uvidí zázrak na vlastní oči a uvěří.
  Protože jeho zkušenosti z Lurd tvoří jakousi protiváhu k Zolovu románu "Lurdy", kde vše zesměšnil, zasluhuje Dr.Carrel, aby na tomto místě bylo něco o něm napsáno. Ve své knize"Cesta do Lurd", líčí jak se přímo před jeho očima uzdravila smrtelně nemocná dívka a jak ho to silně zasáhlo, že se stal věřícím člověkem.
  Když pracoval jako mladý francouzský lékař v Lyonu, náhoda či Osud tomu chtěl, aby se v roce 1903 nabídl zastupovat jednoho lékaře jako průvodce nemocných ve vlaku do Lurd. Jel tam spíše ze zvědavosti, protože, ač katolík, věřil jen v to,  c o   v i d ě l   a   m o h l   n a h m a t a t.  V Lurdech mohl zblízka sledovat náhlé uzdravení mladistvé dívky, přivezené do Lurd s diagnózou tuberkulózy plic a pobřišnice. Byla už v agónii, proto se nikdo neodvážil ponořit ji do pisciny. Dali jí jen na vzedmuté břicho obklady namočené v této vodě. Během krátké doby se nemocná cítila zcela zdravá, jak Carrel podrobně popisuje ve své knize. Carrel učinil z tohoto zážitku správný závěr, a z pozitivisty  se   s t a l   h l u b o c e   v ě ř í c í   č l o v ě k.
  Když se v Lyonu proslechlo, že obhajuje možnost zázraku, byl z toho pro něj v této tehdy protikatolické atmosféře konec jeho kariéry. Emigroval proto do Kanady a pak se dostal do New Yorku do Rockefellerova výzkumného ústavu. Zde učinil dva mimořádné objevy, jež ho učinily slavným po celém světě:
  První se týkal sešívání přerušených tepen, což byl dosud nevyřešený problém. V roce 1912 dostal za tento objev Nobelovu cenu.
  Pak se věnoval kultivaci tkání teplokrevných tvorů, tedy i člověka, čímž položil základy k dnes už běžné transplantaci orgánů. Pro tuto operaci sestrojil spolu se slavným letcem Lindberghem   s k l e n ě n é   s r d c e,  které vhání krev do vyňatých orgánů a udržuje je na živu mimo tělo.
  V roce 1935 napsal knihu "Člověk, tvor neznámý"(česky vyšla v roce 1948), kde se už dívá na tělo a duši člověka očima věřícího lékaře, a kde jsem našel tyto věty, které na mne v té době, jako na medika, hluboce zapůsobily:
  "Počal jsem studium zázračně uzdravených v Lurdech v roce 1903, kdy doklady o tom byly ještě velmi sporé a kdy bylo pro mladého lékaře nebezpečné zabývat se těmito věcmi. Dnes může každý lékař pozorovat pacienty přivezené do Lurd a přezkoumat sám chorobopisy v tamní Lékařské kanceláři...
  Jedinou   n e p o s t r a d a t e l n o u   podmínkou  zázračného  uzdravení   j e   m o d l i t b a;  ale není nutné, aby se nemocný sám modlil, ba dokonce nemusí být ani náboženským věřícím, stačí, když někdo v okolí se za něho modlí..."
    Nyní se vrátím skoro o sto roků zpět ke knize napočátku uvedené, kterou napsal po návratu z Lurd. Píše v ní, že cestou vlakem mohl jako lékař pomoci jen dvěma injekcemi: při ochabujícím srdci kafrem a při bolestech morfinem, což musel během noční jízdy učinit několikrát.
  Nejvíce ho zaměstnávala mladá dívka, které v knize dal jméno Marie Ferrad, ale její skutečné jméno bylo Marie Bailly.
  Když mohly být dány, jak výše uvedeno, na břicho nemocné dívky jen obklady, byla odvezena od pisciny k jeskyni, kde už se modlilo mnoho nemocných i uzdravených poutníků. Dr.Lerrac, jak se v nize sám nazývá-je to jeho jméno psané pozpátku-, ji měl stále na očích. Když tu se mu za krátkou chvíli zdálo, že má halucinace: před jeho očima skoro umírající dívka, jejíž oba
rodiče a bratr zemřeli na tuberkulózu, která už v pubertě měla dvakrát tuberkulózní zánět pohrudnice, na plících kaverny a nad to měla tvrdé vzedmuté břicho s hmatatelnými studenými abscesy - najednou dostávala v obličeji normální růžovou barvu a zvednutá deka nad jejím břichem se počala snižovat. Když i jeho vedle stojící kolega, prorokující u ní smrt v příštích
hodinách, potvrdil, že se její stav skutečně zlepšuje, sáhl jí "Lerrac" na ruku a napočítal místo dosavadních 180 srdečních pulsů jen 80, a to ještě pravidelných - poprvé si uvědomil, že tu má nezaslouženou  m i l o s t   b ý t   p ř í t o m e n   s k u t e č n é m u   z á z r a k u.  Když na otázku, jak se jí vede, mu řekla:"Velmi dobře, cítím, že jsem uzdravena", nemeškal a utíkal k Dr.Boissariemu, tehdy vedoucímu lékaři Lékařské kanceláře, a vzrušeně mu své pozorování sdělil. Ten ho vyzval, aby přišel druhý den s pacientkou na prohlídku.
  Když uzdravená odešla spát do nemocnice, bloudil "Lerrac" po Esplanade, a uslyšev pozdě večer hrát varhany v Růžencové bazilice, vešel dovnitř. Přes silné mužské hlasy poutníků z Baskicka se dovedl soustředit a vzpomenout si, že kdysi řekl:"Jestli se tato nemocná uzdraví,  u v ě ř í m !"
  Následující modlitba na konci jeho knihy je hlubokým výrazem této víry. (Francouzi při modlitbě vykají.):
  "Panno přívětivá, pomocnice nešťastných, kteří Vás v poníženosti vzývají, stůjte při mně!  V ě ř í m   v e   V á s !  Vy jste chtěla dát odpověď na moje pochybování nesmírným zázrakem. Nedovedu jej zcela ještě pochopit, ale mým největším přáním a cílem je moci věřit, věřit vášnivě, věřit slepě, už nikdy více o víře nediskutovat ani ji nekritizovat!
  Vaše jméno je lahodnější než slunce. Přijměte neklidného hříšníka s rozbouřeným srdcem a s vráskami na čele, který se dosud plahočil za chimérami. Na dně mé intelektuální pýchy leží sen, který je bohužel stále ještě potlačovaný, ale plný kouzla jako žádný jiný sen:  a b y c h   m o h l   v e   V á s   v ě ř i t   a   V á s   m i l o v a t,   j a k o   t o   č i n í   p o u t n í c i    s   č i s t o u   d u š í ."
  Když měl 71 roků, cítil se velmi nemocný a postěžoval si svému známému knězi, že smrt očekává s klidnou duší, ale chtěl by Boha prosit ještě o deset roků života, aby mohl "vědecky experimentálně osvětlit správný vztah mezi duševním a materiálním a   u k á z a t   p r a v d u   d o b r o d i n í   k ř e s ť a n s t v í".
  Leč Bůh rozhodl jinak a dopřál mu jen necelé dva roky.


                                           SMYSL LURD - ÚVAHA OD PROFESORA RENÉ LAURENTINA.

  Přednášející se ptá, proč právě takové chudobné, málo vzdělané a málo zdravé děvče jako byla Bernadeta, určil Bůh, aby převzalo od Panny Marie především to, co nechal dříve vyslovit ústy Jana Křtitele:  P O K Á N Í   A   O B R Á C E N Í   S E   K   B O H U.  Bůh tak vlastně činil vždy, ať šlo o proroky, tesaře z Nazareta, galilejské rybáře až k Ubožáčkovi z Assisi.
Panna Maria se do jeho plánu zapojila a přidala jen tři krátké výzvy:  p í t   a   u m ý t   s e   v   t o m   p r a m e n i, vystavět kapli a přicházet v procesích. Dává lidem prosté pokyny, jejich provedení přenechá lidem.
  Bernadetinou známkou je ryzost, čistota předávaných svědectví, bez přimíchání svého stanoviska. Prokazovala pevnost během výslechů a nenechala se zastrašit ani zmást.
  Jeden z kaplanů jí dal jednou otázku, zda by neřekla od Paní zjevená tajemství ani papežovi. Odpověď svědčí o jejím bystrém uvažování:"Papež má moc jen na zemi, ale Paní ji má v nebi." Když ji ještě na smrtelné posteli trápil páter Cros nekonečnými otázkami, mu vtipně a energicky řekla:"Chcete-li všechno tak přesně vědět, musíte Paní nechat se zjevit ještě jednou!"
  Třetím znakem jejího svědectví je průhlednost a jasnost. Když na poradě požádal sochař Fabisch o sdělení, jak vypadala Paní, když jí řekla své jméno, bylo to něco fascinujícího. Své manželce o tom napsal následující:"Nikdy jsem neviděl něco krásnějšího: povstala zcela nenuceně, složila ruce a zvedla oči k nebi...Žádný Fiesole, žádný Perugio ani Raffael
nenamalovali nikdy nic líbeznějšího, co by současně bylo tak hluboké a produševnělé jako jednoduchost a dětskost pohledu této dívky, trpící těžce na plíce, která si ani neuvědomovala, jakou zvláštní přízeň obdržela."
  Jiný svědek připisuje své obrácení z ateisty na konvertitu Bernadetinu pohledu. Byl tak bojovným ateistou, že ji chtěl odhalit jako podvodnici. Jel proto do Lurd a šel přímo do jejich bytu, kde u dveří Bernadeta spravovala punčochy. Po chvíli rozhovoru o zjevení se jí přímo zeptal:"Jakpak se ta krásná Paní usmívala?" Malá pasačka se na něj udiveně podívala:"Můj
pane, bylo by třeba být z nebe, aby bylo možné tento úsměv opakovat." "Mohla byste se o ten úsměv pokusit? Já jsem nevěrec, a proto vašim zjevením nevěřím!" Obličej dívky se zachmuřil. "Tak vy mne tedy pokládáte za lhářku? Protože jste hříšník", řekla, "ukážu vám, jak se Paní usmívala." "Velmi pomalu se vztyčila, sepnula ruce a usmála se tak nebesky krásně, že jsem
ještě nikdy na rtech smrtelníků takový úsměv neviděl. Její postava zazářila vzrušujícím odleskem, usmívala se dál a obrátila oči k nebi. Stál jsem tam bez pohnutí a byl jsem přesvědčen, že jsem spatřil v její tváři úsměv nebeské Matky. Od té doby nosím tuto nebeskou vzpomínku v nitru svého srdce."
  Laurentin vidí v celém jejím životě napodobení Panny Marie v Nazaretě, její skrytý život služebnice Páně, její "Fiat"(staň se). Bernadeta se vyznačuje touto zvláštní formou svatosti, bez hrdinských činů, zcela skrytou, jakou byla svatost rodiny nazaretské. V tom se podobá Kateřině Labouré v Rue du Bac v Paříži.

                                       ZNAMENÍ LURDSKÁ A FATIMSKÁ.

  Abbé Laurentin srovnává tato dvoje znamení, aby ukázal, že se doplňují, ač mezi nimi je odstup šedesáti roků a ačkoliv jsou v podstatě rozdílná.
  Zmiňuje se o elementech vesmíru, známých už z antiky - země, voda, vzduch, oheň. Lurdům přiděluje elementy země - skála - a voda. Fatimě znamení vzduchu a ohně.
  Pokud jde o sled těchto znamení, v Lurdech dojde v polovině hlavní skupiny zjevení k vytrysknutí znamení vody ze skály.
  Ve Fatimě se objeví   z n a m e n í   o h n ě   při posledním šestém zjevení, při tak zvaném "SLUNEČNÍM ZÁZRAKU", při kterém z točícího se slunce šlehaly blesky (oheň) do vzduchu.
  Rozdíl mezi Bernadetou a hlavní vizionářkou Lucií: u Bernadety čistota a jasnost jako u vody a pevnost skály:  u Lucie temperament žhavější, svědectví mají progresivní charakter do budoucnosti. Tři tajemství: Bernadeta je bere s sebou do hrobu, Lucie dvě první zveřejňuje hned - vidění pekla a zavedení úcty k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie; třetí tajemství je určeno jen papeži.(I to už bylo zveřejněno)
  Rozdíl je i v kraji zjevení: Lurdy často v mlze a zimě, obyvatelé - horalé spíš pomalejší a váhavější.  Fatima v kraji slunce, její obyvatelé s jižním temperamentem....

                                                                   EPILOG.

  Lurdská zjevení neskončila 16.července 1858, nýbrž se stala základem, který se dále vyvíjí. Lurdy jsou nejmenším "hořčičným semínkem": chudá dívka se dívá do skalního výklenku, líbá zem, modlí se růženec, pije vodu a opakuje slova, která nás ničemu dalšímu "nenaučí". Toto semínko se stalo stromem a jedním  z   n e j d ů l e ž i t ě j š í m   m a s o v ý m   h n u t í m  
n a   t é t o   p l a n e t ě.
  Když jsem před dvěma roky četl v jednom lurdském hotelu v Rue de Peyramale žurnál Figaro, zahanbil mě jeden údaj: V článku o návštěvnosti Lurd v roce 1996 jsem četl, že deset národů, na prvním místě samozřejmě Francouzi a na desátém Kanaďané, tvoří 96,5% ze všech návštěvníků. Mezi těmi sedmi, kteří tvoří dohromady ona 3,5% jsem si zapamatoval, že na druhém byli Arménci, na šestém Maďaři a na posledním Slováci.  P o   Č e š í c h   a n i   s t o p y. 
 Tehdy mě napadlo, že toho Češi ví o Lurdech hrozně málo, a napsal jsem tuto knížku.

(Z knihy Vlastislava Ječmínka "Lurdy očima lékaře" volně zkrátila barmanka.)


  No a já jsem to zase napsala pro ty, kteří čtou můj blog a ještě neuvěřili, že Bůh existuje, aby měli o čem přemýšlet, a také pro ty, kdo jsou postiženi různými nemocemi, aby nezoufali a zkusili také štěstí v Lurdech. Třebas jim zázračné uzdravení také pomůže uvěřit v Boha, v Ježíše Krista a v Pannu Marii. Jak říká Pán Ježíš osobně v evangeliu: "P r o s t e   a   b u d e   v á m   d á n o;  hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno."(Matouš 7,7) A budem pokračovat dalšími zjeveními. Následuje FATIMA.

Vaše "barmanka".
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář