Číhejme na spravedlivého, je nám k ničemu a staví se proti našim skutkům, vytýká nám přestoupení zákona, předhazuje nám provinění proti mravům. Chlubí se, že zná Boha, nazývá se dítětem Páně. Je výčitkou našemu smýšlení, i dívat se na něj je k nesnesení. Vždyť jeho život se nepodobá jiným, jeho chování je přemrštěné! Za zpotvořené nás považuje, styku s námi se vyhýbá jak nečistotě, blahoslaví konec spravedlivých a chlubí se, že má za otce Boha. Podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda najde ochranu, jak říká!“

 Tak smýšlejí, ale klamou se, protože je oslepila jejich zloba, neznají Boží tajemství, nedoufají v odměnu zbožnosti a nevěří v odplatu čistých duší. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci. Duše spravedlivých však jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavícím kelímku je zkoušel jak zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože jeho vyvolení najdou lásku a smilování.

Podle svého smýšlení budou bezbožní potrestáni, ti, kdo nedbali o spravedlivého a odpadli od Pána. Ano, neštěstí těm, kdo pohrdají moudrostí a kázní! Marná je jejich naděje, námahy jsou bezvýsledné a bez užitku jejich skutky. Jejich ženy jsou bez rozumu, zkažené jsou jejich děti, je to prokleté pokolení. Šťastná je naproti tomu neplodná žena, která je bez poskvrny, která nepoznala hříšné lože, její plodnost se ukáže při navštívení duší. I neplodný muž, který svýma rukama nedělal nepravost a nesmýšlel zle o Pánu, obdrží vybraný dar za svoji věrnost a nejvíce žádoucí úděl v chrámu Páně. Neboť skvělý je plod ušlechtilých snah, nezničitelný je kořen moudrosti. Avšak děti cizoložníků se nevydaří, zahyne potomstvo nezákonného lože. Za nic je budou mít, i když se dožijí delšího věku, ani jejich stáří nakonec nedojde úcty. Zemřou-li dříve, budou bez naděje a v den soudu bez útěchy. Ano, krutý je konec provinilého pokolení!

Toto jsou poslední dny vaší éry

11. listopadu 2019

Má Vassulo, pokoj tobě; naslouchej Mi; Já jsem po tvém boku: předtím, než Mou Církev proroste trní a hloží a zadusí Ji, Já zasáhnu; varoval jsem vás v minulých letech, Mé dítě, že Mé Tělo je plné trnů; trnů, které byly zasazeny v Mém Domě; pak jsem tě požádal, abys je vytáhla! neboj se, protože shůry vstoupím do Svého Domu; a říkám ti, že v Mém Domě nebude trpěn žádný pokrytec, že nikdo z nich si neudrží svůj post;

Nebesa konají Své Dílo a jsou nakloněna jednotě, čímž dohání k zuřivosti Rozdělovatele, nepřítele, který oklamal mnohé, neboť on rozptyluje, zatímco Já shromažďuji; uvězněni ve svém přesvědčení o své „spravedlnosti“, se stavějí na odpor Mým příkazům a vysmívají se varováním, která jsem jim dával;

Pane, Tvé Slovo v těchto poselstvích k nim nedosáhlo, a pokud se tak stalo, nepřijali ho; tak jak mohou vědět o Tvých varováních? jak mají být upozorněni nebo jak mají následovat Tvé příkazy, když mnozí z Tvého Domu, kteří drží klíče od Tvého Království, ignorují Tvá slova…

Má poselkyně, nermuť se, protože Duch Svatý jedná v Mém Domě, vznáší se nad Ním a uvnitř Něho; nicméně, mnozí v Mém Domě Mi dělají starosti, neboť odmítají naslouchat sténání Ducha, ale přesto jsem pro Sebe zachoval zbytek, pouhý zbytek, vyvolený milostí, který povede Mou Církev k jednotě…

naslouchej Mi: citlivě jsem tě oslovil a požádal tě, abys vyšla k národům, hlásala jim Mé Slovo a všechny je varovala, od největších až po ty nejmenší, že se mají obrátit, modlit se a postit, neboť toto jsou poslední dny vaší éry, a že se každý má zříci svého zlého jednání; řekl jsem Své Církvi, že dokud se nesmíří, nedohodnou a nesjednotí, (Římská a Řecká Církev, ostatní církve nejsou založeny Ježíšem, odloučily se od ní.) bude se otřásat nebe i země a moře se s hlasitým burácením vyleje ze svého místa; jejich nevěrnost proměnila Můj Dům v poušť kvůli jejich zatvrzelým srdcím; blízko je den, kdy se zděsíte a dáte se na útěk, kdy budete naříkat, když uvidíte, jak z nebe padá planoucí síra, aby vás spálila… ukázal jsem ti Svou vlídnost, generace, Svou trpělivost, Svou něhu a Svou otcovskou lásku, a to, že jsem váš Vykupitel; čekal jsem a stále ještě čekám, že Můj Dům uslyší Mé varovné volání; Mou výzvu k nastolení míru mezi vámi všemi, kdo nesete Mé Jméno, a abyste ustanovili jedno datum slavení Velikonoc; ale dodnes odvracíte zrak a nemáte chuť se smířit; byli jste varováni, ne jednou, ale mnohokrát; nebesa truchlí, neboť stejně jako bylo vysloveno Mé Slovo na počátku Mého stvoření, tak bude Mé Slovo vysloveno, aby přineslo z nebe Můj Oheň, který očistí od sazí tuto zemi;pamatuj, dcero, pozvi Mě ke všemu, co děláš, my, společně?

ano, Pane, my, společně…

SATANŮV DÝM PRONIKL DO LITURGIE

Před mnoha lety, když poprvé začali kritici poukazovat na vnitrocírkevní krizi, odpovědní tíhli k „ignorování“, k „naději na biologické řešení“ nebo na „vypěnění“, jak se mluvilo, když začalo hnutí „Wir sind Kirche“ („My jsme církev“).Tyto naděje se ukázaly jako iluzorní, ale to se dalo předpokládat, když vezmeme v úvahu prorocká slova katolického filosofa Dietricha von Hildebranda.
Snad na základě svých zkušeností z boje proti ideologii národního socialismu, která byla pro mnohé tak opojná a jejíž neblahé důsledky předpověděl v době, kdy se ještě zdálo, že svět je v pořádku, mluvil také o „nastávající největší krizi, jaká dosud byla, protože noví heretici nejen odmítají pravdu, ale dokonce sesadili z trůnu nárok na pravdu“.
K tomuto výroku se velmi dobře hodí svatý hněv Roberta Spaemanna, který si teprve nedávno stěžoval na rozdílné reakce některých církevních představitelů, kteří vůbec nereagují na popírání Pánova zmrtvýchvstání, ale hrozí exkomunikací tomu, kdo odmítá platit církevní daň.
Byl to právě Spaemann, který poukázal na další ohrožení pravdy: „Svoboda vyjádřit své přesvědčení je stále více omezována nucením k tzv. politické korektnosti.“ Pokud toto konstatování platilo zatím spíše pro politiku a společnost, pak tyto příkazy ke korektnosti už dávno pronikly i do církve. I v církvi byla zavedena „církevní korektnost“: „Raději žádnou než latinskou mši!“ Nebo:
„Homosexualita jako chybný vývoj – není to diskriminace?“
Tak jako ve veřejném životě se trestá takové pochybení, taki ve vnitrocírkevním prostředí vzniklo samovýrobou „pronásledování křesťanů“: kdo je proti, je vyhoštěn, odstaven, izolován.
Nejde o to, že by se takto pronásledovaní také nedopouštěli chyb, za které je možné je napadnout! Nikoliv, že by nebyli někdy skrupulantní a nezdravě konzervativní! Jde tu o to: u nich se měří „komáří sádlo“ a nic jim nepomůže ani to, když přijmou pokorně oprávněnou kritiku za svou „osamocenost“ a izolovanost, ale i ta nejmenší maličkost platí za neodpustitelnou vinu.
Za to u heretiků a podvratníků se klidně polyká i dogmatický nebo morální „velbloud“, jako např.: „očistec neexistuje“,„potraty musí zůstat ve jménu tolerance a lásky“. Jejich hříchy jsou odpuštěny ještě dříve, než se jich dopustili. Byla jim přisouzena lidskost a byl by to ten největší hřích, kdyby je někdo „diskriminoval“. Protože i když nikdo není schopen přesně říct, v čem vlastně spočívá diskriminace, je to smrtelný hřích všech hříchů, tak jak tomu kdysi bylo v některých kruzích i u nejmenšího provinění proti šestému přikázání.
Krize v církvi dnes? Ano, je tu především krize pravdy, do které upadla Kristova církev, jak to Hildebrand prorocky předvídal! V souvislosti se skandály zneužití mladistvých některými církevními osobami připomněl kardinál SchönbornJežíšova slova: „Pravda vás osvobodí.“ To platí jistě nejen pro vyšetřování zneužití, nýbrž také pro nezbytnou odpověď na krizi pravdy.
Pavel VI. před lety, již tehdy církevně-politicky nekorektně, mluvil o „Satanově dýmu, který trhlinou vnikl do Božího chrámu“.
Za „Satanův dým“ označil papež podle některých vykladačů „pochybnosti, nejistotu, zpochybňování, neklid, nespokojenost, spory“ v církvi.Tato analýza je stará již 40 let a je možno ji odbýt jako překonanou. Ale je skutečně překonaná? Není na místě říct: Onen „dým“, který vnímal a popsal Pavel VI., není dnes řidší, ale naopak hustší?
Existují nepoučitelní, kteří odmítají připustit zkušenosti a skutečnosti takové, jaké jsou, a platípro ně jen to, co odpovídá jejichpřáním a předsudkům.Ovšem realisté, tedy ti, kteří skutečnost přijímají bez ohledu na to, zda je jim příjemná nebo ne, ti cítí velmi dobře „Satanův dým“ a rozeznávají Satanův zápach a jako Pavel VI. se snaží uzavřít tu trhlinu, kterou do chrámu pronikl.
Již Písmo svaté předpovídá, že bude docházet k rozkolům (Gal 5,17; 1 Kor 11,18), k hříchům a bludným naukám všeho druhu a že víra bude ještě drastičtěji zatemněna (Lk 18,8), než je tomu dnes. Neboť křesťanům není na žádném místě slíbeno vítězství skrze „obrácení světa“ před tajemným „koncem“ a „novým příchodem Páně“.
Chceme-li to říct drasticky: Na každou fázi církevních dějin se hodí slova proroků, v nichž Bůh svému lidu představuje rejstřík jeho nevěrností, takže to vypadá jako by prorok byl v pokušení opustit svůj lid jako beznadějně nevěrný. Kéž bych měl na poušti místo k přenocování! Mohl bych svůj lid opustit a odejít od něho. (Jer 9,1) V dnešní mluvě: Již proroci si stěžovali a dosahovali tak převážně drastickými obrazy reformního obratu Božího lidu.
Určitá hnutí by chtěla reformovat církev. Chtěli by, aby všichni měli právo spolurozhodovat i ve věcech víry a mravů, a stěžují si, že v církvi existují „přehrady“ pro uskutečnění reforem.
V církvi byly vždy krize a úsilí o reformu. Ale svatí reformátoři viděli hráz pro reformy nikoliv v otázce pravomoci pro všechny, ale požadovali více prostoru pro Boha, více lásky k Bohu ze všech sil, z celého srdce a ze vší mysli. Požadovali poslušnost místo neposlušnosti, věrnost k učení církve místo vlastního mínění, uznání řádu v církvi, i když jeho představitelé jsou hříšníci, jak to vždy požadovala sv. Kateřina Sienská.
Svatí říkali: Ta hráz trčí v tobě samotném, především je potřebné tvoje obrácení a změna, nikoliv změna církve, živého Krista a chrámu Ducha Svatého. Tedy žádná změna v církvi? Ano, změna, ale jako dílo Ducha Svatého, nikoliv jako hlasování a „tlak zdola“, jako při zákopovém boji politických stran.
Pavel VI. mluvil o pronikání Satanova dýmu do chrámu. Kdo je informován o stavu církve především ve střední Evropě, může vyprávět  smutné  případy. Máme-li seřadit jednotlivá ohniska tohoto požáru, pak krize spočívá především v neposlušnosti mnoha křesťanů všech stavů. Ti se však liší od obyčejných hříšníků, neboť tvrdí, že k neposlušnosti mají právo, nebo dokonce povinnost.
Krize dále spočívá v odpadu od víry a mravní nauky církve na úrovni mnoha profesorů teologie a mnoha duchovních i laiků. Přitom se hlasitě dovolávají lidských práv, práva na vlastní mínění, „svobodu ve svědomí“, která má spíše podobu „svobody od svědomí“. Takovou „svobodu“ církev právem odsuzuje.
A konečně největší „průrva v dlažbě“ církve je Satanův dým v liturgii. Následky: ne vždya všude, ale na nejednom místě neslaví věřící Kristovo tajemství, ale sami sebe, mluví o „naší církvi“, nikoliv o „Tvojí církvi“, o člověku Ježíši, který byl „jako Bůh“ ,a nikoliv, který „je Bůh“, o „svatém chlebu“ a nikoliv o „Těle Kristově“, „evangelium“ se nahrazuje „krásným textem“. Děti ve škole jsou vyzvány: „Napiš své osobní vyznání víry“, jako by děti neměly dost na tom, jak vrůstat do víry katolické církve.
Všechno v dobrém úmyslu?
Často ano, ale je třeba uvážit: „dobrý úmysl“ není všechno. Dobrý úmysl měli i zákoníci a farizeové, když poslali Ježíše na kříž. S dobrým úmyslem „reformovat“ může člověk také církev zničit. Pravou spásnou reformu je možno provést jen „starými metodami“ světců! A vždy s Petrem a nikdy proti němu!
A tak tomu bude jako za dřívějších časů: Bůh nám pošle své svaté, a bude otázkou, zda je uznáme a přijmeme. Jen tak je možno dnešní křesťany znovu evangelizovat, neboť jen tak je možno krizi překonat. A generace, které přijdou po nás, budou muset dělat totéž: řešit své krize se svými svatými. A tak to půjde až do konce všech církevních krizí a příchodu našeho Pána, před kterým se musí sklonit každé koleno!
Kath-net (Redakčně kráceno)
SVĚTLO 49/2011 --Překlad -lš-

SVĚTLO Č. 48/2011 STÍŽNOSTI JEŽÍŠE ITALSKÉMU BISKUPU OTTAVIOVI MICHELINIMU PO II. VATIKÁNSKÉM KONCILU

34. ROZPORY V PASTORACI
26. října 1975
Synu, hovořil jsem v předchozích poselstvích o rozporech v pastoraci biskupů a kněží. Řekl jsem, že je doba, kdy je naléhavě zapotřebí provést obnovu. Je třeba udělat opatření s rozhodností, láskou a moudrostí. Ať se nedají zastrašit Zlým, který se cítí silný a odvážný vzhledem k letargii, do které Církev upadla.
Oportunismus přerostl do tak častých a tak rozšířených rozporů, že se staly naprostým obyčejem a nikdo si toho už nevšímá. Důsledky jsou s mým mystickým Tělem neslučitelné, a bohužel, není to jediné zlo, které je postihlo.
Nemluvím o těch, kteří se už pokládají za bezvěrce, ale o těch, kteří platí za „dobré křesťany“.
V neděli ráno jdou do kostela, přistoupí ke svátostem bez opravdové víry, často jen ze zvyku a z rodinné tradice. Jejich náboženské přesvědčení je tak ubohé, že večer si bez výčitek svědomí sednou k pornografickému filmu, a když není právě k dispozici, tak k filmu, který je školou pravého násilí všeho druhu.
Do všech vstupuje jed materialismu. Mezi dospívající mládeží se valí jako řeka zkáza mravů.
Jsou pro ni zcela otevřeny brány i u těch tzv. dobrých křesťanů, kteří se ráno zpovídají, i když vědí, že budou celý den hřešit.
Soudci svědomí
Vědí to oni sami a vědí to i zpovědníci, kteří dávají rozhřešení ze všeho a všem. Ráno svaté přijímání, které není svaté, a večer zábavy, jejichž zákonem je oslava sexuality. Cizoložníci se zpovídají již s jistotou, že nebude chybět kněz, který jim dá rozhřešení. Zapomíná se na moje jasná slova: „Neházejte perly sviním.“ Zapomnělo se, že svátosti jsou drahocenné plody mého vykoupení. Zapomnělo se na slova, jimiž jsem apoštolům jako Spasitel a Vykupitel udělil moc odpustit nebo zadržet hříchy.
Mnoho kněží zapomnělo, že byli ustanoveni, aby byli soudci svědomí. Je úkolem soudce a výkonem jeho povolání rozhodovat o provinění, o podstatě provinění. Lehkomyslnost, s jakou mnozí kněží dávají rozhřešení ze všeho a všem, neodpovídá záměrům mého milosrdenství, ale plánům Satana: přetvořit prostředky spásy na prostředky odsouzení a diskreditovat nekonečnou hodnotu milostí, které jsem chtěl těmito prostředky rozdělovat.
Hovořil jsem o svatokrádežných mších, nyní ti říkám, že k těmto mším můžeš připojit také svatokrádežné zpovědi, často dvojnásob svatokrádežné. V čem spočívají svatokrádežná přijímání? V této laxnosti, které znemožňuje rozlišovat, co je dovoleno a co ne, co je dobro a co je zlo. To je důvod, proč je tak naléhavé provést obnovu, a to bez prodlení.
Zvenku vstoupila bez zábran anarchie a rozhostila se uvnitř, protože někteří kněží si osvojili právo vytvářet nové nauky a novou morálku, která všechno připouští a která všechno schvaluje.
Výsledky jsou pochopitelné: pro mnoho kněží šesté a deváté přikázání ztratilo svůj smysl. To je vrchol pýchy, této vůle nahradit Boha, této nevíry v Boha, nevíry v Boží všemohoucnost, vševědoucnost a všudypřítomnost.
Satan stále svádí kněze, aby následovali jeho pýchu a neposlušnost. Našel si v církvi své věrné spojence pro své ničivé dílo. Copak Satan a jeho spojenci ignorují moje slova, která trvale platí: „Jsem s vámi do konce světa a brány pekelné ji nepřemohou“?
Moje Církev bude očištěna a osvobozena! Vyžaduje to moje láska k ní, vyžaduje to moje spravedlnost, vyžaduje to moje milosrdenství. O tom nemají správnou představu.
Jsem oheň
Kolikrát jsem již hovořil o mracích, které zahalují moji Církev, o hlubokých temnotách. Nebyla to náhoda.  Jindy jsem ti řekl, že lásku je možno přirovnat k rozpálené výhni schopné přetvořit a předat jiným věcem různé povahy svou žhoucí zář a teplo. Kousek železa vložený do žhavého uhlí září jako oheň, pálí jako oheň a má podobné účinky. Já jsem Oheň, který sestoupil na zem, abych zapálil duše láskou, abych je pronikl božským životem. Tento oheň neuhasí voda, ale všechny ničemnosti a nečistota a všechny temnosti, jaké jsou v mysli toho, kdo je v temnotách a hříchu, kdo živí nenávist a vzpouru.
Co zůstane z výhně, do které se nalije voda? Několik černých a dýmajících uhlíků. Opice Boha dělá všechno v opozici proti Bohu Stvořiteli, Bohu Vykupiteli, Bohu Posvětiteli.
Přišel jsem na zem, abych přinesl oheň lásky, abych předal duším teplo a zář své božské
lásky a učinil ze zotročených lidí Boží děti, své bratry, aby byli se Mnou ve slávě Otce.
Satan, který nic neztratil ze své moci, jakou byl obdařen, a ze své přirozené svobody, ustavičně usiluje, aby z duší učinil černé a kouřící oharky, aby s ním zdědily věčné pekelné tresty.
Můj synu, lidé nechtějí pochopit, že přítomnost člověka na zemi spadá do řádu věčného života; že země je vyhnanství a boj, který nechtěl Bůh, ale nenávist, závist a žárlivost Satana a jeho ďábelských šiků.Mohli bychom říct, že jeho plán se mu nyní daří. Je to plán přesvědčit lidi o tom, že neexistuje, ukolébat biskupy a kněze do letargie, aby odvrátil jejich pozornost od rozporů, kterým propadli.
Ale poslední slovo řekne moje Matka, která znovu rozšlápne hlavu zlořečeného Hada.

                                    V
Znovuoživení víry, realistický a tragický pohled na rozpory, ve kterých žijí, návrat k upřímné lítosti mohl by zadržet spuštěnou lavinu. Copak nejsou schopni překonat temnoty, předsudky a pýchu?
Ať si nikdo nedělá iluze
Křič to silně, můj synu, nikdo ať si nedělá iluze, ty dny už nastaly. Běda těm, kteří zůstanou hluší, necitelní k mým výzvám! Povstal příliš velký odpor proti mému Milosrdenství. Je čas přiložit sekeru ke kořenům, je čas setřást letargii, nastoupit do pole a zahájit boj proti pekelnému nepříteli.
Já jsem potřel Satana, Já jsem přemohl svět, Já jsem překonal smrt. Odvahu, moji synové! Hodina je těžká, ale spojeni se Mnou a mezi sebou můžete se zachránit. Nabízí se vám poslední příležitost. Nechybí vám účinné prostředky, abyste zbrzdili arogantní postup Nepřítele.
Žehnám ti, synu. Obětuj Mi svá soužení, budou Mi náhradou za pyšný a pošetilý odpor tolika duší Mně zasvěcených.

57  POCHOPILI JEN MÁLO
22. listopadu 1975
Mnoho kněží, a dokonce i někteří nástupci apoštolů pochopili málo z lidských dějin. Křesťané chápou málo, anebo vůbec nechápou, ale mají menší odpovědnost, protože nikdo se nepostaral, aby je poučil.
Je jen málo duší Mně zasvěcených, které mají přesné vidění světových dějin. Tyto dějiny se točí kolem boje mezi Satanem a Bohem. Satan a jeho temné oddíly bojují proti Bohu v jeho tvorech.
Satan dobře ví, že na Boha nemůže zaútočit přímo, proto bojuje nepřímo proti lidskému rodu.
Co jsou dějiny tajemství spásy, nad kterými si teologové lámou hlavu, aby našli na tomto poli nějakou novotu, a všemožně se lopotí, aby zkomplikovali pravdy, které jsem zjevil?
Co pochopili z prostoty a hloubky mého učení, tj. Písma svatého a evangelia? Co jiného jsou dějiny Církve než vyhrocený antagonismus mezi dobrem a zlem?
Řekl jsem ti již, synu, že lidské dějiny mají dvě ohniska:
1. Stvoření člověka se všemi přirozenými, mimopřirozenými i nadpřirozenými dary. Je důležité mít to na paměti, abychom pochopili, jak těžký byl pád prarodičů. Satan konečně našel předmět, na který může vychrlit svou nenávist, svůj jed, své nespoutané a zběsilé vášně:
– bohatý člověk se stal chudým,
– moudrý člověk se stal nevědomým,
– silný člověk se stal slabým,
– šťastný člověk se stal nešťastným,
– nesmrtelný člověk se stal smrtelným.
Když se nemohl pustit do Boha, nyní může smrtelně ohrožovat člověka a lidský rod. Když pak bylo oznámeno vtělení Mne, Božího Slova, pojal šílený plán zničit Mne a moji Církev, zmařit tak plody mého vykoupení. Hloupý a zvrácený válečný plán! Válka utkaná z množství bitev, při kterých si posluhuje vším a všemi, kteří jsou ochotni sloužit jeho nespoutané pýše.
2. Vtělení, umučení a smrt Mne, Božího Syna, vtěleného Boha. A dále umučení, smrt a zmrtvýchvstání mého mystického Těla, tj. mé Církve, vzešlé z mého milosrdného Srdce.
Autentické dějiny
Toto jsou autentické dějiny lidského rodu, které se rozvíjejí postupně, a poslední stránka bude napsána na konci časů. Jsou to tedy aktuální dějiny, které demonstrují jasným způsobem ustavičný boj mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotou, mezi láskou a nenávistí, mezi vírou a ateismem, mezi radostí a bolestí. Za dobrem, světlem, pravdou a láskou stojí Bůh; naopak za zlem stojí Satan.
Nyní, synu, s nekonečnou hořkostí vidíme, jak část mé Církve vinou mnoha pastýřů a kněží není zajištěna prostředky k obraně hodnot vykoupení proti nenávistným silám pekla a proti útokům Nepřítele, jak by bylo zapotřebí.
To je odpovědnost pastýřů a kněží, kteří se zmítají, jako by je někdo postavil na tekuté písky. A zatím co dům se kácí a lavina je v pohybu, utápějí se ještě v tisícerých neproduktivních aktivitách, protože jsou mimo skutečnost a nemají realistickou představu o situaci.
Ujišťuji tě, že současná válka vyústí do strašné bitvy, jaká ještě na zemi nebyla vybojována, která nemá jiné obdoby než v nebeském boji odbojných andělů s anděly světla. (TŘI DNY TMY)
Rozhodně chci, aby všichni věděli, že to jsem nezpůsobil Já, ale lidé, spojenci Satana. Nikoliv Já! Nikdo ať Mi tedy nepřičítá nastávající bitvu. Já, Spravedlnost a Milosrdenství, dokážu naopak vytěžit ze zloby druhých novou Církev a nový svět.
Dokážu uchránit od pekelných trestů všechny ty, kteří v pokoře a v kajícnosti přijmou včas všechna tato poselství, která jsou svědectvím mé lásky. Žehnám ti, můj synu, a žehnám všem, kteří věří.

=============================================================

V PŘÍŠTÍCH KAPITOLÁCH BUDETE MÍT MOŽNOST PŘEČÍST SI CELÉ POSELSTVÍ DONU MICHELINIMU PÁNA JEŽÍŠE V ROCE 1975-7. CO ŘÍKÁ O CÍRKVI, KNĚŽÍCH, BISKUPECH, JAK VŠECHNO ZANEDBALI A DÁL ZANEDBÁVAJÍ A KVŮLI NIM PŘIJDOU TRESTY NA VŠECHNY. LIDÉ SE ODVRÁTILI OD BOHA, KNĚŽÍ JIŽ NEJSOU SVATÍ, PROTESTANTI DOPADNOU ŠPATNĚ, POKUD SE NEVRÁTÍ DO KATOLICKÉ CÍRKVE. JEN TA JE PRAVÁ, ALE V DEZOLÁTNÍM STAVU. barmanka 

==============================================================

VZKAZ VŠEM KŘESŤANŮM (Kněz má více rozumu než biskup.)

P. Filip M. Antonín Stajner

Drazí v Kristu a Panně Marii, na úvod dovolte jednu zprávu z Vatikánského rozhlasu (r. 2011): Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kardinál Antonio Cañizares Llovera prohlásil, že je doporučeníhodné, aby věřící přijímali svaté přijímání vkleče a do úst. Prefekt řekl, že je to v souladu se smyslem sv. přijímání, jímž je adorace, tedy projev uznání Boha. (V některých kostelech chystají klekátko pro pokorné věřící, např. v Kunčicích pod Ondřejníkem, vidím to na videu. Záleží to na lidech. barmanka)
Přijímání vkleče a do úst je „projevem klanění, které je třeba obnovit. Pokud se přijímá vestoje, mělo by se předem pokleknout nebo se hluboce poklonit, což se nečiní.“
Prefekt římské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti dodal, že „pokud se trivializuje sv. přijímání, trivializuje se všechno. Neměli bychom však ztrácet ze zřetele tak důležitý moment, jakým je sv. přijímání, tedy výraz uznání reálné přítomnosti Krista.“
Tuto zprávu jsem už před časem četl na zahraničním internetu, ale když se objevila i v češtině a na Vatikánském rozhlasu, což je církevní sdělovací prostředek na nejvyšší úrovni, je třeba tomu sdělení věnovat pozornost.
Když nám doporučuje svaté přijímání na kolenou a do úst sám kardinál prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, znamená to, že takto přijímat nám ukládá nejvyšší církevní autorita pro liturgii hned po papeži. Kristova Církev totiž je v Římě řízena papežem a posvátnými kongregacemi, např. Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, Kongregací pro nauku víry, Kongregací pro biskupy, Kongregací pro řeholníky, Kongregací pro katolickou výchovu atd. V čele každé kongregace stojí kardinál prefekt, který je takovým ministrem, ovšem ne pro jeden stát, ale pro celý svět. Chceme-li tedy být světovou katolickou Církví, máme se podle slov kardinála prefekta zařídit, i kdyby nám někdo říkal něco jiného. Všichni musíme respektovat a poslouchat nejvyšší autoritu Církve, ať jsme laik,
nebo biskup. V našem případě se sice ještě nejedná o nařízení, nýbrž jen o „doporučení“, ale zato v nesmírně závažné věci, jakou je Nejsvětější svátost oltářní.
Čtyři roky předtím, než pro naše území bylo povoleno podávání Těla Páně na ruku, se mi stalo, když jsem sloužil mši svatou, že při svatém přijímání jeden muž natáhl ruku. Ustoupil jsem tedy a muž stáhl ruku. Znovu jsem mu chtěl podat a on zase natáhl ruku. Chvíli jsme se tak přetahovali, až on rozčilen se vrhl na ciborium jáhna, který stál vedle mě, a sám se obsloužil. ( A dnes 26.3. 2025 na mši v TV NOE salesiánský kněz udělal z přijímání bufet. Stoupl si před lidi, v jedné ruce víno, v druhé hostie a lidé v TV NOE se sami obsluhovali. No úplně mě to konsternovalo a to nemluvím, jak se k Eucharistii choval bez úcty a nepozdvihl ji, jak činí všichni kněží, nad hlavu, ale držel u pasu levou rukou, jako by ukazoval lístek v tramvaji. barmanka)
Po mši svaté mi přišel do sakristie vynadat, že je kněz žijící v zahraničí a že si na mě bude stěžovat na biskupské konferenci. Odvětil jsem mu, že to klidně může, protože u nás podávání na ruku není povoleno, a i kdyby bylo, toho povolení bych nevyužíval.
Kněz, který slouží mši svatou, stále zůstává zodpovědným za podávání Těla Páně a záleží na jeho svědomí, jak podá. To, že přijímající nastaví ruku, vůbec neznamená, že musí dostat svatou Hostii do ruky.
Kněžské palce a ukazováčky jsou posvěceny zvláštním obřadem právě proto, aby se mohly dotýkat Těla Páně, a před proměňováním a po svatém přijímání si kněz tyto prsty omývá.
V dnešních převládajících liturgických podmínkách je řádným rozdělovatelem Eucharistie kněz nebo jáhen a mimořádným akolyta, ustanovený biskupem. Jiných tzv. služebníků a služebnic Eucharistie je dovoleno využít pouze v naprosto nejnutnějších případech, např. když se při mši svaté ke svatému přijímání nahrne pět tisíc věřících a není k dispozici další kněz ani jáhen nebo akolyta. Nebo když v rozlehlé farnosti najednou umírá na epidemii cholery mnoho lidí a farář ani jáhen ani akolyta by nestihli všem podat Viatikum, nebo při smrtelné živelné katastrofě nebo při krvavém pronásledování křesťanů nebo válečném konfliktu. Takové případy se však na našem území nevyskytují, a tak téměř vždy můžeme vystačit s kněžími, jáhny a akolyty.
Přijímání na ruku v novověku zavedli v 16. stol. protestanté, kteří popírali reálnou přítomnost Krista v Eucharistii,a dokonce zrušili kněžské svěcení. V katolické církvi se začalo přijímat na ruku v 60.letech
20. stol. nejdříve v Holandsku i přes papežovo napomenutí tehdejšímu holandskému kardinálu Alfrinkovi a pak se rozšířilo i v Belgii, v Německu a Francii. Když hrozilo schizma, papež v roce 1969 podávání na ruku povolil pro ty země, kde se už v rozporu s církevní kázní rozmohlo. Takovým způsobem došlo k povolení podávání na rukui u nás. Od roku 1990 je někteří kněží a biskupové v rozporu s poslušností začali praktikovat, až v roce 1997 biskupská konerence podala žádost ke Svatému stolci a na jaře 1998 bylo věřícím svaté přijímání na ruku umožněno.
Zastánci přijímání na ruku se odvolávají na různé praktické důvody a někdy uvádějí, že se tak přijímalo v prvotní Církvi. Přitom se opírají o podvržené dokumenty nebo falšují církevní dějiny.
Je nemožné rekonstruovat vnější detaily Poslední večeře nebo v našich kostelích zachovávat obyčeje židovské rituální večeře, jíž první mše svatá navenek byla. Avšak v Janově evangeliu čteme: „Ježíš vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi.“ Určitě mu nepodal omočené sousto na ruku, ale přímo do úst. Když hostitel podal hostům pečlivě připravené sousto přímo do úst, bylo to gestem zvláštní zdvořilosti nebo úcty a lásky. Při svatém přijímání je Božským Hostitelem sám Kristus, který nás rukama kněze láskyplně živí svým Tělem a podává nám vzácné Sousto do úst. I ve Starém zákoně máme zmínku, jak anděl podává proroku Ezechielovi sousto, totiž svazeček s Božím slovem, do úst.
To, jak Židé projevovali úctu napsanému Božímu slovu, par excellence platí v novozákonní Církvi o úctě ke vtělenému Božímu Slovu, k Ježíši Kristu v Nejsvětější svátosti.
V prvotní Církvi, v době apoštolské tradice, kněz vkládal Tělo Páně do úst, jak uvádí Tridentský koncil. Když ale brzy propuklo krvavé pronásledování Církve, které s přestávkami trvalo do druhé poloviny 4. stol. až po vládu císaře Juliána Apostaty, v ohrožení života křesťané laici sami donášeli Eucharistii potřebným, uchovávali ji ve svých příbytcích a sami si Tělo Páně podávali. Z této mimořádné situace se vyvinul zvyk při mši svaté klást Tělo Páně na dlaň přijímajících. Trvalo téměř čtyři následující století, než tato nesprávnost byla úplně vymýcena.
Přijímání na ruku a vestoje, i kdyby se provádělo s úctou, není přirozeným výrazem božské víry a adorace, s níž je nutno ke svatému přijímání přistupovat. V USA jsem byl kdysi pověřen, abych sloužil mši svatou pro mladé ruské katolíky, kteří tam přicestovali na světové setkání s papežem z právě rozpadlého Sovětského svazu. A byl jsem velmi dojat a povzbuzen ve víře, když celá skupina mládežníků přijímala Tělo Páně s velkou úctou na kolenou.
Sám Svatý otec nás učí, jak chápat a vykládat určité dokumenty o Eucharistii, když už čtyři roky podává Tělo Páně pouze věřícím na klekátku a do úst, a to i v zemích, kde obvykle téměř každý využívá „práva“ přijímat na ruku. Ovšem svátosti jsou darem Boží lásky, nikoliv lidským právem. Proto nebylo a není správné bojovat za podávání na ruku, jako se bojuje za různá lidská práva.
Pro Vatikán už více než rok platí papežský naprostý zákaz podávání na ruku. Česká republika je asi 32. nebo 35. zemí světa, kde bylo podávání na ruku povoleno, ale každý diecézní biskup je pro svou diecézi může zakázat. Navíc: co je pouze povoleno, to nelze ani doporučovat, natož někým shora nařizovat nebo zdola vynucovat.
Všeobecně řečeno, tím pravým a odmaskovaným důvodem pro podávání Eucharistie na ruku je skutečnost, že Pán Ježíš v Nejsvětější svátosti je ústředním tajemstvím naší víry, a proto je hlavním terčem útoků zlého ducha. Ten často zneužívá naší nevědomosti nebo malé víry nebo touhy po novotách nebo falešného mysticismu.
Kristus říká: „Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít jeho Krev, nebudete mít v sobě život.“ A někteří z Kristových učedníků se ohradili: „To je tvrdá řeč. Kdo to má poslouchat?“ A už s Ním nechodili. Pro někoho, zvláště pro mladé, někdy slovo o svatém přijímání u mřížky a do úst může znít jako tvrdá řeč. A není divu. Už desetiletí žijeme v prostředí, kde se vyzdvihuje člověk s vlastním názorem a důrazem na pocitové prožívání, a umenšuje se smysl pro posvátno, ať už se jedná o posvěcené a Bohu zasvěcené osoby,o posvěcené předměty, prostory, o posvátné doby, hudbu a umění vůbec a zvláště o Nejsvětější Eucharistii.
Tajemství Eucharistie kdysi rozdělilo křesťany a v této době rozděluje i samotné katolíky. Simeon předpověděl Panně Marii, že její Syn bude znamením, kterému se bude odporovat. A těm, kterým projevy bohopocty vůči Pánu Ježíši nejsou lhostejné, je určeno s Pannou Marií mít probodené srdce a obětovat svou bolest za spásu světa i svou.
P. Filip M. Antonín Stajner

„Bohužel vedle těchto světlých stránek nechybějí stíny. Existují totiž místa, kde se téměř
úplně upouští od kultu eucharistického klanění. K tomu přistupují v tom či onom církevním kontextu zlořády, které přispívají k zatemnění pravé víry a katolického učení o této podivuhodné svátosti. Vynořuje se někdy značně zjednodušující chápání eucharistického tajemství. To bývá zbaveno své obětní hodnoty a bývá prožíváno tak, jako by nemělo jiný smysl a hodnotu než společné bratrské setkání. Kromě toho nezbytnost služebného kněžství, které se opírá o apoštolskou posloupnost, zůstává někdy v pozadí a svátostnost Eucharistie bývá redukována na pouhé hlásání.
Z toho důvodu také ekumenické iniciativy tu a tam, i když jsou velkomyslné v záměrech, dávají prostor eucharistické praxi, jež odporuje disciplíně, kterou církev vyjadřuje svou víru. Jak neprojevit nad tím vším hlubokou bolest? Eucharistie je příliš velkým darem, než aby mohla snést dvojznačnost a snižování významu.“ (10) (Mše svatá v hospodě..)
Papež mluví o souvislosti mezi způsobem, jak je slavena Eucharistie, a tím, čemu věříme.
Liturgie je slavení a projev víry církve a víra církve se projevuje v liturgii. Liturgie je zrcadlem církevní nauky, je to slavené dogma.
V oracích, čteních a zpěvech, v obřadech a rubrikách mešní slavnosti nachází víra církve své vyjádření. V obou formách římského ritu, řádném i mimořádném, je vyslovena víra církve, i když odlišným způsobem. Proto je způsob, jakým se slaví liturgie, také normou víry a naopak víra je normou pro naši liturgickou modlitbu. Obojí se navzájem podmiňuje.
Z toho plyne, že víra je poškozována, jestliže se liturgie neslaví podle víry. A naopak platí: Liturgie je zfalšována, jestliže nesděluje víru, když jsou pravdy víry zpochybňovány anebo popírány. Liturgické zlořády jsou na jedné straně následkem ztráty víry a na druhé straně přispívají k jejímu zatemňování, a tím ke krizi v církvi. Ve své autobiografii napsal kardinál Ratzinger výstižně: „Jsem přesvědčen, že církevní krize, kterou dnes prožíváme, spočívá převážně na rozpadu liturgie, která je někdy dokonce tak koncipována, »etsiDeus non daretur« (jako by Boha nebylo): jako by v ní vůbec nezáleželo, zda Bůh je a zda nás chce oslovit a vyslyšet.“ (Joseph Kardinal Ratzinger, Aus meinem Leben. Erinnerungen, München
[1997], 174)
Liturgické zlořády mají své kořeny nejednou ve falešném pojetí svobody (Redemptionis Sacramentum 7), ve falešně pojaté „tvořivosti“, která má pro církev katastrofální následky, jak dnes musíme bolestně prožívat. Liturgické zlořády rozdělují farnosti.
Ten, kdo jako kněz, jáhen nebo pastoračně aktivní laik slaví liturgii podle vlastního uvážení, kdo se řídí vlastními sklony a nikoliv tím, co církev a víra církve ukládá, „napadá podstatnou jednotu obřadu“. Provádí úkony, které vůbec neodpovídají hladu a žízni po živém Bohu, jak to Boží lid dnes pociťuje. „Nevykonává autentickou pastorační službu a nepřispívá k liturgické obnově, nýbrž okrádá spíše věřící o jejich poklad víry a jejich duchovní dědictví,“ říká se v Redemptionis Sacramentum Kongregace pro posvátné obřady (25. břez-na 2004). Tato instrukce pojednává o některých věcech, které se týkají Nejsvětější svátosti a které je třeba dodržovat, neboo jiných, kterých je třeba se vystříhat. Tato instrukce, která byla zveřejněna před více než osmi roky, je praktickou aplikací toho, co teologicky a duchovně předkládá encyklika Ecclesia de Eucharistia.
Instrukce Redemptionis Sacramentum rozlišuje tři druhy zlořádů: zvláště těžké zlořády
(graviora delicta), těžké zlořádya jiné zlořády. Stížnosti na těžká zneužití předává biskup resp. ordinář k vyšetření podle kánonu 1717 CIC podobně jako stížnosti na sexuální zneužití nezletilých Kongregaci pro nauku víry.
K těmto obzvláště těžkým zlořádům patří:
Podržení svátostných způsob se svatokrádežným záměrem nebo jejich pohození. Takový
delikt má za následek exkomunikaci. Předstírání nebo pokus liturgického úkonu eucharistické
oběti.
Zakázaná koncelebrace se služebníky církevních společenství, která nemají apoštolskou
posloupnost a platné kněžské svěcení a která nejsou v plném církevním společenství
s katolickou církví. Za tyto zločiny hrozí suspenze, exkomunikace a propuštění ze stavu duchovních.
Konsekrace pouze jedné způsoby se svatokrádežným úmyslem anebo konsekrace mimo
mši svatou. Ani v největší nouzi není dovoleno proměňovat pouze pod jednou způsobou,
nebo pod oběma mimo mšisvatou.
K těžkým zlořádům patří například:
Použití jiných než předepsaných eucharistických modliteb. Kněz nemá právo sestavovat si eucharistické modlitby, měnit schválené modlitby anebo používat modlitby sestavené soukromými osobami.
Pronášení eucharistických modliteb jáhnem, laikem nebo věřícími.
Odmítnutí svatého přijímání věřícímu, který chce přijímat na kolenou.
Odmítnutí podat svaté přijímání do úst.
Případy, kdy věřící si bere sám svatou hostii nebo podává hostii či kalich z ruky do ruky.
Případy, kdy sám laik namáčí hostii do Krve Páně.
Pokládání ponořené hostie na ruku věřícího.
Celebrování bez kněžských rouch nebo jen se štolou.
K dalším zlořádům patří:
Lámání hostie již během proměňování. Měnit liturgické texty podle vlastního dobrozdání.
Četba evangelia laikem. Laické kázání v rámci mšesvaté. Platí i pro semináře a zvláštní skupiny a sdružení laiků. Pronášet vyznání víry v jiném znění, než jaké je ve schválených liturgických knihách. Lámání posvěceného chleba laikem.
Podávání svatého přijímání nekatolíkům (i pokřtěným). Pověření laika podáváním svatého příjímání, ačkoliv to nutnost nevyžaduje.
Podávání svatého přijímání věřícím před přijímáním celebranta.
Používání obyčejných nádob, nádob bez umělecké hodnoty, nádob ze skla, porcelánu, kameniny anebo jiných křehkých materiálů.
Podávání svatého přijímání laikem jako mimořádným rozdělovatelem, i když je přítomen posvěcený služebník. Náhrada nedělní mše svaté ekumenickou bohoslužbou.
Pro těžké případy zlořádů jsou stanoveny tresty podle církevního práva. V ostatních případech stanoví postih biskup nebo soudce podle tíže zlořádu od napomenutí, pokání (i pokuty a krácení platu) až k suspenzi, odnětí kanonické mise, suspenzi a interdiktu (u laika), propuštění z duchovního stavu.
Věřící, kteří jsou svědky zlořádů, mají právo obrátit se na ordináře nebo přímo na Apoštolský stolec. Mají se však pokud možno nejdříve pokusit s dotyčnou osobou hovořit a poukázat
na zlořád. Pokud dotyčný takové upozornění odmítá a dále ve zlořádu pokračuje, je třeba upozornit ordináře, a pokud ordinář nečiní žádné opatření, mají se věřící obrátit na Apoštolský stolec.
O liturgických předpisech se věřící mohou informovat na svém biskupství nebo také na internetu.
Kath-net

(Všech červěně zbarvených zlořádů se dopustil salesiánský kněz Jiří Veselý při jediné polední mši v TV NOE. A kdoví, zda je vůbec kněz, když ani neví, že má Eucharistii a kalich s vínem pozvednout při proměňování nahoru. Vůbec se nesnažil vzdát Bohu úctu. Na TV NOE pracuje více výstředních kněží. Otec Vícha nevěří Bibli, řekl, že stvoření světa Bohem je jen pohádka, že by to Bůh za 6 dní nezvládl a věří víc vědcům, kteří tvrdí, že jsme se vyvinuli z opice. Další kněz se po mši tak rozjařil, že požádal mládežníky, aby všichni políbili oltař, na kterém se odehrává takový zázrak, že Bůh se snese k nám z nebe a další prohlásil, že je lépe, když podává Hostii na špinavou ruku, než do zapáchajících úst. A je mu jedno, co si přeje Bůh. To se dočtete v poselství biskupovi Michelinimu. Je šťastný, když nás může živit rukou kněze na paténu našeho jazyka. Přijímání na ruku je urážka, kterou Ho bičujeme - to řekl Catalině Rivas v kapitole  o jeho umučení:"ANI MÉ UTRPENÍ S VÁMI NEPOHNE.")