Nektar pro duši

VŠEM  NAŠIM  ČTENÁŮM  PŘEJEME RADOSTNÉ PROŽITÍ VÁNOČNÍCH  SVÁTKŮ, SVĚTLO  DUCHA  SVATÉHO  PŘI  ČTENÍ  POSELSTVÍ  A  POZNÁVÁNÍ  PRAVDY  O  BOHU  A  LÁSCE,  POKOJ  A  BOŽÍ  POŽEHNÁNÍ  V  NOVÉM  ROCE  2024  A  VESELÉHO  SILVESTRA.

JEŽÍŠEK A barmanka Jitka

                                           /

VÁNOCE, VÁNOCE PICHÁZEJÍ, ZPÍVEJME PŘÁTELÉ....

/Cmd+V

EDITORIAL Z ČASOPISU SVĚTLO - VÁNOCE 2007:

Apoštol nám říká, že Ježíš Kristus se nám stal podobným ve všem kromě hříchu. Není tu však ještě jedna, a to nikoliv nevýznamná nepodobnost? Zatímco my se snažíme vynikat, být velicí, mimořádní, oslňující a uchvacující, Boží Syn vyniká, tak říkajíc, opačným směrem. Nijak nevystavuje na odiv svou moc ani svou nekonečnou velikost, vyniká tím, jak se snižuje, sestupuje, stává posledním.
Podle andělova sdělení poznávacím znamením, podle kterého mají pastýři nalézt Vykupitele, je právě to, že je to nejposlednější dítě, které lidé mezi sebe nepřijali, takže tu trochu nejpotřebnějšího místa k narození mu poskytl dobytek a půjčil mu svůj chlév a svůj krmelec. Bůh nás tedy uvádí v úžas tím, jak se doslova tlačí na počátku a pak i na konci svého pozemského života na evidentně a markantně nejposlednější místo. To je způsob, jakým vyniká Bůh. Míru tohoto jeho božského „vyniknutí“ nejsme navíc schopni ani docenit,
protože si za našeho pozemského života neumíme udělat ani přibližnou představu o jeho skutečné velikosti, vznešenosti a svatosti. Míra jeho ponížení, které podstoupil tím, že se při vtělení stal nejmenší částečkou živé hmoty a v ní přijal vývoj jako lidské embryo, se v dnešní době ještě více vystupňovala tím, že lidé k tak-
to klíčícímu životu už nemají žádnou úctu a domnívají se, že s ním mohou naložit, jak se jim zlíbí.
Odpovídalo by tedy ještě více skutečnosti, kdybychom Pavlovu větu parafrázovali: Ježíš Kristus, Boží Syn, se stal ve všem kromě hříchu podobným těm nejposlednějším z lidí. Všimněme si jen, jak hluboce
se jim stal Boží Syn podobný právě v jejich bezmocnosti.
Kolika způsoby mohl Bůh svého Syna zachránit, když ho lidská pýcha začala ohrožovat již jako malé dítě! On si však volí nejprostší a vlastně ponižující způsob, mohli bychom říct v jeho případě takřka zbabělý, a dokonce i riskantní: dá se uprostřed noci na útěk.
Bůh se zjevil lidem mnohokrát a mnoha způsoby, a když se jim nakonec zjevil osobně, nejúplněji a nejdokonaleji, zanechal v nebi všechen svůj majestát, všechnu svou ohromující moc a slávu a vzal si s sebou jen jedno: lásku. Láska si nelibuje v triumfalismu. Láska vyvolává úžas, obdiv, dojetí, zbožnou úctu a vděčnost, kteráse jí na kolenou klaní. To jsou také pocity a postoje, které na nás přímo dýchají z Lukášova líčení o Ježíšově narození, jak je zaznamenal podle Mariina vyprávění.
V betlémské jeskyni všichni žasnou a ve svém zbožném úžasu se
radují, pokorně klanějí a vděčně velebí a chválí Boha. Ale abychom při tom neupadli do sentimentality, uplatnil se zvláštní záměr Ducha Svatého v tom, jak je sestaven sled vánočních svátků. Bezprostředně po velké oslavě štědré a nezištné Boží lásky máme obrátit svou pozornost také ke krutému osudu lidských bytostí, které se staly obětí zcela opačného postoje a vztahu k lidem. Štěpá-
nova předčasná smrt je důsledkem pýchy a zaslepenosti židovských předáků a smrt nevinných betlémských dětí je činem bezohledného krutovládce.
Proč se v den Pánova narození zjevili andělé jen v Betlémě a nikoliv v Jeruzalémě? Hospodin, který zná srdce člověka, jako by předpokládal, že v této podobě své chudoby a pokorné lásky,
v jaké přichází, ani nemůže předstoupit před izraelskou elitu, aby
nezatížil jejich svědomí předčasně tím, že ho hned při příchodu
odmítnou. Proto jim ani nepodává zprávu o svém narození. Pozval si k jeslím jen ty společensky nejposlednější. Zpráva o jeho
narození se dostala do Jeruzaléma spíše omylem, díky prostotě mudrců, kterým ani na mysl nepřišlo, že by tento novorozený král, kterého oni, cizinci zdaleka, tak toužebně hledají, mohl ve své vlasti někomu vadit. A přece vadil. Jako prvnímu vadil vetřelci Herodovi. I u něho vyvolala zpráva o novorozeném králi úžas. Ale protože tento vladař nemá o králi jinou představu než tu, kterou má sám o sobě, vyústí jeho údiv do panického strachu, který dokazuje, že tento
sebestředný sobec se při vší své královské moci vlastně ve svém
nitru cítí docela slabý. Jak jinak si vysvětlit, že 70letý panovník vidí v novorozeněti tak nebezpečné ohrožení, že se rozhodne nařídit masovou vraždu, jen aby se zbavil domnělého soka! Je to přitom od něho zaslepenost o to větší, že mu při vší krutosti a rozsahu vůbec nedává záruku, že se svého domnělého protivníka skutečně zbaví.
Sobec, který nikoho nemiluje, vůbec nepředpokládá, že by mu mohl někdo přát něco dobrého. Taková představa je mu zcela cizí. Sobci, kteří nepoznali lásku a nejsou schopni lásky, jsou vlastně nejnešťastnější lidé. Když chtějí uspořádat svět kolem sebe podle svého obrazu, budují si vlastně prostředí, které je jim samým krajně nepřátelské. Sobectví je zcela logická a nejspolehlivější cesta k ateismu. Pro egoistu, který nezná lásku, je věta „Bůh je Láska“ vlastně důkazem, že Bůh neexistuje, a zůstává pro něho pouhým výmyslem.
Pán slíbil svým učedníkům, že je čeká osud podobný jeho osudu. První ze všech to zakusil prvomučedník Štěpán. Svatý jáhen si dal práci, aby v zasedání velerady přítomným „vyložil Písmo“, podobně jak to předtím udělal Ježíš, když doprovázel dva zklamané
a zarmoucené učedníky při jejich odchodu z místa spásy. Jenomže
Štěpán neuspěl: Co dovršilo jejich hněv, byla slova: „Vidím nebesa
otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici.“ Místo aby se
zastavili a uvědomili si, že mají co do činění s člověkem, kterému Bůh projevuje mimořádným a zjevným způsobem svou přízeň, že mají před sebou někoho, kdo je může zvláštním způsobem sblížit s Bohem, rozhodnou se raději, že ho navždy umlčí. „Protože jste ‚neobřezaného srdce‘, odporujete Duchu Svatému.“ Co je to
„neobřezané srdce“? Je to srdce, které nemá lásku a ční z něho jen
sobectví, proto zcela postrádá nezbytný slovník, interpretační klíč
k Božímu slovu. Neobřezané, sobectví nezbavené srdce má za ná-
sledek „neobřezané uši“. Pro tuto dokonalou neobřezanost nakonec zcela selhal učitelský úřad Izraele. Jejich zaslepené osobní i nacionalistické sobectví degradovalo Mesiáše a jeho skutečnou roli. Ve chvíli, kdy se Ježíši Kristu na Golgotě tato nic nechápající
židovská elita vysmívala pro jeho nemohoucnost, dokonávala prá-
vě Boží Láska největší dílo Boží všemohoucnosti. Veškerá moudrost a vědění bez lásky není k ničemu, protože ničemu nerozumí.
Láska je počátek a konec všeho bytí, jeho první a základní princip. Neláska je smrt. Láska vede milujícího k tomu, že kolem
sebe šíří dobrotu, život a požehnání. Sobectví napovídá svému
hostiteli, že je v jeho zájmu šířit nenávist, zlobu a smrt. Učedník
Štěpán byl jistě na Kalvárii svědkem velké lásky svého božského
Mistra, která dokonale „obřezala“ jeho srdce, takže ji dokonale asimiloval. Když se ocitl v Pánově postavení, modlí se Štěpán
podobně jako On za své katany. Zatímco Šavel schvaloval, že
po Štěpánovi házeli kameny, tato nevinná oběť po něm házela
slova odpuštění a modlitby. Jeho prosící láska přinesla nejkrásnější ovoce v pozdějším zázračném obrácení apoštola národů. Jaké asi bylo setkání Pavla a Štěpána v nebi?
Co nám Bůh zjevuje v betlémské stáji, není jen božské dítě, ale celá Boží rodina jako jediný budoucí základ celé lidské společnosti. Ježíš si nepřipravil nejdříve svět plný lásky, aby do něhovstoupil. Co si však zajistil bezvýhradně jako nezbytné, bylo laskavé prostředí rodiny. Betlémská porodnice je ta nejubožejší bída, ale jedno je zde naprosto dokonalé, tak dokonalé jako nikde jinde na světě všech dob, a to je prostředí svaté Rodiny. Už tady založil Bůh rodinu jakožto vysokou školu lásky. Nejdůležitějším životním znalostem a dovednostem se člověk neučí na nějaké střední nebo vysoké škole, ale naopak již v předškolní době, dokonce v prenatálním období. Lásce se člověk nemůže naučit jinak než stykem s milujícím. Je to ta nejblahodárnější „infekce“ a nejlepší „dědičné zatížení“, které může člověka postihnout.
Nepřítel lidstva ví velice dobře, proč si vzal na mušku právě rodinu: pokud se mu daří zranit rodinu a narušit její nejzákladnější vyučování, zraňuje lidskou společnost v nejcitlivějším bodě.
Láska je krevní oběh společnosti.
Sociologové, psychologové, psychiatři a politici hledají všechny možné příčiny lidských a společenských problémů a neduhů, ale málokdo z nich je schopen se dopracovat k příčině nejpodstatnější, a tou je nepřítomnost a namnoze neschopnost lásky. Jsou tedy jako lékaři, kteří by si vůbec nevšímali krevního obrazu a krevního oběhu.
Vynutit je možné kdeco, ale nikdy ne lásku. Tu nám nemůže vnutit ani Bůh. Dobrovolné sebedarování je její podstatnou stránkou.Proto mohl jen přijít mezi nás, ukázat nám svou lásku v nejvýraznější podobě a říct:  Následujte mě!
Jenže advent se nám protáhl o další tisíciletí. Je-li znamením Mesiášova příchodu, že v jeho dnech rozkvete spravedlnost
a hojnost pokoje, pak stále postrádáme základní příznaky jeho
příchodu, nikoliv proto, že by nepřišel, ale proto, že ačkoliv přišel do vlastního, svoji ho nepřijali. Zabíjejí nemluvňata daleko krutěji a masověji než Herodes a kamenují proroky, protože vidí otevřená nebesa a mluví o příchodu Spravedlivého.
Rodiče, kteří jeden v druhém opravdu milujete Krista, jste hájený, velmi vzácný druh vymírajícího Božího obrazu na této planetě. Nezůstávejte budoucím pokolením dlužni četné potomstvo, které můžete opravdu lidsky vychovat jenom vy. Chápejte to jako své hlavní Bohem stanovené poslání: „Množte se a naplňte zemi!“ To je přímo revoluční výzva Vánoc! A všichni ostatní, kteří jsou schopni pochopit, kolik uhodilo, ať jsou vaší všestrannou oporou, posilou a pomocí svými modlitbami a oběťmi, aby přišla na svět LÁSKA.
-L.Štula

JAK SE DOSTAT DO NEBE - MALÁ CESTA

1/2008
Nebeští zloději
Moji chráněnci a moji miláčci jsou ti, kteří si ukradli nebe, jako neviňátka a kající lotr. „Velcí světci ho získali velkými skutky. Já to chci udělat jako zloději, chtěla bych to provést lstí, lstí lásky, která mi otevře vstup, mně a duším v očistci.
Duch Svatý mě povzbuzuje, když mi říká, že nezkušení dostanou
chytrost, mladí získají poznání a přehled.“
                            Příbytek malých dětí
Mluvila jsem s ní o umrtvování světců a ona mi odpověděla: „Pán to udělal dobře, když nám řekl, že v domě jeho Otce je mnoho příbytků (Jan 14,2). Kdyby tomu tak nebylo, byl by nám to řekl...“ „Kdyby všichni, kteří jsou povoláni k dokonalosti nebes, museli podstupovat taková trýznění, řekl by nám to, a my bychom je velkodušně podstoupili. Ale on nám oznamuje, že v domě jeho Otce je mnoho příbytků. Když jsou tam příbytky velkých duší, pouštních otců, mučedníků a kajícníků, pak jsou tam jistě i příbytky malých dětí.“
„A je tam pro nás rezervováno místo, když ho velice milujeme, jeho, našeho nebeského Otce a Ducha Lásky.“
Sestra Terezie byla prostá duše, která se posvěcovala obyčejnými prostředky. Tak je možné pochopit, že mimořádné dary v jejím životě by byly v rozporu s tím, co označovala za plány, které Bůh má s ní.
                          Malé děti nejsou zavrženy
„Co bys udělala, kdybys měla ještě jednou začít klášterní život?“
„Myslím, že bych dělala totéž co nyní.“ „Pak nemáš ten pocit, ve kterém jeden poustevník řekl: I kdybych strávil dlouhá léta jako kajícník, dokud mi zbude ještě čtvrthodinka, dokud mi ještě zbývá dech, měl bych stále strach, že budu zavržen?“ „Ne, takový strach já nemohu sdílet, jsem moc malá, než abych mohla být zavržena, malé děti nebudou zavrženy.“
                                  Prolézt pod koněm
Celá sklíčená jsem k ní jednou přišla, slzy na krajíčku, a řekla jsem jí: „Tentokrát je to nemožné, já to nepřekonám!“ „Nedivím se,“ řekla mi. „My jsme malé na to, abychom přelézaly překážky, my je musíme podlézt.“ To si vzpomínám ze svého dětství: Byli jsme jednou u sousedů v Alençonu. Jeden kůň se nám postavil do cesty v brance, která vedla do zahrady. Zatímco dospělí hledali jiný vchod, naše malá přítelkyně (sedmiletá Terezička) nenašla nic jednoduššího než podlézt pod koněm. Udělala to jako první a podala mi ruku. Já jsem ji následovala. Aniž bychom se musely hlouběji sehnout, byly jsme u cíle. „To je výhoda, dokud jsme malé,“ uzavřela Terezie. „Pro malé nejsou žádné překážky, všude
podlezou. Velké duše mohou věci překročit, obejít těžkosti pomocí úvahy nebo ctnosti. Ale my, které jsme malé, se toho musíme varovat. Podlezeme pod tím. To znamená, že o tom nebudeme moc zblízka uvažovat a zdůvodňovat to.“ (Těmito slovy dávala rady novickám.)
                            Bůh zná naše dobré úmysly
Během své nemoci přijímala nejtrpčí léky a nejbolestnější lékařské zákroky s neotřesitelnou trpělivostí, i když věděla, že je to všechno zcela zbytečné. Nikdy si nestěžovala na vyčerpanost, která se dostavovala jako důsledek procedur. Svěřila se mi, že všechny tyto neužitečné procedury nabídla Bohu s prosbou, aby tím mohla pomáhat některému misionáři, který nemá čas ani prostředky, aby mohl být lékařsky ošetřován. Když jsem jí řekla, že jsem smutná, protože mně nikdy něco podobného nenapadlo, odpověděla: „Ten, kdo se Bohu zcela daruje, nemusí mít takové výslovné úmysly. Malé dítě na matčině klíně se živí takřka mechanicky, aniž tuší něco o užitečnosti svého jednání. Přitom žije a rozvíjí se, aniž by to mělo v úmyslu.“
„Malíř, který pracuje pro svého mistra, nemusí při každém tahu
štětce opakovat: – To je pro pána Tohoatoho... stačí, že se dá do práce s vůlí pracovat pro svého mistra.“
„Je dobré často se usebrat v myšlenkách a obnovit své úmysly, ale bez vnitřního nucení. Bůh ví o našich dobrých záměrech a myšlenkách, které bychom chtěli uskutečnit. On je Otec a my jsme jeho malé děti.“
         Ježíš nemůže být smutný z toho, jak jsme zařídily svůj život
Řekla jsem jí: „Musím pracovat, jinak bude Ježíš smutný...“ „Ó ne, ty bys byla smutná. On nemůže být smutný kvůli tomu, jak jsme si zařídily svůj život.“ (Tím myslela duchovní dětství.Ježíš není smutný pro malé chyby, které je třeba připsat na vrub slabosti a křehkosti pokorných duší, které mu důvěřují.)
                  Být svatý a nestat se velkým...
Protože byla hluboce pokorná, cítila se sestra Terezie od Ježíška neschopná stoupat „po příkré cestě dokonalosti“. Proto se usilovně vždy snažila být stále menší, aby se Bůh plně staral o její záležitosti a nosil ji ve své náruči, jak to děláme v rodinách s docela malými
dětmi. Chtěla být svatá, ale bez toho, že by se přitom stala velkou. Protože tak jako malé nešikovnosti dětí rodiče nezlobí, tak také nemohou nedokonalosti pokorných lidí těžce urážet Boha.Její chyby nepatří k těžkým podle slova Písma: „Maličký zakusí ohled a smilování“ (Mdr 6,6).
Z toho důvodu se velmi bránila přání cítit se dokonalá a být
za takovou pokládána od druhých, protože tím by se stala velkou a Bůh by ji nechal jít po její cestě samotnou.
Céline Martinová – dokončení
Malá cesta