ŽIVOTNÍ MOUDRO PRO VŠECHNY:

JSI SPOKOJENÝ SE SVÝM ŽIVOTEM? JACKIE CHAN NA OTÁZKU, ZDA JE SPOKOJEN SE SVÝM ŽIVOTEM ODPOVĚDĚL: "Víte, jednou jsem slyšel velmi moudrá slova: Vaše těžká práce je snem každého nezaměstnaného.                      Vaše zlobivé dítě je snem každého bezdětného. Vaše stísněné bydlení je snem každého bezdomovce. Vaše sebemenší úspory jsou snem každého dlužníka. Vaše špatné zdraví je snem každého nevyléčitelně nemocného člověka. Vaše hříchy Bohem schované před zraky druhých jsou snem každého zahanbeného svými hříchy. Váš klid, váš spánek, vaše jídlo je snem každého, kdo je ve válce. MUSÍTE SI VÁŽIT VŠEHO, CO MÁTE, PROTOŽE NIKDO NEVÍ, CO PŘINESE ZÍTŘEK."

Od tohto Ťa chce Ježiš oslobodiť. o. Dušan Lukáč - YouTube

V BIBLI SE PÍŠE, ŽE BŮH VŠECHNY MILUJE A JE ŠŤASTNÝ, KDYŽ MU JEHO LÁSKU OPLÁCÍME. RADUJE SE Z KAŽDÉHO ČLOVĚKA, KTERÝ SE K NĚMU OBRÁTÍ AŤ JE JAKÝKOLIV. MŮŽE A  CHCE NÁS ZAHRNOVAT SVOU LÁSKOU A PÉČÍ. KDYŽ MÁ ČLOVĚK V JEHO LÁSKU A POMOC VELKOU VÍRU, MŮŽE VÁS UZDRAVIT I VZKŘÍSIT Z MRTVÝCH, JAKO JAIROVU DCERU. STAČÍ K TOMU JEN DOTEK NEBO SLOVO....viz video 

Uzdravila sa, keď prijala Eucharistiu. │ o. Dušan Lukáč

Svätá Terézia odhalila čo duša zažíva v 9 dňoch po smrti…

SEDM HŘÍCHŮ, KTERÉ TI DÁVÁ SATAN, ABY TĚ VLÁKAL DO PEKLA:

PÝCHA, HNĚV+NENÁVIST, ZÁVIST, SMILSTVO, LAKOTA, OBŽERSTVÍ, LENOST.

F. J. Sheen
SEDM HŘEBŮ DO RAKVE DUŠE
Egoismus a nezřízená sebeláska jsou hlavní příčinou hříchů a vší cestou rozumu nevysvětlitelné lidské bídy. Sebeláska má ještě další důsledky, které není schopen vypočítat žádný psycholog. Sebeláska, onen životní omyl, který snesl jako vajíčka sedm hlavních hříchů, vězí za vším nezřízeným chováním. Hlavní hříchy, sedm hrobařů charakteru, jsou pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost. K těmto sedmi hlavním formám egoismu se vztahuje sebepoznání.

PÝCHA
Pýcha je přehnané sebeobdivování. V posledním stadiu se stává pro člověka jeho vlastním zákonem, soudcem, jeho vlastní morálkou a bohem. Zlý duch na počátku sliboval Evě: „Budete jako bohové.“ Člověk se činí bohem, když staví svou vlastní vůli proti vůli Boží. Z této vzpoury následuje, že přehlíží práva druhých, miluje nezřízeně vlastní přednost, chce vždy stát v popředí a nestrpí náhled, který se liší od jeho názorů.
V dnešní době existují pro pýchu pěkná krycí jména. Nazývají se úspěch, oblíbenost. Šarlatáni na poli psychologie vyzývají k sebedůvěře místo k důvěře v Boha. Propaguje se falešná sebedůvěra, ačkoliv jediná forma, jak dosáhnout opravdové spokojenosti, spočívá v tom, že řekneme Bohu: „Ty jediný jsi Cesta, Pravda a Život.“ Když moderní muž nemá jiné vyšší přání než servírovat ten nejlepší likér a moderní žena neumí nic lepšího, než že se moderně obléká, když studentka chce chodit tak neupravená, jak je to jen možné, jsou to všechno příznaky samolibosti, která za žádnou cenu nechce zůstat nepovšimnutá. Kritika, klepy, pomluvy, ostrá slova a poškozování dobré pověsti bližních jsou všechno jednání egoisty, který usiluje o to, pozvednout sám sebe na poškozené pověsti druhého. Čím důležitější si egoista připadá, tím více je pobouřen, když ho někdo nevyzvedává do nebes. Zná jen ty, kteří mu pochlebují, ale ty, kteří ho kritizují, pokládá za hlupáky.
Dnešní kulturní svět si usmyslel, že si opatří radost diplomatickým sebepodváděním a že tak bude ovlivňovat lidi. Každé upozornění na mravní obnovu odmítá jako vměšování. Když někdo mluví o pravdě, je obviněn z nesnášenlivosti. Když někdo mluví o zákonu, který stojí nad našimi náladami, je označen za reakcionáře. Výmluv je habaděj. Všichni jsou na omylu, jen ne egoista.
Přesto existuje paradoxní pravda, že egoista v podstatě sám sebe nenávidí. Jeho výstřelky v pití i v sexu, jeho útoky proti všem, kteří stojí v cestě jeho vlastní vůli, jeho dojem stále většího odstupu mezi snem a skutečností, to všechno vyvolává v jeho vědomí pochybnosti a cynismus a v podvědomí starosti a úzkosti. Falešná sebeláska plodí strašnou nenávist k sobě, snahu zničit své já, trestat se za to, že nic není dokonalé a že se neuskutečňuje ono velikášství vlastního Já, které se pokládá za neomylné a bohorovné. Člověk se může nenávidět dvojím způsobem. Buďto nenávidí ješitnost, klamné představy a sebeoslavování, které škodí duši, a to je cesta k sebeočištění, anebo nenávidí všechno, co mu brání připadat si jako Bůh, a to je cesta k sebezničení, zřetelná předchuť pekla na zemi.
Když se egoismu neudělá přítrž, stane se pramenem nezřízené dychtivosti po chvále a slávě, kterou egoista hledá ve svém odívání, ve svých ozdobách, ve své dobré rodině, ve své proslulosti a ve svém bankovním účtu. Egoista se snaží vyvolávat potlesk tím, že se naparuje, vychloubá, předvádí, vystavuje na odiv vyumělkované vystupování. Celou tuto zfalšovanou existenci ospravedlňuje heslem: „Jen takto je možno ve světě něčeho dosáhnout.“
Pýcha přináší s sebou sedm špatných plodů: vychloubačnost, sebechválu a chtivost slávy (když si člověk dělá starost s tím, co o něm druzí říkají), pokrytectví (když člověk předstírá něco jiného, než je), umíněnost (nepřipouští, že jiný může mít lepší názor), nesvornost (trvá vždy jen na své vůli), hádavost (když se druzí staví proti jeho přáním) a neposlušnost (nechce se podřídit zákonitým představeným).
Pro pyšné lidi je často důležitější prosadit vlastní vůli než to, co se jim zapovídá, důležitější je pro ně vítězství než prospěch. Proto nechtějí přijímat dárky, když je neobdrží hned při prvním vyslovení přání. Při diskusi se neptají na pravdu, chtějí jen postavit na svícen vlastní důležitost a vyjádřit své vlastní názory.

LAKOMSTVÍ
Lakomství je zvrácenost přirozeného práva člověka rozvíjet svou osobnost a mít předměty, které potřebuje jeho tělo a duše.
Nesprávnost spočívá v tom, že bohatství je pokládáno nikoliv za prostředek, ale za cíl, anebo způsob, jakým člověk o bohatství usiluje, nerespektuje práva druhých. Projevuje se také ve způsobu používání peněz, když člověk například bezmezně rozmnožuje svůj kapitál, ale nechce z přebytku vypomáhat druhým v jejich nouzi. Lakomství vede snadno ke zlým praktikám, které mají posloužit k získání bohatství, jako je podvod, úplatky, nepoctivost, nevěrnost a tvrdost vůči druhým. Lakomství tak nikdy samo sebe nepojmenuje, používá takové lichotivé tituly jako šetrnost, jistota,velkopodnikání, podnikavost.
Jsou dva druhy bohatství, umělé a skutečné. Pravé bohatství je omezené, existuje jen určité množství brambor, které člověk může bez újmy strávit. Také obleky je možno nosit jen v omezené míře. Ale umělé bohatství v podobě akcií, půjček, kreditů je nekonečné. Proto může být láska k abstraktnímu bohatství tak dráždivá, že zcela narušuje vývoj pravého já.
Lakomství je znamením toho, že člověk nedůvěřuje Bohu, nýbrž pokládá za nutné, aby si sám hrál na Prozřetelnost. Pohleďte na muže, který nepokládal za záštitu Boha, ale ve své veliké bohatství doufal, zakládal si na své zhoubné moci. (Ž 52,9)
Když člověk neusiluje o své zdokonalení, vede lakota k jiným špatným znakům charakteru. Dělá člověka bezcitným k potřebám a utrpení druhých. Lakota
způsobuje duši starosti a neklid, stále je zaměřena k tomu, jak dosáhnout většího zisku. Vede k násilnosti vůči druhým, když jde o to, chránit bohatství. Vede ke lži, která může přivodit obohacení, k úplatkům, abychom uhájili svůj poklad, ke zradě, jako v případě Jidášově.
Přehnaná láska k luxusu a komfortu je dalším znamením duchovní zaslepenosti. Čím méně má někdo opravdový charakter, tím více se stará o to, aby to zevně nahradil: kožešinami, diamanty, šperky, jachtami, všemi těmito věcmi se pokouší obohatit své zchudlé Já. Člověk tak zaměňuje mít a být. Egoista si představuje, že je něco více, když má něco cenného. To je jediný hřích, kterým u druhých nejvíce pohrdáme, ale u sebe jsme na to nejvíce pyšní. Je to psychologicky
ověřená zkušenost, že lakomého člověka je těžko oduševnit. Trpí iluzí, že mu nic neschází, protože chce uznávat jen tělesné potřeby.
Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kteří mají bohatství.“ (Mk 10,23)

ZÁVIST

Závist nemá pražádnou radost ze statků bližního, jako by tyto statky ohrožovaly její nadřazenost. Tak jako bohatí tíhnou k lakomství, tak se chudí stávají závistiví. Závistivý člověk nerad vidí, když jsou druzí šťastní, jako by ho ti druzí okradli o šarm, krásu, vědění, pokoj a bohatství.
Z nenávisti dělá méně vzhledná žena zlostné poznámky o své krásnější sestře. Když se závistivý člověk nemůže vyrovnat druhému, snaží se dosáhnout toho,
aby druhého ponížil. Závistivý mluví pohrdavě o tom, kdo je zdvořilý, zbožné označuje za pokrytce. Závist začíná otázkou: „Proč nemohu mít to, co mají
druzí?“ a končí tvrzením: „Tyto ctnosti mi chybí jen proto, že je mají druzí.“ Tak se stává závist nepřátelstvím. Chybí jí jakýkoliv respekt, pocit úcty a není schopná říct „děkuji“.
Závist je spřízněná s nenávistí, která nesnáší vedle sebe soka nebo úspěšnějšího rivala. Je spřízněná také se žárlivostí. Žárlivost spočívá v přehnané sebelásce,
do které se mísí strach, že by ji druzí mohli připravit o pocit sebeuspokojení. Závidíme druhým jejich dobro a žárlivě hlídáme to své. Někteří egoisté, kteří trpí těmito dvěma neřestmi, kritizují nemilosrdně všechno dobré, co konají druzí. Musí sice uznat, že je to dobro, ale mají zlost, že ho nevykonali sami a že jim tak unikla
příležitost k poctě. Proto se snaží toto dobro nějak znehodnotit. Psychologicky řečeno, je tato žárlivost něco velmi nebezpečného. Vedla už k sebevraždám, když žárlivec zjistil, že jeho pokusy překonat soka jsou marné.
Závist začíná tím, že se snaží nabourat dobrou pověst druhého skrytě donášením a klepy nebo i veřejně pomluvami. Když to má úspěch, je dosaženo cíle, který vyvolala bolest z cizího úspěchu a radost z jeho nezdaru. Věc je velmi vážná, jestliže se závist týká pokroku, kterého druzí dosahují v duchovní oblasti nebo v apoštolátu. Často se tak děje kvůli všeobecné nespokojenosti. Problémy závistivých lidí jako by ztrácely na intenzitě, když slyší o slabostech známých osobností. Čtenáři, kteří mají potěšení z novinových skandálů a pomluv, se nevědomky pokoušejí strhnout druhé na svou úroveň.
Skutečně láskyplní lidé neradi slyší o zlu a pociťují povinnost dělat za ně pokání.
Nejlepším prostředkem proti závisti a žárlivosti ve vlastním srdci je, když se modlíme za člověka, který nás k tomu podnítil. Když svěřujeme Bohu své nepřátele a přejeme jim duchovní dobro, zardousíme tak v zárodku pokušení k závisti.
Jiným prostředkem je následovat ty, kterým závidíme. Církev nám staví před oči dobré příklady světců ne proto, aby nás podněcovaly k chybám, nýbrž k většímu úsilí o dobro. „Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům.“ (Žid 10,24)

SMILSTVO
Smilstvo je nezřízená radost z tělesných rozkoší. Je to prostituce lásky, rozšíření sebelásky natolik, že se projektuje na druhou osobu, která je mylně milovaná jako Ty. Smilstvo však vylučuje každý osobní prvek ve prospěch smyslových zážitků. „Ego“ dává smilstvu moderní pláštík a předstírá, že takový hřích je nutný k zachování vlastního zdraví, k plnému životu a k sebeuskutečnění. Křečovité úsilí vědecky ospravedlnit tuto neřest je už samo o sobě znamením, jak nerad člověk uznává porušení toho mravního zákona za hříšné. Muži i ženy se den co den nudí a jsou nespokojení. Proto se oddávají nečistotě, aby kompenzovali bídu ve svém srdci, a klesají stále níže k zoufalství. Jak říká svatý Augustin: „Bůh nenutí člověka k tomu, aby byl čistý. Nechává jen osamocené ty, kteří si zaslouží, aby se na ně zapomínalo.“
Při smilstvu přesouvá člověk střed osobnosti od ducha k tělu. V některých případech vycházejí výstřelky z neklidného svědomí a z přání zbavit se jich a vyhledat druhé. Někdy má člověk také protikladné přání učinit se vševládnoucím tím, že si podmaňuje druhé. V předcházejícím stadiu pociťuje zhýralec, že už není schopen své Já osvobodit trvale od modloslužby těl. Duše je jakoby vhozena do sebe. Žádná vášeň tak rychle nezotročuje člověka jako smilstvo a není žádné jiné, jejíž zvrácenosti by tak ničily síly ducha a vůle. Tyto excesy mají čtverý účinek na lidský rozum: oslabují chápání, takže člověk se stává duchovně slepým a není schopen vidět pravdu; ovlivňují opatrnost a pocit důstojnosti, takže vedou k nepředloženému jednání; posilují sebelásku a přivádějí tak k bezmyšlenkovitosti; oslabují sílu vůle a vedou až ke ztrátě síly k rozhodnutí, a tím k bezcharakternosti.
Působení na vůli je stejně zhoubné jako na rozum. Kdo se pravidelně oddává těmto hříchům, tíhne k tomu, nenávidět Boha a náboženství, protože se mu zdá, že Bůh stojí v cestě jeho přáním. Zhýralci popírají existenci Boha, protože jeho vševědoucnost znamená, že poznává charakter jejich hříšného jednání a musí je kárat.
Smilstvo vede dál k tomu, že člověk popírá nesmrtelnost. Čím více egoista žije jen v těle, tím nepříjemnější je pro něho myšlenka na soud. Přiznání nesmrtelnosti by ho nutilo k tomu, změnit zcela život, a to rozkošnické Já nechce na sebe vzít.
Každá zmínka o budoucím životě přivádí takového člověka k nenávisti a cynismu. Tušení možného soudu ještě více prohlubuje nouzi duše. Každý pokus zachránit takového člověka pokládá hříšník za útok na své štěstí.
Víra v Boha a v nesmrtelnost duše by ve smilníkovi probudila touhu osvobodit se. Ale jestliže se již nechce vzdát neřesti, nemůže u takových myšlenek setrvávat. Obhájci křesťanského náboženství musí egoistu upozornit na to, že změně světového názoru musí předcházet obrácení a změna životního způsobu. Jakmile se rozkošník vzdá zla, začne tíhnout k pravdě a přestane se jí obávat.
Nečistota nemá s legitimním naplněním pohlavního života v pravém manželství nic společného. Pravá manželská láska vede k utváření My a k rozpuštění sebestřednosti. V manželské lásce hledá osoba dokonalé rozvinutí Ty, osobnosti, která stojí proti „já sám“. Není světějšího okamžiku, než když se Ego zcela daruje druhé osobnosti, takže pud se zcela rozpouští v radosti, že můžeme bezmezně milovat druhého. Takto milující nejsou nikdy sami, proto k lásce patří nikoliv dva, nýbrž tři, a tím Třetím v tomto svazku je Bůh. Jedno Ego miluje druhé Ego, protože mu má co dát. Vlastní osoba miluje druhou vlastní osobu, protože je něčím. V lásce se spojují dva, kteří sami o sobě jsou chudí, ale takto vytvářejí velké bohatství. Rozvody a nevěrnost, záměrná bezdětnost, neplatná manželství, to jsou všechno převleky, kacířství proti lásce, a co je nepřátelské lásce, to je nepřítelem života a nepřítelem štěstí.

NESTŘÍDMOST
Nestřídmost je zneužívání oprávněného požitku, jaký Bůh spojil s prostředky nezbytnými k sebezáchově, s jídlem a pitím. Je to nezřízená rozkoš z jídla a pití, když člověk jí více, než je potřeba, nebo jí v nesprávný čas a nevázaně. Nestřídmost se odívá do hesel žít dobře a pěstovat dobrou kuchyni. Vypasené břicho a dvojitý podbradek pokládá nestřídmost za něco samozřejmého a zřídka v ní vidí hřích.
Na nezřízené zálibě v jídle a pití je zlé to, že duše se stává otrokem těla a duchovní a mravní život člověka se zanedbává.
Přední lékaři dosvědčují, že nestřídmost v pití vede k oslabení ducha a osobnosti. Dochází k poškození paměti, úsudku a schopnosti soustředit se. Ztrácí se sebeúcta a sociální cit. K následkům v duchovní oblasti patří sklon k zoufalství, oslabení vůle a zmaterializování života.

HNĚV
Hněv je silná tužba druhého ztrestat. Nejedná se zde o spravedlivý hněv, s jakým Pán vyháněl prodavače z chrámu, ale o nespravedlivý hněv, který se projevuje jako zlá nálada, pomstychtivost, výbuchy zlosti, msta a zatínání pěstí. Před zrakem egoisty se hněv jeví jako přání něco druhému splatit.
Hněv se často vyskytuje u lidí, kteří mají špatné svědomí. Když někoho obviníme z krádeže, rozčilí se zloději daleko více než čestní lidé. Nevěrní manželé dostávají záchvaty zlosti, když jsou dopadeni při činu. Takoví egoisté útočí na všechny, kteří se jim nelíbí, strašným způsobem, pomlouvají ctnostné lidi,
jejichž existence je pro ně trvalou výčitkou.
Existují různé stupně hněvu.
Prvním je vznětlivost, nadměrná přecitlivělost při sebemenším náznaku přehlížení. Netrpělivé Ego se rozčiluje a hádá, protože káva je studená a noviny přišly pozdě.                                                                                                  Druhým stupněm jsou návaly zlosti, při kterých se silně gestikuluje, krev se pění a obličej mění barvu, někdy dojde i k házení předměty. To jsou všechno příznaky, že Ego nestrpí, když někdo brání splnění jeho sobeckých tužeb.
Ve třetím stadiu dochází k násilnému napadení bližního, když někdo chce splatit druhému, působí mu škodu nebo mu přeje smrt. Takový člověk nemá potuchy, kolik ďábelské zloby v něm sídlí, když se jeho Ego rozlítí. Hněv brzdí rozvoj osobnosti a brání jakémukoliv duchovnímu pokroku, a to nejen proto, že narušuje rovnováhu a spolehlivý úsudek, ale také proto, že neuznává práva druhých, ovlivňuje duševní soustředěnost, která je nezbytná k vnímání a vnuknutí milosti.
Hněv vždy souvisí s nějakým neuspokojením ve mně samém. Dá se velmi těžko léčit, protože je zakořeněný v sebelásce, i když egoista nechce přiznat, že to je skutečný jeho kořen – raději si nechá způsobit tělesnou bolest, než aby pokořil své Ego dobromyslným uznáním.

LENOST
Lenost je choroba vůle, která vede k zanedbávání povinností. V tělesném a duchovním životě nabývá této podoby: zahálka, změkčilost, nečinnost, odkládání naléhavých povinností, chlad a lhostejnost. Jako duchovní onemocnění se projevuje nechutí k duchovním věcem, vlažností v modlitbě, v pohrdání sebekázní. Leností hřeší ti, kteří si prohlížejí jen ilustrované časopisy a nikdy nesáhnou po knize, kteří čtou jen románky a nikdy světonázorovou literaturu.
Lenost se odívá do šatu tolerance a velkodušnosti. Schází jí duchovní síla k odhalení pravdy o sobě. Lenost nic nemiluje ani nic nenávidí, ničeho se neobává a v nic nedoufá, setrvává u života jen proto, že nevidí nic, za co by stálo umřít. Ani nic nepotřebuje.
Neopotřebuje se. Lenost se pokrývá rzí. Jakmile zazní siréna, neudělá žádnému zaměstnavateli ani čárku. Čím více je mezi námi těch, kteří jí propadají, tím více dluhů připadne na stát. Lenost je sebestředná. V podstatě je to pokus pozbýt společenské a duchovní odpovědnosti, při čemž se spoléhá, že se už někdo najde, kdo věc zařídí. Lenoch je příživník. Požaduje, aby ho druzí živili a starali se o něho. Vyžaduje výjimečné postavení, protože chce jíst chléb, na který si nevydělal. Jsou různé stupně lenosti:
Nedbalost, práce prováděná bez pečlivosti, pouhé úkony bez radosti z vykonaného díla, jen kvůli mzdě. Odkládání, věčné: „Zítra, jen ne dnes!“ Lhostejnost a odmítání jakékoliv formy úsilí. Lenost se nevztahuje pouze na tělesnou a duševní práci, ale týká se i duchovního pokroku.
Líný člověk zanedbává zbožné úkony, zkracuje modlitby nebo
je vynechává. V horším případě může dojít až k nenávisti vůči duchovním věcem. Lenost může vést ke zlosti, když učí nenávidět ty, kteří hlásají duchovní pokrok.
Stává se roztržitostí, když odvrací srdce a smysly od duchovních věcí ke světským věcem. Stává se slabostí, když se snaží vyhýbat etickým a duchovním obtížím.

ZÁVĚR
Sebehodnocení se vždy vztahuje na tu nebo onu formu sobectví. Připadá to člověku obtížné, protože Já se nerado podrobuje kritice. Rádi klameme sami sebe, proto si lichotíme. David prosil Hospodina, aby zkoumal jeho srdce, protože věděl, že když to bude dělat sám, může přehlížet závažné hříchy. Ale sebepoznání přináší s sebou svou odměnu, neboť sebepoznání a Boží zjevení jdou ruku v ruce. Čím více člověk odhaluje sám sebe, tím více pociťuje, jak potřebuje Boha, a Bůh se takové duši zjevuje.
Pak může lépe a snáze porozumět a chápat. Čím méně zná člověk sám sebe, tím je komplikovanější. Sebevědomí, které nikdy nebylo osvíceno pravým sebepoznáním, obsahuje tisíce nesouhlasných motivů a starostí. Tato složitost má základ v tom, že schází vnitřní osvícení a věci postrádají jasný vztah k cíli.
Jakmile člověk odhalí svou hlavní chybu a obnaží povrchnosti svého Já, začne jeho charakter růst nebývalou rychlostí.
Sebepoznání znamená přesun kritiky od druhých na sebe sama. Když uvažujeme o chybách druhých, pozvedáme tím své Já. Když však potlačíme Já a uznáme své hlavní chyby, začne být bližní, který se nám dříve jevil jen hoden pohrdání, najednou docela hodný lásky.                                           Když se zbavíme vlastní pýchy a samolibosti, získáme si záhy celý svět přátel.
(Pramen: EWIG, SVĚTLO č.16/2012-Překlad -lš-)

                                                  +++

UČENÍ KATOLICKÉ CÍRKVE, PROČ BŮH PRO NÁS ZALOŽIL CÍRKEV, CO JSOU SVÁTOSTI?

CO JE TO SVÁTOST? Viditelné znamení, skrze které k člověku přichází neviditelný Bůh.

Rozdělují se na:
SVÁTOSTI INICIAČNÍ: křest, biřmování a eucharistie – uvádějí do křesťanského života,
SVÁTOSTI UZDRAVUJÍCÍ: svátost smíření a svátost nemocných,
SVÁTOSTI SPOLEČENSTVÍ a POSLÁNÍ: svátost manželství a svátost kněžství.

KŘEST

představuje začátek křesťanského života, během které se nám předává semeno víry, o které máme pečovat, aby z něho vyrostl strom přinášející dobré ovoce. Křest je branou do církve a počátkem trvalého společenství s Bohem. Při křtu jsou nám odpuštěny všechny hříchy, jsme vytrženi z moci smrti a pozváni k životu v radosti víry.
Křest je nutným předpokladem pro přijetí dalších svátostí.

Podmínky přijetí křtu:
•    veřejně vyznaná víra ve spásu skrze Ježíše Krista (v případě křtu miminka, je to vyznání víry rodičů a kmotrů),
•    kmotr praktikující víru

Malé děti mohou být pokřtěny, pokud budou v křesťanské víře také dále vychovávány. Alespoň jeden z rodičů má být schopen dítěti předat víru slovem a hlavně příkladem věrného plnění náboženských povinností.
Ke křtu je potřeba opatřit křestní svíci a křestní roušku (může se o to postarat kmotr).
Před křtem se domluví na faře termín křtu (osobně rodiče) vyhotoví křestní zápis – přihláška ke křtu (k vyzvednuti na faře). 
Místem křtu má být místní farnost, neboť křtem se nový křesťan zapojuje do místního farního společenství. Pro křest v jiné farnosti je třeba vyžádat písemný souhlas příslušného kněze.
V případě nouze může platně pokřtít každý člověk, který má úmysl vykonat to, co koná církev - lije vodu na hlavu křtěného a vysloví formuli: „(jméno), já tě křtím ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého“.
Ježíš Kristus zemřel za všechny lidi. Proto cestu ke spáse mohou nalézt i všichni ti, kteří neměli příležitost skutečně poznat Ježíše a víru a kteří s upřímným srdcem hledají Boha a žijí podle svého svědomí (tzv. křest touhy). 

BIŘMOVÁNÍ

je svátostí křesťanské dospělosti. Ve svátosti biřmování jsou pokřtění pevněji spojeni s církví a obdarování silou Ducha svatého, aby byli schopni vydávat svědectví o své víře. Skrze svátost biřmování jsou uschopněni víru šířit a bránit. Stávají se tak zodpovědnými členy katolické církve.

Podmínky přijetí biřmování:
•    křest
•    žít v přátelství s Bohem (bez těžkého hříchu)
•    věk (min. 14 let, stanoví ho biskupská konference)
•    příprava
•    biřmovaný kmotr

Při biřmování je duši pokřtěného křesťana vtištěna nesmazatelná pečeť, kterou lze přijmout pouze jednou v životě a která působí vzrůst křestní milosti. Dar ducha svatého je moc shůry, v níž biřmovaný vydává věrohodné svědectví vlastního života a stává se tak Kristovým svědkem.
Svátost je udělena skrze vkládání rukou a mazání vonným olejem (křižmem) na čele a vyslovením formule: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Svátost uděluje za normálních okolností biskup, je-li to potřeba, může k tomu biskup pověřit i nějakého kněze. V ohrožení života může biřmovat každý kněz.

EUCHARISTIE

Kristus den předtím, než za naše hříchy zemřel na kříži, pozval apoštoly ke společnému slavení večeře. Nad nekvašeným chlebem Ježíš říká: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává" a nad kalichem požehnání: "Toto je moje krev, krev nové smlouvy, která se za vás vylévá. To čiňte na mou památku“. Ti, kteří byli shromážděni kolem Ježíšova stolu, jsou tímto pokrmem sjednoceni, mohou se vnímat jako jeho tělo. Jsou do něj „vštípeni“ jako ratolesti do vinného kmene, jsou jako pšeničná zrna z mnoha klasů, z nichž se stal jeden chléb. Jsou bratry a sestrami, neboť skrze společný kalich v nich koluje jedna krev. Jsou jedné krve s Kristem, ale i mezi sebou navzájem.

Podmínky přijetí eucharistie: 
•    být pokřtěný a věřit v přítomnost Krista v eucharistii
•    žít v přátelství s Bohem (bez těžkého hříchu)
•    nebýt v církevním trestu
•    žít řádně povinnosti svého stavu
•    příprava (u dětí se předpokládá výuka náboženství; doporučuje se ve 2. nebo 3. třídě)

Eucharistie nás hlouběji spojuje s Ježíšem Kristem, i se společenstvím věřících - činí nás živým článkem Kristova těla, obnovuje v nás milost, kterou jsme přijali ve křtu a v biřmování a posiluje nás v boji proti hříchu.
Ke svatému přijímání je možné přistupovat denně, výjimečně dvakrát denně a to za podmínky, že jsem při druhém přijetí eucharistie byl účasten celé mše svaté.
Před přijetím eucharistie se dodržuje jednohodinový půst od jídla a pití (obyčejná voda a léky nejsou překážkou). U nemocných není nutné tento půst dodržet. Církev doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, kdykoli se účastní eucharistické oběti. Za povinnost jim to ukládá alespoň jednou do roka.

Rozpis pravidelných mší svatých v naší farnosti najdete zde, případné změny v týdenních ohláškách.

SVÁTOST SMÍŘENÍ

(svatá zpověď) je vyvrcholením pokání křesťana, v níž se odpouští hříchy mocí Kristovou.

Podmínky přijetí svátosti smíření:
•    lítost – tj. bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu spojeného s předsevzetím v budoucnu již nehřešit
•    vyznání hříchů před knězem – je nezbytné vyznat všechny těžké hříchy, kterých je si kajícník vědom, u všedních (každodenních vin) není zpověď nezbytná, ale vhodná. Pravidelná svátost smíření spojená s vyznáním všedních hříchů pomáhá vychovávat svědomí, bojovat proti zlým náklonnostem.
•    zadostiučinění (pokání) – po rozhřešení musí kajícník vykonat něco navíc, aby napravil a odčinil svoje viny. Musí vykonat pokání (modlitba, almužna, služba bližním, skutky milosrdenství)
•    svátost smíření je nutná minimálně jedenkrát za rok – nejlépe o velikonocích, doporučuje se jednou za měsíc

Při běžném pravidelném slavení svátosti smíření je vhodné se dobře připravit řádnou reflexí života a modlitbou. Doporučuje se inspirovat se tzv. „zpovědními zrcadly“.

Příležitost ke svátosti smíření je v naší farnosti půl hodiny před každou mší svatou – zpověď končí 5 min. před mši sv. (mimo nedělní mše sv. v 10:30 hod.). V pondělí je příležitost hodinu přede mší svatou (během večerní adorace u Panny Marie). Před Vánocemi a Velikonocemi je nabídka rozšířená, přijíždí zpovídat kněží z okolí. Termíny jsou dopředu zveřejněny. Kromě těchto časů je také možné se domluvit s knězem osobně.

SVÁTOST POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH

je určena lidem, kteří vážně onemocněli nebo jejichž síly jsou stářím značně oslabeny. Svátost je nemocnému v jeho vážné nemoci posilou na duchu.  Nemocný může skrze něj dojít i tělesného uzdravení. Svátost nemocných lze přijmout opakovaně, pokud o tuto pomoc nemocný znovu požádá.
Udílí se vkládáním rukou kněze na hlavu nemocného a následným mazáním posvěceným olejem na hlavě a na rukou. V případě nouze stačí pomazání na čele.Pomazání nemocných lze udělit v kostele při mši i mimo mši, doma, v nemocnici nebo kdekoli, kde může kněz nemocného navštívit.

O svátost pomazání nemocných může požádat nemocný sám, případně někdo z jeho okolí. Tuto svátost může přijmout i nemocný, který je ve stavu bezvědomí. Předpokládá se, že ten, kdo ji přijímá, se smířil s Bohem ve svátosti smíření. Pokud to není možné, je tato svátost chápána jako mimořádný prostředek ke smíření s Bohem.
Je vhodné se na slavení svátosti pomazání nemocných připravit společnou modlitbou celé rodiny nebo úzkého okruhu přátel nemocného. Je-li to možné, mohou pak tito nejbližší být také účastni vlastního slavení svátosti.

SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

Kristus vyvolil z učedníků, které si kolem sebe shromáždil dvanáct, které zvlášť vychovává a nazývá apoštoly. Těch dvanáct Ježíš vybavuje zvláštním posláním, které je možno chápat jako pověření k službám Božímu lidu. Jsou to: služba hlásání Božího slova, kněžská služba, pastýřská služba (služba vedení). Zájemce o svátost kněžství by měl oslovit svého kněze a ten mu poskytne podrobné informace o kněžské formaci. 

SVÁTOST MANŽELSTVÍ

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby byli jedno a aby byli obrazem Božím. Proto to je jediná svátost, kterou neuděluje církev, ale kterou si udělují manželé navzájem. Církev zde vystupuje pouze jako svědek tohoto spojení a manžele provází požehnáním. V křesťanském manželství se má láska a věrnost Krista ke své církvi, stát viditelnou. Mezi dvěma lidmi se tedy děje to, co se děje mezi Kristem a církví.

Podmínky přijetí svátosti manželství:
•    křest alespoň jednoho z partnerů
•    být svobodný nebo ovdovělý
•    plnoletost
•    uznání jednoty, věrnosti a nerozlučitelnosti manželství
•    souhlas s přijetím dětí
•    dva svědci

Sňatek mezi katolíkem a nekatolíkem (nepokřtěným) lze uzavřít za podmínek, že nebude bránit partnerovi ve víře a dovolí v katolické víře vychovat děti. Dále je nutný souhlas biskupa, tzv. dispens, který si vyžádá kněz od biskupa.
Pokud katolický křesťan uzavřel jen civilní sňatek, může dodatečně požádat o zplatnění před církví. Do té doby nemůže chodit ke sv. přijímání, být kmotrem, ale zůstává členem církve. O své situaci se může poradit s knězem.
Je vhodné, aby zájemci o svátost manželství přišli na faru na podzim, který předchozí rok ve kterém je plánovaná svatba, aby se zařídilo vše nezbytné a byl čas na potřebnou přípravu. Společná příprava snoubenců začíná vždy poslední lednovou nedělí. Podle současných zákonů má církevní sňatek platnost i před státem.

                                                  +++

SEDM DARŮ DUCHA SVATÉHO, KTERÉ TĚ PŘIVEDOU DO NEBE:

V katechismu (č. 1830-1831) se tak zpravidla nazývá sedm darů (moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží), uváděných jako projevy Ducha, které spočinou na Mesiáši (srov. Iz 11,2). V obřadu svátosti biřmování vyprošuje biřmující v modlitbě tyto dary biřmovancům.

Ak sa k Bohu neobrátiš, budeš na tom zle. o. Dušan Lukáč…

Toto sa Ti môže stať, keď nebudeš robiť pokánie. o.

JAKOU MOC MÁ RŮŽENEC:

Ruženec - záchrana pre svet - Dominik Chmielewski | www.ruzenec…