Nektar pro duši

Engelbert Recktenwald

Dina Bélangerová 
Tento text je zpracován podle francouzské autobiografie, která vyšla již v roce 1934, pět let po smrti blahoslavené Diny.

Dina Bélangerová se narodila 30. dubna 1897 v 8.50 v Quebeku v Kanadě a tentýž den byla pokřtěna. Za sedmnáct měsíců obdržela bratříčka, ale ten zemřel již za tři měsíce po narození. Zůstala tedy jediným dítětem. Vyrůstala v hluboce náboženské atmosféře. Již jako dvouletá se uměla modlit Zdrávas, Maria. Jako čtyřletá vyslechla spolu  s matkou v rámci novény k svatému Františku Xaverskému kázání o pekle, které v ní zanechalo hluboký dojem. Další noc měla strašný sen, který ji naplnil velkou hrůzou, ale který ve svém životopisu označila za velkou milost, protože v ní vyvolal vyslovený odpor k hříchu.
Již v dětství se u ní projevovaly rysy, které budou tvořit její charakteristický obraz: z jedné strany je ostýchavá, skromná, svědomitá a velmi jemnocitná, z druhé strany má silnou vůli, je bystrá a nadaná. Učí se ovládat vznětlivý temperament se sklony k hněvu, ale projevuje také vzácný dar humoru a srdečné veselosti. V pěti letech přistupuje poprvé ke svaté zpovědi a ve stejné době přijímá škapulíř Panny Marie.
Velmi záhy se noří do lásky k Jezulátku a projevuje touhu po nebi. Když se jako sedmiletá účastní dětských exercicií, zahoří třetí den tak velkou láskou k Ježíškovi, že ho prosí, aby ji ještě ten den večer vzal do nebe. Ale jaké bylo ráno její zklamání, když se probudila a zjistila, že je stále ještě na zemi!
Jednoho dne se jí zeptala učitelka, zda zná svou křestní patronku. Když řekla, že ne, slíbila jí učitelka, že se podívá, kdo to byl. Ale hledá marně. Našla sice biblickou postavu tohoto jména, totiž dceru Jákoba a Ley  (Gn 30,21), ale žádnou v církvi uctívanou světici. Dina si tehdy předsevzala, že se stane svatou, aby ti, kteří mají toto jméno, měli svou patronku.
V sedmi letech dne 2. května 1907 přistupuje k prvnímu svatému přijímání. S tímto svatým přijímáním přijala i milost touhy po Těle a Krvi Páně, která v dalším životě stále vzrůstala. Ve stejný den přijímá také svátost biřmování. Od té doby chodí každý týden ke svaté zpovědi. Její svědomí je velmi jemné: především má velký odpor k posuzování druhých. Obdržela od Pána osvícení o Božím slovu: „Nesuďte, a nebudete souzeni!“ (Lk 6,37) Rozhoduje se, že bude o druhých smýšlet vždy jen dobře. Poznává v tom velkou milost. Při pověsti o druhých myslí vždy více na sebe. Chyby druhých se snaží omlouvat, a když to není možné, pokouší se převést hovor na jiné téma. Přiznává, že při své bázlivé povaze vděčí za sílu k odporu proti posuzování jen Boží milosti. V pozdější době je jí vědomí, že druhé nikdy neposuzovala, velkou útěchou, která jí odnímá všechen strach z Božího soudu.                                                                                                         V červnu 1907 začíná Dina s pobožností devíti prvních pátků Božského Srdce. Poslední z těchto pátků jí přináší jistotu, že obdržela milost setrvání v dobrém až do konce. Dina si zvyká zachovávat při modlitbě největší možnou usebranost. Sám Pán ve svatostánku ji učí vnitřní modlitbě. Noří se zcela do Boží přítomnosti a všechno v sobě umlčuje. Tento vnitřní styl je předpokladem k tomu, aby slyšela Pánův hlas: na svátek Zvěstování Panny Marie 25. března 1908 slyší poprvé ve svém nitru Ježíšův hlas plný laskavosti, při kterém překypuje blažeností.
Když byla Dina navštívena na několik měsíců velkou zkouškou, při které ji trápily skrupule, pošle jí Pán svatého a osvíceného duchovního vůdce, Filemona Cloutiera. Ten ji vede od června1907 po dobu třinácti let.
Obdržela povolení od svých dvanácti let přistupovat denně k svatému přijímání. Ve třinácti letech si volí své heslo – raději zemřít než se dopustit hříchu. V tomto věku vykoná zasvěcení úplné odevzdanosti Matce Boží podle učení svatého Ludvíka Grigniona z Montfortu. O čtrnáct let později napíše o tom ve své autobiografii: Toto úplné odevzdání sebe samé a všeho, co mám, nebeské Královně mi dalo mnoho útěchy. Teď teprve rozumím, jak mi moje dobrá Matka stonásobně odplatila toto odevzdání. Teprve v nebi poznám, jak požehnané to pro mne bylo, odevzdat se zcela jejímu vedení. Ráda bych jí zasvětila všechny duše, protože je to ona, kdo nás vede k Ježíši, musíme ji nechat, aby žila v našem životě, aby Kristus zaujal místo našeho nic, ona je nejjistější, nejkratší a nejdokonalejší cestou, aby nás pozvedla k Nekonečnému, aby nás sjednotila s nestvořenou láskou, až se zcela ztratíme a ponoříme do zdroje věčné blaženosti. Ó sladká Panno a Matko lidstva, odhal všem duším bez výjimky své vznešené tajemství; daruj jim světlo, aby to pochopily, a velkodušnost, aby to přijaly. Ve jménu všech duší obnovuji své úplné sebeobětování a děkuji ti.
Když ji navštěvovalo pokušení ztrácet při každé maličkosti trpělivost, podařilo se jí po řadě bojů a porážek nakonec zvítězit. Pán ji naučil přijímat s radostí malé nezdary a pokoření, dokonce za ně děkovat. Dina si osvojuje vnější bdělost a chytrost, aby se nedopouštěla žádných vědomých hříchů. K tomu patří umrtvování smyslů a zvědavosti. Každý večer koná zpytování svědomí.
Na první pátek 6. října 1911 skládá Dina navždy slib panenství. Dina chovala velkou úctuk k svaté Terezii z Avily: je podobně jako ona naplněna touhou po mučednictví. V patnácti letech čte autobiografii svaté Terezie od Ježíše. Napsala o tom: Vytěžila jsem z těchto záznamů, které jsem četla stránku po stránce, nesmírný užitek pro svou duši. Andělská Růže naplnila moje jednání vůní planoucí lásky. Darovala mi hluboký vhled do blažené vědy sebeodevzdání.
Dina má velkou lásku k přírodě. Je velmi vnímavá pro krásu květin, svitu měsíce, ptačího zpěvu a mlčenlivé noci... Všechno ji pozvedá k nestvořené Kráse. Když jednoho večera prožila spolu se dvěma kamarádkami ze školy krásný západ slunce, upadla do vytržení a nevnímala nic z toho, co se mluvilo kolem ní.
Dina poznává také bolestnou zkoušku naprosté vyprahlosti v modlitbě. V takových dobách se vrhá Pánu k nohám a obětuje mu svou bídu a ubohost své duše. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, nabízí se Pánu jako oběť na odčinění všeho mravního zla, které hrozí světu.
Od osmi let se učí hře na klavír. V říjnu 1916 odchází do New Yorku studovat hudební vědy. Bydlí v internátě „Panny Marie Paní míru“ u sester Kongregace Ježíše a Marie, do které později vstoupí. Její studium je velmi úspěšné. Tím více pomýšlí na pokoru. Je proniknuta hlubokým vědomím své nicotnosti.
V březnu 1917 začíná doba vnitřních zkoušek, úzkostí a temnot, která trvá šest let. Přes krajní vnitřní vyprahlost zůstává věrná všem duchovním praktikám. Denně se účastní mše svaté, věnuje půl hodiny rozjímavé modlitbě a modlí se růženec. Denní nejméně desetiminutová duchovní četba patří především   Následování Krista. Často opakuje střelnou modlitbu „Můj Ježíši, milosrdenství!“ O svém vnitřním osvícení napsala: Někdy jsem mohla vnímat v hloubi srdce Ježíšův hlas. Jeho světlo představilo mým očím sílu poznání a obrazů, které jsem neznala. V těch chvílích jsem se mnoho modlila. Dospěla jsem k přesvědčení, že poučení o poslušnosti, pokoře a odříkání mohou pocházet jen od mého božského Učitele. Přízeň, o kterou jsem prosila, směřovala k tomu, abych nikdy nepodlehla nástrahám ďábla, který je tak lstivý a vynalézavý, abych se nestala obětí klamných obrazů své fantazie. Obnovovala jsem Pánu horoucí žádosti, abych ho milovala čistou vnitřní láskou, abych svou důvěru opírala o jeho dobrotu, kterou jsem nemohla vidět, abych nepodlehla proti své vůli klamu. Pozorovala jsem, že Ježíš promlouval k mému srdci jen v absolutní tichosti. Když jsem neměla dokonalý mír, vedl mě k citům pokory, ke zkroušenosti nad mými chybami; pak jsem mohla porozumět jeho tajemné řeči. Jednoho dne, když jsem ho velmi vroucně prosila, aby mě neopouštěl, abych nebyla oklamána lstí ďábla, mi vysvětlil, jak mohu rozeznat jeho slovo, jaký je rozdíl mezi jeho božským hlasem a hlasem ďábla, který by chtěl hrát roli opičení a podvádění. Rozdíl spočívá v tom, že Vykupitele je možno vnímat jen v usebranosti, v pokoji a v mlčení. Jeho hlas je tak milý, že v duši musí všechno zmlknout; je to sladká melodie. Řeč Satana je hlučná, je to neklid, je to pobouření, vzrušení a příkrost. Pán k ní nakonec hovoří o jejím poslání, které jí svěřil. Poznává, že na naplnění tohoto poslání mnoho záleží. „Chci si tebou posloužit, protože nejsi nic. Chci ukázat na tvé slabosti svoji moc."  Ale teprve později se doví, v čem spočívá její poslání.

Dina získává osvícení zvláště v pátky a především v první pátky zasvěcené Božskému Srdci. Každé ráno se modlí za kněze a řeholníky. Zná těžkou odpovědnost, jakou mají před Bohem především povolaní lidé. V průběhu jejího života se stává tato záležitost stále více těžištěm jejích modliteb a jejího poslání.
Po zakončení studia v New Yorku se vrací roku 1918 zpět do Quebeku. Vstupuje do třetího řádu svatého Dominika. Začíná pro ni období, ve kterém pořádá koncerty. Všechno, co koná, dává Pánu, jemu přenechává úspěchy i neúspěchy. Je ochotná ke všemu. Cítí, že hudba se nemůže stát náplní jejího života. Tak se o jednom prvním pátku zeptá Božského Srdce, jaký cíl by mohla dát své hudební
činnosti. Obdrží tuto odpověď: „Tvoje hudební znalosti budou chránit tvoje povolání. Budeš však konat dobro především svými spisy.“
Dina je překvapena. Rozuměla dobře? Pán pokračuje: „Ano, v klášteře se budeš věnovat spisovatelské práci.“ Jak se později ukáže, měl tím Pán na mysli její autobiografii, kterou musela sepsat z příkazu představené kláštera.
V létě 1920 pociťuje stále naléhavěji potřebu vstoupit do některého kláštera. Nemá však jasno, ve které kongregaci by ji Pán chtěl mít. Začíná se v této záležitosti intenzivně modlit. Konečně jí Pán odpovídá: „Chci tě mít u Ježíše a Marie.“ Myslí tím Kongregaci sester Ježíše a Marie. Tuto kongregaci založila roku 1818 v Lyonu Claudine Thévenetová (1774–1837).Tato zakladatelka byla svatořečena jeden den po blahořečení Diny, 21. března 1993.
Ve čtvrtek 11. srpna 1921 opouští Dina navždy otcovský dům a vstupuje k sestrám Ježíše a Marie. Od roku 1920 je zde novicmistryní sestra Marie Alžběta.
Když přejímala tento úřad, prosila eucharistického Ježíše, aby On sám byl novicmistrem. Kromě toho si vyprosila milost, aby měla pod sebou svatou novicku. Kdo by mohl pochybovat, že vstup Diny po devíti měsících představuje vyslyšení této prosby?
Již v té době dosáhla Dina výšin mystiky. Tak se stalo, že již jako postulantku ji při exerciciích Pán poctil milostí, jakou známe z života největších mystiků: tajemnou výměnou srdce.
Vidí v obraze, jak jí Pán vyjímá z hrudi srdce a na jeho místo vkládá Neposkvrněné Srdce své Matky, obraz, který symbolizuje skutečný vnitřní postup. Od té doby, jak sama píše, jedná Dina a miluje nikoliv vlastním srdcem, nýbrž oběma Srdci Ježíše a Marie. Na konci exercicií shrnují její předsevzetí její budoucí klášterní život. Znějí: slepě poslouchat, radostně trpět, milovat až k mučednictví.
V noviciátě je obdařena mnoha osvíceními. Pán ji učí chápat pravou vnitřní radost, která se projevuje v úsměvu vůči každému a za všech okolností.
Neboť „smutný svatý je skutečně smutný svatý“, jak cituje Dina svatého Františka Saleského.
Jednoho dne poznává Dina, že existují dvě věci, které nám mohou závidět andělé, kdyby mohli mít v nebeské blaženosti ještě nějaká přání: Eucharistie a schopnost trpět pro Boha. Dne 15. února 1922 přijímá Dina řeholní roucho. Její jméno zní Marie Cecílie Římská. Dina přijímá velká osvícení o milostech, které vycházejí z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Poznává, že těšíme Pána, když přivlastňujeme bohatství jeho Srdce duším, a tak i sami sebe obohacujeme. Každé ráno svěřuje Pánu určitý počet duší, které chce získat pro něho tento den obětmi a láskou. Poznává, že Pánovo milosrdenství je nekonečné. Žízní po tom, odpouštět a zapomínat. Často čeká jen na jedinou myšlenku lásky, aby daroval hříšníkovi mimořádné milosti, které ho vytrhnou z rukou Satana.
Dina se stává zvláštní ctitelkou eucharistického Ježíšova Srdce. Často označuje Spasitele v Nejsvětější svátosti za Vězně svatostánku. Je to láska, která ho tam drží. Vidí utrpení eucharistického Ježíšova Srdce, způsobované lhostejností zvláště kněží a Bohu zasvěcených duší vůči Nejsvětější svátosti. A vidí,jak velká Pánova milost a blahosklonnost spočívá v tom, že ho smíme těšit v jeho utrpení.
Dininou devizou se stane: milovat a trpět. Chce žít a umírat jako mučednice lásky, jako oběť lásky a apoštolka lásky.
Roku 1924 dá Pán blahoslavené Dině dvě nebeské patronky, které se mají o ni sestersky starat: svatou Cecílii a svatouTerezičku od Ježíška. Skrze Cecílii ji učí, jak lépe porozumět ctnostem, které musí mít apoštol: přívětivost a úsměv vůči všem, ustavičné zapomínání na sebe, horoucí a chytrou horlivost, dokonalou odevzdanost a sebeobětování ve službách větší slávě Ježíše a Marie. Svatá Terezie jí, jak říká Dina, otevírá zahradu důvěry a učí ji dělat pokroky v duchu
dětství. Dina přijímá velké osvícení skrze Pánovo slovo: Nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.
Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1923 skládá Dina první řeholní sliby na dobu pěti let. Pán sám jí dává k těmto slibům dárek: kalich naplněný drahokamy svého utrpení. Až do 2. listopadu dostává velká osvícení, která ji naučí pravé odevzdanosti dokonalým způsobem: odevzdání minulosti, přítomnosti i budoucnosti, radostí, utrpení, přání, myšlenek, slov, činů: všechno máme předat jeho milosrdenství. Plodem této naprosté odevzdanosti je dokonalý mír. Je to sám Ježíš, který se ujímá toho všeho místo nás. Právě toto je nyní Dinin ideál, kterého chce dosáhnout: sám Ježíš si má posluhovat jejím majetkem a schopnostmi, skrze něho myslí, chce, jedná, modlí se, mluví, píše. Když mu všechno předala, zbývá jí jen jedna záležitost: rozjímat o Ježíši a milovat ho. Poznává, že to je její poslání: dát Ježíši zcela svobodu, aby skrze nás jednal, a stát se tak apoštolem lásky. Poznává, že na tom závisí spása a svatost mnoha duší. Proto chce Ježíš skrze ni předávat duším nesmírné milosti. Stále slyší Pánovy nářky, jak nesmírně žízní po duších. Stále znovu požaduje její oběti, aby mohl obrátit a zachránit hříšníky. Ukáže se také, že Dinu napadá Satan, a musí od něho snášet těžká pokušení. Tu se modlí se svatým Pavlem: Kdo nás může odloučit od lásky Kristovy? (Řím 8,35)
Jednoho dne vidí Dina svatouTerezii z Lisieux v podobě zářící holubice, kterou následuje šik dalších holubic, které znamenají „malé oběti milosrdné lásky“ .Pak vidí, jak počet těchto omilostněných duší prudce stoupá. „Ježíš chce rozmnožit své milosti a osvícení, aby k sobě přitáhl duše cestou dětství, důvěrou, láskou a odevzdaností,“  píše blahoslavená Dina.
V červnu 1924 začíná pro Dinu strašná zkouška. Ocitá se ve velké vnitřní temnotě. Má dojem, že ji Ježíš odvrhl. Vidí, jak sestupuje do pekla. Ale čím více roste temnota, tím více se vzmáhá její důvěra. Slepou odevzdaností se pevně chytí Boha a skryje se v Nejsvětějším Ježíšově Srdci. Zkouška trvá až do ledna 1925. Pak je Dina uchvácena do Srdce Nejsvětější Trojice, přebývá v Srdci tří božských Osob:

Cítím se drcena vahou nekonečné lásky; a přece se mi zdá, že
Nejsvětější Trojice mi nedává pocítit ani nejmenší jiskru své vnitřní božské LÁSKY. Jak vyjádřit slovy to, co zakouším! Kéž bychom věděli, jak nekonečně nás Bůh miluje, nás, ubohé pozemské duše!
Kéž bychom byli schopni poznat poklad jediné duše, která se nachází ve stavu Boží milosti! Pane, dej nám milost poznat Tě! Znát Tě alespoň trochu současně znamená Tě nekonečně milovat, jen Tebe jediného, navždy! Trpím a miluji! Jak jsem šťastná! (…) Poznávám, že mně Bůh tím, jak se cítím zničena, prokazuje vyslovenou milost, když mi odhaluje něco z pravdy o onom světě, ale pro mne je nemožné sdělit, co chápu. Nacházím se v PRAVDĚ; mám o tom jistotu. Zde neexistuje nic z materiální substance, která na zemi okouzluje naše oči. Země se jeví tak vzdálená, tak ponurá, připadá mi jako malý černý bod. A pak, ten zázrak! Nekonečný se odebere do této černé propasti – neboť takový je celý vesmír – protože zde zpozoruje duše, které stvořil a tvoří podle svého obrazu, duše, které
miluje, duše, kterými chce obohatit své poklady. Ó nevýslovné tajemství lásky! Bůh, Věčný, sám v sobě nekonečně blažený, chce nacházet obšťastnění v tom, že se daruje svému tvoru … Pane, jaká je to dobrota!... Ze Srdce Nejsvětější Trojice proudí otevřenou a oslavenou ranou Ježíšova Srdce Boží milosti jako bouřlivé nesčetné oceány dolů na zem. Říkám „oceány“ , protože používám slova lidské řeči. Ale rozdíl mezi mými dosavadními představami o nebi a tím, co nyní chápu, je tak nesmírný jako rozdíl mezi hlubokou nocí a dnem.
A přece nevidím světlo, jsem do toho ponořena, jsem slepá. Jasnost, která mě ozařuje, patří ohnisku lásky, do které jsem ponořena...(...). Trojice lásky hledá duše, aby jim darovala sebe se svými božskými poklady. Darovat, věnovat se, to je žádostivost nekonečné dobroty. Duší, které se dokonale odevzdávají nejvyšší vůli, je málo. Aby Bůh mohl darovat své milosti v marnotratné plnosti a vlít je do lidské duše, musí v ní nejdříve najít Ježíše, Ježíš v ní musí žít. Kapacita duše je příliš omezená, než aby mohla pojmout oceán nekonečných dobrodiní. Když však místo omezenosti zaujme Ježíš, Nekonečnost, může v určité míře vyplnit bezmeznou žádostivost Otce. Aby se duše mohla stát propastí, která může být přeplněna Nekonečnem, je nejdříve nutné absolutní zničení lidské bytosti v duchovní oblasti; pak musí Ježíš vstoupit na místo této lidské bytosti a duše se musí dokonale a navždy odevzdat vůli působícího Boha. Klaněníhodná Trojice chce poklady svého milosrdenství a lásky vylít do Ježíše, který nastoupil na místo mého bytí.
Můj sladký Mistr říká místo mé duše svému Otci (stále v mlčení, jinak se neumím vyjádřit): „Můj Otče, jsem zde, abych plnil tvou vůli. Otče, přišla hodina, dokonej své záměry ve Mně.“
Dne 17. února 1925 si Dina zapsala: Nikdy nebudeme schopni pochopit nezměrnost nekonečné dobroty vůči každé lidské duši. I ten nejdelší život zde na zemi trvá ve skutečnosti jen okamžik. Jak jsme nerozvážní, když tento okamžik, jakým je náš pozemský život, nevyužijeme k větší slávě nejvyššího Pána! Jaké překvapení to bude v poslední hodině, až se protrhne závoj pravdy!
Dina vidí, že i ten nejnižší stupeň nebeské blaženosti váží nekonečně více než všechny myslitelné pozemské radosti. A ten nejmenší úkon lásky, úkon souhlasu s Boží vůlí, poslušnosti nebo sebezáporu nám udělí takovou blaženost. Nejsvětější Trojice nám nabízí propasti svých bohatství, ale jak malý je počet těch, kteří je přijímají, když se dokonale odevzdají Božímu působení, obětují se mu s vírou, důvěrou a láskou a nikdy nic neberou zpět.
Dině byl dopřán pohled do světa andělů, do pestré harmonie zrcadlící se božské krásy, vidí vznešenost svého anděla strážce... Vidí Nejsvětější Trojici v Marii,
nejkrásnější Panně, mistrovském dílu všemohoucnosti a nekonečné dobroty. Čistotu... Lásku... Milosrdenství. Každým pohledem do nebeské slávy roste její touha, kterou se z lásky k Bohu stravuje. O důvěře učí Dina totéž co svatá Faustyna: Nic tak neuráží Boží otcovské srdce jako nedostatek naší důvěry.                                                                                                                       8. června1925 napsala:
Ó, jak dobrý je Pán! Jak je mírný! Jakou má něhu! Kéž bych mohla všechny ustrašené a úzkostlivé duše přesvědčit o nesmírnosti jeho mírnosti! Kéž bych mohla ubohé duše, které nedůvěřují svému nebeskému Otci, naplnit a prostoupit nekonečnou důvěrou! Nekonečné milosrdenství se námi zabývá tím více, čím větší je nouze, ve které se nacházíme; působíme Bohu radost, když mu lítostí a důvěrou dáváme příležitost uplatnit své milosrdenství. Nic tak neuráží otcovské Srdce jako nedostatek naší důvěry. A Pán hledá duše, které mu s radostí slouží. Temnota je jako světlo, hořkost jako sladkost, všechno
vychází z jeho marnotratné ruky, nebo lépe řečeno vyráží z jeho Srdce jako šíp, který je zapálený láskou. Náš život by měl být nepřerušeným díkůvzdáním, radostnou předehrou k věčnému zpěvu chvály. Božský Mistr hledá radostné duše všude na světě, ale tím více chce především po zasvěcených duších, po těch, které si vyvolil, aby Ho těšily, aby Ho učily znát a milovat, ty, které nazývá svými upřednostněnými snoubenkami. Ó, Ježíš mluví ke každé duši v pokoji, v mlčení, v době usebranosti. Co od nás chce? ...Máme naslouchat... a být věrní..., protože chce naše štěstí, ať už nám nabízí hořký nebo sladký kalich, korunu z trnů nebo z růží, těžký nebo lehký kříž. „Servite Domino in laetitia“, ano, služme Pánu s radostí a v jásotu.
Několik dnů nato následuje velké osvícení o ceně Kříže, který nám nakládá. Osvícení, která o tom přijala, zaznamenala s datem 18. června 1925:
Ráda bych všem duším, zvláště vyvoleným duším, vysvětlila cenu kříže. Morální i fyzická bolest je nesmírný zlatý důl; je to hořící šíp, který vystřeluje láska ze Srdce Nekonečného, aby strávila lidské srdce a ponořila je do božství. Kříž! Je to zářící žezlo vtělené Moudrosti. Spoluvykupující jásot neposkvrněné Panny, zářivá palma blažených. Kdybychom věděli, jakou míru Boží lásky obsahuje každý náš kříž, cenili bychom si tohoto nekonečného pokladu tak, že bychom ve dne v noci neustávali naléhavě prosit Boha o tento poklad a překypovali za něj vděčností. Kdybychom pochopili cenu našich křížů, byli bychom ochrnutí radostí a štěstím, že je můžeme přijímat; zkoušky, strádání, úzkosti všeho druhu by nás nutily k jásavému zpěvu a nadšení, spontánně bychom zanotovali Te Deum. My Pána nechápeme. Ne, Srdce tak klanění hodného Ženicha, které je tak dobré a něžné, zůstává zneuznané. Ježíš zvolil kříž jako svaté jmění. Vášnivě jej objal, miloval jej k zbláznění: a to všechno pro nás! A když nám nabízí kousíček této tajemné drahocennosti, my váháme natáhnout ruku, přinejmenším váháme udělat to s radostí. Ach, padlá lidská přirozenost je propast temnoty. Bůh to ví, proto má takové slitování a soucit s naší slepotou a i přes náš přirozený odpor nám nabízí, a dokonce nás zavazuje, abychom přijali neocenitelné dobrodiní kříže. Ó, jak šťastný je božský Mistr, když slyší uznalé děkování, když nám nabízí jeden trn své koruny nebo několik kapek ze svého hořkého kalicha! Jakse jeho svaté Srdce raduje, když zraněná a ukřižovaná duše s láskou líbá důtky, kopí a drahocenné hřeby! Kéž bychom porozuměli Božím darům! Všechno utrpení, všechno soužení, všechno mučení by se naší duši jevilo jako sladké, abychom s něžnou prozíravostí děkovali i za nejmenší starost. Jen kdybychom opravdu poznali Srdce našeho Ženicha! Duchu Pravdy, prosím tě pro Ježíšovy zásluhy, daruj duším světlo, uč je oceňovat pravé dobro a uznat nekonečné dobrodiní v hodinách zkoušek a pokoření.
I když se tomu či onomu může zdát tato chvála utrpení přehnaná, souhlasí dokonale s tím, co o tom učí všichni velcí mystici. Jen si vzpomeňme na dopis
přátelům Kříže svatého Ludvíka Grigniona z Montfortu, na nauku svatého Františka z Assisi o dokonalé radosti, jak je nám to předáno v Kvítcích, nebo na nauku v Knížečce věčné moudrosti blahoslaveného Jindřicha Seuse OP, kde v kapitole o nesmírné důstojnosti časného utrpení čteme podobný chvalozpěv, v němž stojí: „Trpělivost v utrpení je větší věc, než křísit mrtvého nebo konat podobné skutky; je to úzká cesta, která vede přímo k nebeské bráně. Utrpení z nás činí společníky mučedníků, vede nás ke chvále, vede nás k vítězství proti všem nepřátelům. Utrpení odívá duši růžovým šatem, purpurovou barvou. Nese věnec z rudých růží, žezlo zelené palmy, je to zářící rubín v panenské sponě. Zpívá věčně sladkým hlasem, se svobodnou odvahou v nové písni, kterou andělé zpívat nemohou, protože nepřijímají utrpení. Abych byl stručný (tak praví Věčná Moudrost): trpícím se před světem říká ubozí, ale přede mnou jsou blahoslavení, protože jsou to moji vyvolení.“
Dina získává velké vhledy do tajemství Nejsvětější svátosti. „Kdybychom pochopili,“ říká Dina, „jak veliký poklad máme v božské Eucharistii, byly by kostely ve dne v noci přeplněny adorujícími, kteří se stravují láskou před božským Vězněm ve svatostánku.“ Dina vidí nekonečnou slávu, jaká přísluší Trojici skrze Ježíše v Nejsvětější svátosti.
Dina získává stále nová osvícení o Kristově vykupitelské lásce. Poznává lásku jeho Srdce, kterou chce darovat duším. Ale jen málo duší se jí otevírá, protože mají strach se Pánu zcela odevzdat. Dina chce prosit Pána jménem všech lidských srdcí o jeho lásku a poznává, že to bude také v nebi její poslání až do konce časů: být žebračkou božské lásky, apoštolkou a misionářkou lásky.
Až do konce světa bude vyzařovat Božské Srdce na duše, a to skrze Marii. Dina vidí, že Maria je všeobecnou prostřednicí milostí. Skrze Marii se Ježíš obětuje Otci, a skrze Marii přicházejí duším od Boha všechny milosti.
Pán dává Dině stále větší účast na svém vnitřním životě. Proto je naplněna horoucí žízní po utrpení, po duších a po lásce. Tato žízeň se jí stane zdrojem trojího mučednictví. 16. ledna 1926 říká svému Pánu, že by zemřela bolestí, kdyby věděla o všem zlu, kterého se svět dopouští.
Nebeskou blaženost, kterou Dina zakusila, popisuje ve stále větším stylu. Tam odpočívala v Ježíšově Srdci a zakusila jeho nesmírnou něhu a jeho mírnost.
Koncem března 1926 jí Pán daruje nekonečná bohatství svého Srdce. Smí s těmito nevyčerpatelnými poklady dělat, co chce. Vlastní jeho nekonečné zásluhy a smí je používat podle svého zalíbení. Také tuto neobyčejnou milost známe ze života jiných světců. Tak píšeblahoslavená Maria od Božského Srdce Drosta z Vischeringu (1863–1899) o svátku Ježíšova Srdce r. 1897: „Spasitel mi řekl, že si mě znovu vyvolil jako milovanou nevěstu svého Srdce a že mi dal k dispozici poklady svého Srdce. Musela jsem se mnoho modlit za svatou Církev, za celý svět, ale zvláště za duše, které chtěl získat skrze moje prostřednictví milostí.“
Dina reaguje na tyto milosti tak, že předává nevýslovný dar dále Matce Boží, která z něho může čerpat podle svého dobrozdání a má tak oslavovat Trojici.
Stále více přichází Dina k tomu, že těší Pána v jeho agonii. Dá jí okusit několik kapek ze svého hořkého kalicha. Dina smí sdílet v rostoucí míře fyzické i duševní bolesti trpícího Spasitele. Konečně v sobotu 22. ledna 1927 přijme stigmata.
Dina je otřesena Pánovým nářkem:Tak málo duší chce se mnou trpět v mé agonii! Tak málo duší, dokonce i mezi zasvěcenými osobami, chápe, co je to spoluúčast
na agonii mého Srdce.
A následuje zaslíbení: Prokážu velké přátelství duším, které mě chtějí těšit v mé agonii. Na její otázku, proč tak mnoho zasvěcených duší nechápe spoluúčast na agonii jeho Srdce, Pán odpoví: Protože nemají ke mně dostatečný cit něžnosti a protože nedostatečně usilují o velkou dokonalost i v malých věcech. Agonie mého Srdce byla osamělost, zapomenutí a nevděčnost.

Pán si volá zasvěcené duše, aby těšily jeho Srdce poslušností, dokonalou věrností řeholi, dokonalostí v malých věcech, čistou láskou k Bohu. Dina poznává, že anděl, který posiloval trpícího Spasitele v Getsemanské zahradě, představuje všechny duše, které v následujících staletích budou dělat Pánu společnost v jeho smrtelné úzkosti. Velmi nápadná je podobnost této myšlenky s vývody, které uvádí Pius XI. ve své encyklice Miserentissimus Redemptorz 8. května 1928. Tématem encykliky je dostiučinění, které dlužíme Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Stojí zde mezi jiným: „Naše hříchy ležely v budoucnosti, ale byly již předvídány. I kvůli nim byl Ježíš smutný až k smrti. Viděl předem i naše pokání, a kdo by mohl pochybovat, že z toho mohl pro sebe čerpat něco útěchy již tehdy, když se mu zjevil anděl z nebe, aby těšil jeho Srdce zkrušené ošklivostí a úzkostí. My opravdu můžeme a máme i nyní podivuhodně a opravdově těšit jeho Nejsvětější Srdce stále zraňované hříchy a nevděkem.“
Pánovo Srdce, píše Dina, myslí ustavičně na duše, ale mnoho duší, i zasvěcených, zapomíná často na svého Pána a Vykupitele. Proto Pán od Diny očekává, že bude na Něho bez ustání myslet a daruje jí k tomu milost.
Dne 7. dubna 1927 vidí Dina, jak se duše v tisících řítí do pekla. Ptá se na to Pána, co ještě chybí, když dokončil své výkupné dílo, že tak mnoho duší je zatraceno. Pánova odpověď zní: Spočívá to v tom, že zbožné duše se nedostatečně spojují s mým utrpením.
O něco později dodává: Kdybys věděla, jak velice to těší moje Srdce, když najdu duši, která se Mi dokonale odevzdává. Ale nacházím jich tak málo! I mezi zasvěcenými dušemi jsou zcela ojedinělé ty, které se Mi zcela obětují.
Moji apoštolové Petr, Jakub a Jan, kterým jsem se právě daroval ve svatém přijímání a učinil jsem je kněžími, byli zasvěcenými dušemi, a oni během mé
agonie spali. Mnoho zasvěcených duší stále spí, zatímco moje Církev je pronásledována a trpí!
Dina poznává, že její úlohou je zadržovat rameno Boží Spravedlnosti, protože Ježíš chce, aby triumfovalo Milosrdenství. Ale Boží Spravedlnost je těžká! Dina zaznamenala ve svém deníku, jak strašné to musí být pro hříšníka, když se má objevit před nekonečně spravedlivým Bohem! Milost tohoto poznání znásobuje Dininu touhu dosáhnout pro hříšníky Božího milosrdenství. Nebojí se zcela se vydat Boží spravedlnosti a trpět místo hříšníků.
Ve sjednocení s trpícím Spasitelem roste Dina stále více v této úloze. Tak14. července 1927 cítí, jak ji Ježíš zcela vydává Otci jako smírnou oběť za viny všech hříšníků všech dob, jako by byla jedinou duší, která je schopná milovat Boha. Pán ji ještě jednou ujišťuje 5. srpna, že disponuje poklady jeho Srdce. Ujišťuje ji, že
rameno Otcovy Spravedlnosti je zadrženo a jeho Milosrdenství bude vylévat na duše milosti jeho Srdce.
Stále více obrací Pán Dininu pozornost ke svým kněžím. Kněz má být druhý Kristus a žít ve zcela vnitřním spojení s Pánem. Během mé smrtelné úzkosti prolévalo moje Srdce krvavé slzy za určitý počet mých kněží. Někteří z nich mají výřečnost a lidské vědomosti, ale schází jim první ze všech věd: svatost. Jsou jistě se Mnou spojeni milostí posvěcující, ale nežijí se Mnou v dostatečné důvěře skrze odříkání a čistou lásku. Tento nářek slyšela Dina 23. dubna 1927. Pak se obrátil Pán přímo na Dinu a prosil ji: Moje malá nevěsto, potěš Mě! Vím, že Mě miluješ.
Od té doby se množí osvícení, která Pán dává Dině o kněžích. Vysvětluje jí, co od nich očekává a jak chce skrze ně působit. Pokání za kněze se stává středem Dinina poslání. Příští den v sobotu k ní Pán promlouvá: Moji kněží, moji kněží, ach, miluji je tak nesmírně! A je mezi nimi mnoho těch, kteří Mě milují tak málo!... Když moje Srdce během agonie pro ně prolévalo krvavé slzy, pak to bylo nejen proto, že se ode Mne oddělili pro ztrátu posvěcující milosti, ale také proto, že vedou život nedostatečně vnitřně se Mnou spojený. Volám je, aby se stali druhým Kristem. Aby byli mým druhým Já: to je jejich povolání. Mnozí z nich jsou moje útěcha, moje sláva a čest. Ale tak mnozí, ach, Mne podvádějí ...Chceš Mi, moje malá nevěsto, skrze moji nejsvětější Matku věnovat tento svůj dnešní den za moje kněze? Chceš Mi tak darovat každou sobotu, to znamená milovat Mě skrze moji vznešenou Matku, prosit, přinášet oběti a odříkání za mé kněze?
Dinina odpověď byla samozřejmě v horoucí lásce vyslovené „Ano“. Co ji obzvláště dojímalo, bylo: „Chceš?“, to znamená pozornost, jakou Pán věnuje její svobodě, když se jí ptá. Ó, jak nekonečná je Boží něžnost ve své odevzdanosti hlubokému lidskému „Nic!“, poznamenává Dina ve svém deníku. Pak píše dále, co jí Pán řekl: V rukou mých kněží leží celý náboženský život společnosti. Kdyby byli všichni opravdu svatí, pak by pouhý pohled na ně, ať už v kostele nebo na ulici či jinde, obracel myšlenky lidí ke Mně; přitahovali by duše ke Mně. Když by je lidé potkávali, pomysleli by si: To je druhý Kristus, který zde kráčí. Ďábel se bojí jediné duše, ve které svobodně působím, protože znamená více než celá armáda vlažných a lhostejných duší, které se brání mému působení v nich. Protože v těch prvních působím svou mocí, zatímco v těch druhých jsem nucen přenechat je jejich slabosti.
Ve čtvrtek 28. dubna dává Pán Dině pocítit, jak vnímá jeho Srdce zasvěcené duše v Olivové zahradě. Ukazuje jí tisíce zasvěcených duší, které jsou s Ním přítomny. Velmi velký počet je jich ve svých myšlenkách na božského Ženicha roztržitých. Jen velmi málo z nich je s Ním těsně spojeno. Pak opě tslyší hlas Pána. Zapsala ve své autobiografii:
Pozoruj tyto duše. Vidíš, jak málo je těch, které jsou Mi ustavičně a dokonale oddány. V den slibů jsou k tomu odhodlány bezvýhradně. Ale pak berou kousek
po kousku zase zpět. Ve velkých záležitostech, v hlavních bodech řehole plní moji vůli, ale ve zcela malých věcech se o mé zalíbení nezajímají.
Podívej se na tyto duše (ukázal mi všechny ty, které byly před tím roztržité): jedny mají zrak obrácený ke světu, aby viděly, co se tam děje; ty druhé mají otevřené uši, aby slyšely o všech možných novinkách; jiné mluví během mlčení, dělají zbytečné poznámky nebo kritizují; jiné se baví ve své paměti vzpomínkami na minulost; ty zde kují ve své fantazii všechny možné plány podle svých osobních zájmů; ty tam se utápějí v neužitečných přáních; tyto zde se zaměřují na své osobní výhrady atd.
A Já, Já jsem mimo; moje Srdce si žádá útěchu, ale všechny duše, které se starají jen samy o sebe nebo o svět, Mě nepotěší. Teď chápeš, že stížnost mého Srdce byla oprávněná: „Toužebně jsem očekával, kdo by mě potěšil, ale
nenašel jsem nikoho.“ (Ž 69,21)
Pojď, řekl mi, pojď se Mnou k tomu velkému zástupu zasvěcených duší (vedl mě doleva mezi mnoho lidí, kteří byli před Ním) Budu procházet a prosit o útěchu... Uvidíš, všichni jsou roztržití a na Mne nemyslí... vracím se, a nenašel jsem ani jednu, která by Mě potěšila...
Jistě, je zde mnoho těch, které Mě neopustí... (ukázal mi na malý počet duší, které Mu stále věnovaly pozornost). Ty Mě těší, ale zde na levé straně není ani jedna...
Znám lidské slabosti, odpouštím jim, zapomínám na nedostatek něžnosti, když se ke Mně vrátí, ale to nic nemění na tom, že moje Srdce bylo zraněno. Miluji je velice, mé zasvěcené duše! Jakmile se ke Mně obrátí, usměji se na ně, protože je miluji nekonečnou láskou a moje pohledy jsou zaměřeny stále na ně.
Rozdával bych své milosti bez míry; ale nedostatek odříkání, dokonalosti a lásky v malých věcech, lhostejné jednání v těch nejmenších věcech Mi v tom brání. Říkají si: To nestojí za námahu, ale během té doby se nestarají o mé zalíbení. Všechno, co dělají s velkou láskou a pozorností vůči mým přáním, těší mé Srdce.
Říká se také: „Velké věci, to je záležitost pro zvláště vyvolené duše!“ To je omyl. Všechny ty duše, které jsem si zvolil za snoubenky, které jsem povolal, aby se Mi zasvětily, jsou vyvolené upřednostněné duše. Všechny je volám, aby se Mnou stále zabývaly. To, čemu se říká jedna nebo více milostí u určitých duší, je prostě odměna, kterou jim zajišťuji za jejich ustavičnou pozornost k mé přítomnosti a mému působení v nich.
Moje malá nevěsto, řekl mi,t ěš Mě. Chceš Mi, vždy skrze moji nejsvětější Matku, věnovat čtvrtek za zasvěcené duše? „Ano, Ježíši, jak Ty chceš,“ odpověděla jsem. Modli se, trp, miluj Mě stále a stále a starej se jen o Mne. Zasvěcené duše: k nim patří i kněžské duše, moji kněží. Sobota má být celá zvláště za mé kněze. A dám ti až do neděle milost, abys na Mě ustavičně myslela. Brzy ti dám velkou přestávku.
Ve čtvrtek 5. května dává Pán blahoslavené Dině opět pít z kalicha svého utrpení. Noří ji do smrtelného utrpení svého Srdce a dává jí spatřit nesčíslné množství zasvěcených duší, jak je sám viděl v Getsemanech. Ježíšovo Srdce k ní promlouvá:
Pozoruj dobře tyto zasvěcené duše. Většina z nich žije ve spojení se Mnou; ty ostatní, ach, ztratily stav milosti a jsou ode Mne odloučeny. Dám ti spatřit můj život v nich nebo moje odloučení od nich. (Ukázal mi jednu z nich).
V ní Mě poznáváš; ale podívej se dobře, moje ruce jsou svázány šňůrou. Miluje Mě, ale zachovává si závislost na časných dobrech, a to Mi svazuje ruce a brání dát jí velké milosti.
Podívej se na jinou. V ní zářím více; miluje Mě více: Ale podívej se na moje Srdce, zraňují je malé trny; to jsou docela malé věci, které Mi odpírá a které Mi brání dát jí všechny poklady mého Srdce. Nyní si všimni této zde. Vůbec Mě v ní nevidíš. Moje nohy jsou svázány pouty. Moje ruce jsou rovněž spoutány. Moje srdce probodávají trny, které je svírají a pro které krvácí. To je vlažná duše. Mé působení v ní bylo potlačeno a je blízká tomu, odloučit se ode Mne.
A nyní, podívej se dále. Neboj se, jsem u tebe. To je duše, která se ode Mne odloučila, když ztratila stav milosti. To je duše jednoho kněze. Nepřebývám v ní, ale můj obraz v ní zůstal: je to pokřtěná a zasvěcená duše. Podívej se na démona, který se zmocnil mého obrazu, jejž zcela spoutal železnými okovy. Dělá mnoho hluku, tančí, šklebí se; provádí svou hru s mým obrazem, tyranizuje tuto duši, dělá ji nešťastnou, smýká s ní zleva doprava, dělá si z ní svou kořist. Můžeš ji ve spojení s mojí nejsvětější Matkou získat pro Mne zpět a vyhnat ďábla láskou a obětmi. Ach, kolik je zde zasvěcených duší, které vidím padat do moci ďábla! Podívej se tam, v dáli...Podívej se na tuto! Na tomto místě vede Ježíš
blahoslavenou Dinu na pravou stranu, kde jí ukazuje duši plnou milostí a světla. „Ó můj Ježíši, jak jsi krásný!“ volá Dina stržena obdivem. Pán pokračuje:
Vidíš Mě zcela zářícího: to je duše, která Mi nic neodepře. Nevidíš z té duše již nic, zcela se ve Mně zničila, nastoupil jsem na její místo. Mohl jsem jí dát volně
všechny poklady svého Srdce. Činím ji šťastnou a ona Mě potěšuje.
Za několik okamžiků dodal:
Ukázal jsem ti pět skupin zasvěcených duší. To nebrání tomu, aby každá duše měla svůj zvláštní charakteristický obraz. Ale podle jejich sjednocení se Mnou nebo odloučení ode Mne mohou být zařazeny do jedné z těchto pěti skupin. Pozoruj ještě jednou ty, ve kterých jsou moje ruce svázány. Vyzařuji z nich jen málo do jejich okolí; skrze ně působím málo dobra v duších, které je obklopují.
Pozoruj ty, v nichž je moje Srdce zraňováno zcela malými trny. Moje ruce jsou volné, milují Mě více, odpírají Mi jen malé věci. Vyzařuji z nich více a působím více dobra a na větší dálku.
Nakonec pozoruj duše, které se Mi zcela odevzdaly a nic Mi neodpírají. Moje paprsky se šíří na všechny ostatní duše, daleko, velmi daleko, šíří se až k těm duším, které jsou vydány ďáblu. Podívej se, dávám sestoupit jednomu paprsku na duši tohoto kněze, kterou jsi právě pozorovala. Tento kněz se podrobí působení mé milosti, padne na kolena a Já mu odpustím.
Dne 6. května 1927 svěřuje Pán blažené Dině hluboké tajemství: Kdyby Mu všechny zasvěcené duše nic neodepřely, takže by v nich mohl ustavičně volně působit, všechny ostatní duše by byly zachráněny. Byl by to sám Pán, který by
v nich naléhavě prosil nebeského Otce o záchranu a posvěcení jiných duší. Bezpochyby, řekl Pán dále v tomto tajemství, duše, které jdou do pekla, jdou tam
z vlastní viny. Ale současně je tím vinno zneužití milosti v Bohu zasvěcených duších.
Tajemství, které zde Kristus vyslovuje před blahoslavenou Dinou, nazval papež Pius XII.ve své encyklice Mystici Corporis „hrůzu vyvolávajícím tajemstvím“: „Je to opravdu hrůzu vyvolávající tajemství, o kterém není nikdy možno dostatečně
rozjímat: že totiž spása mnoha lidí je závislá od modliteb a dobrovolných úkonů pokání údů tajemného Těla Ježíše Krista, které na sebe vzaly tento úkol, a od spolupůsobení, které poskytli pastýři a věřící, zvláště otcové a matky rodin našemu božskému Vykupiteli.“ Ve Fatimě řekla Matka Boží 19. srpna 1917 zcela ve stejném smyslu: „Mnozí jsou navěky zavrženi, protože nebylo nikoho, kdo by se za ně obětoval a za ně se modlil.“
Této pravdě o pokračování vykoupení, o kterém Kristus mluví k Dině, tvoří nesporně pozadí tajemný výrok svatého Pavla, že svým utrpením chce doplnit to, co ještě schází do plnosti Kristových útrap (srov.Kol 1,24).
Z toho důvodu dopouští Pán na blaženou Dinu mnoho strádání, i taková, při kterých je vystavena působení ďábla.                                                                      18. června ji Pán utěšuje, když prohlašuje, že ji přenechává pokořením, bojům a jejím vlastním slabostem, aby vytrhla jiné duše Satanovi tím, že jim zajišťuje milosti odpuštění a čistoty. Pán jí ukládá, aby v tomto měsíci červnu rozjímala o obětování jeho Srdce ve smrtelné úzkosti jeho Otci.
Dává jí zakoušet něco z nekonečného smutku svého Srdce. Dina, která se stravuje láskou, obětuje nesčíslněkrát Srdce svého Pána nebeskému Otci.
Dina poznává cenu litující lásky. Litující láska duše, která se obrátí, může překročit intenzitu nevinné lásky čisté duše. S datem 7. srpna blahoslavená Dina napsala: Chápu, jak kající Marie Magdalena mohla žárem své lásky dosáhnout tak vysokého stupně svatosti. Chápu, jak spásné je upadnout někdy do určitých, spíše nepředložených než vědomých chyb, které jsou pro vůli pokořující; neboť pak se vrhá naše ubohá přirozenost, která oplakává svou křehkost, s větší láskou a důvěrou k Bohu, své jediné síle.
Církevní dějiny znají celou řadu svatých kajícnic, z nichž snad nejpůsobivější je svatá Markéta z Cortony (1247–1297). Po devítiletém životě v divokém manželství se obrátila a uložila si pro zbytek života nejpřísnější pokání, takže získala druhou nevinnost a vystoupila na vysoký stupeň mystiky. Je málo známo, že byla velkou hrdinkou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Pán jí svěřil poselství pro všechny věřící. Měli poznat jedinečnou lásku jeho Srdce, která byla jediným důvodem jeho vtělení a jeho clého života až k smrti na kříži.
Učinil jsem tě zrcadlem pro hříšníky. Na tobě poznají i ti nejzatvrzelejší, jak rád jsem vůči nim milosrdný, abych je zachránil. Moje dcero, postavil jsem tě jako světlo uprostřed temnot, jako novou hvězdu, kterou dávám světu, aby slepým přinesla světlo, bloudící přivedla zpět a napřímila ty, kteří se zhroutili pod svými hříchy. Jsi cesta zoufalých, jsi hlas milosrdenství.
Pán učí Dinu stále více úplnému zapomínání na sebe. Má myslet jen na Něho, nechat Ho působit a nic Mu neodepírat. Pokoření, která na ni přicházejí, jsou za zasvěcené duše, které chce Pán zbavit jejich pýchy. Dina se nemá bát. Strach, který ohrožuje pokoj její duše, pochází od ďábla. Nemá se o to starat. Ve středu má Dina darovat všechen čas Pánu za povolání ke kněžství a k řeholnímu stavu.
Pán jí zjeví, že se mnoho povolání ztrácí, protože mají strach z odříkání a obětí a bojí se zcela se odevzdat lásce. Dina poznává, jak horoucně Pánovo Srdce touží po tom, vylít své poklady duším, dát jim získat nekonečné zásluhy. Když duše, ve které může volně působit, obětuje jeho Nejsvětější Srdce Otci k jeho slávě, nemůže pak Otec svému milovanému Synu nic odepřít. Nejsvětější Srdce Ježíšovo může předat této duši všechna bohatství své nekonečné lásky, a právě v tom spočívá jeho útěcha.
Dne 21. února 1928 nemůže Dina rozjímat o Srdci svého Pána, aniž by ji nepřepadl velký smutek. Vidí totiž smutek svého Pána, jehož příčina spočívá v tomto:
Zapomínají na Mne! Zapomínají na Mne! Nejen že Mě duše ve světě zraňují, ale i zasvěcené duše na Mne zapomínají. Prosí a jednají s povrchní zbožností; modlitbě a jednání schází hluboká láska. Moje Srdce je tak citlivé na pravou lásku od duší, které jsou Mi zasvěceny! Jsem tak citlivý na nezištnou lásku, která ve všem hledá jen moje zájmy!
O tři dny později: Chci lásku, hledám ji, a nacházím tak málo! Jednají se Mnou jako s něčím nepřítomným, zatímco jsem ve skutečnosti duším tak blízko, jsem v nich přítomen!
Jak velice záleží Pánu jen na lásce, víme nejen z třinácté kapitoly prvního listu Korinťanům, ale zvláště ze života jiných mystiků. P. Jan Reus TJ například zakusil, že jednoho dne – bylo to 8. prosince 1916, když klečel před svatostánkem a prosil o odvrácení těžké nemoci pro osazenstvo domu – uslyšel Pánův hlas: Chci, abys Mě jediného a zcela miloval, o všechno ostatní se postarám.
Dina obdržela milost účasti na mučednictví eucharistického Srdce Ježíšova. Jak zaznamenala v březnu 1928, i když Kristus po svém zmrtvýchvstání už nemůže trpět, dotýkají se přesto hanobení, nedůvěra, nenávist, lhostejnost a nevděčnost jeho Srdce a zraňují je. U svých kněží si stěžuje především na nedostatek ducha modlitby a vnitřního života. Spoléhají příliš na lidské prostředky a vlastní aktivitu a nedostatečně na božské působení Pánovo. Protože Ho málo milují, mnoho duší jde do záhuby.
Dinin soucit Mu připravuje útěchu. Očekává od ní úsměv při všem vnitřním i vnějším utrpení. Zde se projevuje spřízněnost Diny s její duchovní sestrou, svatou Terezií od Dítěte Ježíše. Ta se vyjádřila o umění úsměvu: „Moje malá pomůcka spočívá v tom, být vždy veselá, stále se usmívat, ať už klesám, nebo právě dobývám vítězství.“ „Když mě něco příliš tísní, když na mě dopadají těžké a nepříjemné věci, nedělám smutný obličej, nýbrž odpovídám na všechno těžké
úsměvem.“ Dina následuje Pánovo přání. Skutečně zemře uprostřed těžkého utrpení s úsměvem na rtech.
 Pán zjevuje Dině, že  největší radost, jakou Mu duše může připravit, spočívá v tom, že ji může pozvednout až ke svému božství. Ano, moje malá nevěsto, nacházím nesmírnou zálibu v tom, když mohu duši přetvořit ve Mne, zbožštit ji, absorbovat ji zcela do božství.
Když si jí Pán 4. června 1928 stěžoval, že zasvěceným duším schází spojení s Ním, ptala se bl. Dina, co musí dělat, aby od Něho obdržely milost spojení s Ním a odloučení od sebe. Pán odpověděl: Musí Mne o to prosit. Dávám svou milost každé duši, která Mě o to prosí, zvláště pak duši zasvěcené, která je mojí nevěstou a chce se jí stát. Jak má o to prosit? ptá se Dina. Duše Mě má prostě prosit o milost, abych v ní panoval, jak chci. Co má dělat, když tuto milost obdrží?Odpovídat na to s velkou láskou.
Nyní připomíná Dina Pánu lidské slabosti, takže často padáme a zanedbáváme spolupráci s milostí. Pán odpovídá: Pozvedat se znovu s velkou láskou, vždy se ke Mně vracet, důvěřovat Mi. Velký počet Bohu zasvěcených duší Mi nedostatečně důvěřuje: to je to, co jim schází. Musí Mi ve všem důvěřovat:ve svých těžkostech, ve svých nouzích, ve svých bojích, ano i když upadnou a dopustí se chyby. Důvěřovat Mi a nebát se, velmi Mi důvěřovat.
Neotřesitelná důvěra v Boží milosrdenství stojí zcela v centru Dininy spirituality. Ani poznání vlastních chyb nesmí vyvolat kolísání, naopak. V roce 1924, jak píše ve svém životopise, obdržela hlubší vhled do svých slabostí a bezmocnosti. Píše: Ale tento pocit vlastní bídy, pocit tak hluboký jako bezedná propast, byl právě důvodem mé odvážné důvěry v našeho Pána.
Dne 28. června následujícího roku poznamenává: Nikdy jsem ještě neviděla svou
bídu, své chyby, své nedokonalosti tak jasně. Ale to pozvedá moji důvěru k mému dobrému Mistru. Náš Pán mě zná. Nemůže u Něho dojít k žádnému rozčarování nade mnou, protože On od věčnosti ví, že jsem nic a pouhá slabost a že bez Něho mohu ještě méně než nic.
Pod datem 7. července 1928 popisuje jedno pokušení ke skleslosti: Vidím své chyby, své nedostatky a démon by mě chtěl přivést k tomu, abych ztratila důvěru v Boží milosrdenství. Ale podle přání našeho Pána nezabývám se svými ubohými chybami; lituji jich s pokorou a přenechám vše Jemu, vrhnu se do výhně jeho lásky a snažím se rozjímat jen o Něm samotném a o jeho božském Srdci.
Toto poselství důvěry, která se neopírá o sebe a o své možnosti, nýbrž pouze o Boží milosrdenství, a proto její ubohost nemůže přicházet v úvahu, souhlasí zcela s poselstvím svaté Faustyny, které Pán v říjnu1936 jednou řekl: Vidíš, čím jsi
sama ze sebe, ale nebuď z toho skleslá. Kdybych ti chtěl ukázat celou tvou ubohost, zděšením bys zemřela. Věz však, čím jsi. Právě proto, že jsi tak velká bída, odhalil jsem před tebou celé moře svého milosrdenství. Takové duše jako ty hledám a požaduji, ale jejich jen málo. Tvoje velká důvěra ke Mně Mě nutí poskytovat ti ustavičně milosti. Máš velké a nepochopitelné právo na mé Srdce,
protože jsi dcera plná důvěry. Nesnesla bys velikost mé lásky, kterou k tobě chovám, kdybych tě s ní zde na zemi v plnosti zahrnul. (Deník, č. 178)
Není třeba zde uvádět, že se v případě chyb Diny nebo Faustyny samozřejmě nejedná o smrtelné hříchy, ani o vědomé lehké hříchy, nýbrž o křehkosti lidské přirozenosti, které nevylučují jasnou orientaci vůle k Bohu. Předpokladem každé důvěry je pokora, nikoliv vina. Protože jen pokorná duše, která ví o svých slabostech, je schopná přenést důvod své důvěry zcela mimo sebe na Boha.
Lorenzo Scupoli popisuje proto ve svém velmi vzácném díle o svatém Františku Saleském Duchovní boj podstatu dokonalosti jako dokonalou nedůvěru k sobě samému a dokonalou důvěru v Boha. Pýcha důvěřuje sobě, pokora Bohu. „Duše, která důvěřuje sobě, je horší než ďábel,“ píše proto svatý Jan od Kříže svým známým nekompromisním způsobem.
Výslovně o pokoře se v autobiografii Diny mluví málo. Ale je svým způsobem přítomná na každém řádku. Na některých místech je řeč o hodnotě pokoření. Tak říká Pán v dubnu 1928: Kdybys věděla, jak veliké mám v tobě zalíbení, když zaujímáš s radostí stav pokoření, do kterého jsem tě přivedl!
Blahoslavené Anně Marii Taigi Pán jednou řekl: Moje srdce se dá obměkčit jen pokorou. Třeba si srdce velice přeje Mě milovat, dokud nenastoupí přímou cestu pokory, bude klopýtat a padat a nikdy nedosáhne mé lásky. Člověk má na srdci prach, sebelásku, která mu pokrývá oči duše jako závoj a kazí jeho jednání. Člověk je plný pýchy a Já s pyšnými nemám nic společného. Jen pokorní se Mi líbí, jen na nich plýtvám pokladem svých milostí. Kdo požívá mé slasti, musí pohrdat světem; on sám musí být světu předmětem pohrdání, tak jako Já jsem byl. Tak rád odpočívám v pokorných a prostých duších. Čím menší jsou a čím méně vážené, tím více mám z nich radost. Ony moudré a vzdělané, kteří mají plnou hlavu dýmu a domýšlivosti, zahanbuji a pokořuji, ty víš, kam je nakonec posílám. Tam dole končí jejich falešná moudrost a jejich pýcha. Ó má dcero, povyšuji toho, kdo se ponižuje. Ti jsou hodni mého království a těm odhaluji svá tajemství. Milujte proto pohrdání, které je základem pravé ctnosti. Ten, kdo vyzbrojen vírou a pravou horlivostí, má dar trpělivě snášet pohrdání světa, bude mým pravým synem a žákem.
U Diny nabývá pokora formy zapomínání na sebe samu, a to opět v následování svaté Terezie od Ježíše, od níž známe tato slova: Ptáte se mě, jak dospět k čisté lásce: Zapomeňte na sebe a nehledejte nikdy sebe. Od Diny žádá Pán, aby zcela zapomněla na sebe. Bylo to 28. ledna 1927, šest dní před přijetím stigmat. Dal jí osvícení o stavu sebezničenív Něm. Byla jsem jako ponořena
do velké milosti pokory, napsala. Tato pokora je předpokladem pro povýšení, které spočívá v tom, že ji Pán postupně vtahuje do nitra Nejsvětější Trojice. 5. srpna 1927 byla uchvácena do nekonečných sfér Trojice, kam vstoupilo, jak jí Pán sdělil, en několik privilegovaných duší. Dina je jako oslepena světlem a slyší Ježíšův hlas: Mlčení a odříkání, moje malá Já-sám, neodepři Mi nic, nic... O Vánocích téhož roku je zavedena o něco hlouběji do zavřené zahrady Srdce Nejsvětější Trojice, kde je obklopena nepopsatelnou atmosférou mlčení a lásky. 21. ledna 1928 – tentokrát v doprovodu Matky Boží a svého anděla strážce – smí vstoupit dále do Svatyně Nejsvětější Trojice, kde ji překvapí hluboké poznání velikosti a nesmírností božských atributů. 9. února jde ve stejném doprovodu dále do Svatostánku Nejsvětější Trojice, kde smí být ponořena do nesmírného žáru blaženosti a rozkoše. Ježíš jí řekne:
Zde je krb božského plamene, střed nekonečné lásky. Ty, moje malá Já-sám, strávená ve Mně, smíš žít jen z čisté lásky sebeobětování. A Já jsem tě sem zavedl k oslavě mého Otce, k útěše svého Srdce a k užitku duší.
Ale cesta není ještě u konce. Ježíš ji pozve 22. dubna, aby vstoupila do podstaty Božího Srdce, do samotné podstaty božství. Ze zápisu v deníku není zcela jasné, zda se jedná o oznámení, nebo o samotný vstup. Každopádně o rok později 5. května1929 hovoří o tom, že smí spatřit hloubku nekonečné bytosti Trojice. Jedná se o poslední zápis v její autobiografii.
Známe taková tajemná vytržení do Božího nitra také z života jiných mystiků, mezi ně patřív roce 1994 blahoslavená italská manželka Alžběta Canori Mora (1774–1825). Sděluje v zápisech o mystických zážitcích, které psala na přísný příkaz svého svatého duchovního vůdce, že byla 1. listopadu 1816 zavedena do širokých prostorů Boží nekonečnosti, kde slyšela  Boží hlas, který ji ujistil o své nekonečné lásce. Také velká mystička Mechthilda z Magdeburku ve 13. století znala ponoření duše do „obdivuhodné Trojice“. Zde je na místě poznámka ke způsobu, jakým Pán blahoslavenou Dinu oslovuje. Nazývá ji „moje malá Já-sám“ („mapetite Moi-m me“). Dina k tomu napsala 22. ledna 1927: Od několika týdnů nazývá mě Pán ve čtvrtek a v pátek „moje malá Já-sám“.Tím chce říct, že zaujal místo mé duše, že On je vše a já nic, nic.
Skutečnosti stojící za tímto pojmenováním mohla Dina spatřit již před několika lety v symbolickém obrazu. Ježíš ji pozval 13. listopadu 1923, aby vystoupila na oltář, který hoří ohnivými plameny. Vystoupila na něj, roztáhla na božský příkaz paže do tvaru kříže a byla zachvácena a strávena plameny. Když už žár nenacházel žádnou potravu, poklesl a zhasl. Uprostřed zůstal jen popel; Ježíš se přiblížil, foukl a zničil jej. Nakonec ze mne nic nezbylo. Zatímco jsem byla podle Vykupitelova pojetí mrtvá, nežila jsem dále na zemi? Ano, ale Ježíš zaujal mé místo. Postavil se na místo mého bytí. Nechal mě zcela zmizet, pole zůstalo prázdné. Mohl nyní jednat plně podle své vůle. Ukázal mi, že můj vnější zjev je jen plášť, kterým si musí posloužit. Plášť, který ho skryl lidským zrakům a umožnil Mu pokračovat tak ve svém životě.
Tento zážitek popisuje mystička různými slovy a různými obrazy: proměna, přeměnění v Krista, spojení, zbožštění, mystické zasnoubení apod. V podstatě je to vždy táž tajemná skutečnost. Jako příklad může posloužit svědectví blahoslavené Marie od Vtělení (1599–1672) z Francie. V roce 1639 odcestovala do Kanady a působilav rodném městě Diny. Nazývají ji „matkou kanadské církve“.
Podobně jako Dina prožila zasnoubení s Logos jako proměnu v Něho. Ve své autobiografii píše: Poznala jsem a zažila, že Slovo je skutečně Snoubencem duše. Toto poznání a zkušenost jsou propastně hluboké. Všechno, co je o tom možno říci, zůstane velmi vzdálené od toho, co to je. A to mě těší na Božím majestátu, který je tak veliký, že o tom není možno přiměřeně hovořit. Přesto jsem tuto pravdu poznala s jistotou a mně darovaný vhled byl bližší přípravou k tomu, abych ji v sobě zažila. V tomto působení se druhá božská Osoba skutečně zmocnila mé duše, zaplavila ji nevyslovitelnou láskou, spojila se s ní a vzala ji k sobě jako nevěstu. Když říkám zaplavila ji, nesmí se tomu rozumět lidským způsobem. Těmi slovy není řečeno nic smyslového. Musím se nicméně vyjadřovat pozemským způsobem, protože jsme stvořeni z hlíny.
Božským dotekem a jeho vniknutím do mé duše, zázračnou výměnou pronikání mé duše do Něho – takže jsem již nebyla já – stala jsem se Jím skrze vnitřní důvěrnosti lásky. Ztracena sobě samé neviděla jsem již sebe, nýbrž sdílením jsem se stala Jím.
Velkou roli v mystickém životě Diny Bélangerové hraje Matka Boží. I když je to Kristus, kdo stojí zcela v centru její spirituality, a i když je vtažena do nitra Trojice, nikdy se nestalo, že by Maria zcela zmizela z jejího zorného pole. Až do konce se stále v její autobiografii vynořuje.
Roku 1924 může poznat Mariinu mateřskou lásku. Ta nejvroucnější a nejobětavější mateřská láska zde na zemi je chladná ve srovnání s plameny lásky Neposkvrněného Srdce Panny Marie. 4. srpna 1925 poznává Dina Marii jako Prostřednici všech milostí. 18. ledna 1928 vidí Marii, jak jednou rukou obětuje nebeskému Otci svého božského Syna a druhou rukou rozdává duším poklady Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. 29. července je uchvácena Mariinou krásou, kterou smí spatřit: žádné, třeba největší mistrovské dílo lidského umění nepředává ani tušení o nádheře její tváře, její dobroty, její mírnosti, o něžnosti jejího úsměvu.
Na jiném místě své autobiografie popisuje Dina svůj vnitřní postoj při svatém přijímání. Představuje si, jak přijímá eucharistického Pána z rukou Panny Marie. To odpovídá doporučení svatého Ludvíka Marie Grigniona z Montfortu, který ve Zlaté knize píše: „Po svatém přijímání se useber, zavři oči a zaveď Ježíše do Mariina Srdce. Dej ho jeho Matce. Ona ho přijme plná lásky, připraví mu důstojné místo, bude se mu klanět plná úcty a dokonale ho milovat...“
Dne 27. ledna 1925, když byla vytržena do Srdce Nejsvětější Trojice, cítila se současně v Srdci Mariině. 10. srpna 1927 směla zvláštním způsobem zakusit
mateřskou ochranu Mariinu, jakou je zahrnuta. Maria ji připravuje na přijetí božských milostí.
V červnu 1928 vidí Dina Hostii a Ježíšovo Srdce. Z Hostie vycházejí nesmírné světelné paprsky, ze Srdce plameny ohně, obojí však prochází Neposkvrněným Srdcem Panny Marie a odtud k duším. Při tomto vidění je Dina uchvácena především nepopsatelnou čistotou Mariinou. Kromě toho vidí, jak Maria přitahuje duše, aby je přiváděla k eucharistickému Srdci Ježíšovu, které vidí obklopené
nesčíslným množstvím andělů.
Dne 12. září 1928 sama Maria ujišťuje Dinu, že pokud je s ní spojena, bude uchráněna od každého klamu ďábla. O měsíc později vnímá Dina Mariin smutek a cítí potřebu, aby ji potěšila. Ale dostane na srozuměnou, aby všechnu útěchu, které je schopna, darovala samotnému Pánu. Protože těšit Ježíše znamená současně těšit ji.
I andělé hrají v mystickém životě Diny svou roli. Během svého noviciátu uzavře s anděly, strážci všech svatostánků na celém světě, dohodu: Mají zastupovat Dinu u božského Vězně svatostánku, za to bude každé úterý, den zvláště zasvěcený andělům, přebývat ve spojení s nimi zvláštním způsobem a ještě více než jindy při mši svaté. Když přistupuje ke svatému přijímání, zpřítomňuje si anděly, jak obklopují ciborium, jak hoří úctou a vyjadřují sladkými písněmi a harmonií svou lásku. Naslouchala jsem těmto zpěvům, které se mi zdály tak čisté, že nejmelodičtější chvalozpěvy na zemi zasahovaly mou duši jako falešné pazvuky. Přijímala jsem Ježíše z rukou své dobrotivé Matky. Od ní vedena vrátila jsem se na své místo zpět a představila si ji obklopenou zástupem andělských duchů, kteří tvoří dvorní družinu božského Krále. Jak bylo řečeno již dříve, Dina se mohla dívat na svět andělů. V únoru1925 napsala:
18. února (…) Nesčíslný zástup andělů je ponořený v Bohu. Každý z nich je ponořen a prostoupen nekonečnou Trojicí. Krása každého vyvoleného je výron nejvyšší krásy. Když se dívám na blaženou duši, je to ve skutečnosti sám Bůh, kterého vidím, ale patřím na tolik různých krás, kolik je vyvolených: věčný Mistr se v žádném svém svatém neopakuje. Jaká harmonie!
V nich všech je láska, svatost podle míry, jakou jim Bůh uděluje, a dokonalé štěstí. Světlo, které obdivuji, je sladké a čisté; země je podle toho jen temnota. To, co vidím, je tak krásné! Je to jen ryzí záře pravdy. Mlčení... mlčení... láska...
19. února. Vidím Boha v jeho andělech a anděly žijící v nekonečné Trojici. Jsou to nevýslovné krásy...
20. února. Vidím tři klaněníhodné Osoby Otce, Slovo a Ducha Svatého v andělech: každý z nich je proniknut Trojicí, nekonečnou jednotou, a vyzařuje z nich strhující lesk. Kolik je andělů, tolik je různých vznešeností. Jak krásný je můj anděl strážný!
V posledních týdnech před svou smrtí, když už nemohla psát, měla zvláštní vidění andělů, a to v boji za chudobu. Anděl, který se jí zjevil, se na ni usmál a řekl: „Jsem anděl chudoby.“ Dnešní nedůvěru, jakou je postižena nauka o andělech, velcí mystici nikdy nesdíleli. Čím blíže postoupili k Bohu, tím samozřejmější byl pro ně svět andělů. Jako příklad je možno uvést blahoslavenou Marii od Vtělení. Mohla patřit na kůry svatých andělů. Teprve později četla díla církevního otce Dionysia Areopagity, který jako první rozvinul nauku o nebeské hierarchii andělů, poznala v této nauce to, co sama viděla, a byla tím naplněna nevýslovnou útěchou. Výrazy, jimiž své vidění popisuje, jsou velmi podobné těm, které používá Dina, když např. uvádí: I když přebýváme u těchto svatých duchů, nevycházíme přesto z Boha. Tyto vznešené majestáty se zdržují ponořené a utopené v Něm a není je možno spatřit jinak než v Něm.
Dina patří k obzvláště omilostněným duším, které si Pán vyvolil, aby od nich získal, co mu jiné duše odepírají: útěchu a lásku. To ovšem vyžaduje od vyvolené duše především jedno: utrpení. O svaté Mechtildě z Hackenbornu se vypráví, že se jednou modlila za nemocnou spolusestru a zeptala se Pána, proč tuto její přítelkyni uvrhl na lože nemocných. Přece jistě ví, jak horlivě se snaží sloužit mu
v chóru. Obdržela od Pána tuto odpověď: A poč by Mi nemělo být dovoleno, abych si se svou přítelkyní, když se Mi to zalíbí, někdy zatančil? Vždyť když je někdo nemocný, pak jeho duše si obléká sváteční šat a předstupuje v něm k radosti mého Srdce před mého Otce, vzdává Mu díky a chválu za všechny bolesti, které tento člověk trpělivě snáší.
Dina spěje rychle ke svému naplnění – a tím i k plné míře svých bolestí. 15. srpna 1928 skládá své věčné sliby. O následujících Vánocích složí při půlnoční mši navěky svůj slib, že bude vždy konat to, co je nejdokonalejší. Tento slib učinila již
dříve na omezený čas, poprvé 13. října 1924. I když byla navštívena o těchto Vánocích velkou duchovní vyprahlostí, naplnil ji její slib velkou radostí. Pán mlčí,
nepřichází žádná útěcha, ani jediné slovo. Přesto napsala v deníku, že již toto jeho mlčení je velikou radostí, protože jí dává ochutnat několik cenných kapek hořkosti.
V roce 1929 jsou její záznamy v deníku velmi omezené. Nejsou pro ni nic nového. Nacházíme jen jednu poznámku s datem 3. ledna 1929: Velký smutek našeho Pána. A pak následují Ježíšova slova: Moji kněží, moji kněží!...
Následující den, byl to pátek Ježíšova Srdce, slyší během adorace před Nejsvětější svátostí v noviciátě Pánův hlas, kterýjí s radostí sděluje: Jsem spokojen s noviciátem. Zde Mě milují. Zde vládnu a nacházím duše, které Mi připravují radost.
Další zápis nacházíme až o dva měsíce později, 22. dubna. Nemoc, která ji pak přivede až k její smrti, pokračuje: je to plicní tuberkulóza. Známky této nemoci se objevily již na jaře roku1926. Je to stejná nemoc, na jakou zemřela její duchovní sestra, svatá Terezie od Dítěte Ježíše. Od svaté Terezie známe slova, která řekla v poslední den svého života: Nikdy bych nevěřila, že je možno tolik trpět! Nikdy, nikdy! Mohu si to vysvětlit jen svým přáním zachránit duše. Světice nebyla ve svém utrpení podporována citelnou vnitřní silou ani útěchou shůry, naopak: prožívala strašnou zkoušku víry a nacházela se v duchovní temnotě. Je to agonie bez sebemenší útěchy, řekla několik hodin před svou smrtí.
Skutečnost, že postrádáme zápisy v Dinině deníku po tak dlouhý čas, může poukazovat na podobnou zkoušku vnitřní opuštěnosti. Tomu by nasvědčovalo i to, že další záznam představuje naléhavou prosbu k Pánu, aby k ní pospíšil a vlil jí odvahu. Tentokrát Pán odpověděl:
Jsem zde, buď odvážná... Nechej Mě působit. Utrpení, které ti dávám, má pro duše nekonečnou cenu. Pros o to, aby tě moje milost zachovala až do konce v dokonalé věrnosti k tvému poslání.
Další den k ní hovoří: Kdybys znala radost, jakou Mi připravuješ, když Mě necháváš působit! Je tak málo duši, které Mi dávají v hodině velké oběti souhlas, abych působil podle své vůle.
Dne 24. dubna poznamenala Dina, jak dobré je milovat Ježíše, a Pán jí odpověděl: Kdybys věděla, jak příjemné je mému Srdci, když je milováno!
Na své narozeniny, 30. dubna, je Dina přeložena do izolace pro nemocné tuberkulózou. O tom ve svém deníku nepíše nic, nýbrž jen toto: ... vnímaná přítomnost (Pána): Miluji tě!
Dina píše 5. května, že Pán jí nechal 30. dubna nahlédnout do hlubin Nejsvětější Trojice. Večer 5. května se cítí tak slabá, že se bojí strávit sama následující noc. Tu vnímá při modlitbě napravo od svého lůžka přítomnost Pána, který jí řekne: Přišel jsem, abych strávil noc s tebou. Budu o tebe pečovat. Následuje poslední poznámka: Červenec 1929. Přemýšlela jsem o veliké dobrotě mých představených vůči mně a o lásce mé spolusestry. Pocítila jsem obzvláště hlubokou vděčnost a řekla jsem našemu Pánu o své bezútěšnosti z toho, že nejsem schopná důkazů vděčnosti. Odpověděl mi: „Já sám splatím tvoje dluhy.“ „Ty je splatíš jako Bůh?“ „Jistě, splatím je jako Bůh, splatím je svým Srdcem. Každému, kdo ti prokáže i tu nejmenší službu anebo udělá sebemenší radost, daruji za to své milosti. Ale v nebi budeš muset přesto sama platit všechny své dluhy. Dal jsem ti své Srdce jednou provždy. Budeš tedy moje bohatství rozdávat skrze moji nejsvětější Matku.“
Toto Pánovo zaslíbení o Dinině nebeském poslání dále zprostředkovat duším bohatství Ježíšova Srdce je posledním zápisem v její autobiografii.
Od té doby Dina tak zeslábla, že už není schopná psát. Utrpení narůstají. Ale nemohou ji připravit o její úsměv. Často opakuje svým představeným: Ó, jak je
dobré zcela se vydat Ježíši! Jak je věrný! Jak je štědrý! Jak je něžný i v nejmenších věcech! Jak na mně spočívá jeho dobrota! I přes všechno své utrpení ujišťuje, jak je šťastná. Hovoří také o budoucím poslání v nebi, které bude spočívat v tom, rozdávat radost a pracovat pro duše.
Skutečně, přes všechno utrpení je jejím posledním slovem radost. I o tom k ní Pán několikrát hovořil, např. 14. září 1928:Tvoje utrpení je nutné výkupné za hříchy, ale Bůh miluje duše tak velkou láskou, že nachází své štěstív tom, obrátit pro ně všechno utrpení v radost. Chce, aby duše již zde na zemi byly ve svém utrpení blažené božskou láskou. Proto ty duše, které Boha doopravdy milují, nacházejí tolik štěstí v kříži i navzdory své přirozenosti. Protože ve všem, co je potkává, nacházejí a milují Boha.
A další den Dina uslyší: Duše jsou nešťastné jen tou měrou, jakou se vzdalují od Boha. Bylo by velkým přáním mého Otce a mým přáním vidět všechny duše šťastné, dokonce již zde na zemi. Když naše božská spravedlnost utiskuje nebo trestá, pak je to vždy pro lásku, aby se duše smířily s Bohem, se svým nejvyšším štěstím. Ó, moje malá nevěsto, pracuj se mnou na tom, učinit duše šťastnými.
Při svém utrpení prosí vždy přítomné, aby se za ni modlili, aby zůstala věrná až do konce.
Večer 14. srpna se jí ptá Pán, zda chce ještě dále trpět, nebo by chtěla s ním odejít do nebe. Dina projeví ochotu ještě dále trpět: za duše a za kongregaci. Několik dnů před smrtí přijme svátosti umírajících.
Jednoho dne slyší hlasy, které jí patnáctkrát říkají: Šťastná, šťastná ... Jindy jí Pán řekne: Tvoje smrt ve spojení s mojí je jako druhé vykoupení. Dovolila jsi mi, abych žil v tobě svůj život; proto budu souzen na tvém místě Já.
Ráno 4. září, je to středa, ji přepadne veliká slabost. Její zrak je upřený na eucharistické Srdce Ježíšovo, které visí proti jejímu lůžku. Dina zůstane až do konce při plném vědomí. Spojuje se s modlitbami, které se za ni konají, usmívá se na spolusestry a líbá kříž, který jí přikládají ke rtům. I přes kruté bolesti si zachovává svůj úsměv. Jedna spolusestra dosvědčila: „Úsměv jejích posledních dnů bylo něco tak čistého a jímavého, že jsem byla otřesena až na dno duše a nikdy na to nebeské divadlo nemohu zapomenout.“
Asi ve tři hodiny odpoledne se přiblížil konec. Řekla: „Dusím se!“ Dina umírá v postoji svatéTerezie od Ježíška: téměř sedí na svém lůžku a hlava jí padne dozadu, oči jsou upřeny k nebi.
(Překlad -lš)

                                                        V