Č. 114 TENERAMATA, O DÍVCE, KTERÁ SESTOUPILA NA ZEM, ABY NÁS UČILA
TENERAMATA JE JMÉNO DÍVKY, KTERÁ ŽILA NA ZEMI, ZEMŘELA A V NEBI DOSTALA JMÉNO TENERAMATA A DOSTALA OD BOHA ÚKOL, ABY ŠLA NA ZEM K DÁVNÉMU PŘÍTELI A POUČILA HO O BOHU, NEBI A STVOŘENÍ. ON NÁM TO VŠE VYPRÁVÍ. A DÁVÁM VÁM TO I S KOMENTÁŘEM KNĚZE JENDY MACHA, KTERÝ VEDE KURZY S ŽITÍM V BOŽÍ VŮLI V NAŠÍ REPUBLICE. A TADY SE KONEČNĚ DOZVÍME, JAK JE MOŽNÉ, ŽE NĚKTEŘÍ LIDÉ MOHOU VIDĚT NAŠI BUDOUCNOST, ŽE TO NENÍ ŽÁDNÉ SCIFI - U BOHA JE MOŽNÉ VŠECHNO. TOTO MI POSLALA MÁ SESTRA:
Dr. RICARDO PÉREZ HERNÁNDEZ "¿Qué hay más allá de este aqui ? "1
(México D.F., Mexiko, 15. srpna 1977)
1 - Doslova název knihy v mexické španělštině zní: "Co je tady za tím?".
BLAŽENÉ VIDĚNÍ,
SLASTNÉ VLASTNICTVÍ BOŽSKÉ LÁSKY,
RADOST SPOJENÁ S CHVÁLOU,
NEKONEČNÝ ŽIVOT,
VĚČNOST VŠECH VĚCÍ,
NEVÝSLOVNÁ UNIVERZÁLNÍ LÁSKA,
NEPŘEDSTAVITELNÉ POŽITKY...BEZ PANTEISMU, NIRVÁNY NEBO MUSLIMSKÉHO NEBE JAKÉHOKOLI DRUHU.
TEORIE RELATIVITY VE SVĚTLE NÁBOŽENSTVÍ
Děkuji Bohu za jeho obdivuhodnou Prozřetelnost, která zařídila, že se ke mně dostala
tato skromná, ale vzácná brožura.
Autorem je Dr. Ricardo Pérez Hernández, který zemřel v Mexico City 15. února 1978
(šest měsíců po vydání); byl ženatý a bezdětný. Žil na adrese Calle de Canela, č. 62,
Tlalpan, México 22. Knihu jsem přeložil a vydal pod jeho jménem v roce 1991, doplnil
jsem ji několika poznámkami pod čarou. Chtěl bych čtenáře upozornit, že by se neměli
zastavit u výskytu drobného eseje "science fiction" jako literárního žánru, do něhož by
jej bylo možné zařadit, i když by bylo lepší říci "fantasy-kosmologie".
Ve skutečnosti nám nabízí, novou, samu o sobě ucelenou, útěšnou, optimistickou a
krásnou vizi světa, opřenou o teorií relativity, která může zpočátku působit poněkud
zmateně. Je to dáno tím, že žádný smrtelník nikdy neměl možnost uvažovat o
realitě z jiné perspektivy, než ze subjektivní perspektivy spojení vědomí s
přítomným okamžikem. Je to neprokázaná a nedokazatelná intuice na základě
důkazů smyslů, několika géniů lidstva, jako byl Platón s "mýtem o jeskyni". Pro nás
smrtelné lidi se tedy nikdy nezmění z pouhé krásné HYPOTÉZY.
Autor si je této skutečnosti vědom a předkládá to skromně zdravému rozumu čtenáře. V
jeho prospěch však hovoří zdravá vnitřní logika a značný soulad se zjevenou pravdou,
kterou církev ctí a vyznává. Je zřejmé, že ještě bude třeba mnoha argumentů (v rámci
předmětu knihy) dále objasnit ve světle církevní víry, která vždy zůstává nejvyšším
kritériem pro rozlišování. Harmonie tu však je a tato brožura pomáhá lépe a v
mnohem větším světle pochopit mnohé pravdy víry, zejména ty, které se týkají
"novot".
Čtenář by měl být schopen pochopit skutečnou kosmologickou tezi knihy (hodnota
každého aktu existence každé stvořené bytosti v odpovídajícím "časoprostoru"
a její uchování navždy, skutečně a konečně) na podporu víry a nádherné křesťanské
naděje, aniž by se ztrácel v malebných nebo údajně vědeckých detailech, které mohou
být diskutabilní a jsou jen jakoby "obal".
Autorkou by ve skutečnosti byla dívka, která v současné době již nežije náš
smrtelný život, ale slavný život v nebi. Právě ona podle autora vysvětluje téma
knihy. A zde se objevuje obvyklá první potíž: je to možné? Není to skutečně jen fantazie
autorky nebo literární výmysl? Řekněme, že je to jistě možné; a pak nás to, zda šlo o
skutečnou "komunikaci" s osobou ze záhrobí, nebo zda nebyla pravdivá, příliš nezajímá; místo toho se zabývejme pouze obsahem.
Kéž by ti, kdo ji budou číst, získali jako ovoce alespoň živější víru a vroucnější touhu po nebi, upřímnější lásku k Pánu a "hlubší a účinnější přesvědčení" o Jeho lásce!
P. Pablo Martin
Vše se odehrálo jednoho parného letního nedělního odpoledne. Po obědě jsem si chtěl odpočinout a uvolnit se sledováním kresleného pořadu v televizi. Udělal jsem si šálek kávy bez kofeinu, posadil se do svého starého křesla a zapálil si cigaretu. Kdybych se nebavil, určitě bych alespoň usnul.
Na malý kovový stolek, který byl několikrát rozbitý a stejně tolikrát svařovaný, jsem si vlevo položil šálek kávy a krabičku cigaret, vpravo na širokou opěrku křesla popelník s cigaretou. Bez kritického myšlení, jen s touhou se pobavit, jsem se pokorně nechal vést klasickým argumentem: dobrá postava bude vychválena za svou odvahu nebo ctnost a ta špatná zbita nebo nemilosrdně potrestána. Najednou se obraz na obrazovce zastavil. Neslyšel jsem žádný hluk, dokonce ani auta, která s hlučnými výfuky nepřetržitě projíždějí po nedalekém viaduktu Jižní Tlalpan.
Napadlo mě, že se televize rozbila. Chtěl jsem vstát, když jsem si všiml něčeho
překvapivého: sloupec kouře z mé cigarety zůstal ochromený, jako bílý vodoznak,
neschopný dokončit svůj logický běh. Foukl jsem na kouř a ten se ani nepohnul.
Pocit, že na mě působí nějaká podivná, netušená moc, mě začal znepokojovat. Vládlo absolutní ticho. Ještě nikdy jsem neslyšel tak hluboké ticho. Ani jsem nevnímal, ať jsem napínal sluch sebevíc, hluk kuchařky, který mě ještě před chvílí obtěžoval.
Silná zima, na kterou jsem byl vždy velmi citlivý, mi ochromila všechny klouby. Nebyl to však zimní chlad, který jsem znal, ale jiný a bolestivý. Myslel jsem si, že jsem se stal obětí noční můry, ze které se musím nutně probudit , že jsem špatně seděl v křesle, a proto jsem trpěl takovým snem. Stále jsem se snažil vstát,
ale tělo jsem měl jako z olova. Sotva jsem dokázal pohnout rukama, které byly záhadnou silou připoutány k opěrkám křesla.
„Asi jsem nemocný,“ řekl jsem si. Ale co z toho, když jsem se ještě před chvílí cítil
dobře?" Mé obavy se změnily v údiv a pak ve strach. Nedokázal jsem pochopit, co se děje.
Už jsem si začínal zoufat strachem a zimou, když jsem uprostřed toho velkého ticha zaslechl od mříže v hale velmi příjemný ženský hlas, který volal mé jméno. S obtížným úsilím, poháněn zároveň strachem a touhou po společnosti, jsem za nim spěchal. Ani nevím, jak jsem se zvedl z křesla. A nevěnoval jsem v těch chvílích pozornost tomu, že panty dveří pokoje, stejně jako mé vlastní kroky, nevydávají svůj charakteristický přirozený zvuk.
Potácel jsem se přes malou chodbu, která oddělovala pokoj od zábradlí v hale. Moje nohy vážily jako dva ocelové bloky. Náhle jsem stál před mříží tváři v tvář krásné dívce kolem dvaceti let, vysoké, krásné postavy. Její oči, světle kávové barvy, krásné a výrazné, velké a sladké, dětsky jasné, vyzařovaly nesmírné štěstí. Její rty byly malé a tenké, dobře vytvarované, ale bez barvy. Její tváře, průzračné a lehce růžové, vytvářely při smíchu dva přitažlivé dolíčky.
pohledem, pozoroval jsem průzračnou pleť jejího obličeje. Její výraz mi připadal
klidný ve své radosti, ale s neobvyklým klidem, který přesahoval něžnou mladistvost jejího vzhledu. Byla oblečená tak, jak se dnes obvykle oblékají dívky ze střední třídy. Myslím, že její šaty, jemné a jednoduché, měly krémovou barvu. Neviděl jsem na ní žádné šperky, ale ona je ani nepotřebovala, protože její krása zářila sama o sobě.
Pohled na ni mě povzbudil. Zapomněl jsem na své obavy z předchozí chvíle. Byla to ta nejpůvabnější žena, jakou jsem kdy v životě viděl. Měla ten druh krásy, který mě vždycky fascinoval. Nemohl jsem ji přestat obdivovat. Společenská zdvořilost mi však nedovolila pokračovat v jejím pozorování. Byl jsem si však jistý, že na ní objevím mnoho dalších okouzlujících vlastností: jemnost v jejím postoji, jemné rysy větší krásy, spřízněnost ideálů...; zkrátka něco víc, než co jsem vnímal při prvním pohledu a co ve mně, až je objevím, oživí ten nádherný pocit lásky, který jsem už mnoho let nezažil.
Pro tuto chvíli jsem se rozhodl využít všech svých chabých psychologických zbraní, abych prozkoumal všechny detaily její přitažlivé osobnosti. Jak jsem litoval, že se mi to nedařilo! Moje okouzlující návštěva byla totiž daleko mimo můj dosah.
Přivítala mě, jako by mě dobře znala: „Přijela jsem tě navštívit z velké dálky. Jsem ze San Luis Potosí. Ale ty si mě nepamatuješ.“
V tu chvíli jsem nechápal transcendenci jejích slov. Město San Luis Potosí není
„velká dálka.“ ( Nachází se jen něco málo přes 500 km severně od Mexico City.) Napadlo mě, že je to neteř nějakého mého přítele. Ale čí, když jsem v tom městě nebyl více než třicet let?
Kromě toho, že mě její krása fascinovala, měla v sobě i jistou podobnost, která mi byla povědomá. Vzbuzovala ve mně sympatie, náklonnost, přesahující známou
přitažlivost, kterou na mě archetyp mé ideální ženy vždy působil. Zdálo se mi, že tato úžasná žena ve mně vyvolává vzpomínky na něco..., na něco zvláštního, na co jsem si v tu chvíli nedokázal vzpomenout.
„Setkali jsme se v San Luis Potosí,“ dodala s úsměvem, „v domě slečen
Camposových.“
Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem si vzpomenout. Slečny Camposovy pro mě byly vzpomínkou více než čtyřicet let zpátky v čase.
„Pojďte dál, prosím,“ řekl jsem jí. A spěšně jsem otevřel mříž a přemýšlel, kdo je ta návštěva. Čím víc jsem se na ni dívala, tím víc mě fascinovala. Jen ta strašná, nesnesitelná zima...!
dlouhé vlasy, velmi jemné, hebké a hnědé, s mnoha zlatými nitkami, jejichž lesk
zdůrazňoval jiskru jejích očí. Zdály se mi mírně vlhké, voněly čistotou, ale žádnou
vůni jsem nevnímal. Teprve později jsem se dozvěděl důvod.
Když přecházela nádvoří, zakopla při šlápnutí na jeden ze schodů. Spěchal jsem, abych ji podepřel. Mé prsty se sotva dotkly jejího předloktí, lehce nahnědlého a s velmi jemnými zlatými chloupky. Lehký dotek její kůže na mě měl magický účinek: vyvolával velmi příjemný pocit tepla a energie. Později jsem s úžasem zjistil příčinu.
Vešli jsme do malého pokojíku. A jak její pohled bloudil po skromné a zastaralé
výzdobě místnosti, využil jsem příležitosti, abych si ji lépe prohlédl. Cítil jsem znovu ten starý, téměř zapomenutý pocit z dětství: jistý příjemný tlak v nevím které části hrudi, který mě příjemným ztíženým dýcháním upozorňoval na přítomnost milované ženy.
Bylo to k smíchu. Chudák zamilovaný stařík! Nebo k pláči: zamilovat se, když je čtvrt na dvanáct! Přesto jsem se radoval. (Autor uvádí, že je starý: ve skutečnosti mu bylo asi 56 nebo 57 let.) Byla milá, laskavá, chápavá. S jemnou prozíravostí dospívající ženy si nejspíš už dávno uvědomila, jak hluboký zájem ve mně vzbuzuje. A možná by mi z velkorysého soucitu jako krásná dívka, vědoma si moci, kterou jí její krása dává, poskytla almužnu láskyplné přívětivosti. Možná bych se měl proti jejímu soucitnému daru vzbouřit. Ale ne. Přijal jsem dar jejího milého pohledu s chutí a byl jsem vděčný za její přívětivost, jako člověk cítí vděčnost za prosté radosti života, jako se těší z pohledu na krásnou krajinu, ze zpěvu ptáků nebo z pohlazení teplého rána. Musí to být tak, že v přijaté zralosti, v dovršení života, se pýcha stírá.
„Vzpomínám si, že se ti velmi líbila,“ řekla mi, „melodie, kterou jsem před mnoha
lety zpívala u slečen Camposových.“ Mnoho let! Mladí lidé, pomyslel jsem si, počítají měsíce jako roky. U dvacetileté mladé ženy to nemůže být tolik. Nejspíš si mě s někým plete. Ale to nevadí. Požehnaný omyl, který mi umožňuje užívat si jeho přítomnosti! „Uvidíš,“ pokračovala, „tuhle píseň jsem zpívala... před osmačtyřiceti lety.“
2. Rozdílné formy lásky mezi dušemi předurčenými Bohem
Jaká škoda! Taková krásná dívka! Kdybych jí mohl pomoci. Možná je to jen
přechodná duševní porucha... Moje láska k ní mě nutila, abych ji ospravedlnil.
Koneckonců, kdo je na tomhle světě úplně normální? V psychiatrii se říká, že hranice mezi normalitou a šílenstvím není jasná čára, ale spíše poměrně široké pásmo, které je názorem společnosti vymezeno s velkou rezervou. Nepříčetný člověk je zavřen pouze tehdy, když se chová asociálně.
Prozatím jsem se rozhodl, že budu pokračovat v této hře. Začal jsem jí říkat něco
rozumného, ale ona mě přerušila.
„Ne, nejsem blázen,“ ujistila mě s upřímným úsměvem, který mi umožnil
obdivovat její ostré, symetrické, přirozené zuby. „ V mládí jsi mi dal přezdívku
‚Pajarera‘. Protože to byla melodie, kterou jsem před osmačtyřiceti lety zpívala v
domě slečen Camposových.“
Píseň ‚La Pajarera‘... Ano, samozřejmě, že si ji pamatuji! Romantická melodie z
minulých let, která se váže k mým studentským vzpomínkám a má silný emocionální náboj. Pokaždé, když ji slyším, něco hlubokého se ve mně pohne a vyvolá vzpomínky na příjemné a naivní emoce. V ‚galosu‘ , který jsem měl se svými přáteli, jsem si zaplatil, jen abych si poslechl svou píseň a hlouběji se nasytil kouzlem jejích tónů.
Vzpomínám si, jak jsem jednou jako dítě stál u klavíru v domě slečen
Camposových. Hrála na něj nějaká slečna. A ta krásná mladá žena, o 12 let starší než já, zpívala vedle mě píseň ‚La Pajarera‘. Ale teď, ani nevím jak, se mlhavé detaily té vzpomínky na dětství začínají vyjasňovat; znovu se objevují, jako když ze starého bronzu odstraníte patinu. Teď v tom obraze, nad nímž rozjímám, vidím se vší jasností tu krásnou dívku, která při svém zpěvu otřásla mou bytostí a způsobila, že se v mém srdci objevil první pocit vášnivé lásky v mém životě. A žena z mých vzpomínek byla velmi podobná mladé ženě, která mě nyní navštívila.
Nebylo pochyb o tom, že tuto mladou ženu, kterou jsem si přivolal přezdívkou ‚Pajarera‘, jsem vždycky hledal u všech žen svého života. Byla první vášní mého dětství, příjemnou vzpomínkou mého mládí a velkou ideální láskou mého života.
Je jasné, že moje paměť nevydržela léta a její fyziognomické rysy z ní už vybledly. V hloubi mého nitra však musel zůstat obraz mé první lásky nesmazatelně zachován jako archetyp, jemuž se musela přizpůsobit každá žena, kterou jsem intenzivně miloval. Později jsem s údivem zjistil skutečnou příčinu.
Objasnění vzpomínek! Znovu je téměř prožít! Připadalo mi to jako fascinující
zážitek. Samozřejmě jsem nemohl tušit, jaké zázraky mě při tomto mimořádném
setkání čekají. Jen jsem litoval, že se mi to děje na sklonku života. Jaká radost prožít znovu tu nejvděčnější vzpomínku na naivní lásku v celé existenci!
Brzy se moje radost změnila v neklid. Nezdá se mi to jen? Kdo je vlastně tato krásná mladá žena? Neboť se nepochybně jedná o dvě různé ženy, ačkoli jsou si velmi podobné. Nemohou být stejné, i když je dělí více než pětačtyřicet let.
„Předpokládám, že jste neteř té krásné mladé ženy, kterou jsem znal v domě slečen Camposových, že?“
„Ne, jsem ta samá dívka, která zpívala ve tvém dětství.“
To není možné, řekl jsem si. Asi jsem unavený a v siestě se mi zdá příjemný sen. A pokud ano, nebylo by lepší nechat se jím unášet, než si ho ničit svým neodbytným hádáním? Není lepší tuto fascinující iluzi podnítit. Přijde čas, kdy se probudím, a možná...
Nicméně jak došlo k vyjasnění mé paměti? Pravděpodobně je to součást děje
tohoto snu, v tom případě k žádnému vyjasnění nedošlo. Nebo se v této siestě
podařilo mé unavené, stařecké paměti vyvolat ve fantasií původní dávný obraz...
Přemýšlel jsem o tom, avšak ona mi znovu potvrdila: „Ujišťuji tě, že se ti to nezdá.
Jsem ta samá žena z tvých vzpomínek.“
Tón jejího hlasu byl přesvědčivý a něco mě přimělo jí uvěřit. V tu chvíli jsem si
nedokázal vysvětlit, jak mohla uhodnout mé myšlenky. Teprve později jsem to zjistil.
„Teď jsem blázen já," řekl jsem, „protože vůbec ničemu nerozumím.“ „Neboj se. Všechno ti vysvětlím, když mi slíbíš, že se tím už nebudeš zatěžovat. Uklidni
se, prosím, jinak budu muset odejít." „Ne, to ne, odpusť mi a mluv.“
Nikdy jsem se nezeptal na jméno dívky z mých vzpomínek na dětství; byl bych
zasypán vtipy, výčitkami a ‚rozumnými radami‘. Uvědomil jsem si, že to, co se
týkalo mé první lásky, musím udržet v tajnosti. Otevřeně prohlásit, že se osmiletý
kluk zamiloval, by v té době bylo téměř svatokrádeží.
„Už dlouho,“ připomněla mi, „žádáš Nejvyššího, aby ti během tvého smrtelného života dal poznat, jaký bude budoucí život, viď?“
„Vskutku. Ptal jsem se ho na to před více než 20 lety. Ale pak... chceš říct, že jsem... zemřel? Myslíš... !“
„Uklidni se, prosím! -přerušila mě-. Ještě nejsi mrtvý. A já jsem si s tebou přišla trochu popovídat o tom, jaký je věčný život. Tento rozhovor vedu s přáním získat pro tebe větší pokoru, vroucí touhu po budoucím životě, podnět k tomu, abys uplatňoval autentickou křesťanskou lásku a lépe poznal lásku, kterou k tobě náš Bůh chová.“
Myslel jsem, že jsem mrtvý a nevím o tom! Jak vážný musí být přechod smrti, když pouhé podezření na ni vyvolává takový strach!
„Nepřišla jsem tě rozrušit,“ zdůraznila, „ale přinést ti pokoj, aby ti Pán mým
prostřednictvím pomohl proměnit některé pravdy, kterým tě naučila víra, v hluboké a účinné přesvědčení. Některé z těchto pojmů znáš povrchně, věříš v ně a upřímně je vyznáváš, ale studoval jsi je jen velmi málo. Jsi oslněn současným vědeckým pokrokem a tváří v tvář jemu ti to, čemu tě učí náboženství, připadá zastaralé a málo podstatné. Věda a víra však mají stejný božský původ. Není a nemůže být mezi nimi žádný rozpor. Proto jsem ti přišla objasnit, jak obdivuhodně je Boží slovo sladěno s některými současnými poznatky upřímné lidské vědy. Pro smrtelníky neexistuje žádné tajemství fyzického světa, které by nepoukazovalo na jiné, hlubší, transcendentní tajemství. Chápu, že pokud jsi sám pro sebe velkou záhadou, je logické, že budeš mít potíže pochopit nebeské pojmy, které ti chci vysvětlit. Protože budeš hrát roli herce a diváka.
Jsi součástí světa, který dnes budeš zkoumat. Budeš muset pilně spolupracovat Nezapomeň však, že člověk nejedná ani tak kvůli důkazům pravd, které zná, jako spíš kvůli přesvědčení, které miluje.
Na druhou stranu je Boží pedagogika pomalá. Dobře si rozumí s lidskou malostí.
A je progresivní, protože v jistém smyslu závisí na kulturní dokonalosti člověka,
které dosáhl vlastním úsilím a s pomocí Nejvyššího.“
Mé obavy poněkud opadly; ani ne tak kvůli myšlenkám, které mi vnukla, ale kvůli její okouzlující kráse.
„V procesu utváření svého hlubokého a funkčního přesvědčení budu jen chudým a slabým nástrojem Všemohoucího, který tě však nechce nutit, ale respektuje morální svobodu, kterou ti sám dal. Proto, pokud si to přeješ, okamžitě odejdu, aniž by to někoho mrzelo nebo uráželo. Přeješ si, abych odešla?“ „Ne, ne. Zůstaň, prosím. Omluv můj zmatek. Pokračuj.“
Slyšel jsem její kategorický hlas a nedokázal jsem si představit, jakým způsobem spolu komunikujeme. Působila velmi sebejistě a její krása mě uchvacovala čím dál víc. Každopádně myslím, že jsem velmi šťastný, když si mohu užívat její přítomnosti a její krásné postavy. Nicméně... možná je to podvodnice. Ale jak mi potom může sdělovat dávné údaje o datech a lidech? Znovu mě trápila podivná zima. Klouby mi mrzly a nemohl jsem pohnout ani prstem.
Atraktivní mladá dívka se posadila vedle mě na pohovku, která se spojovala s mým křeslem. Oddělovaly nás opěrky sedadel, malý stolek, na kterém stál šálek kávy a krabička cigaret. Jako by tato krásná dívka tušila, že mne mrazí, naklonila se ke mně a konečky prstů pravé ruky se lehce dotkla hřbetu mé levé ruky, která ležela přimrzlá na opěrce křesla. Tento prostý dotek stačil, aby mi zprostředkoval životně důležité teplo a klid.
„Předpokládám,“ řekla mi žertovným tónem, „že sis už uvědomil, že mluvíš s mrtvým člověkem.“
Mrtvá? Jak by mohla být mrtvá, když jsem ji viděl krásnou a plnou života! Mrtví vypadají příšerně. Viděl jsem umírat několik lidí a nikdy jsem si při rozjímání nad tváří mrtvoly nevšiml ani toho klidného úsměvu, o kterém někteří příbuzní tvrdí, že ho viděli. Mohl by to být také duch. Ale duchové z jiného světa, kteří ve skutečnosti existují jen v myslích nadšenců z detektivních románů, povídek a hororů, jsou vždy zobrazováni jako odpudiví. Samozřejmě jsem se nemohl smířit s tím, že je to duch. Ani mi nepřipadala jako mrtvola. Kdo by tedy mohla být má vzácná společnice? Vůbec mě neděsila, naopak, spíše mě těšila. Měl jsem ji moc rád, ale záhadnost její přítomnosti mi vrtala hlavou.
„Ano,“ potvrdila, „jsem mrtvá. Nebo spíš jsem byla, protože teď jsem požehnaná.
Opravdu se nebojíš pokračovat v rozhovoru se mnou?“
„Ne, samozřejmě že ne. Ve skutečnosti, protože vím, že jsi oslavená, bych ti rád položil mnoho otázek.“ „Jen se ptej. Právě proto jsem s tebou. Odpovím ti, jak jen budu moci, neboť ti musím říci, že nejsem důležitá svatá. Jsem velmi podřadná. Později ti vysvětlím proč.“
Bylo pro mě těžké poznat, že nemluvím s nikým jiným než s krásnou obyvatelkou nebes. Ale ona to říkala a její krása mě fascinovala. Byl bych jí uvěřil cokoli
věrohodného. „Pokud jsi skutečně ta samá mladá žena, kterou jsem znal jako dítě, teď, když jsi oslavená, musíš vědět, jak moc pro mě znamenáš.“
„Já vím. Ale dokud jsem byla na zemi, nevěděla jsem nic o dítěti, které vedle mě
plakalo láskou, zatímco jsem zpívala ‚la Pajarera‘. Náš Bůh mně pověděl o první lásce, kterou jsem v tobě vzbudila, až po mém oslavení. Když jsem se dozvěděla o obdivuhodné vůli Pána, pochopila jsem, že nás určil, abychom ty a já mohli v nebi uskutečnit nádhernou lásku, kterou jsme na zemi nemohli prožívat. Ty jsi byl osmileté dítě a já mladá dívka ve věku nevěsty. Naše panenská láska zůstala nenaplněna.“
„Proč říkáš ‚naše láska‘? Moje láska k tobě byla a je zřejmá, ale tvá láska ke mně...?“ „Nic se neděje náhodou. Nekonečná Inteligence vše pečlivě stanovuje v rámci svobodné vůle člověka. Jeho božská Prozřetelnost to způsobuje nebo dovoluje. Každá upřímná láska na zemi není ve věčném životě nikdy zmařena. Každá ctnostná láska je nutně vzájemná; není-li uskutečněna na tomto světě, bude dovršena nevýslovným způsobem v nebi. Neboť od věčnosti to bylo Nejvyšším zamýšleno a ustanoveno.“ „Myslíš tím neúspěšné lásky tohoto světa?“
„Ano, platí to o všech pravdivých láskách. Pán vkládá do milenců pouta vzájemné
přitažlivosti a komplementarity, aby se hledali a nacházeli, když ne v tomto životě, tak jistě v příštím; aby se milovali, toužili, těšili se a vlastnili jeden druhého na
nevýslovné a radostné cestě v nebeské vlasti. Je zřejmé, jak uvidíme později, že se nejedná o manželské radosti, protože v nebi žádná manželství neexistují a my
blahoslavení bychom se nemohli spokojit s tak malými a krátkými radostmi. Tato
neslýchaná nebeská, lidská láska je plným a radostným uskutečněním Boží lásky(Caritas), kterou vysvětlím později. Je zřejmé, že kvůli hříchu světa se mnohokrát Stvořitelem naprogramovaná pouta láskyplného doplňování v tomto životě necítí nebo nemohou být uskutečněna, protože se tato pouta rozostřila, zdeformovala, téměř ztratila zář přitažlivosti, a to kvůli dědičným vadám, stopám nemocí, nevhodným zvykům, chudobě, nevědomosti atd. To vše je důsledkem hříchu. Nebo, jako v našem případě, jde o lásky, které jsou na zemi nemožné, ale zcela se naplní v nebi. Později vysvětlím, proč je Nejvyšší dovoluje.
Nicméně tato pouta lásky, která Pán navázal, existují a budou trvat věčně. A navíc, aby bylo založeno vzájemné pouto nebeské lásky, stačí, aby na zemi existovala láskyplná přitažlivost pouze u jednoho z upřímných milenců, neboť pravdivá láska, která začíná na tomto světě, je v nebi navždy platná a nezničitelná, protože neodporuje Boží vůli.“
