Č. 113 "DUŠE-OBĚŤ", SVATÁ MYSTIČKA MARIE MARTA CHAMBONOVÁ - FRANCIE 1841-1907
PÁN JEŽÍŠ DONU MICHELINIMU: DUŠE-OBĚTI
30. listopadu 1976
Jsou to duše mému Božskému Srdci nejdražší, které Mi bohatě splácejí za všechny bolesti působené nevděčnými lidmi. Svět ví o nich pramálo nebo nic, proto se o ně nestará, ale je tu ještě další svět, který je bohužel zná, a přitom je pronásleduje, nedopřeje jim chvíli odpočinku, trápí je a se sadismem se dívá na jejich utrpení.
Ty Mi toto všechno věříš, ale mnozí čtou toto poselství a odbývají je pochybností a úsměvem. Ale někteří se dokonce rozhořčí, jak je možné něco takového zveřejňovat, že jsou to hlouposti, které je třeba zakázat.
Poodhalme závoj, který skrývá před světem duše, které miluji více než druhé. Jsou to duše, které touží po kříži, přijímají ho, nesou a milují.
Čím více jsou lidé pohrouženi do pozemských věcí, tím méně chápou Boží zázraky. Unikají jim všechny věci, které jsou o něco méně materiální než hmota, jako je vůně květů nebo barvy, které zdobí střídavě zemi; jak by mohli ocenit jemnost duše naplněné Bohem tak, že s Bohem splývá.
Tak jak je nesnadné vyložit dítěti nejednu věc, která je dospělému jasná, tak obtížné je pro ně pochopit zázraky, které Bůh působí ve svých svatých duších.
„Duše-oběti“ jsou ty duše, které odpovídají na Boží volání tak věrně, jak je to jen možné pro lidského tvora. Chtějí Mi být podobné a sdílejí se Mnou zvláště kříž, přijímají ho, nesou a milují ho, jak jsem to učinil Já, první a nekonečná Oběť na Kalvárii.
Duše-oběti jsou jako neposkvrněné hostie položené na oltáři, aby byly obětovány spolu s Ježíšem a jeho Matkou Otci na odpouštění hříchů.
Jsou to radosti nebe.
Jsou to drahocenné perly skryté a známé jen Trojjedinému Bohu.
Jsou předmětem obdivu andělů a svatých. Po Beránkovi, oběti všech obětí, a po jeho Matce, nebeské Spoluvykupitelce, jsou i ony spoluvykupitelkami, které vytahují duše z očistce, ale především ze Satanových spárů a jeho železné tyranie. (Viz Luisa Piccarreta, Terezie Neumannová, Otec Pio a další.) Synu, mnoho je těch, kteří nevidí, co vy vidíte. Boží cesty jsou opravdu tajemné. Kdo nevidí, žije jen sám pro sebe a pro své já, proto nepozoruje, co se děje v jiných kolem něho.
Dvě duše prosté a pokorné, které právě proto miluji, se v rozhodujícím životním okamžiku setkaly s Duší-Obětí, která jejiž se Mnou mnoho let na Kříži, a od ní obdržely světlo a sílu, aby následovaly své povolání.
A jejich pastýř nejen že nedokáže rozpoznat ducha jejich povolání, ale ještě se pokouší otevřeně odradit je od jejich cesty. To je temnota, která brání pastýřům, aby vykonávali svou vlastní povinnost. Ten, který by je měl z povinnosti svého stavu zahrnout otcovskou péčí jako své duchovní syny, odrazuje své vlastní budoucí spolupracovníky. To je důkaz, že v mé Církvi působí Nepřítel.
Synu, čekají vás ještě další zkoušky, říkám to nikoliv, abych ve vás vyvolal strach, ale abyste byli připraveni. Já a moje i vaše nebeská Matka jsme s vámi.
/Cmd+V
Giandomenico Mucci SJ
Apoštolka úcty k Ježíšovým ranám MARIE MARTA CHAMBONOVÁ
Bude řeč o duchovním životě prosté řeholnice z řádu Navštívení Panny Marie v Chambéry, která žila v letech 1841–1907: sestry Marie Marty Chambonové.
Je to život skrz naskrz charismatický, původem, povoláním, nejvyššími mystickými zážitky, přijatým a naplněným „posláním“. Je to život celý chráněný mlčením a modlitbou, který se celý odvíjel v jediném klauzurním klášteře bez viditelných úspěchů, často poznamenaný dlouhotrvajícími pokořeními
a nepochopením, život neobdařený ani takovými přirozenými dary, jakými se vyznačují často osoby, které budí u druhých pozornost.
Sestra Chambonová se narodila jako venkovanka, zachovala si vždy onen charakter, jaký získala při tvrdé práci na poli, zůstala negramotná a nevyznačovala se ani tělesnými půvaby. Ale její prostá nevinná duše se seznamovala od dětství důvěrně s Bohem a Pán ji obdařil oním vnitřním štěstím, které lidé jen zřídka zakoušejí.
Z důvěrnosti s Ježíšem se zrodila její prostota v modlitbě, forma její intuitivní moudrosti a velké lásky a schopnost pochopit své poslání a šířit úctu k Ranám Ježíše Krista a k jeho bolestné Matce.
V sestře Chambonové můžeme pozorovat a uctívat ono tajemné zalíbení, jaké Pán nachází v duších opravdu „chudých v duchu“, v oněch nástrojích, které si vybírá, aby v nich pokračoval zde na zemi v díle svého nekonečného milosrdenství. Je to současnice svaté Bernadety Soubirous, Terezie z Lisieux, Gemmy Galgani a je to dcera stejného řádu, ze kterého vzešla svatá Markéta Marie Alacoque. Není náhoda, že svými charismatickými dary je pokračovatelkou spirituality Nejsvětějšího Srdce, která měla právě v tomto řádu svůj první počátek a centrum svého rozšíření.
Dětství a mládí
Františka Chambonová se narodila ve vesnici Croix-Rouge nedaleko Chambéry 6. března 1841 v rolnické rodině. Byla pokřtěna týž den a měla jako chůvu sestru svého otce, která měla velký vliv na její duchovní formaci. Její život se svou chudobou a utrpením podobal životu Ježíšovu. Narodila se v chudém domku s doškovou střechou a s podlahou z udusané hlíny,k terý je možno přirovnat k betlémské stáji. Rodina měla k dispozici jedinou studenou a vlhkou místnost.
Byla nejstarší z početných sourozenců – jedné sestry a šesti bratrů. Rodina vlastnila jednu kozu, kterou Františka vodila na pastvu, jakmile jí to její dětský věk trochu dovolil. Otec byl velmi prostý, poctivý člověk, který živil rodinu prací na poli a v blízkých kamenolomech. Její matka byla podle svědectví těch, kteří ji znali, světice. Vodila svou dceru na pobožnosti a stoupala s ní na vrch zvaný
Kalvárie, kam vedla křížová cesta. Jako dospělá řekla sestra Marie Marta o své matce: „Matka nade všechno kladla službu Bohu, byla velmi důsledná a nedala chlapcům snídani, dokud nevykonali ranní pobožnost.“ Pod vlivem matky se Františka často obracela v modlitbě k Bohu.
Udělala si v jednom koutě oltářík, kde byly svaté obrázky. V noci vstávala a klečela zde na zemi, dokud ji matka neposlala zpět na lůžko.
Pán se Františce zjevil záhy. Měla osm nebo devět let, když ji teta na Velký pátek zavedla do kostela k uctění svatého kříže. Ježíš se jí představil „celý zalitý krví a sama rána“. „V jakém žalostném stavu byl!“ řekla později. Bylo to první z jejích vidění umučeného Pána, která ji pak zaměstnávala po celý život.
V dětství však vídávala Ježíše jako Dítě, poprvé 8. září 1850 při prvním svatém přijímání. Zjevil se jí ve svaté Hostii a slíbil jí, že ho uvidí při každém přijímání,a tak tomu skutečně bylo. Ježíš se stal jejím neoddělitelným společníkem. Provázel ji při práci na poli, hovořili a zpívali spolu „Tantum ergo“ a jiné písně, které znala z kostela. Jednou o svátku Narození Panny Marie se jí zjevila Panna Maria, která jí dala na chvíli podržet Ježíška. Na konci života vzpomínala sestra Marie Markéta na tyto okamžiky a říkala svým spolusestrám: „Byli jsme vždycky spolu..., jak jsem byla šťastná..., měla jsem v srdci ráj.“
V době, kdy docházelo k těmto zjevením, nikomu o nich neřekla a myslela si ve své prostotě, že druzí mají stejné zážitky. Ale její horlivosti a čistoty si nemohl nevšimnout místní farář, který jí dovoloval častou účast na mši svaté a svatém přijímání. Zdálo se, že má vrozenou moudrost o křesťanských ctnostech a chápala již jako dítě smysl a hodnotu umrtvování. I když žila život plný odříkání, žádala matku, aby jí dávala polévku dříve, než do ní přidá kousek másla. Krok za krokem se v ní rodilo řeholní povolání, a když chodila sbírat byliny nebo dřevo, přicházela až k ohradě kláštera karmelitánek nebo Navštívení Panny Marie a říkala Pánu: „Ježíši, prosím Tě, uveď mě dovnitř!“ Když se jí sestry později ptaly, proč chtěla vstoupit do kláštera, když měla Ježíše tak blízko sebe, odpověděla: „Chtěla jsem se zabývat jen Jím, žít jako andělé a nevidět věci tohoto světa.“
Klášter
Františka se nejprve představila v klášteře karmelitánek, ale nebyla přijata, nebyla prý dosti robustní, aby vydržela přísnou řeholi. Přijaly ji však sestry Navštívení Panny Marie v Chambéry. Vstoupila k nim v roce1862 ve věku 21 let. Odloučení od rodiny bylo bolestné pro obě strany, protože prvorozená byla v rodině velmi oblíbená. Teprve později řekla jedné své družce: „V první době byla moje mysl
stále dole u mých rodičů. Ale jakmile mě tyto myšlenky přepadly, držela jsem je na uzdě a vracela jsem se ke svým povinnostem.“
Počátky klášterního života se neobešly bez těžkostí, protože její vnější chování se jevilo poněkud drsné v pohybu i ve vyjadřování. Neuměla číst ani psát, měla slabou inteligenci i paměť.
V práci se dopouštěla chyb, byla zapomnětlivá a dostávalo se jí za to výtek a pokoření od magistry novicek. Měla živou povahu a někdy se dala strhnout k netrpělivosti. Rmoutila se pro to a stěžovala si ve své prostotě Pánu. Říkala: „Můj milý Ježíši, při tolika tvých milostech jsi mi ponechal všechny tyto chyby.“ Odpověděl jí: „Tvoje nedokonalosti jsou největším důkazem, že všechno to, čeho se ti dostává, je od Boha. Nikdy tě těch chyb nezbavím, jsou závojem, který zakrývá mé dary.“ Jako novicka projevovala věrnost v povinnostech, skromnost, mlčenlivost a usebranost a vynikala vposlušnosti a učenlivosti. Chovala zvláštní úctu k umučení Páně.
První mimořádná zjevení
Po dobu dvou let, která následovala po jejích slibech, se kromě jejího neobyčejného způsobu modlitby a usebranosti nejevilo v jejím chování nic, co by svědčilo o mimořádných milostech, kterých se jí mělo dostat.Všechno, co o tom bude napsáno, pochází z rukopisů, které psaly její představené, kterým se sestra Marie Marta svěřovala na příkaz samotného Ježíše: „Pověz svým matkám představeným, aby zapsaly všechno, co pochází ode Mne i co pochází od tebe. Není špatné, když poznají i tvé chyby:t oužím, abys jim sdělila všechno, co se v tobě děje, pro dobro, které z toho jednou vzejde, až budeš v ráji.“
Sestra Marie Marta nemohla samozřejmě kontrolovat, co matky napsaly, ale o to se postaral Pán. Objevují se občas takové poznámky: „Tvoje matka opomněla napsat to a to. Chci, aby to bylo zapsáno!“ Představeným doporučil Pán aby všechno zapisovaly a uchovávaly v tajnosti před osvícenými církevními představenými, na které se obrátily, aby nebraly jen na sebe odpovědnost za tuto mimořádnou sestru. Po přísném zkoumání byly ochotny potvrdit, že „cesta, po které jde sestra Marie Marta, má jasné nadpřirozené znaky“. A tak nevynechávaly nic z toho, co jim sdělovala tato sestra, a zanechaly na začátku svých rukopisů prohlášení: „V přítomnosti Boží a našich svatých Zakladatelů přepisujeme zde v poslušnosti s co největší možnou přesností to, o čem věříme, že to zjevilo nebe, pro dobro komunity a k prospěchu duší v milosti láskyplného Ježíšova Srdce.“
Je třeba říct, že kromě určitého odříkání, které si přál Bůh, a kromě nadpřirozených zážitků, které byly tajemstvím představených, neprojevovalo se na vnějším chování sestry Marie Marty nic, čím by se odlišovala od ostatních sester Navštívení; nebylo nic prostšího, běžnějšího než její každodenní práce.
Byla jmenována refektářkou v ústavě pro dívky a strávila v této funkci svůj život. Pracovala skrytě, mlčky, vzdálená od společenství ostatních sester. Zvládla velké množství práce; protože musela sloužit i chóru a sbírat všechnu úrodu, musela v některých obdobích vstávat ve čtyři hodiny ráno.
Představené, které zaznamenávaly její důvěrnosti s Bohem, začaly skrze ni prosit o pomoc v různých záležitostech. V roce1867 řádila v Savojsku cholera a také v Chambéry bylo mnoho obětí. Matky jí uložily, aby prosila o ochranu před chorobou pro komunitu i pro chovanky. Ježíš poručil, aby sloužily nemocným, a slíbil, že budou imunní, a skutečně, žádná z nich nebyla strašnou chorobou zasažena.
Při té příležitosti, když slíbil svou ochranu, žádal Pán také skutky pokání a „modlitbu ke cti svatých Ran“. Již dříve uložil Ježíš sestřeMarii Martě poslání „zužitkovat plody jeho umučení“ tím, že bude „obětovat ustavičně věčnému Otci svaté Rány za Církev, za komunitu, za obrácení hříšníků a za duše v očistci“, ale nyní o to žádal celý klášter.
Řekl: „Mými Ranami zajistíte zemi všechny poklady nebes.“ „Musíte zužitkovat poklady mých svatých Ran. Není třeba, abyste zůstávaly chudé, když váš Otec je tak bohatý: vaším bohatstvím je moje utrpení.“
Její poslání
V září 1867 během tridua milostí ukázal Ježíš sestře Marii Martě jasně její poslání, které měla splnit během svého života a které ona vždy nazývala „můj úkol“ . Zůstala tři dny, 26.–28. září, zcela nepohyblivá, beze slova, bez pohledu, bez potravy; puls zůstal normální, tvář byla lehce zbarvena. Na její celu se snesly „všechny záře nebes“ ,protože sem sestoupila Nejsvětější Trojice.
První den se jí představil věčný Otec, ukázal na Ježíše a řekl: „Dávám ti Ho, abys Mi Ho často obětovala. Připojuji tě ke svým andělům, nad nimiž máš moc, abys Mi mohla ustavičně obětovat rány mého božského Syna za hříšníky, protože oni o nich jen kontemplují.“
Otec byl obklopen serafy a ona mohla zakoušet něco z toho, co „oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidskou mysl nevstoupilo“. Sestra Marie Marta nikdy nenašla slova, jimiž by mohla přiměřeně popsat to, co prožila.
Druhý den byla v duchu přenesena do Betléma a viděla svatého Josefa a svatou Pannu, která jí dala do náruče Dítě a řekla: „Dcero, daruji ti Ho, jako jsem Ho darovala světu.“ „V těchto viděních“ – říkají doslova rukopisy – „jí byly zjeveny dvě cesty otevřené pro duše: úplná odevzdanost do Boží vůle z lásky, která vede přímo do ráje, a druhá cesta konání dobra proto, že je třeba ho konat, ale bez pocitu lásky. V této cestě je mnoho utrpení, ale málo se postupuje vpřed.“ Třetí den viděla Nejsvětější Trojici. Věčný Otec jí daroval jeden paprsek Ducha Svatého a řekl: „Toto je světlo, utrpení a láska. Láska bude pro Mne, světlo, abys viděla mou vůli, a utrpení, abys v každém okamžiku trpěla.“
Pak jí ukázal kříž svého Syna a dal jí pochopit „cenu jeho svatých Ran ve vztahu k osobnímu dobru“ a ona pochopila, jaké je její „poslání“.
Je snadné vyrozumět, že po těchto třech dnech sestra Marie Marta, osvícená nebeským jasem, s velkým utrpením otevřela oči pro pozemské věci. V rukopisech čteme: „Neměla už na zemi nic, jen své tělo.“
Zjevila se jí také svatá Panna v den Navštívení Panny Marie doprovázená svatými zakladateli a svatou Marií Markétou Alacoque, aby ji utvrdila v jejím poslání, a řekla jí: „Dávám ti svého Syna z Navštívení, jako jsem Ho nesla své tetě Alžbětě... Moje dcero, byla jsi předem vyvolena, abys usmiřovala Boží Spravedlnost a dala tak působnost utrpení a svatým Ranám mého jediného Syna Ježíše.“
Pán Ježíš jí ukázal své Rány a potvrdil jí několikrát přednosti této pobožnosti a nekonečné poklady, které jsou v ní obsaženy. Řekl jí: „Moje dcero, pokaždé, když obětujete mému Otci zásluhy mých svatých Ran, získáváte nesmírné bohatství.“ „Můj Otec má zalíbení v obětování mých Ran a bolestí mé nebeské Matky. Obětovat Mu mé Rány je jako obětovat Mu jeho slávu: obětovat Nebi Nebe.“
„Není třeba se obávat ukazovat duším mé Rány. Mé Rány jsou prostá a snadná cesta, jak jít do ráje.“
Náš Pán ustavičně utvrzoval pokornou služebnou sestru, že je skutečně povolána, aby šířila úctu ke svatým vykupitelským Ranám, ukazoval jí je a říkal:„Neodvracej zrak od této knihy a překonáš v moudrosti ty nejmoudřejší. Modlitba ke svatým Ranám obsahuje všechno, a pak...chci, aby se touto pobožností posvětily nejen duše, s nimiž žiješ, ale mnohé další... Ale chci, abys zůstala vždy skrytá... Je mojí starostí dát ti poznat, že není jiné cesty, jak zajistit záchranu světa, než moje Neposkvrněná Matka.“
Aby rozmnožil její horlivost, ukazoval jí přednosti této pobožnosti a pak opakoval: „Jedna kapka mé Krve by stačila, aby očistila celou zemi, a vy na to nemyslíte .. . Neznáte její cenu... Kdo je chudý, ať přijde s vírou a pokorou a bere z tohoto pokladu mého utrpení. Hle, čím zaplatit za všechny, kteří mají dluhy... V rozjímání o mých Ranách najdete všechno pro sebe a pro druhé.“
Pobožnost k svatým Ranám
Současně s tím Ježíš rozmnožoval svá zaslíbení: Pro tuto úctu vyplním vše, oč budu požádán. Ti, kteří uctívají mé Rány, budou mít pravé poznání Ježíše Krista.
Jednoho dne sestra M. Marta zděšená hříchy, jimiž je naplněna země, zvolala: „Ježíši, smiluj se nad svými dětmi, nehleď na jejich hříchy!“ Pán Ježíš jiproto naučil této střelné modlitbě, kterou měla často opakovat: Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy tvých svatých Ran! A dodal: Mnozí zakusí účinnost této modlitby... Vyslovena v blízkosti nemocných uzdraví duši i tělo... Smrt nepostihne duši, která skoná v mých svatých Ranách; ony dávají život. Hříšník, který řekne: Věčný Otče, obětuji ti Rány našeho Pána za uzdravení našich ran, obdrží milost obrácení.
Jindy podal tento pokyn: Toužím, aby kněží dávali často tuto modlitbu jako pokání ve svaté zpovědi.
Někdy Ježíš ukazoval jen jednu svoji Ránu. Jednou odhalil svou pravou nohu a řekl: Jak velice máš uctívat tuto ránu a skrýt se v ní jako holubice! Jindy pokynul levou rukou: Vezmi z mé levé ruky zásluhy pro duše, aby byly na věčnosti po mé pravici. Zvláštní úctu smíru a lásky vyžadoval ke své hlavě korunované trním: Moje trnová koruna mi způsobila větší utrpení než všechny ostatní rány. Bylo to pro mě nejkrutější utrpení po zahradě Getsemanské... Moje trnová koruna ozáří celé nebe a všechny duše blažených. Ke kontemplaci o sobě nabízel také vidění posledního soudu: vyvolené duše se hrnuly do náruče Spasitele a ostatní padaly do pekelné propasti.
Když sestra vyprávěla o těchto viděních, celá se přitom třásla hrůzou a plakala. Stojí za zmínku také okolnost, že když Ježíš sestře ukazoval své Rány, někdy k povzbuzení jejího soucitu a úcty, představoval je otevřené a krvácející, v celé drsnosti. Jindy naopak, aby ji posílil, ukazoval Rány zářící takovým jasem, že nemohla takovou zář snést. Nejživější světlo vycházelo z koruny a ze srdce. Přitom jí říkal: Moje dcero, hle, co je ti vyhrazeno k vidění... Když je budeš uctívat po celý život, budeš je takto nazírat po celou věčnost. Sestra M. Marta pak měla jediné přání - probudit na celém světě soucit lásky a vděčnosti k ukřižovanému Ježíši a úctu k jeho svatým Ranám.
Dne 17. října 1867 nadiktovala své matce představené Terezii Evženii svým jménem toto prohlášení: „Já, sestra M. Marta Chambonová, slibuji našemu Pánu Ježíši Kristu, že se budu každé ráno obětovat ve spojení se svatými Ranami božskému Otci za spásu celého světa a za dobro a zdokonalení naší komunity... Budu se Mu klanět ve všech srdcích, která přijímají svatou Eucharistii, budu Mu děkovat za jeho ponížení, že vstoupil do tolika srdcí, tak málo připravených... Slibuji našemu Pánu, že každých deset minut - s přispěním jeho milosti a v duchu poslušnosti k Němu - budu nabízet svaté Rány věčnému Otci a spojím v tom všechny své úkony s úmysly jeho Nejsvětějšího Srdce pro triumf jeho svaté Církve, za hříšníky, za duše v očistci, za všechny potřeby naší komunity, noviciátu a našeho ústavu, na usmíření všech nedostatků, ke kterým zde dochází. To všechno z lásky a bez hříchu provinění v případě, že zapomenu.“
Stigmata
Její život byl trvalá oběť a ustavičná modlitba. Byla vždy usebraná, zrak sklopený a z její tváře bylo možno číst viditelně její spojení s Bohem. Pán se jí stále zjevoval a rozmnožoval její horlivost a chtěl, aby Ho ve všem následovala. Nakonec jí dal také vnější znamení tohoto napodobování vtiskl do jejího těla stigmata. Na svátek Nejsvětějšího Srdce 12. června 1874 se jí zjevil a ihned ucítila, jak horké železo proráží její levou nohu. Představené napsaly: „Byla to velmi hluboká rána o šíři mince pěti centesimů, velmi bolestivá, která hojně krvácela.“ Za dva týdny se totéž stalo s pravou nohou, že sotva mohla chodit. Sestru M. Martu přepadl strach, že by to všechny sestry mohly zpozorovat, a prosila, aby tyto fenomény byly pouze vnitřní. Obdržela to teprve za několik měsíců v listopadu, kdy se rány značně zmenšily a slabě krvácely pouze v pátek.
V květnu následujícího roku začaly rány hojně krvácet třikrát v týdnu a ona znovu žádala Pána, aby změnil tuto vnější názornost za méně nápadný způsob. Rány tedy zmizely, nebylo vidět jizvy, ale krev se jí hrnula do hlavy s takovou intenzitou, že jí to působilo kruté dlouhotrvající bolesti.
Pán chtěl tímto způsobem ukázat, že chce mít nad její duší absolutní vládu, aby byla „celá jeho“.
Z toho důvodu chtěl, aby po dobu čtyř let byla Nejsvětější Eucharistie jejím jediným pokrmem. Když jí představené přinesly „trochu oslazeného vína nebo jiné posilnění, hned cítila nevolnost“.
Během tohoto dlouhého obobí „naše mladá sestra“ – napsala představená – „se těšila pevnému zdraví a cítila se silnější, než když požívala svůj pokrm. Pere, vytírá podlahu, je úžasná! A nakonec říká, že je velmi spokojená, že necítí žádnou slabost a že pracovala s velkou lehkostí.“
Ve skutečnosti někdy pociťovala, že jí docházejí síly, ale řekla to jen Ježíši, který jí odpovídal tím, že jí otevřel své zářící Srdce: Hle, to je tvoje síla. Pojď a vezmi si Mne. Budu jako olej, který se rozlije a posílí tvé údy. Živ se mými Ranami.
Teprve po čtyřech letech, když ho sestra M. Marta prosila, aby jí dovolil účastnit se života komunity, Ježíš ustoupil a pokrm již nepůsobil nevolnost. Představené o tom zaznamenaly: „Již několik měsíců nás žádala, aby mohla jíst normální jídla. – Odpověděly jsme, že je třeba zjistit, zda to Ježíš chce; dávaly jsme jí po osm dní stravu. Polévka, kterou snědla, jí působila strašné utrpení a musely jsme
v tom ustat. Abychom se ujistily o Boží vůli, začaly jsme 20. září 1873 zkoušku s pokrmem, který jí už nepůsobil nevolnosti, takže po několika dnech mohla jíst stravu v refektáři.“ Přicházela vždy ke stolu s nesmírným potěšením, že může v tom následovat komunitu. Ale od doby eucharistického režimu jí zůstala odpoutanost ode všeho, co nebylo Boží.
Sestra Marie Marta a Ježíšek
Po těchto jejích posledních zážitcích, o kterých jsme vyprávěli, by si někdo mohl myslet, že vedla jen přísný kající život v modlitbě a pokání. Ona se však mohla nadále radovat také ze společnosti Ježíše jako dítěte a měla s ním rozkošná intimní setkání nejen při svatém přijímání. Jezulátko mělo zálibu v této duši, která zůstávala tak prostá a neposkvrněná. „Její důvěra je prostá a přímo dětská,“ napsala představená, „obracela se na Pána jako dítě k nejlepšímu tatínkovi.“
Kromě toho, že se sestra M. Marta soustřeďovala na pokorný život bolestného smíru ukřižovaného Ježíše, vedla současně život prostý, čistý a radostný ve společnosti Jezulátka. Pomáhal jí nejen v jejích potřebách duchovních, ale i časných. Když se cítila velmi unavená nebo se déle zdržela se svou prací, volala Ho na pomoc, a On vždy přiběhl.
Jednoho dne se cítila velmi špatně a byla s prací velmi pozadu, ale místo, aby hledala nějakou pomocnici pro svou práci, zvolala: „Dobrý Ježíši, vidíš, jak na tom jsem. Co mám dělat?“ Ihned se dostavilo nádherné dítě ve věku asi sedmi let a řeklo: "Chceš-li, mohu ti pomáhat já."
Brzy bylo všechno v pořádku: stoly prostřené, nádobí umyté a jídlo pro chovanky připravené. Za hodinu byla sestra M. Marta volná a mohla jít na společnou lekci.
Ježíš se jí často nabízel spontánně sám a říkal: "Nežádej nikoho o pomoc, já sám ti pomohu."
Řekla Mu, co je třeba udělat, a pak jen žasla, jak bylo v krátkém čase vše hotovo. Její prostota byla stále stejná jako v době dětství. Čteme o ní v rukopise: „Věří, že kdyby v tu chvíli přišla některá sestra, viděla by Ježíška, jak myje talíře, a ji, jak pere, proto zamykala dveře, aby nikdo neviděl, co se na tomto požehnaném místě děje.“
Ostatní sestry se nepřestávaly divit, kolik práce zastane jedna služebná sestra, ale jistě si neuměly představit pravou příčinu. Sbírání ovoce a plodů bylo pro ni vždy důvodem velké duchovní radosti, proto se hodně zdržovala v zahradě a zde se hlasitě bavila s Ježíškem. Upozorňoval ji, když bylo třeba jítdo chóru: „Pospěš si, už je čas!“ Ona spěchala a zvedala dva košíky plné ovoce, které nasbíral s velkou rychlostí. Říkala Mu: „Dobrý Učiteli, já sama neunesu tak plné koše..., ale když mi pomůžeš, udělám to snadno.“ A tak se vraceli do kláštera a nesli břemeno spolu.
Svým představeným do zápisu řekla: „Moje matko, já jsem Mu tak blízko, jako jsem teď Vaší milosti.“
O jedněch Vánocích se jí Ježíšek zjevil v takové kráse, že čas běžel, a ona to vůbec nevnímala. Setrvala celou noc v kontemplaci a ráno ji našli v chóru ve stejné poloze jako o půlnoční. Jindy jí Ježíšek pošeptal: "I kdybych neměl žádné jiné srdce, ve kterém bych nacházel svou rozkoš, a všechna ostatní mi byla nevděčná, nebylo by mi zatěžko přijít na zem..."
Tak důvěrně se sestra M. Marta nestýkala pouze s Ježíšem, ale i s Marií. Když se jí kdysi jedna sestra zeptala, zda miluje svatou Pannu, odpověděla: „Ó, tato dobrá Matka! Jistěže ji miluji.“ V rukopisech je často poznámka, že kromě vidění Ježíše vídala i jeho svatou Matku. Svatá Panna jí všechno oplácela s něžnou láskou; když ji o něco prosila, ukázala se jí s úsměvem a „velmi spokojena“, jak říkala sestra M. Marta ve své spontánnosti. Jednoho dne jí Maria řekla: "Pamatuj, že jsem tvoje Matka. Utíkej se ke mně s bezmeznou důvěrou, a budeš vyslyšena." A sestra se tímto doporučením vždy řídila. Představená napsala: „Když jsme jí svěřily zvláštní záležitosti a zdálo se, že Pán je k prosbám neoblomný, obracela se na věčného Otce, nebo ještě častěji na Neposkvrněnou Pannu, od které
zpravidla vždy obdržela, po čem toužila.“ A to nebyly jen prosby v nadpřirozených záležitostech, ale také ve věcech mnohem obyčejnějších. Jednou, když komunita prosila o trochu pěkného počasí po velkých deštích, obrátila se na Madonu: „Vidíš, že jsme nic nepořídily, přimluv se za nás.“ Ještě ten den začalo nádherné počasí.
Z pobožností dávala přednost modlitbě růžence, protože, jak říkala, „je Marii milá a velmi účinná“ .Během duchovní obnovy v roce 1870, když se sestry v době rekreace modlily růženec, Maria jí řekla: "Sestry, které se utíkají k růženci, mi působí velkou radost; ty které se ho modlí s velkou horlivostí, budou patřit jednou k mému průvodu."
Když se jednou celá komunita modlila růženec, bylo jí dopřáno, aby „viděla“ četné milosti, které Ježíš vyhradil rodinám za modlitbu ke cti jeho Matky. Také Maria jí občas připomínala „poslání“, které jí bylo svěřeno. Řekla: "Spása duší se uskutečňuje jen skrze zásluhy Kristova umučení... Chcete-li mě potěšit, vrhněte se k patě kříže mého Syna a obětujte s pokorou jeho zásluhy věčnému Otci na dostiučinění za hříchy všech lidí." Někdy jí bylo dopřáno, aby patřila na Svatou rodinu. Po dlouhé extázi řekla své představené: „Moje matko, vracím se z ráje! Nejsem schopna říct, co jsem viděla. Mohu jen říct, že jsem padla na tvář před Svatou rodinou a řekla jsem svatému Josefovi: »Můj dobrý otče, děkuji ti, že jsi v době, kdy jsi byl na zemi, chránil moji sladkou Matku Marii.« Svatý Josef byl »velmi spokojen« a doporučil mi, abych často opakovala střelnou modlitbu: Ježíši, Maria, Josefe, vám svěřuji srdce své i duši svou.“ (A sv. otec Pio a Markéta Maria Alacoque zase říkali: Ježíši, Maria Josefe, miluji Vás, zachraňte všechny naše duše.)
Sestra Marie Marta a komunita
Vedla normální život a něžně milovala s nemenší láskou prostotu stvořených věcí: představenou, které, jak jsme viděli, se svěřovala se vším, co se jí přihodilo, komunitu a své chovanky. V komunitě jí bylo všechno drahé: duchovní dobra, hmotné zájmy, společné akce, nic z toho jí nebylo lhostejné.
Jak jsme viděli, v souvislosti se svým „eucharistickým režimem“ trpěla, když viděla, že je zbavena rodinné jednoty. Sestrám věnovala všechny své síly a modlitby i oběti ve dne i v noci. Měla zvláště soucit s nemocnými, trpěla po boku umírajících, ustavičně připomínala Bohu zesnulé duše.
Úkony jejích obětí, kterými zahrnovala svou komunitu, Pán jistě přijímal se zalíbením,když si uvědomíme, jakými dobrodiními byl zahrnut klášter v Chambéry v době jejího pobytu. Mimořádné požehnané události, ke kterým stále docházelo, jsou zaznamenány v rukopisecha později po její smrti i ve svědectvích sester, které žily po jejím boku a které je připisovaly svatosti představené, protože o vnitřním životě své spolusestry nevěděly. Dokládá to jedna poznámka, kterou zaznamenala matka představená v análech z roku 1873: „Je nemožné vypočítat všechny milosti, které komunita přijímá díky této pokorné dceři, která žije nepoznána mezi sestrami... Cítíme reálně nadpřirozenou pomoc, jaká provází tuto požehnanou sestru. Všechno to, co je svěřeno této prosté duši, se rozmnožuje způsobem, který připomíná mouku vdovy ze Sarepty.“
Pán 7. března 1868 poslal svou pokornou služebnici, aby požehnala zásoby brambor, které byly takřka vyčerpány. Nařídil jí, aby si klekla, hluboce se pokořila a udělala tři znamení kříže ve jménu Nejsvětější Trojice. Pokorná sestra poznala v tom okamžiku, že Nejsvětější Trojice přijala její prosbu. Večer nám řekla, že máme zásoby brambor až do konce příštího roku. A skutečně, proti všem lidským výpočtům se hromádka brambor nezmenšila a i ty poslední byly svěží a dobré, jako by byly právě sklizeny.
Jindy sestra M. Marta sklidila velmi mnoho jahod. Další den, když sbírala švestky, cítila silné nutkání vrátit se k jahodám. „Ježíši, to je zbytečné, všechny jsem sebrala, už žádné nejsou. “Ale protože dále cítila nutkání, ustoupila. Keříčky byly plné velkých jahod. Zvolala: „Díky, dobrý Mistře, dopřej mi další úrodu příští rok.“ Sestra zahradnice také pozorovala, že i když na stromech již nebylo vidět nic, sestra M. Marta sebrala ještě plné košíky ovoce.
Jednou chybělo oleje, a jako obvykle, sestry se obrátily na ni. I když neobnovila zásoby, našla svou nádobu plnou a mohla uspokojit požadavek sester. Když víno zkyslo nebo brambory začaly hnít, poslušnost ji posílala do sklepa, kde vzývala Nejsvětější Trojici a svaté Rány: víno nabylo původní chuti, nahnilé části brambor uschly a zbytek zůstal zdravý.
Také duchovní dobrodiní byla díky její přítomnosti v klášteře veliká a četná. I když komunita nevěděla nic o zázračných milostech, kterých dosahovala tato čistá duše, měly všechny velkou důvěru v její modlitby, které se jevily Pánu tak milé, a odporoučely se do jejích modliteb v nejobtížnějších záležitostech; dávala jim rady, které byly velmi prosté, ale tak přesvědčivé, že se dotýkaly duše. Jedné mladé sestře, která se jí ptala, co je třeba dělat, abychom se líbili Pánu, odpověděla s tím, že na ni nejdříve upřela své otevřené a zářivé oči a pak řekla: „Sestřičko, je třeba vidět jen Jeho, je třeba myslet jen na Něho..., je třeba milovat jen Jeho... Nic jiného než On!“ A jiné, která jí položila téměř stejnou otázku, odpověděla: „Je třeba se mnoho pokořovat... Mnoho pokořovat...“ Když se modlila za své sestry, Ježíš jí říkal: „Já jsem strážce této komunity... Budu ji vždy chránit.“ Když se rýsovala nebezpečí, ujišťovalji: „Pověz představené, aby se neznepokojovala, nic zlého se vám nepřihodí.“
Sestra Marie Marta a ústav chovanek
Ústav připojený ke klášteru Navštívení v Chambéry, kam byla, jak jsme viděli, od začátku svého noviciátu ustanovena za refektářku a kde strávila téměř celý svůj život, byl další něžnou starostí sestry M. Marty a také on se těšil z materiálních a duchovních dobrodiní, která Pán uděloval díky jejím ustavičným prosbám a obětem.
Chovanky si ji trochu dobíraly pro její originální způsob vyjadřování. Např. těm, které chtěly větší kousek čokolády, řekla: "Slečny, je třeba si zvyknout jíst to, co je!“ Ale měly ji rády, protože tušily její svatost. Jedna jí jednou řekla: „Moje sestro, říká se, že vidíte Boha.“ A jiná: „Když jste nemocná a někdo vás zastupuje, věci nejdou tak dobře, jako když jste zde.“ Svěřovaly se jí stále více s intimními věcmi a obdržely velkou posilu a mnohé poté, co opustily ústav, jí posílaly pozdravy a vzpomínaly na ni s láskou a úctou.
Mimořádné věci se děly také v ústavě, jako např. „zázrak s vínem“. Jako refektářka měla připravit víno trochu zředěné vodou. Měla zvyk, který jí vnukl Ježíš, že nad každou lahví udělala tři kříže ke cti Nejsvětější Trojice. Tím způsobem se víno jednou rozmnožilo a matka Terezie Evženie to přirovnávala „k zázraku na svatbě v Káně“. Napsala: „Litr vína, a někdy dokonce ještě menší množství vystačí pro 50–60 chovanek...“ Ještě o mnoho let později vyprávěla matka Jana Františka Bretonová: „Na počátku každého školního roku přicházela sestra M. Marta a ptala se představené, zda má připravit víno pro chovanky tak, jak ji to naučil náš Pán. A byla jí udělena stejná milost, když jsme slíbily, že může nadále pokračovat v životě pokání a umrtvování, který už vedla tolik let.
Když z nějakého důvodu musela být zastoupena, prohlašovala zastupující, že nemůže pochopit, jak je to možné, že když obsluhovala chovanky sestra M. Marta, vína jako by neubývalo.“
Velmi četná byla náhlá uzdravení chovanek z těžkých a závažných nemocí. Uvedeme jeden příklad pro ilustraci. „Jedna naše chovanka bylana lůžku již dva dny se silnými horečkami. Ve starosti o ni jsme prosily služebnici Boží, aby nám vyprosila milost uzdravení. Ještě ani neskončila svou modlitbu, a dívka byla náhle zcela zdravá, chtěla vstát a jíst. Nemohly jsme uvěřit svým očím: nejevil se u ní ani nejmenší náznak nemoci! Mohla se ihned vrátit do třídy a nikdo by nepředpokládal, že byla tak nemocná. Sestra v ošetřovně byla velice udivena, zatímco ze srdcí stoupaly k nebi modlitby živé vděčnosti.“
Pro „své děti“ obětovala sestra M. Marta své modlitby, oběti a své ustavičné těžkosti. Pán jí doporučoval: „Miluj je, jako já je miluji.“ A aby jeho ochrana byla známá, nařídil: „Chci, aby bylo známo, že za pět let a dva měsíce, co je tvoje lůžko na ošetřovně, nebyly zde žádné těžké nemoci.“
V předvečer prvního svatého přijímání a v obtížných situacích, aby obdržela milosti pro své chovanky, sestra M. Marta zintenzivnila své modlitby a rozmnožila pokání. Modlila se za ně také, když se na konci studia vracely do svých rodina byly konfrontovány s životními zkušenostmi, protože Ježíš jí říkal: „Dívky si odnášejí do světa své vzpomínky z ústavu. Je třeba stále pečovat o jejich duše.“
Po její smrti ji mnohé z nich dále vzývaly ve svých potřebách. Vzpomněli jsme výše, že Pán odmítal zbavit ji jejích chyb. Nebyly to jistě chyby morálního charakteru, spíše to byly malé chyby vnějšího chování a její přirozené živosti nebo trocha neochoty vzdát se své myšlenky, která se jí zdála dobrá a užitečná, ale nestalo se, že by odpovídala útočným způsobem nebo že by dávala najevo nelibost vůči některé sestře. Její ctnosti byly naopak velké a četné, především když vezmeme v úvahu obtížné situace, do jakých se dostávala díky svým nadpřirozeným zážitkům.
Všichni, kteří žili vedle ní, dosvědčují její velkou prostotu srdce, důvěru a odevzdanost do Boží vůle, ustavičnou modlitbu, ale zvláště její velkou pokoru. A není čemu se divit, této ctnosti ji mnohokrát učil sám Ježíš. Několikrát jí připomínal: Moje dcero, jestli se nepokoříš, nepůjdeš cestou, kterou jsem ti určil, abys došla ke Mně... Nesmíš mít jinou touhu, než aby tebou pohrdali a jednali s tebou, jak zasluhuješ...
Někdy jí také dával přísné lekce v této věci. V roce 1878 napadly housenky v zahradě rybíz, který sliboval velkou úrodu. Sestra se modlila a housenky zmizely. Když za několik dnů navštívila jednu nemocnou, vyprávěla jí, co se stalo, a snad přitom byla trochu samolibá. Proto Pán jí řekl: Jsi-li tak pyšná, ukážu ti, co
zmůžeš. Ona odvětila: „Můj dobrý Mistře, co uděláš? Pošleš zpět housenky?“ Za dva dny byly keře opět obsypané housenkami.
Jindy nechala otevřené dveře, protože za ní šla sestra s velkým nákladem; prošla jiná sestra a zavřela je. Sestra M. Marta je znovu otevřela a zvolala: „Trochu rozumu! Nevidíš, že jde sestra s nákladem?“ Sotva to vyslovila, Ježíš od ní odešel a vrátil se, až se z této viny vyznala před kapitulou.
Sestra M. Marta si ukládala tyto lekce a dělala tak pokroky ve cvičení v ctnosti pokory, takže představená zapsala: „To, co mě udivovalo nejvíce, byla nejen její čistota a prostota její duše, ale výjimečná pokora, jaká z ní vyzařovala.“
Její věrnost v této ctnosti byla tak dokonalá, že to někdy vyvolávalo rozpaky u těch, kteří žili vedle ní. Když se jí zdálo, že k některé sestře nezachovala potřebnou úctu, šla a vyhledala ji, také v nejméně vhodné situaci, aby ji požádala o odpuštění, takže ji vystavila zkoušce trpělivosti. Ostatně samotné mimořádné milosti, které jí Ježíš uděloval, byly příležitostí k pokoření, protože vyvolávaly nelibé komentáře a poznámky. Když byla zaujata Bohem a zpozdila se do kuchyně, slyšela: „Pohodlně se modlí, a druhé nechá klidně čekat!“ Když se jí zeptaly, který hymnus se zpíval v kůru, a ona nevěděla, říkaly: „Vaše milost měla právě extázi, že?“ Ona se začervenala a mlčela, ale takové poznámky jí působily velké nepříjemnosti, že při své plachosti je středem pozornosti sester.
Jednou se pomocné sestry modlily v kuchyni korunku ke Svatým Ranám, kterou jí vnukl sám Pán Ježíš. Jedna ze sester řekla: „Proč říkáme »odpuštění a milosrdenství?«“ „Protože to je poslední vynález sestry M. Marty,“ odpověděla druhá. Na tváří se jí objevil výraz nelibosti, ale ovládla se a řekla jen: „Tyto invokace jsou velmi milé našemu Pánu.“ Po její smrti všechny sestry svorně potvrdily, že za žádných okolností neučinila narážku nebo přiznání svých mimořádných zážitků. Její spolusestry, i když o těchto zážitcích nebyly informovány, nicméně něco tušily, podezřívaly ji a často dělaly narážky nebo vtipy na to téma.
Když se jednou při četbě v jídelně mluvilo o světcích, kteří prožívali mystické fenomény, její družky se na ni podívaly a poznamenaly: „Vy máte v těch věcech zkušenosti, že?“ Ona se jen usmála a sklonila hlavu.
Když se jednou četlo o světici, která dlouho žila bez jídla, jedna sestra, která nevěděla, že něco takového zažila i M. Marta, při rekreaci řekla: „Slyšela jste? Tato světice byla několik roků bez jídla!“ Ona chvilku mlčela a pak klidně pokračovala v rekreaci.
Mohli bychom se domnívat, že když byla tak oblíbená v nebi, že tomu tak bylo i u jejích představených. Ony naopak s výjimkou matky Terezie Evženie ji vedly vždy pevnou rukou a ustavičně ji pokořovaly. Nešetřily ničeho, na veřejnosti ani v soukromí, vytýkaly jí i ta nejmenší opomenutí a nedostatky. V takových situacích se sestra M. Marta velmi radovala z hlubokého ponížení. Dvě její družky prohlásily, že v tom, jak přijímala napomenutí a výtky, byla nenapodobitelná, takřka na ni žárlily a ptaly se jí, jak se tak může chovat. Odpověděla: „To dělá duši jedině dobře a Jemu se to velmi líbí.“ Ježíš naopak ji vždy napomínal, kdykoliv projevila sebemenší sebeuspokojení. Když jednou viděla pokažený předmět u jedné sestry, hned si pomyslela, že měla dávat větší pozor. Pán jí ihned řekl: Vidíš, jaká jsi! Hned jdi, a pověz to představené! Nicméně střídal výtky také s útěchami.
Jednoho dne jí udělil velkou milost: ocitla se náhle přenesena v nebi, kde jí svatí ukázali volné místo ve svých řadách a zpívali: „Ten, který byl nejmenší, stane se největším!“ Takové útěchy naplňovaly její srdce vděčností k Bohu tak dobrému vůči jejímu malému nic.
Její čistota
Spíše než o čistotě mělo by se u sestry M. Marty hovořit o zářivé nevinnosti a panenské lásce. Jednou z jejích velkých starostí, zvláště při exerciciích, bylo najít něco, z čeho by se měla vyzpovídat. Když ji jednou sestry viděly, jak je v té věci ustaraná, radily jí, ať se zpovídá z těžkých hříchů ze své minulosti, jak to radily Stanovy. Ona odpověděla: „Ale já nevím, v čem spočívají; snad v nějaké malé neposlušnosti vůči rodičům?“
Jako obvykle jí pomáhal Ježíš, který ji vícekrát ujistil: Dceruško, každý má své svědomí a není nutné srovnávat se s druhými. Ty neznáš zlo o nic více než dítě, které ještě nemá rozum. Představené tvrdily: „Věříme s jistotou, že si zachovala nedotčený bílý šat křtu.“
Své dětství strávila v klidu venkova a pod mateřskou ochranou. Pán sám se postaral, aby ji držel daleko ode všeho, co by mohlo zastínit její nevinnost. Dcery vesničanů obyčejně sestupovaly ve skupinách do Chambéry, kde prodávaly ovoce ze zahrad a hospodářské výrobky. Jednou svěřila její matka svou dceru těm, které šly do města. Později viděla dceru, jak se vrací a celá se třese, protože, jak řekla, měla velký zážitek. Doprovázel ji domů svatý Josef. Nevíme, jaké nebezpečí ji ohrožovalo, ale od té doby ji matka do města už nikdy neposlala: když vstoupila do kláštera, aniž kdy zakusila zlo, představovala sestra M. Marta skutečně andělskou duši.
Jedna její asistentka vyprávěla: „Chtěla jsem proniknout hlouběji do její duše a řekla jsem jí: Vyprávějte mi o svém dětství a o Božím milosrdenství vůči vám... Takové vzpomínky jsou příjemné, ne?“ – „Ó ano. Dobrý Bůh je sama láska: Je ke mně tak dobrotivý!“ – „Ale proč vás tak miloval? Co ho k vám přitahovalo?“ – „Milá sestro, protože jsem zcela nevědomá a moje srdce je svobodné: On a dost!...nic nepotřebuji, po ničem netoužím... Moje srdce je svobodné!“– „Ale myslím, že o svůj úkol se zajímáte.“ – „Myslíte zahradu?... Ó ano, protože mi ji svěřila poslušnost.“ – „A vaši bratranci nezaujímají aspoň místečko ve vašem srdci?“ – „Myslím, že moc ne: prosím Boha, aby zůstali dobrými křesťany, a víc na ně nemyslím.“
Při díkůvzdání po horoucím svatém přijímání jí Ježíš řekl: Být řeholnicí, moje dcero, znamená vyloučit ze svého srdce všechno stvořené... a vidět všude Ježíše, svého ženicha, a hledat jen Jeho... Nevěsta, která to nedělá, vystavuje se velkému utrpení... bude často znepokojená a získá málo...Když jsi celá pro Mne, pak i Já jsem celý tvůj... Chci, abys byla bez tužeb, aby země pro tebe nebyla ničím.
Tato slova ji naplnila nadšením a obětovala Ježíši srdce svoje, svých představených, sester, všech tvorů, také těch, kteří ho nemilují. Bylo však pro ni nepochopitelné, jak někdo může nemilovat Boha. Často říkala: „Je to proto, že nevědí, jak je dobrý.“ A Pán byl na svou nevěstu žárlivý. Jednou, když šla celá spokojená, aby se svěřila své představené, řekl jí: Nestačím ti snad Já? Jindy, když se v mysli zabývala časnými starostmi své rodiny, jí řekl: Jak to, moje dcero, že myslíš na starosti svých rodičů, a moje přehlížíš?
Ale Ježíš, který nikdy nenechává bez odměny oběť odloučenosti srdce, jednou, když cítila výčitky, že uplynulo mnoho času a nemodlila se za své rodiče, řekl jí něžně: Na ně myslím Já, každý den, a stejným způsobem, jako dávám zbožné duši stonásobek, který jsem slíbil, tak ho daruji i tvým drahým.
Její poslušnost
Protože byla svou povahou velkodušná a Ježíš ji učil poslušnosti jako všem ostatním ctnostem, byla sestra Marie Marta vždy velmi věrná v zachovávání řehole a v poslušnosti vůči představeným.
Mnohokrát, když měla projevit poslušnost, viděla, jak se na místě představené objevil Ježíš a jakoby s ní ztotožněn jí říkal: Jsem na místě matky představené... Poslouchám vše, co jí říkáš... Ona je na mém místě a já na jejím.
Totéž se stávalo, když se účastnila „kapituly“ (úkon sdělování formativních pokynů), kde Ježíš často zaujímal místo představené a ta se jejím očím jakoby ztratila. Při těchto osvíceních, kterých se dostávalo její duši, je snadné pochopit, jaký byl její vztah k představeným: byla pokorná, plná ohledu a úcty, měla také k představeným velkou důvěru a přesně zachovávala jejich pokyny.
Myšlenka „řekla mi to moje matka představená“ byla účinnou pomocí v každé pochybnosti nebo obavě. Její důvěra v autoritu a její dětská prostota dokonce „působily zázraky“.
V rukopisech čteme, že když byla sestra Marie Marta již několik dnů nemocná, představená ji přišla navštívit, a aby ji povzbudila, řekla jí: „Nic to není, zítra budete zdravá!“ Sestra vzala tuto větu doslova a tato její víra přiměla Ježíše, že jí okamžitě vrátil plné zdraví se slovy: Tak jako zakoušíš uzdravení, chci, abys dnes povečeřela, jako bys byla v refektáři se svými sestrami. A ona, která několik dnů pila jen trochu vody, snědla všechno, co jí přinesly, klidně spala a další den vstala na mši svatou a pak se vrátila ke svým zaměstnáním. Ježíš ji poučil: Představené, aby byly dobré, musí svým dcerám dát vnitřní smrt: to je jejich hlavní úkol. A ona věrně sledovala tuto nauku. Když měla vyslechnout slova výtky nebo povzbuzení a přijímala příkazy nebo zákazy, projevovala vždy velkou podřízenost a hlubokou pokoru. Všechny ty, které byly její představenou, byly zajedno v tom, že kdykoliv se od ní žádalo něco, co vyžadovalo nějakou námahu nebo oběť, nikdy nevyslovila žádný nesouhlas nebo námitku a nebo nějakou poznámku k přijatému příkazu.
Představené dosvědčují, že slovo „poslušnost“ mělo nad ní všechnu moc, i když ji vytrhovalo z jejích dlouhých meditací před Nejsvětější svátostí. Vypráví se, že jedna dobrá stařičká sestra, trochu žárlivá na její mimořádnou zbožnost, jednoho dne, když byla celá zamyšlená, šla a zatřásla s ní, jak to viděla u matky představené, aby ji probudila z mystického snu. Sestra Marie Marta otevřela oči, podívala se na ni sladce a řekla: „Máte povolení?“
Měla nejen lásku k poslušnosti vůči představené, ale také k řeholi a ke stanovám, ve kterých podle Božího osvícení cítila důležitost a krásu. Starala se především o dochvilnost při společných shromážděních, na která někdy nestačila přijít včas kvůli svým úkolům v ústavě chovanek. Během prázdnin se jich účastnila s velkou radostí a říkala: „Jak je to dobré a příjemné, když bratři přebývají pospolu!“
Velice jí leželo na srdci pravidlo mlčení; sestry vzpomínaly s velkým povzbuzením, s jakou přesností je dodržovala, zvláště v postní době.
Její chudoba
Mezi třemi evangelijními ctnostmi patřila chudoba u sestry Marie Marty k nejzamilovanějším, i když to je ctnost často nepochopená a kritizovaná. Jistě, vstup do kláštera ji nestál velkou materiální oběť, protože se narodila v chudé rodině, nemusela se zříct majetku a pohodlí, kterých byly zbaveny druhé sestry z jiného sociálního postavení, ale přijala v klášteře opravdového ducha chudoby a praktikovala tuto ctnost v hrdinském stupni nejrůznějším způsobem.
Uplatňovala také v tomto případě pokyny, které pocházely z božských osvícení.
Za prvních dnů jejího řeholního života se jí dostalo při rozjímání o Jezulátku vysvětlení: „Žádné dítě nepřišlo na svět ve větší chudobě.“
Jednoho dne, když konala křížovou cestu, dal jí Ježíš při desátém zastavení pochopit, že stržení jeho šatu získalo velké milosti pro duše povolané následovat ho v chudobě, žádal ji, aby obětovala jeho svaté Rány za sestry, které nedodržovaly tento slib. Řekl jí při té příležitosti: Jen řeholní duše mohou
mít skutečný podíl na mém obnažení na kříži tím, že si dají všechno odejmout... Sestra Marie Marta byla chudobná ve všem: v opotřebovaném šatu a zalátaném až do krajnosti, v pokrmu, když si pro sebe s povolením brala to, co druhé odmítly, a jedla ovoce nahnilé, které „mohla jíst jen ona“.
Jako refektářka dbala na to, aby si neulomila ani kousek z toho, co jí bylo svěřeno. Přestavené napsaly: „V jejích rukou se ty nejkřehčí předměty zachovaly trvale bez porušení.“
Byla chudobná také ve využívání času, protože i to vyžaduje řeholní chudoba; byla vždy velmi aktivní a vykonala „denně práci za dvě osoby“. Pán jí nepochybně dával sílu, ale ona sama měla tak přísný pojem o chudobě. Když sbírala plody a zeleninu, dělala to tak, aby nic nepřišlo nazmar, a přivinobraní sbírala kousek po kousku vše, co spadlo na zem.
V duchu chudoby přidávala do salátu byliny, které sbírala na poli, a i za vrcholné zimy nacházela pod sněhem nějakou čerstvou zeleninu, kterou pak přinášela do kuchyně jako poklad. Chápala, že všechno jmění kláštera patří Bohu, a bolelo ji, když viděla, že se s ním zachází nedbale.
Jedna sestra, která jí byla velmi blízko, po její smrti vyprávěla: „Sestra Marta mě nikdy nepoučovala. Byla velmi pokorná, jen mě upozorňovala na nedostatky v chudobě.“ Její chudoba se tak ztotožňovala s její čistotou a přispívala k tomu, že její duše byla vyprázdněna ode všeho, aby byla bohatá jen na Boha.
Její láska
U lásky, kterou sestra Marie Marta chovala k Pánu, jedinému předmětu její touhy a jejích aspirací i zjevení, není třeba se zastavovat, protože tato láska vyzařuje ze všeho, co bylo řečeno dosud i co bude ještě následovat. Její spojení s Ním bylo dokonalé a ona prožívala celé hodiny před Nejsvětější svátostí a zcela zapomínala na sebe. Její asistentka se jí jednou zeptala: „Neunavuje vás to, setrvávat na kolenou lačná celé dopoledne?“ – „Na takové věci nemyslím, nevšímám si toho.“ – „Ale jistě pak budete unavena.“ – „Ne, ani nevím, kde jsem.“ – „Musíte říct Ježíši za tu dobu mnoho věcí.“ – „Ó ne, jen miluji!“
Ježíš jí říkal: Já potřebuji jen tvé srdce a ty potřebuješ moje. Jan říká, že láska k bližnímu je neklamným znamením lásky, kterou tvor chová k Bohu: Podle toho se pozná, že jste moji učedníci, jestliže budete mít lásku jedni k druhým, jako jsem já miloval vás.
Sestra Marie Marta obracela svou lásku k Pánu na tvory v podobě bratrské lásky a úplného sebezapření; dávala bližním svůj čas, své srdce, svůj život. Nicméně i tato její ctnost byla často zakryta pokorou a ukrýváním, které Pán od ní vyžadoval. Neměla ony vnější dary, které spontánně přitahují sympatie druhých osob a dělají milejšími i nejmenší služby, pozornosti, starosti. Pán ji neobdařil krásou vzezření ani pohledu, ani sladkostí hlasu; neměla grácii ani eleganci v chování a v gestech; její řeč byla poněkud jednotvárná; takže její láska nebyla náležitě doceňována, jak by zasloužila. Navíc její četná zaměstnání vyžadovala často pomoc jiných sester, již tak hodně zaměstnaných, a ty jí pak vyčítaly, že přichází nevhod: „Proč pořád přicházíte se žádostí o pomoc?
Nechápete, že to otravuje, když máme tolik práce?“ Odpovídala s klidem a prostotou, ale necítila se dobře, bylo vidět, že trpí pro svou vlastní nevlídnost a že by se jí líbilo, kdyby mohla být milejší.
Pomoc, kterou žádala, byla na krátkou dobu, zatímco ona sama vyhověla vždy velmi ochotně druhým, a ty toho zneužívaly. Např. kuchařka ji žádala častoo tu nejnudnější práci jako škrabání brambor, čištění zeleniny nebo loupání fazolí.
Když byl v létě ústav zavřený a ona měla více času, nabízela pomoc sestře, která pracovala v kantýně a byla poněkud slabá, a pomáhala nosit láhve do jídelny. Ve vztahu k bližním byla velmi snášenlivá, velmi soucitná při každé slabosti, bolesti nebo obtíži.
Po její smrti sestry dosvědčily: „Nevzpomínáme si, že by někdy vyslovila urážlivé slovo. Když jsme jí něco vytýkaly, vždy se omlouvala jako první.“ V rukopisech není ani jedna zmínka o výtce, kterou by jí bylo možno učinit, ale vždy byla ke všem ve svých slovech vlídná.
Sestra Marie Marta se tak chovala, protože měla vždy na mysli Pánova slova, která jí několikrát opakoval: Vždy ti zůstanou tvé zdánlivé chyby, protože chci, abys byla skrytá a ponižovaná...Nedostatky mají dokázat, že všechno to, co se v tobě děje, pochází ode Mne.
Její apoštolát
Samozřejmě, láska k bližnímu sestry M. Marty se brzy rozšířila mimo prostor kláštera. Při svém každodenním sebeobětování, o kterém jsme referovali, se modlila a obětovala za Církev, za hříšníky, za duše v očistci. Ježíš jí řekl: Obětuj mé Božské Rány mému věčnému Otci za triumf mé Církve a všechno bude procházet rukama mé neposkvrněné Matky. Ale také jí řekl, že tento triumf nebude ani materiální, ani viditelný a že Církev se bude nacházet v podmínkách boje za spásu duší, za spásu světa... Pravý triumf Církve je v duších.
Modlila se za papeže, za nepřátele Církve, za kněze. Tyto poslední jí Ježíš obzvláště doporučoval a dával jí pochopi tvelikost jejich služby, nebezpečí a obtíže, které je obklopují, nutnost jejich většího zdokonalení.
Říkával jí: Kněží a řeholníci přijali od Boha velkou čest v milosti povolání. Musí mu vzdávat chválu a slávu tím, že se posvěcují a pomáhají v posvěcování druhým. Když ji Ježíš o to požádal, zdvojnásobila své oběti za dobrý výsledek 1. vatikánského koncilu, který se v té době konal. 7. října 1867 na svátek Panny Marie Růžencové ji Maria naučila této modlitbě: Naše Paní Růžencová, ochraňuj Svatého otce, obrať nepřátele Církve a Svatého otce. Každý den tohoto měsíce ji navštěvovala a dávala jí spatřit, kolik milostí sestoupilo na svět skrze svaté Rány a na její mateřskou přímluvu.
Za obrácení hříšníků trávila sestra celé noci před Nejsvětější svátostí oltářní. Sdělovala pak své představené: „Strávila jsem noc, abych shromažďovala duše skrze moc, kterou mi Bůh udělil pro zásluhy svatých Ran Ježíše Krista.“ Modlila se ustavičně korunku k Božímu milosrdenství a vzpomínala přitom na slova, která jí božský Mistr jednou řekl: Z každého slova, které takto proneseš, nechám skanout kapku své krve na duši jednoho hříšníka... Když mými svatými Ranami smýváš hříchy lidí, děláš to, co dělala Veronika; to, co ona setřela z mé tváře, bylo lehké, ale hříchy jsou mnohem těžší... Ukazuji ti množství hříšníků, abys neztrácela čas. Pán jí to opravdu ukazoval.
Jednou v neděli, když byla v zahradě a viděla lidi, jak pracují na polích, která sousedila s klášterem, slyšela slova: Hle, co přivolává Boží tresty. Dal jí vícekrát pochopit, že to, co Pána velice zarmucuje, je porušování svátečního klidu. Často jí byly svěřeny zvláštní případy, buďto osoby v hodině smrti, které potřebovaly modlitbu, aby byly spaseny, nebo duchovní obnovy, kde mělo docházet k obrácení. Pak znásobila své modlitby a oběti.
Ježíš jí svěřoval také duše v očistci, protože lidé na ně zcela zapomněli. Je málo těch, které se nedostanou na místo tohoto trestu. Svěřil jí toto poslání a řekl: Ty nejsi z této země; tvůj život se musí nacházet mezi nebem a očistcem. Musíš se pokládat za ustanovenou k očistcové bráně, abys propouštěla duše,a k nebeské bráně, abys jim tam dala vstoupit.
V rukopisech čteme, jak se vícekrát stalo, že duše zesnulých sester se jí zjevovaly a žádaly o modlitbu, a pak přicházely, aby jí poděkovaly, protože díky jí skončilo jejich utrpení.
Také v tomto případě Pán, který od ní žádal tolik utrpení, jí dopřával útěchu, takže měla jasné poznání trestů v očistci a nazírala radost blažených duší, které osvobozeny přicházely do nebe. Jedna z nich jí řekla: „Hleď, kolik duší jsi osvobodila! Všechny nemohou přijít, aby ti poděkovaly, ale přijdou ti naproti, až budeš opouštět zemi.“
Zkoušky a nepochopení
Kromě utrpení, které přijímala z Boží vůle a které dobrovolně obětovala z lásky k duším, sestra M. Marta, jak bylo možno předvídat, měla mnoho strádání, které jí nijak neulehčovalo klášterní život. Byla to řada skutečností, které měly nadpřirozený charakter, vyvolávaly obdiv, zvědavost a často také podezírání. Její dlouhý, pětiletý půst, výjimečný přístup představených působily někdy dojmem, že jsou v rozporu se smyslem pro společný život; „praxe“ nových střelných modliteb, mlčení představených o jejích mimořádných milostech a určitý údiv nad některými jejími trvalými nedokonalostmi jistě kolem ní nevytvářely klima pohody a pochopení.
Staly se také např. dva incidenty dosti nepříjemné. První se stal v roce 1875 v průběhu kanonické vizitace, kdy dvě sestry, snad v dobrém úmyslu, ale nerozumným způsobem referovaly arcibiskupovi, který byl do této diecéze právě jmenován, různé skutečnosti týkající se setry M. Marty, které se jim zdály nevysvětlitelné a pro jejich klášter nepřístojné. Biskup, místo aby si objasnil spolu s představenou, o co se jedná, myslel, že zadostučiní těmto dvěma sestrám, jednal se sestrou M. Martou tvrdým způsobem a zakázaljí jí každodenní svaté přijímání. Incident byl nakonec uzavřen na zásah zpovědníka kanovníka Bourbiera, který znal podstatu, ale tato zkouška byla pro sestru i pro představenou velice tvrdá.
V roce 1870 se naopak stalo, že když se zpovídala u „mimořádného“ zpovědníka a naznačila mu svůj vnitřní stav, který byl jistě zcela mimořádný, vyvolala u něho zděšení a zpovědník jí odpověděl, že s největší pravděpodobností podlehla ďábelskému mámení. Ubohá sestra, která se často obávala, zda její mimořádné projevy nejsou dílo ďábla, upadla do stavu naprostého zhroucení, ze kterého ji pomohl svatý František Saleský, který se jí zjevil, utišil ji a vysvětlil jí skutečný stav její duše.
Nicméně nejčastější zkoušky, které musela snášet, byla pokušení ďábla, který zneužíval její naivnosti a prostoty. Namlouval jí, že bude zatracena, protože nezachovává celou řeholi a dává sestrám špatný příklad; že je podvedena a podvádí představené, které to prý dobře vědí, ale jen předstírají, že jí věří; že v pyšném domnění, že je svatá, dopouští se stejných hříchů jako pyšní andělé a půjde do pekla spolu s nimi. Podněcoval ji proti představené a namlouval jí: „Matka byla k tobě příliš přísná, vyžádej si odpočinek.“ Pokoušel ji také proti víře a říkal jí: „K čemu ti jsou tvoje přijímání? Bůh není.“ „K čemu jsou ti modlitby k Bohu, který neexistuje?“
Sestra M. Marta mohla odolávat v tolika vnitřních bojích díky své velké víře a pomoci Ježíše, který zasahoval v nejtěžších zkouškách a podporoval ji v její slabosti.
Pán pak dopustil jinou strašnou a snad nejtěžší zkoušku pro ty, které miluje: svou nepřítomnost. Tato opuštěnost ze strany Ježíše, na jehož přítomnost, jak jsme viděli, byla zvyklá od prvních let svého života, uvrhla sestru M. Martu do stavu bezútěšnosti a zdálo se jí, jako by byla pro klášter zcela ztracena. V srpnu 1869 jí Pán nedopřál, aby ho viděla ani cítila po celý týden,a připravil jí tak nepopsatelná muka; když se nakonec vrátil, řekl jí: Na kříži ve vrcholu utrpení jsem byl sám. To je důvod, proč jsem chtěl, abys zakusila, co to znamená takto trpět.
Jindy, když ji nechal bez odpovědi na její prosby po několik dní, opakoval jí: Touto svou nepřítomností jsem v tobě všechno očistil... Pamatuj si, že v Getsmanské zahradě jsem byl od všech opuštěn...
Zvláštní milosti
Za tuto její velkou lásku k Bohu a bližnímu ji Bůh odměňoval mimořádnými milostmi. Kromě těch, o kterých jsme již mluvili, je to také milost číst v budoucnosti. Ačkoliv vůbec neměla možnost sledovat světské události, poznala vítězství papežských oddílů u Mentany (její představená se o něm dověděla až několik dnů poté v hovorně). Sestra M. Marta to připisovala oběti svatých Ran.
Předpověděla smrt Pia IX., jehož duše se jí zjevila po nějaké době, aby jí poděkovala, že její modlitby jí otevřely brány ráje. Předpověděla masakry spáchané na kněžích a řeholnících ve Francii během války r. 1878a horory komuny a ujistila, že do Savojska toto pronásledování nezasáhne.
Protože se zvláště obětovala za komunitu, učinila také překvapující předpovědi, které představené přímo ohromovaly. Jedna z nich napsala: „Jednoho dne jsme byly přesvědčeny, že jedna novicka by měla praktikovat tři zvláštní body, ale protože jsme neměly ještě odvahu říci jí onen třetí, sdělily jsme jí jen dva. Ráno poté přišla naše privilegovaná sestra s velkou pokorou a vytkla nám toto opomenutí: »Moje matko, náš Pán říká, že pro duši sestry N. je nutné, aby aplikovala tři body.« Představená zůstala překvapená.“
Někdy se zdálo, že čte v lidském svědomí. Přinášela od Dobrého Učitele, jak říkala, rady, které se týkaly vnitřních záležitostí některých sester. Když je pak představená aplikovala v rozhovorech se sestrami, slyšela o nich často odpověď: „Matko, zdá se mi, jako by Pán četl v mé duši.“ Někdy to byla sama duše představené, která se stala pro sestru M. Martu jakoby průzračnou, a říkala: „Učitel mi řekl, abych se za vás modlila, protože se nacházíte v této duchovní situaci.“ Nebo: „Moje matko, jste překvapená touto věcí... Náš Pán říká, že není spokojen.“ A vždy odpovídalo pravdě to, co řekla.
Protože představená se se svým nitrem nikomu nesvěřila, musela uznat, že se jedná o nadpřirozená vnuknutí.
Takové fenomény se prokázly mnohokrát. Sestra M. Marta předpovídala osudy sester nebo chovanek, které onemocněly, a představené byly upozorněny na jejich blízkou smrt. Zvykly si ptát se jí, když se některá nacházela v nebezpečí, a to i tehdy, když zaměstnání sestry M. Marty jí neumožňovalo sledovat nemocnou a umírající, ani vývoj jejího stavu, ale nikdy se nezmýlila v předpovědi jejího osudu. Ředitelka ústavu se svěřila jedné sestře: „Pokaždé, když jsem projevila starosti o některou nemocnou, sestra M. Marta mi řekla, jaký bude průběh její nemoci, a nikdy se nezmýlila.“ Měla jasné vidění smrti jisté 25leté sestry Klaudíny, mnišky tohoto kláštera. V noci v září 1870 přebývala jak obvykle před Nejsvětější svátostí, viděla ji, jak bíle oděná nehybně stojí na oltáři a září krásou, obklopená blaženými duchy, a Ježíš jí řekl: „Nyní již nezemře.“ Krátce nato onemocněla a 20. května zemřela.
V roce 1878 jí byla překvapujícím způsobem oznámena smrt jejího mladšího bratra, který se jí zjevil a řekl jí, že šel přímo do ráje. Rok nato měla vidění smrti svého otce, pro kterou, jak řekla představené, prožila velkou bolest, při které jí bylo posilou, když duše zesnulého přišla a řekla jí: „Jsem šťastný, jsem obtížen zásluhami a bohatstvím svatých Ran Pána Ježíše.“
Po smrti dvou matek představených, které byly důvěrnicemi jejích tajemství, i když byla mlčenlivá a ponořená do skrytého života, přicházela k novým představeným, když jim měla sdělit, co jí Pán uložil. Pak se vracela a vůbec se nezajímala, zda tomu představené věnovaly pozornost, nebo ne. Po její smrti slyšely sestry často projevy lítosti představených, že se častěji neptaly této sestry, kterou si Pán tak oblíbil. Jistě to byl Boží plán, držet ji pokud možno skrytou a nepoznanou.
Její extáze
Po celý život od dětství se sestra M. Marta těšila z přítomnosti a společnosti nadpřirozených bytostí, které ji nicméně nevyrušovaly v její normální práci a každodenních zaměstnáních. V určitých chvílích života měla skutečné extáze. Byla to především zjevení našeho Pána ve stavu mimořádné slávy.
Stávalo se jí, že byla zcela pohroužena do Boha a zbavena vnějších smyslů. To samozřejmě probouzelo zvědavost a zájem o její osobu. Otázka, kterou jí sestry kladly s velkou naléhavostí, byla: „Viděla jste božského Učitele vlastním tělesným zrakem?“ Jedna její družka z noviciátu vyprávěla:
„Zakazovala nám ptát se na to, ale jednou jsem to nevydržela a zeptala jsem se jí: »Vaše láska vidí našeho Pána, že?« Odpověděla mi: »Nevidím ho, ale jako bych ho viděla.«“
Nicméně když čteme rukopisy a zprávy o nadpřirozených jevech, nacházíme zde velmi jasné výrazy. Někdy zde stojí: „Viděla jsem Ho zrakem duše.“ Jindy:„Tentokrát jsem ho viděla tělesným zrakem.“
Některé sestry, které nemohly pochopit, jak je možné, že tak dlouho leží bez pohybu, bez dechu, jako mrtvá, chtěly provést zkoušky podobné jako v Lurdech na Bernadetě Soubirousové: jednoho dne přiložily k její ruce hořící svíci tak blízko, žeji spálila, ale neprojevila žádné znamení bolesti. Jindy ji sestra hluboce bodla jehlou, ale opět zůstala necitelná.
Představená matka Františka Bretonová brala často do svých rukou ruce sestry M. Marty a jednou prohlásila: „Její ruce měly v sobě něco nehmotného, jejich dotyk budil úctu a dojímal duši hlubokým pocitem nadpřirozena; bylo to jako kontakt s jiným životem.“
V tomto stavu extáze se ocitla mnohokrát; během prázdnin v ústavě nebo v době odpoledního odpočinku bývala nadále v chóru, klečela bez pohybu a pokračovala v díkůčinění po svatém přijímání. Několikrát spadla na zem jako v bezvědomí a vrátila se k sobě po několika hodinách, jako by se probudila z hlubokého spánku. Jednoho dne ji přenesly sestry na lůžko a zůstala 48 hodin v bezvědomí, ale její obličej byl zbarvený a měl nebeský výraz. Když se probrala, i když byla ještě slabá, hned se věnovala své práci, ačkoliv nic nejedla a nepila. Jednou, když měla nést kříž při procesí a byla právě po extázi a cítila se slabá, chtěla svěřit kříž jiné sestře, ale Ježíš jí řekl: Jak ti mám říkat „moje snoubenko“, když mě dáváš nést jiné sestře poté, co jsem ti právě prokázal takovou milost?
Síly se jí vrátily a ona absolvovala bez námahy svůj úkol. Pouhé slovo „poslušnost“ ji vždy rychle vracelo k sobě: ihned se zvedla a čilá šla vykonat, co jí bylo uloženo.
Její duchovní pomocnice se jí zeptala: „Moje sestro, jak to, že Ježíš vás drží celé dopoledne v chóru, zatímco jindy vás nechá odejít?“ Odpověděla: „Když nemám nic na práci, nevím jak, odevzdám se... A pak nic nevidím, čas neexistuje, jsme spolu, jsme šťastni.“
Touha po nebi
Jak běžela léta, sestra M. Marta žila více v nebi než na zemi, jejím programem bylo jít do nebe a otevřít je skrze svaté Rány. Obracela se k Pánu se vzdechy: „Co tím získáš, můj dobrý Ježíši, že mě necháváš ještě žít? ...Dobrý Mistře, vezmi si mne.“ Pán jí odpovídal, jako odpověděl apoštolům: Jdu, abych ti připravil místo. A ona čekala v odevzdanosti, nicméně posilována viděními, která jí snad poskytovala předchuť ráje. Slyšela od Ježíše slova: Země není ničím, moje dcero, celá země není ničím... Jen nebe je hodné tvé touhy... Pamatuj si, že patříš k velké rodině nebes, musíš své srdce umístit v nebi. Jednoho dne viděla odloučení duše od těla a Ježíš jí vysvětloval: Duše se vrací k Bohu, kterýj e jejím počátkem, tělo se vrací ke svému principu, k zemi. Toto tělo bude oslaveno při všeobecném zmrtvýchvstání silou zásluh svatého lidstva a Ježíše Krista. Pak je probudím svou všemohoucností a duše budou šťastné, že sdílí blaženost s neoddělitelnými druhy svého ubohého pozemského života... Příliš málo oslavujete den své smrti! Je to den, kdy budete sklízet, co jste zaseli.
Poznamenejme, že slova tohoto druhu, stejně jako mnohá jiná, nemohla být v žádném případě plodem mentality a duchovní úrovně pokorné služebné a negramotné sestry. Sestra M. Marta zcela jistě již zde na zemi předem zakoušela radosti a jas nebes.
V rukopisech je poznamenáno: „Ona je stále uchvácena pohledem na nesmírnou krásu...pohledem na nesmírná dobra, jakým se těší vyvolení... Má svým způsobem účast na jejich radosti... Její duše opravdu zakouší částečku nebeských radostí... je jimi zahrnuta, ale jen mlčí tváří v tvář takovým zázrakům; jen její zářící tvář mluví místo ní a prozrazuje nevýslovnou radost, kterou na zemi nic nemůže vyjádřit.“
Ve zprávě z 27. února 1873 čteme, že po zjevení Ježíše ve společnosti duší panen, které jmenoval jménem, viděla trůn Panny Marie. Své oči nemohla pozvednout výše než k jejím nohám, ale viděla takovou krásu, že nenacházela slov, aby ji popsala. Není proto divu, že setrvávání zde na světě pro ni znamenalo opravdové mučednictví a že toužila připojit se ke svatým v nebi.
Zdá se, že o posledních Vánocích, které strávila zde na zemi, ji Ježíš upozornil na blížící se smrt a utrpení, které ji ještě čeká. Jedna sestra, která jí byla v chóru nablízku, slyšela, jak říká: „Ó můj Ježíši, to ne!... Všechno, jen to ne!...“ Tato věta byla vykládána v tom smyslu, že jí byla oznámena Boží nepřítomnost v poslední době života. Jen tato eventualita mohla vyvolat žádost trpitelky, která se nevyhýbala žádnému utrpení, žádnému umrtvování a žádné oběti, ale která se celý život radovala z jeho přítomnosti. Od toho dne - říkají sestry - byla zahalena do velkého smutku, který ji již neopustil.
Poslední léta
Řekli jsme již, že po smrti představených, kterým se svěřovala, žila ve stále větším ústraní. Na její žádost jí Pán dopřál, že pro spásu některých duší zůstaly zamlčeny mnohé mimořádné milosti, jimiž byla zahrnována, a její skrytost byla stále více neproniknutelná. Pán dopustil, že nové představené neměly úplný obraz o milostech, jimž se těšila dříve i nyní. Poslední představená, sestra M. Alessia Blanc, pro své skrupulózní svědomí odevzdala po smrti matky Terezie
Revelové rukopisy opatovi Calogne, novému zpovědníkovi kláštera, u kterého pak zůstaly až do smrti sestry M. Marty.
V posledním období jejího života se neprojevovalo navenek nic z toho, co mimořádného uvnitř prožívala, s výjimkou dlouhých hodin, kdy setrvávala nehybně a bez citu jako v extázi před Nejsvětější svátostí. Ve stručném Výtahu se hovoří o jediné příhodě, kterou zapsala matka Jana Bretonová, která ji doprovázela při posledních dnech jejího života až k smrti.T ato matka brzy po svém prvním zvolení prožívala vnitřní utrpení, protože se necítila hodna splnit náročné úkoly svého úřadu. Sestra M. Marta k ní přišla s velkou úctou a pokorou a řekla: „Dobrý Bůh říká, že může učinit dobrou představenou i ze suchého dřeva.“ A představená napsala: „Nemohly jsme se nepousmát nad tímto neočekávaným povzbuzením, které však přišlo vhod, a obdivovaly jsme dokonalou prostotu, s jakou je předložila.“
Život sestry M. Marty plynul mezi ustavičnou modlitbou, prací a umrtvováním v dokonalé skrytosti. Když se jí sestry ptaly, zda nezná nějaké záměry Prozřetelnosti s jejich klášterem, odpovídala: „On už neříká nic...“ Říkala to i představené v rozhovorech až do posledních dnů svého života, a aby dala najevo, že to nezávisí od ní, prohlásila: „Já jsem splnila svůj úkol.“
Velkou bolestí bylo pro ni uzavření ústavu v roce 1904. Čtyřicet let zde pracovala pro dobro „našich dětí“, kterým dala sebe samu a které jí nyní scházely. Pracovala stále mnoho pro komunitu, a to i přes rozmáhající se nemoci, a Pán žehnal všemu tomu, co vykonávala. Jahodníky stále výjimečně plodily a jahody sestry M. Marty byly velmi ceněny. Spřízněné osoby, které je získaly, nacházely v nich vybranou „vůni lesa“. Již ve čtyři hodiny ráno byla na nohou, které byly velmi oteklé, sbírala plody a odevzdávala jich ekonomce velké množství. Kdo ví, zda je Ježíšek stále sbíral spolu s ní. Když bylo v roce 1906 velké sucho, říkala smutně: „Dobrý Bůh není s námi lidmi spokojen... je dobrý, ale urazili jsme ho... Prosím ho, aby nám odpustil, ale to nestačí... Bylo by třeba, aby ho prosili všichni.“ A skutečně, její život byla ustavičná modlitba. I v nejpokročilejším věku konala křížovou cestu s rukama zkříženýma na prsou a obětovala svaté Rány za spásu světa.
Smrt
Sil stále více ubývalo, bolesti rostly a byla umístěna na ošetřovnu. Doktor konstatoval ledvinovou chorobu s těžkými komplikacemi. Sestra cítila blízkou smrt a požádala o svátosti umírajících, ale měla ještě vystoupit na bolestnou Kalvárii: měsíce velkého utrpení, kdy Pán připojil k fyzické bolesti morální utrpení ze svého umučení.
Otoky na celém těle neumožňovaly vhodnou polohu, takže v posledním období musela ležet na jednoduchém slamníku, a léky, které jí podávali, zvětšovaly její bolesti. Zdálo se, že je obětí vnitřní opuštěnosti, která se prohlubovala. Stala se mlčenlivou a upadala do zvláštní ospalosti.
Poslední tři dny byly drásající, říkala bez ustání: „Moje Všechno... Moje Všechno, přijď! Přijď, přijď, ale rychle!“ Noc ze středy na čtvrtek 21. března byla strašná. Volala až do rána: „Moje Matko, pomoz mi... Pomoz mi!“ Kolem osmé hodiny večer bylo její poslední vydechnutí tak klidné, že nikdo nezpozoroval její smrt. Její rysy se uvolnily, nabyly výrazu důstojnosti a vznešenosti, jakou za života nikdy neprojevovala, v její tváři se objevila mimořádná podoba mladosti. Protože již několik let bylo zakázáno pochovávat sestry na jejich malém hřbitově, byla uložena na městském hřbitově, kde zůstala deset let. Nyní odpočívá v kapli Panny Marie Bolestné v klášteře v Chambéry.
Teprve po její smrti, jak jsme již řekli, přešly rukopisy o jejích mimořádných milostech z rukou zpovědníka do rukou matky Jany Františky Bretonové. Sotva otevřela první stránky, pochopila nesmírnou hodnotu a zatoužila rozšířit duchovní bohatství v nich obsažené. Podle obyčeje svatých zakladatelů byl zpracován Výtah o životě a ctnostech zesnulé a odeslán různým řádovým klášterům s žádostí o modlitby za její oslavení. Nicméně ještě 15 let ležel stín nad jejím životem a provázel ho, dokud krátký životopis nezveřejnil úctu k svatým Ranám, která byla svěřena pokorné pomocné sestře, aby ji šířila.
V roce 1915 se představeným v klášteře v Chambéry stal kanovník Maillet, velmi významný teolog s pozitivní duchem, který sestru Marii Martu znal. Když přečetl Výtah a rukopisy, prohlásil: „Všechno je v plném souladu s učením Církve, nenašel jsem zde nic, co by bylo v rozporu.“ Přesvědčil komunitu, aby šířila zprávu o těchto milostech. Protože věci přál i biskup Mons. Castellano, byla vytištěna malá knížka, která se rychle rozšířila po celé Itálii. Je to až nevysvětlitelné, že něco podobného se nestalo ihned po smrti.
Závěr
První otázka, která nás napadne, když známe život sestry Marie Marty, je: Jak je možné, že řeholnice tak výjimečná, tak omilostněná od Boha od prvních let svého života nebeskými viděními a mimořádnými milostmi, která vedla život modlitby, obětí, práce a úplného sebezapření, není dosud povýšena k úctě oltáře?
Není snadné na to odpovědět. První důvod by mohl být ten, že svatý František Saleský a svatá Jana Františka de Chantal při zakládání řádu Navštívení, který měl jako přední charismata pokoru, skrytost a hluboké ponížení, žádali Boha, aby tyto přednosti zůstaly u řeholnic zachovány i po jejich smrti.
Případ svaté Markéty Marie Alacoque v 17. století a naposled sester mučednic španělské revoluce v roce 1936 jsou výjimkami, které potvrzují pravidlo. Mnoho matek a sester tohoto řádu žilo a zemřelo v pověsti svatosti, ale nebyl zahájen proces jejich blahořečení.
Bylo by možno také namítnout, že Církev vyzvedává postavy, které jsou vzorem pro vzdělání lidstva v určitém období, ale ne vždy stupeň ctností a zásluh duše odpovídá oslavě, která se uskutečňuje na zemi. Některá skrytá mučednictví lásky nepochybně platí v Božích očích více než velkolepé mimořádné fenomény, které Bůh sesílá podle svého záměru. Z tohoto pohledu musíme v životě M. Marty vidět Boží záměry, které zůstávají nevyzpytatelné.
Nebe jí svěřilo „drahocenný úkol“. Pán jí řekl nedlouho po jejím vstupu do kláštera: Tvoje poslání je, abys mě učinila známým a milovaným v budoucnosti... Jednoho dne zjevím všechny tyto věci a budou zjevné všechny milosti, které ověnčily tebe tak ubohou...Uběhne mnoho času, než se rozšíří úcta k mým svatým Ranám, ale je třeba čekat vytrvale a s trpělivostí.
Jednoho dne r. 1868, když dlela před Nejsvětější svátostí, viděla sebe oděnou zvláštním přebohatým šatem a přicházelo velmi mnoho osob, aby si kousek ustřihly. Svěřila představené: „Nepochopila jsem, co mi tím chtěl Pán vlastně říct.“ Nyní to chápeme velmi dobře: ona je obětí určenou přimlouvat se, aby se úcta ke svatým Ranám rozšířila všude pro spásu duší. Sestře M. Martě nebylo dáno spatřit tento rozvoj, měla pouze tu útěchu, že viděla, jak je zavedena, třeba s mnoha těžkostmi ze strany představených a komunity, kde starší sestry nerady viděly novou modlitbu, kterou zavádí pomocná sestra.
Tehdy ji Pán povzbuzoval: Moje dcero, Boží milosti nejsou rozdávány bez toho, aby nacházely překážky... Dávní proroci byli povoláni, aby říkali a stále znovu oznamovali to, co Bůh chce... I ty budeš mít takový kříž. Na druhé straně díky mlčení sestry M. Marty nevíme, jaké byly poslední dohody a záměry mezi ní a Ježíšem. Je jisté, že po její smrti se o ní nemluvilo tak, jak bychom očekávali, ale úcta ke svatým Ranám se rozšířila mimořádným způsobem, mohli bychom říct spontánně, i když vždy uprostřed překážek a těžkostí.
Nejdříve se rozšířila ve všech klášterech Navštívení a pak se z nich rozlila do celého světa.Téměř všude se rozšířila knížečka Svaté Rány spolu s růžencem milosrdenství. Ze všech míst světa stoupají k nebi prosby k „Prameni spásy“ a odevšad přicházejí četné hlasy vděčnosti za přijaté milosti z této svaté pobožnosti: milosti osvícení, síly snášet kříže, obrácení a uzdravení.
Těší nás pomyšlení, že to všechno přispívá k blaženosti, jaké se sestra M. Marta těší v nebi po boku Ježíše, který dávno před její smrtí jí dal spatřit, co je pro ni připraveno u jeho trůnu.
(Z časopisu Světlo 40/2011, Překlad -lš-)
Páter Pio: „Musíme očistec vyprázdniť našimi modlitbami!“ VIDEO 8 MINUT
KORUNKA K RANÁM KRISTOVÝM:
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Bože, shlédni a pomoz. Pane, pospěš mi na pomoc.
Sláva Otci...
Ježíši, božský Vykupiteli, měj slitování s námi a s celým světem. Amen. Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem. Amen.
Milost a milosrdenství, můj Bože, pokryj nás v přítomných nebezpečích svou nejdražší krví. Amen. Věčný Otče, prokaž nám milosrdenství pro krev Ježíše Krista, svého jediného Syna, úpěnlivě tě prosíme, buď k nám milosrdný. Amen. Věřím v Boha, Otce všemohoucího....
Na malých zrnech: Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy tvých svatých Ran.
1. Vyslyším všechno, o co prosí se vzýváním mých svatých Ran. Je třeba šířit jejich úctu.
2. Tato modlitba opravdu nepochází ze země, ale z nebe...a může obdržet všechno.
3. Moje svaté Rány podpírají svět... Žádej Mě, abys je vytrvale milovala, protože jsou zdrojem všech milostí. Je třeba je vzývat často, přivádět k nim bližní a vtisknout tuto úctu duším.
4. Když musíte snášet nějaké utrpení, vložte je pohotově do mých svatých Ran, a budou oslazena.
5. U lůžka nemocných je třeba často opakovat: „Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro tvé svaté Rány.“ Tato modlitba uzdravuje duši i tělo.
6. Hříšník, který řekne: „Věčný Otče, obětuji Rány našeho Pána Ježíše Krista na uzdravení ran našich duší“, obdrží obrácení. Moje Rány zahojí vaše rány.
7. Duše, která vzývá mé svaté Rány, nezahyne. Rány jí dají pravý život.
8. Při každém slovu, které pronesete v korunce Milosrdenství, sešlu kapku své Krve na duši hříšníka.
9. Duši, která uctívala mé svaté Rány a obětovala je věčnému Otci za duše v očistci, bude při smrti doprovázet nejsvětější Panna a andělé a můj Otec, zářící slávou, jí udělí korunu.
10. Svaté Rány jsou poklad pokladů pro duše v očistci.
11. Úcta k mým svatým Ranám je lékem pro tuto dobu nepravosti.
12. Z mých Ran vycházejí plody svatosti. V rozjímání o nich naleznete vždy novou stravu pro lásku.
13. Moje dcero, když ponoříš všechno své jednání do mých svatých Ran, nabudou na ceně, vaše nejmenší úkony pokryté mou Krví uspokojí mé Srdce.
(Pramen: Preghiere per la famiglia Překlad -lš-)
RŮŽENEC K UCTĚNÍ SLZ PANNY MARIE:
