Bůh může všechno odpustit
Bůh může všechno odpustit!
Ať jsi prožil jakkoli veliké hříchy do dnešního dne, Bůh ti může všechno odpustit. Protože co udělal pro mne, může udělat pro každého z vás!
Je mi dvacet sedm let a již deset let jsem v komunitě Blahoslavenství. Pocházím z katolické rodiny. Byla jsem u prvního svatého přijímání, u zpovědi, u biřmování a všichni si mysleli, že s Bohem mám všechno v pořádku. Pro mne byl Bůh ten, kdo stvořil svět a to bylo všechno
Když jsem se dostala do období adolescence, zanechala jsem všeho, co se dá nazvat praktikování víry. Mojí jedinou záchranou byl sport. Sportovala jsem tři až čtyři hodiny denně. Chtěla jsem, aby se stal mou profesí, žila jsem jen pro to. A to mne vzdálilo od Pána. Říkám to kvůli sportovcům. protože tréninky obyčejně připadají na neděli a neděle je den Páně.
V období adolescence jsem prožila životní krizi. Nejdříve jsem zpřetrhala všechny vztahy se svými rodiči. Vše jsem odmítala cokoli mi chtěli dát, a přirozeně všechnu lásku a city, které mi věnovali, i když mi přáli jen lásku a dobro. Měla jsem rodiče, kteří byli křesťané, matka chodila často do kostela a já jsem stejně všechno odmítala.
Ve mně byla strašná touha, abych byla milována a abych milovala. To přání je v každém z nás. Protože povolání každého člověka a zvláště každé ženy, je milovat a být milován. Jestli vám chybí jedno nebo druhé, když nemilujete, nebo se necítíte být milováni, je ve vás neštěstí, prázdnota, kterou začnete naplňovat. A já jsem v sobě posiťovala ten nedostatek, protože jsem se cítila být nemilovaná.
Hledala jsem lásku všude. A tak jsem ji začala hledat i v alkoholu i v drogách. A to byl tobogán, který vedl stále níž. Protože mým jediným cílem byl sport, bylo těžké žít tyto dvě věci současně.
Tak to, co bylo cílem mého života, úplně padlo. Ptala jsem se sama sebe: Jaký je smysl tvého života? Proč jsi vlastně na světě? Což nemáš i ty právo na štěstí. Přála jsem si zemřít. Byla jsem rozpolcená. Jako když mě někdo táhne k smrti, ale bylo ve mně ještě něco jiného, co mi říkalo:: Musíš žít a musíš bojovat!
Hledala jsem někoho. Když je člověk adolescent, musí mít někoho, na koho se může obrátit, komu se může svěřit. A proto říkám, že je důležité, když někoho hledáte, komu byste se svěřili, prosím vás, nechoďte ke komukoliv! Já jsem všechnu svou důvěru dala jedné osobě, která využila moji slabost, která ve mně vycítila nějakou citovou závislost, a tak jsem poznala svět homosexuality.
Bylo mi tenkrát teprve patnáct a půl roku. Byla to pro mne zkáza. Každé ráno, když jsem se podívala do zrcadla, nemohla jsem se ani vidět! Měla jsem jen jediné přání, a to zemřít! To bylo skutečně dno dna. A tak jsem žila rok, rok a půl.
Něco ve mně mi říkalo: To není možné. Nebyla jsi stvořena, abys takhle žila!
Měla jsem mámu, která se za mne modlila. To jsem věděla. Modlitba má velkou sílu. Ona prosila karmelitánky, piaristky, aby se za mne modlili, kontemplativní řády. Ona je žádala, aby se za mne sloužily i mše svaté. A tak, když mi bylo sedmnáct a půl roku, navrhla mi, abych se zůčastnila jednoho festivalu mládeže. Dovedla mne do domu komunity Blahoslavenství. Tenkrát jsem měla milost oslepení, protože jsem už tři roky odpovídala na všechno jen "NE", a tenkrát jsem prvně řekla ANO.
Myslela jsem, že jde o nějaké shromáždění hippies. Všimla jsem si na pozvánce jen jednoho: Vezměte s sebou své hudební nástroje. Kdybych byla viděla, že si mám vzít Bibli, jistě bych tam nešla. A tak jsem se dostala na festival mládeže.
Když jsem tam přišla, byla jsem fyzicky bez života, nebylo na mně nic k zamilování. A přitom první sestra, která mne přijímala, mne objala, jako bych byla její dítě. Poprvé v životě jsem pocítila, že mne milují svobodně. Ne proto, že jsem měla peníze a že jsem měla drogy v kapse. Cítila jsem, že mne milují takovou, jaká jsem byla - s mým hříchem. To mne úplně obrátilo. Říkala jsem si: tak přece bůže být člověk milován bezpodmínečně, ne kvůli něčemu. Později mi bylo hůř, když jsem pchopila, kam jsem přišla, když jsem viděla, že jsem někde, kde se žije skoro jako v klášteře. Kromě toho jsem viděla, že o kousek dál je diskoklub.
V té době to bylo veliké pokušení pro mladé. A tam to nebyl žádný velký festival. Já byla jediná, kdo uměl hrát na kytaru, a toho si brzo všimli. Sestra, která se starala o zpěv, mi řekla, že když umím hrát na kytaru, musím hrát po celou dobu. Hrála jsem při přednáškách, při mši. Mohu vám říci, že jsem toho měla nad hlavu. Ale něco z toho, co jsem slyšela mne oslovilo. Stále říkali: Bůh je láska. Ježíš tě miluje..Věřte mi, to jsem slyšela mockrát, ale vždycky ve mně byla nějaká vzpoura. Jak mi mohou říkat, že mě Bůh miluje, když každý den prožívám peklo. Bylo to pro mne velmi těžké. Do samého konce setkání mladých ve mně ta vzpoura byla. Nakonec navrhli, že se budou modlit za ty, kdo si to budou přát. Říkali, že modlitba bude trvat přibližně tři hodiny, tak jsem radši šla opačným směrem, než byla kaple. Naneštěstí jsem potkala tu sestru, která se zabývala hudbou, a ta mi hned řekla:"Jak se budeme modlit za mladé, ty musíš při tom hrát na kytaru, tak přijď." Tak jsem to tedy dostala za úkol a šla jsem tam.
Když nastala chvíle modlitby nad mladými, řekla jsem si: Když už jsi tady, nemáš co ztratit. Věděla jsem, že zítra už festival končí a já se vrátím domů. Budu zase ve stejné situaci. Vrátím se ke všem svým problémům, ke svému peklu. ˇˇRekla jsem si, že něco se musí změnit. Možná se vyplatí hrát tu hru až do konce. Budu se tedy modlit a nechám je, aby se modlili nade mnou.
Při té příležitosti nám řekli, že se můžeme vyzpovídat. A já si řekla: Musím si nejdříve udělat pořádek. Šla jsem tedy k jednomu knězi, ale nevěděla jsem, jak mu to všechno vypovím. V tolika věcech jsem byla podvedená, tolik ran jsem v sobě měla, že jsem nemohla najít slova, abych to vyjádřila. A ten kněz první, co mi řekl, bylo:"Jsou v tobě místa, která jsou příliš zraněná, ty je nemůžeš ani vyslovit. Dobře, já se budu za tebe modlit a ty to nejdříve řekni Pánu. Až to budeš schopná říci knězi, bude to lepší, ale uvědom si, že už dnes ti Pán odpustil."
To pro mne bylo již osvobození skrze tuto svátost. Já jsem šla říci bratřím a sestrám, aby se za mne modlili. Myslela jsem si, že nemusím nic říct, ale když jsem k nim přistoupila, sestra se mne hned zeptala:"Co žádáš od Pána?" Nevěděla jsem, co řeknu, ale pak jsem začala křičet a řekla jsem všechno, všechno:"Bože, jestli jsi, jak říkají, dej se mi poznat! Jestli jsi Láska, jak říkají, chci to poznat! Jestli jsi Bůh milosrdenství, jak mi říkají, dej mi to poznat, chci to pocítit!" A pak se bratr a sestra nade mnou modlili.
Netrvalo to dlouho - asi dvě nebo tři minuty. Já jsem se vrátila na svoje místo, začala jsem plakat, vzlykala jsem, fyzicky jsem se zhroutila. Všechno to těžké, co jsem nosila ty celé roky, všechny ty masky, které jsem nosila, jako by to puklo, všechno to ze mne spadlo v jediném okamžiku, plakala jsem tak, že jsem ani nevnímala, že modlitba skončila. Cítila jsem se jako nějaká hráz, za níž stála stará špinavá voda pokrytá množstvím nánosů, a jako když tu hráz náhle někdo otevře, stará špinavá voda vyteče a přiteče nová, čistá, úplně průzračná voda. A v jednom okamžiku jsem pocítila Boží přítomnost. Mohla jsem se rukou dotknout Jeho dobroty, Jeho milosrdenství, jako by mně Bůh všechno odpustil, jako když už zapoměl na moji minulost. A všechna něha, všechna láska, jakoby zaplavila svět!
Konečně jsem ji našla!!!
Boží něha je konkrétní, to není nějaká abstrakce. Boží láska je konkrétní a Boží milosrdenství je konkrétní! Já jsem to prožila, dotkla jsem se toho svojí rukou a věděla jsem, že mne Pán už nikdy neopustí. Slyšela jsem, jako by mi řekl:"Nikdy, nikdy tě neopustím."
A mohu vám říci: od toho dne do dnes, i když přirozeně, život v komunitě není vždycky nejrůžovější, ale já vás ujišťuji, ta láska Boží a to štěstí mne neopustilo ani na jediný okamžik!
Jela jsem domů a musela jsem velmi radikálně a rychle změnit můj život. Za čtyři dny jsem se vrátila a zůstala jsem v komunitě natrvalo...
Vždy prožívejte lásku Boží. Jestli myslíte na něco jiného, někde v hloubi vaší bytosti chybí něco podstatného. A proto vás prosím, odevzdejte se jedině Pánu. Jestli se potřebujete na někoho vázat, pak jenom na Něho a na nikoho jiného! Amen
Sestra Jael z komunity Blahoslavenství.
Matka Tereza z Kalkaty:"Musíš se k Bohu přiblížit jako malé dítě. Dítě bez obtíží, prostými slovy, která jsou tak výmluvná, říká, co cítí. Co dává rozmluva s Bohem? Takovou Boží blízkost, že je těžké si to představit. Aby modlitba přinášela ovoce, musí tryskat ze srdce a dotýkat se Božího Srdce."
