Nektar pro duši

Zpět k Bohu.
Karel Přiznal a Petr Karát byli kamarádi od malička. Hráli si společně na písku, seděli spolu v jedné lavici, ministrovali spolu v kostele. Poslední společnou věcí bylo jejich první přijímání. V roce 1918 jim bylo jedenáct let a právě v tom roce se rozdělili.
  Jejich tatínkově se vrátili zdrávi z první světové války a po ní nastal rozkol. Tatínek Antonín Přiznal se klonil ke straně, která zastávala názor, že člověk byl od Boha obdařen svobodnou vůlí, a proto je sám vinen všemi válkami. Války vznikají ze zlořádů jako je hněv, závist, nenávist a touha po moci a po podrobení si druhého, říkal si otec Přiznal a snažil se proti tomu něco dělat
Když se vrátil z války Tomáš Karát, tvrdil, že kdyby byl Bůh, tak by nemohl dopustit, aby ve válce byly vražděny miliony nevinných lidí. A tak se podle těchto rozdílných názorů řídily obě rodiny.
V roce 1922 propagoval Tomáš Karát jako starosta Sokola heslo:"Pryč od Říma!", a to udělalo tečku za kamarádstvím Karla a Petra. Od té doby se kromě pozdravu nebavili.

Po druhé světové válce komunisté zlikvidovali jak Přiznalovým tak Karátovým hospodářství, a tatíci Antonín a Tomáš se stali členy JZD. Karel Přiznal se uchytil jako traktorista a jeho bývalý kamarád Petr odešel pracovat do kamenolomu v Břežanech, kde se lámal kámen a štěrk. Oba se oženili a shodou okolností si oba vzali manželky z dobrých věřících rodin.
U Přiznalů to bylo v pořádku, ale u Karátů musela nevěsta bojovat o to, aby mohla jít v neděli na mši svatou. Petr si vždycky našel práci, aby nemusel světit neděli. Po stálém přemlouvání začala Petrova manželka vynechávat nedělní bohoslužby, až přestala chodit nadobro. Prosadila však, že tři děti, které Petrovi porodila, nechal pokřtít, ale do náboženství jim chodit nedovolil, protože "by z nich faráři nadělali magory a ony by musely zapomenout, že mají v hlavě taky mozek". Petr měl dva chlapce a dceru.
 U Přiznalů se vrána zastavila pětkrát a donesla jim tři kluky a dvě děvčátka. Každé Přiznalovo děťátko bylo slavnostně pokřtěno na rozdíl od Karátových, kde to proběhlo spíš tajně než veřejně. Petr sice podepsal lejstro, že s tím souhlasí, ale o křtu šel do hospody, kde seděl tak dlouho dokud se kmotři a manželčiny rodiče nerozešli. Ani Petrovi rodiče se křtů nezůčastňovali, a v době, kdy se měly s celou rodinou slavit křtiny, odešli k příbuzným na návštěvu, aby tím demonstrovali, že s křtem svých vnuků nesouhlasí, a že dodržují neznabožství do posledního písmene.
U Přiznalů naopak dědoušek Antonín a babička Markéta zářili radostí i tehdy, když přišlo na svět i páté děťátko, a řádně to s rodinou oslavili. Děti cítily tu lásku rodičů i prarodičů a prožívaly šťastné dětství.
Když Přiznalovi děti dorostly, nemohli je dostat do školy, a tak se všichni tři chlapci šli učit řemeslu. Děvčata byla nadaná a tak se jedna dostala na zdravotnickou a druhá na ekonomickou školu. Karel se radoval, že s pomocí Boží dostanou jejich děvčata vzdělání a nebudou muset dřít v JZD. Sám na traktoru dost vydělával a jeho manželka, která pracovala u telat, na tom taky nebyla špatně, tak jim to vycházelo a byli z poctivého živobytí slušně živi.
Jinak bylo u Karátů, protože všechny tři dostal Petr do škol, přestože jim učení vůbec nešlo. Chlapci ze studií sběhli a zůstali u nádeničiny.
Jednou došel Petr Karát za bývalým kamarádem Karlem a chtěl, aby mu odvezl dříví z lesa, protože Karátovi dostali vysekávku a potřebovali ji přivézt traktorem domů. Karel byl ochotný pomoci a domluvili se. Ve smluvenou dobu Petr šupl ke Karlovi do traktoru a upalovali k Nošovickému lesu. Bavili se spolu jako dříve. Společně nadávali na komunisty a jejich přisluhovače, až došli na faráře a víru v Boha. Tu se Petr zeptal Karla, jestli ho ještě baví chodit do kostela, když to není k ničemu."Jak k ničemu?" odpověděl Karel. Když se začali mezi sebou o otázku náboženství škorpit, řekl Karel:"Podívej se, Petříčku, ty mě nepřesvědčíš o tom, že Bůh není a já tě zase nebudu přsvědčovat o tom, že je. Každý si necháme to své, v co věříme a obraťme list.
Dlouho leželo Karlovi v hlavě, že je Petr takový zabedněnec; rád chodívá Boží přírodou a přesto nepozná, že všechno je dílo Stvořitele, který to všechno vytvořil a všemu dal do vínku svoje zákony, podle kterých svět funguje  miliony let, a je to dobré. Rozešli se spolu jako kamarádi, jako by se mezi nimi nic nebylo přihodilo, protože myšlenka na jejich největšího společného nepřítele je jako antikomunisty spojovala a o věcech víry a nevíry raději pomlčeli a každý si ponechal svoje přesvědčení.
Oba došli do věku, kdy se chodí na odpočinek a práce se přenechává mladým. Karel pokračoval na traktoru dál, aby mohli vybavit svoje vnučky a vnuky. Ale slíbil, že déle jak do pětašedesáti nedělá.
Petr zas po zrušení lámání stavebního kamene začal dělat štěrk ve všech druzích: od písku a kaše přes jedničku, dvojku atd. až po veleštěrk a makadam. Zabudovali do země drtič a od něho vedl transportér na věž, kde se drť prosívala a roztříděný materiál padal do násypek.
Když se přestal těžit užitkový kámen, přijal Petr místo u tzv. tlamy, kam se sypal kámen po odstřelu. U sesypané stěny po denním odstřelu stál bagr, nakládal na dva dempry kamenitou masu a ty ji odvážely k tlamě, která pohlcovala všechno, co jí náklaďáky dovezly. Petr pracoval na střídačku s Janem Zemánkem. Jeho povinností bylo navádět dempry na tlamu a ukázat řidičům, kdy mají vypouštět. Pro případ, že se kameny v tlamě vzpříčily, měl Petr dlouhé pajcry a těmi je pomáhal oddělit od sebe, aby je mohla tlama sešrotovat. Stěny, po nichž se kameny sypaly k drtiči, byly kluzké jak sklo a Petrovi se již dvakrát stalo, že mu ujely nohy a on spadl dolů, ale protože byl kámen čerstvě nasypaný, snadno z tlamy vylezl ven.
 Stalo se to koncem září. Petr již druhým rokem přesluhoval. Vyměřili mu sice pěkný důchod, ale on se cítil ještě plný síly, a tak dělal dál. Sluníčko svítilo, Petr seděl na židli a čekal další dempr s kamenem. Když zaslechl, že drtič jede naprázdno, vzal ten nejdelší pajcr a snažil se propíchnout hromadu kamene vršícího se nad drtičem, který byl téměř prázdný. Stěží dosahoval až na dno tlamy, aby rozhodil vzpříčenou hromadu kamení. Jak se našponoval, ujely mu nohy po uježděném boku tlamy a najednou se ocitl na hromádce kamení v dosahu drtiče.
 S hrůzou očekával, že se sesype hromádka kamení, na kterém klečel, a on navždycky zmizí v jícnu drtiče! Stačí vteřinka a bude po Petru Karátovi; a budou ho hledat, kde že se ztratil? Zůstane po něm jen krvavý štěrk!
V poslední chvíli si vzpomněl, že ho jako malého maminka učívala spínat ručky a modlit se Otče náš... Zuby mu tak cvakaly, že sotva mohl mluvit, ale začal Otče náš.. a prosil Boha, aby mu pomohl.
 Nežli sjel do jícnu tlamy, spatřil, že po silnici jede poslední autobus, který končí v nedalekých Břežanech, a taky viděl paní Jurečkovou s vozíčkem, jak veze oběd pro pracovníky kamenolomu. Petr se domluvil s panem Vondráčkem, co jezdil na dempru, že prozatím skončí, a tak Vondráček zastavil u domku, kde se obědvalo a vešel dovnitř. Mezitím však dojel druhý řidič a bagrista Karel Pasoň. Původně chtěl řidič postavit plný dempr u domku a jít na oběd, ale něco ho pohánělo, aby ještě před obědem vysypal náklad, a tak začal couvat k tlamě. Bagrista vyskočil a dával řidiči znamení, aby mohl správně nacouvat. Moc se divil, že tam už Petr není, když odcházíval od tlamy poslední, protože vždycky čekal, až se kamení vymele. Drtič se musel pouštět prázdný, aby se mu nevylámaly zuby.
Druhý řidič dempru pan Holoubek nacouval a už sahal po páce, kterou se zvedala celá korba. Vtom bagrista zařval:"Stát!" Pan Holoubek se lekl, pustil páku a vyskočil z dempru. Bagrista mu ukazuje na hromádku kamení, na ktré klečel Petr a která mohla každou vteřinu zmizet i s Petrem v útrobách drtiče. S hrůzou pozorovali Petra modlícího se za svou záchranu.
 Holoubek se vzpamatoval, bleskově strhl lano ze stěny a hodil ho Petrovi. Když se zachytil, ucítil, jak se hromádka kamení hroutí a mizí v drtiči, a on zůstal viset jenom na provazu. Bagrista na něj hodil ještě druhé lano se smyčkou, aby ho zachytil za záda, protože měli strach, že se Petr v tom stavu šoku neudrží, a kdyby se pustil, zmizel by jim před očima v drtiči. Společně ho vytáhli nahoru, na pevnou zem.
Petr byl celý zelený a obsah jeho vnitřností za ním vyznačoval cestičku od tlamy až k domku. V šatně ze sebe všechno shodil a jeden ze spolupracovníků ho osprchoval a oblékl do šatů, v nichž přišel do práce. Mistr ho poslal domů.
 Petr si ani oběd nevzal, pomaličku kráčel přes Zlonín domů do Krušic. Cestou přemýšlel, jak se to stalo, že mu bylo pomoženo přesně ve chvíli, kdy se kamení, na kterém klečel, zřítilo do drtiče. Byla to náhoda? Anebo pomoc od Boha? Náhodu zavrhl, protože scházel zlomek vteřiny a byl z něho guláš. Bagrista, když uviděl Petra na hromádce kamení, ihned drtič vypnul, jenomže setrváky se zastavují dlouho, a tak ani zastavení by nepomohlo a bylo by po Petrovi!
STOPROCENTNÉ UVÉŔIL, ŹE MU POMOHL TEN, KTERÉHO PROSIL O POMOC! Jednou mu Karel řekl, že Bůh pomáhá těm, kteří se na něho s důvěrou obracejí, a on se na Boha s důvěrou obrátil a bylo mu pomoženo.
 Jak tak pomalu kráčel do rodných Krušic, minul Zlonín a šel kolem kříže, který stál v půli cesty mezi těmito dědinami. Byl čerstvě opravený a teď se leskl proti slunci novotou. Po jedenapadesáti letech se Petr před tímto křížem pokřižoval a se slzami v očích prosil Ukřižovaného za odpuštění, že celou tu dobu špinil Toho, jenž na tom kříži zemřel za naše hříchy. Vzpomněl si na své urážky určené těm, kteří Mu věřili. Vzpomínal, jak stále hledal argumenty proti věřícím, aby mohl ponížit jak je, tak i nebeského Otce.
 Jeho nevěra končila na hromádce kamení, které mělo sjet do drtiče a strhnout ho s sebou, ale Bůh tomu nechtěl a pomohl mu. Doma potom seděl u stolu a nebyla s ním řeč. Nakonec se manželce přiznal, že je podruhé na světě, protože ho Bůh zachránil před jistou smrtí.. Manželka se moc divila, že vypustil slovo Bůh z úst, které nevyslovil po celých čtyřicet let, co byli spolu. Prohrábl kostn po bábince a v koutku našel kancionál a v něm denní modlitby. Začal se z něho modlit, a když to uviděli jeho synové, mysleli si, že se pomátl. Do lomu vzkázal, že již k drtiči nepůjde, aby si za něho našli náhradu.

Ze Šavla se stal Pavel.
Svěřil se se vším svým kamarádům, také bezvěrcům, a všichni mu tvrdili, že to byla náhoda, ale on věřil, že mu pomohl v poslední chvíli sám Pán Bůh! Byl o tom tak přesvědčený, že ho nikdo nezviklal. Kolikrát se jeho manželka v noci probudila a zpozorovala, že se potichu modlí se sepjatýma rukama. Jednou ji prosil, jestli někde nemá kříž, který by se dal na stěnu v kuchyni. Když si před čtyřiceti lety ke Karátům dovezla nábytek, pověsila nejdřív na stěnu svatý kříž, aby v jejich domě bylo Boží požehnání. Tehdy se Petr poprvé rozčílil a ona musela kříž sundat a schovala jej do prádelníku pod prádlo. Teď, když ji Petr výslovně požádal, nemeškala, vyleštila ho a zavěsila na hřebíček, který tenkrát do zdi zatloukla. Kříž byl opět na svém místě nad Petrovým stolem a on se pod ním modlíval. Časem se k němu přidala i jeho manželka, protože i ona si uvědomovala, že za těch čtyřicet let zanedbávala a téměř ztratila víru, ačkoliv předtím byla dobrou katoličkou.
Byla neděle koncem září a z kostelů toho dne zazníval chorál Svatý Václave, vévodo České země. Po sedmé hodině ranní kráčel přes dědinu Petr Karát ve svátečních šatech. Jak tak kráčel po silnici vystrojený jako ženich, vyšel z domu jeho bývalý kamarád  Karel Přiznal. Setkali se a Karel se ho ptal, kamže to jde tak brzy z rána. Petr se mu svěřil s nehodou, kterou měl v lomu. Karel ho beze slov pochopil a hned si domyslel, že se mu Bůh dal poznat.
 "Není pozdě vrátit se k Bohu?" ptal se Petr a Karel mu odpověděl, že na to není nikdy pozdě. "A mám strach, co tomu řeknou lidé", dodal Petr. "Co na to řeknou?" opáčil Karel. "No dnes o tom bude mluvit celá dědina, že ses zbláznil, nebo že jsi konečně našel cestu k Bohu. Tři týdny se o tom bude mluvit a za čtvrt roku si na to nikdo už ani nevzpomene. A já doufám, že to za to stojí, znovu se vrátit ke Kristu", dodal Karel. U kostela podal Karel Petrovi ruku a řekl:"Vítám tě na slovo Boží." A vešli spolu do krušického kostela a sedli si vedle sebe do lavice.

Za dva roky nato umíral Petrův otec Antonín, který nadělal v rodině i dědině tolik nepřátel Kristu a věřícím. Když viděl, že Petr opět našel Krista, jenž ho zachránil před rozdrcením, tak se nechal zaopatřit a přijal i Tělo Kristovo. Celý život si šetřil na kremaci, ale nakonec to změnil a nechal se pohřbít do země na krušický hřbitov. Když ostatní rodina viděla, že tatínek Antonín se vrátil k Bohu, začala chodit do kostela i Petrova maminka a manželka. Ještě předloni jsem viděl Petrovu manželku jak došla jako pětaosmdesátiletá do kostela na Vánoce i Velikonoce.
 Dnes již spí všichni Karátovi na krušickém hřbitůvku, ale Petrova manželka ještě žije a modlí se denně růženec za odpuštění, že půl století byli všichni nevěřící. Petrovi vnuci chodí dnes do náboženství a jeden z nich dokonce ministruje.
Bůh se dal poznat Petrovi a skrze něho přivedl mnohé k sobě.
Alois Benda

Poselství milosrdné Lásky maličkým duším:
Ježíš:"V dnešním člověku zaujímá požitek ze stvořených věcí místo Boha. A přesto, v koutečku jeho srdce, často jím přehlíženém, Já jsem. A když přijdou těžkosti, tu si najednou uvědomí Moji přítomnost v sobě.
Ale jak je to smutné! Cožpak Moje děti musí trpět, aby si uráčily vzpomenout, že EXISTUJI? Potom se na Mne zavěsí jak na záchranný plovák. Ale Já znám jejich nestálé srdce. Vím, že až dostanou milost o kterou prosili, vrátí se ke svému bídnému životu, přidávajíce k němu ten nejčernější nevděk zapomenutím Mé dobroty.
A Moje něžnost k nim je taková, že nedokáži vždycky odolat jejich slzám. Mé ubohé děti! Co si s vámi počnu? Přináším vám lásku a pokoj. Vy Mně dáváte svou lhostejnost a výsměch!
Hle, tady k vám přichází SVĚTLO! Přijmete Ho, jak se sluší? Všimli jste si, jak krátké jsou dny, které plynou? Neboť vše pomíjí. Copak nerozumíte, že se ubíráte rychlými kroky k věčnosti? Co to je jeden den, dva roky? Ještě několik roků a brzo budete patřit minulosti a na této zemi, která vás kazí, si nikdo na vás už ani nevzpomene!
A sklidíte, co jste zaseli! Budete souzeni podle zla, které jste spáchali, a odměněni za získané dobro.
Přemýšlejte a napravte se. Ještě je čas! Vrhněte se do Mé náruče. Což je možné, že Já, vězeň své lásky na kříži, budu objímet jenom do prázdna...?"