LUISA PICCARRETA - KNIHA NEBE 1.svazek - 2 část.
Přičítala jsem to svatosti svého zpovědníka, který byl skutečně svatým knězem. Považovala jsem to téměř za zázrak; a to do té míry, že jsem si říkala: "Vidíš, byla jsem připravena zemřít" - protože jsem se opravdu cítila špatně, a kdyby tento stav trval, myslím, že bych odešla ze života. Vzpomínám si však, že jsem byla odevzdaná, a když jsem se viděla osvobozená, pocítila jsem jistou lítost, že jsem nezemřela.
Když pak zpovědník odešel a já byla volná, vrátila jsem se do stavu předtím. A tak se stalo, že jsem někdy strávila týden, někdy patnáct dní, a dokonce i měsíc, kdy mě ten stav každou chvíli během dne překvapil, a já se dokázala osvobodit sama. Když mě však objevili, velmi často, jak jsem již řekla, volala moje rodina zpovědníka; tím spíše, že viděli, že jsem se poprvé osvobodila, zatímco všichni věřili, že se z toho stavu už nikdy nedostanu.
Ale pak jsem šla dolů do kostela a zase jsem se do toho stavu vrátila, a tak volali zpovědníka, a pak jsem byla osvobozena. Nikdy jsem si však nedokázal představit, že k mému vysvobození z takového stavu bude zapotřebí kněze, nebo že by mé potíže byly něčím mimořádným. Je pravda, že když jsem ztrácela vědomí, viděla jsem Ježíše Krista, ale to jsem přičítala dobrotě Našeho Pána a říkala jsem si: "Podívej, jak je Pán ke mě dobrý, že mi přichází dát sílu v tomto stavu utrpení; jak jinak bych to mohla vydržet - kdo by mi dal sílu?". Je také pravda, že když měl takový stav nastat, ráno během přijímání mi to říkal, a právě během tohoto stavu ke mně přicházela utrpení od Něho samotného. Ale ničeho z toho jsem si nevšímala; při pouhém pomyšlení, že bych to někdy měla vyprávět zpovědníkovi, jsem se cítila být tou nejpyšnější duší, jaká na světě existuje, když se odvážím otevřít ústa
a mluvit o těchto věcech... o tom, že jsem viděla Ježíše Krista. A cítila jsem takové zardění, že bylo nemožné
tomu zpovědníkovi, tak dobrému a svatému, jako byl on, cokoli říci.
Bylo to tak pravdivé, že jsem si nemyslela, že by bylo třeba kněze, aby mě vysvobodil, a že se to děje díky svatosti mého zpovědníka, že když nastal čas, kdy odešel na venkov, dal mi Pán jednou ráno po svatém přijímání najevo, že mě tento stav překvapí, a vyzval mě, abych mu dělala společnost účastí na jeho bolestech - a já jsem mu hned řekla: 'Pane, jak to mám udělat - zpovědník tu není, kdo mě vysvobodí? Možná mě chceš nechat zemřít hned?". A Pán mi právě řekl: "Tvá důvěra musí být jen ve Mne. Buď odevzdaná, protože odevzdanost činí duši zářivou a udržuje všechny ostatní vášně na svém místě takovým způsobem, že přitahován těmito paprsky světla
vcházím do té duše a zcela ji v sobě proměňuji a činím ji živou ze svého Života." A tak se stalo.
Smířila jsem se s Jeho svatou vůlí, obětovala jsem toto přijímání jako poslední v mém životě a naposledy jsem se ve svátosti rozloučila s Ježíšem. Ale ačkoli jsem rezignovala, cítila jsem svou přirozenost tak silně, že jsem celý den nedělala nic jiného, než plakala a prosila Pána, aby mi dal sílu. Popravdě řečeno, ta situace se pro mě ukázala být velmi trpkou, a aniž bych o tom přemýšlela nebo cokoli tušila, ocitla jsem se s novým a těžkým křížem, takovým, že věřím, že byl nejtěžší, jaký jsem kdy v životě měla. Dokud jsem byla v tomto stavu utrpení, nemyslela jsem na nic jiného než na smrt a na plnění Boží vůle. Co se týče mé rodiny, která také trpěla, když mě viděla v takovém stavu, snažili se zavolat nějaké kněze, ale ti z toho či onoho důvodu nechtěli přijít. Po deseti
15
dnech přišel zpovědník, který mě zpovídal, když jsem byla malá, a stalo se, že i on mě dokázal z toho stavu probrat. Tehdy jsem si uvědomila, do jaké sítě mě Pán omotal.
Odtud se proti mně rozpoutala válka kněží - někteří říkali, že je to přetvářka, jiní, že je třeba mě bít, další, že se chci udělat svatou, někteří dodávali, že jsem posedlá, a mnoho dalších věcí, že kdybych je chtěla všechny vyprávět, bylo by to příliš dlouhé. A tak s těmito myšlenkami v hlavě, když se vyskytlo utrpení a moje rodina zavolala některého z nich, měli tak podivné reakce, že moje ubohá rodina velmi trpěla, zvláště moje ubohá maminka - kolik slz za mě prolila. Ach, Pane, odměň ji - Ty sám. Ach, můj dobrý Pane, kolik jsem na této straně vytrpěla - Ty sám všechno víš.
Kdo by tedy řekl, jak trpká byla pro mě tato situace - že bylo zapotřebí kněze, aby mě z tohoto stavu utrpení vysvobodil. Kolikrát jsem se modlila a prolévala přitom ty nejhořčí slzy, aby mě vysvobodil! Kolikrát jsem Pánu kladla výslovný odpor, když chtěl, abych se obětovala a přijala bolesti. Říkala jsem Mu: "Pane, slib mi, že Ty sám mě osvobodíš, a pak všechno přijmu; jinak - ne, nechci to přijmout." Vždycky jsem si říkala: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. A bránila jsem se první den, druhý, třetí... Ale kdo může odporovat Bohu? Říkal mi tolik věcí, že jsem se nakonec musela podřídit kříži.
Jindy jsem mu ze srdce a důvěrně říkala: "Pane, jak je možné, že jsi to udělal? Mezi Tebe a mě chceš nyní postavit třetího? A tento třetí se nechce dát k dispozici. Vidíš, mohli jsme být tak spokojení, my dva. Když jsi chtěl, abych trpěla, okamžitě bych to přijala, protože bych věděla, že Ty sám mě osvobodíš. Teď už není třeba další ruky. Prosím Tě, osvoboď mě, a oba budeme spokojenější.
Někdy dělal, že mě neslyší, a nic mi neřekl. Jindy zase říkal: "Já jsem ten, kdo dává tmu i světlo. Čas světla přijde. Je to můj obvyklý způsob, jak zjevovat svá díla prostřednictvím kněží."
Tak jsem strávila tři nebo čtyři roky těmito rozpory ze strany kněží. Mnohokrát mě vystavovali velmi těžkým zkouškám; když se jim to zalíbilo, došli až k tomu, že mě nechali v tomto stavu utrpení - to znamená zkamenělou, neschopnou sebemenšího pohybu, dokonce bez kapky vody - zůstat osmnáct dní, více či méně. Jen Pán ví, co jsem v tom stavu prožívala, a poté, co přišli, jsem neměla mít ani to štěstí, abych je slyšela, jak mi říkají: "Měj trpělivost, plň vůli Boží." Spíše mi vyčítali, že jsem rozmarná a neposlušná. Ach, Bože, jaká bolest - kolik slz jsem prolila. Kolikrát jsem si myslela, že jsem neposlušná, a říkala jsem si: "Jak je to možné - ta ctnost, která je Pánu nejmilejší, je mi tak vzdálená. Co dobrého může neposlušná duše kdy udělat, nebo v co může doufat?".Mnohokrát jsem našemu Pánu naříkala a občas jsem dospěla až k odporu; a když chtěl, abych přijala utrpení, bránila jsem se, jak jen jsem mohla. Když však Pán viděl, že se začnu vzpírat, ukázal, že si mě nebude všímat a že mi už nic neřekne; a pak najednou přišel, aby mě překvapil. Co se týče toho, co říkal zpovědník, tak to bylo proto, že někdy nechtěl, abych do toho stavu upadla; ale to nebylo v mé moci. Přesto je pravda, že jsem byla neposlušná a že mi vždycky nic nešlo, ale také si vzpomínám, že nejtrýznivější bolestí pro mě bylo to, že jsem nemohla poslouchat.
Vzpomínám si, že v tomto období řádila cholera; jednoho dne jsem se modlila ke svému dobrému Ježíši, aby tuto pohromu zastavil. A On mi řekl: "Budu s tebou spokojen, pokud přijmeš, že budeš trpět, cokoli budu chtít." Řekla jsem mu: "Pane, ne, to nemohu - Ty víš, jak přemýšlejí. Kdyby tato věc mohla projít jen mezi mnou a Tebou, byla bych naprosto připravena přijmout všechno. A On mi řekl: "Má dcero, kdybych myslel na to, co si lidé myslí a co se Mnou udělají, neprováděl bych Vykoupení lidstva. Měl jsem však oči upřené na jejich spásu a velká láska, která Mě sžírala, Mě přiměla jednat takto: Když jsem viděl lidi, kteří o Mně smýšleli špatně a kteří Mi zavdávali příčinu k tomu, abych více trpěl, obětoval jsem právě ty bolesti, které Mi způsobili, za jejich spásu. Zapomněla jsi, že to, co od tebe chci, je napodobení Mého Života a že ti dám podíl na všem, co jsem vytrpěl? Copak nevíš, že nejkrásnějším činem, nejhrdinštějším a Mně nejmilejším, který Mi musíš obětovat, je obětovat se právě za ty, kteří jsou proti tobě?" "Ne," odpověděla jsem.
Zůstala jsem němá, nevěděla jsem, co odpovědět. Přijala jsem vše, co Pán chtěl, a tak mě večer překvapil tento stav utrpení a zůstala jsem v něm tři dny po sobě. Když jsem se pak vzpamatovala, už jsem o choleře nic neslyšela
16
Poté mě čekalo další umrtvení, a to, že jsem musela změnit zpovědníka, protože byl řeholník a byl povolán zpět do kláštera. Byla jsem s ním spokojená a většina těch výše zmíněných věcí se odehrála, když byl na venkově, zejména v posledním roce, kdy byl mým zpovědníkem; kvůli choleře, která se šířila ve městě, zde strávil jen šest měsíců. Můj zpovědník mi nedával mnoho výčitek; nechával mě v tom stavu utrpení jeden den a pak přicházel. Neuplynul tedy ani měsíc, co se stáhl na venkov, a vyšlo najevo, že odchází. Bylo to pro mne bolestné - ne proto, že bych k němu byla připoutána, ale proto, že jsem ho potřebovala. Šla jsem tedy za Pánem a řeklamu o své bolesti a on mi řekl: "Nechci, aby ses kvůli tomu trápila. Já jsem Pánem srdcí a mohu je obracet a zase obracet, jak se mi zlíbí. Pokud ti udělal něco dobrého, nebyl ničím jiným než nádobou, která ode Mne přijímala a tobě dávala. Stejně tak učiním i s ostatními; čeho se tedy bojíš? Má drahá, dokud budeš otáčet svůj zrak tu doprava, tu doleva a necháš ho upřít tu na něco, tu na něco jiného,a nebudeš mít svůj zrak upřený na Mne, nebudeš moci rychle kráčet po nebeské cestě. Naopak, budeš stále kulhat a nebudeš schopna následovat vliv milosti. Proto chci, abys na všechny věci, které tě obklopují, pohlížela se svatou lhostejností a zůstala celá upřená jen na Mne."
Po těchto slovech získalo mé srdce tolik síly, že jsem tak velkou ztrátou člověka, který pro mou duši udělal tolik dobrého, trpěla jen málo nebo vůbec ne.
Tak se stalo, že jsem změnila zpovědníka a vrátila jsem se ke zpovědníkovi, který mě zpovídal, když jsem byla malá. Kéž je však vždy požehnán Pán, který právě ty cesty, které se nám zdají být protichůdné, skoro jako by měly přinést škodu naší duši, používá k našemu většímu dobru a ke své slávě. Tak se stalo, že jsem začala otevírat svou duši, protože do té doby jsem nikomu nic neřekla. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem to; ba co víc, viděla jsem, že jsem ještě bezmocnější vyprávět o věcech svého nitra. Červenání, které jsem pociťovala při pouhém pomyšlení,že bych měla tyto věci vyprávět,bylo takové, že jsem cítila, že by pro mě bylo snazší vyprávět ty nejošklivější hříchy. Odkud se to vzalo - nevím. Od zpovědníka - to si nemyslím, protože byl tak hodný, důvěřivý, milý, trpělivý v naslouchání. Dával si na duši co nejpřesnější pozor, na všechno dohlížel, abych šla rovně. Ode mne - také si to nemyslím, protože jsem cítila blok nad svou duší a měla jsem veškerou vůli se osvobodit a slyšet alespoň to, co si o tom myslí zpovědník; ale cítila jsem, že je to pro mne nemožné. Podle mého názoru tam byl zásah Pána.
Když jsem se tedy ocitla u nového zpovědníka, začala jsem postupně otevírat své nitro. Mnohokrát mi Pán přikázal, abych zpovědníkovi vyjevila, co mi řekl, a když jsem to nechtěla udělat, Pán mi vynadal, tvrdě mi vynadal a někdy dospěl až k tomu, že mi řekl, že pokud to neudělám, už nepřijde - což je pro mě ta nejtrpčí bolest, taková, že všechny ostatní bolesti se ve srovnání s ní zdají být jen stébly slámy. Proto byl strach, že On opravdu nepřijde, tak velký, že jsem dělala, co jsem mohla, abych projevila své nitro. Je pravda, že mě to mnohokrát stálo velmi mnoho, ale strach ze ztráty mého drahého Ježíše by mě přiměl vše překonat. Zpovědník na mě také naléhal, abych řekla, odkud se takový stav bere, co se se mnou děje, když jsem v té dřímotě, co je jeho příčinou. Teď mi přikazoval, abych to projevila, teď mě nutil skrze předpisy poslušnosti a teď přede mě stavěl strach, že bych mohla žít v iluzi a klamu,žít sama v sobě, zatímco kdybych to projevila knězi, mohla bych si být jistější a klidnější, protože Pán nikdy nedovolí, aby se kněz mýlil, když je duše poslušná. A tak na mě Ježíš Kristus z jedné strany tlačil, z druhé strany zpovědník. Někdy se mi zdálo, že se spojují, ti dva - zpovědník a Ježíš Kristus. A tak se mi podařilo projevit svou duši. Minulý zpovědník to neudělal - nepoložil mi žádnou otázku, nesnažil se poznat, co se se mnou v tom stavu dřímoty děje, a tak jsem sama nevěděla, jak z toho ven a jak o těch věcech mluvit. Záleželo mu na tom, abych byla rezignovaná, přizpůsobená Boží vůli, abych nesla kříž,který mi Pán dal; a to do té míry, že když mě někdy viděl trochu znepokojenou, trpěl velkým zármutkem.
Tak se stalo, že jsem s tímto zpovědníkem strávila ještě asi rok ve stejném stavu, jaký jsem popsala výše. A protože zpovědník věděl, odkud tento stav utrpení pochází, řekl mi, že když Ježíš Kristus chce, abych měla utrpení, mám jít za ním, abych ho požádal o poslušnost. Vzpomínám si, že jednoho rána po svatém přijímání mi Pán řekl: "Dcero, nepravostí, které se páchají, je tolik, že váha mé spravedlnosti se brzy přelije. Věz, že na lidi vyliji těžké biče, zvláště pak nejkrutější válku, v níž provedu porážku lidského těla. Ach! ano." Pokračoval a téměř se rozplakal: "Dal jsem lidem těla, aby byla jako mnohé svatyně, kam bych se v nich chodil kochat, ale oni je proměnili ve stoky hniloby, které vyzařují takový zápach, že Mě nutí držet se od nich daleko. Hle, jakou odměnu dostávám za tolik lásky a za tolik bolesti, kterou jsem pro ně vytrpěl. S kým se kdy zacházelo jako se Mnou? Ach!
17
S nikým.Ale co je toho příčinou? Je to nadměrná láska, kterou k nim chovám. Proto je budu zkoušet tresty."
Cítila jsem, jak se mi srdce rozpolcuje bolestí; zdálo se mi, že urážek, které Mu činí, je tolik, že aby unikl, chce se ve Mně skrýt, téměř najít útočiště. Cítila jsem také takovou bolest, protože lidé měli být potrestáni, že se zdálo, že já sama mám trpět - ne oni. Ba co víc, zdálo se mi, že kdybych mohla, bylo by pro mě snesitelnější, kdybych všechny ty tresty vytrpěla sama, než abych viděla trpět jiné.
Snažila jsem se s Ním soucítit,jak jen to šlo, a z celého srdce jsem Mu říkala: "Ó, svatý choti, zadrž biče, které připravila tvá spravedlnost. Je-li množství lidských nepravostí veliké, je tu nesmírné moře Tvé Krve, v němž je můžeš pohřbít. Tak bude tvá spravedlnost uspokojena. Nemáš-li kam jít, aby ses potěšil, přijď do mě - dávám Ti celé své srdce, abys s v něm mohl nějak spočinout a potěšit se. Je pravda, že i já jsem snůška neřestí, ale Ty mě můžeš očistit a udělat ze mě to, co chceš. Ale, ó, prosím, utiš se. Je-li nutná oběť mého života - ó, jak ráda bych ji pro Tebe přinesla, jen když uvidím ušetřené Tvé vlastní obrazy. A Pán mě přerušil a pokračoval: "Tady je přesně to, co jsem chtěl - když se nabídneš k utrpení, už ne každou chvíli jako dosud, ale nepřetržitě, každý den,po určitou danou dobu, ušetřím lidi. Podívej se, jak to udělám: Až má spravedlnost uvidí, že je plná nepravostí, až je nebude moci zadržet, a bude nucena poslat blesky bičů, aby potrestala tvory, když tě najde uprostřed, místo aby je udeřila, udeří tebe. Jedině tak tě budu moci uspokojit tím, že ušetřím lidi - ne jinak."
Zůstala jsem celá zmatená, nevěděla jsem, co říct. Moje přirozenost by udělala své, byla vyděšená a třásla se, ale viděla jsem, že můj dobrý Ježíš čeká na odpověď - ať už ji přijmu, nebo ne. A tak, když jsem viděla, že jsem téměř donucena promluvit, řekla jsem Mu: "Ach, můj nejbožštější Snoubenče, na jednu stranu bych byla ochotna přijmout, ale jak to bude se zpovědníkem: když nechce přijít jednou za čas, jak je možné, že bude přicházet každý den? Osvoboď mě od tohoto kříže - aby byl zpovědník potřebný k tomu, aby mě osvobodil - a pak se mezi mnou a Tebou všechno zařídí. Pak mi Pán řekl: "Jdi ke zpovědníkovi a požádej ho o poslušnost. Bude-li chtít, řekneš mu všechno, co jsem ti řekl, a budeš se řídit vším, co ti řekne. Hle, nejen pro dobro tvorů budu chtít tato neustálá utrpení, ale také pro tvé dobro. V tomto stavu utrpení důkladně očistím tvou duši takovým způsobem, abych tě disponoval k uzavření mystického manželství se Mnou; a poté provedu poslední proměnu, a to takovým způsobem, že se oba staneme jako dvě svíce položené na ohni - jedna se promění v druhou a vytvoří jeden celek. Tímto způsobem se v tobě proměním a ty zůstaneš ukřižována se Mnou. Ach, nebyla bys šťastná, kdybys mohla říci: 'Ženich je ukřižován, ale nevěsta je také ukřižována? Ach! ano, není nic, co by mě od Něho odlišovalo." "Ano, je to tak."
Když jsem tedy mohla mluvit se zpovědníkem, řekla jsem mu všechno, co mi Pán řekl; a protože mi Pán řekl tato slova "po určitou danou dobu", aniž by mi sdělil přesnou dobu, po kterou budu nepřetržitě trpět, považovala jsem to za asi čtyřicet dní, více či méně... a nyní je to už asi dvanáct let, co v tom pokračuji. Kéž je však Bůh vždy požehnán, kéž jsou jeho nevyzpytatelné soudy vždy uctívány. Věřím, že kdyby mi požehnaný Pán dal jasně najevo, jak dlouho mám být na lůžku, moje povaha by se velmi vyděsila a sotva by se tomu podvolila.
I když si vzpomínám, že jsem byla vždycky odevzdaná, tehdy jsem neznala drahocennost kříže, jak mi ji Pán dal poznat v průběhu těchto dvanácti let; ani zpovědník by se nepřizpůsobil, aby mi dal poslušnost. Řekla jsem tedy zpovědníkovi, že Pán chce, aby mi dal poslušnost, abych zůstala v nepřetržitém utrpení asi čtyřicet dní, a vše ostatní jsem mu řekla. K mému překvapení - protože jsem si myslela, že je to nemožné - mi zpovědník řekl, že pokud je to opravdu Boží vůle, tak mi poslušnost dá, protože ve skutečnosti nejde o to, že by nemohl přijít, ale spíše o... trochu lidské úcty. Moje duše se velmi radovala, neboť budu moci Pána uspokojit, a proto budu mít ušetřené tvory, ale moje přirozenost byla velmi zasažena přijetím této poslušnosti; tak moc, že jsem byla několik dní velmi smutná. Také moje duše byla velmi zasažena, když jsem pomyslela na to, že bych měla zůstat tak dlouho bez možnosti přijmout Ježíše ve svátosti, mou jedinou a výlučnou útěchu. Někdy jsem v sobě cítila válku tak velmi prudkou, že jsem sama nevěděla, co se se mnou stalo. I ďábel by přidal mnoho věcí, ale můj dobrý Ježíš všemu nasadil lék; a takto to udělal.
Na příkaz současného zpovědníka přecházím k jinému tématu. Budu poslouchat, když budu projevovat různé způsoby, kterými ke mně Pán promlouval:
18
Zdá se mi, že způsoby, kterými ke mně Pán mluvil, jsou čtyři; ale tyto čtyři způsoby Ježíšova mluvení se velmi liší od vnuknutí.
1 - První způsob je, když duše vyjde ze sebe. Nejprve však chci toto vycházení ze sebe sama trochu lépe
vysvětlit. Děje se to dvěma způsoby: první je okamžitý, téměř bleskový; a je tak náhlý, že se mi zdálo, že se tělo trochu zvedne z lůžka, aby duši následovalo, ale pak tam zůstane. A zdálo se mi, že tělo zůstane jako mrtvé, zatímco duše bude následovat Ježíše a procházet celým vesmírem - zemí, vzduchem, moři, horami, očistcem a nebem, kde mi mnohokrát ukázal místo, KDE BUDU PO SMRTI Druhá cesta, kterou duše odchází, je tedy klidnější.
Zdá se, že tělo necitelně dřímá a zůstává jakoby zkamenělé v přítomnosti Ježíše Krista; duše však zůstává s tělem a tělo už necítí nic z vnějších věcí - i kdyby se celý vesmír obrátil vzhůru nohama; i kdyby mě spálili a rozmělnili. Těchto dvou způsobů, tak rozdílných, jak vyjít ze sebe, jsem si citlivě všimla, protože při prvním způsobu, kdy jsem musela poslouchat zpovědníka, když mě přišel probudit, jsem ho viděla z místa, kam mě Ježíš vedl - tedy z konce země, ze vzduchu, z hor, z moře, z očistce, nebo dokonce ze samotného nebe. Ba co víc, zdálo by se mi, že bych neměla čas nechat zpovědníka, aby našel mou duši v těle, a proto bych nemohla poslechnout.
Zdálo se mi, že tak daleko, jak jsem se svou duší - říkám, že se mi to zdálo -, že budu mít shon a budu celá úzkostlivá a ustaraná, že se tam zpovědníkovi nestihnu nechat včas najít, a proto nebudu moci poslechnout. Přiznávám se však, že jsem tam vždycky byla včas, a zdálo se mi, že moje duše vstoupí do mého těla dřív, než mi zpovědník začne dávat poslušnost, abych se probudila.
Ba co víc, řeknu vám pravdu, mnohokrát jsem z dálky viděla, že zpovědník přichází, ale abych Ježíše neopustila, zdálo se mi, že nebudu myslet na to, že zpovědník přichází. Ale pak mě sám Ježíš popoháněl, abych se vrátila s duší do svého těla, abych mohla zpovědníka poslechnout. A pak bych cítila velkou nechuť Ježíše opustit, ale poslušnost by zvítězila; a při odchodu by mě sám Ježíš buď políbil, nebo objal, nebo by udělal něco jiného, aby se se mnou rozloučil. A já, když jsem opouštěla svého drahého Ježíše, jsem mu říkala: "Jdu ke zpovědníkovi, ale Ty, můj dobrý Ježíši, přijď brzy zpátky, hned jak zpovědník odejde." Vždycky jsem si myslela, že se mu to líbí.
To jsou tedy dva způsoby, kterými duše jako by vycházela z těla, a těmito dvěma způsoby, kterými duše vychází, ke mně promlouvá Bůh. Tento způsob promlouvání On sám nazývá intelektuálním promlouváním.
Pokusím se to vysvětlit: poté, co duše vyšla z těla a ocitla se před Ježíšem, nepotřebuje slova, aby pochopila, co jí chce Pán říci; duše nepotřebuje ani mluvit, aby se nechala pochopit; ale prostřednictvím intelektu - ach! jak dobře si rozumíme, když jsme spolu. Ze světla, které přichází od Ježíše do mého intelektu, cítím, jak se do mě vtiskává vše, co mi můj Ježíš chce dát pochopit. Tato cesta je velmi vysoká a vznešená; natolik, že se přirozenost jen stěží přizpůsobí, aby ji vysvětlila slovy - sotva dokáže podat několik myšlenek. Tento Ježíšův způsob, jak se nechat pochopit, je nesmírně rychlý - v jediném okamžiku se člověk dozví mnoho vznešených věcí, více než při čtení celých knih. Ó, jak geniálním učitelem Ježíš je - v jediném prostém okamžiku naučí tolik věcí, zatímco někomu jinému by to trvalo celá léta, pokud by to vůbec dokázal, protože pozemský učitel nemá sílu přitáhnout vůli svého žáka nebo mu vštípit věci do mysli bez námahy a dřiny. Ne však u Ježíše: Jeho sladkost, líbeznost Jeho gest, jemnost Jeho řeči jsou tak velké - a pak je tak krásný, že jakmile Ho duše spatří, cítí se tak přitahována, že někdy je rychlost, s jakou běží za Ježíšem, tak velká, že se téměř bez uvědomění ocitá v proměně v milovaného, a to takovým způsobem, že duše již není schopna rozlišit své pozemské bytí, natolik je ztotožněna s Božskou
bytostí. Kdo může říci, co duše v tomto stavu cítí? Bylo by třeba samotného Ježíše nebo duše dokonale oddělené od těla, protože tím, že se duše znovu ocitá obklopena zdí tohoto těla a ztrácí ono světlo, které ji předtím udržovalo ponořenou, ztrácí velmi mnoho a zůstává zastřená. Pokud se tedy snaží něco říci, může to udělat jen zhruba.
Pro představu řeknu, že si představuji člověka, který se narodil slepý, nikdy neměl to štěstí vidět, co je obsaženo v celém vesmíru, a který měl to štěstí, že na několik minut otevřel oči světlu a mohl vidět všechno, co je obsaženo ve světě - slunce, nebe, moře, mnoho měst, mnoho strojů, rozmanité květiny a mnoho dalších věcí, které jsou na světě; a který se po těch několika minutách světla vrátil k dřívější slepotě. Mohl by nyní zřetelně popsat vše, co viděl? Mohl by podat hrubý nástin a zmateně říci několik věcí. Nyní se děje něco podobného, když se duše ocitne oddělená a pak se vrátí do těla. Nevím, zda neříkám nesmysly, ale tak jako by onen ubohý slepec
19
zůstal jen se smutkem ze ztraceného zraku, tak je tomu i u duše: žije sténajíc a téměř v násilném stavu, protože duše se cítí vždy násilně přitahována k nejvyššímu Dobru. Přitažlivost k sobě samému, kterou Ježíš v duši zanechává, je tak velká, že by duše ráda zůstala stále přitahována ve svém Bohu. To však není možné, a proto žije, jako by žila v očistci. Dodávám, že duše v tomto stavu nemá nic vlastního - vše je provozováno Pánem.
2 - Nyní se pokusím vysvětlit druhý způsob, který má Ježíš v řeči: duše, která se ocitá mimo sebe, vidí osobu Ježíše Krista, například jako dítě nebo ukřižovaného nebo v jakékoliv jiné poloze; a duše vidí Pána, jak vyslovuje slova ze svých úst, a duše odpovídá ze svých úst. Někdy se stává, že duše začne s Ježíšem rozmlouvat, podobně jako dva důvěrní manželé. Pánova řeč je velmi střídmá - jen čtyři nebo pět slov, někdy dokonce jen jedno slovo; velmi zřídka se trochu protáhne. Ale právě v těch několika málo slovech - ach! kolik světla vnáší do duše. Na první pohled se mi zdá, že vidím malý potůček, ale když se podívám pozorněji, místo potůčku je vidět nesmírné moře. Takové je jedno Ježíšovo slovo. Nesmírnost světla, které zanechává v duši, je taková, že když ji důkladně přežvýká, objeví tolik věcí, vznešených a prospěšných pro svou duši, že zůstane v úžasu. Věřím, že kdyby se všichni učenci spojili, zůstali by všichni zmatení a němí při jediném Ježíšově slově.
Nyní je tento způsob vhodnější pro lidskou přirozenost a lze jej snadno projevit, protože duše si při vstupu do sebe přináší to, co slyšela z úst našeho Pána, a předává to tělu. Není to tak snadné, když se to děje prostřednictvím intelektu. Myslím si, že Ježíš mluví tímto způsobem, aby se přizpůsobil lidské přirozenosti. Není to tak, že by potřeboval slovo k tomu, aby se nechal pochopit, ale tímto způsobem duše snáze chápe a může to zpovědníkovi projevit. Souhrnně řečeno, Ježíš jedná jako nejznalejší, nejmoudřejší a nejinteligentnější učitel, který ovládá všechny vědy na nejvyšší úrovni a nikdo se mu nemůže rovnat. Protože se však nachází uprostřed učedníků, kteří se ještě nenaučili první slabiky abecedy, ponechává si všechny ostatní nauky v sobě a učí učedníky a,b,c. Vždyť se jedná o to, aby se učedníci naučili, co je to a,b,c. A tak je Ježíš naučí, co je to a,b,c.
Jak dobrý je Ježíš. Přizpůsobuje se učencům a mluví k nim velmi vznešeně, tak, že aby mu porozuměli, musí dobře studovat, co jim říká. A nevzdělaným se přizpůsobuje a předstírá, že je, on sám, tak trochu nevzdělaný; a mluví nízce, takovým způsobem, že nikdo nesmí zůstat s prázdným žaludkem z lekce tohoto božského Učitele.
3 - Třetí způsob, jakým ke mně Ježíš promlouvá, je ten, že když mluví, sděluje duši její podstatu. Zdá se mi, že stejně jako když Pán stvořil svět, na jedno slovo vznikly věci, tak stejně, protože jeho slovo je stvořitelské, v samotném aktu, kdy slovo vyslovuje, vytváří v duši právě to, co říká. Jako například Ježíš říká duši: "Podívej se, jak jsou věci krásné, ale ať tvé oko přejíždí po zemi i po nebi, nikdy nenajdeš krásu podobnou mně". Při těchto Ježíšových slovech duše cítí, jak do ní vstupuje cosi božského; duše tak zůstává velmi přitahována k této kráse a zároveň ztrácí přitažlivost pro všechny ostatní věci. Jakkoli jsou krásné a vzácné, na její duši nepůsobí. To, co v ní zůstává pevně zakotveno a téměř se do ní přetransformovalo, je Ježíšova krása: o této kráse přemýšlí, touto krásou se cítí být obdařena a zůstává tak okouzlena, že kdyby Pán neudělal další zázrak, její srdce by puklo a duše by z čisté lásky k této Ježíšově kráse vydechla naposledy, aby odletěla do nebe a kochala se touto Ježíšovou krásou. Sama nevím, zda nemluvím nesmysly.
Abych se lépe vyjádřila k této podstatné řeči o Ježíši, řeknu ještě něco. Ježíš říká: "Podívej, jak jsem čistý - i v tobě chci najít čistotu ve všem." A tak je to i s tebou. Při těchto slovech duše cítí, jak do ní vstupuje božská čistota. Tato čistota se přenáší do ní samé a ona dospívá k životu, jako by už neměla tělo - a tak je to i s ostatními ctnostmi. Ó, jak žádoucí je tato Ježíšova řeč. Pokud jde o mne samotnou, dala bych všechno, co je na zemi - kdybych to mohla vlastnit -, jen abych měla jedno z těchto Ježíšových slov.
4 - Čtvrtý způsob, jak ke mně Ježíš promlouvá, je, když se nacházím sama v sobě - tedy v přirozeném stavu. To se také děje dvěma způsoby: první je, když, zatímco jsem uvnitř sebe, rozjímám v nitru svého srdce, bez artikulace hlasu nebo zvuku pro ucho těla, Ježíš mluví vnitřně. Druhý způsob je právě takový, jaký děláme my; a někdy se to děje i tehdy, když jsem rozptýlená nebo mluvím s jinými lidmi. Stačí však jedno jediné z těchto slov, abych se vzpamatovala, jsem-li roztržitá, nebo abych získal klid, jsem-li rozrušená, nebo abych se utěšila,
jsem-li utrápená. Budu pokračovat tam, kde jsem skončila, a řeknu: "A takto to udělal":
20
Ráno jsem šla ke svatému přijímání, a jakmile jsem Ježíše přijala, hned jsem mu řekla: "Můj Pane, podívej, v jaké bouři se nacházím. Měla bych Ti děkovat za to, že jsi mi dal světlo zpovědníka, když jsi mi dal poslušnost trpět, ale místo toho je moje povaha tak velmi zasažena, že sama zůstávám zmatená, když se vidím tak špatně.
To vše však nic neznamená; Ty, který chceš oběť, mi také dáš sílu. Nejsilnějším důvodem ve mně je však to, že jsem musela tak dlouho zůstat, aniž bych Tě mohla přijmout ve svátosti. Kdo by bez Tebe dokázal vydržet? Kdo mi dá sílu? Kde najdu občerstvení ve svém trápení? A když jsem to říkala, cítila jsem v srdci takovou bolest kvůli tomuto odloučení od Ježíše ve Svátosti, že jsem se ze srdce rozplakala. Pak mi Pán ze soucitu s mou slabostí řekl: "Slitoval jsem se nad tvou slabostí: "Neboj se, Já sám tě podržím. Nevíš, jaké milosti jsem pro tebe připravil, a proto se tolik bojíš. Nejsem snad všemohoucí? Nebudu snad schopen vynahradit ti nedostatek, že jsi Mě nemohla přijmout ve Svátosti? Proto se odevzdej, polož se jako mrtvá do mé náruče, obětuj se jako dobrovolná oběť, abys napravila urážky proti Mně, za hříšníky a ušetřila lidi zasloužených ran, a jako slib ti dávám své slovo, že tě neopustím ani na den, aniž bych tě přišel navštívit. Až dosud jsi přicházel ke Mně, od nynějška budu přicházet Já k tobě - nejsi šťastná?"
Tak jsem se odevzdala do svaté Boží vůle a byla jsem překvapena tímto stavem utrpení. Kdo teď může
říci, jaké milosti mi Pán začal dávat? Není možné říci vše zřetelně, mohu říci něco zmateně. Ale jak jen mohu, a abych vykonala svatou poslušnost, která to chce, pokusím se říci tolik, kolik je pro mě možné.
Vzpomínám si, že od samého začátku mého trvalého upoutání na lůžko se můj Milenec Ježíš velmi často
zjevoval, což dříve nedělal. Od začátku mi říkal, že chce, abych přijala nový způsob života, abych se mohla odhodlat k onomu mystickému manželství, které mi slíbil. Říkal mi: "Milovaná mého Srdce, uvedl jsem tě do tohoto stavu, abych s tebou mohl svobodněji rozmlouvat. Hle, osvobodil jsem tě od všech vnějších zaměstnání, aby mi byla k dispozici nejen tvá duše, ale i tvé tělo, a abys přede Mnou setrvávala v nepřetržité zápalné oběti.
Hle, kdybych tě do tohoto lože nevtáhl, protože bys musela plnit své rodinné povinnosti a podřizovat se jiným obětem, nemohl bych přicházet tak často a nechat tě podílet se na urážkách, tak jak je přijímám; nanejvýš bych musel počkat, až splníš své povinnosti. Ale teď - ne, jsme volní, už není nikdo, kdo by nás mohl obtěžovat a přerušovat náš rozhovor. Od této chvíle budou moje trápení tvá a tvá budou má; moje utrpení tvá a tvá má; moje útěchy tvé a tvé mé; Všechny věci spojíme dohromady a ty se budeš zajímat o mé věci, jako by byly tvé vlastní; a stejně tak já budu jednat s tvými. Mezi námi dvěma už nebude platit "toto je moje a toto tvoje", ale vše bude společné, na obou stranách.
Víš, jak jsem se k tobě choval? Jako král, když chce mluvit se svou chotí královnou a ona je s jinými
dámami na jiných záležitostech. Co udělá král? Vezme ji a přivede ji do svého pokoje; zavřou dveře, aby nikdo
nemohl jít a vyrušit jejich rozhovor a vyslechnout jejich tajemství; a tak, jakmile jsou sami, sdělují si navzájem
své útěchy a trápení. Kdyby teď někdo nerozvážný šel zaklepat, křičel zpoza dveří a nenechal je o samotě, aby se mohli těšit ze svého rozhovoru - nepohoršil by se král? Tak jsem to učinil i já pro tebe a stejně tak bych byl nespokojen, kdyby tě někdo chtěl z tohoto stavu odstranit."
Dále mi řekl: "Chci od tebe dokonalé podřízení se Mé vůli, a to tak, aby tvá vůle byla v Mé vůli zrušena, a
naprosté odpoutání se od všeho - tak moc, že chci, abys všechno pozemské považovala za hnůj a hnilobu, na kterou se člověk děsí jen při pohledu. A to proto, že i kdyby člověk nebyl připoután k pozemským věcem, už jen tím, že je má kolem sebe a dívá se na ně, vrhají stín na věci nebeské a brání naplnění onoho mystického manželství, které jsem ti slíbil. A co víc, chci, abyste mě, stejně jako jsem byl chudý já, napodobovali v chudobě i vy. Musíš se na tomto lůžku považovat za malou chudinku; chudí jsou spokojeni se vším, co mají, a děkují nejprve Mně a pak svým dobrodincům. Totéž platí i pro tebe: smiř se se vším, co ti je dáno, aniž bys žádala to či ono, co by ti mohlo být na překážku; ale se svatou lhostejností, aniž bys přemýšlela, zda to může přinést něco dobrého nebo špatného, vyhovuj vůli druhých."
To mě zpočátku stálo velmi mnoho, zejména kvůli poslušnosti, kterou mi zpovědník dával. Nevím proč,
chtěl, abych si vzala chinin, a dostala jsem poslušnost, že kolikrát budu zvracet, tolikrát jsem měla zase přijímat potravu. No a chinin mi zvyšoval chuť k jídlu a někdy jsem měla docela hlad. Vzala jsem si jídlo a ihned po jeho požití, někdy i při samotném požití, jsem byla nucena ho vyzvracet, protože jsem neustále zvracela; a tak bych zůstala se stejným hladem jako předtím. Slovo "chudák", které mi Ježíš řekl, by mi nedovolilo odvážit se o něco
21
požádat; a já sama bych se styděla požádat a myslela bych si: "Co řekne rodina: právě zvracela a teď chce jíst?"
A tak bych zůstala spokojená s tím, že mohu něco nabídnout svému drahému Ježíši.
To však netrvalo dlouho, ale jen čtyři měsíce. Jednoho dne mi Pán řekl: "Opakuj mu prosbu o poslušnost, abys neužívala chinin a nepřijímala potravu tolikrát, protože mu dám světlo." Přišel tedy zpovědník a já mu to řekla. A on mi řekl: "Abys neprojevovala výjimečnost, chci, abys od nynějška jedla jen jednou denně." A pozastavil také užívání chininu. Tímto způsobem jsem zůstala klidnější a hlad zmizel; ale zvracení nepřestalo - tenkrát, když jsem chtěla přijmout jídlo, jsem byla nucen ho vyzvracet. Někdy mi Pán řekl, abych si vyprosil
poslušnost nejíst, ale zpovědník mi tuto poslušnost nikdy nedal. Říkal mi na to: "Nevadí, když budeš zvracet - je
to další umrtvení." A tak jsem se na to podívala a řekla jsem mu: "Nevadí, když budu zvracet." Ale já jsem to řekla Ježíši a on mi řekl: "Chci, abys položila otázku, ale se svatou lhostejností chci, abys souhlasila s tím, co ti řekne poslušnost." To mě přimělo k tomu, abych se na to zeptala. A tak jsem to dělala i nadále.
Když uplynulo asi čtyřicet dní - což jsem tak pochopila z těch slov, která Pán řekl ("po určitou danou dobu") a o kterých jsem takto vyprávěla zpovědníkovi -, utrpení mě nadále překvapovalo každý den a on byl nucen přicházet každý den. Zpovědník mi začal dávat poslušnost, abych už v tom stavu nebyla, a dodal, že pokud upadnu do utrpení, už nepřijde.
Z mé strany jsem se cítila naprosto připravena vykonat poslušnost. Moje přirozenost si obzvlášť přála být
osvobozena od toho, být neustále v posteli, protože jakkoli to bylo krásné, vždycky to byla postel... muset se podřizovat všem, i v těch nejodpornějších a nejnutnějších věcech přirozenosti, a být nucena je vyprávět ostatním, je skutečná oběť. A tak přirozenost konala svůj úřad a cítila se celá utěšená, když přijímala tuto poslušnost; zatímco moje duše byla připravena vykonat poslušnost a připravena zůstat v posteli, pokud si to Pán bude přát, protože jsem začala zakoušet, jak dobrý ke mě byl a že pravá odevzdanost může změnit povahu věcí a změnit hořké ve sladké.
Když mi dal poslušnost, abych už nezůstávala v posteli, začala jsem se vzpírat a řekla jsem Pánu: "Co mám dělat? Už nemohu zůstat, protože poslušnost nechce. Chceš-li, dej zpovědníkovi světlo, a pak budu připravena udělat, co chceš ty." A tak jsem se rozhodla, že budu poslušná. A strávila jsem celou jednu noc ve střetu s Pánem. Když přicházel, říkala jsem mu: "Můj milý Ježíši, měj trpělivost, nepřicházej, protože poslušnost nedovoluje, abys mě přiměl podílet se na tvém utrpení. Až do rána jsem vítězila - měla jsem pocit, že jsem uvnitř sebe a svobodná od utrpení, když v jednom okamžiku Pán přišel a přitáhl si mě k sobě tak, že jsem mu nemohla odolat. Ztratila jsem vědomí a ocitla jsem se spolu s Ním, ale tak přitisknutá k Němu, že ať jsem kladla sebevětší odpor, nemohla jsem se od Ježíše odtrhnout. Když jsem byla s Ježíšem, cítila jsem se celá zničená a cítila jsem jisté zardění za mnohé výčitky, které jsem během noci učinila. Řekla jsem Mu: "Svatý Snoubenče, odpusť mi - to zpovědník to tak chce". A On mi řekl: "Neboj se, když je to kvůli poslušnosti, neurážím se." A tak jsem si řekla: "Nebojím se, když je to kvůli poslušnosti." Pokračoval: "Vždyť jsem ti to řekl: "Pojď, pojď ke mně. Dnes je Nový rok, chci ti dát dárek." "A co?" zeptala jsem se. (To ráno byl právě první den roku). Přiblížil tedy své nejčistší rty k mým a nalil mi nejsladšího mléka; políbil mě, vytáhl ze svého nitra prsten a řekl mi: "Vezmi si prsten: "Dnes ti chci ukázat prsten, který jsem pro tebe připravil, až si tě zasnoubím." Pak mi řekl: "Řekni zpovědníkovi, že je mou vůlí, abys nadále zůstala na lůžku, a na znamení, že jsem to já, mu řekni, že mezi Itálií a Afrikou je válka, a pokud ti dá
poslušnost, abys nadále trpěla, neudělám nic ani na jedné straně - usmíří se." "To je moje vůle," řekl mi.
Už při vyslovení těchto slov jsem se cítila obklopena utrpením jako rouchem a nebyla jsem schopna se sama osvobodit. Říkala jsem si: "Co na to řekne zpovědník?" Ale už to nebylo v mé moci. To mléko, které do mě Ježíš vlil, ve mně vyvolalo takovou lásku k Němu, že jsem pocítila ochablost; a cítila jsem takovou sytost a sladkost, že poté, co přišel zpovědník a já se z toho stavu vzpamatovala a rodina mi přinesla jídlo, jsem se cítila tak sytá, že jídlo jsem nemohla sníst. Ale abych vykonala poslušnost, která to tak chtěla, vzala jsem si trochu a hned jsem byla nucena to přinést nahoru - ale smíchané s tím sladkým mlékem, které mi dal Ježíš. A Ježíš mi skoro žertem řekl: "To, co jsem ti dal, ti nestačilo? Ještě nejsi spokojená?" Celá jsem se začervenala, ale hned jsem Mu řekla: "Co mám dělat? To je ta poslušnost."
22
Když přišel zpovědník, začal se rozčilovat a říkal mi, že jsem neposlušná, nebo mi říkal: "To je nemoc. Kdyby to bylo něco od Boha, přiměl by tě k poslušnosti. Proto bys místo zpovědníka měla zavolat lékaře." Když domluvil, řekla jsem mu všechno, co mi Pán řekl a o čem jsem se zmínila výše, a on mi řekl, že je pravda, že mezi Afrikou a Itálií je válka. "Uvidíme, jestli se nic nestane". A tak se nechal přesvědčit, aby mě nechal dál trpět.
Jednoho dne, asi po čtyřech měsících, přišel zpovědník a řekl mi, že přišla zpráva o válce mezi Afrikou a Itálií a že se usmířili, aniž by si navzájem ublížili. Zpovědník se tedy nechal přesvědčit a nechal mě tam v klidu zůstat.
Můj sladký Ježíš neudělal nic jiného, než že mě připravil na mystický sňatek, který mi slíbil. Když jsem byla v takovém stavu, zjevoval se mi někdy třikrát denně, někdy čtyřikrát, jak se Mu zlíbilo, a někdy to byly neustálé příchody a odchody. Zdálo se, že je miláčkem, který nemůže být bez své choti. Takto se ke mně choval Ježíš a někdy dospěl až k tomu, že mi to řekl: "Vidíš, mám tě tak rád, že nemohu být bez tebe. Cítím se skoro neklidný, když si pomyslím, že tam pro mě trpíš a jsi sama; proto jsem přišel - abych se podíval, jestli něco nepotřebuješ." A tak jsem se na něj podívala. A zatímco to říkal, sám mi zvedal hlavu, dával mi ruku kolem krku a objímal mě; a zatímco mě takto držel, líbal mě, a pokud bylo léto a bylo horko, posílal ze svých úst osvěžující dech nebo bral něco do ruky a vějířem mě ovíval. A pak se mě zeptal: "Jak se cítíš? Necítíš se lépe?" Odpověděla jsem Mu: "Když je člověk s Tebou, ať už jakýmkoli způsobem, cítí se vždycky dobře.
Jindy zase, když mě viděl velmi slabou kvůli mému neustálému utrpení, zvláště když zpovědník přicházel v noci, přicházel můj milenec Ježíš, a když mě viděl v tomto stavu krajní slabosti - až jsem měla chvílemi pocit, že umírám -, přiblížil se ke mně a ze svých úst mi nalil mléko, nebo mě položil blízko svého boku a odtud jsem sála proudy sladkostí, rozkoší a síly. A On mi řekl: "Opravdu chci být tvým vším a také tvou potravou - pro duši i pro tělo." Kdo může říci, co jsem prožívala na duši i na těle z těchto milostí, které mi Ježíš dával? Kdybych je chtěla vyprávět, bylo by to příliš dlouhé. Vzpomínám si, že někdy, když nepřišel rychle, jsem Mu naříkala a říkala jsem Mu: "Ó, prosím! ó, svatý Snoubenče, jak jsi mě mohl nechat tak dlouho čekat - už jsem nemohla odolat, cítila jsem, že bez Tebe umírám." Vždycky jsem si říkala: "Ó, prosím!" A když jsem to říkala, cítila jsem takovou bolest, že jsem plakala. A On mě celou oželel, osušil mi slzy, políbil mě, objal mě a řekl mi: "Nechci, abys plakala. Podívej, teď jsem s tebou - řekni mi, co chceš." A tak jsem se rozplakala. Řekla jsem Mu: "Nechci nic jiného než Tebe, a teprve pak přestanu plakat, když mi slíbíš, že mě nenecháš tak dlouho čekat." A on mi odpověděl: "Já chci jenom Tebe. A ještě mi řekl: "Ano, ano, učiním tě spokojenou."
Jednoho dne, když jsme byli v tomto kontrastu a bolest byla tak velká, že jsem nemohla přestat plakat, mi můj dobrý Ježíš řekl: "Chci tě ve všem uspokojit. Cítím se k tobě tak přitahován, že se neobejdu bez toho, abych dělal to, co chceš ty. Jestliže jsem až dosud z tebe odstraňoval vnější život a zjevoval jsem se ti, nyní chci přitáhnout tvou duši k sobě, abys, kamkoli půjdu, šla se mnou. Tímto způsobem se ze Mne budeš moci více těšit a připoutat se ke Mně důvěrněji než v minulosti." "Ať se ti to podaří," řekla jsem.
Jednoho rána - nepamatuji si to dobře, ale myslím, že uplynuly asi tři měsíce mého nepřetržitého pobytu v posteli - když jsem byla ve svém obvyklém stavu, přišel můj sladký Ježíš s pohledem plným lásky jako mladý muž ve věku asi osmnácti let. Ó, jak byl krásný. Se svými zlatými vlasy, celými kudrnatými, jako by spoutával mé myšlenky, mé city, mé srdce. Z Jeho čela, klidného a prostorného, bylo možné obdivovat nitro Jeho mysli, jako z nitra křišťálu, a bylo možné objevit Jeho nekonečnou moudrost, Jeho neochvějný klid. Ach, jak jsem cítila, jak se mi rozjasnila mysl, srdce, ba co víc, před Ježíšem se mi samy vášně srazily k zemi a neodvažují se mě ani trochu
obtěžovat. Nevím, jestli se mýlím, ale domnívám se, že člověk nemůže spatřit tohoto Ježíše, tak krásného, pokud není v nejhlubším klidu; natolik, že sebemenší závan rozrušení mu brání přijmout tak krásný pohled. Ach ano, už při pouhém pohledu na klid Jeho obdivuhodného čela je příliv klidu, který se člověku dostává do nitra, tak velký, že věřím, že neexistuje žádná katastrofa nebo nejprudší válka, které by se před Ježíšem neuklidnily. Ach, můj všecek krásný Ježíši, jestliže sděluješ tolik pokoje v těch několika málo okamžicích, kdy se projevuješ v tomto životě - takovým způsobem, že člověk může snášet nejbolestnější mučednictví, nejponíženější bolesti s
nejdokonalejším klidem (zdá se mi, že je to směs pokoje a smutku) - jaké to bude v ráji? Ó, jak krásné jsou Jeho nejčistší oči, jiskřící světlem. Není to jako světlo slunce, že když se na ně člověk chce podívat, škodí našemu zraku - ne; u Ježíše, ačkoli je světlo, lze na něj velmi dobře upřít zrak a pouhým pohledem na vnitřek Jeho zornice,
24
temně nebesky modré - ach, kolik věcí by mi řekly. Krása Jeho očí je taková, že stačí jediný Jeho pohled, abych vyšla ze sebe a běžela za Ním přes cesty a přes hory, přes zemi a přes nebe. Stačí jediný pohled, abych se v Něm proměnila a pocítila, jak do mě sestoupilo cosi božského.
Kdo tedy může vypovědět o kráse Jeho rozkošné tváře? Jeho bílá pleť vypadá jako sníh zbarvený odstínem růží, těch nejkrásnějších. V Jeho růžových tvářích člověk objevuje velikost Jeho osoby s nejmajestátnějším pohledem, plně božským, který vzbuzuje bázeň a úctu a zároveň vlévá takovou důvěru, že pokud jde o mne, nikdy jsem nenašla nikoho, kdo by mi dal alespoň stín důvěry, kterou mi dává můj drahý Ježíš - ani rodiče, ani zpovědníci, ani mé sestry. Ach ano, ta Svatá tvář je sice tak majestátní, ale zároveň tak milá a ta líbeznost člověka tak přitahuje, že duše nemá nejmenší pochybnosti o tom, že ji Ježíš přijme, jakkoli ošklivou a hříšnou se může vidět. Krásný je také Jeho nos, který se svažuje do velmi jemné špičky, úměrné Jeho nejsvětější tváři. Laskavá jsou Jeho ústa - malá, ale nesmírně krásná, a Jeho nejjemnější rty šarlatové barvy; když mluví, je v nich tolik laskavosti, že ji nelze popsat. Sladký je hlas mého Ježíše, je jemný, je harmonický; zatímco On mluví, Jeho úst vychází taková vůně, že se zdá, že na zemi není nic podobného. Je tak pronikavý, že proniká všude; člověk cítí, jak sestupuje od sluchu k srdci, a - ach! kolik citů vyvolává. Ale kdo může říci všechno? Pak je to tak příjemné, že věřím, že nelze najít žádné jiné potěšení, tolik jako to, které lze najít v jediném Ježíšově slově. Hlas mého Ježíše je nesmírně mocný a v okamžiku, kdy promluví, už působí to, co říká. Ach, ano, krásná jsou Jeho ústa, ale ještě krásněji projevují svůj půvab v aktu Jeho mluvení, zatímco člověk vidí ty zuby, které jsou tak čisté a tak dobře uspořádané, a vychází z nich Jeho dech lásky, který zapaluje, prostupuje, stravuje srdce. Nádherné jsou Jeho ruce, měkké, bílé, nanejvýš jemné, s těmi prsty tak dokonale vypracovanými - a pohybuje jimi stakovým mistrovstvím, až je to okouzlující.
Ó, jak jsi krásný - celý krásný, ó můj sladký Ježíši! To, co jsem řekla o Tvé kráse, není nic; spíše se mi zdá,že jsem řekla spoustu nesmyslů - ale co mám dělat? Odpusťte mi, je to poslušnost, která to tak chce. Sama od sebe bych se neodvážila říci jediné slovo, když vím o své nedostatečnosti.
Zatímco jsem viděla Ježíše v již popsané podobě, poslal mi ze svých úst dech, který pronikl celou mou duší. Zdálo se mi, že mě Ježíš skrze tento dech přitahuje k sobě, a začala jsem cítit, jak moje duše vychází z mého těla. Opravdu jsem cítila, jak vychází ze všech částí - z mé hlavy, z mých rukou, a dokonce i z mých nohou. Protože to bylo poprvé, co se mi to stalo, začala jsem si uvnitř sebe říkat: "Teď umírám, Pán si pro mě přišel." Když jsem se viděla mimo tělo, duše měla stejný pocit jako tělo - s tímto rozdílem: tělo obsahuje maso, nervy a kosti, zatímco duše ne; je to tělo ze světla. Tak jsem v sobě cítila strach, ale Ježíš mi dál posílal ten dech a říkal mi:"Když tě tolik bolí, že jsi o mě připravena, pojď teď se mnou, protože tě chci utěšit." A tak se Ježíš dal na útěk a já jsem se dala na útěk za Ním; a obletěli jsme celou nebeskou klenbu. Ó, jak krásné bylo procházet se spolu s Ježíšem – opírala jsem si hlavu o Jeho rameno, jednou rukou jsem Ho objímala kolem ramen a druhou jsem držela v Jeho ruce; teď se Ježíš opíral o mě, když jsme došli na některá místa, která byla více zaplavena nepravostí. Ach, jak můj dobrý Ježíš trpěl. Viděla jsem jasněji utrpení Jeho obdivuhodného Srdce; viděla jsem, jak téměř omdlévá, a říkala jsem Mu: "Opři se o mne a dovol mi, abych se podílela na Tvých bolestech, neboť moje duše nemůže snést, když Tě vidí trpět samotného." Vždycky jsem si myslela, že je to tak, jak si myslíš. A Ježíš mi říkal: "Moje milovaná, pomoz mi, protože už to nemohu vydržet." A zatímco to říkal, přiblížil své rty k mým a vlil do nich takovou hořkost, že jsem pocítila smrtelné bolesti, když jsem cítila, jak do mne vstupuje ten nálev, tak velmi hořký. Cítila jsem, jako by mnou pronikalo mnoho nožů, bodnutí, šípů. Celkově by se ve všech mých údech vytvořila ukrutná muka, a jak by se duše vracela do těla, způsobila by, že by se tělo podílelo na těchto utrpeních. Kdo může říci, jaké to byly bolesti? Svědkem toho byl sám Ježíš, protože ostatní nemohli mé bolesti zmírnit, protože jsem se nacházela v onom stavu ztráty vědomí, a čekali by na přítomnost zpovědníka, protože pak by na výzvu poslušnosti také zmírnili. A tak mi mohl pomoci jen Ježíš, když viděl, že moje přirozenost už víc nevydrží a dosáhne krajnosti - když mi nezbude nic jiného než vydechnout naposledy. Ach, kolikrát si ze mě smrt dělala legraci, ale přijde den, kdy si z ní budu dělat legraci já.
Ježíš by tedy přišel, vzal by mě do náruče, přitáhl by mě ke svému Srdci a - ach! jak bych cítila, že se mivrací život. Pak by ze svých rtů vylil nejsladší nápoj, a tím se bolesti zmírnily. Jindy mě vzal s sebou dokola. Kdyby šlo o hříchy rouhání, proti lásce a jiným, nalil by ty jedovaté hořčiny;kdyby pak šlo o hříchy nepoctivosti, nalil by něco páchnoucí hniloby, a když bych se vrátila do sebe, cítila bych ten zápach tak dobře a smrad by 25
byl takový, že by mi to zvedlo žaludek a bylo by mi na omdlení. A někdy, když jsem po požití jídla zvracela, jsem cítila, jak mi ta hniloba vychází z úst smíchaná s jídlem.
Někdy mě tedy přiváděl do kostelů, ale i tam se můj dobrý Ježíš pohoršoval. Ach, jak strašně se ty skutky
dotýkaly Jeho Srdce - ano, svaté skutky, ale vykonané hrubě; ty modlitby, prázdné od vnitřního ducha, ta
zbožnost, falešná, zdánlivá, která jako by Ježíše spíš urážela než ctila. Ach! ano, to svaté, čisté, poctivé Srdce nemohlo přijmout tyto skutky, vykonané tak špatně. Ó, kolikrát naříkal a říkal: "Dcero, podívej se, kolik urážek přijímám i od těch lidí, o nichž se říká, že jsou zbožní - dokonce i na nejsvětějších místech. Při přijímání samotných svátostí, místo aby vyšli očištěni, vycházejí ještě špinavější." A tak se stalo. Ach ano, kolik bolesti působilo Ježíši, když viděl, jak lidé svatokrádežně přijímají, jak kněží slaví mši svatou ve smrtelném hříchu, ze zvyku, a někteří - je to hrůza to říci - dokonce ze zištných důvodů. Ach, kolikrát mi můj Ježíš dal vidět tyto smutné scény. Kolikrát, když kněz slavil Nejsvětější tajemství, je Ježíš nucen jít do jeho rukou, protože je povolán kněžskou autoritou. Bylo vidět, jak z těch rukou kape hniloba, krev nebo jsou umazané od bláta. Ó, jak žalostný byl tehdy stav Ježíše, tak svatého, tak čistého, v těch rukou, které naháněly hrůzu pouhým pohledem. Zdálo se, že chce mezi těma rukama utéct, ale byl nucen zůstat, dokud nebudou spotřebovány druhy chleba a vína. Někdy, když tam zůstal s knězem, ke mně spěšně přišel, celý naříkající, a než jsem to stačila říct, sám mi řekl: "Dcero, dovol mi,abych ti to nalil, protože už to nemohu snést. Slituj se nad mým stavem, který je příliš smutný - měj trpělivost, trpme spolu." A tak jsem se vrátila do svého pokoje. A zatímco to říkal, vléval ze svých úst do mých. Ale kdo může říci, co vylil? Zdálo se, že je to hořký jed, páchnoucí hniloba, smíchaná s jídlem tak tvrdým, odporným a mdlým, že to někdy nešlo pozřít. Kdo tedy může říci, jaké utrpení toto Ježíšovo nalévání
způsobilo? Kdyby mě On sám nepodporoval, jistě bych zemřela; přesto do mě nalil jen nepatrnou část - co by to bylo pro Ježíše, který toho obsahoval tuny a tuny? Ó, jak strašný je hřích! Ach! Pane, dej, ať to každý pozná, aby všichni utekli před tímto tak strašným monstrem.
Ale zatímco jsem viděla tyto scény tak smutné, jindy mi On dával vidět i scény tak útěšné a krásné, až mě to uchvacovalo; a to bylo vidět dobré a svaté kněze, jak slaví svátostné Tajemství. Ó Bože, jak vznešená, velká je jejich služba. Jak krásné bylo vidět kněze sloužícího mši svatou a Ježíše, který se do něj proměnil. Zdálo se, že to není kněz, ale sám Ježíš, kdo slaví božskou oběť, a někdy nechával kněze úplně zmizet a Ježíš sám sloužil mši svatou - a já mu naslouchala. Ach, jak dojemné bylo vidět Ježíše, jak odříkává ty modlitby, jak dělá všechny ty obřady a pohyby, které dělá kněz. Kdo může říci, jak útěšné pro mě bylo vidět tyto mše společně s Ježíšem? Kolik milostí jsem dostala, kolik světla, kolik věcí jsem pochopila! Ale protože jsou to věci minulé, nepamatuji si je příliš jasně, a tak mlčím. Ale jak to říkám, Ježíš se v mém nitru pohnul a povolal mě - nechce, abych to udělala. Ach! Pane, kolik trpělivosti je třeba s Tebou. Dobře tedy, spokojím se s Tebou. Ach, sladká Lásko, řeknu pár drobností, ale dej mi svou milost, abych je dokázala projevit, protože sama bych se neodvážila vyslovit jediné slovo o tajemstvích tak hlubokých a vznešených.
Když jsem viděla Ježíše nebo kněze, jak slaví božskou oběť, Ježíš mi dával najevo, že VE MŠI SVATÉ JE CELÁ HLOUBKA NAŠEHO POSVÁTNÉHO NÁBOŽENSTVÍ. Ach ano, mše nám říká všechno a mluví k nám o všem. Mše nám připomíná naše vykoupení; mluví k nám krok za krokem o bolestech, které Ježíš pro nás vytrpěl; zjevuje nám také svou nesmírnou lásku, neboť se nespokojil se smrtí na kříži, ale chtěl pokračovat ve stavu oběti v Nejsvětější
Eucharistii. Mše svatá nám také říká, že naše těla, rozpadlá, smrtí proměněná v popel, v den soudu spolu s Kristem znovu povstanou k nesmrtelnému a slavnému životu. Ježíš mi dal pochopit, že pro křesťana jsou nejútěšnější a nejvyšší a nejvznešenější tajemství našeho svatého náboženství: Ježíš ve svátosti a vzkříšení našich těl do slávy. Jsou to hluboká tajemství, která pochopíme až za hvězdami, ale Ježíš ve Svátosti nás nutí, abychom se jich různými způsoby TÉMĚŘ DOTKLI vlastníma RUKAMA. Za prvé, jeho zmrtvýchvstání; za druhé,jeho stav zničení pod těmito způsobami, ačkoli je jisté, že Ježíš je tam přítomen, živý a skutečný. Potom, jakmile jsou tyto způsoby stráveny, Jeho skutečná přítomnost již neexistuje. A když jsou způsoby znovu konsekrovány, přichází znovu, aby přijal svůj svátostný stav. Ježíš ve svátosti nám tedy připomíná vzkříšení našich těl do slávy: tak jako Ježíš, když jeho svátostný stav zanikne, přebývá v lůně Boha, svého Otce, tak je tomu i u nás - když náš život zanikne, naše duše odchází a činí si příbytek v nebi, v lůně Božím, zatímco těla jsou strávena. Dá se tedy říci, že již nebudou existovat.
26
