LUISA PICCARRETA - KNIHA NEBE - 1.svazek-první část
KNIHA NEBE - SVAZEK 1.str.1-14
(pracovní text pro osobní použití
Přeložila a upravila Kristína Komoňová)
J.M.J.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Z čisté poslušnosti začínám psát.
Ty víš, ó Pane, jakou oběť mě to stojí, že bych raději podstoupila tisíce smrtí, než abych napsala jediný řádek o věcech, které proběhly mezi mnou a Tebou. Ach, můj Bože, moje přirozenost se chvěje, cítí se zdrcená a téměř zničená při pouhém pomyšlení na to. Ó, prosím, dej mi sílu, ó Živote mého života, abych mohla vykonat svatou poslušnost! Ty, který jsi dal inspiraci zpovědníkovi, dej mi milost, abych byla schopna vykonat to, co jsi mi přikázal.
Ó Ježíši, ó Manželi, ó má sílo! K Tobě povstávám, k Tobě přicházím, do Tvé náruče se odevzdávám, opouštím se, odpočívám. Ó, prosím, ulev mi v mém trápení a nenech mě samotnou a opuštěnou! Bez Tvé pomoci určitě nebudu mít sílu vykonat tuto poslušnost, která mě tolik stojí - nechám se porazit nepřítelem a bojím se,že mě kvůli mé neposlušnosti spravedlivě rozdrtí.
Ó, prosím! Podívej se na mě znovu a znovu, ó svatý Snoubenče, v této své náruči - podívej se, jak velká temnota mě obklopuje; je tak hustá, že nedovolí ani jedinému atomu světla proniknout do mé duše. Ó, mé mystické Slunce, Ježíši - dej, ať toto světlo zazáří v mé mysli, aby rozptýlilo temnotu a já si mohla svobodně
vzpomenout na milosti, které jsi dal mé duši. Ó! věčné Slunce, vypusť další paprsek světla do intimní části mého srdce a očisti ji od bahna, v němž leží - zapal ji a pohlť svou láskou, aby mé srdce, které více než cokoli jiného zakusilo sladkosti tvé lásky, je mohlo jasně projevit tomu, komu je k tomu povinováno. Ó, mé Slunce Ježíši, ještě jeden paprsek světla nad mými rty, abych mohla říkat čistou pravdu s jediným cílem, abych věděla, zda jsi to skutečně Ty, nebo spíše iluze nepřítele. Ale, ó Ježíši, jak chudou na světlo se stále vidím v těchto Tvých rukou. Ó, prosím, upokoj mě - Ty, který mě tolik miluješ, posílej mi dál světlo. Ó, mé Slunce, mé krásné, chci vstoupit přímo do středu, abych mohla zůstat zcela ponořena v tomto nejčistším světle. Ó, Božské Slunce, ať mě toto světlo
předchází, provází, všude mě obklopuje a proniká do všech intimních skrýší mého nitra, aby mé pozemské bytí bylo pohlceno a Ty jsi ho mohl zcela proměnit ve svou Božskou Bytost.
Nejsvětější Panno, láskyplná Matko, přijď mi na pomoc, vypros mi od svého i mého sladkého Ježíše milost a sílu, abych mohla vykonat tuto poslušnost. Svatý Josefe, můj drahý ochránče, pomoz mi v této mé okolnosti. Svatý Archanděli Michaeli, chraň mě před pekelným nepřítelem, který mi klade tolik překážek, abych tuto poslušnost nezvládla. Svatý Archanděli Rafaeli, a ty, můj anděli strážný, přijď mi na pomoc a provázej mě a usměrňuj mou ruku, abych nepsala nic jiného než pravdu.
Kéž je vše ke cti a slávě Boží - a pro mě všechen ten zmatek. Ó, svatý Manželi, přijď mi na pomoc! Když
uvažuji o mnoha milostech, které jsi dal mé duši, cítím se celá zděšená a vyděšená, celá plná zmatku a studu,nkdyž vidím, že jsem stále tak špatná a neodpovídající tvým milostem. Ale, můj milý a sladký Ježíši, odpusť mi, neodstupuj ode mne, ale pokračuj ve vlévání svých milostí do mne, abys ze mne učinil triumf svého milosrdenství.
Začínám. Svatováclavskou novénou jsem se ve věku asi sedmnácti let připravovala na svátek svatých Vánoc, praktikováním různých ctností a umrtvování; a zejména tím, že jsem uctívala devět měsíců, které Ježíš strávil v mateřském lůně, devítihodinovým rozjímáním každý den, vždy o tajemství Vtělení.
Například jsem se na jednu hodinu myšlenkami přenesla do ráje a představovala jsem si Nejsvětější Trojici:
Otce, který posílá Syna na zem; Syna, který se ihned podřizuje Otcově vůli; Ducha svatého, který s tím souhlasí. Moje mysl byla zmatená při rozjímání o tak velkém tajemství, o lásce tak vzájemné, tak rovné, tak silné mezi sebou i vůči lidem; a pak o nevděčnosti lidí, a zvláště mé vlastní.Chtěla jsem tam zůstat ne hodinu, ale celý den, ale vnitřní hlas mi řekl: "Dost - pojď se podívat na jiné, větší výstřelky mé lásky."
str.1
Pak se má mysl přenesla do mateřského lůna a zůstala omámeně uvažovat o Bohu, který byl tak velký na nebesích, a nyní je tak zničený, omezený, stísněný, že se nemůže hýbat a téměř ani dýchat. Vnitřní hlas mi říkal: "Vidíš, jak moc jsem tě miloval? Ó, prosím, udělej Mi ve svém srdci trochu místa, odstraň všechno, co není Moje, abys Mi dala více svobody k pohybu a dýchání." A tak jsem se nadechla. Mé srdce bylo pohlceno; prosila jsem ho o odpuštění, slibovala jsem, že budu zcela Jeho, vylévala jsem se v pláči; ale - říkám to ke svému zmatku - vracela jsem se ke svým obvyklým nedostatkům. Ó, Ježíši, jak jsi byl dobrý k tomuto ubohému stvoření!
Takto bych strávila druhou hodinu dne a pak i dále s ostatními - byla bych otravná, kdybych jim řekla
všechno. A dělala jsem to někdy vkleče a někdy, když mi v tom bránila rodina, také při práci. Vnitřní hlas mi
vlastně nedopřával oddechu a klidu, pokud jsem nedělala, co chtěl; proto mi práce nepřekážela v tom, abych dělala, co musím. Takto jsem trávila dny novény, a když nastal předvečer, cítila jsem se zapálena více než kdy jindy, s neobvyklým zápalem. Byla jsem sama v pokoji a najednou se přede mnou objevil Ježíšek - celý krásný, to ano, ale chvějící se, v touze mě obejmout. Vstala jsem a běžela Ho obejmout, ale v okamžiku, kdy jsem Ho chtěla stisknout, mi zmizel - a to se stalo až třikrát. Zůstala jsem tak dojatá a zapálená, že to nedokážu vysvětlit. Ale pak, po nějaké době, jsem to už moc nebrala v úvahu. Nikomu jsem to neřekla a čas od času jsem upadala do svých obvyklých vad. Vnitřní hlas mě však už nikdy neopustil; ve všem mě káral, opravoval, povzbuzoval - jedním
slovem, Pán se mnou jednal jako dobrý otec, jehož dítě se snaží sejít ze správné cesty a on ho s veškerou pílí a péčí zadrží, aby z něj učinil svou čest, svou slávu, svou korunu. Ale, ó Pane, příliš nevděčná jsem byla vůči Tobě!
A tak od počátku začal Božský Mistr zbavovat mé srdce všech tvorů a vnitřním hlasem mi říkal: "Já jsem
všechno, co je krásné a co si zaslouží být milováno. Podívej, pokud neodstraníš tento malý svět, který tě
obklopuje - to znamená myšlenky na tvory, představy -, nemohu volně vstoupit do tvého srdce. Tento šramot
ve tvé mysli je překážkou k tomu, abys mohla jasněji slyšet můj hlas, vlévat mé milosti, skutečně tě okouzlit
Mnou. Slibte Mi, že budete celí Moji, a Já Sám vložím svou ruku do díla. Máš pravdu, že nemůžeš nic dělat. Neboj se, Já udělám všechno, DEJ MI SVOU VŮLI - to Mi stačí."
To se dělo většinou během přijímání. Tak jsem mu slibovala, že budu jen jeho; prosila jsem ho o
odpuštění, protože do té doby jsem taková nebyla; říkala jsem mu, že ho chci opravdu milovat, a prosila jsem ho, aby mě nikdy nenechal samotnou. A ten hlas pokračoval: "Ne, ne - budu s tebou a budu pozorovat všechny tvé činy, pohyby a touhy."
A tak jsem ho v sobě cítila celý den; ve všem mě napomínal. Například když jsem se nechala příliš unést rozhovorem s rodinou, a to i o lhostejných věcech, které nebyly nutné, vnitřní hlas mi říkal: "Tyto rozhovory naplňují tvou mysl věcmi, které mi nepatří, obklopují tvé srdce prachem, takže cítíš, že moje milost je v tobě slabá, už ne živá. Prosím tě, napodobuj Mě, když jsem byl v domě v Nazaretě - moje mysl se nezabývala ničím jiným než slávou Otce a spásou duší, moje ústa nevyslovovala nic jiného než svaté řeči. Svými slovy jsem se snažil napravit urážky Otce, pronikat srdci a přitahovat je ke své lásce - a především ke své Matce a svatému Josefovi.
Jedním slovem, všechno se dovolávalo Boha, všechno se dělalo pro Boha a všechno se vztahovalo k Němu. Proč bys nemohla dělat totéž?"
Zůstala jsem němá - celá zmatená. Snažila jsem se být sama, jak jen to šlo; vyznala jsem mu svou slabost
a prosila ho o pomoc a milost, abych byla schopna dělat to, co chce, protože sama bych mohla dělat jen zlo. Pokud se během dne moje mysl zabývala myšlenkami na lidi, které jsem milovala, On mě okamžitě pokáral a řekl mi: "Takhle mě miluješ? Kdo tě kdy miloval tak, jako Já? Vidíš, jestli s tím nepřestaneš, opustím tě." A tak jsem se na něj podívala. Někdy jsem dostávala takové a tak hořké výčitky, že jsem nedělala nic jiného než plakala.
Jednoho rána, zvláště po svatém přijímání, mi dal tak jasné světlo o velké lásce, kterou ke mně chová, a
o nestálosti a proměnlivosti tvorů, že mé srdce bylo tak přesvědčeno, že od té chvíle nebylo schopno nikoho
milovat. Naučil mě, jak milovat lidi, aniž bych se od něho odpoutala - to znamená, že jsem se na tvory dívala jako na obrazy Boží, a to tak, že pokud jsem od tvorů přijímala dobro, měla jsem si myslet, že prvotním původcem tohoto dobra je Bůh sám a že si tvora použil, aby mi ho poslal; tak se mé srdce více připoutalo k Bohu. Pokud jsem pak přijímala umrtvení, měla jsem se na ně také dívat jako na nástroje v rukou Božích k mému posvěcení; tak by mé srdce nezůstalo houfně nakloněno bližnímu. Tak se stávalo, že jsem na všechny tvory pohlížela v Bohu. Ať bych na nich viděla jakoukoli vadu, nikdy bych si jich nepřestala vážit. Pokud se mi posmívali, cítila jsem se
2
zavázána, protože jsem si myslela, že mi umožňují získat další zisky pro mou duši; pokud mě chválili, přijímala jsem tyto chvály s opovržením a říkala jsem si: "Dnes toto, zítra mě mohou nenávidět", vzhledem k jejich nestálosti. Celkem vzato, mé srdce nabylo takové svobody, že si to sama nedovedu vysvětlit.
Když mě Božský Mistr osvobodil od vnějšího světa, vložil ruku do mého nitra a vnitřním hlasem mi řekl: "Nyní jsme sami - už není nikdo, kdo by nás mohl rušit. Nejsi teď šťastnější než předtím, kdy jsi musela uspokojovat mnoho a mnoho? Vidíš, že je snazší uspokojit jednoho samotného. Musíš uvažovat tak, jako bychom byli na světě sami dva; slib mi, že mi budeš věrná, a já do tebe vliji tolik a tolik milostí, že budeš sama žasnout." "A co ty?" zeptal se mě.
Pak pokračoval: "Chci z tebe udělat dokonalý obraz sebe sama, od chvíle, kdy jsem se narodil, až do své smrti. Já sám tě budu postupně učit, jak to udělat."
Dělo se to tak, že mi každé ráno po svatém přijímání řekl, co mám během dne dělat. Řeknu vše stručně, protože po tak dlouhé době není možné říci vše. Nepamatuji si to jistě, ale zdá se mi, že mi řekl, že první věc, která je nutná k očištění nitra mého srdce, je zničení sebe sama - tedy POKORA. A pokračoval: Chci, abys pochopila, že sama nic nezmůžeš, a proto jsem ti řekl: "Podívej se na mě, abych ti mohl vlévat do srdce své milosti. Velmi si dávám pozor na ty duše, které to, co dělají, přičítají sobě a chtějí z mých milostí udělat co nejvíce krádeží. Na druhou stranu u těch, kteří mě znají, jsem velkorysý a své milosti vylévám proudy. Protože dobře vědí, že si nemohou nic připsat, jsou mi vděční; chovají k tomu úctu, jaká se sluší, a žijí v neustálé obavě, že když mi nebudou odpovídat, mohu jim vzít to, co jsem jim dal, protože vědí, že jim to nepatří. V srdcích, která PÁCHNOU PÝCHOU, je tomu naopak. NEMOHU ANI VSTOUPIT DO JEJICH SRDCÍ, protože jsou tak nabobtnalá sama sebou, že v nich není místo, kam bych se mohl vložit. Tito ubožáci neberou na mé milosti žádný ohled a jdou od pádu k pádu až do své zkázy. Proto chci, abyste v tento den konali neustálé skutky pokory; chci, abyste byli jako dítě zavinuté do plenek, které nemůže pohnout ani nohou, aby udělalo krok, ani rukou, aby pracovalo, ale všechno očekává od své matky. Stejně tak ty zůstaneš v Mé blízkosti jako dítě, budeš Mě stále prosit, abych ti pomohl; budeš stále vyznávat svou nicotnost - zkrátka očekávat ode Mne všechno."
Snažila jsem se co nejvíc Ho uspokojit - umenšovala jsem se, ničila se a někdy jsem dospěla až k tomu, že jsem se cítila téměř zničená, že bych nemohla pracovat, udělat ani krok, ba ani se nadechnout, kdyby mě nepodporoval On. Viděla jsem se tak špatnou, že jsem se styděla za to, že mě lidé vidí, věděla jsem, že jsem nejošklivější - a ve skutečnosti jsem taková stále. A tak, jak jen jsem se mohla lidem vyhýbat, vyhýbala jsem se jim a říkala jsem si: "Ach, kdyby věděli, jak jsem špatná, a kdyby viděli milosti, které mi Pán dává (protože bych nikomu nic neřekla), a že jsem stále stejná - ach, jak by mnou byli zděšeni!
Když jsem pak ráno znovu přistupovala ke svatému přijímání, zdálo se mi, že když do mě vstoupil, udělal si hostinu za uspokojení, které cítil, když mě viděl tak zničenou. Říkal mi další věci o mém zničení, ale způsobem, který se vždy lišil od předchozího. Věřím, že ke mně nemluvil jednou, ale stokrát; a kdyby ke mně mluvil tisíckrát, měl by vždy nové způsoby, jak mluvit o téže ctnosti. Ó, můj božský Mistře, jak jsi moudrý - kdybych Ti alespoň odpovídala.
Vzpomínám si, že když ke mně jednou ráno mluvil o stejné ctnosti, řekl mi, že jsem se kvůli nedostatku pokory dopustila mnoha hříchů, a že kdybych byla pokornější, držela bych se blíž k Němu a nedělala bych tolik zla. Dal mi pochopit, jak ošklivý je hřích - urážka, kterou tento ubohý červíček učinil Ježíši Kristu, strašlivý nevděk, obrovská špatnost, škoda způsobená mé duši. Byla jsem tak zděšená, že jsem nevěděla, co mám dělat, abych to napravila. Udělala jsem několik umrtvení, požádala jsem zpovědníka o další, ale jen málo mi jich bylo dáno, takže mi všechny připadaly jako stíny a já nedělala nic jiného, než že jsem myslela na své hříchy, i když jsem se k Němu stále více upínala. Měla jsem takový strach, že se vzdálím a udělám něco horšího než předtím, že to sama nedokážu vyjádřit. Když jsem byla u Něho, nedělala jsem nic jiného, než že jsem Mu vyprávěla o bolesti, kterou jsem cítila, že jsem Ho urazila. Neustále jsem Ho prosila o odpuštění, děkovala jsem Mu za to, že ke mně byl tak dobrý, a ze srdce jsem Mu říkala: "Podívej, ó Pane, kolik času jsem ztratila, zatímco jsem Tě mohla milovat." Vždycky jsem se snažila, aby mi to bylo odpuštěno. Nebyla jsem schopna říci nic jiného, než těžké zlo, které jsem spáchala.
3
Nakonec mi jednoho dne vynadal: "Nechci, abys o tom přemýšlela. Když se duše pokoří, je přesvědčena,
že se dopustila něčeho špatného, a očistí svou duši ve svátosti zpovědi a je ochotna raději zemřít, než aby mě
urazila - je to urážka mého milosrdenství, je to překážka, která ji přitahuje k mé lásce, protože její mysl se stále snaží obalit bahnem minulosti. Brání Mi také v tom, abych ji nechal vzlétnout k nebi, protože je stále s těmito myšlenkami zahalená v sobě, jak se o tom snaží přemýšlet. A pak, hle, už si nic nepamatuji, dokonale jsem na to zapomněl. Vidíš snad na mně nějakou zášť nebo stín?" "Ne," odpověděla jsem.
Řekla jsem mu: "Ne, Pane, jsi tak dobrý. Ale cítila jsem, jak se mi srdce rozpolcuje něhou. "Takže ty jsi ta, kdo chce pokračovat v těchto věcech?" A já: "Ne, ne, nechci. A on: "Přemýšlejme o vzájemné lásce a spokojenosti."
Od té doby jsem na to už tolik nemyslela, dělala jsem, co jsem mohla, abych Ho uspokojila, a modlila
jsem se, aby mě On sám naučil, co mám dělat, abych napravila uplynulý čas. A On mi řekl: "Jsem připraven
udělat, co chceš. Podívej, první věc, kterou jsem ti řekl, že od tebe chci, bylo napodobení mého života; podívejme se tedy, co ti chybí." A tak jsem se na něj podívala.
"Pane," řekla jsem mu, "chybí mi všechno - nemám nic. A On mi řekl: "Neboj se, postupně uděláme
všechno. Já sám vím, jak jsi slabá, ale sílu musíš čerpat ode mne." "A co?" zeptala jsem se. (Nepamatuji si to popořadě, ale řeknu, co mohu.) A dodal: "Chci, abys byla ve svém jednání vždy přímá - jedním okem se dívej na Mne a druhým na to, co děláš. Chci, aby z vás tvorové úplně zmizeli. Dostaneš-li příkaz, nedívej se na lidi, ne - spíše musíš myslet na to, že Já sám chci, abys udělala to, co ti přikazuji. S pohledem upřeným na Mne tedy nebudete nikoho soudit, nebudete se dívat na to, zda je daná věc bolestivá, nebo příjemná - zda ji můžete udělat, nebo ne. Když před tím vším zavřeš oči, otevřeš je, abys hleděla jen na Mne; vezmeš Mě s sebou, budeš si myslet,
že Můj pohled je upřen na tebe, a řekneš Mi: "Pane, jen pro Tebe to dělám, jen pro Tebe chci pracovat - už
nejsem otrokem tvorů." A tak, chodíš-li, pracuješ-li, mluvíš-li - ve všem, co děláš, musí být tvým jediným cílem zalíbit se Mně samotnému. Ó, kolika nedostatkům se vyhneš, budeš-li takto postupovat."
Jindy mi říkal: "Chci také, abyste, když vás lidé umrtvují, urážejí, odporují vám, upírali svůj pohled na Mne a mysleli si, že vám to říkám ze svých vlastních rtů: Já sám jsem ten, kdo chce, abys to trpěla - ne stvoření. Odvrať od nich svůj pohled; ty a Já, vždycky - vše ostatní musíš zničit. Hle, chci tě tímto utrpením zkrášlit, chci tě obohatit zásluhami, zpracovat tvou duši, připodobnit tě sobě. Dáš Mi to jako dar; budeš Mi láskyplně děkovat a budeš vděčná těm lidem, kteří ti dávají příležitost trpět, a odvděčíš se jim nějakým dobrodiním. Tím budeš kráčet přede Mnou jako vzpřímená, nic tě už nebude zneklidňovat a budeš se těšit dokonalému pokoji."
Poté, co jsem se nějakou dobu snažila v těchto věcech cvičit - tu se mi to dařilo, tu jsem upadala (i když
jasně vidím, že mi stále chybí tento duch poctivosti, a jsem stále zmatenější, když myslím na svou velkou
nevděčnost) -, promluvil ke mně a dal mi pochopit nutnost ducha umrtvování. (I když si vzpomínám, že ve všech těchto věcech, které mi říkal, vždy dodával, že vše je třeba dělat z lásky k Němu a že nejkrásnější ctnosti, největší oběti by se staly mdlými, kdyby neměly původ v lásce. "LÁSKA," řekl mi, "JE CTNOST, KTERÁ DÁVÁ ŽIVOT A LESK VŠEM OSTATNÍM takovým způsobem, ŽE BEZ NÍ JSOU VŠECHNY MRTVÉ.. Mé oko nepřijímá žádnou přitažlivost a ony nemají žádnou moc nad mým Srdcem. Buď tedy opatrná a nechť jsou tvé skutky, i ty nejmenší, vloženy do lásky - to znamená do Mne, se Mnou a pro Mne").
Vraťme se tedy k umrtvování. Řekl mi: "Chci, aby všechny tvé věci, i ty nezbytné, byly konány v duchu
oběti. Vidíš, tvé skutky nemohu uznat za své, pokud nemají znak umrtvování. Tak jako mince není národy
uznávána, pokud na sobě nemá obraz jejich krále - ba co víc, je opovrhována a zanedbávána -, tak je tomu i s vašimi skutky: pokud nemají štěp s mým křížem, nemohou mít žádnou hodnotu. Hle, teď nejde o to, abyste zničili stvoření, ale sebe - abyste zemřeli, abyste žili jen ve mně a z mého vlastního života. Je pravda, že tě to bude stát víc než to, co jsi udělala; ale seber odvahu, neboj se - to ne ty to uděláš, ale já sám v tobě budu působit."
Tak jsem dostala další světla o zničení sebe sama. Řekl mi: "Nejsi nic než stín - když se ho snažíš uchopit,
uniká ti. Nejsi nic."
4
Cítila jsem se tak zničená, že bych se nejraději schovala do nejhlubších propastí, ale viděla jsem, že toho nejsem schopna. Cítila jsem takové zrudnutí, že jsem zůstala němá. Zatímco jsem se nacházela v této zkáze své nicoty, řekl mi: "Přibliž se ke mně, přitiskni se k mému rameni - podepřu tě svýma rukama a dostaneš sílu. Jsi slepá, ale mé světlo ti bude sloužit jako průvodce. Hle, postavím se před tebe a ty nebudeš dělat nic jiného, než se na mě dívat, abys mě napodobovala." A tak jsem se vrátila do svého života.
Pak mi řekl: "První věc, kterou chci, abys umrtvila, je tvá vůle. To 'já' v tobě musí být zničeno; chci, abys
ho přede Mnou obětovala jako oběť, aby se tvá vůle a Moje vůle sjednotily. Nejsi šťastná?" "Ano, Pane, ale dej mi tu milost, protože vidím, že sama nic nezmůžu. A pokračoval: "Ano, já sám ti budu ve všem odporovat, a to občas i prostřednictvím tvorů."
A tak se stalo. Například když jsem se ráno probudila a hned jsem nevstala, vnitřní hlas mi říkal: "Odpočíváš, zatímco já jsem neměl jiné lůžko než kříž. Pospěš si, pospěš si - ne tolik pohodlí." A tak jsem si pospíšila. Kdybych šla a zrak mi utekl o kousek dál, hned by mě pokáral: "Tohle nechci. Nedovol, aby se ti zrak vzdálil jen na délku jednoho kroku, abys nezakopla." A tak jsem se vrátila k tomu, co jsem udělala. Kdybych byla
v přírodě a viděla květiny a stromy, řekl by mi: "Všechno jsem stvořil z lásky k tobě a ty z lásky ke mně zbavuj svůj zrak tohoto potěšení.""Ať je to cokoli," řekla jsem. Dokonce i v těch nejnevinnějších a nejsvětějších věcech, jako jsou například plátna na oltáře, procesí, by mi řekl: "Nesmíš mít jiné potěšení než jen ve Mně." Kdybych seděla při práci, řekl by mi: "Jsi příliš pohodlná, copak si nevzpomínáš, že můj život byl neustálým utrpením - a ty? A ty?" Abych Ho uspokojila, okamžitě jsem se přesunula na polovinu židle a druhou polovinu jsem nechala prázdnou; někdy jsem Mu žertem řekla: "Podívej, ó Pane, polovina židle je prázdná - pojď a sedni si ke mně." A tak jsem se posadila. Někdy se mi zdálo, že mě uspokojí, a cítila jsem takovou radost, že ji sama nedokážu vyjádřit. Někdy pak, když jsem pracovala trochu pomalu a netečně, mi říkal: "Pospěš si, pomoz si, protože čas,
který získáš tím, že si pomůžeš, strávíš se Mnou v modlitbě." A tak jsem se snažila, abych se mohla modlit. Někdy mi On sám určoval, kolik práce mám udělat. Pak jsem Ho prosila, aby přišel a pomohl mi. "Ano, ano," odpovídal mi, "uděláme to spolu, takže až to dokončíš, budeme svobodnější." "Ano, ano," odpovídal mi. A stávalo se, že za hodinu nebo dvě jsem udělal to, co jsem měla udělat za celý den. Pak jsem se šla modlit a On mi dal mnoho světla a řekl mi mnoho věcí, takových, že by to bylo příliš dlouhé, kdybych je chtěla všechny říci.
Vzpomínám si, že když jsem byla sama a pracovala, všimla jsem si, že nitě nestačí na dokončení práce a
že budu muset jít za rodinou, abych nějaké sehnala. Obrátila jsem se tedy k Němu a řekla jsem: "Jaký je důvod, že jsi mi pomohl, můj milovaný? Jak vidím, že musím jít ke své rodině, možná se najdou lidé, kteří mi zabrání se sem vrátit, a tentokrát náš rozhovor vyjde naprázdno." A tak jsem se vrátila k tomu, co jsem řekla. "Cože, cože?", řekl mi, "copak nemáš víru?" "Ne," odpověděl jsem. "Ano. "No tak se neboj, já ti vše doplním." "Tak to se nebojím," řekla jsem. A tak se také stalo; a pak jsem se začala modlit.
Kdybych pak v době oběda snědla něco chutného, okamžitě by mě vnitřně pokáral a řekl: "Zapomněla jsi
snad, že jsem neměl jinou chuť než trpět z lásky k tobě? A že ty nesmíš mít jinou chuť než umrtvovat se z lásky ke Mně? Nech to stranou a jez to, co ti chutná nejméně." A já jsem to hned brala a přinášela služce, nebo jsem říkala, že už to nechci, a mnohokrát jsem zůstala téměř s prázdným žaludkem. Když jsem se však šla modlit, dostávala jsem tolik síly a cítila jsem se tak sytá, že mi bylo ze všeho na zvracení. Jindy mi pak, aby mi odporoval, když jsem neměla chuť na jídlo, říkal: "Chci, abys jedla z lásky ke mně, a tak jako se jídlo spojuje s tělem, modli se, aby se má láska spojila s tvou duší, a vše bude posvěceno." A tak jsem se modlila. Jedním slovem, aniž by šel dál, i v těch nejmenších věcech se snažil, aby moje vůle zemřela a žila jen pro Něho. Dovolil, aby mi odporoval i zpovědník. Např: Cítil jsem velkou potřebu přijmout svaté přijímání; celý den a noc jsem nedělal nic jiného, než že jsem se připravovala. Oči jsem nemohla zavřít, abych usnula, protože mi neustále bušilo srdce, a říkala jsem Mu: Pane, pospěš si, protože bez Tebe nemohu být. Urychli hodiny, ať rychle vyjde slunce, protože už nemohu vzdorovat, mé srdce je v mdlobách." A tak jsem si říkala: "Urychli hodiny, ať
rychle vyjde slunce. On sám mi učinil tak láskyplné pozvání, že jsem cítila, jak mi puká srdce. Řekl mi: "Podívej, jsem sám, netrap se tím, že nemůžeš spát - jde o to, abys udržovala společnost se svým Bohem, se svým Manželem, se svým Vším, které je neustále uráženo. Ó, prosím, neodpírej Mi tuto úlevu, protože pak tě ve tvých trápeních neopustím." A tak jsem se vrátila k tomu, co jsem řekla. Ale když jsem byla v těchto dispozicích, ráno jsem chodila ke zpovědníkovi,
5
a aniž bych věděla proč, první, co mi říkal, bylo: "Nechci, abys přijímala." A tak jsem se zeptala: "Co se děje? Popravdě řečeno, bylo to pro mě tak hořké, že jsem někdy nedělala nic jiného, než že jsem plakala. Neodvážila bych se zpovědníkovi nic říct, protože on sám to chtěl, jinak by mi to vyčítal. Ale chodila jsem k němu a vyprávěla mu o své bolesti: "Ach, můj Dobrý, to je ta vigilie, kterou jsme drželi minulou noc - že jsem po tolika očekáváních a touhách měla zůstat o Tebe ochuzena? Vím dobře, že musím poslechnout,
ale řekni mi něco - mohu být bez Tebe? Kdo mi dá sílu? A kdo pak bude mít odvahu odejít z tohoto kostela, aniž by Tě vzal s sebou? Nevím, co mám dělat, ale Ty můžeš všechno napravit. Když jsem si takto vylévala srdce, cítila jsem, jak se ke mně přibližuje oheň a do mého srdce vstupuje plamen. Cítila jsem Ho v sobě a On mi okamžitě řekl: "Uklidni se, uklidni se, tady jsem - uvnitř tvého srdce. Čeho se teď bojíš? Už se netrap, Já sám chci osušit tvé slzy. Máš pravdu, beze Mne bys nemohla být, viď?" A tak jsem se vrátila k tomu, co jsem řekla.
Pak jsem v sobě zůstávala tak strašně zničená a říkala jsem Mu, že kdybych byla dobrá, tak bych to takhle
neřešila, a prosila jsem Ho, aby mě už nikdy neopouštěl, protože jsem nechtěla být bez Něho.
Po těchto věcech jsem jednoho dne po svatém přijímání pocítila, že On je ve mně celý zamilovaný - miluje mě tak, že jsem se sama velmi divila, protože jsem se viděla tak špatnou a neopětovanou. A řekla jsem si v sobě: "Kdybych tak byla dobrá a oplácející. Bojím se, aby mě neopustil (vždycky jsem měla strach, že by mě mohl opustit, a stále ho mám; a někdy je bolest, kterou cítím, tak velká, že věřím, že bolest smrti by byla menší, a pokud On sám nepřijde, aby mě uklidnil, nemohu si dopřát klidu) - zatímco On se chce ke mně důvěrněji přiblížit.
Zatímco jsem Ho takto v sobě cítila, vnitřním hlasem mi řekl: "Moje milovaná, minulé věci nebyly ničím jiným než přípravou. Nyní chci přistoupit ke skutečnostem, a abych tvé srdce disponoval k tomu, co od tebe chci - totiž k napodobování mého života -, chci, abys vstoupila do nesmírného moře mého utrpení. Až dobře pochopíš hořkost mých bolestí, lásku, s jakou jsem je snášel, kdo jsem já, který jsem tolik trpěl, a kdo jsi ty, nejubožejší tvor - ach, tvé srdce se neodváží odporovat ranám, kříži, který jsem připravil jen pro tvé dobro. Naopak, jen při pomyšlení na to, že Já, tvůj pán, jsem tolik vytrpěl, se ti tvé bolesti budou zdát ve srovnání s mými stinné. Utrpení pro tebe bude sladké a dosáhneš toho, že nebudeš moci být bez utrpení".
Moje přirozenost se chvěla při pouhém pomyšlení na utrpení; modlila jsem se, aby mi On sám dal sílu,
protože bez Něho bych použila samotné Jeho dary k urážce dárce. A tak jsem se celá oddala rozjímání o utrpení, a to mé duši přineslo tolik dobrého, že věřím, že všechno dobro ke mně přišlo z tohoto zdroje.
UMUČENÍ JEŽÍŠE
Krista jsem viděla jako nesmírné moře světla, které mě celé zraňovalo svými nesčetnými paprsky - paprsky
trpělivosti, pokory, poslušnosti a mnoha dalších ctností. Viděla jsem se celá obklopená tímto světlem a zůstala
jsem zničená, když jsem se viděla tak odlišnou od Něho. Ty paprsky, které mě zaplavovaly, byly pro mě tolika výčitkami. Slyšela jsem je říkat: "Bůh je tak trpělivý - a ty? Bůh pokorný a podřízený i svým samotným nepřátelům - a ty? Bůh, který tolik trpí z lásky k tobě - a kde je tvé utrpení z lásky k Němu?" "Vždyť je to Bůh, který tolik trpí z lásky k tobě.
Někdy mi On sám vyprávěl o bolestech, které vytrpěl, a já byla tak dojatá, že jsem hořce plakala. Jednoho
dne jsem při práci uvažovala o nejtrpčích bolestech, které můj dobrý Ježíš vytrpěl; cítila jsem, jak mi bolest tísní srdce, že jsem nemohla dýchat. Ze strachu jsem se chtěla rozptýlit tím, že jsem vyšla na balkon. Ale jak tak jdu a dívám se doprostřed ulice - co vidím? Vidím ulici plnou lidí a uprostřed ní svého milujícího Ježíše s křížem na ramenou. Někteří Ho táhnou na jednu stranu, jiní na druhou. Celý udýchaný, s tváří zkropenou krví, pozvedl ke mně oči a prosil o pomoc. Kdo může vypovědět, jaký smutek jsem cítila a jak na mou duši zapůsobil tak žalostný výjev. Okamžitě jsem vešla dovnitř, sama jsem nevěděla, kde jsem; cítila jsem, jak mi srdce puká bolestí. Vykřikla jsem a s pláčem jsem Mu řekla: "Můj Ježíši, kéž bych Ti mohla pomoci! Kdybych Tě tak mohla osvobodit od těch
vlků, kteří jsou tak zuřiví! Ach, přála bych si alespoň vytrpět ty bolesti místo Tebe, abych ulevila svému zármutku. Ó, prosím, můj Dobrý, dej mi utrpení, neboť není spravedlivé, že Ty tolik trpíš, zatímco já, hříšná, zůstávám bez utrpení.
Od té doby si pamatuji, že ve mně vzplanula tak velká touha po utrpení, že dosud neutichla. Vzpomínám
si také, že jsem ho po svatém přijímání vroucně prosila, aby mi dopřál utrpení, a někdy se mi zdálo, že aby mě uspokojil, vytáhl trny ze své koruny a probodl mi srdce. Jindy jsem cítila, jak bere mé srdce do dlaní a tiskne ho tak pevně, že jsem z té bolesti omdlévala. Když jsem si uvědomila, že by si lidé mohli něčeho všimnout a On byl ochoten mi tyto bolesti způsobit,
6
hned jsem Mu říkala: "Pane, co to děláš? Prosím Tě, abys mi dal utrpení, ale ať je to všem skryto." A tak jsem se vrátila k tomu, co jsem udělala. Až do jisté doby mě činil spokojenou, ale mé hříchy mě učinily nehodnou, abych trpěla skrytě, aniž by si toho někdo všiml.
Vzpomínám si, že mi mnohokrát po přijímání řekl: "Nebudeš se mi moci skutečně připodobnit jinak, než
skrze utrpení. Až dosud jsem byl s tebou, teď tě chci nechat trochu samotnou, aniž bych se nechal pocítit. Hle, až dosud jsem tě vedl za ruku, ve všem jsem tě poučoval a opravoval, a ty jsi nedělala nic jiného, než že jsi Mě následovala. Nyní chci, abys to dělala sama. Buď však pozornější než dosud a mysli na to, že Můj pohled je upřen na tebe, i když se nenechávám slyšet, a že až se vrátím, abych se nechal slyšet, přijdu tě buď odměnit, pokud jsi Mi byla věrná, nebo potrestat, pokud jsi Mi byla nevděčná."
Byla jsem tak vyděšená z takového zastrašování, že jsem Mu řekla: "Pane, mé všechno a můj živote, jak
mohu přežít bez Tebe - kdo mi dá sílu? Jak je možné, že poté, co jsi mě přiměl všechno opustit, a to natolik, že mám pocit, jako by pro mě nikdo neexistoval - chceš mě nechat samotnou a opuštěnou. Cožpak jsi snad zapomněl, jak jsem na tom špatně a že bez Tebe nic nezmůžu? A protože tato námitka vzbudila vážnější pohled, dodal: "Důvodem je, že chci, abys dobře pochopila, kdo jsi. Vidíš, dělám to pro tvé dobro; nebuď smutná - chci připravit tvé srdce na přijetí milostí, které jsem pro tebe určil.Až dosud jsem ti pomáhal rozumně, nyní to budu dělat méně rozumně - přiměji tě, aby ses vlastníma rukama dotkla své nicoty; důkladně tě roztavím v hluboké pokoře, abych na tobě mohl postavit vysoké zdi. Místo abys tedy trpěla, měla by ses radovat a děkovat Mi, protože čím rychleji tě přiměji překonat rozbouřené moře, tím dříve dorazíš do bezpečného přístavu; čím těžším zkouškám tě podrobím, tím větší milosti ti dám. Odvahu tedy, odvahu, a já se brzy vrátím." Při těchto slovech
mi zřejmě požehnal a pak odešel.
Kdo může vypovědět, jakou bolest jsem cítila - jakou prázdnotu zanechal v mém nitru, jaké hořké slzy
jsem prolévala? Ale smířila jsem se s Jeho svatou vůlí. Zdálo se mi, že z dálky líbám Jeho ruku, která mi požehnala, a říkám Mu: "Sbohem, ó svatý Snoubenče, sbohem." Rozloučili jsme se. Měla jsem pocit, že pro mě všechno skončilo, protože jsem měla jen Jeho, a protože On chyběl, nezbyla mi žádná jiná útěcha; spíše se všechno změnilo v nejtrpčí bolesti. Ba co víc, sami tvorové vyvolávali mou bolest takovým způsobem, že všechny věci, na které jsem se dívala, jako by mi říkaly: "Podívej, my jsme díla tvého Milovaného - a On, kde je?" - "Vždyť je tojen dílo tvého Milovaného. Kdybych se podíval na vodu, na oheň, na květiny, a dokonce i na kameny, okamžitě by mi myšlenka řekla: "Ach, to jsou díla tvého Milovaného. Ach! mají tu výhodu, že Ho vidí, a ty Ho nevidíš. Ó,
prosím, díla mého Pána, dejte mi zprávu - řekněte mi, kde je? Řekl mi, že přijde brzy, ale kdo ví kdy.
Někdy jsem se dostávala do takové hořké opuštěnosti, že se mi tajil dech, byla jsem celá ledová a třásla
jsem se po celém těle. Někdy si toho všimla i moje rodina; přičítali to tělesným potížím a chtěli mě dát na léčení a zavolat lékaře. Někdy na to naléhali tak moc, že se jim to podařilo, ale já jsem se snažila, jak jen jsem mohla, abych zůstala sama; takže si toho všimli jen několikrát. Ještě jsem si vzpomněla na všechny milosti, slova, opravy, výčitky a jasně jsem viděla, jak všechno dosavadní dílo, všechno - všechno, bylo dílem Jeho milosti a že ze mě nezbylo než pouhé nic a sklon ke zlému. Mohla jsem se vlastní rukou dotknout toho, jak bez Něho už necítím lásku tak citlivě, a těch světel tak jasných při meditaci, takových, že bych v nich zůstala dvě tři hodiny. Dělala jsem však, co jsem mohla, abych dělala to, co jsem dělávala, když jsem Ho v sobě cítila, protože jsem cítila, jak se mi tato slova opakují: "Budeš-li věrná, přijdu, abych tě odměnil, budeš-li nevděčná, abych tě potrestal".
Takto jsem trávila někdy dva dny, někdy čtyři, více či méně, jak se mu zlíbilo. Jedinou útěchou mi bylo
přijímání ve svátosti. Ach, ano, jistě, tam jsem Ho našla - o tom jsem nemohla pochybovat; a vzpomínám si, že
jen několikrát se nenechal vyslyšet, protože jsem se k Němu tolik modlila a prosila, naléhala, aby mě uspokojil.
Nebyl však milující a laskavý, nýbrž přísný.
Poté, co jsem tyto dny strávila ve výše popsaném stavu, jsem cítila, jak se do mého nitra vrací, zvláště
pokud jsem mu byla věrná. Mluvil ke mně zřetelněji, a protože jsem v předchozích dnech nebyla schopna vnímat jediné slovo, nebo v sobě něco cítit, poznala jsem, že to není moje fantazie, jak jsem si předtím mnohokrát říkala; natolik, že o tom, co bylo až sem řečeno, bych neřekla nic ani zpovědníkovi, ani žádné jiné živé duši. Ale dělala jsem, co jsem mohla, abych mu odpovídala, jinak by proti mně vedl takovou válku, že bych neměla klid. Ach, Pane! Byl jsi ke mně tak dobrý, a já, stále tak zlá.
7
Pokračovala jsem v tom, co jsem začala, cítil jsem Ho v sobě, objímala jsem Ho, tiskla jsem Ho k sobě a
říkala Mu: "Milovaný Dobrotivý, podívej, jak těžké bylo naše odloučení. A On mi řekl: "To, čím jsi prošla, ještě
nic není - připrav se na těžší zkoušky. Právě proto jsem přišel - abych tvé srdce disponoval a posílil. Teď mi povíš o všem, čím jsi prošla - o svých pochybnostech a obavách, o všech svých těžkostech, abych tě naučil, jak se máš chovat v době mé nepřítomnosti."
A tak jsem Mu vyprávěla o svých bolestech a říkala Mu: "Pane, vidíš, že bez Tebe jsem nebyla schopna
udělat nic dobrého. Meditace - dělala jsem ji celou roztržitou, ošklivou; tak moc, že jsem neměla odvahu Ti ji obětovat při přijímání. Nedokázala jsem tam vydržet celé hodiny, jako dříve, když jsem Tě mohla cítit; byla jsem sama, neměla jsem s kým rozmlouvat, cítila jsem se úplně prázdná. Bolest z Tvé nepřítomnosti ve mně vyvolávala smrtelná muka; moje přirozenost si chtěla pospíšit, abych té bolesti unikla; tím spíš, že se mi zdálo, že nedělám nic jiného, než že ztrácím čas. A pak strach, že bys mě po svém návratu mohl potrestat, protože jsem nebyla věrná... Tak jsem nevěděla, co mám dělat. A pak ta bolest, protože Tě neustále urážím, a já jsem nebyla schopna konat ty skutky pokání, jak jsi mě to dříve učil, a ty návštěvy Nejsvětější svátosti za různá provinění, která jsi
přijal... Řekni mi tedy, co jsem měla dělat?" A On, vlídně mě poučujíc, mi řekl:
1 - "Neměla jsi pravdu, když jsi byla tak rozrušená. Copak nevíš, že já jsem Duch pokoje a první věc, kterou ti doporučuji, je, abys nerušila pokoj srdce? Když se při modlitbě nemůžete vzpamatovat, nechci, abyste mysleli na to, či ono - na to, jak to je, nebo jak to není -, protože tím sami přivoláváte rozptýlení. Místo toho, když se ocitnete v takovém stavu, je třeba se nejprve pokořit, vyznat, že si ty bolesti zasloužíte, a odevzdat se do náruče kata jako pokorné jehňátko, které mu olizuje ruku, když ho zabíjí. Totéž platí pro tebe: zatímco se vidíš zbitá, sklíčená a osamělá, odevzdáš se do mých svatých dispozic, budeš mi děkovat z celého srdce, políbíš mou ruku, která tě bije, a uznáš, že nejsi hodna těchto bolestí. Pak Mi obětuješ tuto hořkost, úzkost a únavu a budeš mě prosit, abych je přijal jako oběť chvály, zadostiučinění za tvé hříchy a odčinění urážek, které mi působí. Pokud tak učiníte, vaše modlitba vystoupí před můj trůn jako nejvonnější kadidlo, rozvoní mé Srdce a vy na sebe přitáhnete nové milosti a nová charismata. Když vás uvidím pokorné a rezignované, celé ponořené do své nicoty,
ďábel nebude mít sílu se k vám přiblížit. A tady je způsob, jak tam, kde jste si mysleli, že ztrácíte, dosáhnete velkých zisků."
2 - Pokud jde o přijímání, nechci, abyste se trápili, protože tam nemůžete zůstat; vězte, že je to stín
bolestí, které jsem vytrpěl v Getsemanech. Co se stane, až vás učiním účastnými bičování, trní a hřebů? Myšlenka na větší bolesti tě přiměje snášet ty menší s větší odvahou. Až se tedy při svatém přijímání ocitneš sama a budeš se trápit, pomysli na to, že chci trochu tvé společnosti ve své agónii v zahradě. Proto se postav do Mé blízkosti a srovnej své bolesti s mými: vidíš, ty - sama a zbavená Mne, a Já také - sám, opuštěný svými nejvěrnějšími přáteli, kteří tam spí; opuštěný i mým Božským Otcem; a pak, uprostřed nejtrpčích bolestí, obklopený hady, zmijemi,
vzteklými psy, což byly lidské hříchy, mezi nimiž i ty tvé měly svůj podíl, takový, že se zdálo, že Mne chtějí pozřít zaživa. Mé Srdce bylo uchváceno takovým sevřením, že jsem se cítil, jako by bylo pod lisem; takovým, že jsem potil krev. Řekni Mi, kdy jsi dospěla k tomu, že jsi tolik trpěla? Proto, když se ocitneš beze Mne, ztrápená, prázdná od jakékoli útěchy, plná smutku, starostí, bolestí, přibliž se ke Mně, osuš ze Mne tu Mou krev, obětuj Mi ty bolesti jako úlevu pro Má nejtrpčí muka. Tím najdeš způsob, jak se Mnou můžeš zůstat i po svatém přijímání. Ne že bys netrpěla, protože nejtrpčí bolest, kterou mohu dát duším, jež jsou Mi drahé, je zbavit je Mě, ale tím, že si budeš myslet, že svým utrpením Mi poskytuješ úlevu, budeš také spokojená.
3 - Pokud jde o návštěvy a skutky pokání, musíte vědět, že všechno, co jsem vykonal v průběhu třiatřiceti
let, od svého narození až do smrti, pokračuje ve Svátosti oltářní. Proto chci, abys mě třiatřicetkrát denně
navštěvovala, ctila má léta a také se se mnou ve Svátosti spojovala s mými vlastními úmysly - to znamená s reparací, adorací... Budeš to dělat vždy: s první ranní myšlenkou poletíš před svatostánek, v němž jsem z lásky k tobě přítomen, a navštívíš mě; a také s poslední večerní myšlenkou, když v noci spíš, před jídlem a po jídle, na začátku každé své činnosti, při chůzi, při práci..."
Zatímco mi to říkal, byla jsem se celá zmatená, nevěděl jsem, zda to zvládnu, a řekla jsem mu: "Pane,
prosím Tě, buď se mnou, dokud si nezvyknu to dělat, protože vím, že s Tebou mohu dělat všechno - ale co mohu
8
dělat bez Tebe? A On vlídně dodal: "Ano, ano, já tě uspokojím - kdy jsem tě zklamal? Chci tvou dobrou vůli - cokoli budeš chtít, dám ti." A tak také učinil.
Po nějaké době, tu s Ním, tu bez Něho, jsem se jednoho dne po svatém přijímání cítila s Ním těsněji
spojena. Kladl mi různé otázky, jako například: jestli Ho miluji, jestli jsem ochotna udělat, co chce, dokonce i
obětovat svůj život z lásky k Němu. Také mi řekl: "A ty mi řekni, co chceš; jsi-li připravena udělat to, co chci já,
udělám i já to, co chceš ty." A tak jsem se zeptala: "Co chceš ty? Byla jsem se celá zmatená, nedokázala jsem
pochopit tento Jeho způsob, fungování. Ale časem jsem pochopila, že tento způsob jednání je tehdy, když chce duši disponovat novými a těžkými kříži - umí ji těmito úskoky přitáhnout k sobě tak blízko, že se duše neodváží odporovat tomu, co chce. A tak jsem Mu řekla: "Ano, miluji Tě, ale řekni mi Ty sám - mohu najít něco krásnějšího, svatějšího, milovanějšího než Tebe? A proč se mě tedy ptáš, zda jsem připravena udělat, co chceš, když už je to tak dávno, co jsem Ti odevzdala svou vůli, a prosila jsem Tě, abys mě nešetřil ani roztrháním na kusy, dokud Ti mohu působit potěšení? Opouštím se v Tobě, ó svatý Snoubenče - operuj svobodně, dělej se mnou, co chceš, ale dej mi svou milost, neboť sama o sobě nejsem nic a nic nezmůžu.
A opakoval mi: "Jsi opravdu připravena na všechno, co chci?" Byla jsem se zmatenější, zničenější a řekla jsem: "Ano, jsem připravena" - ale téměř rozechvělá. A On, soucítíce se mnou, mi dál říkal: "Neboj se, Já budu
tvou silou - to ne ty budeš trpět, ale Já sám budu trpět a bojovat v tobě. Hle, chci očistit tvou duši od každé
sebemenší skvrny, která by mohla bránit mé lásce v tobě; chci vyzkoušet tvou věrnost. Ale jak mohu zjistit, zda je to pravda, jinak než tím, že tě postavím doprostřed boje? Věz tedy, že tě chci postavit doprostřed démonů.
Dám jim svobodu, aby tě trápili a pokoušeli, takže poté, co budeš bojovat proti ctnostem s opačnými neřestmi,
můžeš se již ocitnout v držení právě těch ctností, o kterých si myslíš, že je ztrácíš. A pak se tvá duše, očištěná, zkrášlená, obohacená, bude podobat králi, který se vrací jako vítěz z nejprudší války a který, ačkoli si myslel, že ztratí, co má, se vrací slavnější a naplněný nesmírným bohatstvím. Pak přijdu, vytvořím si v tobě svůj příbytek a budeme stále spolu. Je pravda, že tvůj stav bude bolestný; démoni ti už nedopřejí klidu ani ve dne, ani v noci - budou proti tobě stále vést nejzuřivější válku. Ty však vždy měj na zřeteli to, co z tebe chci učinit - totiž připodobnit tě Mně - a to, že k tomu nebudeš moci dospět jinak než prostřednictvím mnoha a velkých soužení. Tak budeš mít více odvahy snášet bolesti."
Kdo by řekl, jak mě takové oznámení vyděsilo? Cítil jsem, jak mi tuhne krev v žilách, jak se mi ježí vlasy,
jak mám představy plné černých přízraků, které jako by mě chtěly pohltit zaživa. Zdálo se mi, že než mě Pán
uvedl do tohoto bolestného stavu, dal svobodu všemu, co jsem měla vytrpět, a viděla jsem se tím vším
obklopena. Obrátila jsem se tedy k Němu a řekla: "Pane, smiluj se nade mnou! Ó, prosím, nenechávej mě samotnou a opuštěnou. Vidím, že zuřivost démonů je taková, že nenechají ani prach na mně - jak jim budu moci odolat? Moje bída je ti dobře známa a také to, jak jsem špatná; proto mi dej novou milost, abych tě neurážela. Můj Pane, bolest, která nejvíce trápí mou duši, je vidět, že i Ty mě musíš opustit. Ach, komu mám ještě říci slovo? Kdo mě poučí? Kéž se však vždycky stane Tvá Vůle - žehnám Tvé Svaté Vůli.
A On vlídně pokračoval: "Netrap se tolik, věz, že nikdy nedovolím, aby tě pokoušeli nad tvé síly. Pokud to
dopustím, je to pro tvé dobro. Nikdy nevkládám duše do bitev, aby zahynuly; nejprve změřím jejich síly, dám ji svou milost a pak je do nich vložím. A pokud některé duše padnou, je to proto, že nezůstávají spojeny se Mnou prostřednictvím modlitby; už necítí citlivost pro Mou lásku, jdou prosit o lásku tvory, zatímco Já sám mohu nasytit lidské srdce. Nenechávají se vést jistou cestou poslušnosti a věří více svému vlastnímu úsudku než těm, kteří je vedou místo mě. Jaký je tedy div, když padnou? Proto vám doporučuji modlitbu. I kdybys měla trpět smrtelnými bolestmi, nikdy nesmíš zanedbávat to, co jsi zvyklá dělat; ba co víc, čím více se budeš vidět v propasti, tím více budeš vzývat pomoc toho, kdo tě může vysvobodit. Ještě více chci, aby jsi se slepě svěřila do rukou zpovědníka, aniž bys zkoumala, co ti říká. Budeš obklopena temnotou a budeš jako ten, kdo nemá oči a kdo potřebuje ruku, která by ho vedla. Očima pro tebe bude zpovědníkův hlas, který jako světlo od tebe temnotu odstraní; rukou bude poslušnost, která ti bude průvodcem a oporou, abys dosáhla bezpečného přístavu. Poslední věc, kterou ti doporučuji, je odvaha. Chci, abys do boje vstupovala s neohrožeností. Toho, čeho se armáda protivníka bojí nejvíce, je vidět odvahu, sílu a způsob, jakým člověk vyzývá k nejnebezpečnějším bojům, aniž by se čehokoli bál. Takoví jsou i démoni; ničeho se nebojí víc než odvážné duše, která celá přilnutá ke Mně,
9
se silným duchem, jde do jejich středu, ne aby byla zraněna, ale s pevným rozhodnutím je zranit a vyhladit.
Démoni jsou vyděšení, vyděšení a nejraději by utekli, ale nemohou, protože jsou spoutáni Mou Vůlí, a jsou
nuceni zůstat, ke svému většímu utrpení. Proto se jich nebojte, neboť bez mé Vůle vám nemohou nic udělat. A pak, až uvidím, že už nemůžete vzdorovat a chystáte se selhat, budete-li mi věrní, přijdu okamžitě, všechny
zaženu na útěk a dám vám milost a sílu. Odvahu tedy, odvahu."
Kdo teď může říct, jaká změna se odehrála v mém nitru? Všechno pro mě bylo hrůza. Láska, kterou jsem
v sobě dříve cítila, se nyní změnila v krutou nenávist. Jaká to bolest, když Ho nemohu milovat. Myšlenka, že toho Pána, který ke mně byl tak dobrý, jsem si nyní musela ošklivit a proklínat ho, jako by to byl ten nejkrutější nepřítel - mučila mou duši. Nemohla jsem se na Něj dívat, ani skrze Jeho obrazy, protože při pohledu na ně, při držení růženců v rukou, při jejich líbání jsem měla takové návaly nenávisti a takovou sílu, že dělat to a redukovat všechno na kusy bylo totéž. A někdy jsem kladla takový odpor, že se moje přirozenost třásla od hlavy až k patě.
Bože, jaká to byla hořká bolest! Věřím, že kdyby v pekle nebyly žádné jiné bolesti, právě bolest z neschopnosti milovat Boha by tvořila to nejstrašnější peklo. Mnohokrát mi ďábel předkládal milosti, které mi Pán dal, tu jako výmysl mé fantazie, abych si udělala život svobodnější, pohodlnější, tu jako pravdivé, a vyčítal mi, že "To je ta láska, kterou k tobě měl? Je toto odměna - nechat tě v našich rukou? Patříš nám, patříš nám, všechno pro tebe skončilo, už není v co doufat." A tak jsem se na něho podívala. A já jsem cítila takové návaly rozhořčení proti Pánu a zoufalství, které se vlilo do mého nitra, že mnohokrát, když jsem se ocitla s nějakými obrazy v rukou, síla rozhořčení byla taková, že bych je roztrhala. Přitom jsem však plakala a líbala je - ale nevím, jak jsem k tomu byla nucena.
Kdo může říci, jak se trápí má duše? Démoni hodovali a smáli se - někteří hlučeli z jednoho místa, jiní z
druhého; někteří křičeli a řvali, jiní mě ohlušovali křikem a říkali: "Podívej se, jak nám patříš - nezbývá než tě vzít do pekla, s tělem i duší, a pak uvidíš, co s tebou uděláme." Někdy jsem cítila, jak mě tahají - tu z oblečení, tu ze židle, na které jsem klečela; hýbali s ní a křičeli tak, že jsem se nemohla modlit. A někdy byl strach takový, že v domnění, že se osvobodím, jsem si šla lehnout do postele (protože k těmto dnům docházelo většinou v noci); ale i tam mě pronásledovali a tahali za polštář a přikrývky. Kdo by teď řekl, jakou hrůzu, jaký strach jsem cítila? Sama jsem nevěděla, kde jsem, zda na zemi, nebo v pekle. Strach, že mě opravdu odvedou, byl takový, že jsem už nemohla zavřít oči, abych usnula. Připadala jsem si jako člověk, který má krutého nepřítele, jenž přísahal, že ho za každou cenu připraví o život; a věřila jsem, že se mi to stane, jakmile zavřu oči. Proto jsem měla pocit, jako
by mi do nich někdo něco vložil, a to takovým způsobem, že jsem je musela mít doširoka otevřené, abych viděla, kdy mě chtějí odvést - kdo ví, zda seberu sílu vzepřít se tomu, co chtějí udělat. Cítila jsem, jak mi vstávají vlasy na hlavě, jeden po druhém, a po celé mé osobě se rozléval studený pot, který mi pronikal hluboko do kostí; cítila jsem, jak se mi nervy a kosti jedna po druhé vykloubily a kroutily se ze strachu.
Jindy jsem se cítila podněcována k takovým pokušením zoufalství a sebevraždy, že když jsem se někdy ocitla blízko studny nebo nože, měl jsem chuť se do ní vrhnout nebo vzít nůž a zabít se. Úsilí, které jsem musela vynaložit, abych utekla, bylo tak velké, že jsem cítila smrtelné bolesti; a když jsem utíkala, cítila jsem, jak mě pronásledují a naznačují mi, že je zbytečné, abych žila, když jsem spáchala tolik hříchů, a že mě Bůh opustil, protože jsem nebyla věrná. Ba co víc, cítila jsem, jako bych se dopustila mnoha hříchů, kterých se má duše nikdy na světě nedopustila; proto pro mě už nebylo žádné milosti, v niž bych mohla doufat. V hloubi duše jsem cítila opakovat: 'Jak můžeš žít jako nepřítel Boha? Víš, kdo je ten Bůh, kterého jsi urazila, proklela, nenáviděla? Ach, ten nesmírný Bůh, který tě všude obklopuje a kterého ses odvážila urážet před jeho očima. Ach, kdo ti teď, když jsi ztratila Boha své duše, dá ještě někdy pokoj? Kdo tě osvobodí od tolika nepřátel? Bolest byla taková, že jsem se nezmohla na nic jiného než na pláč. Někdy jsem se začala modlit a cítila jsem, jak na mě přicházejí démoni, aby zvětšili má muka, a někteří mě bili, jiní bodali, další mi dusili hrdlo. Vzpomínám si, že jednou, když jsem se modlila, jsem cítila, jak mi vytahují nohy zpod země, jak se země otevírá a vycházejí z ní plameny; a já se do ní
propadala. Úlek a bolest byly takové, že jsem zůstala napůl mrtvá; tak moc, že abych se z toho stavu
vzpamatovala, přišel Ježíš Kristus a utěšil mě. Dal mi pochopit, že není pravda, že jsem svou vůli postavila tak, abych Ho urazila, a že z té nejtrpčí bolesti, kterou jsem cítila, jsem sama mohla poznat, že ďábel je lhář a že mu nemám věnovat pozornost; že prozatím musím mít trpělivost v snášení těchto trápení a že pak přijde pokoj. To
10
se čas od času stávalo, když jsem se opravdu dostala do krajnosti, a někdy proto, aby mě uvedl do ještě trpčích muk. Při úkonu té útěchy by se duše přesvědčila, protože před tím světlem je nemožné, aby se duše nedozvědšla pravdu; ale pak, když jsem byla v boji, jsem se ocitla ve stejném stavu jako předtím.
Také mě pokoušel, abych nepřijímala svaté přijímání, a přesvědčoval mě, že poté, co jsem spáchala tolik
hříchů, je troufalost jít k němu, a že kdybych se toho odvážila, nepřišel by Ježíš Kristus, ale ďábel, a způsobil by mi taková muka, že bych zemřela. Poslušnost však zvítězila. Je pravda, že jsem někdy trpěla smrtelnými bolestmi, že jsem se po přijímání sotva vzpamatovala, ale když zpovědník rozhodně chtěl, abych ho přijala, nemohla jsem jinak. A tak si vzpomínám, že jsem Ho dost často nepřijala.
Vzpomínám si také, že někdy, když jsem se večer modlila, zhasínali lampu; někdy vydávali takový řev, že
to nahánělo strach, jindy slabé hlasy, jako by umírali. Ale kdo může říci, co všechno by udělali? To je nemožné.
Takže tato těžká zkouška, ačkoli si to příliš nepamatuji, trvala tři roky, ale byly dny nebo týdny přestávek.
Ne že by úplně ustaly, ale začaly se zmírňovat.
Vzpomínám si, že po jednom přijímání mě Pán naučil, co mám dělat, abych je zahnal na útěk - to znamená
pohrdat jimi a vůbec se jimi nezabývat, považovat je za mravence. Cítila jsem, jak se do mě vlévá tolik síly, že už jsem necítila ten strach jako dřív. A tak jsem si počínala takto: když dělali křik a hluk, říkala jsem jim: 'To svědčí o tom, že nemáte co dělat a že kvůli trávení času děláte tolik hloupostí. Pokračujte v nich, dělejte je, protože až vás to přestane bavit, přestanete s tím." A tak jsem se na ně podívala. Někdy přestali, jindy se rozčílili tak, že dělali ještě větší hluk. Cítila jsem, jak jsou blízko mě, jak se posilují a dělají si násilí, aby mě odvedli; cítila jsem strašný zápach a žár ohně. Je pravda, že jsem v nitru cítila jisté chvění, ale dodávala jsem si odvahy a říkala jim: Kdyby to byla pravda, udělali byste to od prvního dne, ale protože je to lež a vy nade mnou nemáte jinou moc než tu, která vám přichází shůry, pokračujte, zpívejte dál a pak, až se unavíte, budete kvákat. Kdyby pak vydávali nářky a výkřiky, řekla bych jim: "Co je to - nemohli jste dnes přidat na účty?", to znamená: 'Copak vám byly nějaké duše odebrány, že tak naříkáte? Chudáci, není vám dobře, ale i já vás chci trochu rozplakat." A tak jsem
se na ně podívala. A začala jsem se modlit za hříšníky nebo konat skutky pokání. Někdy jsem se smála, když začali dělat obvyklé věci; a říkala jsem jim: 'Jak se vás mohu bát, zbabělé druhy? Kdybyste byli vážné bytosti, nedělali byste tolik hloupostí. Copak se sami nestydíte? Neděláte si ze sebe legraci? Kdyby mě pak pokoušeli rouháním nebo nenávistí vůči Bohu, obětoval bych mu tu nejtrpčí bolest, to násilí, které jsem si udělala, když jsem viděla, že zatímco Pán si zaslouží všechnu lásku, všechnu chválu, já jsem nucena činit pravý opak - jako odškodnění za mnohé, kteří se mu svobodně rouhají a kteří si ani nevzpomenou, že existuje Bůh, kterého jsou povinni na oplátku milovat. Kdyby mě podněcovali k zoufalství, ve svém nitru bych řekla: 'Nezajímá mě ani peklo, ani ráj, záleží mi na tom, abych milovala svého Boha. Teď není čas myslet na nic jiného; je spíše čas milovat svého dobrého Boha, jak jen to jde. Ráj i peklo svěřuji do Jeho rukou - On, který je tak dobrý, mi dá to, co je pro mě nejlepší, a dá mi místo, kde Ho budu moci více oslavovat.
Ježíš Kristus mě učil, že nejúčinnějším prostředkem, jak duši zbavit každé marné obavy, každé
pochybnosti, každého strachu, je protestovat před nebem, zemí i samotnými démony, že nechce urážet Boha ani za cenu svého života a že nechce přistoupit na žádné ďáblovo pokušení. A to hned, jakmile duše pocítí příchod pokušení, při aktu boje, pokud může, a jakmile se začne cítit svobodná; a také v průběhu dne. Tím duše nebude ztrácet čas přemýšlením o tom, zda souhlasila, nebo ne, protože už pouhá vzpomínka na slib jí dodá klid; a pokud se ji ďábel pokusí vyrušit, bude moci odpovědět, že kdyby měla v úmyslu urazit Boha, neprotestovala by proti tomu. Tímto způsobem zůstane prosta jakýchkoli obav.
Kdo může říci, jak se ďábel rozzuřil, protože když jsem takto jednala, všechny jeho triky se pro něj změnily
ve zmatek, a kde si myslel, že získá, tam ztratil, a právě jeho pokušení a triky duše využila k tomu, aby vykonala skutky zadostiučinění a lásky kesvému Bohu.
Jiný způsob, jak mě naučil zahnat pokušení, byl tento: když mě sváděli k sebevraždě, měla jsem
odpovědět: "Nemáš k tomu od Boha svolení, naopak, k tvé nelibosti chci žít, abych mohla více milovat svého
Boha". Kdyby mě pak bili a bili, měl jsem se ponížit, pokleknout a děkovat svému Bohu, protože se to dělo jako pokání za mé hříchy; a nejen to, ale obětovat všechno jako skutky zadostiučinění za všechna provinění proti Bohu, která byla učiněna na světě.
11
A konečně, ošklivé pokušení, které trvalo jen krátce, spočívalo v tom, že jsem asi po roce a půl styku s
tak ošklivými démony otěhotněla a porodila malého démona s rohy. Moje představivost se rozmnožila takovým způsobem, že jsem se viděla v hrozném zmatku tváří v tvář tomu, co by o mně lidé kvůli takové hrozné události říkali.
Nakonec, asi po roce a půl tohoto boje, krutosti démonů ustaly a začal úplně nový život, i když mě démoni nepřestali čas od času obtěžovat. Nebylo to však tak často, boj nebyl tak krutý a já jsem si zvykla jimi pohrdat.
Nový život začal na farmě zvané "Torre Disperata". Jednoho dne, když mě ďábel trápil víc než kdy jindy,
až jsem měla pocit, že ztratím sílu a omdlím, jsem kolem večera, když jsem byla v tomto stavu, pocítila, že mám smrtelný záchvat, a ztratila jsem vědomí. V tomto stavu jsem viděla Ježíše Krista obklopeného mnoha nepřáteli - někteří Ho bili, někteří Ho fackovali, někteří Mu vrážejí do hlavy trny, někteří Mu lámou nohy, někteří ruce.
Poté, co Ho téměř rozbili na kusy, vložili Ho do náruče Madony; a to se stalo nedaleko ode mne. Když Ho
Nejsvětější Panna vzala do náruče, přiblížila se ke mně a s pláčem mi řekla: "Dcero, podívej se, jak lidé zacházejí s mým Synem, jak strašně Ho urážejí a nedají Mu oddechnout. Podívej se na Něj, jak trpí." Pokusila jsem se na Něj podívat a viděla jsem Ho celého od krve, samé rány a téměř rozsekaného, přivedeného do smrtelného stavu.
Cítila jsem takové bolesti, že bych raději tisíckrát chtěla zemřít, než vidět svého Pána tolik trpět. Cítila jsem se
zahanbena svým malým utrpením. Nejsvětější Panna dodala, ale stále plakala: "Pojď blíž, abys políbila rány mého Syna. On si tě vybírá za oběť, a pokud ho mnozí urazí, tím, že se obětuješ, abys trpěla tím, čím trpí On, mu ulevíš v tolika utrpeních. Nepřijmeš to?" Cítila jsem se tak zničená, viděla jsem se tak špatnou (a stále takovou jsem) a nehodnou, že jsem se neodvážila říct "ano". Moje přirozenost se chvěla; cítila jsem se tak slabá z minulých bolestí, že mi sotva zbyla nitka života. Pak, ani nevím jak, jsem z dálky viděla démony, jak křičí a řvou, a viděla jsem, že všechno, co jsem viděla trpět Pána, se chystají udělat i mně, pokud to přijmu. Cítila jsem v sobě takové bolesti, utrpení, tahání za nervy, že jsem myslela, že odejdu ze života.
Nakonec jsem se přiblížila a políbila Jeho rány. Zdálo se, že poté, co to udělám, se takto poraněné údy zahojí a Pán, který se předtím zdál být téměř mrtvý, začne ožívat k novému životu. Vnitřně se mi dostalo velkého světla o urážkách, které se dávají, a přitahuje mě, abych přijala, že jsem obětí, i kdybych měla trpět tisíce smrtí, protože Pán si zasloužil všechno a já jsem nemohla odporovat tomu, co chtěl. To se stalo, když jsme byli v němém mlčení. Ale ty pohledy, které jsme si vyměňovali, byly tolikerým pozváním, tolikerými hořícími šípy, které pronikaly skrz naskrz mým srdcem. Zvláště Nejsvětější Panna mě popoháněla k přijetí, ale kdo může říci, čím vším jsem prošla? Nakonec mi Pán při vlídném pohledu řekl: "Viděla jsi, jak moc mě urážejí a jak mnozí chodí po stezkách zla, a aniž si to uvědomují, padají do propasti. Přijď se obětovat před Boží spravedlnost jako oběť zadostiučinění za spáchaná provinění a za obrácení hříšníků, kteří se zavřenýma očima pijí z otráveného pramene hříchu. Otevírá se před tebou velké pole utrpení, ano - ale také milostí; už nikdy tě neopustím, přijdu do tvého nitra, abych trpěl všechno, co mi lidé činí, a učiním tě účastnou na svých bolestech. Pro pomoc a útěchu ti dávám svou Matku." A zdálo se, že jí mě předává - a ona mě přijala. I já jsem se Mu a Panně nabídla celá - připravená udělat, co chtěl. Tak to skončilo poprvé.
Když jsem se z toho stavu probrala, cítil jsem takové bolesti, takové zničení sebe sama, že jsem se viděla
jako ubohý malý červ, který nedokáže nic jiného, než se plazit po zemi. I řekla jsem Pánu: "Pomoz - tvá
všemohoucnost mě sráží k zemi; vidím, že pokud mě nepozvedneš, mé nic se rozpadne a rozplyne. Dej mi
utrpení, ale prosím Tě, abys mi dal sílu, neboť cítím, že umírám. A tak začalo střídání návštěv Našeho Pána a
mučení ze strany démonů. Čím více jsem rezignovala, tím více se zvyšoval jejich vztek.
Několik dní po výše uvedeném jsem měla pocit, že opět ztrácím vědomí (vzpomínám si, že na začátku
jsem si pokaždé, když jsem takový stav pocítila, myslela, že odejdu ze života). Když jsem ztratila vědomí, náš Pán se znovu zjevil s trnovou korunou na hlavě, celý zkropený krví; obrátil se ke mně a řekl: "Dcero, podívej se, co mi lidé dělají. V této smutné době je jejich pýcha tak velká, že otrávili všechen vzduch; a zápach, který se všude šíří, je takový, že dosáhl až před můj trůn v nebi. Chovají se tak, že si sami zavírají Nebe. Ti ubožáci nemají oči, aby poznali pravdu, protože jsou zahaleni hříchem pýchy, po němž následují další neřesti, které s sebou přinášejí.
Ó, prosím, dej Mi úlevu od tolika hořkých křečí a odčinění tolika provinění vůči Mně." A při těchto slovech ze sebe sňal korunu, která nevypadala jako koruna, ale byla celá z jednoho kusu, takže ani malá část hlavy nezůstala
12
volná - celá byla probodena těmi trny. Když korunu sundával, přistoupil ke mně a zeptal se mě, zda ji přijímám. Cítila jsem se tak zničená; cítila jsem takovou bolest kvůli urážkám, které jsou dány, že jsem cítila, jak se mi rozpadá srdce. Řekla jsem Mu: "Pane, udělej se mnou, co chceš." A tak vzal korunu, vsadil mi ji do hlavy a zmizel.
Kdo by teď řekl, jaké křeče jsem cítila, když jsem se vrátila do sebe? Při každém pohybu hlavy jsem
myslela, že vydechnu naposledy, tolik bolesti a píchání jsem cítila v hlavě, v očích, v uších, za krkem. Cítila jsem, jak mi ty ostny pronikají i do úst, a ta se mi sevřela tak, že jsem je nemohla otevřít, abych si vzala jídlo, takže jsem zůstávala někdy dva dny, někdy tři, aniž bych byla schopna něco přijmout. Když se nějak zmírnily, cítila jsem citelně ruku, která mi tlačila na hlavu a obnovovala bolesti; a někdy byly křeče takové, že jsem pro bolest ztrácela vědomí. Zpočátku se to stávalo v některých dnech, zatímco v jiných ne. Když se opakovaly, bylo to třikrát nebo čtyřikrát denně a trvaly někdy čtvrt hodiny, někdy půl hodiny, někdy hodinu, a pak jsem zůstávala volná, i když jsem se cítila velmi slabá a trpěla jsem. Zůstávala jsem v utrpení, více či méně, podle toho, jak moc mi byly tyto
bolesti během tohoto stavu dřímoty sdělovány.
Vzpomínám si také, že když jsem někdy nemohla otevřít ústa, abych přijala potravu, jak jsem již řekla,
kvůli utrpení v hlavě, a protože moje rodina věděla, že nechci být ve společnosti, když viděli, že nejím, přičítali
to mému rozčilování, a přirozeně se zlobili, zlobili se a posmívali se mi. Moje povaha jim to chtěla zazlívat,
protože jsem viděla, že to, co říkají, není pravda, ale Pán si tuto zášť nepřál - a tak se také stalo:
Jednou večer, když jsme seděli u stolu a já jsem byla ve stavu, kdy jsem nemohla otevřít pusu, se moje
rodina začala rozčilovat. Byla jsem tak zasažena, že jsem začala plakat, a aby mě neviděli, vstala jsem a odešla jsem někam jinam, stále jsem plakala; a modlila jsem se k Ježíši Kristu a Nejsvětější Panně, aby mi dali pomoc a sílu, abych tuto zkoušku unesla. Ale jak jsem to dělala, cítila jsem, že začínám ztrácet vědomí. Ach, Bože, jakou bolest mi působilo pouhé pomyšlení, že mě má rodina uvidí, protože do té doby si toho nevšimla. V tu chvíli jsem si řekla: "Pane, nedovol, aby mě viděli." Strašně jsem se styděla za to, že mě vidí, sama si nedokážu vysvětlit proč, a snažila jsem se co nejvíc skrýt na těch místech, kde mě nemohli vidět. Když mě pak překvapili tak, že bych neměla čas se schovat nebo alespoň pokleknout - neboť ať už bych byla v jakékoliv poloze, zůstal bych v ní a oni by mohli říci, že se modlím - pak by mě odhalili. Když jsem ztratila vědomí, náš Pán se zjevil uprostřed mnoha
nepřátel, kteří Mu uštědřovali nejrůznější urážky; zejména Ho chytali a šlapali po něm, rouhali se Mu, tahali Ho za vlasy. Zdálo se mi, že můj dobrý Ježíš chce zpod těch zapáchajících podrážek uniknout, a stále se rozhlížel - kdo ví, třeba najde přátelskou ruku, která Ho osvobodí; ale nikoho nenašel. Když jsem to viděla, nedělala jsem nic jiného, než že jsem plakala nad bolestmi svého Pána. Chtěla jsem jít mezi ty nepřátele - kdo ví, třeba bych Ho mohla osvobodit; ale neodvážila jsem se. Řekla jsem Mu: "Pane, dovol mi sdílet Tvé bolesti. Ó, prosím, kéž bych Ti mohla ulevit a osvobodit Tě!". Když jsem to říkala, ti nepřátelé, jako by pochopili, vyrazili proti mně - ale tak rozzuřeně. A začali mě bít, tahat za vlasy, deptat. Měl jsem tolik strachu; trpěla jsem, to ano, ale uvnitř jsem byla spokojená, protože jsem viděla, že Pánovi bylo dopřáno trochu oddechu. Potom ti nepřátelé zmizeli a já jsem zůstala sama se svým Ježíšem. Snažila jsem se Ho litovat, ale neodvážila jsem se nic říct. A On, když přerušil mlčení, mi řekl: "Všechno, co jsi viděla, není nic ve srovnání s urážkami, které mi neustále působí. Jejich zaslepenost, jejich zaplavování se pozemskými věcmi je takové, že dospějí k tomu, že se stanou nejen mými krutými nepřáteli, ale i nepřáteli sebe samých; a protože jejich oči jsou upřeny na bláto, dospějí k tomu, že pohrdají Věčným. Kdo napraví tolik nevděku? Kdo bude mít soucit s tolika lidmi, kteří Mě stojí krev a kteří žijí téměř pohřbeni v zápachu pozemských věcí? Ó, prosím, pojďte se Mnou a modlete se a plačte spolu se Mnou za tolik slepých, kteří mají oči jen pro to, co dává země, a pak pohrdají a šlapou Mé milosti pod svýma špinavýma
nohama, jako by to bylo bláto. Ó, prosím, povznes se nad všechno pozemské - oškliv si a pohrdej vším, co Mi nepatří. Nenech se už více ovlivnit urážkami, kterých se ti dostává od tvé rodiny, když jsi viděla, jak jsem tolik trpěl; spíše si vezmi k srdci jen Mou čest, urážky, které Mi neustále dávají, ztrátu tolika duší. Ó, prosím, nenechávej Mě samotného uprostřed tolika bolestí, které trýzní Mé Srdce. Vše, co nyní trpíš, je málo ve srovnání s bolestmi, které budeš trpět. Neříkal jsem ti snad vždycky, že to, co od tebe chci, je napodobení mého života? Podívejte se, jak moc se ode Mne lišíte. Proto seberte odvahu a nebojte se."
Poté jsem se vrátila do sebe a uvědomila jsem si, že jsem obklopena svou rodinou. Plakali a byli celí
ustaraní; měli takovou starost, aby se ten stav neopakoval, a hlavně, abych nezemřela, že mě co nejrychleji
13
přivezli zpět do Corata, aby mě mohli pozorovat lékaři. Nevím proč, ale cítila jsem takovou bolest při pomyšlení, že mě mají navštívit lékaři, že jsem mnohokrát plakala a naříkala k Pánu a říkala Mu: "Kolikrát jsem Tě, ó Pane, prosila, abys mě nechal trpět skrytě. To bylo mé jediné a výhradní přání, a nyní jsem i o to připravena. Ó, prosím, řekni mi, jak to mám snášet? Ty jediný mi můžeš pomoci a zbavit mě mého trápení. Copak nevidíš, kolik toho říkají? Jeden myslí tak, druhý onak, jeden chce na mne aplikovat jeden lék, druhý jiný - všichni na mě visí očima, a to takovým způsobem, že mi už nedopřejí klidu. Ó, prosím, pomoz mi v tolika bolestech, neboť cítím, že mi život selhává.
A Pán vlídně dodal: "Netrap se kvůli tomu. To, co od tebe chci, je, aby ses mi svěřila do náruče, jako bys
byla mrtvá. Dokud nebudeš mít otevřené oči, abys viděla, co dělám, a co dělají a říkají tvorové, nemohu na tebe svobodně působit. Nechceš Mi důvěřovat? Copak nevíš, jak moc tě miluji a že všechno, co dovolím, ať už prostřednictvím tvorů, démonů nebo přímo ode Mne, je opravdu pro tvé dobro a neslouží k ničemu jinému než k tomu, aby duši přivedlo do stavu, pro který jsem ji vyvolil? Proto chci, abys zůstala v Mé náruči se zavřenýma očima, aniž by ses dívala na to či ono a zkoumala to či ono, zcela Mi důvěřovala a nechala Mě svobodně působit. Kdybys pak chtěla dělat opak, ztratila bys mnoho času a začala bys odporovat tomu, co s tebou chci dělat. Co se týče tvorů, používej hluboké mlčení, buď ke všem vlídná a poddajná, ať je tvůj život, tvé dýchání, tvé myšlenky a náklonnosti neustálými úkony zadostiučinění, abys ukojila Mou spravedlnost, a spolu s nimi Mi obětuj i nepříjemnosti od tvorů, kterých nebude málo."
Poté jsem se snažila co nejvíce se podřídit Boží vůli, i když mě mnohokrát stvoření tak omezovala, že jsem
občas nedělala nic jiného, než plakala. Přišel také čas, aby mě navštívil lékař, a usoudil, že nejde o nic jiného než o nervový jev; předepsal mi tedy léky, rozptýlení, procházky, studené koupele. Mé rodině doporučil, aby mě dobře hlídala, když mě ten stav překvapí, "protože", řekl, "když s ní pohnete, můžete ji zlomit, ale ne napravit", protože když mě ten stav překvapí, zůstanu zkamenělá.
Tak vznikla válka na straně mé rodiny. Bránili mi chodit do kostela, už mi nedávali tu svobodu být sama,
všude mě sledovali, a tak si toho všímali častěji. Mnohokrát jsem naříkala k Pánu a říkala Mu: "Můj dobrý Ježíši, jak se zvětšily mé bolesti - jsem zbavena i toho, co je mi nejdražší, a to jsou svátosti. Nikdy jsem si nemyslela, že dospěji až sem. Ale kdo ví, kde skončím! Ó, prosím, dej mi pomoc a sílu, neboť moje přirozenost mě opouští.
Mnohokrát mi ráčil říci několik slov. Říkal mi: "Já jsem tvá pomoc, čeho se bojíš? Nepamatuješ si, že i já jsem
trpěl od různých lidí - jedni o mně měli jeden názor, druzí jiný. Nejsvětější věci, které jsem dělal, hodnotili jako chybné, špatné, až mi říkali, že jsem posedlý; a to tak, že se na mě dívali nevrle. Chtěli si Mě ponechat ve svém středu, ale neradi, a spřádali mezi sebou plány, jak by Mě mohli co nejdříve připravit o život, protože Moje přítomnost se pro ně stala nesnesitelnou. Nechceš tedy, abych tě učinil podobným Mně tím, že tě nechám trpět od tvorů?" "Ne," odpověděla jsem.
A tak jsem několik let trpěla od stvoření, od démonů i přímo od Boha. Někdy jsem dosáhla takové hořkosti z tvorů a z jejich myšlení, že jsem se styděla, aby mě někdo viděl; natolik, že mou největší obětí bylo objevit se uprostřed lidí - červenání a zmatek byly takové, že jsem se cítila omráčená. Přišly další návštěvy jiných
lékařů, ale na nic nepřišli. Někdy jsem prolévala hořké slzy a z celého srdce Mu říkala: "Pane, jak se mé utrpení stalo veřejným - nejen pro mou rodinu, ale i pro lidi zvenčí. Vidím se celá zahalená zmatkem; zdá se mi, že na mě všichni ukazují prstem, jako by tato utrpení byla těmi nejhoršími činy. Sama nejsem schopna říci, co se mi stalo. Ó, prosím! Ty sám mě můžeš osvobodit od takové publicity a nechat mě trpět skrytě. Prosím Tě, zapřísahám Tě - odpověz mi. Někdy také Pán ukázal, že mě nevyslyší, a mé bolesti se stupňovaly. Jindy se mnou zase soucítil a říkal mi: "Ubohá dcero, pojď ke mně, chci tě utěšit. Máš pravdu, že trpíš, ale nezapomínej, že i já - ach! o kolik víc jsem trpěl. Až do jisté chvíle zůstávaly mé bolesti skryté, ale když přišla Otcova Vůle, abych trpěl veřejně, ihned jsem vyšel vstříc zmatkům, opovržení, pohrdání, až jsem byl svlečen do naha uprostřed
nejpočetnějšího lidu. . Dovedeš si představit větší zmatek, než byl tento? Moje přirozenost tyto druhy utrpení velmi pociťovala, ale já jsem měl svůj pohled upřený na Otcovu vůli a obětoval jsem tyto bolesti jako
zadostiučinění za mnohé, kteří se veřejně, s otevřenýma očima, dopouštějí těch nejhorších činů a chlubí se jimi bez sebemenšího uzardění - a říkal jsem Mu: 'Otče, přijmi mé zmatky a opovržení jako zadostiučinění za mnohé,kteří mají tu drzost, že Tě tak svobodně urážejí, aniž by se nad tím byť jen trochu zarmoutili. Odpusť jim,dej světlo, aby viděli ošklivost hříchu a obrátili se. Chci, abyste se i vy podíleli na těchto druzích utrpení. Copak nevíš,že nejkrásnější dárky, které mohu dát duším, jež miluji, jsou kříže a bolesti? Na cestě kříže jsi ještě malá holčička,
proto se cítíš příliš slabá. Až jednou dospěješ a poznáš, jak cenné je utrpení, pak se budeš cítit silnější. Proto se o Mne opři - odpočívej, neboť tak získáš sílu."
14
