Č.117 PRÁCE ZEDNÁŘŮ JEŠTĚ NESKONČILA
DNES PŘI MŠI SE KNĚZ MODLIL" "Bože dej, aby se náš národ duchovně a morálně obnovil." A JEŽÍŠEK MI VNUKL, ABYCH PSALA O TOM, JAK SATAN POUŽÍVÁ PADLÉ LIDI, JAKO ZEDNÁŘI, ILUMINÁTI, KOMUNISTI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ BOHA, ABY ZKAZILI JEHO DÍLO. A TAK NÁS NENÁPADNĚ ODTAHUJÍ OD BOHA, JEHO ZÁKONŮ A UČENÍ A PŘESVĚDČUJÍ NÁS, ŽE BŮH NENÍ A VŠECHNO JE DOVOLENO. SATAN SI DOSADIL SVÉ NOHSLEHY NA VŠECHNA VYSOKÁ A DŮLEŽITÁ MÍSTA, ABY ROZHODOVALI V JEHO PROSPĚCH. A JINÝ KNĚZ SI DĚLÁ STAROSTI, ŽE MÁME BÝT SOLÍ ZEMĚ A ŽE UŽ DNES KNĚŽÍ NEVĚDÍ, CO JE HŘÍCH A CO NE. KDYŽ SI POSTĚŽOVAL BISKUPOVI, TEN JEN POKRČIL RAMENY. V HUSITSKÉ CÍRKVI SI ZVOLILI 2 BISKUPKY, KTERÉ JSOU VADNÉ MORÁLNĚ A VZALY SE ZA MANŽELKY. DNES JE PRÝ V CÍRKVI VŠE DOVOLENO. PRÝ V NEBI MĚLI PORADU A UZNALI, ŽE JE JINÁ DOBA A TO STARÉ UŽ DNES NEPLATÍ. TAKŽE SI UPRAVUJÍ BOŽÍ SLOVO, JAK SE JIM CO HODÍ. A TOTO MI BŮH NAŠEL barmanka:
Nejnovější Poselství z Medžugorje, 25. června 2025
Tato matka čtyř dětí přitom mimo jiné cituje z časopisu International Review on Freemasonry z roku 1928. Píše se tam: „Náboženství se nebojí meče, ale může zaniknout pod tlakem korupce. Neúnavně se proto věnujme korumpování pod záminkou sportu, hygieny či péče o zdraví. Korupce je nezbytná, aby naše mládež praktikovala nudismus.
Aby se však předešlo vyhrocené reakci, je zapotřebí postupovat metodicky. Je třeba začít odhalováním loktů, potom přejít ke kolenům a pak odhalovat nohy, paže a nakonec ramena, hrudník atd.“ (Dressing with dignity, Rockford 2005, s. 53)
Již sto let před zmíněným zednářským časopisem, který cituje bývalá modelka Colleen Hammond, byla strategie podobných sekt stejná. Za vlády papeže Řehoře XVI. (1831–1846) zabavila policie papežského státu dokumenty a korespondenci zakázaného spolku tzv. karbonářů, kteří zastávali podobnou teorii a tvrdili, že převzetí politické moci je třeba připravit korupcí.
Několik výňatků z těchto dokumentů papež nechal publikovat. Stálo tam například: „Rozhodli jsme, že už nechceme křesťany. Nebudeme z nich však dělat mučedníky, ale budeme mezi lidmi propagovat nectnosti všeho druhu“; „podstatné je izolovat muže od rodiny, přivést jej k tomu, aby opustil své mravy“; „muž má rád dlouhé řeči v restauraci a sledování jalové zábavy. Bavte jej tedy, obratně ho zpracujte, aby uvěřil tomu, že je velmi důležitý, učte ho postupně nechuti ke každodenní práci, a jakmile se odloučí od manželky a dětí, když mu ukážete, že plnění vlastních povinností je nesnesitelné, vštípíte mu touhu po jiném životě...“ Proč ovšem zednářství propaguje morální korupci společnosti? Jako odpověď stojí za zamyšlení dvě citace. První je z časopisu Civiltà Cattolica a druhá z encykliky papeže Lva XIII. Obě jsou pozoruhodné. Časopis italských jezuitů v článku z roku 1852 píše, že „účel zmíněných sekt je obecně antináboženský a protispolečenský. Dychtí po zániku a odtětí každého posvátného závazku, který spojuje jednoho člověka s druhým v církvi, ve společnosti a v rodině, aby lidstvo uvrhli do nové formy poroby, ve které se stát stane vším a sektáři stanou v jeho čele“. V encyklice Humanum genus 1884 za účelem objasnit katolíkům povahu zednářství, které ovládalo tehdejší politický i kulturní život Itálie, poukazuje Lev XIII. na propagaci nectností jakožto hlavní zbraň zednářských sekt. Papež tvrdí, že jedině oslabením vůle jednotlivců zotročených vlastními vášněmi budou "rafinovaní a podlí“ lidé moci bez odporu vnutit svoji vládu druhým. Papež říká doslova: „Poněvadž téměř nikdo není ochoten sloužit rafinovaným a podlým lidem tolik jako ti, jejichž duše je oslabována a dušena závislostmi na vlastních vášních, byli v zednářských sektách vybráni takoví lidé, kteří hlásají a prosazují používání všech možných úskoků a výmyslů, aby bezmeznou povolností uspokojili masy. Tím je totiž podrobují svojí despotické moci a snadno je naklánějí, aby jim bylo nasloucháno.“
Není vyloučeno, že tyto skoro dvě stě let staré polemiky mají co do činění s mnoha důmyslnými kampaněmi, které např. podporují manželství pro homosexuální osoby, ale zároveň tuto nejstarší lidskou instituci nechávají stále více upadat do zapomnění.
(La Bussola Quotidiana 30. března 2012 Přeložil Milan Glaser SJ, Česká sekce Vatikánského rozhlasu)
=========================================================================
Norbert Clasen
Pornografie: útok na lidskou důstojnost a příprava na sexuální zneužití
Pokud jde o smilstvo, nečistotu nebo chamtivost, jejich jména ať se u vás ani nevyslovují, jak se sluší na věřící. (Ef 5,3) Více než třetina všech internetových download má pornografický obsah. Každá devátá webová stránka obsahuje pornografii. Téměř každý desátý muž trpí pornografickou závislostí. Tendence je vzestupná.
K dyž byla pornografiev 70. letech uvolněna, bylo hlavním argumentem, že zájem o pornografii zmizí, když bude legální a lidé se budou moci sexuálně vyžívat podle přání. Místo toho můžeme na internetu vidět amorálnost všeho druhu. Křesťanský etik prof. Thomas Schirrmacher soudí, že pornografie je útokem na důstojnost člověka a současně šiřitelem zločinnosti a rasové nenávisti. „Důkazem je boom pornografické pedofilie.“ Vedoucí americký badatel v oblasti pornografie prof. Dolf Zillmann napsal v roce 2004 v učebnici mediální psychologie: „Intenzivním sledováním mediální pornografické nabídky stoupá u mužů tendence k znásilnění. Tento účinek mají jak sexuálně násilnické scény, tak scény bez násilí.“ Legální pornografické obchody vykazují roční obrat 43 miliard euro, o černém obchodu s dětskou pornografií existují jen dohady.
(…) Na místo dřívějšího tabu – tzn. o sexu se nehovořilo, a tím méně byl provozován na veřejnosti – nastoupil dnes zákaz mluvit o následcích sexuálního masového konzumu a pornografického nutkání. Tabuizována je sexuální a pornografická závislost. Tabuizují se důsledky, jaké to má na vývoj dětí, když ve věku deseti až dvanácti let vidí ve filmech a na obrazech věci, které byly dříve nemyslitelné. Zamlčuje se, že poselství o sexuální použitelnosti ženy maří všechno úsilí o rovnoprávnost. Nesmí se také mluvit o tom, jak mnoho rozvodů a případů nevěry je třeba přičíst pornografii a sexuální vášni. Masová pornografie redukuje významně touhu po dlouhodobém vztahu; potlačuje také přání mít dítě. „Vliv pornokonzumu především u nižších vrstev nelze rozhodně podceňovat,“ řekl prezident Německé společnosti pro sociální a sexuální výzkum, prof. dr. Pastötter.
Estetika, mluva a chování v pornofilmech, „to všechno se stává vzorem chování pro ty, kteří jsou na takových příkladech závislí. Je to určující kultura nižších vrstev.“ Nejsilněji to působí na děti. „Děti se pozorováním učí napodobování. Dnes mohou děti v každou denní dobu sledovat na internetu nesčetné množství osob při sexuálním styku. Pornografická podívaná je návodná podívaná. Pornografie v časopisech, internetu a filmu se stala hlavní osvětou pro děti, které často již na konci základní školní docházky přicházejí se sexem do aktivního styku.“
Dopad této pornografické osvěty a předčasného probuzení sexu vypadá takto: Dívky mají v průměru první pohlavní styk ve dvanácti letech, chlapci o rok později. Dvojice se na školním dvoře již nelíbají, protože něco takového už pornografie neukazuje. Dvanáctiletí mají svůj skupinový sex, střídání partnerů mezi dospívajícími je něco jako sportovní výzva. To jsou otřesná zjištění knihy Německá sexuální tragédie autorů Bernda Siggelkowa, zakladatele berlínského pastoračního díla pro mládež Archa, a Wolfganga Büschera, který hovořil s více než 80 mladistvými v Berlíně o pornografii, sexuálních zkušenostech a o dění v ložnicích rodičů. Mladí lidé jsou vlivem internetových stránek, filmů a v neposlední řadě příkladem rodičů ohrožováni sexuální nezřízeností. Mnoho dětí, především
z nižších vrstev, má v hlavě jakoby scénář k sexu, který se stává drogou a náhražkou za „scházející lásku a pocit bezpečí“. Bezperspektivnost a pocit bezcennosti podporují trend hledat své potvrzení v sexu. Kromě toho v posledních letech se značně změnila rodina. Autor knihy uvádí, že v některých obydlích běží na obrazovkách porno, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. V hodinách sexuální výchovy se tomu mladí jenom hlasitě smějí.
Učitelé, sociální pedagogové, badatelé v oblasti mozku a sexuologové i pracovníci úřadů pro mládež konstatují revoluční zvrat v sexualitě, jehož motorem je především pornografie. Když se pornografie stane součástí všedního dne, mění se tím nejen sexualita člověka, ale celá jeho bytost: „Pak se stávají normálními věci, které dříve byly zcela nenormální,“ řekl neurobiolog prof. Mathiak. Množí se případy, kdy mladiství zneužívají pohlavně své souvěkovce. Každý pátý případ pohlavního zneužití má za pachatele mladistvou osobu, oznamují kriminologové.
Nebezpečí, které hrozí ze sexuální nezřízenosti těch nejmladších, je hrozivé. Navíc je masově podceňováno.
(Kirchliche Umschau 4/2012 - Světlo 29/2012 Překlad -lš-)
Reinhold Ortner
Rok 1941: „To nejsou skuteční lidé!“ A rok 2012?
Zalistoval jsem ve svých vzpomínkách a našel jsem poznámku o zážitku z roku 1941. Bylo mi tehdy 10 let a byl jsem tenkrát hluboce dojat. Dnes musím s hrůzou konstatovat, že se nám prezentuje stejné ateistické smýšlení, jen pod jiným pláštíkem.
Vzpomínám si ještě dnes velmi přesně na tento zážitek ze svého dětství. Žili jsme v Michelfeldu, malé obci u západní hranice Horního Falcka. Vedle budovy školy, ve které jsem jako desetiletý chlapec bydlel, se nacházel klášter františkánek, které pečovaly o duševně postižené ženy. Často jsem s nimi přicházel do styku. Byly ke mně vždy přátelské a patřily do mého životního prostředí. Před klášterem vedle školní budovy byl velký uzavřený dvůr.
Jednoho dne jsem se podíval z okna na dvůr a spatřil jsem tam několik autobusů. Za války to bylo něco zcela ojedinělého a já jsem vyběhl na dvůr podívat se, co se děje. Když jsem přišel před klášterní bránu, pocítil jsem skličující náladu. Sestry, které mě vždy přátelsky vítaly a pozdravovaly, dnes neřekly vůbec nic. Některé stály tiše jako zaražené. Brzy nato jsem spatřil neznámé muže a ženy, kteří udělovali pokyny. Nařizovali, aby osazenstvo domu bylo přivedeno a usazeno do autobusů.
Většina těchto duševně chorých žen se tvářila radostně. Jedna z nich volala: „Výlet! Pojedeme na výlet!“ Některé přiváželi na invalidním vozíku. Autobusy se pomalu naplňovaly. Mezitím přišel i můj otec.
Slyšel jsem, jak řekl: „Kam ty ženy jedou? Nemáte právo to dělat!“ Jeden z mužů – jak jsem později zjistil – promluvil se stranickým vedoucím tohoto místa a poznamenal si jméno mého otce. Já jsem však zbystřil pozornost a všiml jsem si, že sestra Beredina, která v klášteře dělala ošetřovatelku, tiše plakala. Cítil jsem stále jasněji: zde se děje něco zlého. Když byly autobusy plné a dveře se zavřely, předstoupil jeden z těch cizích lidí před sestry a prohlásil: „Život tady těchto nemá žádnou cenu. Jsou přítěží národního společenství. Jsou proto nežádoucí. Kromě toho, ani to nejsou skuteční lidé.“
Autobusy odjely. Několik duševně postižených žen vesele mávalo. Radovaly se, že mohou jet na výlet. Ale já jsem dlouho přemýšlel o slovech „Ani to nejsou skuteční lidé“. Ptal jsem se v duchu: Co tedy jsou? Co je ještě jiného kromě lidí? Přece to nebyla zvířata... Tento zážitek byl prvním podnětem k zamyšlení nad člověkem u desetiletého chlapce. Bylo to v roce 1941, tedy před 71 lety.
(Der Fels 5/2012 Překlad -lš-)
Šest ambulantních „speciálních týmů“ je v Holandsku připraveno zajet kamkoliv a poskytnout žadateli všechno potřebné k ukončení vlastního života. Nazývají se „Holandské sdružení pro dobrovolný konec života“ (NVVE) . Odpovídá se tak na „rostoucí poptávku“. Pomoc k sebevraždě je v Holandsku uzákoněna od roku 2002. Pacient o ni musí opakovaně požádat a lékař se musí poradit s kolegou.
k obráncům lidského života „od početí až do přirozené smrti“, což pokládala za svou podstatnou životní úlohu. Právě v době, kdy se lidský život stává předmětem diskuse a kdy je dokonce dáván k dispozici, dokumentuje „Blechschmidtova dokumentační sbírka lidské embryologie“ v Anatomickém institutu univerzity v Göttingenu jedinečným způsobem individualitu člověka od samého početí. Profesor Blechschmidt ji charakterizoval slovy: „Člověk se nevyvíjí v člověka, člověkem se nestává, nýbrž jím od samého počátku je.“ Pro jeho zásluhy o důstojnost člověka byl Erich Blechschmidt vyznamenán Svatým stolcem v roce 1983 Řádem svatého Řehoře Velikého. Po jeho smrti o neděli velikonoční 1992 pokračovala Trautemie Schmidtová v jeho poslání. Přednáškami a publikacemi poukazovala naléhavě na duševně duchovní známky člověka jakožto jedinečného Božího tvora, to znamená jako lidskou osobu od samého počátku. Lidská osobnost nevzniká v průběhu vývoje, jak se domnívá dialektické myšlení ve smyslu procesní filosofie, která pokládá bytí za výsledek vývoje. Osobnost je spíše předpokladem pro vývoj.
Především poukazovala na to, jak sporné jsou stále ještě přijímané názory o slučitelnosti stvoření a evoluce. Jak Erich Blechschmidt, tak jeho žena vycházejí ze skutečnosti křesťanského obrazu člověka: člověk je Boží tvor a nikoliv evolučně přírodní produkt vývoje druhů: Dnes je dokázáno, že je zcela mylné tvrzení, že embryo opakuje evoluční dějiny k člověku, a není důkazem o vývoji druhů. Dokládá to názorně výše jmenovaná dokumentace. Přírodovědecká evoluční ideologie je od počátku zcela zmýlená a ve svých filosoficko-teologických důsledcích dokonce katastrofální a naprosto neslučitelná s vírou ve stvoření.
(Kirchliche Umschau 3/2012 Překlad -lš-)
A to se stalo lidem ke zkáze, poněvadž pod tlakem neštěstí nebo vladařské moci přiřkli nesdělitelné jméno sochám z kamene a dřeva. Potom už nestačilo, že se lidé jen mýlili v poznání Boha, ale nazvali tak veliká zla štěstím ti, kdo žijí ve velkém rozvratu vzniklém z nevědomosti. Neboť vraždí při obřadech děti, konají tajná mystéria nebo šílené orgie s výstředními zvyky, a tak už nezachovávají čistotu ani v životě ani v manželství, ale jeden druhého úkladně vraždí nebo rmoutí cizoložstvím. Všude vesměs jen krev a vražda, krádež a podvod, úplatnost, nevěra, vzpoura, křivá přísaha, útisk dobrých, nevděk za dobrodiní, poskvrnění duší, zločiny proti přírodě, rozvrat v manželství, cizoložství a nemravnost.
A tak modloslužba planých bůžků je počátkem, příčinou a vrcholem všeho zla. Vždyť šílí v hýření nebo prorokují lži nebo žijí v nepravosti nebo s lehkomyslností přísahají křivě. Tím totiž, že důvěřují modlám bez duše, nečekají trest za to, že přísahají křivě. Ale za obojí je stihne spravedlivý trest: že zvráceně smýšleli o Bohu a oddávali se modlám a že křivě s podvodem přísahali, a tak pohrdali svatostí. Nikoli moc model vzývaných s přísahami, ale trest určený hříšníkům vždy stíhá přestupky provinilců.
7 znaků hloupé ženy – Carl Jung varoval před tímto typem osobnosti
Drahé děti! I dnes vás zvu k modlitbě a ať vaše srdce, děti moje, se otevřou Bohu jako květ teplu slunce. Já jsem s vámi a přimlouvám se za vás všechny. Děkuji vám, že jste přijali mou výzvu!
Medžugorje 25. dubna 2012
Drahé děti! S mateřskou láskou vás prosím: dejte mi své ruce, dovolte mi, abych vás vedla. Já, jako Matka, vás chci zachránit od nepokoje, zoufalství a věčného vyhnanství. Můj Syn svou smrtí na kříži ukázal, jak velice vás miluje, obětoval se kvůli vám a vašim hříchům. Neodmítejte jeho oběť, neobnovujte svými hříchy jeho utrpení, nezavírejte si bránu ráje.
Děti moje, neztrácejte čas, nic není důležitějšího než jednota v mém Synu. Já vám pomohu, protože mě nebeský Otec posílá, abychom mohli společně ukázat cestu milosti a spásy těm, kteří Ho neznají. Nebuďte tvrdého srdce, důvěřujte mi a klanějte se mému Synu. Děti moje, nezapomínejte na své pastýře, ať jsou každý den ve vašich modlitbách. Děkuji vám.
Poselství svěřené Mirjaně, 2. května 2012
Je mnoho proroků trudnomyslnosti a málo učedníků naděje. Dříve, než si uvedeme důvody k naději, bude dobré se podívat, proč je v současné době tak mnoho tušení zlých událostí. Člověk žije ve strachu, ale je to jiný strach než v dřívějších dobách. Dříve měli lidé bázeň z Boha a báli se urazit toho, koho milovali. Později se lidé už nebáli Boha, ale druhých lidí, když se svět 21 let třásl strachem mezi dvěma válkami.
Nyní na nás dolehla největší ze všech úzkostí, když se člověk třese před atomem, tou nejmenší ze všech věcí.
Atomová bomba
1. Ona vyvolává u celého lidstva strach před tím, čeho se dříve báli jen jednotliví lidé: před smrtí. Dnes s ní musí nečekaně počítat nikoliv jen jednotlivé osoby, ale celá společnost nebo civilizace. Kdo popíral osobní nesmrtelnost, schovával se za kolektivní nesmrtelností a říkal: I když zhyne jednotlivec, společnost zůstane zachována. Atomová bomba udělala z kolektivní nesmrtelnosti pouhou pohádku a z osobní nesmrtelnosti se stal opět velký problém.
2. Druhý důvod strachu je ten, že náboženství se opět stalo velkým faktorem lidského života, a to nikoliv z náboženských, ale z politických důvodů. Zatím v předkřesťanské a křesťanské době byly všechny války náboženské. Babyloňané, Peršané, Řekové, Římané bojovali pro své náboženství. Bojovali ve jménu svých bohů proti jiným národům, které věřily v jiné bohy. I v křesťanské době se vedly náboženské války.
Islám je náboženství a zničil jako takový křesťanství v Africe, kde bylo v 7. století 750 biskupů a v 11. století jich zbylo jen 5, takže Afriku je třeba znovu obracet. Náboženství islámu věří v Boha a bojuje proti těm, kteří věří, že Bůh se zjevil ve svém Synu, našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. Dříve se nevedly války jako spor o konečný cíl člověka, o naše opětovné sjednocení s Bohem. Vedly se boje o cestu, jak dospět k tomuto konečnému cíli.
Bůh, nebo Ďábel?
Dnes však je tomu jinak. Dnes nebojují bozi proti bohům, nebo jiná náboženství proti křesťanství. V novém fenoménu vystupují protináboženské síly proti všem náboženstvím. Komunismus není ateismus, který z intelektuálních hledisek popírá Boha (jako nějaký student v 1. semestru, který si přečetl prvních 15 stránek učebnice biologie). Komunismus představuje vůli Boha zničit. On ani tak nepopírá Boží existenci, jako spíše usiluje o to, změnit jeho bytost ve Zlo a udělat z něho lidem diktátora, pána a učitele světa. Ať chceme nebo nechceme, stojíme nikoliv před volbou mezi náboženstvími, ale před rozhodnutím mezi Bohem a Ďáblem. Ještě nikdy nebyly ateismus a tyranství tak navzájem spřízněny. Zachování civilizace a kultury je dnes totožné jen se zachováním náboženství. Jestliže síly Ďábla opanují svět, civilizace zmizí a budeme muset začít opět od začátku.
3. To nás přivádí ke třetí charakteristice moderního strachu: jak člověk vychází s přírodou. Když chce být člověk opravdu šťastný, musí zachovávat dvojí spojení: jedno směrem vzhůru s Bohem a druhé do šířky s druhými lidmi. V moderní
době zaplnil člověk své vertikální spojení s Bohem lhostejností a nevěrou a své vertikálníspojení s lidmi spory a válkou. A nyní se pokouší odškodnitse za ztrátu těchto dvou vztahůtím, že se spříznil s přírodou.Ten, který byl dříve právem hrdý na to, že je Božím obrazema podobenstvím, začal se naparovat tím, že je svým vlastnímstvořitelem, a Boha učinil pouzesvým obrazem a podobenstvím.
Z tohoto falešného humanismuvznikl sestup člověka k zvířeti,když člověk usoudil, že pochází ze zvířete, a dal se do boje jako zvíře. Tvrzením, že je pouzeveličinou chemických pralátek,postavil se naroveň přírodě. Jeho teologie se stala psychologií, psychologie biologií a biologie fyzikou.
Obviňující výmluvy
Atomová bomba působína člověka jako nadměrné požití alkoholu. Když ho člověk
přehnaně a nezřízeně pije, propadne alkoholu. Ten pak šeptáalkoholikovi: „Stvořil mě Bůha přeje si, abych byl rozumně používán, pro léčení a pro obveselení společnosti. Ale tys mě zneužil. Proto se obracím proti tobě.Budeš mít bolesti hlavy, závratě, zkazíš si žaludek a ztratíš rozum a budeš tak mým otrokem,i když já tě nechci.“ – Tak je tomu i s atomem. Říká člověku:„Bůh mě stvořil. Používá štěpení atomu ve vesmíru, a tak vzniká sluneční světlo. Tato mocnásíla, tato Boží moc ve mně uzavřená byla stvořena k mírovýmúčelům, aby osvětlovala tvoje příbytky, poháněla tvé strojea ulehčovala tvá břemena. Aletys mě místo toho jako Prometheus ukradl z nebe a poprvé použil k tomu, abys zabíjel nevinnélidi. Elektřinu jsi nepoužil nejdříve k tomu, abys ničil lidi. Aleštěpení atomu jsi použil nejdřívek tomu, abys zničil celá města.Z toho důvodu se obracím proti tobě a budeš se muset bát toho, co jsi měl milovat.“
Naděje, nebo tyranství?
Bůh nepřenechal svět jehoosudu, ale člověk opustil Bohaa svůj osud spojil s přírodou,Bohem opuštěnou. Kdykolivse člověk ve svých dějinách odvrátil od Boha a stavěl se naroveň přírodě, stal se zlým. Přírodu nazývá nyní vědou. Správně
chápaná věda znamená poznávání Boží moudrosti v přírodě,kterou Bůh stvořil. Špatně pochopená věda hledá v této knize důkazy proti jejímu Autorovi. Pod Bohem jako Autorem jevěda služebnicí člověka. Oddělena od Boha stává se věda tyranem a bomba je symbolemtéto tyranie.
Protože přírody Boha zbavené se člověk bojí, nezbývá člověku žádná naděje. A přece Bůh ve svém milosrdenství k člověku, který se od něho odvrátil, zůstavil mu naději právě v přírodě, musíme začít znovu se světem takovým, jaký je. Posílá mu to, co je dosud nezkaženého, neporušeného. Touto nadějí je Žena, která je naší přirozenosti, ale je tak čistá, svatá a neporušená, že když se Bůh rozhodl sestoupit na zem, zvolili ji za svou matku a za Matku celého světa.
Je to zajímavé, že Rusové, dříve než je ovládlo chladné srdceĎábla, učili ve své teologii, žekdyž svět odmítl svého nebeského Otce, poslal Otec na svět svého božského Syna Ježíše Krista,aby jej opět osvítil. Dále předpovídali, že když svět odmítne i našeho Pána, osvítí temnou nocsvětlo jeho Matky, aby do temnot světa opět přinesla mír.
Krásná zjevení naší požehnané Matky, která se opakovala od dubna do října 1917 ve Fatimě v Portugalsku, jsou novým důkazem o správnosti ruské teze, že Spasitel pošle svou Matku, aby nás zachránila, když svět proti němu vystoupí. Mariino největší zjevení se uskutečnilo ve stejném měsíci, kdy vypukla v roce 1917 bolševická revoluce. Je všeobecně známé, co bylo při té příležitosti řečeno, takže to není třeba opakovat. Ale musíme si všimnout tančícího slunce 13. října 1917. Ti, kteří milují Matku našeho Pána, nepotřebují důkazy o této události. Ale pro ty, kteří bohužel neznají ani našeho Pána, ani naši Matku a přijímají důkazy jen od těch, kteří odmítají Jeho i ji, chci zde uvést popis zázraku, jak ho popsal redaktor anarchistického časopisu O Seculo, který byl mezi 70 000 přítomnými:
Byla to jedinečná a neuvěřitelná podívaná... Vidíme nesmírné množství lidí, jak se obrací k slunci, které stojí v poledne v plném světle na bezmračném nebi.
Velká denní hvězda připomíná stříbrný terč, na který je možno se dívat bez nejmenší nepříjemnosti. Užaslé zraky lidí, kteří zde stojí plní hrůzy a s obnaženými hlavami, hledí vzhůru na modré nebe. Slunce se zachvělo a začíná náhlý pohyb proti všem přírodním zákonům, jaký jsme ještě nikdy neviděli. Podle typických výrazů sedláků slunce tančilo.
Točilo se kolem svého středu jako magické ohnivé kolo a padalo hlouběji a hlouběji k zemi, že ji téměř svými paprsky zatopilo.
Přenechme odpovědným, aby se vyjádřili k slunečnímu danse macabre, který ve Fatimě vyvolal z hrdel věřících výkřik Hosana a zapůsobil i na volnomyšlenkáře a další, kteří se o náboženské věci nezajímají.
Jiný ateistický a protináboženský list O Ordem napsal: Slunce bylo někdy v šarlatových plamenech a pak opět bylo obklopeno žlutou nebo červenou korunou. Zdálo se, že se otáčí tak rychle, jako by se chtělo uvolnit z nebe, blížilo se k zemi a vyzařovalo přitom velkou teplotu.
Proč použil všemohoucí Bůh právě nezbytný zdroj světla a tepla v přírodě, aby potvrdil pravdivost poselství Panny Marie, která se nám zjevila v roce 1917, na konci první světové války, a pohrozila nám druhou světovou válkou, která začne v roce 1939, pokud se lidé neobrátí? Můžeme o tom vyslovit jen domněnky. Jsou různé možnosti, jak vykládat sluneční zázrak.
1. Na jedné straně můžeme tento zázrak pokládat za výslovné varování před atomovou bombou, která jako padající slunce může vrhnout svět do temnot. 13. říjen 1917 byl jako posel dne, v němž člověk jako Prometheus vytrhl z nebe oheň a zničil dvě japonská města.
2. Na druhé straně může to být také znamení naděje, která přichází skrze Ženu, která je mocnější než všechny přírodní síly. Atomová bomba exploduje
skrze štěpení, v němž se jeden atom štěpí a trhá další atomy. Toto štěpení vložil do přírody sám Bůh, jinak bychom je nemohli objevit. Skutečnost, že Maria mohla ve Fatimě toto mocné centrum a obrovský zdroj atomové energie roztočit jako přívěšek na své ruce, je důkazem, že Bůh jí předal tuto sílu, aby přinášela nikoliv smrt, ale světlo, život a naději, jak to bylo předpověděno v Písmu o velikém znamení na nebi, o Ženě oděné sluncem.
3. Sluneční zázrak můžeme vykládat ještě třetím způsobem. Během slunečního zázraku 13. října 1917 se věřící i nevěřící vrhli na zem a převážně prosili Boha o milosrdenství a odpuštění. Tančící slunce, které se blížilo k zemi se svými ohnivými paprsky, může být také předehrou události, při které miliony lidí padnou na kolena. Tak jako se Maria zjevila v prvním slunečním zázraku, můžeme se dívat vstříc novému zjevení, ve kterém bude svět podroben zkoušce Dies irae.
Maria byla vždy Prostřednicí mezi Božím Synem a lidmi. Úcta k Neposkvrněnému Srdci je jako prosebný průvod k Matce, aby zachránila lidstvo před zničujícími silami všeho druhu, které uvolnil pyšný lidský rozum, aby je chopila jako slunce a dala je do služeb dobra a lidstva.
Ona však nemůže lidstvo zachránit proti jeho vůli, vyžaduje jeho svobodný souhlas a spolupráci skrze pokání a smír. K tomu vyzývala již v La Salettě. V Lurdech opakovala třikrát: Pokání, pokání, pokání. Ve Fatimě vyzývá k pokání znovu a znovu. Příroda člověka nezničí, pokud on nezničí sám sebe. Revoluce atomu je jen symbolem lidské revoluce. Ale lidstvo, které nastoupí cestu pokání, může opět ovládnout všechny zlé síly. Hrozící nebezpečí třetí světové války visí nad námi jako nad Ninive.
Naše milostná Matka zjevila v roce 1917, že první světová válka skončí do jednoho roku. Budou-li lidé činit pokání, nastane velké období míru a blahobytu. Když lidé nesplní její podmínky, nastane již za pontifikátu nástupce Benedikta XV. (Pia XI.) mnohem strašnější válka. Občanská válka ve Španělsku 1936 byla předehrou druhé světové pohromy, která měla být prostředkem, jímž Bůh trestá svět za jeho zločiny válkou, hladem a pronásledováním Církve a Svatého otce.
„Přišla jsem, abych tomu zabránila a prosila o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o pobožnost pěti prvních sobot.
– Dojde-li k tomu, pak se Rusko obrátí a zavládne mír. Jestliže ne, Rusko rozšíří své bludné nauky do celého světa a ty všude vyvolají války a pronásledování. Dobří budou mučeni a Svatý otec bude mnoho trpět, mnoho národů bude zničeno.“ Zde schází odstavec, který Církev dosud lidstvu nesdělila. Pak následuje odstavec, který mluví o tom, co nastoupí po době velkého soužení: „Nakonec moje Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko, to se obrátí a na světě zavládne určitá doba míru.“
Pokání, modlitba, oběti a zasvěcení jsou podmínky míru, který je také prostředkem pro obnovu lidstva. Revoluce srdcí v Rusku a ve světě má větší sílu než všechny bomby. Tak jak my budeme v této revoluci postupovat, tak bude v ní prospívat i Rusko.
* * *
Maria, my jsme tvého božského Syna vyhnali z našeho života, z našich vlád, z naší výchovy a z našich rodin. Přijď se světlem slunce jako symbolem své moci. Uzdrav naše rány, ochlaď válkou rozpálené zbraně. Veď naše myšlenky pryč od násilí a od bahna zneužité přirozenosti. Dej ubohým dětem této země
znovuzrození ve svém Božském Synu. Zahanbi všechny pyšné a bezcitné a učiň z nás bojovníky míru a lásky.
(EWIG 33+4/2000, Kráceno, Překlad -lš-)
ZADEJTE DO HLEDÁČKU: MISIA FATIMA, PAK "VIDEA" A NAJDĚTE SI VIDEO: Prečo nemáme mier, Rusko, Fatima a Najväčšie Utajené Posolstvo, ktoré Mení Všetko!
A KDE JE PRAVDA O BOHU? JE TO PŘÍTEL A OTEC, KTERÝ NÁS MILUJE A PEČUJE O NÁS, NEBO DIKTÁTOR, JAK TVRDÍ KOMUNISTI A ZEDNÁŘI A NEBO VŮBEC ŽÁDNÝ BŮH NENÍ A VYVINULI JSME SE Z OPICE, JAK TVRDÍ DARWIN?
Komunismus představuje vůli Boha zničit. On ani tak nepopírá Boží existenci, jako spíše usiluje o to, změnit jeho bytost ve Zlo a udělat z něho lidem diktátora, pána a učitele světa. Ať chceme nebo nechceme, stojíme nikoliv před volbou mezi náboženstvími, ale před rozhodnutím mezi Bohem a Ďáblem.
++++++++++
Již od svého dětství choval svatý Jan z Avily vášnivou lásku k Nejsvětější svátosti
oltářní. Dokázal strávit až dvě hodiny denně přípravou ke slavení mše svaté a další dvě díkůvzdáním; někdy trvala dvě až tři hodiny samotná mše, kterou sloužil.
Jeho velké nasazení a horlivost k učení kněží byly výsledkem této zbožnosti, nešetřil úsilím vštěpovat podobnou horlivost ke svatému Tajemství také kněžím pod svým vedením. Během nemoci v pozdějších letech svého života mu bylo největší útěchou psát o Eucharistii a zanechal četná pojednání a kázání k tomuto tématu:
Důstojný duchovní otče, snažně prosím našeho Pána, aby zpoždění v mé odpovědi na Vaši otázku nahradila spolehlivost nauky, jež je předložená v mém dopise a měla přínos pro Vaši duši, jelikož Vaše prosba je velmi vážná a vyžaduje náležitou odpověď.
Toužíte vědět, jakou nejvhodnější přípravu učinit před sloužením svatého Tajemství Těla a Krve našeho Pána Ježíše Krista a jak nejblahodárněji zaměstnat
mysl během slavnosti Eucharistie. Ptáte se na to, protože se obáváte, aby snad,
z důvodu nedostatku duševních dispozic, které mají dopomoci k mnohému požehnání, Vaše duše nepochybila a nedošla namísto toho újmy.
Lidé, jak víte, jsou různého temperamentu a mají různě uzpůsobenou konstituci mysli, jelikož Bůh uděluje každému individuu různé dary. Nevede všechny po stejné cestě, tudíž je nemožné hovořit o nějaké konkrétní zbožnosti jakožto o té nejvhodnější ke slavení Eucharistie.
Ale to, co Stvořitel a Vykupitel vkládá do srdce a co vede k největší zbožnosti, je to nejlepší. Tyto věci nejsou otázkou víry a neexistuje pro ně jednotné pravidlo.
Pokud však má někdo důvod k domněnce, že jeho předpoklady a příprava na Tajemství jsou podněcovány Bohem, nemá smysl snažit se toto jeho mínění změnit, dokud sám Bůh neponoukne jeho samotného, aby tak učinil. To, co jsme řekli, lze ověřit zeptáním se nějaké zkušené osobnosti a nasloucháním jejím radám.
Někteří lidé necítí žádný zvláštní obdiv k jakémukoli způsobu zbožnosti – ti by se měli s někým poradit o svých vnitřních pohnutkách, aby pochopili, zdali jsou k tomu vedeni motivy lásky nebo strachu, smutku nebo radosti a také, jak nejlépe používat tyto motivy k uspokojení svých potřeb. Z toho, co jste mi o sobě pověděl, musím uznat, že jste učinil pokrok ve ctnosti a že to nejlepší pro Vás by bylo cvičit se v přemítání, které je vlastní správnému vyburcování se k horlivosti a úctě. Proto tedy neznám nic lepšího nežli usilovné rozjímání o skutečnosti, že náš Pán, se kterým se setkáváme, je Bohem i člověkem, a rozjímání nad důvody, proč sestupuje dolů na oltář. Zajisté musí takový zásah lásky být dost silný k tomu, aby probudil každého ze spánku vlažnosti. Učiňme alespoň jednu reflexi nad tímto Tajemstvím a řekněmu mu: „To je všemocný Bůh, který sestupuje na oltář ve slovech konsekrační modlitby: smím Jej držet ve svých rukou a hovořit k Němu a přijmout Jej do svého srdce.“ Pokud si tuto skutečnost plně uvědomíme a pokud s pomocí Ducha Svatého pronikne naši duši, stane se víc než jen dostatečným umožnit nám, ubohým smrtelníkům, odsloužit tuto svatou povinnost tak, jak by měla býti sloužena.
Kdo nám může pomoci, abychom byli zapáleni láskou v přemítání o tom, že lze pojmout Nekonečné Dobro do svého nitra? Kdo by se netřásl posvátnou hrůzou v takové Přítomnosti, které se i nebesa klanějí? Kdo by se nerozhodl Jej nikdy neurazit, ale chválit Ho a sloužit Mu navždy? Je možné pro někoho nebýt zničen a ohromen zármutkem svého prohřešení proti Pánovi, kterého drží ve svých rukou?
Může křesťan selhat v takovém slibu, nebo může kráčet cestou pokání pouští tohoto světa živen jen takovým chlebem? Stručně řečeno, tato rozjímání s Boží pomocí zcela mění a ovládají duši jednak pocitem vděčnosti, jednak láskou a nadto silným prožitkem způsobeným přítomností Krista. Nicméně takové myšlenky nemusejí nutně vést k tomuto výsledku, avšak nezatvrdne-li srdce proti jejich vlivu, usilovně se o to snaží. Nechť Vaše mysl právě takto uvažuje a přemítá, vzpomeňte na slova Písma: „Ženich přichází, jděte mu naproti!“ Váš Bůh přichází! Odeberte se proto do nejhlubšího místa ve svém srdci a otevřete je k přijetí toho, co nevyhnutelně přichází z tak ohromného a mocného Světla. Snažně proste tohoto Boha, aby Vám dal větší milost, abyste Ho ctil a miloval, tak jak se to má, protože se uvolil vložit se do Vašich rukou. Nežádejte Ho, aby Vám dovolil setrvávat v Jeho Vznešenosti, ale proste Ho s úctou, bázní a láskou. Pokoušejte se pravidelně o hledání vhodného smyslu vnímání přítomnosti našeho Pána, aniž byste rozjímal nad jinou částí tohoto Tajemství.
Pomyslete na muže, kteří ke svému králi chovají patřičnou úctu – stojí před ním
s vážností a úctou, přestože nic neříkají. Nebo ještě lépe, představte si ve své mysli, jak se ti nejvyšší u nebeského soudu chovají v přítomnosti Nekonečné Velebnosti. Považte, jak se chvějí u připomenutí svých vlastních malostí a zapalují se ohněm lásky tak, že se zdají být pohlceni její výhní. Představte si sebe ve společnosti těch, kdo jsou tak překrásně ozdobeni, nakolik jsou uctiví a horliví ve své službě Bohu, a setrvávání v takové společnosti a před tak velkým Králem Vás přiměje usilovat o to, na co lze v takové chvíli myslet, přičemž už nebudete myslet na nic jiného. Přál bych si Vám ukázat, že jedna věc je být schopen vhodně s ním hovořit a druhá vědět, jak se vhodně chovat v jeho přítomnosti, třebaže smíte jen v tichosti přihlížet. Toto je ona jednota s naším Bohem, jež by Vás měla udržovat v těsné blízkosti s Ním během mše svaté, tak jak je tomu uvnitř Vašeho srdce, když jste s Ním sám ve své cele, a která Vám zabrání v tom, nechat se rozptylovat slovy, která musíte vyslovovat. Musíte přesto přese všechno věnovat patřičnou pozornost liturgii, zatímco se snažíte svoji mysl upřít na přítomnost Boha. A které pocity byste neměl mít, když držíte ve svých rukou toho, který si vyvolil Pannu a obdařil ji nebeskou slávou, aby se starala o Božího Syna? Porovnejte její ruce, její paže, její oči se svýma! Upřímné uvažování o tom by Vás snad mohlo dostat do jistých pochybností. Jaké to přísné požadavky jsou tady na mě kladeny! Jaká péče je potřebná k tomu, abyste se celý uchoval pro Toho, který Vám prokazuje čest takovým způsobem, že se vydává do Vašich rukou a vchází, když pronášíte slova konsekrační modlitby!
Drahý duchovní otče, toto nejsou jen pouhá slova a neživoucí myšlenky, ale jsou
to šípy vystřelené přímo z luku samotného Boha, které pronikají a zcela přetvářejí srdce, takže když mše skončí, mysl stále rozjímá nad slovy: „Scitis quid fecerim vobis?“ – „Chápete, co jsem pro vás učinil?“ (Jan 13,12 Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal?) Bylo by vůbec možné a v silách člověka porozumět tomu, „co pro nás Bůh učinil“ v hodinu smrti a ochutnat Jej celou naší duší? Takový člověk by mohl mít stupnici, kterou by byl schopen správně odměřit z tohoto užitku! Jak šťastný by jen mohl být, dokonce v tomto světě! Po skončení mše svaté by cítil odpor k celému stvořenému světu, lidská společnost by pro něj byla utrpením, zatímco jeho jedinou radostí by bylo připomínat si, „co pro něj Bůh učinil“ do doby, než by mohl následující den sloužit mši.
Kdyby Vás Bůh mohl obdařit tímto osvícením, uvědomil byste si, jaký stud a smutek byste měl prožívat v předstupování před Něj u oltáře, ale ten, jemuž se
nedostane takového osvícení, neví, co je to za trýzeň, je nemít. Kromě úvah o tom, kdo je ten, který sestupuje dolů na oltář, měl byste si též rozjímat nad tím, proč přichází, protože zde nahlédnete podobnost v lásce projevené ve Vtělení našeho Pána, v panenském početí, Životem a Smrtí, a rovněž to, jak jsou tato tajemství znovu obnovena v Nejsvětější svátosti oltářní. Kdyby se Vám totiž podařilo v pravdě nahlédnout do srdce našeho Pána a on se uvolil Vám zjevit, že důvodem jeho sestupování na oltář je silná a vášnivá touha a láska, která nesnese oddělení Milujícího od Milovaného, Vaše duše by upadla do mdlob při pohledu na takový zázrak. Naše mysl je hluboce pohnuta uvědomováním si Kristovy přítomnosti na oltáři, ale pokud dále poznává, že Kristus přichází k nám, protože jeho touha po nás je jako ženichova touha po jeho nevěstě, jež ho nenechá prožít jeden den, aniž by ji neviděl, nehovořil s ní, tak všechna přání věřících ve všech jejich srdcích společně s ním vytvoří odpovídající odpověď na takovou lásku.
Touží pak v pláči volat s Augustinem: „Pane, čím jsem Ti, že mě vyzýváš, abych
Tě miloval? Čím jsem pro Tebe?“ Proč tak vřele toužíš mě spatřit a přijmout? Ty, který přebýváš v nebesích s těmi, kteří vědí, jak Ti sloužit a milovat Tě, Ty přicházíš ke mně, který ví, jak Ti ublížit a pak Tě nehodně odprošovat.
Jak bys mohl být Ty, můj Bože, beze mě šťastný, vždyť má láska Tě přivolá ke mně. Ó, jak blažené může být Tvé bytí, že ses svým srdcem dotkl takového stvoření, jako jsem já! Jak se mohlo stát to, že Ty, Králi, jsi přišel ke mně, vložil ses do mých rukou a řekl jsi: „Já jsem za tebe položil život a přicházím teď k tobě, abych ti ukázal, že toho nelituji, ba naopak, pokud by to bylo potřeba, umřel bych za tebe znova“?
Koho by se nedotkla taková láska? Kdo by se ještě nadále skrýval, Pane, před Tvým hořícím srdcem, které rozpaluje naše vlastní svou přítomností a je jako mocná výheň, ze které létají jiskry kolem dokola? A právě tento Bůh, drahý duchovní otče, nás navštěvuje z nebes, a my, ubohá stvoření, Jej objímáme silným poutem a přijímáme Jej.
Zakončeme nyní naši úvahu o tomto nejvyšším Tajemství, které je vskutku velmi cenným pro naše pochopení a porozumění tajemství Eucharistie. Prosme našeho Boha, který nám prokázal dobrodiní, nechť nám prokáže ještě tuto službu. Dokud si totiž nebudeme plně vědomi jeho požehnání, dokud mu nebudeme patřičně
děkovat a sloužit mu za ty, po kterých touží, nepřineseme jim žádný užitek. Přesněji, jak praví sv. Bernard o jednom nevděčném muži: „Eo ipso pessimus, quo optimus.“ Čím větší bude jeho užitek, tím větší bude jeho ztráta. – Pohlédněme na své chování během dne, pro případ, že by nás Kristus potrestal za naše viny, když stojíme před oltářem. Mějme na mysli stále to, že: „Přijal jsem našeho Boha a seděl u Jeho stolu, zítra učiním stejně tak.“ Těmito prostředky se vyhneme hříchu a dostaneme odvahu konat, co je správné, protože náš Pán je zvyklý odměnit od oltáře to, co je vykonáno jinde. Abych to uzavřel, rád bych Vám připomněl to, jak byl Ježíš hostem u Šimona farizeje a stěžoval si, že mu jeho hostitel nepodal vodu k omytí nohou a nepolíbil jej na tvář, abych nám ukázal to, že až přijde do našeho domu, bude chtít za naše hříchy omýt své nohy slzami, a ukázat naši lásku k Němu políbením na tvář (srov. Lk 7,40–44). Náš Pán může Vám a Vašim bratřím dát tento mír, který je zrozen z dokonalé lásky, a možná budete litovat svých hříchů vůči Bohu. Modlím se, abyste se jednoho dne na nebesích mohl těšit tomuto míru a také abyste považoval Boží zájem za důležitější než Váš vlastní, kvůli větší lásce, kterou k němu budete chovat. Žádám Vás kvůli Němu samotnému, pokud by bylo cokoli v tomto dopise, co by vyžadovalo doplnit či opravit, udělejte to za mne. Děkujme Bohu za vše dobré, co je tu obsaženo, a prosím Vás, vzpomeňte na mne, až budete stát před oltářem.
(Z Benedictines of Stanbrook: Letter of Blessed John of Avila, London 1904
Překlad -eš-)
