Terezie Neumannová
Zdroj: youtube
Co považujeme za zázrak? To, co si nedokážeme vysvětlit na základě stávajících vědeckých poznatků. Věda 20. století měla dost prostředků, aby mohla případ této stigmatičky objasnit. I to, že 30 let nepřijímala žádné tekutiny a nejedla nic jiného, než jednu hostii denně. Prostě zázrak.
Terezie Neumannová, zvaná Resl von Konnersreuth, se narodila 8. (nebo 9. dubna) 1898 ve vesnici Konnersreuth v Bavorsku, kde poté prožila celý svůj život. Byla nejstarší z jedenácti dětí ve velmi nuzné rodině krejčího Ferdinanda Neumanna a jeho manželky Anny. 10. března 1918 Terezie částečně ochrnula po pádu při hašení ohně ve stodole svého strýce. Pak ještě několikrát upadla a poranila se. Po jednom pádu tvrdila, že takřka úplně přestala vidět. Následující rok úplně oslepla.
29. dubna 1923 Terezie všechny překvapila tím, že se jí vrátil zrak. Bylo to právě v den, kdy byla v Římě prohlášena blahoslavenou Terezie z Lisieux. Před tímto dnem se Terezie modlila a řekla, že k ní blahoslavená promluvila a vyléčila ji z ochrnutí. 7. listopadu 1925 opět ulehla a šestého dne jí byl diagnostikován zánět slepého střeva. Zatím co se konaly přípravy k operaci, Terezie se začala divoce třást a nakonec pronesla „Ano“. Požádala rodinu, aby ji ihned odnesli do kostela k modlitbě. Příznaky nemoci zmizely.
Později se u Terezie projevila stigmata, tj. rány, které utrpěl za svého života Ježíš Kristus. 5. března 1926, na první pátek velikonočního půstu se jí těsně nad srdcem objevila rána, ale nikomu to neřekla. Měla vidění Ježíše na hoře Olivetské se třemi apoštoly. 12. března řekla, že měla další vidění, kdy byl Kristus korunován trnovou korunou. Rána nad srdcem se jí opět objevila a pak zase následující pátek spolu s vizí Krista nesoucího kříž. Když se jí objevila další rána na její levé ruce a na oblečení se jí objevila krev, tak už stigmata přestala tajit.
Na Velký pátek podle svého tvrzení Terezie prožila celý Kristův Pašijový týden ve vizích. Ukázala rány na rukách a nohách a z očí jí tekla krev. Mnoho lidí vidělo krvácení z ran. Ve tři hodiny odpoledne poslali pro kněze, aby jí dal poslední pomazání. Za hodinu se její stav zlepšil a rány byly vidět při koupání.
Na velikonoční neděli tvrdila, že měla vizi vzkříšení Krista. Po několik následujících pátků říkala, že zažívala Kristovy Pašije a prožívala stejné fyzické utrpení jako on. Obzvláště silně trpěla každý rok na Velký pátek. Předtím upadala do zvláštního stavu nehybnosti, pak k 15. hodině zaujala pozici ukřižované, za několik hodin zbledla a hlavu schýlila na hruď. 5. listopadu 1926 ukázala devět ran na hlavě, zádech a ramenou. Rány se nikdy nezahojily, ani nezanítily a byly nalezené na jejím těle i po smrti.
Od roku 1923 až do své smrti roku 1962 Terezie nejedla nic jiného než oplatku při eucharistii, tj. svatém přijímání, a tvrdila, že od roku 1926 nepila do smrti žádnou vodu ani jiné tekutiny. V červnu 1927 ji 24 hodin denně po dobu dvou týdnů sledoval lékař a čtyři františkánské sestry, Potvrdili, že nejedla nic jiného než jednu posvěcenou hostii za den a neprojevily se u ní žádné vedlejší účinky, ztráta váhy či dehydratace. Za války odmítla potravinové lístky s tím, že je nepotřebuje. Během některých pátečních transů pronášela věty, které svědkové, mezi nimiž byli i kněží) identifikovali jako aramejštinu. Údajně rozuměla hebrejštině, řečtině a latině. Stala se také členkou Třetího řádu Sv. Františka (sekulární františkáni).
Za Třetí říše byla Terezie cílem zesměšňování a pomluv, protože bylo známo, že odsuzuje nacismus. Gestapo ji nechalo sledovat. Ona osobně nebyla nikdy napadena, ale na její rodný dům, kostel a obydlí kněze byly podniknuty útoky. Podporovala Fritze Gerlicha, německého novináře a historika, odpůrce Hitlera, který byl v roce 1934 popraven v koncentračním táboře v Dachau.
Během svého života Terezia přijala množství různých hostů. Navštívil ji, kromě jiných, známý indický filosof a jogín Paramahnsa Yogananda, žijící od roku 1920 v USA. Podle něj řekla Terezie Neumannová během jeho návštěvy: „Jeden z důvodů, proč jsem dnes zde na zemi je dokázat, že člověk může žít z Božího neviditelného světla a ne jen z jídla.“ Jeho úsudek byl: „Okamžitě jsem si uvědomil, že její zvláštní život je zamýšlen Bohem jako ubezpečení všech křesťanů o historické autenticitě Ježíšova života a ukřižování zachyceném v Novém zákoně a taky jako dramatické zobrazení věčně trvajícího pouta mezi galilejským Mistrem a jeho následovníky.“ Když se Paramahansa Yogananda ptá na to, že Terezie Neumannová žila pouze z jedné eucharistické oplatky denně po dobu posledních 12 let, ona odpovídá, že žije z Božího světla. Věhlasný jogín na to reaguje: „Vidím, že jste si vědomá toho, že energie proudí vaším tělem z éteru, slunce a ze vzduchu.“ Terezie se usmívá a vyjadřuje svou spokojenost s tím, že jogín rozumí způsobu, kterým ona žije. Paramahansa Yogananda poté popsal její případ ve své knize Autobiografie jogína, vydané v roce 1946 a věnoval jí tam celou kapitolu s názvem Terezie Neumannová, katolická stigmatička z Bavorska.
Reinhard Lorenz z Meissenu, médium z New Salems Society, obdržel „duchovní cestou“ o Neumannové zprávu v roce 1929, údajně pocházející od Boha Otce. Byla publikována v „Das Wort“, periodiku tohoto hnutí. Tvrdí se v ní, že udivující fenomén z Konnersreuthu je schválený Bohem, aby měl takový dopad, který nemůže být zpochybněn. Věda nebude schopná vysvětlit, jak se tento zázrak přihodil a nadále trvá. Protože někteří lidé to považují za nebožské a pomýlené, chtějí diktovat Bohu, co má dělat, ale Bůh dělá, to co chce a nakonec dosáhne svého. Požehnán je ten, který se nerozhořčuje na Boha.
18. září 1962 Terezie Neumannová zemřela na srdeční příhodu poté, co nějakou dobu trpěla anginou pectoris. Byla uskutečněna pitva a odborníci dosvědčili, že v jejím žaludku více než 30 let nespočinulo jediné sousto. Případ nebyl z vědeckého hlediska nikdy uspokojivě vysvětlen. Podle našeho známého psychiatra profesora Vladimíra Vondráčka Tereza Neumannová nevyhledávala lékařskou pomoc a jakémukoliv vyšetření se bránila. Jako diagnózu určil pravděpodobnou hysterickou psychopatii.
Římskokatolická církev nikdy nepotvrdila, ale ani nezpochybnila ani nepřijímání jídla ani stigmata. Navzdory tomu se „Resl“ stále těší velké oblibě u věřících z celého světa. Petici žádající její beatifikaci, tj. Blahořečení, podepsalo na 40 000 lidí. V roce 2005 řezenský biskup Gerhard Ludwig Müller formálně otevřel vatikánský proces její beatifikace. Její hrob je houfně navštěvován poutníky z celého světa. Přihodí se nějaký další zázrak?
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
V Poděbradech 1. května zemřel P. Filip Antonín Maria Stajner, jenž byl kvůli amyotrofické laterální skleróze po několik desetiletí upoután na lůžko. Ačkoliv nebyl schopný pohybu, prostřednictvím počítače, který ovládal pohybem zorniček, psal, překládal, a duchovně vedl mnohé lidi.
Kvůli nemoci Stajner nebyl schopen mluvit ani polykat. K tomu měl zánět slinivky, poškozená játra a problémy se žlučníkem. Přitom však byl plně při vědomí. “Otec Filip byl nesmírně živý a horlivý člověk. A byl to taky člověk jako každý jiný, měl své nedostatky a slabosti. Tím obrovským utrpením ho Bůh naprosto očistil. Během posledních týdnů odmítal jakékoli léky na bolest, všechno obětoval do krajnosti, přestože velmi trpěl. Na jednu stranu jsem vnímala bolest v jeho těle, ale na druhou stranu ten hluboký klid v očích. Měl obrovskou lásku, nesmírně miloval lidi, Boha a Pannu Marii. Stále mě překvapuje kontrast mezi jeho zmučeným tělem a láskou,” uvedla pro Proglas Jaromíra Machovcová, která o patera Stajnera pečovala.
I přes svou nemoc však dokázal být aktivní. Nadiktoval například texty několika knih, například o stigmatizované Anně B. Tomanové z Pastvin. “Otcova poslední slova byla: ‘Žiji, abychom byli oba šťastní.’ Toto může říct Pán Ježíš každé duši. Nestačí jen říkat: ‘Pane Bože dej a zařiď.’ Můžeme dělat Bohu radost tím, že obyčejné věci nebudeme dělat útrpně, ale s radostí a vděčností vůči Kristu. Tato radost byla v otci Filipovi vždycky přítomná, ať prožíval jakékoli utrpení. A to bych přála všem,” uzavřela Machovcová.
Pater Filip Antonín Maria Stajner se narodil roku 1964 v Karlových Varech. Vstoupil do dominikánského řádu, teologii studoval i na univerzitě ve Washingtonu. Byl oponentem přijímání eucharistie na ruku, překládal také duchovní literaturu, zejména díla svatého Ludvíka Grigniona z Montfortu.
Výzva katolickým věřícím
Katolický kněz a bývalý člen dominikánského řádu P. ThLic. Filip Antonín Maria Stajner vyzval katolíky k volbě SPD Tomia Okamury.
Drazí v Kristu a Panně Marii,
srdečně Vás pozdravuji. Je měsíc posvátného růžence. Poláci uspořádali na svátek Panny Marie Růžencové modlitby podél polské hranice proti násilné islamizaci země, my zasvěcujeme náš národ Panně Marii, připojme se duchovně.
V říjnu nás čekají volby do parlamentu. Jsou mimořádně důležité pro budoucnost naší země. Prosím Vás o modlitbu svatého růžence, mocné zbraně proti Zlu.
Katolický časopis RC Monitor uveřejnil článek významného filosofa Jiřího Fuchse. Ten jasně říká, že nelze volit strany, které podporují Evropskou unii, jež je řízena čistým Zlem k šíření protikřesťanských, protirodinných, protimorálních a protipřirozených ideologií. Současnou hrozbou ze strany EU je také pašování islámských imigrantů do zemí EU. To ohrožuje nejen bezpečnost občanů, jak se to děje v zemích, které se ve velkém otevřely islámu, jako Anglie, Francie, Německo, Belgie a jiné, ale jde i o svobodu vyznávat křesťanskou katolickou víru. Při islamizaci dochází k rušení i umenšování projevů zbytkového křesťanství na veřejnosti, jako například odstraňování křížů z veřejných prostor, ve větších firmách se neslaví Vánoce nebo se dokonce zakazuje o Vánocích mluvit s ohledem na naše "muslimské spoluobčany" atd. V brutální formě pak může docházet k útokům na církevní objekty a osoby.
K podpoře EU se hlásí všechny naše velké strany, jako je ANO, ČSSD, TOP 09, KDU-ČSL, ODS.
J. Fuchs rozvádí nebezpečí ideologií propagovaných EU: "Multikulturalismus rozbíjí identitu Západu a národů, genderismus ničí rodinu, podvržená lidská práva nasazují revoluci lidskou tvář a politická korektnost ji urychluje šikanováním lidí zdravého rozumu. Křesťanští politici uvedených stran jsou bezmála jako jeden muž probruselští. Protože je ale bruselská politika z principu protikřesťanská, podílejí se významně na plíživém odkřesťanšťování Evropy. (V západní Evropě už se křesťané nezpovídají a přijímají svatokrádežně, takže všem hrozí peklo. Kněžím je zakazováno mluvit o hříchu a pekle.) Naši křesťanští politici by se měli učit u Poláků a u Orbána. Tyto volby totiž nejsou jen v řadě jiných. Možná se v nich nezvratně rozhoduje o našem osudu, mimo jiné i o svobodě vyznání. Zodpovědná volba křesťanů proto nemůže být prounijní, tj. promuslimská, a tedy protikřesťanská. Daleko pravdivěji hodnotí naše bytí v EU Robejškovi Realisté, Machovi Svobodní i Okamura - tedy politici (pokud vím) nikoli křesťanští. Že by i tady platilo, že první budou poslední?" Tolik filosof J. Fuchs.
Svobodní jsou zřejmě příliš malá strana, než aby se dostala do parlamentu. Robejškova minulost je podle masmédií poznamenána Římským klubem v duchu svobodného zednářství a členstvím v Rotary klubu v témže duchu. Rovněž mne znepokojuje znak Robejškovy strany - modrý pentagram neboli pěticípá hvězda. Ta je původně satanským symbolem vzpoury proti Bohu.
Pokud se voleb dožiji, budu tedy volit Okamuru a jeho SPD. Ačkoli nevystupuje jako křesťan, i když jeho nejbližší příbuzní jsou zbožní katolíci, má jasno o nesmírném nebezpečí ze strany islámských imigrantů a o nutnosti opustit EU jako Velká Británie. Např. Švýcarsko a Norsko do EU vůbec nevstoupily.
Sv. Pavel v listu Efesanům upozorňuje: „Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale…proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší. Proto vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat, až bude zle, všecko překonat a obstát. Stůjte tedy pevně, opásáni kolem beder životem podle pravdy, oblečeni pancířem spravedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se chraňte vírou jako štítem. …“ (Ef 6,12-16)
Žehná P. Filip M.
TO, CO TVRDÍ PÁTER STAJNER DOTVRZUJE SAMA PANNA MARIA V AMSTERODAMU:
MADONA V AMSTERODAMU OZNAMUJE IDĚ PEDERMANOVÉ:
25.února 1946. Nejprve zde bylo zářivé světlo. Pak jsem spatřila Paní. Shora, kde byla, mi dala znamení, abych pohlédla dolů, pod sebe. Spatřila jsem Evropu. Paní vrtí odmítavě hlavou. U jejích nohou jsou malí andílci. Zakrývají si tváře křídly. Jak shlížím dolů k zemi, vidím, VŠECHNO JE ČERNÉ, čím víc hledím, tím je vše černější.
Objevují se slova: "VÍRA" a vpravo čtu:"LÁSKA." Ukazuje mi to všechno a říká:"JDĚTE A ROZŠIŘUJTE !" Paní učiní nové gesto k oblouku: "Toto přijde; ZDÁNLIVĚ TO ZDE JE; ve skutečnosti t o zde n e n í."
Jak to říká, její obličej vyjadřuje NESMÍRNÝ ŽAL. A vtom jsem nucena říci: "KALAMITY ZA KALAMITAMI, PŘÍRODNÍ POHROMY!"
Pak se objevila slova:"H L A D, POLITICKÝ CHAOS." Paní řekla:"Nejen ve tvé zemi, ALE PO CELÉM SVĚTĚ."
Do předního plánu vystupuje a n g l i c k á c í r k e v.
Pohlížejíc na biskupy říkám:"Tihle jsou z naší církve?" Zatímco pozoruji tyto preláty, ŠKRTÁ JE VELKÉ "X".
Paní se usmívá. Dítě na jejích nohou vyrostlo. Stojí a drží kalich. Paní říká: "NÁBOŽENSTVÍ P O V E D E T V R D Ý B O J. BUDOU USILOVAT O JEHO ZNIČENÍ. (Anglikánští zednáři)
BUDOU TO KONAT S TAKOVOU RAFINOVANOSTÍ, ŽE TÉMĚŘ NIKDO SI TOHO NEPOVŠIMNE!
MĚJTE SE NA POZORU!" Její tvář je vážná. Ukazuje na kalich a říká:"CHRISTUS REGNUM." Opět vidím Paní na trůně. Je tam anglická církev i ruská církev, arménská církev a mnoho jiných církví. A to všechno se otáčí, zauzluje a míchá, jakoby ve víru. Paní to s t a r o s t l i v ě pozoruje. Pak, zatínajíc pěst, slabikuje slova vyslovujíc: "ŘÍME, BDĚTE !" A pojednou mizí. (A Řím nebděl! A ani toto zjevení papež František nepřijal.)
Narodil se roku 1964 v Karlových Varech, vyrůstal v Plzni, kde také svými slovy "začal svou církevní kariéru" jako ministrant. V osmdesátých letech původně studoval bohosloví v kněžském semináři v Litoměřicích, ale díky nevydařené oslavě Velké říjnové socialistické revoluce, kterou spolu s několika bohoslovci sabotoval, byl roku 1987 vyloučen. Dostudovat tak mohl až po revoluci, kdy vtoupil do dominikánského řádu. Nejspíš i zásluhou dominikána Ondřeje Vojtěcha Soudského, který tou dobou ještě od dob normalizace pracoval na ČSAV a měl řadu kontaktů mezi zahraničními univerzitami, získal doporučení ke studiu na zahraničních univerzitách (jelikož byl hodně talentovaný na jazyky). Na kněze jej vysvětil olomoucký arcibiskup František Vaňák, následně odjel studovat postgraduální studia teologie do Washingtonu. Po svém návratu, působil především v olomouckém konventu, kde se brzy stal vyhledávaným kazatelem pro širokou skupinu věřících.
Poté, co Česká biskupská konference zažádala do Vatikánu o povolení podávání svatého přijímání na ruku, vyvolal spolu s dalšími kněžími petici, ve které papeže žádali, aby této žádosti biskupů nebylo vyhověno. Tuto petici s celkem 142 podpisy v tomtéž roce osobně předal překvapenému papeži Janu Pavlu II. Nedlouho po svém návratu byl za tento skutek mediálně dehonestován na stránkách Katolického týdeníku, nařčen kardinálem Vlkem a svým provinciálem Dominikem Dukou obviněn z neposlušnosti a nedostatku úcty vůči biskupům. Celá věc vyvrcholila jeho vyloučením z dominikánského řádu.
Po zařazení mezi diecézní kněze byl ustanoven duchovním správcem farnost Římov u Českých Budějovic. Roku 1999 se u něj začaly projevovat prvotní příznaky ALS (amyotrofická laterální skléróza) v ochablosti svalů. Nějakou dobu přežíval v kněžském domově v Českých Budějovicích. Roku 2002 se odebral do Plzně, odkud marně žádal o opětovný vstup do řádu.[1] O slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova proto přijal z rukou provinciála Alvareze Kodedy dominikánský hábit Bratrstva kněží a jáhnů sv. Dominika a o svátku sv. Antonína Velikého složil do rukou P. Damiána Vojtěcha Nohejla slavné sliby. Po třech letech, když již nebyl otec Filip schopen zvládnout ústavní péči, se jej ujala ochotná drahá věřící Jaromíra Machovcová ze sdružení Legie Panny Marie, která se o něj od té doby bez nároku na odměnu starala až do jeho smrti. Otec Filip byl paralizovaný a ochrnutý na celé tělo, trpěl neustálými bolestmi a dýchat za něj musely přístroje. Jediné, čím směl komunikovat s okolním světem byly jeho oči, kterými diktoval své ošetřovatelce veškeré dopisy a kázání, která rozesílal svým známým a všem lidem dobré vůle. Tímto způsobem vznikla také kniha Chudobka z Orlických hor, kterou však již nejspíš dokončil za pomoci počítače, který byl upraven na algoritmus jeho mrkání.
Názory a aktivitsy
Roku 2010 souhlasil s tím, aby byl připočten mezi signatáře petice Kněží proti sexuální výchově na školách.[3] Od 1. srpna 2011 je včleněn jako kněz diecéze královehradecké.[4]
PROČ BŮH NEZNIČIL SATANA?
BŮH JE KONCENTROVANÁ LÁSKA. NECHCE ZNIČIT SVÉ TVORY, KTERÉ SI STVOŘIL SVOU MOCÍ KE SVÉ RADOSTI. VŠECHNY ANDĚLY MILUJE, TAK JAKO NÁS LIDI. BŮH NECHCE SMRT NIKOHO, ALE ABY SE KÁL, LITOVAL VŠEHO ŠPATNÉHO, OBRÁTIL SE ZASE TVÁŘÍ K NĚMU A ON NÁM MOHL ODPUSTIT A PROMĚNIT NÁS OPĚT V KRÁSNOU BYTOST PLNOU LÁSKY.
PEKLO ZATÍM NEZRUŠIL, JELIKOŽ HO POUŽÍVÁ K NAŠIM TRESTŮM. SÁM OSOBNĚ BY NÁS NEZTRESTAL, PROTOŽE NÁS PŘÍLIŠ MILUJE. MY SE MÁME UČIT NA PŘÍKLADU JEHO SYNA JEŽÍŠE, KTERÝ NÁS MÁ NAUČIT, JAK ŽÍT NA ZEMI, MEZI LIDMI, MEZI DOBRÝMI I ZLÝMI. VŠECHNO ZLO, KTERÉ NA NÁS BŮH- NÁŠ NEBESKÝ OTEC- DOPOUŠTÍ JSOU VŠECHNO ZKOUŠKY NAŠÍ VÍRY, NADĚJE A LÁSKY K BOHU. KAŽDÁ NEMOC A UTRPENÍ, KTERÉ NÁM ZLÁCI ZPŮSOBUJÍ, NÁS MÁ ZOCELOVAT A UČIT DŮVĚŘE V BOŽÍ ZÁSAH A POMOC. BŮH NIKDY NEDOVOLÍ DÉMONŮM A ZLÝM DUCHŮM UBLÍŽIT NÁM VÍC, NEŽ CO JIM DOVOLÍ. VÍME TO Z ŽIVOTA SVATÝCH, KTEŘÍ S NIMI MUSELI BOJOVAT. ČÍM SVATĚJŠÍ A BLIŽŠÍ BOHU BYLI, TÍM TĚŽŠÍ ZKOUŠKY NA NĚ PŘICHÁZELY.
JEŽÍŠEK SE ZA NÁS MĚL OBĚTOVAT, TAKŽE HO UMUČILI AŽ K SMRTI. A NENÍ SÁM. ZEMŘELO S NÍM PLNO LIDÍ, KTEŘÍ SVÉ ŽIVOTY DAROVALI BOHU ZA SVÉ BLIŽNÍ. JAKO DĚTI VE FATIMĚ:FRANTIŠEK A JACINTA. A NEDÁVNO V BAVORSKU: Anna Elisabeth („Anneliese“) Michel (21. září 1952 Leiblfing – 1. července 1976 Klingenberg am Main ) byla bavorská studentka z katolické rodiny, jež se v době mezi zářím 1975 a červencem 1976 podrobila „velkému exorcismu“.
BUDE TĚ MRAZIT V ZÁDECH. O TOM, ŽE ĎÁBEL SUTEČNĚ EXISTUJE, VYPRÁVÍ TOTO VIDEO, KDE JSOU O NĚM DŮKAZY. JE TO PŘÍPAD Z MINULÉHO STOLETÍ, KDY SVĚTSKÝ SOUD ODSOUDIL KNĚZE A RODIČE ZA SMRT MLADÉ DÍVKY, KTERÁ BYLA POSEDLÁ A NA PROSBU PANNY MARIE SE OBĚTOVALA ZA HŘÍŠNÍKY, ABY NEPROPADLI PEKLU, JAKO DĚTI Z FATIMY. MALÝ FRANTIŠEK A HYACINTA MARTO SOUHLASILI TAKÉ, ŽE BUDOU TRPĚT ZA HŘÍŠNÍKY A BŮH JEJICH NABÍDKU PŘIJAL. ZEMŘELI NA ŠPANĚLSKOU CHŘIPKU A VŠECHNY BOLESTI OBĚTOVALI BOHU ZA HŘÍŠNÍKY A JSOU CÍRKVÍ SVATOŘEČENI.
„EXORCIZMUS ANNELIESE MICHEL“
ŽE BŮH JE VŠEVĚDOUCÍ A VŠEMOHOUCÍ A MŮŽE SI S CELÝM VESMÍREM I S NÁMI I PEKLEM UDĚLAT CO SE MU ZLÍBÍ, VIDÍME I V TOM, ŽE MŮŽE PRO NÁS DĚLAT I ZÁZRAKY NA PŘÍMLUVU MATKY BOŽÍ A MATKY NAŠÍ - PANNY MARIE.
SVATÁ HORA U PŘÍBRAMI
Dřevěná soška Panny Marie Svatohorské s Jezulátkem na Svaté Hoře u Příbrami je černá! Jedná se snad o Afričanku? Ale ne, vysvětlení této záhady je zcela pragmatické. Soška, kterou údajně vyřezal sám arcibiskup Arnošt z Pardubic v polovině 14. století, je totiž z hruškového dřeva. To mělo původně světlou barvu a časem ztmavlo.
Daleko zajímavější je skutečnost, že s touto milostnou soškou je spojována řada zázraků. Je jich zaznamenáno více než čtyři tisíce a stovka jich je zobrazena na stropech ambitů. Malby mají společný obraz Panny Marie Svatohorské a letopočet, kdy se daná událost stala. Kromě těchto zázraků se však můžeme setkat i se zcela opačnými případy. Jestliže se někdo Panně Marii rouhal, vždy jej postihlo nějaké neštěstí.
První písemná zmínka o sošce pochází z roku 1611, kdy vyhořel kostel sv. Jana Evangelisty, kde byla umístěna. Po požáru byla přesunuta na Svatou Horu. Historie sošky před tímto rokem je opředena tajemstvím, avšak z ústního vyprávění vychází najevo, že byla na počátku husitských bouří schována v příbramských dolech a po uklidnění situace byla přesunuta nejdříve do kostela sv. Jakuba a posléze do kostela sv. Jana Evangelisty.
Soška je vysoká přibližně padesát centimetrů. Oltář, ve kterém stojí, je vyrobený z příbramského stříbra. Soška Panny Marie má podobně jako Pražské Jezulátko bohatý šatník. Je oblékána do šatiček, jejichž barva odpovídá určitému liturgickému období. Ty sošce věnují věřící již celá staletí, už ani skříň nestačí. Jedny dokonce darovala Marie Terezie a jsou vyrobené z jejích svatebních šatů.
Ke korunovaci Svatohorské Madony došlo roku 1732. Korunky Panny Marie a Ježíška, stejně jako roucho zdobené drahokamy vytvořil zlatník Jan Ferdinand Schachtel. Výročí korunovace, při níž je Madona nesena v průvodu na nosítkách, patří mezi nejvýznamnější poutě na Svaté Hoře.
POSEDLOST DNES
V Polsku byli před patnácti lety čtyři exorcisté! Dnes je jich sto dvacet, kteří z pověření biskupů provádějí exorcismus. Toto číslo uvedl polský démonolog,jezuita P. Aleksander Posacki.
Po zhroucení komunismu bylo PolskO zaplaveno okultními nabídkami: ezoterikou, magií, věštectvím, Harry Potterem,Feng Shui, reiki, satanskou hudbou a sexuální nevázaností. Tyto nauky a praktiky se staly vstupní branou démonů. Okolo tří milionů Poláků požádalo o okultní pomoc věštce a média: „Je naším cílem zachránit tyto duše.“ Proto vydával P. Posacki spolu s jinými časopis „Měsíčník exorcisty“ v počátečním nákladu 15 000 výtisků. Zvláště děti a mládež mají být varováni a přijmout duchovní pomoc členů redakce,protože rodičovská bezstarostnost v duchovní oblasti je velmi rozšířená.
Před několika lety bylo v blízkostiŠtětína zřízeno „Centrum pro exorcismus“ a na mariánském poutním místě v Čenstochové se setkávají každé dva roky exorcisté z celého světa k výměně zkušeností.
V protikladu k Polsku a také k Itálii se potýkají biskupové a kněží v Německu s tématem posedlosti poněkud obtížněji. I proto je osvěta potřebná. Kurier der christlichen Mitte 12/2012
Maria von Mörl (1812–1869),
extatička a stigmatizovaná z Jižních Tyrol
+V
Narodila se před 200 lety 15. října 1812. Vlastí Marie von Mörl byly Jižní Tyroly
u líbezného jezera Kalterer See, jež je proslulé svým vínem a jehož krása přitahuje mnoho lidí zblízka i zdáli. Rodina pocházela ze šlechtického rodu von Mörl von Pfalzen zu Mühlen und Sichelburg. Maria byla druhá nejstarší. Měla osm sourozenců. Už od narození byla spíše jemná. Od mládí byla nanejvýš rozumná a velmi šikovná. Stále znovu se projevovala jako velkodušná vůči slabým a trpícím.
Rodina von Mörl, která pocházela ze staré tyrolské šlechty, vlastnila různé ovocné sady a vinice v Kalternu a okolí. Avšak otec Josef neuměl hospodařit s penězi.
Přivedl početnou rodinu s mnoha dětmi do velikých finančních potíží. Matka Maria, rozená Sölva, se snažila s pílí a prozíravostí postarat o obživu početné rodiny.
Měla pevnou víru, kterou žila i před dětmi a předávala ji. Její náboženský život
a hluboká víra se vtiskly zvláště do duše její jemně založené dcery Marie. Děvčátko churavělo od pátého roku života. I když ji ošetřovali různí lékaři, byly její bolesti
v průběhu času stále horší. Často Maria dospěla na hranici života a smrti. Ale čas pro definitivní rozloučení s tímto světem dosud nenadešel. Maria měla ještě projít dlouhou mystickou cestou.
Po základní škole přišla Maria von Mörl do Cles u Nonsbergu (Trient), aby se tam naučila italsky. Během jejího pobytu v Cles její milovaná maminka zemřela po porodu devátého dítěte. To byla zcela podstatná událost Mariina života. Smrt vroucně milované matky a manželky vryla do rodiny von Mörl hluboké rány a přinesla veliké utrpení. Dorůstající dívka touto ztrátou trpěla nevýslovně. V domě bylo devět malých dětí, tomu nejmenšímu bylo při smrti matky teprve devět týdnů.
Otec von Mörl nebyl schopen postarat se o domácnost a houf dětí. Maria jako druhá nejstarší – tím nejstarším byl bratr – musela hned převzít roli matky. Měla sotva 15 let. Maria byla zručná a rozumná. Pracovala a starala se od rána do večera o domácnost a o mladší sourozence. Často ji bylo vidět večer u koše s prádlem, jak šije. Přes velké pracovní zatížení nezanedbávala duchovní život. Četla přitom své milé knihy: Následování Krista a Spisy sv. Františka Saleského.
Jednoho dne se setkala s františkánem P. Johannem Kapistránem Soyerem. Tento kněz hluboké spirituality se stal od té chvíle jejím duchovním vůdcem a zpovědníkem. Stál po boku „extatičky z Kalternu“ duchovně a morálně až do její smrti.
V 18 letech, v roce 1830, byla jím ve františkánském kostele v Kalternu přijata do třetího řádu sv. Františka (františkánské laické sdružení). Současně složila také slib panenství. Dostala přitom řádové jméno Terezie. Se světicí z Avily udržovala po celý život zvlášt vroucí duchovní přátelství.
Koncem roku 1830 Maria von Mörl těžce onemocněla. Od té chvíle už nemohla opustit dům bez doprovodu. Propuklo u ní hnisavé onemocnění, ztratila zrak a řeč. K tomu všemu se připojily křečové stavy. Denně se očekávala její smrt.
Pomocí léků se podařilo bolesti mírnit a zrak se jí zase vrátil. Až do konce života ji už duševní a tělesné utrpení neopustilo.
Na Hromnice roku 1831 se s ní stalo něco zvláštního: Její duchovní vůdce a zpovědník, který jí brzy ráno podával svaté přijímání, našel ji ve strnulosti, ve zjasněném stavu, který přetrval až do druhého rána. Zpovědníkovo zavolání ji vrátilo k sobě. Přiznala se, že po přijetí Těla Kristova zažívala obrovské blaho a přitom přijatého Pána uctívala v hluboké radosti. Nyní začaly extáze, které trvaly až do konce života. Maria už vůbec nemohla opustit dům, byla upoutána na lůžko. Mnoho hodin přes den byla v extázi, přitom většinou klečela na posteli.
Téměř ve stejné době ji přepadaly také silné démonické útoky. Viděla tmavé postavy, které ji utlačovaly, ba dokonce shodily na zem. P. Soyer dostal od biskupa z Trientu povolení, aby u mladé ženy provedl exorcismus. Potom masivní útoky přestaly.
Na Boží Tělo roku 1833 pozoroval P. Soyer 36hodinovou extázi. Brzy ráno jí podal svaté přijímání. Potom upadla Maria hned do extáze a zůstala bez hnutí na kolenou ve své posteli, stále ve stejné poloze. P. Soyer pochopil, že její extáze nebyly jednoduše pomíjivé, ale že se staly její druhou přirozeností. Extatička nevnímala nic kolem sebe, ani zvuky kapely, která hrála k průvodu Božího Těla. Neslyšela ani oslavné výstřely z hmoždířů, které byly odpáleny přímo pod jejich domem. Dokonce 200 vojáků vystřelilo čestnou salvu, avšak Maria nic neslyšela. Když ji ale její duchovní průvodce volal v poslušnosti nazpět, byla zase se svými smysly zpátky. I když „extatická panna“ nic nevnímala z vnějších slavností, prožívala slavnost účastí vnitřní. Když se dal průvod
do pohybu, hned se zvedla nahoru a klečela na posteli. Setrvala se sepjatýma rukama, úplně obrácená do sebe. Otáčela se stále do toho směru, kam se pohybovala Nejsvětější svátost. Tak ji přirovnal jeden současník ke slunečnici, která se vždycky otáčí za sluncem.
Ve stejném roce se příliv lidí k extatičce z Jižních Tyrol stále zvětšoval. Dokonce s křížem a korouhvemi putovaly farnosti do Kalteru, aby zažily pannu v pověsti svatosti v jejích extázích. Od konce měsíce července až do poloviny září 1833 napočítali na 40 000 lidí ze všech stavů, kteří si přáli vidět vroucně se modlící a rozjímající ženu. Určitě hrála svoji roli i zvědavost, ale stále více lidí se při tomto pohledu obracelo nebo se ve své víře upevnilo, jiní byli dokonce uzdraveni z nemocí.
V určitých dnech navštívilo Marii von Mörl až 3000 osob. Procházeli kolem jejího lože, na kterém v extázi klečela. Jako zakladatel jejího řádu, sv. František z Assisi, dostala 4. února 1834 rány Ježíšovy. Maria se zhrozila, když se stigmata objevila. Chtěla je schovat. Ale to bylo nemožné. Hraběnka Maria Buol, která vydala roku 1927 její životopis, píše o tom následující: „Rány krvácely nejdříve jenom ve dny svatého přijímání, později každý čtvrtek večer a každý pátek, kdy prýštila
ze všech pěti ran světlá krev ve velkých kapkách. V ostatních dnech pokrývala strupová vrstva každou ránu, rány ale zůstávaly zřetelně viditelné.“ Návštěvníci to mohli dosvědčit. Podobně jako u P. Pia,zmizely rány Pána krátce před jejím odchodem ze světa.
Maria von Mörl neměla podíl jenom na tělesných utrpeních Pána. Viděla také vizionářským způsobem, podobně jako Kateřina Emmerichová, Terezie Neumannová a mnozí stigmatizovaní,události z utrpení Kristova. Maria byla také vizionářka. Předpověděla určité události, které se pak skutečně staly. Měla rovněž dar číst v srdcích návštěvníků. Mnoho lidí se obracelo na Marii a prosili ji o podporu modlitbou v různých záležitostech. Stigmatizovaná to činila ráda.
V roce 1841 změnila svoje bydliště. Přestěhovala se z otcovského domu na Goldgasse k sestrám terciářkám. Tam byl pro ni vedle sakristie zřízen malý byt, z něhož mohla oknem vidět na oltář a svatostánek klášterního kostela. Tam zůstala až do konce života.
V posledních měsících života byla stižena velkou vnitřní temnotou. Cítila se Bohem opuštěná, ba dokonce zavržená. V tomto stavu se nemohla modlit ani přijímat svaté přijímání, nedocházelo ani k extázím. Uprostřed této duchovní noci zůstala Maria prorokyní. Její oči viděly temná tajemství budoucnosti, vraždy a války táhly okolo ní. Prosila snažně Boha o pomoc. Pomalu se temnota vzdalovala z její duše a mohla zase přijímat Tělo Páně, které pro ni znamenalo velkou posilu. Extáze začínaly zase probíhat.
Maria von Mörl zemřela v noci z 10. na 11. ledna 1868. Její tělo bylo vystavenov kostele sester terciářek v Kalternu. Tisíce lidí se přišly rozloučit s extatičkou z Jižních Tyrol. Pohřeb se stal velkou smuteční manifestací. Její tělesné pozůstatky byly pohřbeny pod arkádami na hřbitově v Kalternu. Tento pozemek, dříve vinohrad rodiny von Mörl, darovala Maria obci Kaltern.
Mnozí dnešní lidé se budou ptát, zda různé mimořádné jevy u Marie byly opravdu pravé. Z církevní i světské strany byly provedeny různé zkoušky. Františkán P. Johann Kapistrán Soyer, který o Marii jako duchovní vůdce pečoval, měl možnost pozorovat ji z největší blízkosti, také ostatní duchovní z Kalternu, kteří s Marií přišli do styku. Zvláštní význam mají rovněž pozitivní svědectví obou biskupů z Trientu, otců Luschina a Tschiederera, kteří extatičku vícekrát navštívili.
Roku 1837 dostal tehdejší biskup z Eichstättu, Karl August Reisach, od papeže Řehoře XVI. úkol navštívit Marii von Mörl a podat o tom zprávu do Říma. Biskup u ní zůstal více než dvě hodiny a byl obdivně dojat. Dále ji navštívil Joseph von Görres, který byl tenkrát známý jako odborník na mystiku. Řekl mimo jiné: „A tak není možno působení vyšší moci na ni neuznat, Maria byla posazena jako živý krucifix na křižovatku cest do této nevšímavé, roztržité, rozvířené doby.“ Právě také tento posudek odborníka na mystiku ukazuje, že u Marie von Mörl je možné rozeznat působení vyšší moci.
Maria von Mörl je i pro naši dobu viditelným znamením existence nadpřirozeného světa. Připomíná nám nejdojemnějším způsobem Boha, Ježíše Krista, jeho Syna a jeho Matku, oběť Eucharistie, modlitbu a věčný život. Povzbuzuje nás právě v dnešní, často tak zmatené době, abychom pevně důvěřovali v pomoc Boží, a Jeho, Trojjediného a Živého, stále prosili o pomoc. Maria von Mörl je naší přímluvkyní u Boha, na niž se smíme s důvěrou obracet.
Autor je postulátorem beatifikační kauzy Marie von Mörl
(Ze Schweizerisches Katholisches Sonntagsblatt 20/2012 přeložil -mp-)
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Panna Maria v Banneux:„Věřte ve mne, já věřím ve vás.
15. ledna před 80 lety se v belgické obci Banneux zjevila Matka Boží malé Mariettě. Mimořádná událost se opakovala celkem osmkrát. MatkaBoží se představila jako Panna chudých a tak je dosud ctěna na celém světě. Roku 1985 navštívil místo zjevení Jan Pavel II. Na místě těchto tzv. soukromých zjevení 15. ledna slavil mši svatou apoštolský nunciusv Belgii, Mons. Giacinto Berloco. V Itálii působí hnutí, které se odvolává k těmto mariánským zjevením z roku 1933. Nazývá se Movimento Madonna dei Poveri a jeho představitel P. Mario Zani přiblížil pro Vatikánský rozhlas poselství Panny Marie z Banneux:„Podíváme-li se na věc ze zeměpisného, ale i sociálního hlediska, Panna Maria se zjevila na místě, které jetéměř na periferii Německa a Francie a které bylo dějištěm hrůzného válečného střetu během první světové války a potom bohužel i během té druhé. Panna Maria se zjevuje ve vesničce a navíc děvčátku z chudé rodiny, chudé i pokud jde o víru, a přináší poselství toho, jehož chudobou jsme zbohatli, svého Syna Ježíše.
V Banneux mluví prostota a skromnost. Nejsou tu ani velké kostely, velká poutní centra. I tyto aspekty myslím dokreslují téma lidské křehkosti tohoto místa, kde Maria říká: Jsem zde, jsem přítomna a představuji vám Ježíše Krista.“ Právě tato spojitost je zarážející.
Chudoba a děti vystupují na mnoha místech mariánských zjevení: v Guadalupe, Lurdech, Fatimě...„Zajisté. Právě Maria se totiž označuje za chudou a pokornou před Bohem. A důležité je také, že Maria přivádí tuto chudobu k osvícení, aby ji její Syn proměnil. Vede malou Mariettu k prameni a říká jí, aby ponořila ruce do vody. Toto gesto znamená ponoření v Krista, do pramene života věčného. Je to krásný symbol, který odkazuje ke křtu. Ponořením v Ježíše Krista jsme očišťováni a znovu zrozeni.
Kdo přistupuje k prameni života, sám se stává pramenem. Zvláštěv tomto Roce víry je důležité, abychom důvěřovali a svěřili se Ježíši Kristu.“
Belgie, kde se Banneux nachází, je dnesj ednou z nejvíce sekularizovaných zemí Západu. A tamější mariánská svatyně je nadále světlem, které vyzařuje víru...„Ano, to je pravda. Právě prostředí, ve kterém se tehdy Panna Maria zjevila, bylo prostředím velmi chabé víry, jak u malé Marietty, tak v její rodině, tak také v hlubokých pochybách abbého Jamina, který byl v Banneux farářem. Tento kněz měl své vlastní pochyby, protože se sám nacházel v krizi. Při pátém zjevení se děvčátko jménem abbého Jamina Madony zeptalo: »Krásná Paní, kaplan žádá nějaké znamení«, a dostalo se mu pozoruhodné odpovědi: »Věřte ve mne, já věřím ve vás.«“Osmdesát let po zjeveních se úctak Panně Marii z Banneux vyskytuje prakticky na celém světě, byť není její poselství tak známé jako z jiných míst mariánských zjevení. Mons. Kerkhofs, biskup v Lutychu, pod něhož Banneux spadá, uznal tato zjevení 22. 8. 1949 těmito slovy: „Věříme ve svědomí, že můžeme a máme uznat bez výhrad (...) skutečnost osmi zjevení svaté Panny Mariettě Becové.“
(Česká sekceVatikánského rozhlasu)
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Opat Maximilian Heim OCist.* Eucharistie v teologii Josepha Ratzingera
Osud církve závisí na liturgii, jak Boha oslavovat správným způsobem
Světlo - 7/2013
V den 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu blahoslaveným papežem Janem XXIII. zahájil Svatý otec Benedikt XVI. „Rok víry“. V současnosti se stále více ujišťujeme, že osud církve závisí na Eucharistii. Ona je původem, zdrojem, nejvyšším bodem a budoucností církevního communio se zmrtvýchvstalým Pánem a s věřícími lidmi navzájem. Dennodenně se církev znovu rodí z jeho otevřeného srdce. Tady je původ také všech svátostí, které umožňují setkání člověka s Bohem na tomto světě. Současně nám darují také nové, hluboké společenství, které není dílem naším, ale z milosti je nám Bohem darováno.
Klanění jako klíč
Před takovým tajemstvím lásky můžeme jenom žasnout, padnout na kolena a klanět se. Tento postoj klanění proniká celým životem a dílem Josepha Ratzingera, současného papeže Benedikta XVI. Už v návrhu kázání k Věčnému uctívání, který byl poprvé uveřejněn v roce 1960, píše na závěr: „Kdo se opravdu klaní, neohýbá jenom kolena, ale sebe samotného. Sklání svůj život před Bohem… Bůh nechce ta či ona díla, takové nebo onaké zvláštní pobožnosti. On chce nás samotné. Ono »ano« našeho celého života.“ Mladému teologovi Ratzingerovi, stejně jako dnes již papeži Benediktu XVI., jde o „teologii bývalá sestra“, o onen „exodus“ z námi vytvořeného dávání se Bohu, k tomu, který se učinil darem pro nás, k Ježíši Kristu. Čím více budeme konkretizovat toto „Nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20), toto „Kdo ztratí sám sebe, najde život“ (srov. Mt 16,25), o to zřetelněji poznáme, že jsme jím poznáni, ano, dokonce milováni.
Papež Benedikt XVI. tento proces odevzdání Ježíše Krista, stejně tak naše vlastní odevzdání v Eucharistii charakterizoval nezaměnitelnými slovy na Světovém setkání mládeže v Kolíně: „Při poslední večeři bere Ježíš svoji smrt a bere ji zevnitř a proměňuje ji v čin lásky.“
Tady se děje „ústřední akt proměnění, který jediný může obnovovat svět: Násilí se proměňuje v lásku a smrt v život.
Protože mění smrt v lásku, je smrt už jako taková překonána a je v ní přítomno
zmrtvýchvstání.“ Teprve v tomto pohledu pochopíme slova proměňování, která říká sám Pán a která nám sepsali synoptikové a také apoštol Pavel: „Moje tělo vydané za vás, moje krev vylitá za vás a za mnohé.“ Kdo
se nechá unést dynamikou lásky, může pochopit tajemství víry a nechat svůj život proměnit Kristem, takže se sám stane tělem Kristovým, které přijímá, a tím se
s ním stává pokrevně příbuzným.
Tuto základní pravdu vysvětloval papež Benedikt XVI. při Světovém setkání mládeže především skrze dva pojmy, proskynesis a adoratio. Ten řecký a latinský výraz se překládá do češtiny jako vzývání nebo velebení. Proskynesis je doslova
podřízení, podmanění. To znamená svoji vlastní svobodu „podřídit podle měřítka
pravdy a dobra“, abych se sám stal pravdivým a dobrým. Bůh po nás nežádá slepou podřízenost, nýbrž lásku. A proto vykládá papež Benedikt XVI. druhý pojem adoratio jako dotek od úst k ústům. Toto sjednocení s Kristem nastává tím, že jeho přátelství přijímám a odpovídám na ně láskou. Tak se stává každá Eucharistie zpřítomněním té nepochopitelné lásky, kterou přináší Ježíš Kristus svému Otci. V tomto duchu nás přijímá a veze nás v „ohnivém voze své ukřižované lásky vstříc Otci“.
Joseph Ratzinger si tento obraz kříže jako ohnivého vozu nanebevstoupení vypůjčil od proroka Eliáše a přitom připomíná slovo připisované Origenovi: „Kdo je
mi nablízku, je blízko ohni.“ Tento vhled do Eucharistie, jakož i do tajemství církve je pro papeže Benedikta XVI. rozhodující, protože obě tajemství jsou úzce
spolu spojena.
Ne my „děláme“ církev, i v Eucharistii je vlastně tím jednajícím trojjediný Bůh. Je to dění v Duchu Svatém, v němž Kristus jako kněz a oběť velebí skrze akt odevzdání se svého Otce, a sám je jím veleben (Jan 17,1).
Kříž ve výhledu
Podle toho papež Benedikt XVI. posouvá kříž znovu při každé Eucharistii do
zorného pole slavícího člověka. Neboť nesmíme zapomínat, že neslavíme sami sebe, nýbrž že jenom spolu uskutečňujeme to, co pro nás uskutečňuje Kristus, nejhlubší klanění v Duchu Svatém skrze odevzdání svého vlastního života k odpuštění hříchů.
K této oslavě shromažďuje Kristus svoji církev jako nový lid Boží, který stále potřebuje očištění, aby byl schopný Eucharistie.
To se děje v oběti kříže Ježíše Krista: „Kříž, střed nebeské liturgie, nestojí jenom na zemi, … stojí také mimo město a mimo chrám (Žid 13,12) a zabírá také všední svět, svět mimo svatyni. Protože v křížem darované opravě (relecture) tradice oběti lidství se stávají oběť a láska identickými, je to současně také nejvyšší
liturgií, to znamená přizpůsobením člověka Bohu, který je láska, a nejkonkrétnější
skutečností všedního dne. Spasitele potkáváme v těch nejmenších: ve vězení, na
lůžku nemocného, v příbytcích hladovějících a strádajících (viz Mt 25,31–46).“
Kristus v naplnění starozákonních písní služebníků Božích vzal na sebe podobu
nejmenšího, aby nás vyléčil z našeho zaujetí vlastním Já, neboť „jeho ranami jsme uzdraveni“ (Iz 53,5). Tím, že bere naši vinu na sebe a proměňuje ji v milost, usmiřuje nás s Otcem. Jenom ten je schopen Eucharistie, kdo se nechá skrze Krista smířit. Zpověď a Eucharistie, očištění a přijímání patří k sobě, aby Kristova církev dnes mohla být opět obnovena. Jako smíření musíme být ale i smiřující. Co to znamená? Musíme se nechat uchopit Kristovou pravdou, že svým utrpením a křížem vykoupil svět a že nás též povolává k následování svého kříže. Na nenávist a odmítání odpovídá Kristus odpouštějící láskou. Proto má znamení pokoje v liturgii svůj základ v připravenosti jít spolu tuto Ježíšovu cestu. Ono musí vycházet ze srdce a nesmí se odbýt povrchním potřesením rukou. Pohledem na Ukřižovaného budeme zachráněni, když nebudeme žít z „ducha protestu, nebo dokonce nenávisti, nýbrž jen v účasti na lásce jdoucí až do krajnosti“ „Pro multis“ – „Za mnohé“
Vraťme se ještě jednou zpět k písním služebníků Božích: „Můj služebník, Spravedlivý, získá spravedlnost mnohým, jejich nepravosti vezme na sebe.“ (Iz 53,11) Věříme, že Kristus vydal svůj život za nás hříšníky. V minulých desítiletích překládala církev „pro multis“ jako „za všechny“. Papež Benedikt XVI. ve svém vysvětlení k novému překladu „pro multis“ jako „za mnohé“ poukázal na to, že církev vždy věřila v to, že Pán zemřel za všechny lidi, neboť „bytí a působení Ježíšovo se vztahuje na celé lidstvo, minulost a přítomnost i budoucnost“. Od této ontologické úrovně musí být odlišena historická skutečnost, že v konkrétních dějinách lidstva není nikdo nucen, aby přijal Vykupitele. Kvůli pravdě a svobodě člověka to odpovídá jak biblické tradici, tak Pánovým činům, když se církev zase všude bude držet doslovného překladu. Kdo s tím polemizuje, měl by se ptát, jestli nepohrdá možností člověka rozhodnout se také proti Bohu. Milosrdenství Boží je sice vždycky aktem lásky, ale tato láska se nedá člověku vnutit. Ona „může“ být přijata jenom těmi, kteří svá srdce nezatvrzují.
Pán čistí a shromažďuje svůj lid. V něm nachází událost na Sinaji svou dokonalost, neboť nám dává nové přikázání lásky tím, že se sám ponížil. V umývání nohou, které vykonal svým učedníkům, aby s ním měli společenství, dává tomuto znamení odpouštějící lásky svůj zřejmý výraz. Přitom je pověřuje: „Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“ (Jan 13,15) Nový lid Boží, který On sbírá a čistí, bude v tomto aktu přijímání skrze odpouštějící lásku Pána sjednocen v jeho Tělo.
Touto vnitřní jednotou se má chápat pojem „Božího lidu“ stále jako „Tělo Kristovo“. Kristus se daruje věřícím v Eucharistii a vytváří z nich jedno Tělo. Papež Benedikt XVI. říká: „Obojí význam Těla Kristova, eucharistický i církevní, není sice identický, ale přesto se oba zcela k sobě vztahují: eucharistickým pokrmem se buduje církev a naopak Eucharistie je tady k tomu, aby lidi shromažďovala v Tělo, a tedy v Ducha Páně, aby se tak sama stala živým Tělem Kristovým, místem konkrétní a působivé přítomnosti Krista ve světě. “Jako byla „první noc Paschy vlastně hodinou zrození národa izraelského“ a Paschou a uzavřením svazku na hoře Sinaj byly dokonány oba zakládající pakty Izraele, tak se rozumí Kristus „jako nový,pravý beránek Paschy, který v zastoupení umírá za celý svět“.
Církev se tedy zrodila z Paschy Pána. Přitom tvoří Ježíšova slova při poslední večeři jednotu s událostí Velkého pátku a velikonočního dne. Je to, jak se jednou vyjádřil Ratzinger, trojjedinost slova, smrti a vzkříšení, která nám dává tušit tajemství Trojjediného Boha. Jenom v jednotě působí ten Jediný.
Proto nesmí být slavnost Eucharistie oddělována od církevní sounáležitosti s papežem a příslušným místním biskupem. Tato svázanost patří k podstatnému jádru Eucharistie, která nás přivádí do sálu večeřadla, kde Pán dal apoštolům úkol: „To čiňte na mou památku.“ (Lk 22,19)
Z tohoto konkrétního ekleziálního ustanovení Eucharistie poznáme, že pozvánka k eucharistické pohostinnosti odporuje pravdě, že přijímající musí doložit nejen víru v reálnou, pravou, přítomnost Páně v Eucharistii, nýbrž musí složit i vyznání k „apoštolicitě“ církve, která je viditelná skrze svou hierarchickou strukturu – papeže a místního biskupa.
Znovunalezení středu
Jeden mladý kněz se asi před 40 lety tázal nezapomenutelného kardinála Hermanna Volka z Mainzu, proč má vůbec nosit mešní roucho. Kardinál mu dal výstižnou odpověď: „Abys v něm zmizel.“ Liturgické roucho nám tedy dává na vědomí, že tady před námi nestojí kněz jako soukromá osoba, nýbrž že kněz jedná na místě někoho jiného, na místě Ježíše Krista.
Některé pokusy liturgii zjednodušit v minulých desítiletích liturgii částečně banalizovaly a současně redukovaly na čistě lidskou úroveň. Kromě toho existuje nebezpečí, že tím nechtěně vznikne nový „klerikalismus“, protože se Kristus jako vlastní střed liturgie staví málo do popředí. Liturgický oděv naproti tomu vyzývá kněze k tomu, aby „v dynamice odbytnění z izolovaného Já přešel do nového bytí z Krista a v Kristu“.
Jak se máme tedy nechat znovu uchopit touto Kristovou dynamikou? Tím, že se „participatio actuosa“ (aktivní účast na liturgii) neredukuje pouze na lidské konání, nýbrž spočívá i v soustředění se na Krista v našem konání. „Stojíme před Bohem –On mluví s námi, my s ním,“ říká papež Benedikt XVI. ve své řeči v Heiligenkreuzu. „Kde se vždycky při liturgickém uvažování přemýšlí jenom o tom, jak by se liturgie mohla udělat atraktivní, zajímavou a krásnou, liturgie již upadla. Buďto je opus Dei (dílo Boží) s Bohem jakožto vlastním subjektem, nebo není.“ Papež prosí o toto: „Tvořte svatou liturgii s patřením na Boha ve společenství svatých, s živou církví všech míst a časů tak, aby se stala výrazem krásy a vznešenosti Boha, který je přátelský k lidem!“
Při obnově liturgie šlo koncilním otcům o tento střed víry. Když papež Benedikt XVI. mluví o „reformě reformy“ ,pak zamýšlí znovu najít střed našeho liturgického konání.
Proto mluví také o „ars celebrandi“, o umění celebrace, která neuvádí do středu toho, kdo celebruje, nýbrž Krista, kvůli němuž se věřící shromáždili. Tímto středem je nakonec znovu přicházející Kristus, jak se modlíme v obnovené liturgii po proměňování: „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“
Mnoho kostelů bylo proto orientováno na „Kongregace pro bohoslužbu a svátosti připravuje brožuru, která má pomoci kněžím správně slavit mši svatou a věřícím lépe se zapojit,“ uvedl prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Kardinál Antonio Cañizares to potvrdil v úterý na španělském velvyslanectví u Svatého stolce při proslovu na téma „Katolická liturgie od Druhého vatikánského koncilu: kontinuita a evoluce“. „Připravujeme ji. Pomůže kněžím správně celebrovat a věřícím správně se mše účastnit. Doufám, že vyjde letos v létě,“ řekl kardinál agentuře ZENIT. Během své řeči kardinál znovu zdůraznil, jaký důraz kladl Druhý vatikánský koncil na liturgii, „jejíž reformu je nutno chápat v návaznosti na tradici církve, a ne jako zlom v tradici či její přerušení“. Zlom buď z důvodu inovací, které nerespektují kontinuitu, nebo z důvodu nehybnosti, při níž se zmrazí vše v takovém stavu, v jakém to bylo za Pia XII.
Kardinál Cañizares především zdůraznil, jaký význam přikládá Sacrosanctum Concilium posvátné liturgii, jejímž prostřednictvím „se koná dílo našeho vykoupení, především v božské oběti Eucharistie,“ a dodal, že „Bůh chce být uctíván konkrétním způsobem a není na nás, abychom to měnili“ .Kardinál řekl, že se hovoří o obnovené církvi, která však nesmí být chápána jako pouhá reforma struktur, ale jako změna počínající liturgií, protože z liturgie se uskutečňuje dílo naší spásy.
Když hovoříme o liturgii, nesmíme zapomenout, co uvádí koncilní dokument:„Kristus je vždy přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť »tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži«, tak zejména pod eucharistickými způsobami. “Zdůraznil, že účelem liturgie „je oslava Boha a spása lidí“, což není naše dílo, ale zdroj a vrcholný cíl církve.
Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kritizoval stávající nešvary, jako je showmanství, a chválil okamžiky ticha, „jež jsou jednáním“, které umožňuje knězi a věřícím hovořit s Ježíšem Kristem a které vylučují převahu slov, jež se často stává showmanstvím ze strany kněze. Správný postoj je ten, který „zavedl svatý Jan Křtitel, když řekl, že se musí ponížit a Mesiáš má být vyvýšen“.
Kardinál kritizoval snahu učinit ze mše „zábavu“ s určitými písněmi – místo toho, aby byla zaměřena na tajemství – ve snaze překonat „nudu“ tím, že ze mše uděláme show.
Dodal, že koncil nemluví o knězi sloužícím mši čelem k lidu, ale zdůraznil význam Krista na oltáři, což se projevuje v tom, jak Benedikt XVI. slaví mši v Sixtinské kapli čelem k oltáři. To nevylučuje, aby kněz stál čelem k lidu, zejména při čtení Božího slova. Zdůraznil, že je potřeba vnímat tajemství a jednotlivosti, například to, že oltář je orientován směrem na východ, a také to, že obětní smysl Eucharistie nesmí být ztracen.
Panamský velvyslanec u Svatého stolce se jej zeptal na zapojení místních kultur do liturgie. Kardinál upřesnil, že „koncil mluví o inkulturaci liturgie“, o respektování „oprávněných růzností“, které neovlivňují podstatu.
Připomněl svou zkušenost z Květné neděle ve španělském Santa Fe, kdy byl na romské mši, při níž jeden mladík zpíval „Beránku Boží“, doprovázen nástrojem používaným při zpěvu flamenka. Bylo to „skutečné sténání duše“, které „všechny dojalo a přimělo celé společenství k účasti“.
Poukázal rovněž na skutečnost, že v mnoha kostelech je Nejsvětější svátost umístěna v bočním oltáři nebo v kapli, takže „svatostánek zmizel“, a lidé se před mší baví a přicházejí méně připraveni.
Pokud jde o případ Marcela Lefébvra, zakladatele tradicionalistického Bratrstva svatého Pia X., kardinál řekl, že Benedikt XVI. nabídl smírné opatření, ale arcibiskupovi následovníci je nepřijali. „Domnívat se, že tradice se zastavila u Pia XII., představuje také její přerušení,“ poznamenal. (Res Claritatis-redakčně kráceno)
Vatikán připravuje příručku, která má pomoci kněžím správně slavit mši svatou na východ, protože se ve vycházejícím slunci mohl spatřovat symbol Vzkříšeného, který vstupuje do středu své církve a dává jí orientaci a život.
Církev je communio s Pánem v jeho slově a svátostech. On sám vstupuje do našeho středu a oslovuje nás, když se necháme jako svatí jeho živým slovem utvářet. Poslušni Jemu a jeho církvi musíme přinášet ducha communia (společenství) do světa k nové evangelizaci. K tomu nám byl liturgickou reformou II. vatikánského koncilu bohatě prostřen stůl slova. Tím, že nezvěstujeme sami sebe, nýbrž trojjediného Boha, dáváme světu důkaz lásky, která se stala Tělem ve svém Slovu.
Tak se může stát církev znamením jednoty s Bohem a mezi sebou navzájem (LG 1). Osud církve závisí na liturgii, na správném způsobu, jak Boha oslavovat.
Papež Benedikt XVI., který spojuje živou víru církve se zvěstováním slova, řekl v jednom adventním kázání: „Přijď dnes, Pane, přijď do každého z nás a přijď také do tohoto času: viditelně, dějinným způsobem, nově, jak tato doba potřebuje a jak jí to odpovídá. Ano, Pane, přijď a pomoz nám, abychom ti otevřeli brány, abychom šli společně s tebou, až přijdeš.“
Z Die Tagespost 156/2012 přeložili -mp- a -tk-, zvýraznění redakce
* Autor je od roku 2011 opatem cisterciáckého kláštera v Heiligenkreuzu ve Wienerwaldu a promoval prací na téma Ekleziologie Josepha Ratzingera.
KNĚŽSKÁ NEPOSLUŠNOST V IRSKU
Kongregace pro nauku víry odsoudila postoje P. Tonyho Flanneryho, který v Irsku založil Sdružení katolických kněží „Association of Catholic Priests“ (ACP), jehož je předsedou. Tento kněz zpochybňuje samotné kněžské svěcení. Zlehčuje víru, že apoštolská ordinace pochází od Ježíše Krista, jedním dechem je však pro svěcení žen, podporuje zvrácené názory na homosexualitu. Jeho postoje jsou podobné názorům P. Helmuta Schüllera, který podrývá autoritu papeže a katolické církve v Rakousku, kde stojí v čele tzv. ekumenické katolické církve, k níž se hlásí přes tři sta rakouských kněží.
Podle zahraničních agentur
KNIHA NEBE LUISY PICARRETTI NÁM UKAZUJE, JAK MOC NÁS BŮH MILUJE A JAK JSME BOHU MÁLO VDĚČNÍ:
14. března 1899
Zlo člověka nutí Boha, aby ho trestal.
Dnes ráno mi můj nejsladší Ježíš, který mě přenesl s sebou, ukázal množství hříchů, které se páchají; bylo jich tolik, že je nemožné je popsat. Také jsem ve vzduchu viděla hvězdu obrovské velikosti, která ve své kulatosti obsahovala černý oheň a krev. Při pohledu na ni jsem cítila takový strach a hrůzu, že se mi zdálo, že smrt by byla menším zlem než žít v těchto tak smutných časech. Na jiných místech bylo možné spatřit sopky s více otevírajícími se chřtány, které mají rovněž zaplavit blízkou zemi. Bylo také vidět sektáře, kteří budou dál působit požáry. Když jsem to viděla, můj milý, ale trpící Ježíš mi řekl: "Viděla jsi, jak moc mě urážejí a co všechno mám připraveno? Odstupuji od člověka." A když to říkal, oba jsme se stáhli do mého lůžka a já jsem viděla, že kvůli tomuto Ježíšovu
stažení se lidé oddávají ještě strašnějším činům, dalším vraždám; jedním slovem, zdálo se mi, že vidím lidi proti lidem. Jakmile jsme se stáhli, zdálo se, že se Ježíš usadil v mém srdci, začal plakat a vzlykat a říkal: "Ach, člověče, jak moc jsem tě miloval! Kdybys věděl, jak se rmoutím, když tě musím trestat! Ale moje spravedlnost mě k tomu nutí. Ach, člověče, ach, člověče! Jak pláču a truchlím nad tvým údělem. " Pak se rozplakal a znovu opakoval tato slova.
Kdo může říci, jaká lítost, strach a trýzeň se mi zrodily v duši, zvláště když jsem viděla Ježíše tak trpícího a plačícího! Snažila jsem se co nejvíce skrýt svůj zármutek, a abych Ho utěšila, řekla jsem Mu: "Pane, nikdy se nestane, abys člověka trestal. Svatý Ženichu, neplač, stejně jako jsi to udělal jindy, uděláš to i nyní: A tak Tvá Spravedlnost Tě nebude nutit trestat lidi." "Ale ať se stane cokoli," řekla jsem. Ježíš dál plakal a já opakovala: "Ale poslouchej mě trochu - copak jsi mě nedal na toto lůžko, abych byla obětí pro ostatní? Nebyla jsem snad připravena trpět i jindy, abych ušetřila tvory? Proč mě teď nechceš vyslechnout?“ Ale při všech mých ubohých řečech se Ježíš nechtěl uklidnit a stále plakal. A tak jsem to už ani já nemohla zadržet, přehrada mých slz se protrhla a já
mu řekla: "Pane, jestliže je Tvým záměrem trestat lidi, pak ani já nemám srdce vidět tvory tolik trpět. Chceš-li tedy skutečně poslat biče a mé hříchy mě už nečiní hodnou trpět místo jiných, příjdu a už nechci zůstat na této zemi." Pak přišel zpovědník, a když mě vyzval k poslušnosti, Ježíš se vzdálil, a tak to skončilo.
Následujícího rána jsem stále viděla Ježíše, jak se stahuje do mého srdce, a viděla jsem, že lidé přicházejí i do mého srdce, šlapou po Něm a pošlapávají Ho. Dělala jsem, co jsem mohla, abych Ho osvobodila, a Ježíš se ke mně obrátil a řekl mi: "Vidíš, kam až sahá lidská nevděčnost? Oni sami mě nutí, abych je trestal, a já nemohu jinak. A ty, má drahá, když jsi mě viděla tolik trpět, ať jsou ti kříže dražší a utrpení vzácnější.
/Cmd+V
