Nektar pro duši

                                    NEKTAR  PRO  DUŠI  II. DÍL

                                     Č.80  BOŽÍ  LÁSKA  A  MYSTICI

    O  CO  ČLOVĚK  PŘICHÁZÍ,  KDYŽ  NEOTEVŘE  BOHU  SVÉ  SRDCE

                                            A D O R A C E.
  2.února 1963 Maria promlouvá: "Vy, niterné duše, chcete činit rychlé pokroky na Božích cestách? Nuže, žijte jeho přítomností; jediným způsobem, jak opravdu činit pokroky,  JE BÝT SI VE VŠEM VĚDOMI   B O Ž Í   P Ř Í T O M N O S T I.  To je jediný prostředek, jak získat trvanlivé výsledky. Ježíš za svého pozemského života žil ve styku s Bohem, jen proto mohl pronášet slova Života.
  Pochopte, že cvičení v  BOŽÍ  PŘÍTOMNOSTI  JE  SVATOZÁŘÍ  A  KORUNOVÁNÍM CTNOSTI,  z á k l a d e m   a   k o ř e n e m  veškerého křesťanského zdokonalování. Je to prostý pohled, pozvedající a sjednocující vás s Bohem.
  JE  TO  UCTIVÉ  TICHO  PŘED  M A J E S T Á T E M   PŘÍTOMNÉHO   B O H A,  a  v tomto tichu se sami znicotňujete, současně oslavujete Boha, nasloucháte Bohu, jenž k vám promlouvá. V tomto znicotnění se vaše duše teplem jeho božské milosti rozpouštějí jako vosk.
 JE  TO  ZÁROVEŇ  N Ě Ž N Á   A   D Ů V Ě R N Á   K O N V E R Z A C E  S  BOHEM,  SVATÝ ODPOČINEK  VAŠICH  SRDCÍ  NA  JEHO  SRDCI ,  KDE  K  NĚMU  HOVOŘÍTE  JAKO   K   P Ř Í T E L I.
  Duše žijící v Boží přítomnosti vidí jeho činnost ve všem, jsou ochotny všechno podstoupit a schopny praktikovat i nejhrdinnější ctnosti. Ve zkouškách jsou statečné a pokušením vzdorují s velkou silou. Podlehnou-li, opět se co nejrychleji pozvednou.
  Tato Boží přítomnost vás přivede k vnitřnímu životu,  k  ONOMU  INTIMNÍMU  SPOJENÍ  S  BOHEM,  které  J E   R O Z K O Š Í   zbožných duší; při vašem jednání vás bude inspirovat k čistějším záměrům.A naopak, zapomnění na jeho přítomnost otevírá dveře vašich srdcí všem neřestem.  H Ř Í Š N Í C I   N E M A J Í   P Ř E D   O Č I M A   B O H A.  Právě proto všechny jejich myšlenky, slova a díla jsou znečistěny. Jejich srdce jsou porušena a zkažena.
  Nuže vzhůru, dejte se do díla! A přihodí-li se vám, že prožijete četné hodiny, aniž se vaše duše pozvedla k Bohu, neztrácejte odvahu, toto svaté  c v i č e n í   si brzy oblíbíte, neboť se vám stane snadným; a protože zpozorujete, že vaše jednání vede k dobrým výsledkům, rozhostí se ve vás veliký klid, veliký mír. Vaše srdce se rozevře a bez ustání se bude rozlévat ve střelných modlitbách, jež jako plamenné šípy budou tlouci na Boží Srdce, aby vám otevřelo vstup.
  Svěřte mi své duše, ochráním je v skrytu své duše, aby tak setrvaly v přítomnosti     TOHO,  který  je  velkým   Z A P O M E N U T Ý M,  ALE  KTERÝ  VÁS  PŘESTO  MILUJE.
    J E N   V   N Ě M   S A M O T N É M   J E   S P Á S A   L I D S T V A !"

/Cmd+V
======================================================================================
                                                 E U C H A R I S T I E.
  23.června 1962 Ježíš promlouvá: "Žízním po duších. Chtěl bych ve vašich duších vzbudit  EUCHARISTICKOU  LÁSKU. Přibližujte se ke Mně s důvěrou. Nemám rád bojácné duše.
  Přicházejte často ke SVATÉ  HOSTINĚ,  přicházejte přes svou duchovní bídu a nedostatky, přicházejte právě pro svoje nedokonalosti, neboť Eucharistie není odměnou za zásluhy a svatost,  A L E   PROSTŘEDKEM, JAK  K  NIM  DOSPĚT.   Eucharistie občerstvuje a všestranně přetváří vaše duše. A kdybyste mě nechali jednat, velmi rychle bych přetvořil vaše duše v živá cibória,  KDE  BYCH  MOHL  BEZ  USTÁNÍ  PŘEBÝVAT  a tak i ve vás by všichni poznávali samotného Ježíše Krista.

                          /Cmd+v

                                           Faustýna a Ježíš.
  Moje spojení s Pánem je nyní skrz-naskrz duchovní. Mé duše se dotýká Bůh. Celá se do Něho noří až po zapomenutí na sebe. Skrz-naskrz prosáknutá Bohem tonu v Jeho nádheře. Utápím se celá v Něm - nedokážu to popsat, protože při psaní používám smysly, a tam,   v   t o m   s j e d n o c e n í,  smysly nepůsobí - SLÉVÁ SE BŮH A DUŠE...
  V Bohu je tak velký život, ke kterému je duše připuštěná, že slovy se to nedá vyjádřit. Když se pak duše vrací do běžného života, tehdy vidí, že  tento život je jen soumrakem, mlhou, ospalou neuspořádaností, je jakoby malým dítětem.
  V  t a k o v ý c h   c h v í l í c h   d u š e   j e n   p ř i j í m á   o d   B o h a,  protože ona sama ze sebe nedělá nic, neudělá ani tu nejmenší námahu,  VŠECHNO VYKONÁVÁ BŮH V NÍ.  A když se duše vrací do obyčejného stavu, vidí, že není v její moci zůstat dále  v   t o m t o   s j e d n o c e n í.  Tyto chvíle jsou krátké, proto jsou trvalé. Duše nemůže být  DLOUHO  V  TOMTO  STAVU,  protože jinak by  SE VSKUTKU  OSVOBODILA  Z  POUT  TĚLA  NAVŽDY,  i  když i tak ji drží jen zázrak skrze Boha.  BŮH DÁVÁ DUŠI JASNĚ NAJEVO, JAK JI MILUJE, JAKO BY BYLA JEN ONA JEDINÁ  PŘEDMĚTEM JEHO ZALÍBENÍ.  Duše to poznává jasně, jakoby bez závoje.  V R H Á   S E   Z E   V Š E C H   S I L   K   B O H U,  ale cítí se být dítětem. Ona ví, že to není v její moci,  proto  se  Bůh  snižuje  až  k  ní  a   SPOJUJE SE S NÍ ZPŮSOBEM...tady musím zmlknout,  neboť to,  co   duše  prožívá, neumím popsat.
  Všimla jsem si, že Pán uděluje takovou milost duším ze dvou důvodů: první je ten, jestliže má duše splnit nějaké velké dílo, které je z lidského hlediska nad její síly. Ve druhém případě jsem si všimla, že Bůh uděluje tuto milost pro vedení a upokojování podobných duší. I když Pán může udělit tuto milost, jak se mu zlíbí a komu chce.
  Co se mě týče, dostala jsem tuto milost poprvé, když jsem měla osmnáct roků v době oktávy Božího Těla, když jsem složila Pánu Ježíši věčný slib čistoty. Žila jsem ještě ve světě, ale zakrátkou dobu jsem vstoupila do kláštera. Tato milost trvala jen chilku, ale její síla je veliká.
  Po této milosti přišla dlouhá přestávka. Bylo to období zkoušek a očisťování. Avšak jak mě Pán do tohoto trápení ponořil, tak mě z něho i vyvedl. Trvalo to několik roků a opět jsem dostala tu vyjímečnou M I L O ST  s j e d n o c e n í,  která trvá dodnes. I v tomto sjednocení byly krátké přestávky. Teď však již od určitého času nepociťuji žádnou přestávku, ale nořím se do Boha čím dál hlouběji. DUŠE V TÉ CHVÍLI  TONE  CELÁ  V  NĚM  A  PROŽÍVÁ  TAK  VELKÉ  ŠTĚSTÍ  JAKO  VYVOLENÍ  V  NEBI.  I když oni vidí Boha tváří v tvář a jsou úplně šťastní - absolutně - jejich poznání Boha však není stejné. Bylo mi to dáno poznat.
 To hlubší poznání se  z a č í n á   u ž   t a d y   n a   z e m i   s k r z e   m i l o s t,  ale ve velké míře záleží na  n a š í   v ě r n o s t i   t é t o   m i l o s t i.  Duše, která prožila tuto  nepochopitelnou  milost  s j e d n o c e n í,  nemůže říct, že vidí Boha tváří v tvář. Duše je proniknutá Bohem, Bůh jí dává najevo, jak velmi ji miluje. Duše vidí, že lepší a svatější duše jako ona tuto milost nedostaly, a proto se jí zmocňuje svatý úžas a udržuje ji v hluboké pokoře. Noří se do své nicoty a svatého úžasu a čím více se ponižuje, tím těsněji se Bůh s ní spojuje a snižuje se k ní. Duše je v této chvíli jakoby ukrytá, její smysly jsou nečinné, v jedné chvíli poznává Boha a tone v Něm. Poznává celou hloubku Neproniknutelného a čím je její poznání hlubší,  TÍM  VROUCNĚJI  PO  NĚM  TOUŽÍ !
(Faustyna Kowalská:"Deníček")

MUŽ  BOLESTI  A  LÁSKY - OTEC  PIO.

  Mystikové jsou lidé, kteří se snaží velmi milovat Boha a Bůh je za to nejednou připouští velmi blízko k sobě; zcela zvláštně, až citelně, jim dá zakusit něco ze sebe,  J E   S   N I M I   A   V   N I C H.  Mohou to být chvíle a delší mnohaminutové chvíle, kdy věci kolem sebe vnímají tak napůl nebo je vůbec nevnímají a vnímají jen Boha, vyznávají Mu svou lásku - tu začíná to, čemu říkáme vytržení, extáze.   E X T Á Z E   patří k největším zážitkům, jaké tu na zemi člověk může mít, dříve než se probije smrtí k Bohu,  k   v ě č n é   e x t á z i...
  Mezi extází a stigmaty je jakási vnitřní souvislost. Církevní dějiny znají asi 180 stigmatizovaných lidí, z nichž asi 80 uctíváme na oltářích. Stigmata dostávají lidé v extázi: K r i s t u s   j e   t a k   u c h v á t í   s v o u   l á s k o u,  a ž   s e   j i m   v   t o m   ú c h v a t u   v i d i t e l n ě   z a p í š e   d o   t ě l a,   ž e   t o   b y l   On   a   ž e   j e   m á   n e s m í r n ě   r á d.  A Jeho podpisem je v jejich případě viditelné rány - S T I G M A T A.
  P.Pius cítil v sobě hned prvním rokem svého kněžství   t o u h u   b ý t   přímo   o b ě t í,  jak píše  v listopadu 1918: "Od jistého času cítím potřebu  n a b í z e t   s e   j a k o   o b ě ť   z a   h ř í š n í k y   a   d u š e   v   o č i s t c i...Tato touha narostla teď ve mně až v jakousi silnou vášeň...Vícekrát jsem už zapřisahal Pána, aby na mě uvalil tresty určené hříšníkům a duším v očistci..." Bůh tuto vůli být obětí stále více žádá a přijímá: "Minulý pátek jsem byl v kostele a děkoval po mši svaté. Tu mi najednou srdce zranil jakoby ohnivý šíp, takový žhavý, že jsem myslel, že zemru...Zdálo se mi, že mě kdosi   c e l é h o   p o t á p í   d o   o h n ě.  OHEŇ!...Kolik   s l a d k o s t í   u m í   m í t   t e n   o h e ň !  Duše by chtěla hned odejít s Kristem! A C H,  J A K   J E   T O   K R Á S N É   S T Á T   S E   O B Ě T Í   L Á S K Y !  Oběť lásky prožívá radost i bolest, krásu i její opak. Jedno i druhé  z   l á s k y !"
  Páter Pius 20.září 1918 zažil něco neobyčejného, co zažilo jen málo lidí. Asi po měsíci o tom napsal svému zpovědníkovi: "Jak jen vám to mám na vaši žádost vysvětlit, jak vůbec došlo  k   m é m u   u k ř i ž o v á n í ?  Můj Bože, jaký se tu cítím zmatený a malý, když mám vyjevit, co jsi uskutečnil na tomto bídném stvoření...Bylo to ráno 20.září. Modlil jsem se po mši svaté na chóru. Tu se mě zmocnilo něco nevýslovného: jako když člověk odpočívá, cosi jako sladký sen. Tělo a duše se  o c i t l y   v e   s t a v u   n e p o p s a t e l n é h o   p o k o j e.  I  okolo mne vše všechno hluboce mlčelo. Cítil jsem hluboký mír, hluboký mír a současně   j s e m   b y l   o c h o t e n   d á t   B o h u   v š e c h n o,  úplně všechno, ba přijmout ještě i vlastní zničení. Toto vše se odehrávalo najednou, jakoby bleskem...Byl jsem před tajemnou osobností, které krvácely ruce, nohy a bok. Vidět ji naplňuje člověka hrůzou a nemohu vyjádřit, co jsem tehdy cítil. Cítil jsem, že umírám. A jistě bych i umřel, kdyby Pán nebyl přiskočil na pomoc mému srdci, které se divoce házelo v mé hrudi. Tajemná osobnost se potom vzdálila a já zpozoroval, že mám proražené ruce, nohy a bok, a že tyto rány krvácejí. Můžete si představit muka, která jsem cítil a cítím neustále, téměř den co den. Rána na boku krvácí ustavičně, a to zvlášťě od čtvrtka do soboty..."
  Jak se mýlíme, jestliže si představujeme stigmata P.Pia jako cosi bezbolestného. Na všetečnou otázku, zda ho těch pět ran bolí, řekl někomu: "Myslíte si, že jsem je dostal na ozdobu? Prorazte si hřebem ruku a potom jím v ráně otáčejte."
  Co jsou proti tomu naše rány...A kdy už pochopíme, že Bůh je od nás chce, že Bůh je od nás očekává, že je potřebuje od nás jako rány a muka P.Pia,  a b y   j i m i   z a c h r á n i l   n á s   a   s v ě t ?  Kdy už pochopíme Pavlovo, že bez vilití krve není odpuštění? A to nejen bez vylití krve Kristovy, ale i naší krve, tj. našich utrpení a ran, které Kristus čeká? Jestliže se nám zdá, že svět dnes velmi trpí, musíme vědět,  že  B ů h   c h c e   v e l m i   s p a s i t   s v ě t   i   d n e s !  Jeho utrpením, ale i naším. Ano i naším, přidaným k mukám Kristovým. Spojeným s mukami Kristovými.
  Stěžovali si jednou panu faráři, že "mše pátera Pia jsou bez konce. Skutečně, ten mladý kněz ztrácel při mši svaté smysl pro čas. Trvala dvě hodiny i déle.  U C H V Á C E N   B O H E M,  nekonečně dlouho býval s Ním při mešních mementech, když se modlil za lidi a stejně i při svatém přijímání. Při mši svaté mu  srdce  mocně  tlouklo a bledé  líce  hořely.  P r o ž í v á   m y s t i c k é   s p l ý v á n í,  cítí, že srdce se  m u   z t r á c í   v   K r i s t o v ě   S r d c i,   jako kapička v oceáně.
  Jednou píše: "...tak silně jsem dnes   u v n i t ř   h o ř e l !  Tak silně jsem se  cítil  blízko  Krista!  Jako by ve mně   h o ř e l o   t i s í c   p l a m e n ů:  žil jsem i umíral současně. Stále jsem tpěl,  žil i umíral...   Chtěl bych křídla, chtěl bych mocný hlas,  všem bych křičel:  M I L U J T E   K R I S T A !"
                                                             

       JEŽÍŠ A MYSTICI - DINA BÉLANGEROVÁ

 Informace o tom, jak Boží milosti přetváří člověka a proč o ně máme prosit.
 
  Pán zjevuje řeholnici Dině Bélangerové,  ž e   n e j v ě t š í   r a d o s t,  j a k o u   m u   d u š e   m ů ž e   p ř i p r a v i t,  spočívá v tom, že  j i   m ů ž e   p o z v e d n o u t   a ž   k e   s v é m u   b o ž s t v í.
  Když si jí Pán 4.června 1928 stěžoval, že zasvěceným duším schází spojení s Ním, ptala se blahoslavená Dina, co musí udělat, aby od Něho obdržely milost spojení s Ním a odloučení od sebe. Pán odpověděl:"Musí Mne o to prosit. Dávám svou milost každé duši, která Mne o to prosí, zvláště pak duši zasvěcené, která je mojí nevěstou a chce se jí stát."  "Jak má o to prosit?" ptá se Dina. "Duše Mě má prosit o milost, abych v ní panoval, jak chci."  "A co má dělat, když tuto milost obdrží?"  "Odpovídat na to velkou láskou."
  Dina Pánu připomíná lidské slabosti, takže často padáme a zanedbáváme spolupráci s milostí. Pán odpovídá:"Pozvedat se znovu s velkou láskou,  VŽDY  SE  KE  MNĚ  VRACET,  DŮVĚŘOVAT  MI.  Velký počet Bohu zasvěcených duší Mi nedostatečně důvěřuje: to je to, co jim schází! Musí Mi ve všem důvěřovat: Ve svých těžkostech, ve svých nouzích, ve svých bojích,  ano,   i   k d y ž   u p a d n o u   a   d o p u s t í   s e   c h y b y (hříchu).   Důvěřovat  Mi  a   n e b á t   s e,  velmi Mi důvěřovat!"

  7.července popisu je jedno ďáblovo pokušení ke skleslosti:  "Vidím své chyby, své nedostatky a démon by mě  chtěl  přivést  k tomu, abych ztratila důvěru v Boží Milosrdenství. Ale podle přání našeho Pána nezabývám se svými chybami; lituji jich s pokorou a přenechám vše Jemu, vrhnu se  D O   V Ý H N Ě   J E H O   L Á S K Y   a snažím se rozjímat jen o Něm samotném a o Jeho božském Srdci, nezabývat se sebou."
  Pán učí Dinu stále více zapomínat na sebe. Má  myslet  jen  na  Něho,  n e c h a t   H O   p ů s o b i t   a   n i c   M U   n e o d p í r a t.  Dina se nemá bát. Strach, který ohrožuje pokoj její duše, pochází od ďábla. Nemá se o to starat.
  Toto poselství důvěry, která se neopírá  o   s e b e   a   o   s v é   m o ž n o s t i,  nýbrž  jen  o   B o ž í   m i l o s r d e n s t v í,  a  proto její ubohost nemůže přicházet v úvahu, souhlasí zcela s poselstvím svaté Faustyny, které Pán v říjnu 1936 řekl:"Vidíš, čím jsi sama ze sebe, ale nebuď z toho skleslá. Kdybych ti chtěl ukázat celou tvou ubohost, zděšením bys zemřela! (To se má stát některým nepřipraveným hříšníkům při "Varování".) Věz však, čím jsi. Právě proto, že jsi tak velká bída, odhalil jsem před tebou celé moře svého milosrdenství.
  Takové duše, jako ty   h l e d á m   a   p o ž a d u j i,  ale je jich málo.  T v o j e   v e l k á   d ů v ě r a   k e    M n ě   M ě   n u t í   p o s k y t o v a t   t i   u s t a v i č n ě   m i l o s t i.  Máš velké a nepochopitelné právo na Mé Srdce, protože jsi dcera plná důvěry.  N E S N E S L A   B Y S   V E L I K O S T   MÉ  LÁSKY,  kterou k tobě chovám, kdybych  T Ě   S   N Í   Z D E   NA  ZEMI  V  PLNOSTI  ZAHRNUL!" (Z Deníku Faustyny,č. 178)
 Výslovně o pokoře se v autobiografii Diny mluví málo. Ale je svým způsobem přítomna na každém řádku. Na některých místech je řeč  o  HODNOTĚ   p o k o ř e n í.  Tak říká Pán v dubnu 1928:"Kdybys věděla, jak veliké mám v tobě zalíbení, když zaujímáš  s   r a d o s t í   stav pokoření, do kterého jsem tě přivedl! Pokoření, která na tebe přicházejí, jsou za zasvěcené duše, které chci zbavit jejich pýchy."
  Blahoslavené Anně Marii Taigi Pán jednou řekl:"Moje Srdce se dá  obměkčit  j e n o m   p o k o r o u.  Třeba si duše přeje Mne velice milovat, dokud nenastoupí přímou cestu pokory, bude klopýtat a padat a nikdy nedosáhne Mé lásky. Člověk má na srdci prach, sebelásku, která mu pokrývá oči duše jako závoj a kazí jeho jednání.
   Č L O V Ě K   J E   P L N Ý   P Ý C H Y   A   JÁ  S  PYŠNÝMI  NEMÁM  NIC  SPOLEČNÉHO !  Jen pokorní se mi líbí, jen na nich plýtvám pokladem svých milostí.  Kdo požívá   MÉ  SLASTI,  m u s í   p o h r d a t   s v ě t e m;  on sám musí být světu předmětem pohrdání, tak jako Já jsem byl.  TAK  RÁD  ODPOČÍVÁM  V  POKORNÝCH  A  PROSTÝCH  DUŠÍCH.  Čím menší jsou a čím méně vážené, tím více mám z nich radost. Ony moudré a vzdělané, které mají plnou hlavu dýmu a domýšlivosti, zahanbuji a pokořuji, ty víš, kam je nakonec posílám. "Tam dole" končí jejich falešná moudrost a jejich pýcha.
  Ó má dcero, povyšuji toho, kdo se ponižuje.  Ti  jsou  hodni  Mého Království  a   t ě m   o d h a l u j i   s v á   t a j e m s t v í.  Milujte proto pohrdání, které je základem pravé ctnosti! Ten, kdo vyzbrojen vírou a pravou horlivostí, má dar trpělivost snášet pohrdání světa, bude mým pravým synem a žákem!" (Viz svatý František, kterého svět považoval za Božího blázna.)
  U Diny nabývá pokora formy zapomínání na sebe samu, a to opět v následování svaté Terezie od Ježíše, od níž známe tato slova: "Ptáte se mě, jak dospět k čisté lásce? Zapomeňte na sebe a nehledejte nikdy sebe."
  Od Diny žádá Pán, aby zcela zapomněla na sebe. Bylo to 28.ledna 1927, šest dní před přijetím stigmat. Dal jí osvícení o stavu sebezničení v Něm. Tato pokora je předpokladem pro povýšení, které spočívá v tom, že ji Pán  postupně   v t a h u j e   d o   n i t r a   N e j s v ě t ě j š í   T r o j i c e.   5.srpna byla uchvácena do nekonečných sfér Trojice, kam vstoupilo, jak jí Pán sdělil, jen několik privilegovaných duší. Dina je jako  oslepena  SVĚTLEM   a   s l y š í   J e ž í š ů v   h l a s:  "Mlčení a odříkání, moje malá Já-sám, neodepři Mi nic, nic..."
  O Vánocích téhož roku je zavedena o něco hlouběji do "zavřené zahrady srdce Nejsvětější Trojice", kde je obklopena nepopsatelnou atmosférou mlčení a lásky.
  21.ledna 1928 - tentokrát v doprovodu Matky Boží a svého anděla strážce - smí vstoupit dále do "Svatyně Nejsvětější Trojice", kde ji překvapí hluboké poznání velikosti a nesmírnosti božských atributů.
  9.února jde ve stejném doprovodu dále do "Svatostánku Nejsvětější Trojice", kde smí   B Ý T   P O N O Ř E N A   D O   NESMÍRNÉHO  ŽÁRU  B L A Ž E N O S T I   A   R O Z K O Š E.  Ježíš jí řekne: "Zde je krb božského plamene,  s t ř e d   n e k o n e č n é   l á s k y.  Ty, moje malá Já-sám, strávená ve Mně, smíš žít jen z čisté lásky sebeobětování. A Já jsem tě sem zavedl  k  oslavě  mého  Otce,  k  útěše  svého  Srdce   a   k   u ž i t k u   d u š í."